16. kapitola
REJNOK

Nahmatal jsem ve tmě studenou kliku domovních dveří. Dveře se se skřípáním otevřely, do tmavé chodby vletěl sníh a švihl mě přes tvář. Zjistil jsem, že jsem propojenými vnitřky domů prošel na Anenské náměstí. Odkudsi se ozýval zuřivý štěkot střídající se s kňučením. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem, jak před portálem zrušeného kláštera velký pes doráží s vyceněnými zuby na rejnoka, se kterým jsem se už setkal na Staroměstském náměstí a kterému se zřejmě přece jen podařilo přežít rybí slavnost. Rejnok uhýbal na sněhu před psími zuby a bránil se elektrickými ranami. Pokaždé, když pes dostal ránu, zakňučel a uskočil, ale hned se na rybu vrhl znovu. Bylo vidět, že rejnok už je nesmírně unavený a že elektrické rány jsou pořád slabší. Zato pes útočil stále zuřivěji, rejnok už krvácel na několika místech, kde se do jeho tenkého těla zaryly ostré psí zuby; bylo zřejmé, že nerovný boj se chýlí ke konci. Přiběhl jsem k místu zápasu a psa jsem zahnal. Rejnok ležel tiše a vyčerpaně na sněhu a krvácel ze svých ran, jeho oči se na mne dívaly pohledem plným vděčnosti. Pohladil jsem ho po studeném těle. Měl jsem u sebe malou placatou láhev se starou mysliveckou a chtěl jsem dát rejnokovi napít, ale pak jsem dostal lepší nápad. Vytáhl jsem z kapsy lahvičku, ve které byl zbytek létací tekutiny, opatrně jsem rejnoka nadzvedl a přidržel jsem mu lahvičku u úst na spodní straně těla. „Napij se,“ řekl jsem, „to ti udělá dobře.“ Rejnok zelenou tekutinu hltavě vypil. Když lektvar začal působit, rejnok hned svým zvířecím instinktem pochopil, co má dělat. Zavlnil lemem těla, vznesl se, plavným letem obkroužil náměstí ve výšce druhého patra a zase se u mých nohou snesl na sníh. Bylo vidět, že tekutina mu dodala novou sílu, i rány na jeho těle přestaly krvácet. Rejnok však neodlétal, neustále se ke mně vracel, přistál vždy u mých bot a trochu netrpělivě se na mne díval. Zdálo se mi, jako by mě k něčemu vybízel. Náhle jsem pochopil. Opatrně jsem se posadil na jeho plochý hřbet a zkřížil jsem nohy jako Turek. Rejnok radostně zavlnil okraji svého těla a vznesl se se mnou. Opět jsem plul nad městem, ponořeným do tmy, mezi pomalu se snášejícími vločkami sněhu. Noc už odcházela, na ulicích se objevovali první chodci z mé části města. Rejnok začal rozmáchlými oblouky stoupat, za chvíli jsme vpluli do mraků. Vynořili jsme se nad oblaky pod blednoucími hvězdami, rejnok plachtil stále výš, dole se rozprostřelo temné oblačné moře, které se na východě začínalo zjasňovat, za chvíli se na obzoru objevil vršek červeného slunce a jeho paprsky rázem ozářily oblačnou pláň, která zrůžověla, zároveň na růžové vyvstaly černé stíny záhybů pomalu se proměňujících vln. Rejnok zvolna letěl nad růžovým mořem, usadil jsem se pohodlně na jeho hřbetě, odzátkoval jsem starou mysliveckou a popíjel jsem; bylo mi jen líto, že rejnok má obě oči na horní po­lovině těla a nemůže krásný východ slunce nad mraky vidět. Rejnok začal zvolna klesat, letěl teď se mnou ke slunci nízko nad růžovou hladinou oblak a stále nabíral rychlost. Před námi pomalu vystupovaly nad pláň dva oblačné sloupy, z obou se zformovaly sochy bojovníků sedících na koních s kopím v ruce; sochy byly vysoké jako pětipatrový dům a byly obrácené čelem k nám: asi to byly oblačné sochy, o kterých mluvil Alweyřin otec, umělci z druhého města zřejmě znají nějakou technologii, jejíž pomocí dokážou tvořit sochy z par. Obě sochy se pomalu měnily: zatímco levý jezdec se proměnil v jehlan, na jehož hrotech byly připevněny koule – ve stejné těleso, jaké je na srdcové devítce –, pravý jezdec zůstal, ale hlava jeho koně se proměnila v hlavu krásné ženy, která se dívala směrem k nám a zasněně se usmívala. Nakonec se obě oblačné sochy protáhly do výšky a zformovaly se ve dvě vztyčené ruce, z nichž každá držela v křečovitě sevřených prstech naruby obrácenou králičí kožku. (Co tím chtěl neznámý sochař asi vyjádřit?) Rudé slunce zářilo nízko nad obzorem mezi dvěma obříma rukama, které vrhaly stíny přes celou růžovou pláň, rejnok teď letěl neuvěřitelnou rychlostí těsně nad oblaky, mířil přímo mezi ruce, které se přibližovaly a rostly, až jsme proletěli jejich přízračnou branou. Obrátil jsem se a uviděl jsem, jak se za námi zvolna hroutí a klesají zpátky do oblačného moře. Rejnok zmírnil rychlost a začal klesat; létací tekutina už asi přestávala účinkovat. Ponořili jsme se opět do mraků, za chvíli se objevily zasněžené střechy města. Už nesněžilo, ulice byly plné lidí. Když jsme prolétali okolo ochozu malostranské mostecké věže, zahlédl jsem mezi jeho sloupy šklebící se tvář číšníka, Alweyřina otce, ze stínu se vysunula hlaveň pušky. „Pozor!“ vykřikl jsem, ale to už třeskla rána, rejnok sebou trhl a zakymácel se, z jeho hřbetu vytryskla krev. Z věže se ozval zlomyslný smích. Strmou spirálou klesal rejnok dolů k řece, pár metrů nad Kampou jsem s něho sklouzl a dopadl jsem do závěje sněhu shrabaného k okraji chodníku. Rejnok zmizel pod hladinou řeky a už se nevynořil. Celý den jsem chodil bez cíle po ulicích, odpoledne jsem se octl na vzdáleném předměstí, kde si skupinky dětí hrály na sněhu mezi dlouhými rovnými frontami starých činžáků. Někde nablízku bylo nádraží, ozývalo se houkání lokomotiv a třeskot kovových nárazníků. Sedl jsem si do hospody, z jejíhož okna byl výhled na šedivou tovární zeď táhnoucí se po celé protější straně ulice. Umakartové desky prázdných stolů se leskly tichým světlem, v hospodě seděli nad pivem jen tři tlouštíci a sledovali hokejový zápas na obrazovce barevného televizoru stojícího na polici na zdi. Výčepní seděl s nimi; vstal a přinesl mi pivo, pak si zase přisedl k tlouštíkům a komentoval spolu s nimi hru hokejistů.
Obrysy televizního obrazu se náhle rozostřily a zdvojily, zvuk zmizel a chvílemi se objevoval nezřetelný signál nějaké jiné stanice. „Už se to zase zlobí, jdi do hajzlu s takovou televizí, Venco. Kdy už to dáš konečně spravit?“ řekl rozmrzele jeden z hostů výčepnímu. Ten se bránil: „Opravář tu byl včera, vůbec neví, co s tím je. Musí tu někde blízko bejt nějakej silnej vysílač, kterej ruší příjem.“ Šel k televizoru a začal do něho bouchat pěstí. Po třetí ráně hokejový stadion úplně zmizel a na obrazovce se objevil ostrý obraz rozlehlého interiéru osvětleného umělým světlem. Ani mě nepřekvapilo, že jsem v něm poznal vnitřek petřínského podzemního chrámu. Sedadla v chrámové lodi byla do posledního místa zaplněná, v uličce mezi dvěma řadami lavic se pohybovaly na pojízdných stojanech televizní kamery ozdobené stejnými křečovitě zkroucenými ornamenty, jaké se plazily po zdech chrámu. Před oltářem stála asi metr a půl vysoká skleněná nádoba, až po okraj naplněná zlatavou tekutinou; zepředu k ní byly přistavené schůdky. Nalevo od nádoby stál číšník v nádherném černém ornátu s růžovými vzory. Napravo sedělo šest dívek, měly na sobě bílá hedvábná roucha s vyšívanými zlatými draky. Poslední z nich byla Alweyra.
