21. kapitola
SKALNÍ CHRÁM


Po úzkém pruhu písku jsem pokračoval v cestě, po levé straně na černé hladině zářily rudé odlesky požáru, z pravé strany se o mne otírala hustá a omamně vonící džungle. Náhle nad houštím vyvstala skalní stěna. Ležela na ní narudlá záře plamenů z druhého břehu řeky, uviděl jsem, že do skály je vytesaná gigantická Dargúzova tvář: vypadala tak, jak jsem ji viděl na nuselských schodech, strhaná a pohublá, s šílenýma očima. Kamenná tvář byla rozrytá vodou stékající po skále, prohlubně úst a očí byly zarostlé mechem. Nízko nad písečným břehem se ve skále rozvírala puklina, vedly k ní rozpadlé kamenné schůdky, po jejich straně stálo křivé zábradlí z kovových tyčí. Vystoupil jsem po schodech a vešel jsem do vnitřku skály.
Octl jsem se v rozlehlé jeskyni, na jejích stěnách svítily louče a osvětlovaly zašlé fresky zobrazující boje jakýchsi kovových bytostí v nočním parku, za jehož tmavými stromy prosvítala světla tramvaje; strop jeskyně se ztrácel ve tmě. Ve výklenku stál oltář vyrobený z úzké plechové skříňky, jaké se používají v šatnách továren, uvnitř skříňky visely na ramínkách jakési posvátné předměty. Před skříňkou-oltářem seděl na zemi se zkříženýma nohama starý vyzáblý muž v jednoduchém obleku, nedbale sešitém z listů knih, a mumlal si nějaké modlitby nebo zaříkání. Nechtěl jsem ho v posvátných úkonech rušit, a tak jsem rozpačitě čekal, až skončí své rozmluvy s božstvy. Když stařec domumlal, obrátil ke mně vrásčitou asketickou tvář: „Přicházíš si pro kouzelný amulet, nebo potřebuješ vyložit budoucnost?“ Vysvětlil jsem mu, že přicházím z města, které leží na druhé straně džungle, a že jsem zabloudil. „Byl jsem ve vašem městě jednou v mládí,“ řekl strážce skalního chrámu. „Je to už dávno. Co tě ale přimělo, aby ses vydal na tak nebezpečnou cestu? Nevypadáš jako ti, kteří pronikají do nitra džungle, aby tu hledali perly rostoucí mezi stránkami knih nebo aby lovili vzácné huňaté krokodýly, jejichž kožešiny se vyvažují zlatem – všichni sní o tom, že v džungli najdou pohádkové poklady, a nakonec zešílí, když se na ně přilepí divocí pralesní andělé, když chodí neustále za nimi a bez přestání monotónním hlasem recitují obscénní snové eposy, anebo je přemůže bující vegetace, knihy, na kterých uléhají, jim přirostou k tělu, vazby srostou s jejich kůží a stránkami, kterými se ježí celé jejich tělo, bez ustání listuje vítr.“ Připadalo mi, že mohu asketovi důvěřovat, a tak jsem mu vyprávěl historii o tajemné knize nalezené na polici v antikvariátě a o hledání druhého města. Pozorně mi naslouchal; když jsem domluvil, pokynul mi prstem, abych šel k němu blíž, kývl na mne, abych se k němu sklonil, položil mi kostnatou ruku na rameno a přitáhl si mě ještě níž, zašeptal mi do ucha: „Tvá cesta byla zbytečná, vystavoval ses nebezpečí pro nic. Něco ti povím… Ale ne tady, půjdeme ven.“
V jeho šepotu jsem slyšel neklid. Čích uší se bál v jeskyni uprostřed džungle? Myslel si, že jej u plechového oltáře může slyšet božstvo, anebo bylo ve skalní stěně zabudované odposlouchávací zařízení? Vzal mě za ruku a vyvedl mě z jeskyně. Posadili jsme se na písečný břeh, zády jsme se opřeli o skalní stěnu. Před námi zářil rudý pruh ohně na protějším břehu a jeho odraz na temné hladině.
