6. kapitola
NOČNÍ PŘEDNÁŠKA

Středa byla příští den; na lístku sice nebylo uvedené žádné datum, ale byl jsem tak nedočkavý, abych se dozvěděl něco nového o světě, jehož obrysy se mi zjevily, že jsem se rozhodl, že se na filosofickou fakultu půjdu v noci podívat. Přicházel jsem k ní od Staroměstského náměstí, do ticha zasněžené pusté ulice bzučely zářivky, masivní budova filosofické fakulty temně vyvstala na konci řady domů. Když jsem k ní přišel, zastavil jsem se a podíval se vzhůru, ale neviděl jsem jediné rozsvícené okno, jen na sklech v nižších patrech se lesklo světlo venkovních zářivek. Hlavní vchod v podloubí nebyl zamčený, vstoupil jsem dovnitř; v prázdné budově byla tma a zima. Prošel jsem kolem opuštěné zasklené vrátnice a vystoupil po širokém schodišti, chodil jsem po chodbách s okny do dvora. Čas od času jsem se zastavil a naslouchal jsem, ale v budově bylo mrtvé ticho, zaslechl jsem jen drnčení noční tramvaje jedoucí po nábřeží. Otevíral jsem dveře učeben a nahlížel dovnitř, ale všechny byly tmavé a prázdné. Až když jsem otevřel dveře jedné posluchárny v druhém patře, uviděl jsem, že v chladné místnosti, slabě osvětlené zářivkou, která stála na ulici pod oknem, sedí za stoly na lavicích lidé v kabátech, od katedry se ozýval monotónní hlas přednášejícího, na jeho vyhublou tvář se špičatou bradkou dopadal pruh mdlého světla. Posadil jsem se na volné místo na kraji lavice u dveří. Slyšel jsem: „Ještě před několika lety se vědecká obec, až na malé výjimky, shodovala v názoru, že velkou bitvu v hloubce pokojů nelze pokládat za historickou událost. Tvrdilo se, že záznamy v pramenech nejsou věrohodné a že mají svůj původ ve zhistorizování určitých rituálů spjatých s podzimními slavnostmi vyhánění draků ze spořitelen. Také se neustále poukazovalo na to, že o bitvě není žádná zmínka v proslulé Lví kronice, nalezené, jak všichni víte, za deštivé noci v igelitovém obalu na sedadle v neosvětleném kupé, v okamžiku, kdy vlak zastavil na trati a kupé se octlo před rozsvíceným oknem secesní vily ve Všenorech, jehož světlo se lesklo na mokrém listí v tmavé zahradě. Je opravdu s podivem, že vědcům, kteří projevili takovou hyperkritičnost vůči pramenným materiálům, nepřipadalo zvláštní, že k nálezu kroniky došlo zrovna před vilou, v jejímž okně byl vidět na zdi kus potemnělého obrazu, na kterém bylo možné rozeznat postavy faunů tančících v háji. Zdá se, že si nikdo z historiků nevšiml, že drobný předmět, namalovaný v trávě pod břízkou, je nápadně podobný rýžovému kartáči, jaký se dodnes používá v lázních-chrámu, kde jednoho večera kněz řekl do oblaků páry převalujících se nad vanami: ,V bufetu ve vzdáleném městě na černé tabuli s názvy a cenami jídel je napsaný křídou poslední vzkaz Pána okrajů, varování před tím, co do našeho prostoru vydechují zčernalé vnitřky váz. Tento dech, praví Pán okrajů, rozleptá stará souhvězdí. Nezapomínejte také na nedočkavá a hbitá klepeta strojů, číhající za dlouhými zdmi ve smíchovských ulicích. Nirvána nenahradí promenádní koncert.‘ Nezáleží na tom, že podobnost barevného tvaru na obraze s kartáčem byla, jak se později ukázalo, náhodná (ve skutečnosti se jednalo o zobrazení žampionu, ne-li o skvrnu od latexu). A připomeňme ještě jednu věc: písmeno F, kterým začíná slovo faun, má v písmu našich sousedů podobu svislé tyče s dvěma příčkami, vodorovně z ní vyrůstajícími v jejím prostředku a na vrcholu, tedy přesnou podobu oné konstrukce na kraji města, z níž neklidný lžiprimátor každý večer vyhlížel – stoje na dolní příčce a opíraje triedr o horní – průvod žen, který se měl pokusit donést do města stříbrné vlky s rubínovýma očima a rozestavit je za dlouhými záclonami v ložnicích. Viděl však tenkrát jen vzdálená světla automobilů na dálnici, chladný zářící náhrdelník. Je to všechno opravdu jen náhoda? Situace se radikálně změnila, když nastoupila mladá generace historiků, nezatížená pozitivistickými předsudky. Nejnovější bádání, zejména poslední významné objevy v oboru archeologie zásuvek, svědčí zcela jednoznačně nejenom o tom, že se bitva skutečně konala, ale jak se zdá, dokonce i o tom, že dosud trvá. Zlaté pomníky jejích hrdinů zasvítí z hloubky zrcadla v tmavém koutě pokoje, když na ně dopadne zvolna se otáčející světlo majáku. Když jdou obyvatelé bytů v noci tmavou předsíní na záchod, spočine někdy jejich noha na kolébajícím se pontonu: málokdo se odváží vydat se po vratkém pontonovém mostě do tmy, i když mnozí vědí, že na jeho konci by směli zapomenout svá jména a dotknout se čelem chladného kovu potrubí, ve kterém teče mléko zoufalých zvířat do fantastických měst na pobřeží. V noci zahlédnou postavu v maskovacím obleku, na kterém je vzorek perského koberce, jak přískoky přebíhá ložnici, nacházejí šňůry polních telefonů pod postelí, v tmavém koutě pokoje se táhne zákop, při večeři se nad ním lesknou číhavé oči. Nějaké dítě řekne: ,V koutě něco je, půjdu se tam podívat,‘ ale rodiče je rychle okřiknou: ,Od jídla se nevstává!‘, všichni se bojí vzít na vědomí válku, která se vede v koutech, i když tuší, že jejich byt se nachází uprostřed bitevního pole, v zapomenutém Slavkově vnitřků domů. Vojáci dešifrují tapety, navzdory konvencím se vede nelítostná gramatická válka, jedovatá hudba zní skoro bez přestávky: jsou slyšet i ledové violy, jejichž používání humanitární pakty přísně zakazují. Skupině záškodníků se podařilo dopsat do souboru mýtů protivníka novou postavu: démona s jelením parožím na hlavě. Někteří přišli s podivným návrhem, aby se vojákům i štábu oznámilo, kdo je nepřítel a kdo je spojenec, ale tato novota nenašla větší odezvu: jedni tvrdili, že kdo je nepřítel a kdo je spojenec, se nedá poznat, a druzí, že mezi tím neexistuje žádný rozdíl, a není tedy co poznávat. Četa dobrovolníků opatrně prohlíží stránku po stránce silnou knihu, přesto však zahlédnou příliš pozdě pohlednici ze Salzburgu, vloženou mezi stránky 346 a 347; píše se na ní o lhostejném chladu pudinků, jímž končí, nikoliv nešťastně, pokusy o napsání reportáže o zrodu nového božstva v parcích. Padlí mdle bloudí v erebu skříní; když dojde k invazi v předsíních, na nočních plážích, někteří z nich se opět připletou do bojů, znovu zahynou a octnou se v ještě vzdálenějším zásvětí, kde na nekonečných soumračných pláních vlnících se trav stojí bílé lokomotivy z alabastru. Nelítostné boje muže proti muži se vedou v omamné džungli šatníků, nikdo neví, za jakým visícím oblekem vyrazí nabroušená čepel. Vojáci, kteří tu mezi kabáty setrvávají dlouhé měsíce, nakonec už sami vypadají víc jako kabáty než jako lidé, také jejich myšlenky se už více podobají myšlenkám