11. kapitola
OBCHOD V MAISELOVĚ ULICI

V novinách, které ležely v mléčném baru, jsem objevil krátké texty, o nichž se podle typografické úpravy dalo soudit, že to jsou reklamy. Vedle jednoho z textů byla fotografie výlohy obchodu. Nad výlohou byl připevněný firemní štít s velkými písmeny druhého města; přesto jsem hned poznal podle zaprášených štukových andělíčků nad vchodem parter jednoho domu v Maiselově ulici, kolem kterého jsem chodil na procházky. V domě byl skutečně obchod, prodávali v něm – alespoň ve dne – boty a ponožky. Že vidím fotografii obchodu s obuví v novinách druhého města, mě nijak zvlášť nepřekvapilo: už jsem leccos tušil o stylu života našich podivných sousedů, a tak mi připadalo přirozené, že jako se na filosofické fakultě střídají přednášky z denních a nočních věd, naplňují se regály obchodů střídavě zbožím dne a zbožím noci. Ještě téže noci jsem se vydal do Maiselovy ulice. V koutě výlohy obchodu se krčila zapomenutá ponožka jako poslední zbytek světa dne, jinak byla výloha do posledního místa přecpaná soškami, které všechny představovaly známou scénu: tygra zahryzávajícího se do hrdla mladého muže. Sošky byly vyrobené z nejrůznějších materiálů: z porcelánu, ze dřeva, ze skla, z plyše a z perníku. Některé z dřevěných sošek byly na kolečkách a byly zřejmě pohyblivé: spodní čelist tygra byla připojená ke zbytku hlavy čepem; při jízdě se pravděpodobně otvírala a zavírala. Vešel jsem skleněnými dveřmi dovnitř. Vnitřek místnosti byl osvětlený mdlým světlem kulaté stolní lampy z mléčného skla stojící na pultě, za kterým klímal bělovlasý stařec. Po obvodě místnosti se táhly od podlahy až ke stropu police, na nichž ležely hromady těžko určitelných věcí. Světlo lampy bylo tak slabé, že se obrysy věcí na policích rozplývaly v přítmí, připadal jsem si, jako bych se octl ve vnitřku potopené kupecké lodi. Vzdálenější kouty tonuly v neproniknutelné tmě. Začal jsem si prohlížet zboží na policích. Byly tu sklenice, na nichž byl namalovaný kýčovitý portrét usmívajícího se číšníka z bistra, kolem krku měl těžký řetěz, na kterém visel diamantový mořský koník. Byly tu barevné pohlednice, na nichž jsem viděl ostrov uprostřed temně modrého oceánu, nad vrcholky palem se v nitru ostrova zvedaly věže pražského chrámu svatého Víta na pozadí jasné oblohy bez jediného mráčku; u písečné pláže kotvila bílá jachta, na pláži pod pruhovanými slunečníky pořádali opálení mladí lidé v plavkách bezstarostnou párty. Zdálo se mi, že z pohlednice vycházejí nějaké zvuky; přitiskl jsem si ji k uchu a uslyšel jsem vzdálený tichý smích, hudbu z gramofonu, cinkání skleniček a skřeky papoušků, lidské hlasy ztrácející se v hukotu příboje. Bylo tu cosi, co vypadalo jako splasklé nafukovací zvířátko z gumy; našel jsem v gumě otvor a začal jsem to nafukovat, pozvolna začaly ožívat, tloustnout a vrávoravě se vztyčovat různé výčnělky: ukázalo se, že je to nafukovací barevné sousoší. Tentokrát nezobrazovalo vraždícího tygra, ale skupinku bojovníků s dvojbřitými sekyrami za opasky, kteří na lesním palouku, obklopeném borovicemi, strhávali s vysokého kamenného podstavce, popsaného písmem, jež bylo na rozdíl od písma druhého města stroze hranaté, zlatou sochu okřídleného psa. (Obyvatelé druhého města mají zřejmě zvláštní zálibu v sochách – dokonce jako v tomto případě v sochách soch. Jestli věří, že dosud žijí v milosti počátku, jak o tom na věži mluvila Klára, pak je zřejmě sochy fascinují tím, že ruší čas stejně jako existence, která se – z odvahy nebo z úzkosti? – nevzdaluje od pramene. Přitom jde možná v obou případech jen o iluzi: stejně jako socha pluje v čase a její ztuhlá neměnnost je ve skutečnosti jen pomalou hudbou zvětrávání, také počátek neutkvívá, proměňuje se, stává se podivným způsobem následkem svých následků – tak jako úmysl řeči se rodí teprve z vysloveného slova, které zní mluvícímu cize a překvapivě jako hlas démona.) Odšpuntoval jsem sousoší; stromy i postavy se začaly scvrkávat a prolamovat, unikající vzduch přitom procházel zařízením, které vytrubovalo slavnostní melodii, snad pasáž z nějaké Mé vlasti druhého města. Položil jsem splasklé sousoší zpátky na polici. O kus dál jsem uviděl skleněnou kouli, která byla naplněná čirou kapalinou, uvnitř stála socha světce držícího v ruce kříž: na kříži se svou vahou prohýbalo nabodnuté tělo žraloka. Když jsem koulí zatřepal, padal uvnitř sníh, představovaný bílými zrnky, zvolna klesajícími v kapalině ke dnu. Došel jsem ke koutům, kam už nedosahovalo světlo lampy. Tu a tam se z temných polic ozvalo zachrastění, cvaknutí, zavrzání, tiché písknutí, cosi začalo pravidelně tikat a zase náhle zmlklo. Vnořil jsem pravou ruku až po loket do police a nechal ji putovat přes věci, které tu ležely. Mé prsty přelézaly nerosty s mnoha ostrými hranami, hladké a těžké kovové kužely, přístrojky, na kterých se cukavě pohybovala jemně vroubkovaná kolečka, jakési železné plástve, spleti drátů, jejichž rez ulpívala na kůži. Potom má ruka nějaký čas bloudila jenom v hromadách drobných osmicípých hvězd, na některé z jejich ostrých hrotů byly nabodnuté malé kulaté plody. Za hvězdami jsem narazil na pravidelné řady vodorovných koleček, která malátně ustupovala i pod lehkým tlakem prstu, ale když jsem prst zvedl, kolečka zase rychle vyskočila do své původní polohy; když kolečka klesala nebo stoupala, ozývalo se z jejich okolí tiché šramocení. Řady koleček byly umístěné nad sebou, jako model nějakých podivných schodů, propadajících se pod nohama toho, kdo po nich vystupuje: snad schodů k tajné svatyni, které mají přicházejícímu připomenout, že výstup k božstvu je současně neustálým klesáním do propasti. Když prsty vylezly po těchto paradoxních schodech nahoru, octly se na okraji mělké jámy, na jejímž dně nahmataly jakousi hustou mříž: skrývá se za ní nějaké zvíře? Najednou jsem pochopil, že ohmatávám psací stroj. Zmáčkl jsem jednu z kláves na doraz a druhou rukou jsem nahmatal, jak se nahoře nad klávesnicí jako noha nějakého podivného hmyzu namáhavě a kymácivě vztyčuje typová páka, prolamovaná do mnoha nesmyslných kloubů, které se napřimovaly a hned zase povolovaly, nakonec se páce podařilo na chvíli postavit, trčela do vzduchu a kývala se ze strany na stranu, pak se zlomila najednou ve všech kloubech a zřítila se dolů. Když už má ruka doputovala k druhému konci psacího stroje, uslyšel jsem tiché skřípání; prsty se rozeběhly nazpátek a zjistily, že typová páka se teď třaslavým pohybem vztyčuje samovolně, jako by se v psacím stroji ozvala nějaká zvláštní paměť, jako by chtěl ještě jednou zkusit to, co prve provedl tak bídně. Za psacím strojem má ruka prolézala mezi něčím, co jsem pokládal za křížaly, ale když už jsem byl skoro na konci, zjistil jsem, že se to trochu hýbe. Jedna domnělá křížala se dokonce přidružila k mé ruce, tiskla se k ní jako mládě ke své matce a nechtěla ji opustit. Zaháněl jsem ji, odcvrnkával