„Chceš poznat město, které hraničí s tvým městem, chceš proniknout do jeho středu, domníváš se, že je také skrytým středem tvého města, a že tedy porozumění zákonům druhého města by mohlo znamenat obnovu řádu, který se pro tebe zbortil… To, co hledáš, nemůžeš nikdy najít.“ Strážce chrámu teď mluvil hlasitěji a jeho hlas byl klidnější než uvnitř v jeskyni. „Jdu tedy nesprávným směrem?“ zeptal jsem se. „Je tak těžké vyznat se v téhle džungli. Cítím se strašně unavený.“ „Ne, džungle opravdu patří do katastru města, které hledáš. Kdybys pokračoval v cestě, uviděl bys za nějaký čas nad vrcholky stromů zlaté špice věží královského paláce. Ale i druhé město má své okraje, kde přechází do jiného prostoru. Možná, že se dostaneš do paláce na hlavním náměstí a budeš procházet jeho chodbami, možná, že budeš v královské knihovně držet v ruce Knihu zákonů, k ničemu ti to ale nebude, nenajdeš tu žádný počátek, zákony jsou opsané od sousedů, kteří je zase opsali od svých sousedů… Tiše, neslyšel jsi nějaké bublání v rákosí?“ V jeho hlase se najednou objevil stejný neklid jako předtím ve skalním chrámu. „To byla jen nějaká ryba. Myslím, že jsem se už s tímto učením setkal. Slyšel jsem báseň, jejíž autor tvrdil, že tajný střed, který hledáme, je ve skutečnosti okrajem jiného středu, který je opět okrajem; poslední střed je prý tak vzdálený, že nemáme naději k němu dojít.“ „Kdo ti takové věci vykládal?“ zeptal se eremita překvapeně. „Felix, recitační pták, mi to přednášel za mrazivé noci a padal přitom s římsy.“ „Ach, Felix. Felix toho napovídá. Ne, to, o čem mluvil recitační pták, je ve skutečnosti úplně jiné učení. Nejde vůbec o to, že střed je vzdálený a složitě zprostředkovaný, že původní zákon je nenapravitelně znetvořený nesčetnými překlady překladů jako slovo měnící se při hře na tichou poštu, nejde o to, že tvář boha je ukrytá za tisíci maskami. Podivné tajemství spočívá v tom, že žádný poslední střed neexistuje, za maskami se neskrývá žádná tvář, není žádné první slovo v tiché poště, není žádný originál překladu. Je jen neustále se otáčející šňůra proměn rodících další proměny. Není žádné město autochthonů, je nekonečný řetěz měst, kruh bez počátku a konce, kterým se lhostejně přelévá měnící se vlna zákonů. Je město-džungle a město, kde lidé obývají pilíře vysokých viaduktů křižujících se v nesčetných nadjezdech a podjezdech, město z pouhých zvuků, město v bažině, město hladkých bílých koulí pomalu se kutálejících na betonu, město skládající se z bytů, které jsou roztroušené po několika světadílech, město, kde z tmavých mraků neustále padají sochy a tříští se o dlažbu, město, kde dráha měsíce vede vnitřkem bytů. Všechna města jsou si navzájem středem a okrajem, počátkem a koncem, mateřským městem a kolonií.“ „To je zvláštní učení,“ řekl jsem. „Nemohu se rozhodnout, jestli vede k zoufalství nebo k podivnému štěstí.“ „Štěstí a zoufalství jsou slova, jež mají smysl ve světě, který má počátek a pokračování, střed a okraj. Jestli se necháš unášet valící se vlnou, zapomeneš, co znamenají, nebudeš umět říci, jestli všechno ztratilo jakýkoliv smysl nebo jestli je vše naplněné smyslem až do posledního atomu. Otevře se před tebou Labyrinthos zborceného času, na jeho chodbách budou u cihlových zdí v pravidelných rozestupech zářit do tmy hrací automaty s elektronickými hrami o pronásledování pronásledovatelů, nebudeš vědět, jestli jsi zešílel nebo jestli jsi pochopil tajemství kosmu, které ti celý život unikalo.“ Na protějším břehu tiše a podivně pomalu padal vysoký hořící kmen, zafoukal teplý vítr, na černé hladině se zachvěly a roztřepily skvrny rudého světla. Strážce chrámu se díval na hru světel na hladině, říkal unaveným hlasem: „Nikam nechoď, každá krajina je počátkem i koncem, každé město je stejnou měrou fantasmagorií šíleného snu i nudnou skutečností. Město, ve kterém žiješ, není o nic méně snem a halucinací než město mramorových tygrů na malachitové pláni, na jejichž bocích svítí jako drahokamy kapky rosy, když na horizontu vychází rudé slunce. Vrať se do svého snu, obětuj bohům ze svého snu, používej snové stroje rotující a kmitající v bizarním snu