(autor | kniha | koupit)

1. kapitola
KNIHA VE FIALOVÉ VAZBĚ

V antikvariátu v Karlově ulici jsem procházel podél řad knižních hřbetů, čas od času jsem se podíval skleněnou výlohou ven: začalo hustě sněžit, s knihou v ruce jsem přes sklo pozoroval sněžné víry kroutící se před zdí salvátorského kostela, vracel jsem se zase ke knize, vdechoval jsem její vůni, nechal jsem pohled poletovat po stránkách a tu a tam si přečetl fragment věty, který tajemně a oslnivě zazářil ve vytržené souvislosti. Nikam jsem nespěchal, byl jsem rád, že jsem v místnosti, kde je cítit příjemná vůně starých knih a kde je teplo a ticho, v němž je slyšet šelestění obracených stránek jako vzdechy knih ze sna, byl jsem rád, že nemusím do šera a sněhové vánice. Přejížděl jsem pomalu prstem po vlně knižních hřbetů na polici; náhle prst zapadl do tmavé prohlubně mezi tlustým francouzským svazkem o národohospo­dářství a knihou, na jejímž potrhaném hřbetě byl nápis Geburts­hilfe bei Rind und Pferd, na dně prohlubně se dotkl nezvykle hebkého hřbetu. Násilím jsem vytáhl z hloubky police knihu ve vazbě z tmavě fialového sametu, na němž nebyl ani název, ani jméno autora, a otevřel jsem ji: stránky byly potištěné nějakým neznámým písmem; bezmyšlenkovitě jsem knihu prolistoval, chvíli jsem si prohlížel zkroucené arabesky na předsádce, které mi připomněly vířící sníh, zase jsem knihu zavřel a vecpal ji nazpátek mezi obě učená pojednání, jež mezitím vydechla a ucpala mezeru, která mezi nimi zbyla po vytaženém svazku. Šel jsem dál podél police, ale pak jsem se zarazil a vrátil jsem se, znovu jsem sáhl po knize ve fialovém sametu, chvíli jsem ji držel šikmo povytaženou z řady knižních hřbetů. Bylo tak snadné knihu zase zarovnat a prohlížet si další knihy, tak jako jsem to dělával jindy, vyjít ven do sněhové vánice, pokračovat v cestě ulicemi, vrátit se domů. Nic se přece nestalo, není na co vzpomínat, není co zapomenout. Ale já si uvědomil, že písmena, kterými byla kniha vytištěna, nepatří žádnému písmu našeho světa. Pořád ještě bylo snadné minout škvíru, ze které na mne zavanul znepokojivý a lákavý dech, nechat trhlinu zarůst síťovím obnovujících se souvislostí. Nebylo to poprvé, co došlo k takovému setkání, jako každý jsem mnohokrát v životě minul pootevřená dvířka jinam, v chladných chodbách cizích domů, na dvorcích, na okrajích měst. Hranice našeho světa není vzdálená, netáhne se na obzoru nebo v hlubinách; bledě světélkuje v nejtěsnější blízkosti, v šeru okrajů našeho těsného prostoru, koutkem oka pořád nahlížíme, aniž bychom si to uvědomovali, do jiného světa. Jdeme neustále podél břehu a podél okraje pralesa, zdá se, že se naše gesta zvedají z celku, k němuž patří i tyto zapřené prostory, a že podivně vyjevují jejich temný život, ale přitom nevnímáme hučení vln a skřeky zvířat, znepokojivý doprovod našich slov (a snad jejich tajné rodiště), nevšímáme si třpytu klenotů v neznámé zemi koutů, obvykle za celý život ani jednou nesejdeme z cesty. K jakým zlatým chrámům v džungli bychom došli? S jakými zvířaty a obludami bychom zápasili, na jakých ostrovech bychom zapomínali na své plány a cíle? Snad to byl fascinující tanec sněžných přízraků za sklem, snad to byla ironická láska k osudu rodící se z proher posledních let, co způsobilo, že starý strach z překročení hranice se ozval jen slabě, jen jakoby ze zvyku a brzy umlkl; vytáhl jsem knihu a znovu ji otevřel, díval jsem se na lhostejná písmenka, oblá, ale přitom s ostrými hroty na obvodech, byly to do sebe uzavřené nebo uzavírající se tvary, křečovitě stažené a přitom se ježící navenek, ale také často jakoby násilím protrhávané špičatými klíny, které do jejich vnitřního prostoru pronikaly zvenčí, jindy se zase zdálo, že se odulá písmena rozchlipují pod tlakem nějakých rozpínajících se vnitřních sil. U pokladny jsem knihu zaplatil, dal si ji do kapsy a vyšel jsem z obchodu. Venku se mezitím už úplně setmělo, sníh se zmítal ve světle luceren. Doma jsem rozsvítil lampu na stole u okna, sedl si a začal jsem knihu pečlivě prohlížet. Pomalu jsem obracel listy, ve světelném kruhu lampy se vynořovala jedna stránka za druhou, jako by vyplouvaly z temné tůně; jako šňůry magických náhrdelníků ležely na stránkách řady oblých a ostnatých písmen. V dechu písmen, který se vznášel nad stránkami, se chvěly jakési temné příběhy odehrávající se v džunglích a v rozlehlých spletitých městech, chvílemi se mi zdálo, že se zableskl obraz z těchto příběhů, zlá tvář zarputilého stoupence fantastické hereze, tichý krok šelmy v hloubce nočního paláce, znepokojivé gesto ruky ve volném hedvábí, kus rozdroleného kamenného zábradlí mezi keři v zahradě. Objevil jsem, že v knize je několik mědirytin. První ilustrace zobrazovala rozsáhlé prázdné náměstí, ovládané jakousi snovou symetrií, s melancholicky příkrou perspektivou šachovnicové dlažby; uprostřed náměstí se tyčil obelisk, jehož podstavec tvořil pravidelný mnohostěn z hlazeného kamene, po obou stranách obelisku stály trojstupňové fontány, voda padající z mísy do mísy na obrázku vyvolávala dojem tuhého a nehybného tělesa. Náměstí bylo ze tří viditelných stran uzavřené průčelími paláců s monotónními vysokými sloupořadími nad pravidelnými stupni schodišť. Podle krátkých a ostrých stínů se dalo soudit, že je poledne žhavého letního dne kdesi na jihu. Zpočátku jsem myslel, že je náměstí úplně opuštěné, až po chvíli jsem si všiml několika drobných postav, jež byly nesouměřitelné s rozměry gigantických staveb a jejichž obrysy se ztrácely v hustém šrafování, znázorňujícím stín v kolonádách dvou protilehlých paláců. Na mramorové dlažbě u zdi paláce na levé straně ležel na zádech mladý muž s rozhozenýma rukama, nad ním se skláněl tygr, přidržoval si jej mohutnou tlapou a zahryzával se mu do krku. Neuměle zobrazená tmavá krev tryskající z rány vypadala jako rozevřený vějíř. U paty jednoho ze sloupů paláce na protilehlé straně náměstí se pohodlně rozvalovalo několik mužů, kteří kouřili dýmky a hráli karty; o tom, co se děje na druhé straně náměstí, buď nevěděli, nebo se o to nestarali. Opodál stál mezi sloupy muž s ženou: muž v rozmáchlém gestu ukazoval přes prázdný prostor náměstí, rozpáleného sluncem, na vraždícího tygra a žena lomila rukama, vzpínala je ke vzdálené kazetové klenbě kolonády. Na druhé mědirytině byl anatomický řez perlorodkou ležící na bahnitém dně, třetí ilustrací bylo zobrazení nějakého stroje, jehož části byly spojené složitými pásovými převody a mnoha do sebe zaklíněnými ozubenými kolečky s pečlivě vyšrafovanými zuby. Nechal jsem knihu ležet otevřenou na stole u okna a šel jsem si lehnout. Když jsem zavřel oči, míhala se ve tmě oblá a ostnatá písmena, jejich řady se kroutily a svíjely, proměňovaly se ve sněhové víry zmítající se ve světle lucerny. Cítil jsem úzkost z neznámé a nevypočitatelné věci, kterou jsem přinesl do svého bytu jako vejce černé slepice. Ale říkal jsem si, že je možná můj neklid zbytečný, že kniha, jako tolik znepokojivých věcí, které vtrhly do našeho světa, tiše a nenápadně vroste do důvěrně známého prostoru a prosákne jeho šťávami. Uprostřed noci jsem se vzbudil; když jsem otevřel oči, uviděl jsem, že se nad stránkami knihy chvěje slabá nazelenalá záře. Vstal jsem a došel jsem ke stolu: písmena knihy světélkovala; v jejich bledém světle zelenavě zářily vločky sněhu pomalu se snášející za oknem na římsu.


