PŘÍLEŽITOSTNÁ POVÍDKA PSANÁ PRO MF DNES K VÝROČÍ SRPNOVÉ OKUPACE (2008).

Paní Mašková nám čítala před spaním biblické příběhy. A tam to bylo! Andělé se zjevovali, aby splnili nějaké přání, nebo alespoň naznačili, jak vyzrát na osud.
Jenže tak snadné to s nimi zase nebylo. Nikdy je totiž ani nenapadlo domluvit si schůzku předem. Člověk tudíž musel být ve střehu v pondělí, v úterý, ve středu, však mi rozumíte… Navíc se takový anděl skoro vždycky vyloupnul na nějakém opuštěném místě, někde, kde jeho rozpravu s vyvolencem nemohl nikdo přerušit. Jak to ale zařídit v domě, kde jste od rána do večera obklopeni dalšími čtyřiceti dětmi?
Bylo to tak: v pondělí ráno nás přivedli a teprve v pátek odpoledne jsme mohli domů. Říkalo se tomu týdenní školka. Pět dní bez maminky, pět dní v naději, že se něco stane a z příkazu nějaké vyšší mocnosti půjdeme domů o trochu dřív.
Radeček na tom byl ještě hůř než my ostatní, protože maminku vůbec neměl. Starala se o něj babička s dědou, a tak se aspoň vychloubal, že dědeček má dřevěnou nohu, kterou si na noc odkládá do proutěného koše. Taky tvrdil, že krtek je hmyzožravec, což byla blbost, i když jsem žádného krtka v životě neviděl.
„Vím to,“ vztekal se.
„Lžeš!“ křičel jsem, dokud se nerozplakal. Pak jsem ale Radečka chytil za obě ruce, protože jsem ho miloval a navíc jsme si slíbili, že jsme bratrstvo a že na anděla budeme číhat společně.

…

Každé ráno hned po snídani jsme zalezli do domku z velkých kostek, který jsme si postavili v rohu herny. Seděli jsme proti sobě, dětskými pažemi objímali kolena, vdechovali vůni dřeva a laku, a vážně se přeli, kde se v naší školce dá na anděla počkat. Radeček měl hned jasno: nejlépe na záchodě! To se ovšem nelíbilo paní ředitelce, neboť Anička si počůrala punčocháče, když jí držel kliku, aby se nedostala dovnitř. Bylo nutno zvolit jiný plán a jiné místo. Volba nakonec padla na ložnici a čas odpoledního spánku: hodinka, kdy unavené děti pokojně oddychují, by měla poskytnout nebeským postiliónům dostatek potřebného klidu.
Plynul z toho ovšem nesnadný úkol. Nesměli jsme usnout jako koťata, a tak jsme vždycky – sotva začala paní Mašková číst – prostrčili ruce skrze šprušle postýlek a půl metru nad zemí si propletli prsty. Mlčky jsme oddychovali a sváděli boj, o kterém ostatní neměli ani ponětí.
„Spíš?“ špitnul jsem, když se mi zdálo, že Radečkova ruka podezřele měkne.
„Spím,“ řekl Radeček, jenže pak doopravdy usnul a já zůstal v moři postýlek sám jako trosečník…
Hleděl jsem skrz rozvlněné záclony do dáli a čekal, kdy se na pomyslném obzoru objeví postava, krajkově bílý pták, který prolítne pootevřeným oknem jako nic, zabrzdí u postýlky, pohladí mě po čele a… jenže anděl nešel a nešel.
Čas tekl líně jedním směrem, vzduch pod stropem modral a má víčka se zvolna měnila v pancíře, které hrozily s velikým rachotem spadnout a oddělit mě nadobro od vnějšího světa. Když jsem se probudil spolu s ostatními, býval jsem velmi nerudný a v duchu propadal beznaději. Tohle nikdy nedokážeme! Nová naděje nám ovšem svitla, když jsme se od paní Maškové dozvěděli, že výjimečně navštěvují andělé vybrané šťastlivce přímo v spánku: brodí se za nimi vodami snů se svěšenými urousanými křídly, aby odevzdali svá křehká poselství…
Tak jak tak; čekat na anděla byla práce pro rasa. Dny se v týdenní školce podobaly jeden druhému tak dokonale, jako by jen někdo tiskl do knížek našich životů jednostejná razítka. Každé další ráno bylo přesnou kopií toho předešlého, obědy nám nechutnaly, ať už svítilo sluníčko, nebo čerti zalévali kropáčem náš dům. Večery dusné a smutné…
Navíc nám zoufale chyběla schopnost dospělých nastrkat čas do pečlivě očíslovaných škatulek. Ten náš se točil pořád dokola jako voda pod splavem: až do dne, který se ve světě dospělých jmenoval 21. srpen 1968.

…

Učitelky si nás od rána skoro vůbec nevšímaly, u snídaně se bavily šeptem a říkaly slova, kterým nerozuměl ani Radeček.
„Opukanti?“ opakoval jsem bezradně, co přiletělo od učitelského stolu.
„To budou asi nějací plodavači,“ řekl můj moudřejší druh zamyšleně.