kabátů (například celé hodiny myslí na město, kde jsou domy, pomníky a pouliční lucerny na pružinách a po jehož ulicích se prochází osamělý poník); pak se stává, že majitel bytu si omylem v zamyšlení oblékne některého z vojáků a vyjde v něm na ulici. Voják se tím cítí uražen a chce střílet, ale z jeho měkké pušky vypadávají jen zhadrovatělé koule, které se kutálejí po chodníku, kde do nich klovou holubi. Tragický omyl rozpozná profesionálním okem až šatnářka v kavárně; hned je jí jasné, o co se jedná: musí se mít neustále na pozoru, protože jí pořád nosí do šatny místo kabátů vojáky a jiné bytosti, které z nějakého důvodu, ať náboženského nebo gastronomického (omamně sladké plody dozrávající na podzim na klopách sak!), přesídlily do skříně a postupem času zkabátovatěly, ví, že kdyby podlehla chvilkové nepozornosti a pověsila nepravý kabát do šatny, mohly by pod jeho vlivem začít poněkud ožívat i pravé kabáty, potom by se rozlézaly po kavárně a lezly by i ven na ulici, šatnářka by je musela honit a neměla by čas psát esej o gnoseologických dunách, je totiž moudrou ženou, k níž chodili na konsultaci nejvýznamnější moderní filosofové, když nevěděli, jak dál; říkala jim: ,Ve filosofické knize je z metafyzického hlediska nejdůležitější typ písma, kterým je kniha vytištěna, tloušťka či hubenost písmen nebo tvar jejich patek (drápků, kterými se písmena zasekávají do očí) nesou nejpodstatnější sdělení o kosmu‘ – a filosofové žasli nad hloubkou a originalitou jejích myšlenek. Teď už šatnářky odešly do tajného Grónska na druhém konci šaten, kde v pevnostech bloudí i mnozí padlí z války v nitru domů – uctěme dnes, den před Velkou rybí slavností a nedaleko od míst, kde se bude konat, jejich památku naším tradičním způsobem.“ Všichni posluchači vyndali z tašek dřevěné skříňky, položili je před sebe na stůl a odklopili z nich víko. Ozvalo se šramocení, ze skříněk vystrčily hlavu lasičky, opřely se tlapkami o okraj přední stěny skříňky a začaly syčet. Lidé se postavili do pozoru. Vstal jsem také. Přestože v posluchárně nebylo moc vidět, ti, co stáli vedle mne, si brzy všimli, že přede mnou nesyčí žádné zvíře. Místností se šířil pohoršený šepot, za chvíli se na mne dívala celá posluchárna. Postavil jsem na stůl tašku a začal jsem nervózně předstírat, že v ní hledám skříňku s lasičkou, ale pak jsem raději skočil ke dveřím a vyběhl z místnosti. Utíkal jsem po dlouhé tmavé chodbě, na jejím konci jsem se ohlédl a uviděl jsem, jak se dveře posluchárny pootevřely, jak se z nich vyvalil houf lasiček a pustil se za mnou. Běžel jsem tmou a slyšel za sebou tiché pleskání mnoha nožiček po kamenné podlaze. To je dobré, myslel jsem si, pět let jsem chodil po těchto chodbách, někteří z mých někdejších spolužáků tady ve dne vyučují, a mne tu za noci honí po chodbách zvířátka. Na schodech jsem získal náskok, vyběhl jsem ven, ale ještě když jsem běžel podloubím, opřely se lasičky do dveří, otevřely si je a už se zase řítily za mnou. Utíkal jsem Kaprovou ulicí, před osvětlenou výlohou knihkupectví na rohu Žatecké ulice udělaly lasičky obchvat a uzavřely kolem mne kruh. Nezaútočily na mne, ale kdykoliv jsem se pokoušel obklíčení prorazit, kousla mě vždycky některá bolestivě do nohy. Za chvíli přiběhly od filosofické fakulty další dvě lasičky. Nešlo jim to tak rychle, protože byly navlečené do jakýchsi postrojů a táhly za sebou malé sáňky; na sáňkách stála televize, na níž byla připevněná videokamera. Na obrazovce se šklebil obličej muže, který přednášel v tmavé posluchárně. Když se sáňky zastavily, řekl výsměšným tónem: „Staré přísloví říká: ,V létající katedrále lasičku neusmažíš‘ – kdybys jen trochu přemýšlel o smyslu těchto slov, nemusel ses teď octnout v tak zahanbující situaci, v situaci, jež možná jednou poskytne námět pro monumentální sousoší, které bude zobrazovat tebe, lasičky a sáňky s televizí a které bude umístěné na vrcholu útesu nad oceánem: obrazovka televizoru, která bude mít úhlopříčku deset metrů, bude za noci svítit jako maják vzdáleným lodím, jejichž posádku dnes už z větší části tvoří mořské obludy, neboť sehnat námořníky je čím dál těžší, nemohou si zvyknout na zásadu, která se teď hodně proklamuje, totiž že lodě v podstatě nemají vyhledávat moře, ale mají si je spíš brát s sebou. Jeden z námořníků mi nedávno v důvěrném rozhovoru řekl: ,Dobře rozumím tomu, že je nezbytné, abychom s sebou přemisťovali své zahrady, i s altány a spletitým křovím, ale vozit s sebou vlastní moře? To je, jako bychom chtěli posnídat monadologii už v šest ráno, kdy je přes zeď slyšet tiché vrzání, jak se ve výtahu o sebe otírají tvrdé krovky žen.‘“ Vtom jsem za sebou uslyšel funění. Otočil jsem se a uviděl jsem, jak od Staroměstského náměstí přibíhají další dvě lasičky; také ony byly zapřažené do sáněk, na kterých nadskakovala televize s videokamerou. Doběhly k nám a zastavily tak prudce, že rozjeté sáně do nich zezadu strčily, až lasičky upadly tlamou do sněhu. Na obrazovce jejich televizoru se mračila jiná tvář; byla to tvář muže, který měl kázání v podzemním chrámu. Oba televizory stály proti sobě, jejich svit se rozléval po špinavém sněhu. Kněz se otočil na přednášejícího: „Jak si to představujete, vážený? Všichni připravují zítřejší slavnost, nevědí kam dřív, a vy se tu bavíte! Stroje mají zase vize, mniši fasovali aspik, ve kterém nejsou žádní motýli, po kobercích lezou želvy, které mají diamantovými písmeny vysázené do krunýřů blasfemické nápisy, nikdo nerozmrazil anděla noci, a vy si tu povídáte o námořnících a mořských obludách! Zapomněl jste asi na doby, kdy jste sám byl ještě mořskou obludou a kdy jste v čele gangu utopenců za nocí vykrádal kiosky na pobřeží.“ Ale historik se nedal zastrašit. „Těší mě, že jste si na mne vzpomněl,“ řekl kousavě, „je to myslím poprvé od doby, kdy jsem vám zachránil život, když jste v depresi chtěl sníst rostliny vyrůstající ze zapomenutých klaviatur.“ „Co to žvaníte za nesmysly?!“ vybuchl kněz. „Klaviatury byly dávno zamrzlé v ledu, hudby se ujala noc a lehké, vlající draperie.“ Z televizorů se začaly ozývat výčitky a nadávky. Obě dvojice lasiček zapřažených do sáněk na sebe přitom cenily zuby a syčely. Výhrůžně se k sobě blížily a táhly za sebou televizory. V jediném okamžiku se na sebe vrhly a zahryzly se do sebe, televize se překotily do sněhu. Ostatní lasičky nevydržely nečinně přihlížet, rozdělily se na dva tábory, jedny se přidaly ke knězovým zvířatům a druhé k historikovým; nakonec se ve sněhu převalovala nepřehledná změť chlupatých tělíček, kousajících a kňučících. Když jsem viděl, že si mě už nikdo nevšímá, odešel jsem Žateckou ulicí.