jsem ji, několikrát jsem ji chytil a odnesl ji nazpátek mezi ostatní křížaly, ale vždycky zase přispěchala a přitulila se k mé dlani. Nahmatal jsem ležící zavřenou knihu; do přední strany kožené vazby byl vytlačený reliéf, který zobrazoval ženu v závojích, tančící na úpatí strmé hory, do jejíhož svahu bylo vyhloubeno skalní město. Začal jsem listovat stránkami knihy; listy byly stále tvrdší a těžší. Dotěrná křížala se mi stále pletla pod prsty; když jsem na ni neúmyslně překlopil ztěžklý list, ozvalo se krátké a tlumené vykviknutí: hned jsem stránku nadzvedl, ale křížala se už nehýbala. Listy knihy těžkly a tuhly pořád víc, nakonec se proměnily v dřevěné desky; uvědomil jsem si, že to jsou vlastně lopatky mlýnského kola, kolo sebou cuklo a začalo se zvolna otáčet. Ponořil jsem ruku do studené vody, která přitékala korytem z umělé hmoty a dopadala na dřevěné lopatky. Na dně náhonu ležel jemný písek, nahmatal jsem v něm jakýsi ovál, porostlý drsnými štětinami a pružný jako oloupané vajíčko natvrdo. Vytáhl jsem jej z vody; slupka oválu byla tak napjatá, že ve chvíli, kdy jsem jej zmáčkl trochu silněji, praskla: mé prsty se probořily dovnitř, do čehosi lepkavého, co začalo vytékat ven, za chvíli jsem ucítil, že mi nepříjemný sliz zatekl za rukáv. Uslyšel jsem tiché chrastění; byly to, jak jsem za chvíli poznal, zvuky, jež vydávaly křížaly, které přivábil nahnilý pach šťávy vytékající z vnitřku protrženého oválu a které ke mně lezly přes klávesnici psacího stroje. Brzy byly u mne a obsypaly mi ruku. Setřásl jsem je na podlahu; když se vzpamatovaly z pádu, začaly mi lézt pod nohavice kalhot. Vrátil jsem se raději k osvětlenějším místům. Vzal jsem z jedné police do ruky plechovou hračku, démona na klíček; když jsem démona natáhl, tančil po polici tanec připomínající kozáčka; přitom shodil na zem těžký kalamář. Stařec za pultem se probudil a přišoural se ke mně. Vzal tančící figurku a vtiskl mi ji do ruky, řekl: „To je duch, který mě vyvedl z labyrintu vlajících bílých záclon. Vezmi si jej, jestli se ti líbí, stejně nemáš naše peníze. Vím, kdo jsi, díval jsem se na televizi, když dávali přímý přenos tvého zápasu se žralokem, moc jsem ti fandil. Jak ti závidím, muselo to být krásné, zápasit se žralokem nad nočním městem. Mně se bohužel nikdy nic podobného nestalo, jen jednou v mládí jsem na mořském dně slyšel zpěv ústřic. Říká se, že kdo uslyší táhlé písně ústřic, nechce se už vrátit nad hladinu, přestane postupně mluvit, bydlí sám v bezútěšném hotelovém pokoji na kraji podmořského města, leží netečně celé dny a celé noci na posteli, poslouchá drnčení podmořských tramvají a dívá se na vlnění chaluh v zahradě za oknem. Já se však vrátil a během let uzrála melodie ústřic do hudební skladby pro padesát sedm klavíristů hrajících na jediné dlouhé klaviatuře, táhnoucí se nočními vesnicemi, lesknoucí se ve světle měsíce v hlubokých sadech. Zpívat na mořském dně s ústřicemi bylo krásné, ale jistě se to nevyrovnalo zápasu se žralokem na věži. A na Alweyru se nezlob, myslela to dobře. Chtěla bránit město před vetřelcem, nechápe ještě, že nejsou žádní vetřelci, že jsou jen ztracení synové, kteří se vracejí. Kdyby existovala jediná bytost, která by vůči městu byla cizincem, město by zaniklo. Rozumíš mi?“ „Myslím, že ano: podle toho, co jsem slyšel na věži, jsem pochopil, že vaše město má své oprávnění v tom, že střeží a uchovává počátek, jinde zapomenutý. (Nevím ovšem, jestli jde o nějaký prastarý zákoník, o hudební skladbu, která později ztuhla do slov, o mlžný vír, krystal, čisté světlo, matematickou rovnici vytesanou do mramoru ve vnitřní komoře pyramidy nebo o mokvající skvrnu na zdi, skrývající v sobě zárodky všech tvarů.) Pokládat někoho za cizince by ale znamenalo popírat vztah jeho existence k tomuto počátku, ať už je čímkoliv; počátek by však přestal být počátkem, kdyby se cokoliv vymykalo jeho moci. Alweyra je dcera číšníka z bistra na Pohořelci? Myslel jsem, že se jmenuje Klára.“ „Nikdo není cizincem, všichni se jen vrací, vrací se i ústřice, které se čas od času seřadí do dlouhého průvodu a pronikají do měst, jejich hejna s tichým šramocením prolézají našimi ložnicemi. Jak se vždycky raduji, když se ve tmě ozvou jejich milé, šoupavé zvuky. Ústřice jistě nejsou zcela nevinné, občas vůdce jejich smečky vleze pod peřinu a zabodne jedovatý trn, který ční na okraji lastury, do boku spícího, pak se slezou ostatní ústřice, obsypou zchromlé tělo a vysají je, až zbude jenom kostra, ale přesto je nespravedlivé a kruté jíst je zaživa, obzvláště když ještě uvnitř našich úst usedavě pláčí. Alweyřin otec skutečně ve dne nosí nápoje a pokrmy v podlouhlé místnosti na vrcholku kopce na druhém břehu; u nás je veleknězem. Jak říkají Alweyře ve vašem městě, nevím.“ „Nezachovala se ke mně pěkně,“ stěžoval jsem si. „Vylákala mě na věž a poštvala na mne zlé mořské zvíře. Žralok mi chtěl ukousnout hlavu a utrhl mi kapsu a kus límce u bundy.“ „Odpusť jí to, chlapče. Máme ji všichni tak rádi. Je tak pilná a nábožná, celé dny studuje obtížný Traktát o světlech nočních vlaků odrážejících se na sklech knihoven. Už brzy má být přijata mezi Dargúzovy kněžky. Ostatní dívky v jejím věku ze starých tradicí zajímá nanejvýš jízda lyžařským vlekem při rybí slavnosti, ale ani se na ni neobléknou, jak se patří, přicházejí vyšňořené podle módy z vašeho města. Je mi líto, že máš pocit, že ti Alweyra ublížila. Podívej, něco ti dám.“ Sáhl do hloubky police a vytáhl malou skleněnou lahvičku naplněnou tmavě zelenou tekutinou. „Na, vezmi si to. Až ti bude smutno, tak se napij, uvidíš, že to pomůže.“ Do obchodu vstoupil mohutný pán v beranici, uctivě pozdravil a začal líčit prodavačovi své přání: „Potřeboval bych něco, aby to bylo na povrchu leskle šupinaté, alespoň ve čtvrtek nebo v pátek, a uvnitř aby chrastily malé kovové hranolky, ale ne moc gotické. Bylo by dobré, kdyby to bylo na 220 voltů nebo kdyby to mělo žábry. Zpívat to nemusí, dokonce bych byl raději, kdyby to vůbec neumělo mluvit. Tím neříkám, že si to nemůže občas zaskřehotat, obzvláště blíží-li se za zdmi zelená hvězda nestvůr.“ Prodavač chápavě přikyvoval; když pán skončil, chvilku přemýšlel a pak řekl: „Počkejte okamžik, myslím, že bych pro vás něco měl.“ Odešel do zadní místnosti a vrátil se s krabicí v ruce, ale ve dveřích se zarazil, povzdychl si: „Ach, říkal jste: ,ne moc gotické‘, už všechno zapomínám.“ Opět zmizel vzadu, objevil se s jinou krabicí a podal ji zákazníkovi: „Myslím, že budete spokojený. Musíte s tím před použitím zatřepat; a kdyby tím snad probíjela elektřina nebo kdyby to trošku kvičelo, strčte to na chvíli pod sedadlo nočního autobusu projíždějícího rozlehlými vilovými čtvrtěmi, kde se z tmavých altánů ozývají kusy vět, jež čas od času pronesou porouchaní automatičtí kazatelé, které sem kdysi odložili, jsou to úryvky z kázání o shnilých kyticích a o platónské ideji železničního náspu zarostlého zaprášeným křovím.“ „Železničního náspu…,“ opakoval zamyšleně zákazník. „Na železničním náspu nás poprvé napadla myšlenka postavit na hranici revírů třpytícího se zla eskontní banku, která by bez ustání vrhala do tmy peníze, jimiž by se sytil spletitý prales bezejmenných, nezapomenutelných a hnusných dějů, rozrůstající se v nočních pokojích.“ Zákazník starci poděkoval, zaplatil svazkem bankovek, na kterých jsem zahlédl tygří hlavy, a vyšel z obchodu. Prodavač se zase unaveně posadil za pult, hlava mu začala pomalu klesat na prsa. Uvědomil jsem si, že je prvním obyvatelem druhého města, který se ke mně choval laskavě; snad by mi mohl pomoci při mém bloudění. „Dědečku,“ řekl jsem rychle, aby mi neusnul, „poraďte mi, jak bych se dostal do středu vašeho města. Moc mi na tom záleží. Slyšel jsem něco o palácových nádvořích a o fontánách.“