2. kapitola
V UNIVERZITNÍ KNIHOVNĚ

Rozhodl jsem se, že zajdu do univerzitní knihovny a zeptám se na knihu nějakého odborníka. Vědecký pracovník, za kterým mě poslali, sídlil v podkroví, v podlouhlé nízké místnosti, kde v šikmých pruzích světla vířila zrníčka prachu a kde se na stolech a na podlaze tyčily křivé a nejisté sloupy navršených knih. Propletl jsem se stezkou, která se vinula mezi stohy knih chvějícími se v rytmu mých kroků, nad knihami na psacím stole vyplula hladká obtloustlá tvář asi čtyřicetiletého muže. Když jsem mu ukázal knihu z antikvariátu, dlouho si ji zamyšleně prohlížel, pak mi ji vrátil a řekl: „Bohužel neumím tohle písmo přečíst a nevím ani, jaký národ je používá. Ale už jsem se s těmi písmeny jednou v životě setkal. Když jsem po skončení fakulty nastoupil do univerzitní knihovny, dostal jsem na starost knihy pocházející z odkazů a pozůstalostí. Jednou na jaře mě poslali, abych prohlédl velkou knihovnu v bytě, jehož majitel zemřel a nezanechal žádného dědice. Řekli mi číslo domu na Smetanově nábřeží a jméno, které jsem měl hledat na dveřích. Šel jsem tam večer po práci. Klíčem, který jsem dostal, jsem si odemkl a vstoupil jsem do prázdného bytu, už v hale na mne zavanul pach jakéhosi zatuchlého přepychu; procházel jsem velkými místnostmi, všude bylo plno titěrných kovových sošek nahých žen, chrtů a koní, všude se povalovaly povadlé polštáře, zplihle visely volány a třásně, krabatily se uvolněné potahy. Stěny jednoho z pokojů byly obložené od podlahy až ke stropu zasklenými knihovnami. V otevřeném okně byla vidět potemnělá petřínská stráň s bílými rozkvetlými stromy, vedle rozhledny právě zapadalo slunce, na sklech knihoven se rozlévalo nafialovělé světlo večerního nebe. V knihovně, která stála u zdi naproti oknu, byl nezasklený tmavý výklenek, do kterého kdosi postavil secesní zrcadlo se zvláštním figurálním podstavcem z kovu: ovál zrcadla držela v natažených rukách rozesmátá, smyslně se protahující žena s rozevlátými kovovými vlasy, trčícími do prostoru, žena seděla obkročmo na ohnutém hřbetě delfína vyskakujícího ze ztuhlé kovové vlny. Vedle zrcadla stála na trojnožce skleněná baňka naplněná průzračnou tekutinou.“ Vědecký pracovník své vyprávění doprovázel dost rozmáchlou gestikulací, která nebezpečně rozechvívala knižní duny na stole. Když mluvil o ženě na delfínu, pokusil se přibližně předvést její pozici, ale zavadil přitom konečky prstů o sloup knih: sloup se rozkýval, jemně se dotkl sousedních sloupů a probudil také v nich malátný houpavý pohyb; naštěstí se vědci podařilo po nějakém čase ožívající stůl uklidnit. „V posledních paprscích slunce zasvítily pod sklem do přítmí pokoje rubíny vsazené do hřbetu kožené vazby. Když jsem se dotkl skla, zmizelo slunce za Petřínem, bledě zářící knihovna náhle potemněla. Odsunul jsem sklo po mělké drážce a vytáhl jsem knihu posázenou rubíny. V bytě byl vypnutý elektrický proud, a tak jsem se s knihou postavil k otevřenému oknu, abych ještě zachytil poslední světlo dne. Kniha byla sepnutá tepanou kovovou sponou v podobě zkrouceného hada s očima z drahokamů. Přesně v okamžiku, kdy jsem sponu rozevřel, se na tmavém svahu Petřína mezi stromy rozsvítilo jasné zelené světlo. Je to jistě jen náhoda, řekl jsem si, ale když jsem sponu zaklapl, světlo ihned zhaslo. Znovu jsem sponu otevřel a světlo opět zazářilo. Jeho zelený paprsek svítil v šeru pokoje jako skloněné zářící kopí, ve sklech knihoven stojících proti sobě se donekonečna odrážel ve strnulých a matoucích řadách šikmých zelených čar, v hloubce místnosti dopadal do středu oválu zrcadla, které držela kovová kráska na delfínu, odrážel se a procházel přímo prostředkem skleněné baňky, která se rozsvítila jedovatou kovovou září. Zdálo se mi, že se z nádoby ozývá tiché bublání, ale kniha, kterou jsem držel v ruce, mě tak fascinovala, že jsem se o to, co se děje v baňce, nestaral. Ano, díval jsem se na stejná písmena, jaká jsou v knize, kterou jste přinesl. Udiveně jsem obracel stránky s neznámými znaky a nevěnoval jsem pozornost tomu, že se místností šíří nasládlý pach. Zanedlouho se s písmeny začala dít podivná proměna. V jejich liniích stále silněji pulsoval jakýsi proud, písmena se v jeho rytmu rozsvěcela a zhasínala jako řeřavé uhlíky, do kterých někdo pravidelně fouká. Při každém rozsvícení jsem pocítil neznámou a stále se stupňující slast, pulsace se závratně zrychlovala, ale pak všechno rychle pohaslo, na stránkách knihy ležela černá písmena jako odporní mrtví brouci, pocit slasti vystřídalo zhnusení a děs. Uslyšel jsem temné dunění. Podíval jsem se z okna a uviděl jsem za Petřínem přílivovou vlnu tsunami, která byla vysoká asi kilometr. Zvolna se blížila, převalila se přes petřínský svah a zlomila přitom rozhlednu. Zavřel jsem oči a očekával jsem úder strašných vod. Dunění pořád sílilo, najednou však zmlklo. Chvíli jsem stál se zavřenýma očima a naslouchal podivnému mrtvému tichu, potom jsem otevřel oči a uviděl jsem: temná vodní stěna se tyčila, nehybná, na dosah ruky za oknem. Vyklonil jsem se z okna a ponořil jsem prsty do chladné vody.“ Vědecký pracovník zase předvedl, jak natahoval ruku z okna, a opět přitom rozkýval jeden stoh knih, tentokrát knihy hladce sjely jedna přes druhou, některé protáhlým obloukem sletěly se stolu, v letu přeludně zavířily bílými stránkami a pak s tupým plesknutím dopadly na podlahu. Vědec je tam nechal ležet a pokračoval ve svém vyprávění. „Z vodní stěny vystrčila hlavu velká černá ryba, dlouho se chraplavě smála a pak řekla výsměšným hlasem: ,Celý život ses snažil zapomenout na to, jak jsi seděl sám uprostřed řad sklopených sedadel ve špinavém kině v zapadlé ulici v Radlicích a díval ses na žurnál, kde ukazovali nějaké záběry z mořského dna, na kterých nad jemným pískem plulo hejno malých lesklých rybiček: náhle se rybičky shlukly a vytvořily pohyblivé sousoší, znázorňující, jak se v nádražní restauraci v Bakově nad Jizerou líbáš s krásnou umělou dívkou (vždycky tě víc přitahovaly umělé ženy, rozněžňovalo tě tikání jejich koleček, když vedle tebe ležely v tichu noci), s dívkou, jež žila – ačkoliv ve svých dlouhých dopisech svému stvořiteli psala, že je na cestě k Isthmu – v nevlídných ubytovnách s českými ďábly, kteří chroupali sušenky a přikyvovali, když jim bezelstně vyprávěla o růžových lampách svítících pod ledem rybníka mezi nočními poli pro budoucí vzpomínání na vzdálených temných hvězdách, ale přitom se tajně domlouvali, že ji rozeberou a sestaví z jejích součástek sochu své Matky, anebo spíš svou Matku samu. Z předsálí kina se ozýval kašel. Bylo to ještě horší, než když jsi jednoho zamračeného listopadového dne procházel opuštěnou návsí jakési vesnice u Prahy a najednou jsi uslyšel z amplionu na sloupu hlas, jenž ironicky předčítal tvou studii o grálu venkovských pošt, která ležela na dně zásuvky tvého psacího stolu a kterou