7. kapitola
SLAVNOST

Příští noc jsem chodil po Starém Městě; doufal jsem, že někde narazím na slavnost, kvůli které se hádali historik s knězem na obrazovkách televizorů. Pařížskou třídou jsem došel na Staroměstské náměstí. Nesvítila tu žádná lampa, okna všech domů byla tmavá. Přecházel jsem napříč náměstím, v tichu bylo slyšet jen křupání sněhu pod mými botami. Když jsem se blížil k Týnské škole, uviděl jsem, jak se přede mnou z ústí Celetné ulice pomalu a drkotavě vysouvá cosi velkého a průhledného. Uskočil jsem stranou a schoval se v neproniknutelné tmě podloubí. Když sunoucí se povylezlo trochu víc, poznal jsem, že je to jedno z velkých skleněných sousoší, která zářila v kaplích podzemního chrámu; sousoší zobrazovalo hrdinu objímajícího se s mladou dívkou u štíhlého sloupu, ke kterému byla přivázaná želva, z jejíhož krunýře vyrůstaly dlouhé ostré bodliny, na ostnech bylo nabodnuto tělo muže v drahocenném rouchu, s jeho čela se skutálela koruna posázená drahokamy a ležela na zemi vedle lhostejné želví tlamy. Sousoší stálo na velkých saních; světélkující ryby, zneklidněné otřesy, proplouvaly zmateně z jedné skleněné postavy do druhé. Za chvíli se objevila i skupinka lidí, kteří sáně tlačili: všichni měli na tvářích černé škrabošky se zašpičatělými, nezvykle protaženými a nahoru zahnutými okraji, které trčely daleko do stran a byly zakončené stříbrnými hroty. Kolem pasu měly maškary několikrát omotanou červenou šňůru se střapci na obou koncích, které byly vepředu uvázány do uzlu; za každou šňůrou byl zastrčený samostříl a těžké kladivo. Za první sochou se hned sunula další, ta zobrazovala muže klečícího na jednom koleně a upřeně hledícího do nitra obrovského lesklého krystalu. Třetí sousoší zachycovalo dramatický moment souboje: jeden z bojujících upadl na zem a upustil meč a druhý se rozpřáhl, aby mu zasadil poslední ránu, zabránil mu v tom však jakýsi podivný anděl s psí hlavou, který se střemhlav snesl shůry a ještě za letu se mu zahryzl do paže. Když sáně zatáčely na náměstí, zavadilo skleněné chodidlo anděla o rohový dům a prasklo, z praskliny začal téct pramínek vody, který brzy zmrzl v rampouch. Postupně přijelo na náměstí všech třináct soch-akvárií, maškary je sestavily na sněhu mezi Týnským chrámem a radnicí do kruhu. Světélkující živočichové plovoucí uvnitř soch osvětlovali sníh bledým a neklidným světlem, rybí záře se míhala i na fasádách domů. Nad kruhem skleněných, přeludně zářících soch se tyčila temná radniční věž. Skupina maškar začala předvádět uprostřed kruhu soch němou pašijovou hru o utrpení, smrti a vzkříšení jakéhosi mladého a krutého boha. Nerozuměl jsem úplně, co znamenají exaltovaná gesta herců, ale připadalo mi, že hra vypráví o cestě džunglí, o bloudění rušnými přístavy a malátnými nádvořími paláců ve žhavém poledním slunci, o zoufalství ve večerních zahradách. V okamžiku, kdy na horkém mramoru nábřeží, u kterého tiše řinčely řetězy galéry, kusy těla roztrhaného tygrem srostly a dosud zmatená duše, představovaná ženou v liščím kožíšku, se vrátila z podsvětí, propukly všechny maškary v jásot, vrhly se na sochy a začaly je rozbíjet kladivy. Mocnými proudy vystříkla voda, do sněhu dopadly skleněné střepy a s nimi ryby a mořští živočichové. Naplněni děsem sebou mrskali ve sněhu, snažili se uprchnout, ale postavy v černých maskách teď vytáhly samostříly a střílely po zmítajících se tělech kovovými harpunami na tenkých pevných lanech, byly slyšet rozjařené výkřiky lovců, drnčení lan napínajících se do oblouků a zvuky pleskajících se rybích těl. Zděšený tuňák se domrskal na Husův pomník a skryl se mezi kamennými postavami, ale i tam jej dostihl ostrý hrot harpuny. Jakási skvrnitá ryba se blízko mne namáhavě soukala do okapu a chrastila uvnitř ploutvemi. Někteří živočichové se snažili zachránit tím, že se zavrtali do sněhu: ze sněhu vyčnívaly jako snové rostliny chvějící se ocasní ploutve ryb, svíjející se chapadla chobotnic a průsvitná, vlnící se ramena medúz. Na několika místech sníh tajemně zářil: to bylo tam, kde se pomocí ploutví do sněhu zahrabaly světélkující ryby. Účastníci slavnosti na zářící skvrny na sněhu stříleli; po výstřelu světlo pohaslo, na povrch začala zespodu prosakovat tmavá krev. Chobotnice šplhala po fasádě paláce Kinských, zachycovala se chapadly výčnělků rokokových ornamentů, už byla na střeše a soukala se do vikýře, když jejím tělem projela harpuna; zvíře se skutálelo po šikmé střeše a dopadlo na náměstí, ještě dlouho se za ním se střechy sypal sníh. Některým rybám se však nakonec přece jen podařilo utéci, zahlédl jsem i velkého žraloka, jak mizí v Železné ulici; pohyboval se ve sněhu tak, že smršťoval a zase natahoval tělo jako housenka. Za nějaký čas se krvavý rej utišil. Lidé v maskách sesbírali mrtvé ryby do síťovek a odešli s nimi směrem ke Kaprově ulici. Náměstí bylo zase opuštěné a tiché. Vystoupil jsem z podloubí, chodil jsem sám po sněhu prosáklém krví. Zahlédl jsem, že nedaleko ode mne se sníh hýbe: po prázdném náměstí zmateně a v šoku bloudil velký rejnok, pohyboval se vlněním plochého těla a vířil přitom sníh. Šel jsem za účastníky slavnosti; cestu mi ukazovaly krvavé skvrny na sněhu. Setkal jsem se s lovci ryb opět na Mariánském náměstí, už sundali škrabošky a odmotali červené šňůry, po jejich rozjařenosti už nebylo ani stopy. Klidně a ukázněně stáli v dlouhé a klikaté frontě a drželi v rukách síťovky s mrtvými rybami. Nebylo vidět, na co vlastně čekají; přesto jsem se postavil na konec pomalu postupující řady. Ukázalo se, že stojíme ve frontě na lyžařský vlek. O zeď Klementina se opíraly desítky párů lyží: každý, kdo čekal ve frontě, dostal jeden pár; když si lyže připjal, chytil se kotvy, která přijela z úzké Seminářské ulice, opřel se o ni a zmizel v tmavém ústí uličky. Také já jsem si připevnil lyže řemínky, když na mne přišla řada, a opřel jsem se o kotvu. Lano se napjalo a trhlo sebou, lyže se daly do pohybu, rozjely se vyježděnou stopou. Na konci krátké a zakřivené Seminářské uličky vlek zahnul postranním vchodem do Klementina, projel jsem zvolna dvěma nádvořími (stopa vedla tak blízko sochy studenta bránícího Prahu proti Švédům, že jsem si o kamenný podstavec odřel hranu lyže), otevřenou brankou jsem se dostal na Křižovnické náměstí, kde mě oslnila světla pozdního taxíku, uslyšel jsem skřípání brzd. Potom mě kotva táhla pod klenbou mostecké věže na Karlův most; po rovné stopě, vyježděné těmi, co jeli přede mnou, jsem se pomalu sunul podél zasněžených soch. Na petřínském svahu prosvítal mezi tmavými stromy sníh, bylo ticho, jen ve chvílích, kdy jsem projížděl kolem lehkých, narychlo smontovaných sloupů konstrukce vleku, se nade mnou ozývalo zacvakání a skoro neslyšně skřípaly