Ozvala se tichá monotónní hudba, připomínající zvuky kapek dopadajících na vodní hladinu. Číšník-velekněz si nasadil rituální čepici, která byla vyrobená z chobotnice, na konci chapadel, trčících do výšky a vyztužených zřejmě uvnitř drátem, byly přivázané malé zlaté zvonečky, jejichž cinkání se mísilo do tiché vodní hudby. Tlouštíci se rozesmáli, výčepní se plácal do stehen a křičel: „To je dobrý! Páni, podržte mě!“ Vstala první dívka, odložila plášť – v hospodě všichni ztichli a začali dávat pozor –, nahá vystoupila po schůdkách a sklouzla do nádoby. Ponořila se celá, zmizela pod hladinu asi na čtvrt minuty. Kapalina pomalu přetékala přes okraje nádoby: byl to zřejmě med, byly slyšet pleskavé zvuky, s nimiž jeho kusy dopadaly na chrámovou podlahu. Pak se dívka vynořila, oslepená medem, číšník jí podal ruku a pomohl jí vystoupit z nádoby a sejít po schůdkách. Postavila se strnule k levé straně nádoby, med kapal se slepených vlasů a s celého těla. Do medu sestoupila každá ze šesti dívek; když se jako poslední z nádoby vynořovala Alweyra, objevil se na obrazovce detailní záběr její tváře zalité medem, dýchala ústy, protože měla med v nose, zdálo se, že se na mne dívá – ale obraz se náhle rozkmital, a když se zastavil, byla na obrazovce ledová plocha s hokejisty. „To je dost,“ zabručel jeden z tlouštíků. „To ale byla zase pitomost,“ komentoval druhý host přenos z podzemního chrámu. „Jako tenkrát, když dávali tu velrybu ve zdymadle u Janáčkova nábřeží.“ „Někdy je to docela dobrý,“ hájil výčepní svůj televizor. „Třeba ta groteska, jak ten cvok bojoval na věži se žralokem, to jsme se nasmáli.“ Vypil jsem ještě jedno pivo a civěl jsem na hokejový zápas. Podzemní chrám se však už na obrazovce neobjevil. Zaplatil jsem a vyšel na setmělou ulici, kde opět začal padat sníh.


17. kapitola
VE ZDYMADLE

Vydal jsem se na cestu nazpátek ke středu města; podél rozlehlých administrativních budov ze začátku století a podél mříží, za nimiž se bělaly zasněžené parky, jsem scházel dolů k řece, foukal ostrý vítr a vrhal mi do obličeje drobný pichlavý sníh, šel jsem s očima přivřenýma do úzkých štěrbin, v nichž se rozpíjela světla pouličních lamp a automobilů. Procházel jsem po nábřeží pod holými černými stromy, na protější straně ulice se táhly tiché fasády s karyatidami podpírajícími balkony, dole pod kovovým zábradlím tekla tmavá řeka, neviditelná pro oči chodců, spěchajících z místa na místo, stejně jako tichý život těl a jako přízraky koutů. Díval jsem se na tmavou hladinu s chvějícími se světly, uvědomil jsem si, jak se za poslední dny změnilo mé vidění: zasmál jsem se, už jsem jako ti ze skříní a komor, vnímám už skoro jen zbytek světa, okraj, o jehož existenci v mém světě nikdo ani neví, zatímco tvary, mezi nimiž po léta bezpečně plul můj pohled, se začínají rozplývat v mlze. Kdy se sám proměním v přízrak? Když jsem míjel zdymadlo mezi nábřežím a ostrovem, vzpomněl jsem si, co o něm říkali v hospodě. Opřel jsem se o studené zábradlí a podíval se dolů. Oboje vrata propusti byla zavřená, hladina mezi nimi byla na úrovni řeky nad jezem, ve stínu se tiskla ke zdi z kamenných kvádrů na ostrovní straně zdymadla dlouhá nákladní loď, byly na ní nasypané kuželovité hromady říčního písku, na kterých ležel sníh. Viděl jsem prázdný a tmavý vnitřek vyvýšené kapitánské kabiny, prosklené ze všech stran. Přes můstek jsem se dostal na ostrov a po kovovém žebříku zabudovaném v kamenné zdi zdymadla jsem slezl na palubu lodi. Po schůdkách jsem vystoupil do kabiny. Na přístrojové desce světélkovaly a tiše tikaly ciferníky, skleněnou stěnou byly vidět mokré kameny zdí, červené světlo nad zavřenými kovovými vraty propusti, které dopadalo na zasněžený keř, silueta věže u Jiráskova mostu. Náhle se loď zakolébala. Hladina se pohnula a začala klesat, díval jsem se, jak se jeden za druhým obnažují přitesané kameny ve zdi. Po nějaké době jsem si uvědomil, že hladina už dávno musela dosáhnout úrovně řeky pod jezem. Voda se však nepřestávala kamsi ztrácet, vrata na obou stranách propusti už vystoupila nad hladinu: ukázalo se, že stojí na kamenných zdech; loď tiše sestupovala do neustále se prohlubující propasti ohraničené čtyřmi stěnami z žulových kvádrů. V hloubce pod hladinou zazářila světla a stoupala vzhůru: za chvíli se vynořila rozsvícená okna. Postupně vyplouvaly další řady oken, okna byla ve všech čtyřech zdech, některá z nich byla tmavá, ale ve většině se svítilo, za nimi byly vidět pokoje, které se skoro v ničem nelišily od bytů v naší části města, až na to, že na stěnách, vymalovaných válečkem, visely křiklavě kolorované reliéfy, jež zobrazovaly Dargúze požíraného tygrem. Z vody se vynořovaly stále nové pokoje, stoupaly kolem skla kabiny a mizely ve výšce. V jednom seděla rodina u večeře, v jiném plešatý pán v tričku luštil v novinách křížovku, jinde se stará paní s drdolem skláněla nad šicím strojem.
Asi po hodině se loď zastavila. Podíval jsem se vzhůru: připadalo mi, že stojím na dvorku mrakodrapu, nade mnou svítila okna několika desítek pater, svislé linie se sbíhaly v závratné perspektivě k neviditelnému otvoru vysoko nahoře, odkud dopadaly na sklo kabiny drobné vločky sněhu. Občas někde nějaké okno zhaslo a jinde se jiné okno rozsvítilo, občas se některé z oken otevřelo, objevila se v něm tmavá silueta, ozval se pronikavý ženský hlas, který někoho volal. Těsně nad hladinou vedle boku lodi jsem uviděl okno prázdného a tmavého pokoje, ve zdi naproti oknu tlumeně zářilo matové sklo dveří, které vedly do vedlejší místnosti, kde se svítilo; slabé světlo z druhého pokoje nechalo v přítmí vyvstávat obrysy nábytku a bledě se lesklo na hladkých plochách skříní a skel. Na stěně nad těžkým koženým křeslem visel obraz, zdálo se mi, že v jeho nejasných skvrnách rozeznávám rozesmátou, dozadu zakloněnou Alweyřinu tvář ve vírech rozevlátých vlasů. Všiml jsem si, že okno je pootevřené, a přelezl jsem z lodi do pokoje. Ucítil jsem pach starého čalounění a rozeschlých vitrín, uslyšel jsem málo srozumitelné ženské hlasy, které přicházely z vedlejší osvětlené místnosti. Po špičkách jsem se přiblížil k obrazu: ukázalo se, že mě oklamalo šero, na obraze nebyla Alweyra, nebyl to vůbec portrét, ale olejomalba v pozlaceném sádrovém rámu (na jeho spodní části byl přišroubovaný oválný plíšek s číslem 2092), zobrazující moderní vzdušný interiér jakési luxusní vily, širokým oknem a otevřenými dveřmi na terasu se táhla čára mořského horizontu, rozpitá horkým vzduchem, za terasou se třemi lehkými proutěnými křesly, nepravidelně rozhozenými po dlaždičkách tak, jak je někdo zanechal při vstávání, s tenisovou raketou, šikmo opřenou o roh bíle nalakovaného zábradlí, bylo vidět oblý mořský záliv, na písku pláže leželi lidé v plavkách zmalátnělí horkem, nad pláží stoupal prudce vzhůru svah zarostlý palmami a olivovníky, vysoko do svahu šplhaly vily, jejichž bílé zdi svítily mezi listím. Na stěně, která byla kolmá k oknu a ke dveřím na terasu, visel tmavý obraz a pod obrazem leželo na podlaze bezvládné tělo mladého muže ve světlém obleku, nad ním se sklánělo a nelítostně se mu zahryzávalo do hlavy strašné zvíře – setkával jsem se tedy opět s obvyklým motivem umění druhého města, tentokrát však vraždícím zvířetem nebyl tygr, ale mravenec velký jako dospělý člověk. Červená krev tekla po podlaze a vpíjela se do třásní koberce. V přední části místnosti neznámý umělec namaloval psací stůl, na jeho desce se povalovalo několik dopisů; na obálce jednoho z nich bylo vidět hlavičku se slovy Société des Bains de Mer. U okraje stolu ležela rozevřená silná kniha; na toto místo obrazu dopadal pruh světla z vedlejší místnosti, a tak jsem mohl přečíst text na jejích stránkách: byla to Odysseia a byl v ní tužkou podtržený verš „ó moi egó, teón aute brotón es gaian hikanó?“ – v zemi jakých lidí jsem se to, proboha, zase octl? –, vedle na prázdném okraji stránky bylo tužkou drobným písmem připsáno: „Po dlouhá léta napjatá tětiva úzkosti se zadrnčením praskla, když se ve své zlaté masce, zářící jedovatými odlesky nočních světel, nečekaně zjevil Ten, který k ránu zpívá ve skříni. Tvary se zachvěly a pukly; co se na nás vyřinulo, přicházelo z krajin za nejzazšími hranicemi slasti a hnusu, z prázdných kufrů pod postelí. Kupodivu se ukázalo, že tato neslavná láva ze zapomenutých vnitřků, valící se pomalu protrženými povrchy, by snad byla s to zajistit jednotu světa, ve kterou jsme přestali doufat už v pojízdných lázních, bloudících po prázdných okresních silnicích mezi švestkovými alejemi, poprvé v životě nás napadlo, že nestvůry jsou možná našimi přáteli. Co na tom, že pojidlo rodící se jednoty bude páchnoucí břečka, hlavně že naše tváře budou opět namalovány na bílé sloupy tyčící se uprostřed džungle. Na jejich vrcholcích sedí zelené opičky, od jezera je slyšet řev jaguára. Ode dneška se budeme blížit ke každému břehu s prázdnýma rukama a s úsměvem, který bude pohoršovat rodáky víc než naše někdejší podrývání zákonů. Bude to zábavné. Nad naší úpornou laskavostí nemůže nic na světě zvítězit, heslo Laskavost k obludám, v němž se bude konečně zase mluvit o tichém cinkání skleniček ve vitríně v bytech u trati, bude opět zařazeno do encyklopedie a za­loženo svatým obrázkem, na kterém bude bolestně se třpytící katedrála z ledu. Zvěř, která bloudila v našich gestech, se osvobodila a tančí teď každou noc na náměstí pod zvonicí. Už se nám nic nemůže stát, není čeho se bát. Jemné dotyky vonné pleti a skvělá práce ostrých zubů patří k téže slavnosti, která se šíří ze souhvězdí na souhvězdí. Ať přijde Nausikaa s dívkami, ať se připlazí pískem stádo oblud…“ Text končil čarou, která se táhla napříč přes celou stránku a na jednom místě ji protrhávala; byla to asi stopa po okamžiku, kdy se tomu, kdo psal tuto zvláštní glosu, zahryzl obří mravenec do zátylku a odvlekl jej od stolu.