„Ale kam bys chodil. Je to jen tvé hledání středu, co tě od středu vzdaluje. V okamžiku, kdy jej přestaneš hledat, kdy na něj zapomeneš, zjistíš, že jsi jej nikdy neopustil.“
„Potom by ale žil ve středu každý,“ namítl jsem. „Jak ale může být tolik středů? Souhlasil jste přece, když jsem říkal, že počátek musí být jen jeden. Mluvil jste také o návratu ztracených synů, o vracejících se ústřicích – ale návrat předpokládá vzdálenost od domova, kterou teď popíráte.“
„Není množství středů, je jen jeden střed, jeden počátek, ten je však celý ve všem, co z něho vyrostlo. Návrat je jen metafora, ve skutečnosti je návrat vždy jen rozpomenutím se na to, že jsme vlastně doma, že jsme domov nikdy neopustili. Kosmogonie je vnitřní historií ohně; bytí je plamen, který vyšlehl a který jednou zhasne – jak chceš v plameni oddělit, co je původní a co je odvozené, jak chceš hledat střed plamene? Plamen je celý středem…“
Starci zase klesla hlava na prsa, uslyšel jsem zachrápání. Nebudil jsem jej, ačkoliv jsem se chtěl ještě na hodně věcí zeptat. Ale za chvíli se ozvaly hodiny na zdi: když hrot velké ručičky dospěl k nejvyššímu bodu ciferníku, otevřelo se nad ním čtvercové okénko a z něho se vysypala lavina drobných černých kuliček, kuličky s rachotem dopadaly na podlahu a kutálely se do tmavých koutů. Prodavač sebou trhl a otevřel oči. Hned jsem toho využil a pokračoval jsem v naší debatě: „Dobrá, připouštím, že střed mohu najít jen tehdy, když jej přestanu hledat. To by se však mohlo stát buď tak, že bych se vědomě snažil na střed zapomenout, anebo tak, že by mi sám od sebe sešel z mysli. Ale v prvním případě by má snaha nemyslet na střed byla jen novým projevem hledání středu, a nemohla by tedy přinést žádný výsledek, a pokud jde o druhou možnost, zdá se mi, že je vyloučené, že bych na střed jen tak zapomněl: v mém životě popraskaly všechny souvislosti, stal se nahodilou tříští, všude trčí rozbité fragmenty, jejichž ostré hrany se mi neustále zařezávají do kůže, každá vteřina je novým, ničím nepodepřeným začátkem, kdy se na mne řítí ze tmy úplně neznámý svět, na který nejsem vůbec připravený; těžko mohu zapomenout na ztracený střed, když všechny otevřené rány volají po jednotě, která ze středu tryská.“ „Mýlíš se, tříšť už je dokonalou jednotou,“ šeptal stařec a mžoural očima, „a to, co v každém okamžiku vyvstává úplně nové, jen obnažuje nejpevnější souvislost: souvislost planutí. Jsi si jist, že je to opravdu bolest, co ti působí hrany rozbitých věcí? Nauč se koupat se v ohni bytí, je to tak snadné. Není proč někam chodit, něco hledat, nemusíš dokonce hledat ani stav nehledání, ale když už jej hledáš, také se nic neděje. Samozřejmě, že hledat stav, ve kterém už nehledáme, je bludný kruh, ze kterého nemůžeme uniknout. A co má být? Proč pořád chceš odněkud unikat, někam se dobývat? Bludný kruh je stejně krásný jako všechno ostatní. Proč by přímá cesta měla být něco lepšího než kroužení? Všechno je tak krásné, věci z vašeho města jsou opojné, boty, které tu prodávají ve dne, jsou se svými temnými dutinami tak poetické, tak tajuplné, jako posvátné předměty zaniklé civilizace… Ani nevím, proč vlastně měním každou noc zboží, asi proto, že je to starý zvyk, a staré zvyky jsou také krásné…“ „Ale Klára, chci říci Alweyra, se mi na věži vysmívala, říkala, že obyvatelé mého města nemohou nikdy počátku rozumět.“ „Ano, já vím, co říkala Alweyra, viděl jsem vás v televizi. Moc vám to spolu slušelo, byl by z vás opravdu pěkný pár. A ten žralok, jaká to byla krása. To víš, Alweyra se musí ještě hodně učit. Jak bys mohl vůbec něčemu rozumět, jak bys mohl vyslovit sebejednodušší větu, kdybys už dokonale nerozuměl počátku, kdybys sám nebyl počátkem, místem, kde se rodí souhvězdí…“
Stařec opět zavřel oči a sklonil hlavu, za chvíli se ozvalo pomalé šelestivé oddychování, které se mísilo s tichým tikáním a cvakáním přicházejícím z hloubky temných polic.



12. kapitola
LET

Vyšel jsem z obchodu a chodil jsem nočními ulicemi. V Široké ulici jsem uviděl stát na sněhu mezi dvěma řadami tmavých fasád zámořský parník, jeho paluba se prostírala ve výšce třetího patra domu, v černě nalakovaném boku lodi svítilo několik kulatých okének. Došel jsem k prohnuté boční stěně parníku a dotkl se rukou chladného ocelového plátu. Uslyšel jsem hlasy, které se ozývaly seshora. Ustoupil jsem a zaklonil hlavu: uviděl jsem, jak se na palubě nade mnou objevily dvě postavy a opřely se o zábradlí. Pouliční lampa jim zezdola osvětlovala tvář; byl to mladý muž a dívka. Skryl jsem se pod obloukem ocelové stěny a poslouchal jsem jejich rozhovor. Dívka řekla: „Plavba už trvá tak dlouho, někdy mám strach, že nikdy nedoplujeme k cíli. Možná, že kapitán ztratil cestu. V jakých divných místech jsme se to octli? Nemám ráda ty řady oken; mám z nich strach, když jsou okna tmavá a po jejich černém skle se roztékají odlesky luceren jako světla lampiček zlých vodních skřetů na hladině nočních studánek v hlubokém lese, ale ještě více se jich bojím, když se okna rozsvěcejí a jsou v nich vidět nehybné kusy nábytku, zdi, vymalované divným, znepokojivým vzorkem, hlavy bez těla, s ústy, která se celé hodiny roztahují a smršťují jako mrskající se ryby. Kdy už se konečně dostaneme pryč z téhle ponuré končiny? Je mnohem smutnější než ledovcová pole s fantastickými krami vynořujícími se z šedé mlhy. Nikdo nám o těchto místech nic neříkal, když jsme vyplouvali; jistě bloudíme, démoni nás předjeli na svých rychlých štíhlých lodích a svedli nás z cesty. Připadá mi, že kdybychom přece jen nějakým zázrakem dopluli k cíli, už navždy v nás zůstanou trčet ty těžké a lhostejné kusy nábytku, že kroutící se vzorky tapet zarostou a pohltí všechny naše myšlenky, všechny naše vzpomínky. Třeba bychom se měli pokusit navázat styk s domorodci, třeba by nám vysvětlili, kde jsme, a ukázali by nám cestu…“ „Neboj se,“ ozval se konejšivý hlas muže, „neboj se, kapitán je zkušený, jeho rod patří k nejstarším a pochází prý z jaguárů. Umí vést loď podle souhvězdí a podle zaprášených štukových ornamentů na zdech domů. Rozmlouvá v noci s moudrými hady. Máme staré sakrální mapy, do programů lodních computerů jsou jako zářivé axiomy vloženy nejposvátnější mýty, celou noc se míhají čísla na displejích ozařujících svým bledým světlem fresky s okřídlenými býky. Vzpomínám si, jak jsem v jejich proměnlivé záři poprvé uviděl tvé tělo, když je objímal kapitán podle starého práva první noci.