houpající se prázdné kotvy, které se vynořovaly ze tmy a vracely se opačným směrem. Vlek mě táhl Mosteckou ulicí a přes pusté Malostranské náměstí se zaparkovanými tmavými automobily, stoupal jsem Nerudovou ulicí podél zavřených bran paláců, potom vlek zabočil do průjezdu, tiše jsem klouzal labyrintem těsných dvorků, kolem popelnic a hromad beden z překližky, kotva mě táhla vzhůru po studených a vlhce páchnoucích schodištích domů, osvětlených osamělou žárovkou. Temnými úvozy jsem projel do předsíní, vykřikl jsem, když proti mně vyvstala postava, ale byl to jen můj odraz ve velkém zrcadle nad botníkem, projížděl jsem kouty ložnic, kde na postelích oddechovali spící. Muž a mladá dívka se milovali na širokém bílém lůžku, dívka uslyšela šramocení, otočila ke mně hlavu a mlčky se mi dívala do očí, než jsem zmizel za skříní. Jel jsem zapíraným meziprostorem mezi byty, poznal jsem, že byty jsou navzájem spojené tajnými stezkami a průsmyky, které vedou za nábytkem, otevřela se složitá spleť silnic, tunelů, kupeckých cest vinoucích se v hloubce domu, v prostoru, který se nám nepodařilo ovládnout a začlenit do našeho světa, a tak jsme raději popřeli jeho existenci – naše tupá arogance vůči těm tichým prostorům se nám zle vymstí, až nás jednou zářící zvířata vyženou z našich bytů a až budeme muset bloudit těmito temnými cestami. Poznal jsem, že byty jsou daleko větší, než se domníváme, že obývaný a známý prostor tvoří jen jejich malou část, že do celku bytu patří vlhké kamenné sály, jejichž zdi jsou pokryté ponurými freskami, rajské dvory zarostlé bujnou vegetací a atria, v jejichž středu vysoko stříká chladná voda fontány. Utajené prostory jsou s obývanou částí bytu spojeny zamaskovanými průchody v koutech a za skříněmi, ale obvykle do nich po celý život nevkročíme – a přece cítíme, že rozhodnutí, v nichž se proměňuje a obnovuje náš život, uzrávají v dechu, který vane z těchto zapřených míst. Otevřenými vraty domu jsem vyjel z bludiště bytů a chodeb na dolním konci pohořeleckého náměstí. Uviděl jsem tu znovu účastníky slavnosti. Už si odepjali lyže, postávali v hloučcích a drželi v rukou papírové kelímky, ze kterých stoupala pára. Lano vleku vedlo do dveří kaple, která stála na horním konci náměstí; vedle kaple se nadouvaly ve větru bílé plátěné stěny velkého stanu. Otevřenými dveřmi mě kotva dotáhla do kaple. Byla tmavá a připomínala spíš než sakrální stavbu nákladní vagon; na jejím konci se v přítmí rýsoval oltář, před ním se s tichým pravidelným skřípotem otáčela točna vleku. Oltář se bledě leskl; když jsem přijel blíž, uviděl jsem, že je zasypaný rybími těly, ryb bylo tolik, že přepadávaly na zem, chvílemi se některé tělo ještě zazmítalo na podlaze, aby vzápětí nato zase znehybnělo. Když jsem se přiblížil k točně, odhodil jsem kotvu a vyjel ven z kaple. Hned mi někdo zezadu poklepal na rameno. Otočil jsem se a uviděl jsem za sebou vousatého muže v dlouhém šedivém kabátě, poznal jsem, že je to jeden z dvojice, která odnesla mého známého z Malostranské kavárny na nosítkách do mramorové tramvaje. Dělal tu asi pořadatele, protože měl na rukávu přišpendlenou pásku, na které by­la namalovaná piraňa s vyceněnými zuby. „Jak to, že jste přijel bez ryby?“ zeptal se ponuře. Proč po mně pořád chtějí, abych s sebou nosil nějaká zvířata? „Bohužel na mne v jedné předsíni skočil pes, vyrval mi rybu z ruky a utekl s ní,“ řekl jsem. „Budete muset jít na chvilku se mnou,“ řekl muž ledovým hlasem. Uchopil mě pevně pod paží a táhl mě mezi hloučky lidí k bílému stanu; sunul jsem se vedle něho nemotorně do svahu na podklouzávajících lyžích. Uprostřed stanu svítila lampa a promítala na přední plátěnou stěnu stínové profily dvou postav. Jedna seděla klidně za stolem a něco psala, druhá, na které byla nápadná špičatá bradka, stála před stolem a všelijak se ukláněla, kroutila a kývala. Přes tenké plátno byl slyšet jejich rozhovor. Kroutící se a uklánějící úpěl: „Musíte mi odpustit, Eminence, mé chování bylo strašné, nezodpovědné, neomluvitelné, odmlouval jsem vám, nehorázně jsem tvrdil, že jsem vám zachránil život; samozřejmě že vím, za co jsem vám vděčen – když jsem se s vámi seznámil, byl jsem jen prostý mořský živočich a o životě na souši jsem nevěděl nic, přemýšlel jsem víc žábrami než hlavou, stýkal jsem se s utopenci a podobnou verbeží a nebyl jsem o nic lepší než oni, kde bych dneska byl, nebýt vás, to vy jste mě vytáhl z mravního bahna a vymotal mě z chaluh…“ „Dobrá, dobrá, promluvíme si o tom později,“ rozmrzele ho odbýval sedící stín. Zlý pořadatel mě pořád jednou rukou pevně držel, druhou rozepnul knoflíky na lemu dvou okrajů rozstřiženého plátna (byly to knoflíky potažené bílými nitěmi, jaké se přišívají na povlaky peřin a polštářů) a vtáhl mě do stanu. Uviděl jsem, že postava, která se svíjela před stolem, je noční přednášející z filosofické fakulty a sedící postava muž, který kázal v podzemním chrámu o návratu nestvůr a který přednášejícímu nadával v televizi zářící na sněhu v tmavé Kaprově ulici. „Co je?“ zeptal se sedící otráveně, když nás uviděl ve vchodu do stanu. „Zase někdo používal zakázané slovesné časy? Dejte mi s tím pokoj, víte dobře, že se stejně mají brzy všechny zbývající časy povolit, nebo alespoň čas bílých oblud a čas džungle. Vždyť ten zákaz byl naprostý nesmysl; dávno už je každému jasné, že všechny slovesné koncovky jsou úplně neškodné a se zlou hudbou, která ničí lesklé stroje, nemají nic společného.“ Zdálo se, že se můj průvodce najednou stydí říci, proč mě přivedl. „On… neměl rybu,“ vypravil ze sebe nakonec tiše se sklopenýma očima a zrudl. Historik se zapotácel a musel se opřít o hranu stolu. Zřejmě mě poznal, protože si pro sebe zdrceně šeptal: „Žádná lasička, žádná ryba, nic. Nic, vůbec nic.“ Jeho šepot se změnil v tiché vzlyky, do jeho tváře, zkřivené bolestí, jako by se vracely rysy mořského zvířete, kterým býval, oči se vyboulily a víčka strnula, ústa se zakulatila, za chvíli jsem měl dojem, že se na mne dívá velká ryba. Zato na sedícího kněze obžaloba nijak zvlášť nezapůsobila. Jenom odložil pero a mlčky se na mne díval, pobaveně a se zlým úsměvem. Začal jsem litovat, že jsem knihu ve fialové vazbě nenechal stát v antikvariátu na polici. Pořadatel upadal do pořád větších rozpaků, chvěl se a pozoroval špičky svých bot. Ucítil jsem, že jeho sevření povolilo; vytrhl jsem se mu a vyjel jsem ze stanu, kličkoval jsem na lyžích mezi hloučky lovců ryb, za chvíli jsem byl u ústí Úvozu a už jsem se v hlubokém předklonu řítil dolů; abych zmátl pronásledovatele, zahnul jsem napravo do temné Strahovské zahrady a sjížděl jsem po zasněženém svahu. Zastavil jsem se mezi stromy a podíval se nahoru, ale nikde se nic nehýbalo, ticho noci nerušil žádný zvuk.