Na obraze, který visel na zdi nad mravencem a mladým mužem, byl pohled na Hlavní nádraží v Praze v noci, docela vzadu, na poslední koleji pod svahem, stál odstavený vlak, jeho okna byla tmavá, až na jedno, ze kterého vycházela silná nafialovělá záře. Přes spleť kolejí, na nichž se odrážela záře z vlaku i červená a zelená světla semaforů, se k osvětlenému oknu scházeli lidé přinášející podivné dary, vlekli vycpaná velká zvířata a neurčitelné a složité stroje, dva železničáři klopýtali přes koleje s rozměrným obrazem, na kterém byl namalovaný restaurační sál hotelu, jaké bývají v malých městech na náměstí vedle radnice a spořitelny, místnost zaplavená smutným dopoledním světlem byla prázdná, až na bělovlasého pána, který se v hloubce boxu skláněl nad novinami, na zdi nad ním visel obraz potemnělý kouřem, zdálo se mi, že je to stejný obraz jako ten, před kterým jsem stál: obraz interiéru přímořské vily, v níž obří mravenec zabíjí mladého muže. Po celou dobu, kdy jsem si prohlížel obraz na zdi a obrazy v něm, se za skleněnými dveřmi ozývaly nezřetelné ženské hlasy a byl odtud slyšet smích. Byl jsem tak zaujatý obrazy, že jsem zvukům, které přicházely z vedlejšího pokoje, nevěnoval pozornost. Náhle se mi zdálo, že za dveřmi někdo vyslovil jméno ulice, ve které bydlím. Postavil jsem se ke zdi vedle dveří a přitiskl jsem ucho k jejich dřevěnému rámu. Uslyšel jsem ženský hlas, který pobaveně říkal: „…neví ani, že tahle ulice je součástí staré a dlouhé cesty, která vede městy, lesy a pláněmi k zlatému paláci v džungli, většina lidí zapomněla na souvislost úseků cesty a na směr, který dal cestě vzniknout a který jí stále skrytě vládne. Cesta se často ztrácí v krajině, nelze ji rozeznat v trávě, její okraje splývají s lemem lesa, její milníky, ohlazené deštěm mnoha staletí a porostlé mechem, málokdo odliší od obyčejných kamenů. I ten, kdo tuší souvislost cesty, začne pochybovat, když prochází dlouhé měsíce a roky jen chodbami venkovských hospod s vlhkým pachem omítky a s viklajícími se dlaždicemi, dvorky zarůstajícími kopřivami, zablácenými úvozy, pavlačemi s hromadami starých krámů, říká si, tyhle páchnoucí prostory přece nemohou být cestou k paláci – když se vydával na cestu, představoval si vznešené symetrie a průhledy mezi žulovými pylony, myslí si, že už dávno z cesty sešel, a často vzdá své hledání právě před nějakými zpuchřelými dveřmi, za nimiž už začínají královské sály.“ „Ano,“ zasmál se druhý ženský hlas, „cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině, když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě vždycky jenom mate, protože je naší představou, vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k ně­mu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i na cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy, královský palác se zablyští na prahu noci mezi kmeny stromů tehdy, když už jsme dávno zapomněli na své sny o tom, že jej jednou spatříme.“ „Jak je legrační,“ řekl třetí veselý ženský hlas, „neví, že konec cesty ovládá všechny její úseky: jde po známých ulicích a neví, že vlastně míří k zlatému paláci nebo se od něho vzdaluje.“ „Co teď vlastně dělá?“ přerušil smích jeden z hlasů. „Je ve vedlejším pokoji, prohlíží si obraz.“ Strnul jsem a přitiskl jsem se ke zdi. „Už si jej neprohlíží, asi teď poslouchá za dveřmi. Myslíte, že nás slyší?“ „Ať poslouchá, stejně nic nepochopí.“ „Nepochopí, nepochopí,“ smály se zvonivě ženské hlasy, „stejně jako nepochopil vzkaz, který pro něj zanechal Zakousnutý Mravencem.“ „Je hloupý,“ jásaly hlasy, „jak by mohl porozumět slovům Zakousnutého!“ Jeden z hlasů se zakuckával smíchy: „Určitě se vyděsil toho, co viděl na obraze, netuší, že mnohem větší hmyz s ním bude po léta žít v jeho garsonce! Myslím, že to bude velká moucha.“ „Moucha! Moucha!“ volaly hlasy radostně. Opět se roz­lehl jásavý smích, hlasy se začaly překřikovat: „Bude se živit knihami z jeho knihovny, bude je vytahovat sosákem z regálů!“ „Bude mu věrná; když půjde na výlet, poleze na silnici za ním, marně ji bude odhánět!“ „Ve vlaku se k němu vecpe do obsazeného kupé!“ „Při prohlídce zámku se bude moucha klouzat v papučích po hladkých parketách ze sálu do sálu!“ Prudce jsem otevřel dveře. Osvětlená místnost, na jejímž prahu jsem se octl, byla kuchyně, stála tu stará kredenc, natřená krémovým lakem, který protkávala síť prasklin, a kulatý stůl pokrytý igelitovým ubrusem. V místnosti nikdo nebyl. U zdi na sklopeném šicím stroji se na gramofonu otáčela deska, její obal, na kterém byla barevná fotografie nějakého alpského hotelu, byl opřený o stěnu. Ženské hlasy přicházely z malého reproduktoru, který stál vedle gramofonu. Ještě něco vykřikovaly o mouše a smály se, pak přenoska dojela ke středu desky a zastavila se. Hlasy umlkly. Vrátil jsem přenosku o několik drážek dozadu a uslyšel jsem znovu: „…že mnohem větší hmyz s ním bude po léta žít…“, všechno se přesně opakovalo, stejná slova, stejný smích. Ozvalo se hučení vody, hned jsem pochopil, že hladina v propusti zase začíná stoupat, proběhl jsem rychle kuchyní a tmavým pokojem, vyskočil jsem na předprseň okna, přes kterou se už dovnitř valila voda, v posledním okamžiku jsem se zachytil rukama vzdalující se paluby a vylezl jsem na loď. Lehl jsem si na zasněženou hromadu písku a díval se nahoru do dlouhého svislého tunelu, kterým propadával sníh, ženský smích z gramofonové desky zmlkl pod vodou, rozsvícená okna mizela pod hladinou, za nějaký čas loď zase stála tam, kde jsem ji poprvé uviděl.


18. kapitola
NÁDRAŽÍ

Na mostě Legií ležel čerstvě napadaný, netknutý sníh, který jiskřil ve světle luceren. Ohlédl jsem se: loď s pískem poklidně odpočívala ve stínu zdymadlové komory. Vzpomněl jsem si na odstavený vlak na obraze, který visel ve vile u moře, a řekl si, že se jej pokusím najít. Vydal jsem se na cestu k Hlavnímu nádraží.