“ „Byla jsem tak ráda, že jsi tenkrát mohl být se mnou a držet mě za ruku.“ „Uvidíš, že všechno dopadne skvěle. Nemá smysl ptát se domorodců na cestu, jistě je to nějaký barbarský a nevzdělaný národ – copak bychom jejich slovům mohli věřit víc než větám, jejichž zlatá písmena tisíce let září na černých stránkách našich kodexů, ležících na křišťálovém stole v pokoji, kde jednu stěnu tvoří nádherný chladný vodopád? Ostatně věštci, kteří prorokují podle záhybů peřin, i ti, kteří předpovídají budoucnost podle vrčení strojů v dílnách za zdmi na předměstích, mluví o triumfálním příjezdu, o tom, že už brzy budeme chodit v lehkých plážových šatech pod palmami na bílých bulvárech, které sestupují od akropole k pobřeží. Přijme nás guvernér a budeme v tichém atriu jeho paláce pít čaj z tenkých porcelánových šálků. Naši starou horečku utiší orosené chladné poháry, na terase, kde teplý vítr od moře bude obracet stránky barevného obrázkového časopisu. Už roztahují pruhované slunečníky, už krájejí tenká kolečka citronů…“ „Mám strach, bojím se, že neexistuje žádný cíl, že nejsou žádné bílé bulváry s palmami, bojím se, že je jen noc a sněhové roje vířící ve světle luceren, jen fragmenty tmavého nábytku v rozsvícených oknech, jen šklebící se maskarony na zdech se sněhem v dutinách úst…“ „Pojď, miláčku, je čas vrátit se do kajuty, napustím ti do vany teplou vodu; možná, že už příští ráno uvidíme břeh, bílé útesy…“
Hlasy zmlkly; ještě chvíli jsem stál pod klenutým bokem lodi, pak jsem znovu chodil prázdnými ulicemi. Bylo mi smutno; vzpomněl jsem si na lahvičku, kterou mi daroval starý prodavač, a vytáhl jsem ji z kapsy, světlo lucerny v ní probudilo chladnou zelenou jiskru. Je to alkohol, droga nebo jed? Jedním douškem jsem vypil obsah lahvičky do poloviny: nápoj byl hustý, lepkavý a přeslazený.
Za chvíli jsem začal cítit podivnou lehkost. Odrazil jsem se od sněhu, zamával několikrát rukama a už jsem se vznášel, letěl jsem v mrazivé noci opuštěnými ulicemi, podél řad tmavých oken, která vyvolávala v dívce na palubě lodi takový smutek, nabral jsem výšku a letěl jsem nad zasněženými střechami, kolem komínů, ze kterých stoupaly úzké proužky kouře z kamen dohasínajících ve tmě ztichlých pokojů, pak jsem zase klesal a vznášel se nízko nad automobily zaparkovanými u okraje chodníků, občas jsem špičkou boty udělal rýhu ve sněhu, který na nich ležel, letěl jsem nad semafory monotónně blikajícími oranžovým světlem, které ozařovalo na liduprázdných křižovatkách sníh. Sedl jsem si na zahnutý vršek zářivky a pohoupal jsem se na něm, zase jsem se vznesl, zvolna se otáčeje kolem své osy jsem prolétal podél zdi Klementina, podél dlouhé řady zrůdných obličejů v hlavicích pilastrů. Nad zpěněným jezem jsem přeletěl tma­vou řeku; když jsem míjel malostranský chrám svatého Mikuláše, obletěl jsem tělo žraloka, ztuhlé mrazem, zamáchal jsem rázněji rukama a začal jsem stoupat nad strmými střechami a úzkými temnými dvorky na Hrad. Byl jsem už unavený, posadil jsem se na hřeben střechy chrámu svatého Víta, abych si trochu odpočinul. Pode mnou na nádvoří osvětloval sníh kruh lamp na zdech paláce, v dálce jiskřila chladná světla spícího města. Teprve po nějaké chvíli jsem si všiml, že na střeše nesedím sám. Opodál ve stínu věže se pohodlně rozvaloval mladý muž v lyžařské čepici se střapcem a kouřil cigaretu. V druhé ruce držel klec, v kleci seděl bílý pták, který vypadal jako papoušek, až na to, že měl kachní zobák. Pozdravil jsem neznámého a ze zdvořilosti se jej zeptal, jestli na střeše chrámu svatého Víta sedává často. Zdálo se, že je docela rád, že si má s kým popovídat. „Párkrát do roka se sem vypravím,“ odpověděl, „ne že by se mi tady nějak zvlášť líbilo, dělám to kvůli Felixovi.“ Prostrčil ruku mezi dráty klece a pohladil ptáka po hlavě. „Stýská se mu po výškách, a tak jej musím čas od času vzít na nějakou vysokou střechu nebo věž, jinak dostává deprese, nechce jíst, a co je nejhorší, slábne mu paměť.“ „Proč je důležité, aby měl pták dobrou paměť?“ podivil jsem se. „Z toho prostého důvodu, že mě jeho paměť živí. Felix je rituální recitační pták. Vidím, že nejste z našeho města, u nás zná Felixe každé malé dítě.“ „Musím se přiznat, že jsem o recitačních ptácích opravdu ještě neslyšel.“ „Bez recitačního ptáka se u nás neobejde žádná významnější společenská událost. O instituci recitačního ptáka je dokonce zmínka hned v druhém článku naší ústavy. Recitační pták umí nazpaměť národní epos Zlomená lžička a při slavnostech z něho recituje předepsané pasáže. Epos vypráví o založení našeho města uprostřed pralesa a je delší než Ilias a Odysseia dohromady.“ „Nemohl by mi Felix něco přednést?“ „Ale jistě. Zarecituje vám třeba pasáž, která se týká místa, kde teď právě jsme.“ „Střechy chrámu svatého Víta?“ „To zrovna ne, ale temene kopce, na kterém chrám stojí. Felixi: Navečer dorazil…“ Pták několikrát přešlápl z nohy na nohu, dal hlavu na stranu a začal skřehotavým hlasem recitovat: „Okraje říší, kam nedosáhne moc zákonů středu…“ Mladík vyskočil tak prudce, že málem sjel po strmé střeše, musel jsem jej chytit za rukáv. „Proboha, co to meleš?!“ okřikl Felixe. „To přece není Zlomená lžička!“ Otočil se ke mně a řekl omluvně: „Opravdu nevím, kde se takové věci učí, ještě mě tím přivede do maléru.“ Pak znovu promluvil na ptáka: „Tak a teď už dost hloupostí: Navečer dorazil…“ Tentokrát pták začal skřehotat správný text, odříkával jej však se zjevnou nechutí, a když se na něj jeho pán nedíval, dělal zhnusené obličeje:
„Navečer dorazil na vrchol kopce k otvoru sluje, jež vraty ze zlata zavřena byla; vzácný kov svítil v paprscích slunce, jež k vzdáleným černým pralesům kleslo, červeně zářilo, tak jako krvavá Dargúze hlava, když drápy tygra se do tváře zatly, na bílý mramor svatá krev kapala v poledním žáru, vznešená družka ne právem rvala si vlasy na stinné terase zahrad, bláhová, vždyť pouze dotykem bělostných špičáků tygra smrtelník mdlý a zmatený zářícím božstvem se stane. Z hlubokých lesů pod slují stoupala pára a místy okrouhlá stříška zlatého chrámku nad stromy čněla, ve kterém zbožné dívky lechtaly lesního boha. Údolem chladná se vinula řeka, s ostrovy, na nichž nevrlí démoni sídlí, jezdící na hřbetech brouků, kteří jsou větší než člověk a zpívají oplzlé písně…“