jsi nikdy nikomu nedal číst, protože to byla tvá jediná práce, v níž jsi otevřeně pojmenoval (i s těmi nejhnusnějšími souhláskami, rodícími se z lenivých a neřestných pohybů jazyka ve vlhké tmě úst) to, co čvachtavě vylézá z hluboké jámy uprostřed tvého bytu. Jakýsi chrám svatého Víta, ještě o něco větší než ten na Hradčanech, se pohybuje po Soběslavsku rychlostí 270 km/hod., Isthmos ční nad zářícími hladinami dvou moří. Klavír se proměnil v kraby a rozlezl se po pokoji, ještě nenastal vhodný okamžik k tomu, aby zazněla hudba, ještě ne, bohyně ve stříbrných pouzdrech dosud nepropadly stropem do parlamentu nestvůr. Piktogram se spirálou uprostřed, který je namalovaný tuší na hřbetě čilých klavírních krabů, se vyslovuje zvukem, jenž připomíná kýchnutí v betonovém bunkru a znamená: zapomenutí na vláčné pohyby ruky se zelenými prsteny ve zhasnutém pokoji v domě nad jezerem. (Je mnoho různých Čín, na jejichž okraji žijeme; ve všech pokojích vedlejšího bytu jsou rýžová pole.) Chtěl jsi utéci ze sálu kina, ale všechny dveře byly zamčené; když jsi do nich začal bušit pěstí, přišourala se stará uvaděčka, škvírou mezi křídly dveří ti řekla, s námahou potlačujíc smích, že ve špinavém tmavém sále budeš sedět tisíce let a dívat se pořád dokola na nejtrapnější scény ze svého života předváděné na plátně pohyblivými shluky rybiček.‘ Na víc se už nepamatuju. Probudil jsem se až v nemocnici; ukázalo se, že ve skleněné baňce byla chemická látka uvolňující pod vlivem světla určité vlnové délky plyn, který je silnou halucinogenní drogou. Měl jsem štěstí, že sousedé ucítili divný pach a vnikli do bytu; našli mě, jak ležím v bezvědomí na koberci. Lékaři mi řekli, že kdybych vdechoval plyn o něco déle, už bych se nikdy neprobudil ze zlých snů, žil bych v Praze neustále ohrožované vlnami tsunami, které vyvstávají za Petřínem a za Hradčanami, spílaly by mi černé ryby. Kniha posázená rubíny z pokoje zmizela a nikdy se nenašla. Až do dnešního dne jsem se nikdy nesetkal s knihou, která by byla tištěná stejnými písmeny. Ale písmena jsem uviděl ještě jednou: byla vyrytá do zdi pisoáru v hospodě ve Starém Městě pod Landštejnem, vedle kresby chobotnice rdousící chapadly tygra.“
Nějaký čas jsme oba mlčeli; pokoušel se roztržitýma rukama utišit vlnění knih na stole, ale jeho dotyky stále více knihy zneklidňovaly, nakonec to vzdal, seděl mlčky za stolem a díval se z okna dolů na zasněžené nádvoří. „Nesnažil jste se tajemství knihy vypátrat?“ zeptal jsem se jej.
„Ale ano, ze začátku jsem se všude na knihu vyptával, kreslil jsem každému písmena, tak jak jsem si je zapamatoval. Nikdo o knize ani o neznámém písmu nic nevěděl, ale skoro každému se vybavila nějaká pozapomenutá událost, podivné setkání, které nečekaně odhalilo jiný prostor, začal o tom vyprávět, ale obvykle se v polovině příběhu zarazil a rychle převedl řeč na něco jiného. Někdo objevil ráno na zvlhlém koberci v obývacím pokoji živou, svíjející se mořskou hvězdici, jiný čekal v noci na malém nádraží na vlak a pak nastoupil do vagonu, jehož vnitřek tvořila studená gotická kaple. Z toho, co jsem slyšel, se ve mně začal rodit pocit, že v naší těsné blízkosti se prostírá nějaký podivný svět. Nevím, jak vypadá a kdo v něm žije, nevím, jaký vztah k nám mají jeho obyvatelé, jestli jsme lhostejní sousedé, jestli náš vymezený prostor je čísi kolonií nebo jestli se za zdmi chystají k válce. V té době jsem také začal pozorněji naslouchat historkám, které v závodní jídelně vyprávěli knihovníci z výpůjční služby a které jsem předtím nebral moc vážně; byly to strašidelné příběhy o setkáních s podivnými tvory v neprozkoumaných divokých koutech knihovny. Nechal jsem se tenkrát poprvé zavést k okrajům těch ponurých končin, díval jsem se do chodeb, které vedly do tmy, a říkal si: hned příští den se vypravím na cestu, dojdu na konec chodby a budu pokračovat pořád dál, ale neustále jsem odchod odkládal, každý den jsem si říkal: nechám to na zítra, až jsem na tajemství knihovny přestal myslet, stejně jako jsem přestal myslet na knihu posázenou rubíny a na zlý smích černé ryby. Dneska chodím kolem okrajů temných oblastí knihovny skoro denně a do zlověstných ústí chodeb se ani nepodívám, nevnímám temné vytí, které se ozývá z jejich hloubky. Už necítím potřebu překročit hranici, už je pozdě vydávat se na výzkumné výpravy.“ Ale já byl dosud plný touhy poznat tajemství světa, ze kterého se vynořila kniha ve fialové vazbě, a vyprávění vědeckého pracovníka jen podněcovalo mou netrpělivost, chytil jsem ho za rukáv pláště a naléhal jsem na něj: „Ne, není pozdě, právě teď je pravý čas, je doba prohry a smíření s osudem, z něhož se rodí odhodlání, a sníh, který všude leží, je už skoro začátkem neskutečného, také on nás vyzývá k odchodu, jistě na něm najdeme plno stop fantastických bytostí, stop, které nás zavedou k tajným doupatům v hlubinách města, nechte všechno být a pojďte se mnou, vydáme se na výpravu společně. Uvidíte, že objevíme vzácné šperky a skvělé nestvůry. A co je nejdůležitější: tuším, že tam za hranicí je ukryté tajemství našeho světa, doopravdy žít budeme moci až potom, až se vrátíme z druhé strany. Už dříve jsem měl často pocit, že půdorys zvyků, který vytváří náš svět, je jako ornament mozaikové podlahy v Knóssu, jehož strnulé linie prý zachycují dráhy pohybů rituálních tanečníků, maskovaných postav, které už dávno odešly: máme naději, že tam za hranicí konečně uvidíme prvotní tanec, jehož stopou je náš svět.“ „Ne, myslím, že nemá smysl odcházet,“ řekl tiše. „Šperky ani nestvůry už mě nelákají. Třeba se za hranicí opravdu skrývá pramen tvarů našeho světa, ale stejně bychom mu nemohli nikdy porozumět, nemohl by pro nás mít žádný smysl. Smysluplné a pochopitelné je pro nás jen to, co se pohybuje v drahách našeho světa, co sleduje linie našeho knósského ornamentu, ať je stopou po tancích vznešených bohů, nebo záznamem o křepčení opilého démona. O prvotním tanci bychom nemohli promluvit, protože řeč selhává před tím, co tu bylo před vznikem ornamentu, prvotní tanec bychom dokonce nemohli ani uvidět, protože vidění je natolik vrostlé do sítě známého smyslu, že to, co se neživí tímto smyslem, by pro nás zůstalo neviditelné.“ „Ale co mořská hvězdice na koberci, vagon-kaple, co knihy s tajuplnými písmeny?“ namítl jsem. „S těmi se přece lidé našeho světa setkali.“ „To jsou jen věci náhodou vyvržené na náš břeh, které jsme na základě falešných podobností s našimi zkušenostmi obalili jakýmsi náhradním významem. Drží nad námi ochrannou ruku starostlivé a lstivé božstvo gramatiky, které zahaluje tváře nestvůr; řekneme: ,ta věc je záhadná‘ a ,ta událost je tajuplná‘, ale tím už strašnou přítomnost věci a události, jejich černé bytí, s ničím nesouvisející a vzpírající se pohledu, nenápadně oblékáme do adjektiva jako do starého obnošeného obleku, a vykazujeme jim tak místo ve světě. Nedá se nic dělat, ať obrazec na mozaikové podlaze narýsoval kdokoliv, zůstává naším vězením a naším domovem. Je docela možné, že je stopou po odpudivém a strašlivém tanci nějakého šíleného boha, ale i kdybychom se to mohli nějak dozvědět, museli bychom takové šílenství přijmout: pravdivé a smysluplné by pro nás pořád nemohlo být nic jiného než to, co je souvislé ve světě tohoto šílenství. Nestarejte se o podivné knihy, které vám připomínají hranici našeho světa, nemohou vás z něho vyvést ven, mohou jen zevnitř začít rozežírat jeho stavbu. Hranice našeho světa je čára, která má jen jednu stranu, žádná cesta zevnitř ven není a nemůže být.“