Přicházel jsem k nádraží Jeruzalémskou ulicí, skleněná nádražní hala bledě svítila mezi tmavými kmeny stromů v zasněženém parku. Uvnitř haly spalo na kamenných lavicích několik lidí zachumlaných do kabátů, po lesklé podlaze skoro nehlučně jezdil čisticí stroj, na kterém seděl mladý muž ve světlé kombinéze. Prošel jsem podchodem obloženým bílými kachlíčky a vystoupil jsem po schodech na poslední peron. Za peronem se slabě leskla spleť kolejí v temném kolejišti. Po dlouhém nástupišti se neklidně procházelo několik cestujících, kteří čekali na odjezd rychlíku do Bratislavy; vlak už stál na druhé straně peronu, ve staženém okně byla vidět nehybná postava vojáka. U osvětleného stánku, jehož skla byla z vnitřní strany pokrytá sraženou párou, jsem si koupil pivo v papírovém kelímku; opřel jsem se loktem o pultík připevněný k boku kiosku, pomalu jsem upíjel pivo a díval se na pavučinu kolejí, jejichž linie byly přerušované černými siluetami jakýchsi neznámých konstrukcí: nedokázal jsem určit, jestli to jsou nádražní přístroje nebo sakrální sochy druhého města; možná, že se tu mísilo obojí. Viděl jsem na zadních kolejích nehybné osobní a nákladní vlaky, docela vzadu pod strmou strání, zarostlou křovím, stál vlak z obrazu na zdi přímořské vily; všechna jeho okna však byla tmavá. Sehnul jsem se a strčil jsem naležato hlavu do úzkého okénka kiosku; zeptal jsem se staré prodavačky ve vestičce z králičích kožek, jestli něco neví o vlaku na poslední koleji. Začala vykřikovat, abych šel pryč, že se o takové věci nestará, má dost svých starostí… V jejím hlase zaznívala úzkost. Dopil jsem poslední kapku piva, hodil jsem kelímek do koše a seskočil jsem s peronu do kolejiště. Uslyšel jsem neklidný hlas prodavačky, který mě volal, abych se vrátil zpátky. Neposlouchal jsem jej, klopýtal jsem přes koleje k vzdálenému tmavému vlaku.
Vlak se v ničem nelišil od ostatních vlaků, nic nenasvědčovalo tomu, že by se za jeho špinavými okny skrývalo něco neobvyklého. Otevřel jsem poslední dveře posledního vozu a vystoupil jsem po schůdkách. Procházel jsem vagony kolem prázdných tmavých kupé, na jejichž okna tiše škrábaly větve keřů rostoucích na svahu. Když jsem přicházel do jednoho z vozů, uviděl jsem sklem dveří, že jeho vnitřek tvoří jediná místnost. V místnosti stály lavice, za kterými zády ke mně seděly děti. Na druhém konci vagonu se za těžkým stolem pohupoval na židli muž v šedém saku, vedle něho stálo děvčátko. Vagon zřejmě sloužil jako školní třída. I v něm byla tma, žáci psali do sešitů svítícím inkoustem. Tiše jsem pootevřel dveře. Slyšel jsem, jak se učitel ptá děv­čátka: „Pověz mi, co víš o vzniku pádových koncovek.“
Žákyně začala nejistě odříkávat: „Pádové koncovky byly původně invokacemi démonů. Každý ze způsobů lidského vztahování ke jsoucnu měl svého ochranného démona. Jméno démona se vyvolávalo vždy za názvem věci.“
„Správně. A teď nám pověz, jak došlo k tomu, že se z invokací démonů staly pádové koncovky.“ „Po studených schodištích přišly cizí ženy se slepými šakaly…“ „Počkej, to sis spletla se vznikem plusquamperfekta,“ zarazil ji učitel. „Nevzpomeneš si, jak to bylo?“ Děvčátko mlčelo a nervózně přešlapovalo z nohy na nohu. Učitel se obrátil do třídy. „Ví to někdo jiný? Tak třeba ty.“ Ukázal na hlásícího se chlapce v první lavici; ten se zvedl a spustil: „Když se na strništích objevily rezavé křižníky, ztratila jména démonů přízvuk a postupně srostla s podstatnými jmény. Lidé zapomněli na jejich původní význam. Souvislost s určitým typem vztahů, které měl daný démon pod svou patronací, se proměnila v pouhou gramatickou funkci.“ „Velmi dobře, můžeš se posadit. Proto říkáme, že gramatika je aplikovaná co?“ Učitel opět pokynul děvčátku na stupínku. „Gramatika je aplikovaná… Říkáme, že gramatika je aplikovaná démonologie.“ „Tak vidíš, že to jde. Teď nám pověz, co víme o budoucím vývoji pádových koncovek.“ „Pádové koncovky se postupně vymaní ze svého nedůstojného postavení a zazáří ve své dávné slávě. Budou se pozvolna oddělovat od kmenů podstatných jmen a stanou se tím, čím byly na počátku, vyvoláváním démonů. Kmeny podstatných jmen budou ztrácet na významu, budou vyslovovány stále tišeji, až nakonec zaniknou, v jazyce zbudou jen bývalé koncovky, lidé si uvědomí, že vše ostatní je vlastně zbytečné. Do ticha sálů bude zaznívat jen zvuk třepetání záclon v průvanu a strašná jména démonů, která dnes známe jako deklinační koncovky.“ Hlas děvčátka postupně nabýval na jistotě, ke konci v něm zněl jakýsi škodolibý tón triumfu. Učitel dívence fascinovaně naslouchal. „Třepetání záclon a prastará jmé­na…,“ řekl rozechvělým hlasem, „ano, to přijde nakonec, ale co bude předtím, vyprávěj, co bude předtím!“
„Golfová hřiště nestvůr se rozšíří do našich ložnic, kukuřičným polem povede skleněné potrubí, kterým budou v pravidelných rozestupech utíkat ženy v hedvábném spodním prádle, lesy na temném konci pokojů se stanou neproniknutelnými, v jejich hloubce zazáří bílá lampa.“
Učitel seděl se zavřenýma očima, široce roztaženýma rukama svíral hranu stolu. „Ano, ano,“ šeptal jako u vytržení, „konečně budu moci načít své kandované encyklopedie a slovníky, vysát všechnu sladkost jejich stránek, ocucávat je a žvýkat celé dlouhé hodiny ve své lenošce a snít přitom své sny o rozsvícených barevných televizorech, jež pomalu letí nad večerní loukou a na jejichž obrazovkách krásná zvířata trýzní otce rodin, konečně se do mého bytu vrátí těžké dělostřelectvo­,v lůně rostlin se zrodí skvělé nové hereze, jejichž pachutě budou připomínat dávné noční boršče v prosklených bufetech.“
Děvčátko přistoupilo k učiteli blíž. „Nedělej si iluze,“ řeklo tvrdě. „Dělostřelci se nikdy nevrátí, budou studovat v hnijícím, neuvěřitelném Oxfordu skládek, kandované knihy budou zabaveny a pro slávu lesklých a krutých strojů naházeny s tribuny na ještěry, ti budou v té době ještě poslušně pochodovat ve čtyřstupech, ale zakrátko poté se spiknou s námi, malými děvčátky, a vysloví nahlas, co se po staletí tutlalo, totiž že psi nemají objektivní existenci.“
„Ne, to není možné,“ zachroptěl učitel, hleděl před sebe strnulým pohledem. „To přece není možné, celá léta jsem se pokoušel převést svůj psací stroj z plynného skupenství do kapalného, očistil jsem geometrii od polárních zvířat, zavedl jsem krutý polyteismus do městské hromadné dopravy, třebaže ředitel dopravního podniku pro to zpočátku neměl pochopení a snažil se přede mnou uletět, honili jsme se mávajíce rukama jako velké vážky nad hladinami nočních jezer, odkud se slabě ozýval zpěv undin – chceš tvrdit, že to všechno bylo úplně zbytečné?“ Děvčátko se drze zasmálo. „Samozřejmě, že to bylo zbytečné, hlupáku,“ řeklo opovržlivě. „Očistil jsi geometrii od polárních zvířat… Zapomněl jsi, že první Eukleidův axiom říká, že v geometrickém prostoru vždycky zbudou jeden dva tučňáci? Copak jsi mi tuto větu ve svém automobilu z ledu sám nevytetoval na stehno? Vykládal jsi mi přitom přece, že to byla právě tahle zásada, co způsobilo, že se od Descarta v Amsterdamu náhle oddělily obě jeho ruce a začaly proti němu útočit, vrhaly se na něj jako pominuté, pronásledovaly jej podél grachtů a chtěly jej shodit do vody, nakonec před nimi musel uprchnout ke královně Kristině, ale ani na jejím dvoře, jak přiznává v dopise Arnauldovi, jej ruce nenechaly na pokoji. Kdybys raději místo všech těch nesmyslů, které jsi provozoval, ztlumil svou záři večer na sedačkové lanovce nad Špindlerovým Mlýnem, kdyby ses staral o to, aby ve městě bylo dost fungujících teologických automatů, kdybys dbal na to, aby závory za sklem tvé knihovny byly vždy spuštěné… Nám dětem se také nelíbí, že jsi k nám chodil večer domů a bil jsi naše rodiče nefritovými sochami, zprotivil ses nám, když jsme tě přistihli, jak na toaletě vymačkáváš pomeranče na kalkulačku. Nemáme tě rády a jsi nám k smíchu.