„Tak už dost, Felixi,“ přerušil ptáčník svého chovance. „Tahle pasáž podle mínění exegetů obsahuje popis pražské kotliny v době, kdy sem přišel zakladatel města, hlavní hrdina eposu. Byl královským synem a sedmým Dargúzovým vtělením. Na svatbě svých dvanácti sester se sousedním králem z roztržitosti zlomil lžičku a král to pokládal za nezdvořilou narážku na příhodu, která se stala jednomu z jeho předků: ten bojoval celý den ve slunečním žáru na vyprahlé pláni se zlou rostlinou, a promeškal tak okamžik, kdy se na kamenné zdi jeho paláce mravenci seskupili do slov věty, ve které se mluvilo o spánku na chrámovém schodišti rozžhaveném sluncem a o monotónním šumění fontán na širokých prázdných náměstích. Král se urazil a na oplátku se začal posmívat tomu, že v zemi našeho hrdiny jsou nejvyšší autoritou ve věcech náboženství zelení ještěři (což byla i nebyla pravda, ale to teď nechme stranou). Podnapilý héros popadl těžký zlatý pohár, na jehož bocích byl reliéf zobrazující bitvu galér na jezeře, a roztříštil jím královi hlavu. Když se ptal ve věštírně, jak by se mohl očistit z vraždy, řekla mu kněžka, že musí hned odejít z království a založit město uprostřed hlubokého pralesa, v místě, kde uvidí domorodce, kteří mluví neznámou řečí a uctívají sochu okřídleného psa, stojící na mýtině. Ale nemohu vám vyprávět obsah celého díla.“
„Chovat recitační ptáky musí být krásné zaměstnání,“ řekl jsem. Snažil jsem se ptáčníkovi zalichotit, abych se od něho dozvěděl nějaké zprávy o druhém městě, když už jsem se svým pátráním neuspěl u ospalého pantheistického prodavače. „Určitě máte k vaší staré poezii hluboký vztah.“ „Ani ne, proč? Můj osobní názor je, že celý epos je nepříliš zdařilé falsum z minulého století.“ „Potom nechápu, proč jste si vybral právě tohle povolání!“ „Ale prostě proto, že za ptačí recitaci při slavnostech se velmi slušně platí, to je vše. A nějaké slavnosti se konají pořád. Naši jsou jako děti, pořád něco slaví, jsou směšní s tím svým folklórem. Pořád se chlubí, že jejich obřady jsou utajeným předobrazem řádu vašeho světa a že skrývají jeho zapomenutý smysl: já o tom pochybuju, řekl bych, že je to spíš naopak, že spleť rituálů, která drží pohromadě život našeho města, je jen zmateným odrazem historických událostí, které se odehrály ve vašem světě (my jsme se se svým kultem počátku a opakování na žádné dějiny nikdy nezmohli), že temná dogmata naší mytologie jsou jen rozmazané napodobeniny a náhražky vašich logických zákonů. Naši říkají, že tu byli tisíce let před vámi, ale svá pyšná tvrzení opírají jen o přepjaté a nevkusné legendy podezřelého původu, bůh ví, jakými norami jsme se sem připlazili, abychom obydlili prázdné okraje a dutiny prostoru, který jste vybudovali, parazitujeme na vašem městě, naše mýty vznikají z odpadků vašeho myšlení. Ostatně na tom vůbec nezáleží. Ale vidím, že Felix už spí, budu muset jít. Moc mě těšilo, že jsem se s vámi setkal, snad se tu zase někdy uvidíme.“ Ptáčník popadl klec s Felixem a rychle zmizel ve tmě. Ještě nějaký čas jsem seděl na chrámové střeše a díval se na smutná světla vzdálených luceren, pak jsem se vznesl a pokračoval jsem v letu. Ale účinek létací tekutiny už slábl, letěl jsem těžce, už jsem spíš jen zadržoval máváním rukou pád, a tak jsem se raději snesl do temného Jeleního příkopu. Zabořil jsem se nohama do neporušeného sněhu, nade mnou se proplétaly tmavé koruny vysokých stromů, strmě stoupaly zasněžené svahy, docela nahoře se černaly proti obloze zdi a střechy Hradu.



13. kapitola
KARLŮV MOST


Příští noci jsem šel Mosteckou ulicí, přede mnou unaveně kráčel starý muž, viděl jsem plandavé kalhoty a sehnutá záda ve vatované bundě, která připomínala oblečení metařů z naší části města. Tlačil před sebou dvoukolový vozík, který byl plný různých plechovek a pytlů a ze kterého trčely dřevěné násady nějakého náčiní. Když došel na most, zastavil se před sousoším svatého Kosmy a Damiána a otevřel nenápadná dvířka, skrytá v podstavci. Jak je to zvláštní, celý život jsem chodil skoro každý den po Karlově mostě a nikdy jsem si nevšiml, že podstavec sousoší je otevírací. Za dvířky byl vyhloubený prostor, vycházelo z něho světlo a dopadalo na sníh. Vyleze ze sochy skřet, vysune se z otvoru hlava draka nebo se z něho vyvalí rudý proud lávy, stoupající z podzemního jezera?
Ze světlého otvoru vyskočil malý, asi půl metru vysoký los s fosforeskujícím lopatkovitým parožím. Začal vesele poskakovat po sněhu, snažil se strčit hlavu do pytle, ve kterém bylo asi krmení. Muž ve vatované bundě odehnal losa metlou, kterou vytáhl z vozíku, potom pečlivě vymetl dutý prostor za otevřenými dvířky, nastlal dovnitř čerstvé seno z pytle, vyndal z dutiny misku, nalil do ní z plechovky vodu a dal ji zpátky do sousoší. Když skončil, dotlačil vozík k protější soše svatého Václava. I tady otevřel v podstavci dvířka, i tady se za nimi objevila osvětlená dutina, ze které vyskočil malý los. Muž vymetl vnitřek svatého Václava, nastlal do něho seno a nalil do misky vodu. To se opakovalo i u všech dalších soch na mostě. Dvířka zůstávala otevřená, losi, kteří z nich vyskakovali, se po dobu krmení mohli prohánět po sněhu. Sledoval jsem zpovzdálí cestu krmiče od sochy k soše; když jsem došel ke svatému Augustinovi, strčil jsem ze zvědavosti hlavu dovnitř. Ucítil jsem pach chléva a uviděl jsem, že celý podstavec i celá socha jsou duté, dutý prostor zevnitř sledoval vnější obrys sochy: ukázalo se, že kámen má ve skutečnosti tloušťku jen asi dva centimetry. Vnitřní prostor byl osvětlený žárovkou, jež visela nahoře v duté hlavě hipponského biskupa, miska s vodou stála ve výklenku, který tvořil dutý vnitřek boty šlapající na bludařské knihy Maniho a Valentina. Druhé město se zdá být přeplněné sochami, pomyslel jsem si, a jeho obyvatelé ještě lstivě využívají našich soch a dělají si z nich chlívky pro svá domácí zvířata. Nejenom že se zabydleli v koutech a prohlubních našeho prostoru, ale ještě nám vyvrtávají nové dutiny do našich věcí, jimž tak důvěřujeme a jež pokládáme za poctivě plné. Jak rychle by se asi ztratila jistota našich gest, kterými vymezujeme svůj prostor, kdybychom věděli, že tvary, jichž se tak samozřejmě dotýkáme, jsou leckdy jen tenké slupky obalující tmu doupat podivných zvířat. Přitom musíme počítat s tím, že nastane čas, kdy se tenký povrch věcí prodře a děrami, které se v něm objeví, na nás zamžourají zkoumavé oči lemurů vnitřků. Usoudil jsem, že muž ve vatované bundě je patrně nějakým zřízencem ve službách magistrátu druhého města. Kromě krmení losů měl zřejmě na starosti i jiné práce: na vozíku měl také brašnu se složenými plakáty a plechovou nádobu, v níž šplouchalo tekuté lepidlo; mezi sochou svatého Kryštofa se zastavil, vytáhl jeden z plakátů a začal jej rozkládat. Na jeho obličej dopadlo světlo lucerny a já s údivem poznal, že je to člověk, který mi v Malostranské kavárně vyprávěl o tajemných dveřích v bytě své milenky a kterého v polovině věty odvezla mramorová tramvaj. Nevěděl jsem, na co se ho mám dřív zeptat. „Co je v zelené tramvaji? Kam vás zavezli? Přinutili vás, abyste jim dělal sluhu? Nebojte se, pomůžu vám utéct. Povězte, co jste viděl za bílými dveřmi!