8. kapitola
BISTRO NA POHOŘELCI


Je možné, že v naší těsné blízkosti existuje svět, který tak překypuje podivným životem, který tu snad byl dříve než naše město a o kterém přitom vůbec nevíme? Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem připouštěl, že to docela dobře možné je, že to odpovídá našemu způsobu života, tomu, jak žijeme uvnitř vymezených kruhů, které se bojíme opustit. Cítíme úzkost z temné hudby, která se ozývá z druhé strany hranice a která rozleptává náš řád, máme strach z toho, co se rýsuje v přítmí koutů, nevíme, jestli to jsou rozbité, rozpadající se tvary našeho světa, nebo zárodky nové fauny, která jednou promění města ve své loviště, předvoj armády monster, která číhavě pomalu táhne našimi byty. Proto raději nevidíme tvary, které se zrodily na druhé straně, a neslyšíme zvuky, které v noci znějí za zdmi, skutečné je pro nás jen to, co vrostlo do našeho světa, co se spojuje s ostatními věcmi a událostmi v těch několika hrách, jež monotónně opakujeme a o jejichž vnitřních souvislostech mluvíme jako o příčině, důvodu, smyslu; tyto hry vytvářející tkáň našeho světa nejsou o nic méně podivné a děsivé než noční slavnosti skleněných soch, a jestli se na ně někdo dívá z druhé strany, kupříkladu mezerami mezi knihami v naší knihovně, zakouší asi stejné pocity znepokojivého úžasu nad fascinující a tíživou rituálností, jaké vyvstávaly ve mně, když jsem ze tmy podloubí sledoval rybí slavnost. „Jaká úžasná monstra!“ šeptá při pohledu na nás s úzkostí a temným obdivem. Náš svět, do kterého jsme se uzavřeli, je přitom tak úzký; i uvnitř prostoru, který pokládáme za své vlastnictví, jsou místa, která se vymykají naší moci, doupata, ve kterých se usídlila zvířata, jejichž domov je ve tmě za hranicí. Známe zvláštní nevolnost, jež se nás zmocňuje, když se setkáváme s odvrácenými stranami věcí a s jejich vnitřními dutinami, které odmítají vstupovat do našich her: když při úklidu odstrčíme skříň a najednou se díváme na ironicky lhostejnou tvář její zadní stěny, zahleděnou do jakýchsi temných komnat, jež se zrcadlí na jejím povrchu, když odšroubujeme kryt televizoru a přejíždíme prstem po změti drátků, když vlezeme pod postel pro zakutálenou tužku a náhle se octneme v tajemné jeskyni, jejíž stěny jsou pokryty magickými, zachvívajícími se chuchvalci prachu, v jeskyni, kde pomalu uzrává cosi zlého, co jednoho tichého odpoledne vyleze na světlo. Existuje pro nás jen to, co se včleňuje do her, které hrajeme: není divu, že nic nevíme o světě, který se prostírá za okrajem prostoru těchto her; asi bychom si jej nevšimli, ani kdyby pořádal své slavnosti přímo uprostřed našeho denního shonu. Vzpomínal jsem, jak mi vědecký pracovník v univerzitní knihovně tvrdil, že to, co žije za hranicí, nemůžeme uvidět, protože jsoucna odtamtud se sytí z jiného pramene smyslu, a unikají tak našemu pohledu. Ale stále víc jsem nabýval dojmu, že tato neviditelnost je spíš důsledkem toho, jak dokonale se nám podařilo zkrotit náš pohled, jak úzký výběh jsme mu vykázali. Přísnost, s jakou omezujeme cesty svého oka, spíš svědčí o tom, že jsme si vědomi, že náš pohled monstrům okrajů temně rozumí a že máme strach, aby se nesetkal se známými příšerami, nenavázal s nimi rozhovor a nerozpomněl se přitom na staré přátelství a zapomenutou společnou řeč. Ráno příštího dne jsem se vypravil na Pohořelec, abych se podíval, co tu zbylo po nočních událostech, nesetkal jsem se však s ničím, co by svědčilo o tom, že tu ještě před několika hodinami stála kaple, stan a lyžařský vlek, neobjevil jsem žádnou věc, která by nebyla pevně zasazená do skloubeného světa dne. Malé náměstí bylo v tuto denní dobu téměř pusté, turisté, kteří je zanedlouho zaplaví, dosud snídali v hotelích dole ve městě. Foukal tu ostrý ledový vítr vyvýšených prostranství, ve zmrzlých závějích stály opuštěné automobily s tvrdým sněhem na střechách. Bistro s velkým oknem už bylo otevřené; dostal jsem chuť na horkou kávu, a tak jsem vešel dovnitř. Octl jsem se v úzké a protáhlé místnosti, přední část zalévalo tichým světlem okno, obrácené k zasněženému náměstí, vzadu nad barovým pultem svítily do přítmí obrázky, na nichž byly písečné pláže a orosené sklenice. U malého stolku seděly naproti sobě dvě staré paní, které zřejmě bydlely v okolí a přišly si sem vypít ranní kávu. Posadil jsem se tam, kde je mé místo v prostoru kaváren a bister: ke sklu okna, nabízejícího chladné obrazy, za stolek, z jehož druhé strany na mne hleděla prázdná židle jako tiché a chápavé zvíře. Díval jsem se z okna na náměstí, náhle nade mnou zazněl příjemný mužský hlas, který se mne ptal na má přání: číšník přišel k mému stolku tak tiše, že jsem ani nezaslechl jeho kroky. Otočil jsem hlavu a podíval se zespodu na skloněnou tvář číšníka, který se postavil těsně vedle mé židle. Uviděl jsem, že je to muž, který sloužil mši v podzemním chrámu, muž, který v pojízdné televizi spílal historikovi a před kterého mě v noci přivedla stráž, protože jsem neměl rybu. Marně jsem tedy ujížděl nočními parky na lyžích, pronásledující na mne mohl čekat v pohodlí bistra, popíjet sladké barevné likéry, a přece jsem mu neunikl. Ale číšník-kněz se na mne nevrhl, nezměnil svůj zdvořilý výraz, nenapřímil tělo sehnuté do úslužného předklonu. Trochu zmateně jsem si objednal kávu, a číšník odešel k barovému pultu. Kávu mi přinesla křehká paní v tmavých šatech; když pokládala alpakový podnos s šálkem na stůl, připomněly mi její ruce v dlouhých rukávech zvířátka, která obezřetně vylezla z nor na denní světlo a jsou připravena při prvním podezřelém zašramocení zase bleskurychle vběhnout dovnitř. Nedalo mi to a zeptal jsem se jí: „Nemá váš číšník zálibu v nočních slavnostech?“ Šálek na podnose, který žena stále držela v rukou, tiše zadrnčel. „Je to můj muž,“ řekla stísněně. Ohlédla se k barovému pultu, a když viděla, že číšník zmizel ve dveřích do kuchyně, řekla hlasem, ve kterém byla slyšet jakási dlouho zrající úzkost: „Prosím, povězte mi, kde jste se v noci s manželem setkal.“ Poprosil jsem ji, aby se posadila na prázdnou židli k mému stolku, a vyprávěl jsem jí o petřínském chrámu, o televizích v Kaprově ulici a o rybí slavnosti. Otočila tvář k oknu, dívala se na bílé náměstí, po kterém se honili dva béžoví pudlové.