3. kapitola
PETŘÍN

Na tom, co říkal vědecký pracovník v Klementinu o hranici, bylo asi hodně pravdy, ale nemohl jsem s ním souhlasit úplně ve všem. Pořád se ve mně ozýval pocit, že i my jsme měli kdysi jakýsi podíl na prvotním tanci, že i my jsme se zúčastnili slavnosti, že jsme my sami byli tančícím božstvem či démonem a že se v nás uchovávají zbytky starých vzpomínek i temné porozumění pro to, co jsme pak zapřeli a odsunuli za hranici. Touha poznat svět, z něhož pocházela kniha s neznámými písmeny, mě neopustila. Ještě ten den odpoledne jsem se vydal na zasněžený Petřín: doufal jsem, že tam najdu nějakou stopu po tajemném zeleném světle. Klouzal jsem po zledovatělých cestách a padal jsem, bloudil jsem mezi stromy, s jejichž větví se na mne sypal sníh, prodíral jsem se závějemi. Nahlížel jsem do hloubky křoví; rozbitými okny a dírami v zavřených okenicích jsem se díval do tmavých vnitřků domků a zamčených altánů, které stály na svahu, ale viděl jsem jen rozházené zahradnické nářadí, plechovky s barvou a potrhané papírové pytle, ze kterých se sypal jakýsi světlý prášek. K večeru jsem to vzdal; když už jsem chtěl sejít k cestě, po které bych se dostal na stanici tramvaje na Újezdě, uviděl jsem v mělkém dolíku mezi zasněženými stromy válec, který mi sahal k pasu, na jeho stříšce ležela vysoká sněhová čepice. Najednou vyvstala vzpomínka: když jsme si jako děti hráli na Petříně na schovávanou, ukrýval jsem se několikrát právě za tímto válcem; tehdy bylo léto a válec byl zarostlý vysokou travou. Vzpomněl jsem si, že jsem se vždycky pokoušel otevřít okénko z rezavého kovu, které bylo v horní části válce a které připomínalo dvířka u kamen, ale nikdy se mi to nepodařilo. Bude to asi nějaká nádoba na uskladňování písku nebo škváry, pomyslel jsem si. Tentokrát kupodivu okénko hned povolilo, když jsem zmáčkl kliku, a s táhlým zaskřípáním se otevřelo. Sklonil jsem se a strčil dovnitř hlavu. Když si mé oči přivykly přítmí, zjistil jsem, že válec je vlastně slepou lucernou kupole, která se pod ním rozšiřovala, klenula se nad chrámovou lodí, jejíž podlaha se ztrácela v temné hloubce. Chrámová loď byla obklopená dvanácti kaplemi, uprostřed každé z nich stálo velké sousoší ze skla. Sousoší byla dutá a naplněná vodou, ve vodě plavali různí mořští živočichové, někteří tlumeně světélkovali: jejich bledé světlo, jediné osvětlení chrámového prostoru, se odráželo neklidnými záblesky na nesčetných záhybech zlacených ornamentů ve stylu jakéhosi podzemního baroka, které se kroutily na zdech a na širokých rámech temných obrazů. Připadalo mi, že sochy tvoří uzavřenou řadu, skleněný seriál, znázorňující v časové posloupnosti scény ze života nějakého hrdiny nebo boha. Představovaly jakési kruté zápasy, osamělé extáze a bolestná zvěstování. Také uvnitř soch vládl neklid a boj, mořští živočichové se bez ustání pronásledovali a zarývali do sebe ostré zuby. Uviděl jsem, jak se zděšená svítící rybka, za níž vyrazil rychlý stín, ukryla do hlavy sochy; tehdy skleněná tvář, sevřená neznámou křečí, zasvítila do tmy chrámu jakoby v náhlém mystickém vytržení, hbitý dravec však rybku v příštím okamžiku dostihl a zahryzl se do ní, světlo zhaslo ve zvolna se rozlévající tmavé krvi, která za chvíli naplnila celou hlavu sochy. Za hlavním oltářem stálo třinácté sousoší; zobrazovalo scénu, kterou už jsem znal: tygra, jenž požírá ležícího mladého muže. Uvnitř tygřího těla se pomalu vlnila osamělá, růžově zářící medúza.
Náhle se přede mnou rozsvítila světla na koncích propletených ramen lustru, visícího na dlouhém laně, které bylo upevněné k lucerně kupole hned vedle mé hlavy; rybí světlo soch v záři lustru pobledlo, ale větší část chrámového prostoru zůstávala v přítmí. Do chrámu přicházeli lidé (patrně nějakou podzemní chodbou) a sedali si do lavic. Za oltářem se objevil kněz, byl to asi padesátiletý snědý muž s uhlazenými černými vlasy a s úzkým knírkem, v těžkých, nehybných záhybech na něm viselo zelenofialové roucho se zlatými výšivkami. Chvíli mlčel a soustředěně stál se skloněnou hlavou, pak začal s kázáním.
„Dnes si připomínáme patnáctý den putování Vyhnance, kdy jeho loďka za večerní tmy doplula po říčce do města; domy, továrny a zchátralé paláce se obracely k zapáchajícímu proudu vysokými zdmi z neomítnutých cihel, z nichž vystupovaly a trčely nad hladinu železné traverzy a ústí širokých rour, ze kterých vytékala špinavá voda, od zadních dvorků domů vedly k hladině drolící se schůdky, u kterých se zachycovaly hnijící věci a zahnědlá pěna; nad dvorky byly ke zdím přilepené temné pavlače, svítila tu světla kuchyní. Mluví o tom Kniha zpustlých zahrad, na stránce, na níž je mastná skvrna od nudlové polévky, stopa po dávném úleku písaře, když na list, oslnivě svítící ve slunci, náhle dopadl rohatý stín nestvůry, která v poledním vedru procházela ospalými a vylidněnými uličkami města poté, co na vyprahlých hradbách porazila stárnoucího krále v partii šachu hrané figurkami z jiskřícího ledu, v tichu bylo slyšet jen jemné chřestění tříště rudých a fialových drahokamů padajících v přesýpacích hodinách vedle šachovnice. Byla to pomsta nestvůry za dávnou prohru v zápase pod vysokou kamennou zdí pevnosti, o kterou se tříštily vlny nočního moře: pohádky neříkají celou pravdu, nestvůry se vždycky vrátí. I u vašich dveří jednou zazvoní povědomá obluda s hrací deskou pod paží, bude vás přemlouvat, abyste s ní hráli šachy, a bude se snažit prosadit, aby do hry byla zařazena také vyřezávaná figurka kopiníka s tygří hlavou, figurka, jejíž dráha se pohybuje v nepravidelných číhavých spirálách a může vybočovat i dost daleko mimo šachovnici, dokonce i mimo byt. Nestvůry se vrátí, jejich dráp se zatne i do našich nejsoukromějších sametů, vyryje do skla zrcadla v předsíni kresbu znázorňující, jak se žena, kterou nade vše milujete, pyšně účastní mlčenlivé a temné orgie s šesti otylými muži na palubě podzemního bombardéru, prodírajícího se hluboko dole hlínou a kamením, aby se nakonec jako čenich obrovského hraboše vynořila jeho černá příď z pukající dlažby na Národní třídě před okny kavárny Slávie, zrovna ve chvíli, kdy se mladý básník, který tu sedí nad šálkem kávy, definitivně rozhodne, že nechá svou poému o