“ Podíval se na mne lhostejným pohledem, a aniž řekl jediné slovo, pokračoval ve své práci. Rozložil plakát a pečlivě jej přilepil na kamenné zábradlí mostu. Pak s vozíkem popojel ke svatému Kryštofu a začal tahat z vnitřku sochy losa, kterému se nechtělo ven. Stál jsem zmatený vedle plakátu, bíle svítícího ve světle lucerny. Text na plakátu byl kupodivu vytištěn naší abecedou; četl jsem: „Co se skrývá za tajemnými dveřmi? Staneme se po smrti bílými sochami na ostrovech? Recitační pták Felix obviněn z krádeže v samoobsluze. Fyzici se ptají: vznikli mostní losi už v první vteřině po velkém třesku? Maniak, který na věži surově zabil žraloka, dosud nedopaden. O těchto a mnoha dalších zajímavostech se dočtete v novém čísle časopisu Zlatý dráp. Čtěte Zlatý dráp, časopis, který letos oslavuje 3500 let od svého založení, časopis, kterým si naše vznešená patronka zakryla tvář, když v tichém odpoledni začaly na bílých zdech paláce vyvstávat fresky, na nichž byli zobrazeni hadi a lesklé stroje.“ Chlívky byly ve všech sochách na mostě, jen v sousoší svaté Barbory, Markéty a Alžběty byl místo chlívku bar. Před sousoším se na sněhu vratce tyčily čtyři vysoké barové stoličky. V otvoru v podstavci bylo vidět horní polovinu těla barmana v bílém saku, za ním stály na policích pečlivě vyrovnané řady lahví, nahoře v dutých tělech soch svítila barevná barová světla. Muž, kterého unesli v tajemné tramvaji, postavil opodál svůj vozík a posadil se na stoličku. Barman před něho postavil na kamenný pult sklenici s černým nápojem, ze kterého stoupala světélkující fialová pára. Usadil jsem se na vedlejší stoličce, opřel se loktem jedné ruky o barový pult a druhou rukou jsem uneseného zatahal za rukáv. „Tak jak to bylo s těmi dveřmi a s tou tramvají? Vyprávějte mi všechno, moc vás o to prosím, je to pro mne moc důležité,“ naléhal jsem na něj. Krmič losů se jen obrátil na druhou stranu, díval se na temný svah Petřína a mlčel. Zato se ozval barman, vyklonil se ze sochy a řekl rozhněvaně: „Že se nestydíte, takhle mluvit se starým člověkem! Nejradši bych vám jednu vrazil. Uvědomte si, že i hulvátství má své meze. Tady jste ve slušném podniku, a ne v nějaké podmořské knajpě, kde piští opilé chobotnice. Dělám tu už léta, pamatuju lepší doby, kdy ještě ve všech sochách byly krásné bary – to bylo předtím, než se na mostě začali roztahovat s tím nesmyslným chovem losů –, zažil jsem tu leccos, ale takové oplzlosti jsem opravdu ještě neslyšel.“
Všichni losi, kteří vyskákali z dutin soch, se shlukli do jednoho stáda, prošli staroměstskou mosteckou věží, přeběhli Křižovnické náměstí a zmizeli v ústí Karlovy ulice. Šel jsem za nimi, jejich paroží osvětlovala sníh a zářila ve skleněných výlohách tmavých obchodů. Když losi došli na místo, kde se před vchodem do Klementina Karlova ulice rozšiřuje v malé náměstíčko, rozutekli se a začali se honit po sněhu. Stál jsem vedle velkého okna vinárny U hada, které sahalo až k zemi, nízká závěj sněhu se plazila podél jeho spodního okraje. Uvnitř bylo zhasnuto, na tmavém skle se míhaly odlesky svítícího paroží. Ve slabém světle pouliční lucerny jsem uviděl, že ve vinárenském křesílku sedí za oknem dívka ve světlých šatech a dívá se zamyšleně na náměstí. Byla to Klára-Alweyra.



14. kapitola
VINÁRNÁ U HADA

Vešel jsem dovnitř a posadil se vedle Alweyry. Bylo mi teď jedno, jestli má opět ve tmě schované nějaké zvíře s ostrými zuby. Mlčeli jsme, dívali jsme se na malé losy prohánějící se po sněhu. Jedna polovina Alweyřiny tváře byla tmavá, druhá svítila odleskem venkovní lucerny. „Také já se dívám přes sklo na chladná světla,“ usmála se unaveně. „Zašla jsem už příliš hluboko do pralesa. Lákal mě oheň počátků; když mi otec ukázal cestu nazpátek, myslela jsem, že jsem blízko zapomenutému domovu…“ Odmlčela se, losi skákali dlouhými plavnými skoky, jejich paroží kreslila ve tmě světelné čáry. Z Liliové ulice přijely parní sáně, stály na nich varhany, na které hrála žena ve večerních šatech třpytících se ve světle luceren, sáně přejely přes zasněžené náměstíčko a zmizely v tmavém záhybu Seminářské ulice. „Ale návrat je vždy nemravný,“ promluvila znovu ve tmě Alweyra, „láska k počátku je mdle se uzavírající kruh, monotónní incest, ze kterého stoupá zhnusení. Budeme ležet na chladných prostěradlech a fascinovaně hledět na zářící geometrické obrazce, vznášející se ve tmě; v ložnicích budou přes naše těla přelézat langusty, které hledají ledovou hvězdu ukrytou v hloubce domu. Když se vracíme, setkáme se vždycky s obludami, hrají v pokojích našeho dětství slizké ‚Člověče nezlob se‘ s figurkami vyřezanými z masa. Proč jsem jen překračovala hranici, která bledě a lhostejně světélkovala na koberci v koutě pokoje! Ano, město, ve kterém jsme žili, není náš pravý domov, ale jak říkají přístroje na filosofii v hloubce lesa, důstojně žít se dá jedině v cizině… Domov, dědičné pole, ráj oblud… Touha po počátku a po domově je past nestvůr: když se jednou obrátíme zpět, není možné se zastavit v čase, příliš pozdě poznáváme, že domov, kam se vracíme, není známý dům, ale prales a bažiny, které tu byly před domem a jejichž dech prosákl základy domu, ovládl jeho ovzduší a lstivě pronikl do řádu domova; uniká nám, protože se vtělil do akcentů a melodie zákonů: ale akcenty a melodie jsou tím, co ve skutečnosti v zákonech vládne. Dům byl jen bílý obraz ve snu pralesa. Počátek zabíjí, pramen je vždy plný jedu. Není kam se vracet, nejpodezřelejší radosti Lotofágů jsou čistší než Ithaka na konci cesty…“ Z jednoho tmavého okna se ozvaly zvuky manželské hádky, byl slyšet vzteklý mužský hlas a hystericky ječící ženský hlas, pak se otevřely dveře na balkon a muž v pyžamu vystrčil ven velkou alpakovou sochu generála, který seděl s tasenou šavlí na vzpínajícím se koni, nato se na balkoně objevila žena v noční košili, odstrkala sochu zase nazpátek do bytu a zabouchla dveře. Alweyra mi položila hlavu na rameno, šeptala: „V temné Asii koutů se smaragdový had zakusuje do vlastního ocasu. Dargúz je krutý, požírá čas, ze skleněných hvězd vysílá vojska soch na noční schodiště domů. I kdybychom vyhráli temnou válku se sochami, bude to vítězství plné hnusu, které nás nakonec vyžene do neskutečných a zářících motorestů. Dění se pozvolna proměňuje v nepřetržitou odpornou slavnost. Hnusí se mi tíživá nesmrtelnost v rozlehlých sálech, kde záclony vlají ve vysokých oknech a kde levharti tiše našlapují na měkkých bílých kobercích. Počátek je něco hrůznějšího než chaos, chaos je pořád ještě doplňkem řádu a patří do našeho světa, kdežto počátek je…“ Unaveně hledala unikající slova, před oknem se objevila dvě mláďata sfingy – lví koťata s hlavami pětiletých děvčátek, zabouchala tlapkou na sklo a s hihňáním utekla; „…počátek je tichý přiblblý chechtot šíleného boha, z něhož se bude artikulovat Slovo…“ Objal jsem ji a přivinul k sobě, po tváři mi přejely