„Nevím, co mám dělat,“ řekla nakonec. „Manžel je obyvatelem nějakého neznámého města. Nikdy mi to neřekl, i když spolu žijeme už dvacet šest let. Nepřiznal se mi ani v nejdůvěrnějších chvílích, a já sama jsem se ho na to nikdy nezeptala. Ale pořád nacházím stopy druhého města v koutech bytu a v hloubkách nábytku: sošky bůžků se zavilým výrazem ve tváři, přístrojky ve tvaru ptáků a želv, které čas od času bzučí a blikají červenými žárovkami zasazenými do očí, knihy tištěné neznámým písmem, s duhově zářícími ilustracemi, na kterých jsou chrámy v pralese a tygři. Když manžel večer odchází, vím, že jde na nějakou temnou slavnost. O jeho městě nevím nic. Je to labyrint nor obložených zlatem, nekonečný palác prostírající se ve skrytých prostorách mezi byty, kruh jurt, které v noci vyrůstají na pláni, nebo kolektivní halucinace? Nevím ani, jestli je manžel ve svém městě králem nebo sluhou; myslím ale, že asi bude zaujímat nějaké významné postavení, protože jsem několikrát našla noviny druhého města, ve kterých byla jeho fotografie. Nikdy jsem v druhém městě nebyla, i když tuším, že je blízko, na dosah ruky, za zdí. Někdy slyším v nočním tichu jeho hlasy, vzdálené šumění jeho bulvárů, zvonění zvonů, koncerty na promenádách. Myslím, že tam někde za zdí, v nepřiznaných prostorech domu je nějaké utajené moře, někdy je slyšet houkání lodí a hlas příboje narážejícího na skálu.“
Pil jsem pomalu kávu a naslouchal jsem smutnému vyprávění, na zasněženém chodníku se objevily první skupinky turistů, několik černých diplomatických vozů přejelo náměstí a zahnulo k ministerstvu zahraničí. „Celý život jsem toužila po skutečném domově, a zatím žiju v předsálí nesrozumitelného chrámu, jehož pachy pronikají škvírami nábytku a prosakují všechny předměty. Jsou chvíle, kdy se štítím sáhnout i na nejběžnější věc, připadá mi, že nám ji kdosi jen na čas půjčil a že ji používáme k úplně jinému účelu, než k jakému byla určena. Doufala jsem, zejména potom, co se nám narodila dcera, že manžel na druhé město zapomene, že jeho život časem vroste do života rodiny, že jeho místo v rodině pro něj přestane být rolí, kterou odehraje, aby se vrátil do svého domova za zdmi… Ale pak jsem pochopila, že druhé město poutá manžela přitažlivostí, která je silnější než soudržnost rodiny. Nakonec jsem se smířila se samotou, utěšovala jsem se tím, že mám dceru, která naštěstí nemá s druhým městem nic společného, znám celý její život a myslím, že v něm nejsou žádné temné kouty. Je hodná, studuje na pedagogické fakultě češtinu a tělocvik, a když má volno, tak nám tu pomáhá… Ale v poslední době má úzkost zase roste: mám pocit, že se mezi manželem a dcerou rodí jakési podivné spiklenectví, jsou teď skoro pořád spolu, pořád si něco povídají. Jednou jsem dceru přistihla, jak se dívá do knihy tištěné neznámým písmem. Snad ji jen někde našla a otevřela náhodou. Snad není možné, aby někdo, kdo se narodil v našem světě a žil tu dvacet let, jen tak překročil hranici a stal se obyvatelem jiného prostoru, ale přesto teď nemohu celé noci spát strachem…“ Otevřely se dveře do kuchyně a objevil se v nich číšník, nesl podnos, na kterém ležely dva talíře s omeletami ozdobenými šlehačkou. Šel hned ke starým dámám, ale měl jsem pocit, že ve dveřích na zlomek vteřiny zašilhal k mému stolku. Jeho žena hned zmlkla a vstala, věnovala se veselé a hlučné skupince hostů, která právě vcházela do místnosti. Seděl jsem v bistru ještě nějaký čas, ale už na mne nepromluvila a nevšímala si mě, ani tehdy ne, když byl její manžel v kuchyni. Číšník chodil kolem mého stolku, omlouval se, že je v bistru zima, protože ústřední topení nedokáže za takového mrazu vyhřát místnost, vnutil mi jakési lepkavé kremrole, které vychvaloval jako specialitu podniku. Jaké obličeje na sebe budeme dělat, až se opět setkáme v noci? Jakými cestami, podél jakých zdí mě bude pronásledovat? K jakému trestu mě odsoudí, až mě před něj zase předvede stráž? Zamával jsem do hloubky místnosti účtenkou; zrovna v tu chvíli se otevřely dveře a do bistra vpadla opálená dívka s černými vlnitými vlasy, v pestré sportovní kombinéze ze silonu. Když uviděla mou ruku s účtem, zavolala: „Já to vyinkasuju, mami, nemusíš sem chodit.“ „To jsi hodná, Klárko,“ ozvalo se zezadu. Dívka vzala účtenku, dlouho sčítala kávy a kremrole, spletla se a zasmála se tomu, nakonec se jí přece jenom všechno podařilo spočítat, položila účtenku přede mne na stůl. Pod sloupcem čísel bylo na papíru velkým, trochu dětským písmem napsáno: „Jestli se chcete něco dozvědět o druhém městě a něco neobyčejného uvidět, přijďte dnes ve tři hodiny v noci na ochoz zvonice chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně. Chrám bude otevřený.“ S kamennou tváří jsem zaplatil, dívka vesele poděkovala za spropitné a odběhla dozadu k rodičům. Vyšel jsem ven a dal jsem se na cestu dolů do města.