“ Učitel mlčel, seděl za katedrou s hlavou v dlaních. Ozval se dětský smích, třída se smála svému učiteli krutým a nenávistným smíchem, který pořád nekončil, stále se obnovoval v nových a nových výbuších. Zavřel jsem dveře, vrátil se do vedlejšího vagonu a vystoupil jsem z vlaku. Šel jsem po úzkém zasněženém pruhu mezi poslední kolejí a zarostlou strání, větve keřů se mi nepříjemně otíraly o obličej. Ve svahu jsem uviděl mezi křovím těžké pancéřové dveře připomínající vchod k podzemnímu krytu. S námahou jsem dveře otevřel. Začínala za nimi klenutá chodba obložená špinavými dlaždičkami a osvětlená žárovkami, které se v průvanu kývaly u stropu. Hned u dveří bylo o zeď opřené rezavé jízdní kolo. Podél jedné strany chodby se táhly nějaké kabely a roury s kohouty, z jejichž závitů trčela koudel, na druhé straně visely v pravidelných vzdálenostech obrazy. Byly to desítky olejomaleb, všechny měly stejné rozměry a zdálo se také, že na všech je namalováno totéž. Každý z obrazů zachycoval stejný pohled na interiér vily u moře: byla to táž místnost, jakou jsem viděl na obraze v bytě ve zdymadle; na těchto obrazech však nebyl ani mladý muž, ani obří mravenec. Všiml jsem si, že uprostřed spodní části rámu všech obrazů je přišroubovaný měděný plíšek; na prvním obraze byla do plíšku vyražená jednička a na každém dalším bylo vždy číslo o jednu vyšší. Udiveně jsem procházel galerií stejných obrazů. Když jsem si však obrazy prohlédl podrobněji, objevil jsem detaily, kterými se navzájem lišily: měnily se záhyby záclon, tvary vln a postoje lidí na pláži. Pak jsem si všiml, že na každém obraze je vteřinová ručička budíku, který stál na stole, o jednu šedesátinu kruhu dál než na obraze předchozím. Pochopil jsem, že celá galerie je jakýmsi filmem, který ve vteřinových intervalech znázorňuje dění v místnosti, dění, jež dosud spočívalo pouze ve vlnění záclon a v monotónní cestě ručičky po ciferníku. Vrátil jsem se ke vchodu: na prvním obraze ukazoval budík přesně dvanáct hodin. Sedl jsem si na kolo a rozjel jsem se podél obrazů. Jel jsem už asi dva kilometry kroutící se chodbou, a na obrazech se pořád měnily jen tvary vln a záclon. Teprve na obraze s číslem 1032 (na budíku bylo něco po čtvrt na jednu) se ve dveřích objevila hlava mravence se strašnými kusadly. Když mravenec uviděl, že v místnosti nikdo není, přeběhl pokoj a ukryl se za závěsem u okraje okna: obrazy 1034 až 1039 ukazovaly jednotlivé fáze tohoto pohybu. Když jsem okolo obrazů projížděl na kole, splývaly skutečně v jakýsi trhavý film, který se odehrával uvnitř rámů. Pak se zase asi jeden kilometr na obrazech skoro nic neměnilo, až na obraze s číslem 1471 vešel mladý muž v bílých šatech; na dalších obrazech zběžně prohlédl korespondenci, pak se začetl do Homéra, podtrhl větu, kterou si v duchu říkal uštvaný Odysseus, když jej na břehu ostrova Fajáků probudily hlasy Nausikay a jejích družek, a začal psát na okraj knihy svůj podivný komentář. Tichounce se k němu připlížil mravenec a na obraze číslo 2054 se mu zezadu zahryzl do zátylku, na dalších obrazech jej strhl s židle a odvlekl ke zdi. Obraz s číslem 2092 chyběl: byl to obraz, který visel ve zdymadlovém domě. Muž se už přestal hýbat, a kusadla mravence se stále nerozevírala, sevřená křečí jakési temné nenávisti. Na obraze 2173 se na terasu snesl bílý anděl. Skočil do místnosti; okamžitě se na sebe s mravencem vrhli, zuřivě se spolu rvali na podlaze. Ve vlnách temně modrého moře se mezitím stále koupali bezstarostní opálení lidé. Mravenec anděla zle pokousal, z jeho ran tekla zlatá krev a třpytila se ve slunečním světle. Nakonec však anděl přitlačil mravence k zemi, posadil se na něj obkročmo a rdousil jej tak dlouho, dokud jeho velká černá tykadla sebou na obraze číslo 2895 nepřestala cukat. Budík ukazoval za dvanáct minut jednu. Anděl vstal, začal vytahovat zásuvky a horečnatě v nich prohledával papíry, pak vytřepával jednu po druhé knihy z knihovničky; konečně z bílé brožurky, na jejíž obálce bylo napsáno Hegel et la pensée moderne, séminaire su Hegel dirigé par Jean Hyppolite au College de France (1967–1968), vypadlo na podlahu to, co zřejmě hledal: kupodivu to byla fotografie, která zachycovala mne a Alweyru, jak sedíme za velkým oknem v temné vinárně U hada. Anděl fotografii pečlivě roztrhal na malé kousky, vznesl se s terasy nad moře, rozhodil útržky fotografie do vln a vzdaloval se k obzoru. Na posledním obraze, který měl číslo 3600, už se anděl změnil ve světlou skvrnu nad azurovou hladinou moře. Byla jedna hodina odpoledne, na břehu zátoky lidé vystavovali svá těla paprskům žhavého slunce. Za tímto obrazem chodba končila zavřenými dveřmi. Seskočil jsem s kola, opřel jsem je o zeď a stiskl kliku.


19. kapitola
SCHODY

Stál jsem v tmavém pokoji, opět jsem cítil pach neznámého prostoru, další akord ze zmatené a smutné symfonie vůní. Širokým oknem byla vidět noční obloha, po které se hnaly neklidné roztrhané mraky; v průrvě mezi nimi se vynořil jasný měsíc, jeho světlo zazářilo na tapetách, zalesklo se na skle v hloubce místnosti a na hladkých tučných listech rostlin v květináčích, pak zase zhaslo. Přistoupil jsem k oknu, ve skle vyplulo údolí, jehož reliéf se tříštil do nesčetných plošek zdí a střech. Hned jsem poznal, kde jsem se octl: musel jsem kroutící se galerijní chodbou projet pod Vinohrady a teď jsem byl v jednom z domů, jež stojí u horního konce nuselských schodů a jejichž okna shlížejí na nuselské údolí. Stál jsem u okna cizího bytu a díval se dolů na tmavé údolí se světly luceren třpytícími se na sněhu, v dálce se údolí zvedalo pankráckým svahem, na jeho vrcholku se tyčila skleněná věž hotelu, jejíž stěny se rozsvěcovaly a zhasínaly v měňavém měsíčním světle. Na stojanu u okna stál vysunovací dalekohled; přiložil jsem oko k jeho okuláru a pomalu jsem dalekohledem pohyboval, nechal jsem pohled klouzat po fasádách domů a po zasněžených ulicích, v okuláru se objevovaly řady temných oken, tiché a opuštěné nákladní automobily, osamělé lampy svítící na zasněžených dvorech tmavých továren, slabě osvětlené skleněné vrátnice, železniční náspy zarostlé neproniknutelným křovím. Čas od času v okuláru zazářilo osvětlené okno. Nahlédl jsem do pokoje v podkroví, kde pod postelí tryskal z podlahy pramen a tenkým potůčkem odtékal do tmy koutů; možná, že se v druhém městě slije s jinými potoky bublajícími ve tmě a stane se z něho mohutná, pomalu se valící řeka, vroubená nábřežími z žuly a mramoru, s kamennými sfingami a s širokými schodišti sestupujícími pod hladinu, řeka, jejíž šumění budeme slyšet v tichu noci za zdí. Uviděl jsem předsíň, kde pod věšákem, na kterém visely těžké kabáty, rozbili tábor unavení horolezci, vystupující po temných a nebezpečných schodištích na nějaký ledový štít. Zahlédl jsem pokoj se zmuchlaným prádlem rozházeným po křeslech, kde na parketách bledě zářil jakýsi tajný světový pól; bůh ví, jaké kovy zneklidňuje a jaké hroty k sobě přitahuje v tmách, cestovatel k němu z posledních sil lezl přes záhyby neustále se shrnujícího koberce, proplétal se dlouhými bílými záclonami, přelézal horu zmuchlaných peřin na neustlané posteli. Viděl jsem ložnici nad kráterem vulkánu skrytého v hlubinách domu, byla ozářená chladnou, modravě svítící lávou, jež stoupala skulinami a zvolna se řinula ze škvír skříní, z mezer mezi knihami v knihovně a z nedovřené zásuvky nočního stolku, který stál vedle široké postele, na jejíchž snově zářících prostěradlech ležely dvě nahé dívky, objímající se ve spánku. Viděl jsem karbaníky hrající v neosvětleném zrcadlovém sále nad mramorovým stolkem hru s hořícími kartami, jejichž plamínky se do nekonečna odrážely v černé tmě zrcadel, a jakési ponuré zvěstování, plné jedovatých září, v okně zchátralého domu nad zamrzlou hladinou Botiče. Zdálo se mi, že otevřenými dveřmi je slyšet tiché volání. Vešel jsem do vedlejšího pokoje: v jeho přední části leželo na koberci, jehož vzor tvořily zkroucené arabesky, měsíční světlo, zadní část pokoje, odkud přicházely vzdálené úzkostné výkřiky, byla ponořená do neproniknutelné tmy. Vykročil jsem do hloubky pokoje, vrážel jsem ve tmě do hran nábytku, zakopával jsem o židle, padal jsem na pérovací čalouněné pohovky. Hlas zmlkl, ale bylo slyšet hučení, které v pravidelném rytmu sílilo a zase sláblo. Cosi jemného mi přejelo po tváři, myslel jsem, že se mě dotklo křídlo nějakého nočního hmyzu, ale když jsem sáhl před sebe do tmy, nahmatal jsem třásně spletené do tenkých šňůrek a visící od spodního okraje napjatého látkového stínítka lampy na vysoké kovové noze. Našel jsem šňůru vypínače s hladkou kuličkou na konci a zatáhl za ni. Ve tmě se rozzářilo stínítko barvy slonové