husté černé vlasy; vzpomněl jsem si na bloudění křovím nočních zahrad v létě; ovanula mě tajemná a smutná vůně neznámých těl přibližujících se ze tmy. Losi odpočívali na sněhu. Nevěděl jsem o ničem, čím bych Alweyru utěšil. Hladil jsem ji po vlasech, z prázdnoty a tmy vyrůstala jen poslední útěcha, kterou přináší soucit, bezdůvodný, a proto nevyvratitelný, soucit, jenž podivně váže jsoucna ještě tehdy, když zbude jen nechutně vlažná materie bytí, převalující se z tvaru do tvaru ve snu času, soucit, jenž se jemně dotýká povrchů ještě tam, kde v lhostejně se vlnícím moři bytí ztrácí smysl i sám hnus. Mlčky jsme se k sobě tiskli, dvě těla, kterými cosi sahá do tmy a mrazu, stejně nestvůrní jako všechny příšery ploužící se po pláních hvězd. Ze Seminářské ulice vyjely sáně tažené šestispřežím mechanických psů z bakelitu; každému ze psů trčel ze zad velký natahovací klíč, nohy, jejichž části byly spojené v kloubech šrouby, toporně a s tichým cvakáním kmitaly nad sněhem. Sáně byly černě nalakované, jejich zadní část se v oblouku zvedala a tvořila opěradlo pohodlného, rudě vypolstrovaného křesla: v křesle seděl Alweyřin otec, pod rozepnutým bobřím kožichem měl na sobě číšnický oblek, ale kolem krku mu visel těžký zlatý řetěz, na kterém se houpal diamantový mořský koník. Uprostřed náměstíčka se mechaničtí psi zastavili, snad proto, že doběhla péra, která je poháněla; pohyby jejich nohou se zpomalovaly a stávaly se trhavější, až nakonec úplně ustaly. Losi psy obklopili a strkali do nich čumáky, psi padali bezvládně do sněhu. Číšník neklidně bloudil pohledem po fasádách domů, zdálo se, že se snaží proniknout tmu zhasnutých míst­ností za okny. Vlezl jsem pod stůl a stáhl Alweyru s sebou. Ozvalo se volání, ve kterém zněla netrpělivost a úzkost: „Alweyro! Kde vězíš? Zapomněla jsi, že je zítra slavnost, že budeš přijata mezi Dargúzovy kněžky? Tolik ses na to přece těšila! Je už čas se chystat, už se na schodištích tlačí zástupy gratulantů, už pobublává šampaňské, kutálejí se kuličky kaviáru, už promazávají vazelínou stroje na výrobu oblačných soch…“ Sevřel jsem Alweyřinu ruku, ale vyprostila se mi, mlčky vstala, prošla jako ve snu kolem velkých oken vinárny a vyšla ven. Její otec hned vyskočil, přiběhl k ní a objal ji; dovedl dceru k saním, usadil ji do křesla a nervózně na ni házel těžké tmavé plédy, jež ležely vedle křesla. Nakonec jednoho po druhém natáhl psy, odkopl vztekle losa, který se mu připletl pod nohy, a naskočil do saní: ty se rozjely a zmizely v tmavém ústí Liliové ulice. Za chvíli přišel zřízenec, losi se k němu seběhli; přepočítal všechna zvířata a hnal je zpátky ke Karlovu mostu.



15. kapitola
PROSTĚRADLA

Ještě dlouho jsem seděl za oknem a díval se na prázdné náměstíčko. Začaly se mi klížit oči, z polospánku mě vytrhl hřmot blížícího se automobilu: otevřel jsem oči a uviděl jsem, jak od Clam-Gallasova paláce přijíždí popelářský vůz; byl celý skleněný, průhlednými stěnami bylo vidět hromadu třpytících se zlatých šperků, po kterých se plazili zelení hadi, uprostřed šperků se tyčila rozsvícená pokojová lampa na kovové noze a pod ní stálo bíle povlečené lůžko, na němž se objímali nazí milenci. Vůz se zastavil před hospodou U modré štiky, popeláři seskočili se stupátka na jeho zadním konci a přivalili popelnice, které stály na chodníku. Když sklápěcí mechanismus převrátil popelnice do vnitřku vozu, vysypaly se z nich další šperky a další vlnící se zelení hadi, šperky se kutálely kolem lůžka, hadi se ovinovali kolem stojanu lampy. Když milenci uslyšeli chřestění zlata, přitiskli se k sobě ještě pevněji a zrychlili své pohyby. Znovu jsem zavřel oči, slyšel jsem, jak popelářský vůz odjíždí, jeho zvuk slábl, až se ztratil za zdmi. Ozvalo se vzdálené vrčení, které neustále sílilo. Za chvíli se nad náměstíčkem objevila bílá helikoptéra, na jejím spodku byla namalovaná hlava řvoucího tygra. Snesla se níž, kymácivě se zastavila nad sněhem ve výšce stojícího člověka. V jejím okně se rozsvítil silný reflektor, kužel ostrého světla klouzal po fasádách domů, osvětlil vnitřek prázdné hospody, vyšplhal se nahoru do podkroví a sjel zase dolů, pronikal do tmavých pokojů. Nečekal jsem, až zlověstné světlo vnikne do vinárny, zmizel jsem zadním východem do vnitřku domu. Procházel jsem spletí tmavých chodeb, průjezdů, dvorků a schodišť. Zastavil jsem se na zasklené pavlači, jejíž okna vedla do malého dvorku, na jeho zasněženém dně stálo černé klepadlo na koberce. Vrčení helikoptéry jsem už neslyšel. Bylo ticho, jen z kohoutku vodovodu na konci pavlače kapala voda do oprýskané mísy a za nějakými dveřmi se ozývalo chrápání. Otevřel jsem poslední z řady dveří, domníval jsem se, že se jimi dostanu ven z pavlače, ale ukázalo se, že to jsou dveře bytu. V tmavé předsíni na mne zavanul pach kabátů a bot, procházel jsem těsnými neosvětlenými pokoji, až jsem se dostal do ložnice. V okně byla vidět mlčenlivá fasáda domu na protější straně ulice. Byt byl studený a prázdný. Ozval se šramot: polekal jsem se, až jsem vykřikl, ale byla to jen kočka, která odkudsi vylezla; připlížila se ke mně a zkoumavě si mě prohlédla svítícíma očima. Můj pohled padl na rozestlanou postel, dostal jsem chuť trochu se prospat; sházel jsem se sebe šaty a ve spodním prádle jsem vlezl pod těžkou studenou peřinu. Ležel jsem a díval se na řadu tmavých oken protějšího domu. Pak jsem se obrátil na druhý bok, přitom jsem natáhl ruku do tmy, mé prsty však nenarazily na žádnou zeď. To mě znepokojilo. Neoctl jsem se opět na okraji nějaké jeskyně, v jejíž hloubce na mne někdo číhá? Klekl jsem si na postel a lezl po čtyřech po houpajících se matracích do tmy, postel stále nekončila, naopak se ještě rozšířila, postavil jsem se a šel jsem po měkké planině, pohupující se pod mými bosými chodidly, pokryté pomačkanými prostěradly, polštáři a peřinami, které mdle osvětlovala jakási polární záře, chvějící se nad bílou plání, záhyby prostěradel a zmuchlané peřiny v jejím bledém světle vypadaly jako ležící gryfové a sfingy. Prodíral jsem se peřinami jako závějemi, zamotával jsem se do nich a padal jsem na pláň, která vždy měkce ztlumila můj pád a rozhoupala se pode mnou. Místy se ozývalo oddechování spáčů, mumlání ze sna a výkřiky nočních děsů, tu a tam se má noha dotkla spícího těla. Zvedl se mírný vítr, pláň se rozvlnila nadouvajícími se prostěradly, jejich šelest se mísil s dechem spících. Peřinová pláň se začala zvedat, přede mnou se objevily svahy pokryté prostěradly a peřinami, po prostěradlech sjížděli lyžaři a lyžařky oblečení do pyžam, nočních košilí a spodního prádla. Došel jsem k prosklené stavbě s příkrou střechou, která připomínala bufet Na rozcestí v Krkonoších, před domkem byly do mezer mezi matracemi za­strkané lyže, které zdobila drobná kvítka, proužky a jiné vzorky peřinových povlečení. Vstoupil jsem dovnitř, v místnosti seděli u stolků lidé v nočních úborech. Posadil jsem se k oknu a díval se na lyžaře na svahu. U vedlejšího stolku seděly dvě dámy v růžových nočních košilích, slyšel jsem jejich rozhovor: „Nepůjdeš s námi zítra na hřebeny?