9. kapitola
NA VĚŽI


Před třetí hodinou v noci jsem otevřel dveře mikulášského chrámu, prošel jsem tmavou lodí a po točitých schodech jsem vystoupil na ochoz zvonice. U zdi byly naváté vysoké závěje, také na kamenném zábradlí ležel netknutý sníh. Nade mnou se tyčil Hrad, příkré střechy chrámu svatého Víta se bledě a snově leskly ve světle oslnivého úplňku. Obloha byla plná jasných hvězd. Hluboko dole leželo Malostranské náměstí, po jeho mírném svahu se rozlévalo špinavě žluté světlo zářivek. Náměstím projel taxík a zmizel v Tomášské ulici, pak už se nic nepohnulo. Za chvíli se otevřela branka, která vedla ke schodišti, objevila se v ní dívka z bistra, v hustě vycpané péřové bundě; bunda byla rozepnutá, pod ní se na černém svetru zableskl perlový náhrdelník. Opřela se o kamenné zábradlí, nad jejími tmavými vlasy svítila červená světla petřínských vysílačů. „Bude se dole konat zase nějaká slavnost?“ zeptal jsem se. Dívka neodpověděla, z její tváře s hlubokými stíny pod obočím a pod lícními kostmi jsem nemohl vyčíst žádný výraz. „Pro vás nebylo Dargúzovo svaté tělo rozsápáno tygrem,“ promluvila náhle do nočního ticha tvrdým hlasem, plným opovržení. „Pro vás nebloudil v horečce zpustlými parky a nevedl na třpytivé mozaice chrámové podlahy dlouhé disputace se lstivými kněžími, kteří se nad ním snažili zvítězit tím, že používali sylogismy, jejichž středním členem byly nory slepých podzemních koní, a tím, že soustavně rozptylovaly jeho pozornost, když všichni neustále ukazovali prstem na vojsko deseti tisíc hnědých mumií v blyštících se brněních ze zlata, které právě procházelo před otevřenými chrámovými dveřmi a vířilo prach silnice. Proč strkáte nos do našich záležitostí? Pamatujte: ten, kdo překročí hranici, se zaplete do zohýbaných drátů trčících z věcí, jež pokládáte za rozbité a jež se ve skutečnosti vrátily ke své pravé podobě, tak jak byla vyryta do povrchu skleněné hvězdy, bloudící mezi souhvězdími. Kdo se bude chtít vetřít do našeho města, nikdy se nevrátí, jeho tvář zmizí v proplétajícím se síťoví puklin na starých zdech, jeho gesta se rozplynou v pohybech křoví kývajícího se ve větru. Nemyslete si, že byste nám mohl svou troufalostí nějak uškodit. Ale to, že jste se opovážil proniknout do hraničních oblastí našeho města, je znesvěcením památky těch, kteří před pěti tisíci lety na mýtině v pralese se studeným plamenem v očích povalili sochu okřídleného psa a kteří se pak, jak tomu bývá, sami tak trochu stali okřídlenými psy. Co tu chcete najít? I kdyby se vám podařilo proniknout k fontánám na vnitřních nádvořích královského paláce a uslyšet jejich šum, jemuž tak pozorně naslouchají naši filosofové, i kdybyste procházel sály palácové knihovny a otevřely se před vámi těžké folianty, na jejichž černých stránkách planou ohňová písmena, stejně byste ničemu neporozuměl. Jak jste v tom vašem městě všichni tupí a těžkopádní, zapomněli jste na svou prvotní řeč a myslíte si, že to, co touto řečí tiše promlouvá, je němé, vidíte za hranicemi svého prostoru jen chaos a zborcení a rozklad. Jste tak pilní a přičinliví, pořád něco budujete, ale všechno vaše konání je jen horečnatým hledáním ztraceného počátku, vaše stavby jsou zoufalými pokusy o obnovu zlatých chrámů a paláců, jejichž tvary vám temně a naléhavě utkvívají na dně paměti – a přitom se s úzkostí a odporem vyhýbáte jedinému prostoru, kde byste se s živým a platným dědictvím toho, co hledáte, mohli setkat: opovrhovaným okrajům. Netušíte, že děs, který vás na periferiích vašeho světa přepadá, je počátkem slasti návratu, že zánik v pralesích okrajů je zářivým znovuzrozením. Kdybyste si sedli doprostřed smetiště nebo na skládku za městem a meditovali nad tvary, které se obnažují pod rozpadajícími se a uhnívajícími maskami, přiblížilo by vás to tajnému cíli vaší cesty daleko víc než zmateně se otáčející kruh vašich plánů a naplnění.“ Zasmál jsem se. „Proč pořád říkáte ,vy‘ a ,vaše město‘? Vím, že jste vyrůstala v našem světě, ještě před rokem jste asi ani nevěděla, že nějaké druhé město existuje.“ Dívka ke mně přistoupila blíž a usmála se na mne: „Slíbila jsem vám, že uvidíte něco neobvyklého.“ Náhle se ke mně přitiskla ze strany, ovinula mi zezadu jednu ruku kolem krku, druhou mi položila na rameno a natáčela mě k ohbí, za kterým se ochoz ukrýval v černém stínu, šeptala mi do ucha s tlumeným smíchem: „Je to tam, tam vzadu ve stínu. Musíte jít kousek dál, ještě kousek.“ Opírala se o mne a postrkávala mě k tmavé straně ochozu, přitom se pořád pro sebe tiše smála. S bradou opřenou o mé rameno vesele říkala: „Copak, snad se nebojíte? Chtěl jste přece prozkoumat naše město. Nedá se nic dělat, s prohlídkou se musí začít na věži.“ Skutečně jsem cítil úzkost, z jejího zlého veselí, z hluboké tmy za ohbím ochozu, z tušení, že blízko číhá něco děsivého. Ale přesto jsem se vyprostil z jejího objetí, odstrčil jsem ji a šel jsem sám k hranici tmavého stínu. Měla koneckonců pravdu, vydal jsem se na průzkumnou výpravu do druhého města. Slyšel jsem za sebou tichý smích. Došel jsem k rozhraní míst osvětlených měsíčním světlem a neproniknutelné tmy. Cosi se ve tmě zvedlo ze sněhu a dopadlo na mne. Těžké studené tělo bez rukou a nohou mě srazilo na sníh, lehlo si na mne a drtilo mě svou vahou. Uviděl jsem nad sebou hlavu žraloka, s ma­lýma zlýma očkama po stranách, v rozevřené tlamě se v měsíčním světle zableskly bělostné zuby. Marně jsem se pokoušel žraloka setřást. Chňapl po mém rameni, ale podařilo se mi před jeho zuby ucuknout, a tak mi utrhl jenom kus límce. Mlčky jsme spolu zápasili na sněhu, do očí mi svítil oslnivý měsíc. V podkroví jednoho domu pode mnou se rozsvítilo okno, viděl jsem, jak nějaký nespavec v pyžamu jde do kuchyně a zase zpět, volal jsem o pomoc, ale nikdo kromě žraloka a zlé dívky mě neslyšel. Za chvíli světlo zhaslo. Dívka ke mně po špičkách přistoupila blíž, sklonila se nade mnou, až se její náhrdelník lehce dotkl mého čela, tichým, téměř konejšivým hlasem mi říkala: „Celý život ses díval na svět přes chladná skla, miloval jsi okna kaváren a vlaků, zasklené terasy horských domů. Víme toho o tobě hodně. Za skly ses cítil bezpečně, proč jsi opouštěl svůj úkryt, proč ses vydal na cestu do džungle? Ve Slavii jen málokdy přepadne hosta žralok. Proč ses vypravil sám do cizího města, kde o tebe nikdo nestojí? Teď žralok bude kutálet tvou ukousnutou hlavu okolo ochozu věže a malé děti se o tobě v našich školách budou učit říkanky a rozpočítadla.“ Otevřela se branka a objevil se v ní číšník, dívka se pomalu narovnala a ustoupila stranou, aby se mohl podívat na stav zápasu. Číšník se usmál a spokojeně přikývl. Dívka mě nechala být, šla ke svému otci, ten ji objal a políbil na tvář. Viděl jsem zespodu siluety jejich těl tisknoucích se k sobě před hvězdnou oblohou. Zařekl jsem se, že jestli se mi nějakým zázrakem podaří sestoupit s věže, už nikdy se od číšníka nenechám přemluvit, abych si koupil jeho kremroli. Potom vzal číšník dceru za ruku a oba zmizeli v temném otvoru otevřené branky. Zůstal jsem se žralokem sám na ochozu věže nad spícím městem. Ještě dlouho jsme se rvali ve sněhu. Nedařilo se mi žraloka setřást, a tak jsem se alespoň snažil zabránit, aby se dostal do polohy, v jaké by mě mohl kousnout. Ale síly mě pozvolna opouštěly. Zvíře to vycítilo a vzepjalo se ke konečnému úderu; v okamžiku, kdy žralok vztyčil své mohutné tělo a široce rozevřel tlamu, aby se mu do ní vešla má hlava, sebral jsem zbytky svých sil, vyskočil jsem a opřel jsem se o něj, ve vratké pozici žralok ztratil rovnováhu a přepadl přes zábradlí; jeho tělo padalo tmou a nabodlo se na vysoký kovový kříž, který držela jedna z kamenných postav na atice mikulášského chrámu. Viděl jsem, jak sebou zmítá ve smrtelné křeči a jak se tím nabodává stále hlouběji na kov kříže. Po chvíli pohyby ustaly, prohnuté tělo žraloka viselo na kříži jako vlajka noci. Dopotácel jsem se po schodech dolů do chrámu, klesl jsem u paty jednoho sloupu na studenou podlahu a okamžitě jsem usnul.