zářících vládcích vnitřní Asie měst nedokončenou, protože už se mu omrzelo psát na psacím stroji, jehož klapky, místo aby spořádaně dopadaly na papír, se co chvíli prohnou v kloubech, natáhnou se a seknou jej jedovatým trnem na svém konci do obličeje, takže po stodvacátém hexametru jeho hlava, ještě před měsícem obdivovaná a hlazená ženami, natekla v kouli, pod jejíž napjatou a zprůsvitnělou kůží se přelévá zelený hnis zánětů. Proč si nevybere jiný psací stroj? Všechny ostatní psací stroje zmizely: částečně je odnesla hejna sarančat na Kavkaz (je dokázáno, že spojenými silami dokážou sarančata zvednout se země a přenést do vzdálenosti mnoha kilometrů i koně), částečně se psací stroje používají při jakési nové perverzi, která se šíří městy, a částečně se proměnily v bílé světlo, které ozařuje sochu krásného zvířecího anděla. Vyhnaný ve své loďce dlouho přemýšlel o tom, proč se velké cihlové paláce ve městě, kterým proplouval, tolik podobají nádraží, a poprvé v životě v něm vyvstalo pokušení nechat posvátné knihy na cypřišových ostrovech napospas monotónním poznámkám skřetů, které pozvolna zaplnily všechny okraje a začaly už překrývat vlastní text, sporným komentářům, v nichž se pořád dokola mluvilo o smutku prázdných a zamčených tanečních sálů venkovských hospod, kde nohy židlí na stolech trčí k bílému stropu s mapami vlhkých skvrn, sálů, které prý budou hrát důležitou roli v postmortálním turismu; zrodilo se v něm pokušení nechat vše být a stát se démonem špinavé městské řeky, každého večera vynořit hlavu nad temnou hladinu, dívat se na světla oken kuchyní, živit se jídlem, které by pro něj hospodyně pokládaly v miskách na poslední schůdek nad hladinou, zapomenout na bílý mramor širokých náměstí, žhnoucí do noci a chladně vplouvající do dne, krásný jako nevyléčitelné zoufalství za tichých letních odpolední v rozlehlých pokojích s oknem do zahrady. Byl to nakonec kus zpuchřelého dřeva, plovoucího po hladině, co mu pomohlo překonat pokušení: rozpoznal v něm úlomek domácího oltáříku, před nímž ta, která se na chodbičce lůžkového vagonu rachotícího nocí laskala s krutým Minotaurem vlaků, poprvé sňala čelenku a ukázala mu starou jizvu, byla to jizva po ráně, kterou jí ocelovým zobákem zasadil pták bloudící v zrcadlech, když si opřela čelo o chladné sklo, aby ztišila horečku, jež ji spalovala od chvíle, kdy uviděla na dlouhé prázdné chodbě úřadu, pokryté lesklým linoleem, plameňáka pronásledujícího ďábla: ze zrcadel teď pronikají do našeho prostoru už jen ostré kovové zobáky zlých ptáků a metr dlouhá žihadla obřích vos, která nám probodnou tvář při holení, temné bzučení vosy za sklem zrcadla se ozývá, když večer čteme na pohovce knihu, někdy z něho začínají vyvstávat slova, pak slyšíme hlas připomínající nám staré zjevení, které jsme zradili, bylo to zjevení, jehož se nám dostalo od sfingy, kterou jsme uviděli ležet na oprýskané kovové kostře postele stojící uprostřed zasněženého pole nad Chuchlí, když nám bylo osmnáct let, na jedné z našich osamělých procházek, stmívalo se a za soumračnou sněhovou plání po slivenecké silnici klouzala světla automobilů: nakonec jsme zjevení, které nás na zasněženém poli proniklo jako rozžhavený hrot meče, zapomněli; připomene nám je čas od času jen hlas, který se rodí z temného bzučení obřích vos, vztekle a neúnavně vrážejících za večerního šera z druhé strany do skla zrcadla. Co se stane, až se jim jednou podaří sklo rozbít? Potom bude třeba vyplivnout diamanty z úst a pokusit se najít oheň, který jsme kdysi uschovali do své knihovny. Bolest dává vzniknout novým druhům průsvitných zvířat, lampy svítí v medu, v tmavé a studené nádražní čekárně jsou stále slyšet výkřiky, i když muž a žena, z jejichž úst tu kdysi zazněly, už leží v bílém Hindustanu na mozaikové podlaze a něžně se hladí chvějícíma se rukama po tělech obrůstajících lesklou skvrnitou srstí. Když Vyhnanec uviděl na hladině úlomek známého oltáře, rozpomněl se na leopardy na bílých schodištích rodného paláce a rozhodl se ponořit do teplého a lepkavého hnusu domova, který na nás ulpívá celý život a který ze sebe celý život smýváme v zářivých hotelích. Jsou komentátoři, kteří tvrdí, že měl raději pokušení podlehnout, stát se démonem špinavé řeky a každý večer zpívat pod rozsvícenými okny kuchyní písně o nekonečných bitvách kentaurů se stroji. V každém případě to, jak se rozhodl, bylo zcela lhostejné: to je také hlavní poslání dnešního kázání a téma, na které byste měli tento týden meditovat.“ Ozvalo se jednotvárné cinkání; snad to měla být hudba. Kněz roztáhl paže, zlaté výšivky na jeho rouchu se narovnaly: ukázalo se, že to jsou podoby tygrů; zvýšil hlas: „Také my se budeme muset jednou rozhodnout mezi chladem mramoru a smutnými písněmi, které se ozývají z konzervy, na jejímž obalu je namalovaná treska. Také naše rozhodování, jakkoliv nadlidsky těžké, bude zcela lhostejné; ať zvolíme to či ono, stejně nakonec budeme chodit s kovovou maskou psa na tváři po nekonečné betonové pláni…“ Věřící v lavicích otevřeli zpěvníky a začali zpívat táhlou melodii beze slov, melodii, ve které jsem nemohl najít žádný rytmus a řád a která spíš připomínala nahodilé zvuky větru rozechvívajícího za zimních večerů plechové těsnění v oknech. Do zpěvu se nesouvisle mísilo tiché cinkání. Poslouchal jsem divnou píseň, čekal jsem, jestli se ještě něco bude dít, ale pořád se ozýval jen beztvarý zpěv, jen nekonečná utkvění jediného tónu, po kterých melodie náhle prudce stoupla nebo klesla, aby se opět náhle zarazila a dlouho zněla jediným tónem. Zpěv mě uspával a začínala mi také být zima, a tak jsem vytáhl hlavu z válce: už byla tma, pode mnou se mezi černými větvemi třpytila světla města, bezhlesně stoupala po svahu rozsvícená lanovka. Seběhl jsem vysokým sněhem dolů na Újezd a nasedl do tramvaje, která přijela od Malostranského náměstí. Vůz byl skoro prázdný; díval jsem se na vybledlý obraz osvětleného vnitřku tramvaje v tmavých sklech a přemýšlel jsem o podzemním chrámu. Pořád jsem nevěděl, s kým jsem se na Petříně vlastně setkal. Narazil jsem na nějakou tajnou sektu? Stal jsem se svědkem zrození nové víry? Třeba se rozšíří z petřínského podzemí a ovládne svět. Nebo byla naopak podzemní bohoslužba posledním záchvěvem umírajícího prastarého náboženství? Byli návštěvníci chrámu cizinci, kteří se z nějakého důvodu sjíždějí do Prahy, aby tu slavili své náboženské svátky, nebo tu celá staletí nepozorovaně žijí vedle nás? Anebo jsem se octl na hranici neznámého města, které sousedí s naším? Je to město vyrůstající z odpadků, které nestrávil a vyvrhl náš řád, anebo je to obec autochthonů, kteří tu byli před naším příchodem a kterým jsme tak lhostejní, že ani nezaznamenají, až zase odejdeme? Jaký je půdorys tohoto města, do jakých čtvrtí se člení, jaké jsou jeho zákony? Kde jsou jeho bulváry, náměstí a zahrady, kde září královský palác?