techniky, v omamném a neuvěřitelném baletu. Také já jsem knězem v Dargúzově svatyni; kdybych žil v zemi za vysokou zdí z ocelových plátů, kde je nejvyšším bohem geometrický útvar, krásný polygon s mnoha osami symetrie, uctíval bych toto božstvo a ryl bych jeho podobu do křišťálu. Vrať se domů… Anebo se nevracej, procházej z města do města, projdi řetězcem měst. Oboje vyjde nastejno…“ Teď jsem i já zaslechl bublání v rákosí u břehu. Nad hladinu se vynořil úzký kovový hrot, zakýval se a zase zmizel, pak se objevila hlava sevřená tmavou gumovou kuklou, obličej zakrývaly potápěčské brýle a rozdvojující se hadice, která vycházela z úst. Z vody vystoupila postava v černé kombinéze, s kyslíkovou bombou na zádech a s dlouhým úzkým mečem v ruce. Na jeho čepeli se blyštěla záře požáru. Pod přiléhavým gumovým oblekem se rýsovaly tvary ženského těla. Potápěčka si sundala brýle a vyndala hadici z úst, strhla si z hlavy kuklu a rozhodila černé vlasy: byla to zase Alweyra, stála tu s tváří zkřivenou vztekem a záští, za temnou postavou zářila hořící džungle a rozsvěcela okolo vlnících se vlasů rudou auru. S gumovými ploutvemi na nohou udělala dva rychlé kroky, přiložila strážci chrámu meč na hrdlo a přitiskla mu ostrým hrotem hlavu ke skále. „Konečně jsme tě přistihli,“ zasyčela na něj. „Mám natočené na magnetofonu tvé blasfémie, tvá strašná rouhání proti Dargúzovi. Už dlouho tě podezíráme, že jsi stoupencem sekty tisíce měst, ale nikdy jsme tě nemohli usvědčit, byl jsi lstivý a kluzký jako had. Byla to naše vina, že se opět rozšířil váš jed. Naše pozornost za poslední staletí ochabla; domnívali jsme se, že poté, co byl před tisíci lety váš hnusný prorok provrtán zlatým šroubem, vaše zvrhlé učení zaniklo… Teprve nedávno jsme si všimli náznaků, že přišlápnutý had opět zvedá hlavu, nacházeli jsme na dvorcích domů stopy po vašich odporných orgiích, ohořelé zbytky šicích strojů pomazané rybízovou marmeládou…“ Sklonila meč, zaklapla kolem zápěstí strážce chrámu lesklá želízka, jejich druhý kruh připevnila ke kovové tyči zábradlí. Pak se obrátila ke mně: „A ty, ty jsi už slyšel příliš mnoho, než aby ses mohl jen tak vrátit do toho svého města.“ Vysoko vztyčila rudě zářící meč; dal jsem se na útěk, běžel jsem po úzkém břehu, a když skalní stěna ustoupila, vrhl jsem se do houští džungle, prodíral jsem se jím ve tmě a stále jsem za sebou slyšel, jak si Alweyra klestí cestu tím, že zuřivě seká mečem do větví a lián. Když už jsem cítil hrot jejího meče na zádech, postavila se mi do cesty kamenná zeď; zahnul jsem a prolézal jsem křovím podél zdi, po několika metrech jsem nahmatal malá dvířka: zmáčkl jsem rezavou kliku, proběhl jsem na druhou stranu a zabouchl za sebou ve chvíli, kdy už se hbitý hrot meče tlačil za mnou ven ze dveří. Octl jsem se v osvětlené místnosti bez oken. Naproti mně seděla na židli šedovlasá paní v bílém silonovém plášti a četla Vlastu, na stolku před ní ležely pečlivě srovnané svitky toaletního papíru. Byl jsem na záchodcích v suterénu kavárny Slavie. Dal jsem paní na talířek korunu a vystoupil jsem po schodech nahoru. Za velkými okny byla tma; kavárna byla plná lidí, nad mramorovými stolky svítily lustry a jejich matoucí odrazy ve sklech oken a zrcadel. Spěchal jsem k východu, ale pak mi připadlo hloupé prchat před Alweyrou na této straně hranice, ve světě, kde pravděpodobně neměla žádnou moc. Kromě toho jsem byl vyčerpaný blouděním v džungli a měl jsem chuť něčeho se napít. Sedl jsem si k prázdnému stolku vedle klavíru a objednal si u servírky koňak. Díval jsem se ke schodišti, které vystupovalo od záchodků, čekal jsem, jestli uslyším pleskání gumových ploutví na stupních schodů, byl jsem zvědavý, jestli se Alweyra vynoří v černém potápěčském obleku v zářící kavárně a rozmáchne se štíhlým mečem, jehož obrazy se zablesknou v chladných hlubinách zrcadel. Ale na schodech se nikdo neobjevoval, Alweyra respektovala hranici mezi dvěma městy; měla dobré vychování a věděla, že zápasy, které se zrodily v nitru džungle, není slušné přenášet do kaváren, i když tyto místnosti dělila od temného pralesa a jeho zvířat jen tenká zeď, jen dvířka vedle toalet.