10. kapitola
CHLAD SKEL


Ráno mě probudily hlasy turistů, vmísil jsem se mezi ně a vyšel jsem nenápadně z chrámu. Venku byl mráz, obloha byla jasně modrá. Chodníky a výlohy obchodů ještě ležely ve stínu, zatímco na vršky fasád a zasněžené střechy svítilo stoupající slunce. Sešel jsem podél chrámové zdi na dolní náměstí a podíval se vzhůru: vysoko nad hlavami chodců se lesklo ve slunečních paprscích tělo žraloka, nabodnuté na kříž. Nikdo z lidí, kteří chodili po náměstí, si mrtvého žraloka nevšiml: pochopitelně, výšky jsme ze svého prostoru odřízli stejně jako temné okraje. Co víme o tajemných krajinách fasád, které proplouvají nad našimi hlavami jako zázračné ostrovy? Kdyby na střechách vyrostlo město ze zlata, s chrámy a paláci, kdo by si toho všiml? Možná dítě, které dosud nevstoupilo do úzké chodby smysluplného, jíž se náměsíčně potácíme za svými obrazy, anebo poražený, který už z ní vystoupil, protože se mu rozpadl poslední cíl, jehož přitažlivost tuto chodbu vyhloubila: ten, kdo bloumá bez cíle v zářícím, obnoveném prostoru, který rozevírá konečná prohra, možná náhle uvidí, že průčelí domů jsou stránky knihy, do nichž je vepsaný vzkaz odešlých bohů, který jsme celý život marně hledali. Šel jsem se nasnídat do mléčného baru U hradeb. Seděl jsem na vysoké stoličce u jídelního pultu a ukrajoval jsem palačinku s marmeládou. Ze všeho nejvíc jsem musel myslet na to, co mi Klára na ochozu věže říkala o sklech. Nemohl jsem s ní ve všem úplně souhlasit, škoda, že tam nahoře nebyla vhodná situace, abychom si o tom popovídali. Pozoroval jsem, jak se palačinka svíjí pod tlakem ostří nože, jak se přitom ze spirálovitých škvír, které se pootevíraly na obou jejích nadzvedávajících se koncích, řine vytlačená marmeláda a v hustých kapkách dopadá na talíř, a dával jsem si v hlavě dohromady, co bych za příznivějších okolností dívce odpověděl, schodišťový vtip malostranských zápasů s mořskými obludami: „Vím, co je strach ze setkání, který provází náš život. Každé opravdové setkání rozbíjí náš dosavadní svět. To, co přichází z prostoru za hranicemi našeho světa a co jej rozbíjí, nazýváme obludným: každé skutečné setkání je setkáním s obludou. Ale domněnka, že skla oken tvoří stěny přístřeší, které nás chrání před nebezpečím setkání, před nestvůrami, je možná jen klam. Řekl bych, že je to naopak dotěrná blízkost ovládající každodenní život, co znemožňuje setkání a zakrývá obludné, jež rozvrací náš svět a přináší podivnou spásu. Prostor blízkosti je scénou, na níž vidíme jen role a masky patřící ke hře, kterou hrajeme. Chladná skla rozbíjejí prostor blízkosti, přetrhávají předivo cílů, pavučinu, za níž zmizela skutečnost. Teprve přes sklo opravdu vidíme: snově naléhavé vlny gest, v nichž se zjevují tajné řeky bytí, proměnlivé a fascinující písmo záhybů šatů, jehož smysl začínáme tušit, palčivou záři barev žhnoucí z nitra věcí. Teprve s tím, co jsme opravdu uviděli, se můžeme setkat. Kdo si sedá za chladná skla, aby se díval, nehledá úkryt, ale osvědčuje odvahu k setkání. Teprve za sklem, které vysvléká jsoucna z nepravdivých a nudných rolí, se nám zjevuje obludný zářící kosmos: těžký sen a nejvlastnější domov.“ Proto mi také připadalo, že číšníkova dcera nebyla zcela v právu, když kladla proti sobě můj život za skly a mé vykročení do druhého města. Právě při pohledu přes sklo přestáváme rozdělovat skutečnost na střed a okraje a začínáme cítit touhu po tom, abychom poznali hrozivé a lákavé tvary, které se nejasně rýsují na hranici: zdánlivě nečinné vysedávání za skly je už počátkem cesty do jiného světa. V poličce pod jídelním pultem ležely zapomenuté pomačkané noviny: všiml jsem si, že jsou tištěné stejným písmem jako kniha z antikvariátu v Karlově ulici. Když jsem noviny rozložil, uviděl jsem na první straně pod palcovým titulkem fotografii, která zachycovala můj zápas se žralokem na ochozu věže. Článek jsem samozřejmě nedokázal přečíst, ale zarazilo mě množství tučně vysázených slov a vět: připadalo mi, jako by typografická úprava vyjadřovala rozčilení a rozhořčení autora článku. Nedělal jsem si iluze, že by předmětem temné nenávisti, rozlévající se až do typů písma, byl číšník, jeho dcera nebo žralok. Tučná písmena jako by byla na papír vyražena silou, která se netrpělivě chystá mě rozdrtit. Dojedl jsem poslední sousto palačinky, složil jsem noviny a strčil si je do kapsy. Dostal jsem chuť jít se podívat do bistra na Pohořelci, těšil jsem se, jak se bude tvářit číšník, až uvidí, že jsem naživu. Možná, že tam bude i Klára; mohli bychom si popovídat o metafyzice skel. Stoupal jsem zvolna Nerudovou ulicí; když skončila řada domů, otevřela se po levé straně zasněžená roklina Strahovské zahrady, třpytila se ve slunci, jako by se v zemi probudilo vyhaslé bílé světlo. Pokojně, jako tiché sny sněhu zářily domky, kterými město proniklo po svahu do světa zahrad; nad hranicí města a parků, jindy neklidnou a vydechující úzkost, se rozestřelo tiché příměří. Na stráni sáňkovaly děti, v mrazivém vzduchu se jasně rozléhaly jejich vzdálené hlasy. Nad svahem se blyštěly ve slunci střechy věží klášterního kostela, dole v hlubině se proplétalo husté temné křoví. S větví stromů tiše padal sníh. Oslepen zářícím sněhem jsem se vpotácel do tmy bistra a posadil se k oknu. Pozvolna začaly v hloubce místnosti vystupovat tvary, uviděl jsem, že za barovým pultem stojí číšník a jeho dcera. Číšník hned přispěchal a zeptal se mě, jestli budu chtít kávu jako včera. Nevypadal ani v nejmenším překvapený nebo zaražený. Kávu mi přinesla Klára, paní žraloků a věží: měla na sobě stejný svetr jako v noci, ale perlový náhrdelník si už sundala; připadala mi stejně veselá a bezstarostná, jako když jsem ji viděl poprvé. O nočních zápasech nad městem nepadlo ani slovo. Když číšník přišel a zavedl řeč na kremrole, vzpomněl jsem si na své předsevzetí na věži, ale uvědomil jsem si, že se mi vlastně líbí takt, který oběma zřejmě zabránil mluvit se mnou o nočních nepříjemnostech. Možná je to jen začátek, možná se už chystají další skvělé štvanice, třeba mě tatínek s dcerou budou každou noc pronásledovat v čele hejna dravých ryb po ochozech věží a po zasněžených střechách domů a ráno mi tu budou s úslužnými úsměvy přinášet snídani. Možná v novinách jejich města o nás už nebudou vycházet jen články, ale celý seriál, kreslený komiks, ve kterém mě číšník s Klárou budou na pokračování honit z obrázku do obrázku. Náhle mi připadalo nezdvořilé a nevkusné tahat do světa dne noční boje a byl jsem oběma vděčný za jejich mlčení. Dokonce jsem si přece jen nechal přinést jednu kremroli. Přesto jsem si podrobně z obou stran prohlédl účet, který Klára napsala. Ale byly na něm jen číslice. „Copak, je tam nějaká chyba?“ zeptala se, když jsem civěl na účet. „Já neumím moc počítat.“ Řekl jsem, že všechno je v úplném pořádku, vytáhl jsem z kapsy, kterou natrhly zuby jejího žraloka, peněženku a zaplatil jsem. Za oknem pořád oslnivě zářil sníh.