4. kapitola
MALOSTRANSKÁ KAVÁRNA

Ještě několikrát jsem se vypravil na Petřín, ale okénko v lucerně chrámu teď už bylo vždycky zase zavřené, cloumal jsem jím vší silou, ale nikdy se mi je nepodařilo otevřít. Nosil jsem fialovou knihu neustále u sebe; v tramvaji, ve frontě v obchodu, někdy i na ulici při chůzi jsem ji otvíral a stále znovu jsem zkoumal neznámé znaky. Už jsem rozeznával jednotlivá písmena, ačkoliv jsem nevěděl, jaké zvuky označují: zaráželo mě, že znaků bylo sedmdesát šest, písmo buď muselo rozlišovat zvuky, které my chápeme jako varianty jediné hlásky, anebo označovalo množství zvuků, jež jsou od našich hlásek úplně odlišné. Snažil jsem se představit si tyto zvuky, někdy jsem je zkoušel při chůzi vyslovovat nahlas, kolemjdoucí se za mnou udiveně otáčeli. Uvědomil jsem si přitom, že těch několik hlásek, které používáme, je obklopeno neznámým pralesem zvuků: a protože významy slov temně vyrůstají ze zvukové látky, je tento prales naplněn znepokojivými zárodky jakýchsi přízračných věcí, bytostí a dějů. Proč ti, kteří používají neznámé písmo, cítí takovou potřebu odlišovat graficky zvuky? Je to z radosti nad smyslovým bohatstvím hlasu, která chce text přiblížit partituře, jež by zachycovala životní síly pulsující v jazyce, anebo je přemnožení písmen naopak projevem úzkostného pocitu, že významy, příliš těsně svázané s jedinečnými odstíny zvuku, neustále unikají? Napětí, které vyzařovalo z tvarů písmen, spíše svědčilo o tom, že vyrůstají ze světa úzkosti. Velké množství znaků mohlo být výrazem sklonu k pedantské popisnosti, říkal jsem si, ale také projevem zoufalé touhy přiblížit se prastarému temnému výkřiku, který v řeči sahá do budoucnosti, aby dolehl k sluchu nějakého přicházejícího božstva. Přemýšlel jsem také, co znamenají drobná zkroucená znaménka, která se vznášela nad některými písmeny: označují délku nebo přízvuk, melodii, gesto nebo grimasu, která má vyslovovaný zvuk doprovázet? Ale třeba právě ty nenápadné obloučky a smyčky nesou hlavní sdělení textu a velká písmena jsou jen ornamentem či matoucím vzkazem, který má oklamat cizince. Anebo jsou titěrná znaménka zbytky staré hieratické řeči, které zůstaly na okraji sdělení jako trosky paláců zaniklé říše na okrajích nových měst – zbytky, jimž dnes rozumí pouze sekta zasvěcených, kteří v knihách čtou jen tento drobný a opomíjený text a snad čekají, až po návratu starých bohů jeho znaky opět vyrostou a zaskví se na průčelích obnovených chrámů. Uvědomil jsem si, že to, co vyvolává největší úzkost a neklid, není strnulá existence znaků bez významu, ale spíš překvapivá zkušenost, že nic nemůže být zcela zbaveno vyzařování smyslu, spíš přítomnost podivného významu, který se nad písmeny chvěl jako Eliášův oheň, významu, jenž nebyl ani tak nějakou kuriózní zvláštností ostnatého písma jako smyslem, který proniká všechno, co je, a který se na stránkách knihy ve fialové vazbě stával náhle viditelným, protože nebyl zastřen, jak tomu bývá jindy, významy, na něž jsme zvyklí a jež patrně z tohoto zasutého smyslu, z tohoto prapůvodního sdělení bytí jako z pramene čerpají své tajemství, obnovují v něm svůj život a současně jsou jím tajně rozleptávány a umírají na něj jako na skrytou nemoc. Měl jsem právo říkat, že knize vůbec nerozumím? Ze spleti úzkostí, které vyvstávaly při pohledu na stránky knihy pokryté cizími písmeny, byla nejsilnější a nejpodivnější úzkost z tušení, že není čemu rozumět, nač se ptát, úzkost z pocitu, že na nás tiše a vytrvale číhá jakési hrůzné vítězství, kterého se děsíme víc než největší prohry. Seděl jsem v poloprázdné Malostranské kavárně u okna, jímž bylo vidět zasněžené náměstí, před sebou jsem měl otevřenou knihu. Na šedém mramoru stolků se lesklo chladné odpolední světlo. Přicházel nový host: hubený starší muž s roztěkaným pohledem a trhavými pohyby, jedna z osamělých postav, jaké se za odpolední vynořují v kavárnách Malé Strany; když mě míjel, všiml si otevřené knihy: zarazil se, chvíli váhal, jestli má jít dál, ale potom se obezřetně rozhlédl po místnosti, prudce se ke mně sklonil a zeptal se mě, odkud knihu mám. Vysvětlil jsem mu, jak jsem ke knize přišel. Posadil se na okraj prázdné židle naproti mně jako loutka, jejíž provázky spustil vodič příliš rychle, v tomtéž okamžiku se hluboce naklonil přes desku stolu, a stále se neklidně rozhlížeje, říkal mi tichým a naléhavým hlasem: „Radím vám dobře, zbavte se té knihy co nejrychleji. Můžete mi věřit, od doby, co jsem se setkal s těmi prokletými písmeny, bloudím jako zmatený pes smutným světem okrajů a nemám klid. Podívejte se, jak se písmena tváří lstivě a vychytrale! Je to zlá sněť, která pozvolna všechno zachvátí, písmena vydechují jed, který nenápadně a vytrvale rozežírá důvěrně známé věci našeho světa, uvidíte, tvary našich staveb zvětrají v tomto dechu do obrysů barbarských chrámů lesknoucích se odpornou nádherou, zablyští se zapomenuté zlé zlato. Jed rozleptá naše slova a promění je ve staré úzkostné zvuky pralesa, v osamělou hudbu soch. Život se stane málo srozumitelnou rolí v nekonečném představení obscénního mýtu o mladém bohu umírajícím v džungli.“ Zatímco mluvil, sunul se na desce stolu po loktech pořád blíž ke mně, takže na ní nakonec skoro ležel. Poprosil jsem ho, aby mi vyprávěl, kde se se záhadným písmem setkal. Trochu se uvolnil a sjel po stole kus zpátky. „Ta strašlivá historie začala v šedesátých letech. Učil jsem tenkrát na právnické fakultě; už za studií jsem začal publikovat články v odborných časopisech, všichni mi prorokovali velkou kariéru. Měl jsem hodnou ženu a dvě malé děti. Nikdy jsem si nic nezačínal se svými žačkami, ale někdy v polovině šedesátých let se v prvním ročníku objevila studentka, jejíž tichá tvář mě nevysvětlitelně a bolestně přitahovala. Připadalo mi, jako by její gesta vyrostla v nějakém neznámém, tajuplném prostoru a dosud v něm utkvívala.“ „Jaký to byl prostor?“ zeptal jsem se jej, protože prostory stoupající z gest mě zajímaly. „Byly to rozlehlé prázdné sály obložené mramorem. Vždycky nás v ženách lákají prostory, které se vstřebaly do jejich těl, krajiny, kterými prosákly a které při setkání září z jejich pohybů. Kdybych jen býval věděl, jaká temná říše mě k sobě vábí tichým vlněním milovaných rukou… Zdálo se mi, že i jí je dobře v mé přítomnosti. Jednoho dne jsme se potkali na Starém Městě, pozval jsem ji na víno a pak doprovodil domů, vystoupili jsme po tmavých schodech k jejímu bytu. Bydlela v Nerudově ulici, v jednom z těch domů, které se opírají o svah a které překvapují návštěvníka tím, že když vystoupí po úzkém schodišti do nejvyššího poschodí, vyjde odtud zadními dveřmi opět na pevnou půdu. Začal jsem do jejího bytu pravidelně chodit. Udivovalo mě, že žije sama v bytě s několika velkými místnostmi, ale nikdy mi o sobě nic neřekla; mluvili jsme vůbec málo, leželi jsme ve zhasnutém pokoji a poslouchali hlasy z ulice, dívali jsme se na sochy na štítu protějšího paláce, které byly vidět v okně. V dotecích dívky se opět ohlašovala neznámá země, její trávy a listí, tlapky jejích zvířat…“ Zaváhal a znovu se neklidně rozhlédl po místnosti, ale v kavárně sedělo jen několik důchodců a studentů a nikdo si nás nevšímal; přesto popolezl po stole o kousek blíž a ještě