kosti, uviděl jsem, že lampa stojí na břehu jakéhosi studeného nepřívětivého moře, osvětlovala zelenavé vlny, jež se valily ze tmy k mým nohám, na ornamentech koberce slábly a proměňovaly se v pěnu, která stékala po koberci zpět, než ji zachytila další vlna. Opět se ze tmy ozvalo volání; ve světelném okruhu lampy se objevil trám, kterého se držela dívka, na jejímž těle, zmodralém chladem, visely rozervané cáry látky. Příští vlna ji zvedla skoro až k bílému stropu pokoje a pak ji položila přede mne na koberec. Dívka zůstala bezvládně ležet pod rozsvícenou lampou. Svlékl jsem s ní promáčené hadry, vzal jsem ji do náruče a uložil ji pod peřinu do postele, která stála hned vedle lampy. Odhrnul jsem jí s tváře mokré vlasy: byla to dívka, kterou jsem viděl stát na palubě lodi v Široké ulici. Odešel jsem do vedlejšího pokoje a zapálil plynový hořák, ve světle modrého plamene jsem našel dózu s obrázkem čínského draka a uvařil jsem čaj. Vrátil jsem se a posadil se na okraj postele, přidržoval jsem hrnek s čajem u dívčiných úst; když jej vypila, podívala se mi do očí a řekla pomalým a klidným hlasem: „Ztroskotali jsme, když loď proplouvala divokou úžinou mezi policemi s knihami v nějaké velké knihovně, snad loď narazila na útesy ze zkamenělých knih, snad temné cizí programy, které už dlouho bujely v hlubinách lodních computerů, prorostly navigačními plány a rozežraly řetězce logických implikací. Na tom záleží už málo. Zachránila jsem se jediná z celé lodi… Už nikdy neuvidím svého snoubence, teď už bloudí neveselými podmořskými kavárnami a na svět nad hladinou si vzpomíná jen mlhavě, jen jako na divný sen. Věděla jsem už dávno, že se v computerech vaří něco zlého, ale nechtěla jsem s ním o tom mluvit, byl důvěřivý jako dítě, měl bezmeznou úctu ke kapitánovi a k posádce – pamatuju se, jak se na mne díval vyčítavě, když mi to jednou nedalo a řekla jsem mu, že se mi kapitán hnusí. Neznepokojoval se ani tehdy, když už skoro všem cestujícím začínalo být jasné, že přinejmenším dva z lodních důstojníků jsou pouhými halucinacemi a že ze zkažených nočních snů pasažérů se před přídí rodí jakási temná Afrika, skrčená a číhající jako krutý živočich.“ Zdálo se mi, že z moře za postelí vystrkuje rohatou hlavu mořská obluda, ale byl to jen převrácený stůl z potopené lodi, který se vyhoupl na hřbet vlny: vlna jím udeřila do pianina, skrytého ve tmě, v jeho nitru se tlumeně rozezvučely všechny struny a dlouze doznívaly: akord z tiché hudby šílenství. „Už se mě nikdy nedotknou jeho ruce,“ šeptala dívka, „budou na mne sahat jen záclony vlnící se v průvanu, budou se mě jen dotýkat hladké látky, odporné mokré listí křoví a drolící se omítka zdí. Pane bože, už nikdy se nedostanu z téhle divné a smutné země, budu tu muset žít sama mezi strašnými nehybnými postavami na průčelích, mezi výhrůžnými ornamenty na zdech, budu chodit podél nekonečných plotů, poslouchat zvuky vzdálených vlaků, které se ozývají uprostřed vět a které pronikají až do hloubky domů, není možné před nimi nikam utéct…“ Jako na potvrzení jejích slov se ozvalo zahoukání vlaku vjíždějícího do tunelu, noční hlas samoty a zoufalství. Pohladil jsem dívku po tváři. Chytila mě za zápěstí a táhla mě k sobě, s nečekanou silou mě stáhla pod peřinu, studené tělo se ke mně přitisklo, ovinula kolem mne nohy, její ruce mi vjely pod košili a pevně se sepjaly na mých zádech. Leželi jsme na boku, viděl jsem, jak za jejím ramenem, které vyklouzlo zpod peřiny, vyvstávají zelené vlny, prosvícené světlem lampy, blíží se a zase klesají, čas od času dopadla tříšť kapek na peřinu a naše tváře.
Prochladlé rty se zvedly od polštáře, šátraly po mé tváři jako nějaké mořské zvíře, obemkly má ústa a přisály se k nim. Uslyšel jsem za sebou kroky tlumené kobercem. Dívka se v úzkosti ke mně přitiskla ještě pevněji. Odtrhl jsem ústa od dívčiných rtů a otočil jsem hlavu: objevil se obrys temné postavy, váhavě se blížící mezi nábytkem. Když postava vstoupila do kruhu, který osvětlovala lampa, uviděl jsem, že je to mladý muž, který stál s dívkou na palubě lodi a který s ní rozmlouval o pobřežních promenádách a o orosených pohárech. Když jej dívka poznala, vykřikla radostí, ale nepustila mě hned, její sevření povolovalo jen pomalu. „Ty žiješ! Jak je to možné, že ses zachránil?“ volala, zatímco její ruce ještě putovaly pod mou košilí. „Připlul jsi na břeh na hřbetě delfína? Vzal tě na palubu některý z pašeráckých člunů, které bloudí hlubinami domů?“
Její přítel se posadil na okraj postele, naklonil se přese mne a začal dívku líbat na tvář, na ramena a na ňadra. Dívka konečně vytáhla ruku zpod mé košile a položila ji svému snoubenci kolem krku. Cítil jsem se trapně a nepohodlně, obrátil jsem se na břicho a pokoušel se podplazit jejich objímající se těla. „Nebyl jsem vůbec na lodi, když ztroskotala,“ říkal muž mezi polibky svým jemným a laskavým hlasem. „Když jsi usnula, odešel jsem do obchodního domu, abych ti koupil datle, sušené meruňky a kešu-oříšky.“ Vytáhl z igelitové tašky kešu-oříšek a vložil jej dívce do úst, ta jej začala chroupat. Mne už si nevšímali; konečně se mi podařilo vysoukat z postele, odcházel jsem pokojem k oknu, ve kterém svítil měsíc, slyšel jsem ještě za sebou jejich rozhovor, do kterého se mísilo hučení vln.
„Co si teď počneme?“ řekla dívka. „Už nikdy se nedostaneme na ostrov, nikdy nebudeme chodit po bílých promenádách, sedět na terase nad mořem…“ „To nevadí,“ odpovídal její přítel, „je to takhle lepší, budeme si všechno představovat, to bude daleko krásnější. Budeme si každý den vymýšlet výlety, hry v zářících bazénech, skvělé parties s lampiony, flirty se zajímavými lidmi, tance na nočních palubách jacht. Nejsme přece tak tupí, abychom potřebovali skutečnost…“ Hlasy v hloubce pokoje se slily s šuměním moře. Vyšel jsem z bytu na tmavou chodbu, dveře domu vedly přímo k nuselským schodům. Scházel jsem do údolí po zavátých schodech, po levé straně vystupovaly z tunelu dole pod svahem koleje a větvily se, po pravé straně se nad schody sklánělo přes plot křoví, rostoucí na okraji strmých zasněžených zahrad. Mé nohy opatrně hledaly v závějích hrany schodů; měsíc zmizel za mraky, byla hluboká tma, a přesto se mi zdálo, jako by ve sněhu probouzela slabé jiskření jakási záře. Otočil jsem se a strnul jsem. Po schodech pomalu, se skloněnou hlavou, sestupovala postava, od hlavy až k patě zářící bledým nazelenalým světlem. Byla zahalená do bělostného pláště s širokou kapucí, která zakrývala obličej. Bílou látkou prosakovaly velké skvrny tmavé krve. Ustoupil jsem k plotu zahrady, ucítil jsem, jak mě ohnuté větvičky křoví tlačí do zad a jak mi vjíždějí do vlasů. Zářící postava se blížila; když se dotkla nohou schodu, na kterém jsem stál, zastavila se a otočila ke mně hlavu. Odhrnula kapuci a já vykřikl: uviděl jsem vyhublou tvář, která na mne v posledních dnech hleděla z mnoha obrazů a soch, uviděl jsem hlubokou, neuzavírající se ránu na krku, z níž se řinula tmavá krev. „Dargúz,“ zašeptal jsem. Stáli jsme proti sobě a mlčky se na sebe dívali, za bledě zářící hlavou s dlouhými rozcuchanými vlasy projížděl po viaduktu noční expres s rozsvícenými okny, krev tiše kapala po sněhu. Nevěděl jsem, jak se mám chovat, dosud nikdy jsem se s žádným bohem nesetkal. Málem jsem k němu přistoupil a podal mu ruku. Měl bych jej poprosit, aby přenesl snoubence, jejichž loď ztroskotala ve zrádném vnitřním moři, na ostrovy, aby pomohl Alweyře v jejím zmatku a únavě? Měl jsem ho požádat, aby mě zavedl do svého města, k jeho náměstím a palácům, které přede mnou stále ustupovaly? Ale Dargúz nevypadal, že by mohl někomu pomoci. Nebylo to pyšné a kruté božstvo, které zobrazovaly sochy. Jeho tvář byla tváří uštvaného cizince, který stejně jako já zmateně bloudí krajinami exilu. Zdálo se, že jeho božské bytí je jen jedním nekonečně velkým utrpením, které nikdy nemůže skončit. Pocítil jsem k němu soucit, rád bych pro něj něco udělal, ale věděl jsem, že pro něj žádná pomoc není. Dargúz si zase přetáhl přes hlavu kapuci a sestupoval dál po schodech. Viděl jsem, jak minul restauraci Excelsior a zahnul do tichých ulic mezi nuselskými schody a Botičem, do prostoru plného stažených rolet garáží, slepých zdí dílen, rozpadajících se továren a zaprášeného křoví u trati.