“ „Mám strach; hlásili lavinové nebezpečí, pořád nemohu zapomenout na to, jak mou spolužačku zavalila lavina a jak ležela několik hodin ve tmě pod peřinami, než ji vyčenichal lavinový pes. Vymyslela tam za tu dobu báseň, ve které se mluví o zlatých motocyklech zářících v mozku prozřevšího a o tom, proč je třeba, aby poražení měli soucit s vítězi. Slova z této básně o ovcích tvrdošíjně odkudsi tahajících v tlamách dlouhé a tlusté elektrické kabely do kavárny hotelu Evropa, plné hostů, kteří jsou z počínání ovcí smutní, se stala námětem velké fresky, před níž můj švagr, vracející se z filosofického kongresu, kde přednesl referát o tom, že hlavní problém metafyziky je třeba rozřešit na způsob oříškového müsli, byl přepaden prodavačkami ryb, které jej bily pěstmi do obličeje a volaly na něj: ,Dobře utajená síť dálnic se zlatou vozovkou je stejně nóbl jako zvíře, které všichni loví v klavírních sonátách, udělej nám novou Sněhurku, vole!‘ Ani potom však nedokázal odpovědět na otázku, co vlastně myslel hlavním problémem metafyziky.“ „To je opravdu smutné.“ Byl bych rád pronikl dál do tajemného prostoru, pokoušel jsem se vylézt na matracovou horu, ale svah po nějakém čase začal být tak příkrý, že jsem to musel vzdát. Sestoupil jsem zase dolů, chtěl jsem pohoří obejít, ale měkké hory s peřinami na dně temných proláklin se zvedaly stále strměji. Uslyšel jsem tiché vrčení a zneklidněl jsem. Nad plání se objevila blikající červená světélka, která se ke mně rychle blížila. Byla to helikoptéra s obrazem řvoucího tygra. Začal jsem utíkat, ale za chvíli jsem se zamotal do prostěradla a upadl jsem na matrace. Helikoptéra se zastavila, vznášela se nízko nad plání; prostěradla, probuzená vichrem, který rozpoutala točící se vrtule, se zvedala a tančila ve vzduchu šílený tanec. Oslepilo mě prudké světlo reflektoru, ozval se tvrdý hlas, znetvořený megafonem: „Jste obviněn z nezákonného překročení Hranice, z vyzvědačství, z úmyslného zabití posvátného žraloka a z vyslovování zakázaných samohlásek. Přestaňte klást odpor, lehněte si na břicho a dejte ruce za hlavu!“ Dal jsem se do běhu, utíkal jsem mezi chladnými gejzíry prostěradel šlehajícími do prostoru v ostrém světle reflektoru, které mě stále sledovalo. Jemným hlasem, připomínajícím zvonkohru, se ozval palubní kulomet; náboje se zarývaly do polštářů a peřin, z trhlin stoupala oblaka peří a vznášela se mezi vlnícími se prostěradly. Naučil jsem se při běhu využívat péra matrací, skákal jsem dlouhými skoky a čím prudčeji jsem dopadl na pláň, tím výš a dál mě matrace zase vymrštila, mé skoky se tak stále prodlužovaly, až jsem nakonec prolétával nad hromadami peřin a nad spícími těly oblouky, které byly dlouhé několik desítek metrů. Helikoptéra mě však obletěla a jako veliký odporný hmyz na mne teď nalétávala zepředu; padl jsem na načechraný polštář a díval se, jak se helikoptéra blíží a klesá, jak se prostěradla zvedají stále výše: jedno z nich se zapletlo do vrtule, helikoptéra zakolísala a upadla na bok do peřin, vrtule, která se nepřestávala točit, rvala prostěradla, peřiny a matrace a vrhala peří, cáry látky a kusy molitanu z matrací do vzduchu, pak se ozval výbuch, jehož zvuk připomínal spíš harmonický akord, který zahrály desítky dechových nástrojů, a helikoptéra zmizela v chladných modrých plamenech. Zůstal jsem ležet na místě, kam jsem upadl, a trochu se prospal. Byl jsem z divoké honičky tak vyčerpaný, že už jsem neměl sílu k tomu, abych se vrátil k horám a hledal průsmyk, kterým bych pronikl do hloubky jiného prostoru, a tak jsem se po postelové pláni vrátil do tmavého bytu. Oblékl jsem se a chtěl odejít, když jsem uslyšel rázné ťukání na okno. Za sklem stál na římse recitační pták Felix. Měl jsem radost, že se s ním zase setkávám, hned jsem otevřel okno, ale Felix zůstal stát venku, uklonil se a začal rychle recitovat báseň, kterou se mi snažil přednést už při našem prvním setkání na střeše chrámu svatého Víta. Deklamoval verše s neúměrným pathosem a zdůrazňoval místa, která pokládal za obzvláště významná, máváním křídel a kýváním celého těla, takže jsem měl strach, aby nespadl s římsy.
„Okraje říší, kam nedosáhne moc zákonů středu, kde barbar z plání s šikmýma očima v hospodě u jednoho stolu s celníkem mlčky sedí, krajiny vyhnanství, kde poražený žije podivné vítězství na nekonečných procházkách podél řeky, v tmavých zadních místnostech cukráren na náměstí, lehce se dotýká věcí v němém a třpytícím se prostoru bez cílů. Lesk odpoledního slunce na skříni a nesrozumitelné hlasy ze zahrady stávají se novými, skvělými dějinami. To, co na okrajích prosvítá trhlinami řádu, jsou zbytky starší moci, zapomenuté a přitom tajně vládnoucí i v ozářených sálech hlavního města, ozývající se v šustění šatů v pootevřených dveřích do vedlejšího pokoje, v šelestech, které sjednocují svět zvuků a dávají teprve smysl slovům, zbytky moci, jež využívá naše plány k pořádání monotónního pralesního baletu, moci lhostejně se protahující v houští našich gest, které je pro nás méně viditelné než zlaté síně v nitru pohoří. Okraje, odkud zní táhlý zpěv oblud, který zaslechneme jen v tichu noci…“
Při těchto slovech Felix přehnal máchání křídly, kterým doprovázel přednes, a opravdu spadl s římsy. Z hloubky se ozvalo zděšené zavřeštění, ale naštěstí pták stačil pád zvládnout; za chvíli zase vyletěl na římsu a pokračoval.
„Okraje, odkud zní táhlý zpěv oblud, který zaslechneme jen v tichu noci, kdy s chrčením spláchnutého záchodu v prvním patře a s hlasem vlaku na vzdálených viaduktech zoufalství splývá v chladnou a nezapomenutelnou hudbu, z níž se rodí naše exaktní pojmy: až ještěři připlují na svých bílých jachtách, opět se v ní rozplynou. Místa, kterým říkáme okraje, jsou tajným středem, na jehož okrajích žijeme. Pták Felix, recitátor, který seděl na rameni lesklých robotů bloudících galeriemi, však praví: tento tajný střed je sám jen okrajem vzdálenějšího středu, poslední střed září ve snu za tisíci hranicemi, nikdy k němu nedojdeš, i kdybys jak já míjel na cestách bílé kapličky sunoucí se po stříbrných kolejích sešeřelým lesem, kdybys jak já procházel kavárnami, kde číšníci vytahují hostům z tašek svačiny a jedí je, takže je zcela pochopitelné, že hosté začínají mít určité obavy i ohledně obsahu sarkofágů, které zanechali v šatně, a skutečně: když je od šatnářky žádají nazpět…“
Tichým skokem vyskočila na parapet okna kočka, Felix opět zavřeštěl a rychle uletěl. Čekal jsem, jestli se nevrátí a neřekne mi ještě něco o okrajích nebo o tom, co se stalo se sarkofágy v šatně, ale už se neobjevil, a tak jsem vyšel z bytu a sestoupil po tmavém schodišti do přízemní haly domu. Lunetovým výřezem nad domovními dveřmi byl vidět padající sníh ve světle pouliční lucerny.