„Bležněf,“ šeptnul jsem bez otazníku.
„Blež-něf,“ pomohl si Radeček, ale jeho obličej byl jako holá zeď bez oken.
Neosvítilo nás. Začínalo však být nad slunce jasné, že se děje něco mimořádného, protože dopoledne jsme si ani nešli hrát na dvůr, ačkoli počasí bylo jásavé. Paní ředitelka místo toho seděla v rohu herny a celou dobu se dívala z okna. Záclony vlály, do místnosti proudil teplý čerstvý vzduch a mě v tu chvíli napadlo, že i ona možná vyhlíží anděla.
V jednu chvíli si otřela hřbetem ruky obě oči, ale hned poté se zvenku ozval řinčivý lomoz a pohledy dětí vzlétly jako vrabci do korun. Paní ředitelka rychle vstala, pozavírala tři široká křídla a francouzské okno alespoň přivřela.
Po obědě mě kuchařky v síťových čepcích nenutily dojíst studené brambory a to byl poslední důkaz, že nadešel den D. Bylo to jasné: pokud ne dnes, tak už nikdy!

…

Hlavu jako velký plyšový medvěd, světlounké kratičké chmýří na hlavě i na skráních, zabočil z hlavní ulice, a přestože mu samopal dodával poměrně důstojného, dospělejšího vzezření, s každým dalším vchodem, který v naší ulici pomalu minul, bylo jasnější, že tápe. Úplně se zastavil teprve před budovou školky.
Dlouhá příjezdová cesta a velká tabule s nápisem, který samozřejmě nedokázal přečíst, ho přiměly zmáčknout kliku zelené brány a vejít. V době odpoledního klidu, kdy všechny děti mlčky oddechovaly v zadní místnosti, mohla i školka působit dojmem hledaného objektu.
Vchodové dveře byly ovšem zamčené; rozhlédl se rychle doleva, doprava a vydal se po úzké cestě kolem domu. Zabočil za první roh, kde hnízdil dvorek se dvěma zaparkovanými tříkolkami. Malinko znejistěl, ale pak už uviděl to velké prosklené okno sahající až na zem; bylo otevřené. Naposledy zaváhal; má si připravit samopal do pohotovostní polohy, nebo ho raději nechá zmizet za širokými zády? Ten klid všude kolem… není to jen zlověstné ticho před bouří?!
„Chuj svjaščennyj!“
Radečkova ruka v tu chvíli bezvládně propadla do mezery mezi postýlkami…
Pravou rukou se zapřel do řemenu zbraně a mírně se nachýlil ramenem vpřed, aby samopal v případě potřeby rychleji sklouznul do levé dlaně. Teprve takto – podivná směs odhodlání a nejistoty – nakročil do budovy.

…

Když se ozval ten srdceryvný výkřik, začaly se děti udiveně probouzet. Jen jedno hned vyskočilo z postýlky a rozběhlo se ke dveřím; Radeček to nebyl.
Rázně otevřelo do vedlejší místnosti a mžourajícíma očima, napolo vmáčklé mezi futra a kliku, pátralo po místnosti plné světla.
Paní ředitelka, které ten krátký výkřik patřil, už tam nebyla, zato v zácloně francouzských dveří, kterými si děti chodily hrát na dvůr, se cosi pletlo a motalo. Člověku se to příliš nepodobalo. Spíš veliké zoufalé mouše, která by se ráda zbavila lepkavé pavoučí příze. Polohlasné mručení, které to vydávalo, se lidské řeči podobalo jen velmi vzdáleně.
Jenže chlapec se nebál… Myslel na jediné: aby do herny nepřišel nikdo dřív, než mu ten zmatený anděl požehná.
Pak se ozval ostrý zvuk trhané tkaniny a tělo se s krátkým škubnutím poroučelo k zemi. Když se – konečně osvobozené – vztyčilo, vyvstala před dětským zrakem krásná bělostná tvář se silnými zuby a světlounkou svatozáří, která jako bílý plamen obíhala kolem celé hlavy. Dítě vyšlo přízraku okouzleně vstříc a nechalo dveře za sebou.
V příští vteřině ale bylo v místnosti už zase samo, odněkud zvenku přinesl vítr šum úprku a pak se kolem rozklenul veliký klid, jako by to všechno byl jen sen vytažený z hloubky odpoledního spaní.

…

Půl hodiny poté, kdy byly věci malého světa opět na svých místech, rozezněl školku jiný hlas, hlas, který jsem nade všecko miloval. Rychle jsem se v postýlce vztyčil, ruce upažené podél těla jako malý voják, a na mé tváře se usadil slavnostní výraz.
Nikdy předtím – a také už nikdy potom – jsem nešel domů ve středu.
Jen jedinkrát; v den, kdy do Brna dorazili andělé zkázy…