20. kapitola
DŽUNGLE

To, co dívka říkala o ztroskotání mezi policemi knih, mi připomnělo slova vědeckého pracovníka z Klementina o temných koutech knihovny. Příštího dne jsem za ním znovu zašel do jeho pracovny, vyprávěl jsem mu o druhém městě a o svém bloudění a poprosil jsem jej, aby mě zavedl do hloubky knižních depozitářů. Moc se mu to nelíbilo; bylo vidět, že skutečně už dávno ztratil chuť navštěvovat podezřelé okraje prostoru a pátrat tam po skrytých hranicích. „Myslím, že byste měl těch svých výprav už nechat,“ řekl mi. „Už sám začínáte vypadat jako obyvatel nějakého přízračného města. A pokud se chcete do druhého města dostat za každou cenu, radil bych vám, abyste si vybral nějakou jinou cestu. Přechod přes knihovnu je nebezpečný. Knihovna je záludná; často na hřbety knih, které stojí na začátku regálu, dopadá oknem denní světlo, je tu slyšet rámus z ulice, dvě knihovnice se tu potkaly a baví se o včerejším televizním programu, a na konci police se už převaluje mlha v přítmí, z knih visí páchnoucí chaluhy, ozývá se zlé vrčení jakéhosi zvířete. Stává se, že i zkušený knihovník přecení svou znalost knihovny a vydá se hledat knihu do některé málo prozkoumané oblasti: kolegové jej varují, aby nikam nechodil, ale on se jen usmívá a říká, že pracuje v knihovně už třicet let a zná tu každý kout; když si nedá říci, ostatní knihovníci běží za čtenářem a úpěnlivě jej prosí, aby objednávku zrušil, přinášejí mu vysoké kymácející se sloupy nádherných knih, knih s jiskřícími drahokamy zasazenými do vazeb a se stránkami provoněnými nejvzácnějšími voňavkami Orientu, knih s plastickými ilustracemi, plnými hebkých sametů a jemného písku, knih s jedlými stránkami, které chutnají jako lotos a které čtenář může hned po přečtení sníst, knih z hedvábí, které je možné rozložit a použít buď jako houpací sítě, anebo za větrných dnů jako vznášedla, s nímž se dá plout vysoko nad krajinou, knih s opojnými erotickými příběhy odehrávajícími se na mramorových nočních terasách pod cypřiši na břehu moře: stránky těchto knih jsou prosáklé hašišem, takže ten, kdo knihu čte, po nějaké době vstoupí v živé halucinační vizi sám do děje a koupe se v teplém nočním moři s krásnými dívkami, ale tvrdohlavý čtenář se na knihy, které mu přinášejí, ani nepodívá, trvá na tom, že chce svou knihu, je to nějaké kniha o údržbě automobilu nebo o nakládání okurek, chce ji, protože si ji objednal a domnívá se, že je povinností personálu knihovny, aby ho za každou cenu obsloužil, krásné dceři nešťastného knihovníka, kterou mezitím kdosi zavolal telefonem a která čtenáři nabízí, že mu jako Šeherezáda bude za nocí vyprávět příběhy, říká jenom: ,Podívejte se, slečno, my dva se spolu vůbec nebudeme bavit, chci svou knihu o údržbě automobilu (nakládání okurek)‘ – a tak se knihovník obejme s dcerou a vydává se do nitra knihovny, všichni za ním strnule hledí, v ohbí chodby se otočí a zamává, pak zmizí za regály a už jej nikdy nikdo neuvidí, čtenář marně čeká na svou knihu, začínají jej hryzat výčitky svědomí, chodí se ptát každou hodinu, jestli se už knihovník vrátil, nakonec zůstává celý den u výdeje knih, ráno už od pěti hodin přešlapuje před zamčenými dveřmi Klementina a zpívá přitom temné a táhlé písně. V hlubině knihovny mizí několik knihovníků do roka, knihovnické školy nestačí dodávat čerstvé absolventy. Mezi regály kdosi postavil pomník zmizelým knihovníkům, je to bronzová socha knihovníka v pracovním plášti, který umírá vyčerpáním na hromadě knih, ani v této chvíli jej však neopouští smysl pro povinnost a jeho prsty z posledních sil svírají objednací lístek na knihu Überwindung der Metaphysik durch logische Analyse der Sprache. Nevím, jak knihovníci skončili, jestli zabloudili v nekonečných chodbách mezi regály knih a zahynuli hladem a žízní, nebo jestli je zadávila zvířata číhající v hloubce knihovny, možná, že tam žijí nějaké divoké kmeny, které knihovníky loví a snad i jedí: někdy je z hloubky knihovny slyšet vzdálené bubnování tamtamů a některé knihovnice tvrdí, že zahlédly na konci chodby nebo v mezeře po vyndané knize pomalovanou tvář divocha. Je ale také možné, že divoši jsou vlastně zdivočelí potomci knihovníků, kteří nenašli zpáteční cestu z knihovny. Trváte pořád na tom, abych vás zavedl do nitra knihovny?“ „Možná, že také zdivočím a budu tančit mezi knihami za zvuků bubnů, možná, že má tvář na konci chodby bude lekat knihovnice, ale teď už je pozdě se vracet, musím dál. Pohyboval jsem se v přílišné blízkosti hranic druhého města, to, co odtamtud vanulo, už stačilo rozleptat poslední zbytky sítě zvyků, do jejíž osnovy je vetkané všechno naše jednání: bez téhle opory se nejjednodušší děje rozpadají do desítek dílčích výkonů, které je třeba všechny zvlášť vybudovat od základů z ničeho a ještě navzájem sladit každý s každým, je nutné promýšlet tisíce možných vztahů, které tu vyvstávají, a tak se z oběda v restauraci nebo z nákupu stává něco, co připomíná Héraklovy práce. Musím dál do druhého města; starý řád už teď není možné vyspravit, vždycky byl děravý, vždycky jím prosvítaly rytmy jakéhosi původnějšího proudění. Všechno svědčí pro to, že ty proudy přitékají z druhého města, mám naději, že se v jeho centru setkám s pramenem, který je počátkem našeho řádu a který jediný by jej mohl obnovit. Nedá se nic dělat, musím do knihovny. Nevím, s jakými nestvůrami se setkám, ale myslím, že to nebude hroznější než život v mém městě. Kromě toho jsem se na cestu dobře připravil.“ Otevřel jsem batoh a ukázal jsem zásoby jídla, vytáhl jsem baterku, zamával jsem nad hlavou mačetou. Vědecký pracovník si povzdechl. „Dobrá, když se nemůžete naobědvat v restauraci, zavedu vás do knihovny. Ale doprovodím vás jenom k hranicím nebezpečné zóny, dál už musíte jít sám. Jestli se nevrátíte, nečekejte, že vás někdo půjde hledat.“ Procházeli jsme mezi nekonečnými regály knih, zpočátku jsem šli rovnými a dobře osvětlenými uličkami, podél pečlivě vyrovnaných hřbetů, ale jak jsme pronikali do hloubky knihovny, knihy se začínaly rozpadat, vylézaly z nich otrhané listy, přitom stále ubývalo svítících žárovek, takže jsme chvílemi tápali ve tmě. Došli jsme na místo, kde se křížilo několik cest. Nad rozcestím svítila slabá žárovka; ústí cest, které vedly dál do hloubky knihovny, byla tmavá a vanul z nich těžký pach starého papíru. Můj průvodce se tu zastavil. „Tady už začíná džungle,“ řekl vážně a ukázal k temným ústím uliček mezi regály. „Tady vás opustím. Hodně štěstí, dávejte na sebe pozor.