více ztlumil hlas. „V předsíni jsem chodil kolem bíle nalakovaných a neustále zamčených dveří; nahoře do jejich rámu kdosi vyryl několik divných písmen. Dveře byly na té straně bytu, která byla obrácená ke svahu… Tajemně mě přitahovaly, ale má přítelkyně mi řekla, že je za nimi jen komora se starými krámy. Když jednou seběhla dolů něco koupit, nedalo mi to, sundal jsem s háčku na zdi svazek klíčů a zkoušel jsem, jestli se některý z nich otočí v zámku bílých dveří. Po několika pokusech zámek povolil…“ V tom okamžiku jsme oba uviděli, jak cupitavými krůčky pospíchá k našemu stolu vrchní v těsné vestě; už z dálky jednou rukou mával na muže, který seděl naproti mně, a druhou pantomimicky předváděl, že jej někdo chce k telefonu. „Nikdo neví, že jsem tady,“ řekl muž znepokojeně, ale vstal a odešel k šatně. Netrpělivě jsem čekal, až se vrátí a dokončí svůj příběh. Díval jsem se zatím z okna, v bezvětří se zvolna snášely k zemi velké vločky vlhkého sněhu. Viděl jsem, jak se v ohbí Letenské ulice vynořila zelená tramvaj s vysokou sněhovou pokrývkou na střeše. Tiše dojela ke stanici před okny kavárny a zastavila. Měla stejný tvar jako všechny pražské tramvaje, ale její karoserie byla zřejmě vytesaná z jediného kusu zeleného mramoru; okna byla z tmavého neprůhledného skla. Přední dveře tramvaje se otevřely, vyběhli z nich dva muži s dlouhými kudrnatými plnovousy, v těžkých šedivých kabátech, které jim sahaly až ke kotníkům. V rukou drželi nemocniční nosítka; běželi s vypjatou hrudí, dlouhými, sladěnými skoky, ve kterých bylo cosi baletního. Zmizeli ve dveřích kavárny, ale za chvilku už jsem je zase uviděl venku, pořád běželi svým pravidelným poklusem, na nosítkách teď však ležela bezvládná postava. Nemusel jsem se ani dívat, kdo to je. Jen jednou otevřeš ze zvědavosti zakázané dveře, pomyslel jsem si, a to, co z nich vyleze, se za tebou bude plazit do kaváren, cpát tě na nosítka a běhat s tebou po zasněženém náměstí, od šedesátých let až do dneška. Nosiči vběhli do tramvaje, dveře se za nimi hned zavřely. Tramvaj se dala do pohybu a za chvíli zmizela. Vyběhl jsem ven, skočil do jednoho z taxíků, které na parkovišti před kavárnou čekaly na zákazníky, a požádal jsem lhostejného ospalého taxíkáře, aby sledoval zelenou tramvaj. Sníh ještě více zhoustl, narážel v chomáčích na přední sklo taxíku, v lunetách průhledů, neustále obnovovaných rychle kmitajícími stěrači, se přibližovala a zase vzdalovala záď záhadné tramvaje. Zpočátku jela tramvaj po pravidelných trasách, ale když jsme se octli na předměstí, zahnula náhle do příkrých a prázdných ulic, kudy nikdy tramvaje nejezdily, projížděla zvolna podél dlouhých továrních zdí, podél fasád unavených domů ozdobených zasněnými ženskými tvářemi z otlučeného štuku. Na malých balkonech se zčernalými sloupy se vršily hromady starých krámů přikryté igelitem. Vzpomněl jsem si, že jsem si občas na svých dlouhých procházkách po periferii všiml kolejí, nesmyslně zapuštěných do asfaltu zapadlých ulic, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, jen mě napadlo, že to jsou asi nějaké tovární spojky, které se už nepoužívají a které zapomněli odstranit. Nakonec tramvaj jela vilovou čtvrtí na temeni kopce, mezi oprýskanými domky v hloubce zasněžených zahrad, kde stály pumpy zabalené do starých hadrů a převázané motouzem a rezavé barely se zamrzlou vodou. Přestalo sněžit a na západě se roztrhly mraky, po zdech a po kmenech stromů se rozlilo slabé světlo večerního slunce. Domky a zahrady náhle končily, podél posledních plotů se vinula silnice a za ní začínala sněhová pláň táhnoucí se k černému lesu, k němuž sestupovalo červené slunce, jeho paprsky barvily netknutý sníh pláně na růžovo. Na konci ulice, která vedla k pláni, stál zchátralý jednopatrový dům, nad vchodem do ulice byl na zdi vybledlý, těžko čitelný nápis Hostinec, slepou boční zdí se dům obracel k zasněženému poli. Tramvaj minula hospodu a vjela do neporušeného růžového sněhu pláně, sníh se rozstříkl do stran, jako když se člun spouští na hladinu, sněžný gejzír prozářilo načervenalé světlo. Pomalu se tramvaj vzdalovala k lesu a zanechávala za sebou oblouk hluboké brázdy, zvýrazněný černým stínem, jako rozmáchlý tah tuší na růžovém papíře. Strčil jsem taxíkáři do ruky peníze a vyběhl jsem z vozu. Utíkal jsem za tramvají, ale zapadal jsem do sněhu až po kolena, neměl jsem naději, že bych mohl tramvaj dohonit. Zastavil jsem se a díval se, jak tramvaj zahýbá za tmavý les, pak už byl vidět jen růžový sníh a nehybné stromy, jejichž zubatý stín se ke mně natahoval po pláni, obrátil jsem se a vracel se přes zasněžené pole k městu, k domkům, v jejichž oknech se oslnivě blyštěly poslední paprsky slunce, po silnici projel autobus přijíždějící z vesnice za obzorem, ze zahrad se ozývalo štěkání psa.


5. kapitola
ZAHRADY

Než jsem došel k okraji města, zhasla záře v oknech domků a sníh potemněl. V hospodě už se svítilo, lampa nad vchodem osvětlovala špinavý rozdupaný sníh na nízkých schodech. Vstoupil jsem dovnitř, abych zapil neúspěšný lov na záhadnou tramvaj. Octl jsem se v rozlehlé, přetopené místnosti. V jejím středu stál kulečník, zelený potah prudce osvětlovala hluboko spuštěná, ničím necloněná žárovka. Kouty místnosti se ztrácely v přítmí a v cigaretovém dýmu; kolem umakartových stolů, sražených po několika k sobě, se tísnili muži v rozepnutých flanelových košilích, jejich tváře se leskly potem, nad nimi visely na zdech plakáty s barevnými fotografiemi fotbalových mužstev a nahých žen dovádějících pod vodopádem. Nedovřená dvířka kamen oranžově žhnula z tmavého výklenku, za modravým čtvercem okna se táhly zkroucené černé větve zadní zahrady, která se nořila do přicházející noci. Namačkal jsem se na prázdné místo uprostřed dlouhé lavice u zdi, zvrátil jsem hlavu, zabořil jsem ji unaveně do těžkých hroznů kabátů, které visely za mnou na zdi a ve kterých vlhkost tajícího sněhu probouzela omamné a nerozluštitelné pachy, poslouchal jsem příjemné hospodské šumění, do kterého se slévaly hlasy hostů. Jako ztracené drahokamy svítily z přítmí koutů malé skleničky zeleného likéru. Z jedné strany jsem se tlačil na robustního muže s kulatým červeným obličejem, který se s nikým nebavil, pomalu upíjel pivo a četl si v časopise Naše zahrádka. Když jsem dopil druhou sklenici piva, obrátil jsem se k němu a zeptal se jej, jestli něco neví o tajemné tramvaji ze zeleného mramoru. Mlčel a ani se nepohnul, myslel jsem, že vůbec neslyšel mou otázku, ale když už jsem nečekal odpověď a dál se věnoval pivu, náhle řekl s pohledem bloudícím v přítmí protější strany místnosti: „Objevuje se v naší čtvrti za noci, v mlze a ve sněhových vánicích. Ty, kteří do ní nastoupili, už nikdy nikdo neuviděl. V jednom průjezdu jsem četl nápis vyškrábaný do omítky, který říkal, že zelená tramvaj má vozovnu na nádvoří kláštera v Tibetu a že k nám přijíždí skrytými cestami, které vedou přes lesy a přes pole. Něco na tom může být, jednou vyprávěl nějaký pán u holiče, jak v létě sbíral brzy ráno v lese houby a najednou těsně kolem něho tiše projela tramvaj, potom prý zmizela v mlze. Jiní ale říkají, že je to tramvaj ze dna Atlantického oceánu, která čas od času z nějakých neznámých důvodů zamíří k ústím řek a jede po jejich