“ Potřásl mi rukou a rychle zmizel. Vstoupil jsem do jedné z úzkých uliček. Za chvíli jsem šel ve tmě, ve které místy slabě světélkovaly hnijící knihy. Rozsvítil jsem baterku a nechal jsem kužel jejího světla bloudit po policích. Stránky knih se ve vlhku vlnily a kadeřily, bobtnaly, třepily se a dužnatěly, rozpínaly se a tlačily zevnitř na vazby, roztrhávaly je a draly se děrami ven. Vazby se rozpadávaly, listy z nich vyhřezávaly, visely z knih jako unavené jazyky, padaly na zem, kde se mísily s listy z jiných knih, hnily a vytvářely vysokou vrstvu jakéhosi mokvajícího, světélkujícího a páchnoucího kompostu, kterým jsem se musel prodírat a do kterého jsem občas zapadal po pás. Dřevěné police, na nichž knihy stály, v dusném vlhku praskaly a kroutily se. V hnijících vnitřcích knih, v temných klínech mezi stránkami se uchycovala semena rostlin, která tu ve vlhké tmě pučela, zapouštěla kořínky do papíru a hnala své výhonky k okrajům knihy, kde jejich čilé špice vyrážely ven, někdy se proměňovaly v liány, které visely ve složitých pletencích podél knihoven a kapala z nich lepkavá šťáva, jindy se z nich stávaly šlahouny, jež se plazily po policích a násilím pronikaly do jiných knih, tlačily se mezi sevřené stránky a draly se pak ke středu knihy, aby tu zapustily své kořínky. Na některých stvolech vyrůstajících z nitra knih uzrávaly těžké, mdle chutnající plody. To, co v těchto dusných a páchnoucích končinách vyvolávalo největší nevolnost, nebylo vědomí, že tu dochází k zvláštní na­hodilé kalamitě, kdy rozbujelá příroda pohlcuje plody lidského ducha, úzkost stoupala spíš z toho, že snová proměna knih v nebezpečnou a lhostejnou vegetaci obnažovala zhoubnou nemoc, skrytě bující v každé knize a v každém znaku vytvořeném člověkem. Četl jsem kdesi, že knihy pojednávají jen o jiných knihách, že znaky poukazují zase k jiným znakům, že kniha nemá nic společného se skutečností, že spíš skutečnost sama je knihou, protože je vytvořena jazykem. Toto učení bylo melancholické v tom, jak nechávalo skutečnost mizet za našimi znaky. Poznání, které vanulo z hnijící knihovny, však bylo daleko temnější: viděl jsem tu, že knihy a znaky naopak zůstávají vrostlé do skutečnosti a ovládané jejími neznámými proudy, že naše označování a sdělování je vsazené do bytí, které označuje samo sebe, své tajné rytmy, a že toto původní označování, tato prvotní temná záře bytí naše významy udržuje při životě a současně neustále hrozí, že je opět pohltí a rozpustí v sobě. V knihovně proměněné v prales jsem si uvědomil, že písmena v rozervaných svazcích i v nové knize na pultě knihkupectví jsou jen jedny ze skvrn, kterými bující bytí zdobí povrchy jsoucen a kterými vyslovuje pouze svůj monotónní a nesrozumitelný šepot. V tomto vlhkém světě rozpadajících se tvarů žila různá zvířata: když jsem listoval knihami, setkával jsem se s plochými plži, kteří sídlili mezi stránkami a kteří se jim vzhledem tak přizpůsobili, že bylo velmi obtížné je rozeznat; obvykle jsem plže odhalil až tehdy, když se to, co jsem pokládal za list, při doteku prstu náhle zkroutilo a svíjivým pohybem odplazilo do tmy: stávalo se, že se rozutekla celá zdánlivá kniha, která ve skutečnosti byla jen kolonií k sobě přisátých plžů. Zdálo se, že zvířat neustále přibývá; ve skutečnosti jsem se však jen učil rozeznávat mimikry, jehož vinou byla pro mne zvířata zpočátku neviditelná. Toto mimikry bylo často velmi dokonalé, svůj nejskvělejší výkon příroda předvedla na těle velkých čolků: černé skvrny na jejich bílé kůži vypadaly úplně jako písmena abecedy, takže když čolek ležel na hromadě listů z knih, nebylo ho vůbec vidět. Písmena byla většinou seskupená do nesmyslných spojení, ale někdy dala náhoda vyvstat smysluplnému slovu nebo dokonce kusu věty zatíženému jakýmsi významem: četl jsem na kůži čolků slova „lascivní“, „zblednuvši“, „arbitráž“, na ocase jednoho zvířete jsem zahlédl: „sklo proklelo královnu“. Tento čilý život knihovny – puchření a kroucení polic, bobtnání knih, agresivní bujení rostlin, zrání a hnití plodů, hemžení zvířat – měl za následek, že knihovny se jeho nepřetržitým vřením rozrůstaly a nadouvaly, chodby mezi nimi se zužovaly; musel jsem se prodírat úzkými soutěskami a prosekávat si cestu mezi rozbujelými knihami mačetou. Někdy dvě protější řady knih srostly, rozkvetlé knihy a stvoly, které vyrůstaly z jejich vnitřků, se propletly do pevných mostů, jež odolávaly i ranám mačety; pak jsem se musel plazit dlouhými těsnými tunely, které srostlé knihovny zaklenuly: někdy se v tunelu ve světle baterky těsně před mýma očima z bahna vztyčila ohyzdná tvář zvířete s vyceněnými zuby, zvíře vydalo pronikavý skřek a zahryzlo se mi do obličeje, jindy zase nějaké zvíře procházelo tunelem stejným směrem jako já a zřejmě strašně spěchalo, slyšel jsem za sebou netrpělivé funění a chrochtání, zvíře mě kousalo do paty, abych si pospíšil, nakonec mě začalo přelézat a tlačilo mě svou vahou do bahna, stále přitom naštvaně mručíc. Jak jsem postupoval do nitra knihovny, stále méně se daly rozeznávat listy knih od listů rostlin, dřevo regálů od kmenů stromů, které tu vyrůstaly z úrodného knižního kompostu, všechno se prostupovalo v džungli, bující a hnijící v nesnesitelném vedru, vlhku a puchu. Došel jsem ke břehu kalné, pomalé řeky, která byla široká asi jako Vltava v Praze. Napadlo mi, že bych si mohl udělat prám; svázal jsem k sobě liánami několik vyvrácený kmenů, které ležely v bahně, a našel jsem kus police, který mi mohl sloužit jako veslo. Spustil jsem prám na vodu a dopádloval jsem doprostřed řeky, pak už jsem se nechal unášet líným proudem, svítil jsem baterkou střídavě na oba břehy, ale v jejím světle se stále zjevovalo jen houští keřů-knihoven sklánějící se nad hladinu a čeřící ji svými povislými větvemi. Čas od času se ozval skřek ptáka nebo výkřik zvířete, do jehož masa se zaryly ostré zuby. Z houštin počaly na obou březích vyvstávat řady vysokých sloupů zvedajících se do tmy a prázdna, ovíjených šlahouny, které se šplhaly nahoru k bohatě zdobeným hlavicím, jež nic nenesly, objevovaly se obvodové zdi budov s propadlými podlažími, budov, v jejichž nitru bujelo neproniknutelné křoví. Zanesl mě proud řeky do nějaké neobývané a zpustlé čtvrti druhého města, nebo jsem se octl mezi ruinami metropole zaniklé říše, ještě starší než město, které jsem hledal? Plul jsem mezi dlouhými fasádami paláců s černými děrami oken, z nichž se tlačily ven keře, míjel jsem rozlehlá náměstí s plevelem vyrůstajícím ve škvírách mezi žulovými deskami, s mohutnými jezdeckými pomníky, rozežíranými kořínky popínavých rostlin, a s kovovými fontánami: v první chvíli jsem si myslel, že v nich teče kalná voda, ale byly to jen husté závoje šlahounů, které vyrůstaly v mísách fontán a přepadávaly přes jejich okraje, nakonec poslední bortící se zeď klesla do křovin, zasvítilo ještě několik osamělých sloupů a potom už břehy vroubilo zase jen nekonečné houští. Uslyšel jsem vzdálený hukot, který stále sílil, proud řeky se začal zrychlovat; pochopil jsem, že mě přitahuje mohutný vodopád, skrytý ve tmě. Ze všech sil jsem pádloval policí, abych dostal prám ke břehu. Hukot padajících vod se změnil v hrozivý řev. Proud stále strhával prám doprostřed řeky, až v poslední chvíli se mi podařilo zachytit se vzdušného kořenu, který vybíhal nad hladinu, a přešplhat po něm na břeh. Prám se všemi mými věcmi odnesla voda, neměl jsem ani baterku, stál jsem bezbranný v naprosté tmě v hloubce džungle. Poslepu jsem sestupoval po strmém zarostlém svahu, prodíral jsem se křovím v ohlušujícím rachotu vod, které se vedle mne řítily ve tmě do hlubiny. Když jsem sešel dolů a ucítil pod nohama písek, jehož úzký pruh odděloval hladinu od houští džungle, padla na mne taková únava, že jsem si lehl na vlhký břeh. Nade mnou burácel neviditelný vodopád. Za chvíli jsem usnul. Když jsem se probudil a otevřel oči, vykřikl jsem úžasem. Džungli na protějším břehu zachvátil požár, oslnivě šlehaly plameny a ozařovaly rudým světlem řvoucí stěnu padajících vod, vysokou jako desetipatrový dům, přízračné varhany noci. Dlouho jsem stál na břehu a díval se na rudé padající vody.