dně proti proudu, večer vyjíždí nad hladinu a bloudí po kraji, kolem starých továren na periferii a kolem dřevěných plotů fotbalových hřišť se dostává do města. Nikdo netuší, co tu hledá, jaké je její poslání. Kolují pověsti, že pod omítkou v jakési rotundě objevili restaurátoři románskou fresku, na které se v pozadí za knížetem Břetislavem dá rozeznat cosi, co nápadně připomíná zelenou tramvaj…“ Podnapilý mladík v teplákách přistoupil k našemu stolu a začal s mužem, který mi vyprávěl o tramvaji, vyjednávat koupi pytle cementu, pak se obrátil na mne a snažil se zjistit, jestli se neznáme ze stadionu Sparty; když viděl, že mi není do řeči, mávl rukou a šel se posadit k vedlejšímu stolu. „Koleje vedou zahradami, hustým křovím u plotů,“ ozval se opět můj soused. „V noci ležíme v posteli, slyšíme cinkání blížící se z hloubky zahrad, po stropě přelétnou světla, v oslnivé záři se promítne na stěnu obludně zvětšený vzorek záclony. Naše manželky se nás v úzkosti chytají za ruku. Ale ve dne se vyhýbáme tomu, abychom se o tramvaji zmínili, tramvaj mezi námi neustále trčí jako temný stín. Máme strach, aby se nás na ni děti nezeptaly…“ Odmlčel se a pil pivo, zdálo se mi, že váhá, jestli má pokračovat ve vyprávění. Potom přece jenom promluvil: „Když naše dcera dospívala, říkal jsem manželce: musíš si ji vzít stranou a říct jí všechno o zelené tramvaji. Je nezkušená a mohla by se snadno dostat do neštěstí. Žena s dcerou několikrát mluvila, domlouvala jí, aby byla opatrná a dala si na tramvaj pozor, ale dcera se jen smála a říkala, že se nemusíme ničeho bát, že přece není taková, aby nastupovala do každé tramvaje, obzvláště je-li zelená. Když jsme se ale vraceli z jejího prvního plesu, čekali jsme pozdě v noci na neosvětlené stanici…“ Znovu se odmlčel, nenaléhal jsem na něj, aby pokračoval, protože jsem tušil, co přijde. „Náhle ve stanici zastavila tramvaj, pohybovala se tak tiše, že jsme si ani nevšimli, že přijíždí. Dcera, ospalá a s hlavou plnou vzpomínek na ples, vstoupila do dveří, které se otevřely přímo před ní… Když byla uvnitř, všiml jsem si, že tramvaj má divnou barvu. Vykřikl jsem a vrhl se k tramvaji, abych dceru strhl zpátky, ale dveře se bleskurychle zavřely a má ruka narazila na chladné neprůhledné sklo, tramvaj se dala do pohybu a zmizela ve tmě…“ Mlčeli jsme, hučení hlasů v místnosti sílilo a sláblo jako příboj tajemného moře. „Už tomu bude dvacet let,“ řekl tiše. „Od té doby jsme se s dcerou nesetkali, jen několikrát jsme zahlédli její tvář v hloubce zrcadla v tmavém pokoji, zaslechli jsme její hlas v hučení kamen. Zpočátku jsme čas od času nacházeli na dně zásuvek nebo mezi stránkami knih lístky se smutnými vzkazy, kterým jsme rozuměli čím dál tím méně, psala o sálech, kterými protékají řeky, po jejichž hladině plavou vory s bronzovými lvy, o nekonečně dlouhých sympoziích ve zkamenělých lesích, o kavárnách, kde se číšník vynořuje z husté mlhy. Podle toho, co nám psala, se zdálo, že žije v jakémsi světě, kde záhyby látek jsou důležitější než obličeje a mají svá jména, zatímco houští tváří se rozplývá v lhostejné nerozlišenosti. Také slova jako by u nich byla pokládána za bezvýznamný doprovod šumů a šustění, které jediné přinášejí důležité sdělení. Někdy se v jejích dopisech linie písma rozplétala, vlnila se na papíře a zase se zauzlovala do nesmyslných spletí, z nichž vystupovaly počátky znepokojivých slov a obrazů. Její svět je pro nás těžko pochopitelný. Pořád toužím ze všeho na světě nejvíc po tom, abych ji ještě uviděl, ale nevím, jestli bychom se mohli domluvit, kdybychom se setkali. Často myslím na to, že svět, ve kterém žije, může být v těsné blízkosti, může se přímo prolínat s naším světem, protože jeho plnosti se prostírají tam, kde v našem světě vidíme jen prázdno, a jeho prázdno je u nás plností…“ Odmlčel se, chvíli se díval na protější stěnu, polepenou plakáty, a pak sklonil hlavu k Naší zahrádce. Ještě dlouho jsme seděli vedle sebe a oba jsme vypili ještě několik piv, ale ani jeden z nás už neřekl ani slovo. Nakonec jej jeho sousedi z druhé strany stolu přilákali k nějaké karetní hře a já zaplatil a oblékl se. Studenou chodbou, mezi zdmi vymalovanými vzorkem, který připomínal tváře Číňanů, jsem prošel na těsný záchodek. Nesvítilo tu světlo; otevřeným okénkem byla vidět tmavá zasněžená zahrada. Zdálo se mi, že z její hloubky zní táhlý zpěv, stejný, jako jsem slyšel v podzemním chrámu. Šel jsem na konec chodby a otevřel jsem dveře, které vedly na zahradu, zapadl jsem do vysokého sněhu, který byl navátý ke zdi domu. Jako noční had vplazil se mráz rukávy a nohavicemi na holou kůži. Když jsem za sebou zavřel, hlasy z hospody utichly; stál jsem na kraji tmavých zasněžených zahrad, na sněhu se černaly zkroucené stromy, v jejich větvích probleskovala světla vzdálených lamp jako zářící plody. Z nitra zahrad zněla tichá magická hudba, cítil jsem, že mě neodolatelně přitahuje. Šel jsem neprošlapaným sněhem za jejími tóny do hloubky tmavého sadu. Za rozpadlým plotem začínala další zahrada; opilý jsem procházel zasněženými zahradami, mezi holými stromy, na jejichž větvích ještě někde visela scvrklá jablka, kolem hromad kompostu, kolem křivých kůlen, prázdných králíkáren, podél nových a nových plotů. Nevynoří se náhle mezi stromy záhadná tramvaj? Nezablesknou se ve křoví diamanty na čelence Královny zahrad? Ale kromě větví kývajících se ve větru se nikde nic nehýbalo, v tichu byla slyšet jen monotónní melodie a občas vzdálené zaštěkání psa. Došel jsem ke zpuchřelému altánu a zjistil jsem, že to, co jsem pokládal za liturgický zpěv, je jen noční hudba, kterou na jeho střeše vyluzuje kus plechu rozechvívaný větrem. Sedl jsem si do altánu, velkými prázdnými okny byly vidět černé stromy, sníh, vzdálená světla, zněla uspávající hudba, stejně nesmyslná jako kresby, které tvořila spleť větvoví na plátně modrého sněhu, jako vlhké skvrny na zdech, podél kterých se osaměle potácím, jako neznámá zkroucená písmena ve zlých knihách. Kam to, proboha, jdu, proč se nevrátím, dokud je čas, k ostatním lidem? Ale to, co vanulo z nočních zahrad a z okrajů našeho prostoru, už mě mělo ve své moci. Šel jsem dál; prolezl jsem ještě děrami v několika plotech, pak už jsem na konci jedné zahrady uviděl světla ulice, vyškrábal jsem se na ozdobně vyřezávané plaňky a seskočil na chodník. Za chvíli jsem došel k autobusové zastávce. Čekal jsem na autobus a krátil si čas tím, že jsem ve slabém nafialovělém světle zářivky četl vybledlé lístky, které byly připíchnuté na dně zasklené skříňky připevněné k plotu zahrady; byla to vitrína, v jakých obvykle bývají zprávy svazu zahrádkářů nebo turistické organizace. Na lístcích byly nejrůznější inzeráty a oznámení, někdo nabízel sazenice jahod, jiný prodával gauč a svatební šaty, které bylo možné vidět na zkroucené fotografii nevěsty s odstřiženou hlavou. Dole v rohu visel mezi papírem, na kterém kdosi oznamoval, že opravuje ledničky, a cyklostylovanou vyhláškou o povinném očkování psů lístek, na němž bylo napsáno na psacím stroji: „Přednáška Nejnovější poznatky o Velké bitvě v pokojích se koná ve středu v půl třetí v noci na filosofické fakultě.“ Uslyšel jsem, jak přijíždí autobus, se zasyčením se otevřely dveře: nastoupil jsem dovnitř.