22. kapitola
ODCHOD

Nebyl jsem vyčerpaný jenom z bloudění džunglí. Byl jsem unavený ze všech pokusů proniknout do druhého města, k jeho skrytým náměstím a palácům, k pramenům jeho moci. Byl jsem unavený z existence na hranici: na hranici domova, jehož děje, ve kterých vysychaly mízy smyslu, se pozvolna proměňovaly v nesrozumitelný rituál, a ciziny, jejíž řád mi stále unikal. Setkával jsem se se slovy a gesty obyvatel druhého města, se skřeky jeho zvířat a strnulými pózami jeho soch jako s hieroglyfickým textem, jehož tvary sice čas od času pronikavě a takřka bolestně projel oslnivý výboj jednotícího smyslu, ale pokaždé pohasl dřív, než jsem jej mohl uchopit. Podivně jsem žil mezi dvěma říšemi, v jedné dohasínal plamen smyslu, ve druhé stále nemohl vzplanout. Svědectví o druhém městě, kterých se mi dostalo, byla spíš matoucí; co o druhém městě a jeho zákonech říkala Alweyra, prodavač, ptáčník, Felix a strážce chrámu, si odporovalo a navzájem se vylučovalo – a přece bylo zřejmé, že všechna tato vysvětlení jsou nějakým způsobem platná. Nechtělo se mi nikam jít, seděl jsem doma a četl jsem tlustou knihu o logice, na jejích stránkách leželo jasné světlo dopoledního slunce, pročištěné reflexy sněhu. Náhle můj pohled narazil na podivné slovo-křížence: jeho první půli tvořila písmena latinské abecedy, ale k nim byla jako ocas mořské panny připojená druhá polovina, která se skládala z písmen druhého města. Zůstaly na dně tiskárenské kasy nějaké typy po noční práci a připletly se omylem dennímu sazeči pod ruku? Byla cizí písmena tajným vzkazem pro špiony druhého města z jejich centrály v hloubce prostoru za zdmi? Ale tušil jsem, že jde o něco jiného. Kniha, kterou jsem četl, měla své místo dost daleko od středu knihovny, kam jsem zasunul knihu z antikvariátu v Karlově ulici. Vytáhl jsem jakousi brožuru, která stála knize ve vazbě z fialového sametu blíž, a prolistoval jsem ji: jak jsem se obával, našel jsem na jejích stránkách mnohem víc písmen druhého města, byla tu už celá slova a fragmenty vět. S úzkostí jsem sahal po svazku, který stál na polici hned vedle tajemné fialové knihy. Když jsem jej rozevřel, měl jsem pocit, jako kdybych odvalil plochý kámen a díval se na hemžení brouků. Stránky byly už skoro celé pokryté tučnými černými písmeny z druhé strany hranice, jen na několika místech zbyly osamělé ostrůvky latinských liter. Zmocnila se mě nevolnost a rychle jsem knihu zaklapl. Teď už jsem s jistotou věděl, na čem jsem: cizí písmo se šířilo knihovnou, prorůstalo ji jako sněť. Rychle jsem vytáhl nakažlivou fialovou knihu, běhal jsem s ní po pokoji a hledal jsem místo, kam bych ji schoval. Dá se knihovna, mokvající nesrozumitelným písmem, ještě vyléčit? Pak jsem se zastavil, zasmál jsem se své úzkosti a zasunul knihu zpátky do knihovny. Ať se oblá a ostnatá písmenka rozlézají, ať po kobercích přijdou z tmavých koutů tygři, ať se vlna zapíraného moře z hlubin domů přivalí až do osvětlených středů pokojů. Z čeho mám, proboha, ještě strach? Náhle jsem pochopil, proč mě druhé město nepřijalo, došlo mi, že palubní kulomety helikoptér, které se vznášejí nad vlnícími se prostěradly, ani žraloci v závějích a neklidný hrot Alweyřina meče nebyli pravými překážkami. Najednou jsem věděl, že před tím, kdo skutečně odejde, se druhé město musí otevřít, že odcházejícího dovede k lesklým palácům a temným zahradám každá cesta, po které vykročí. Já jsem pořád ještě doopravdy neodešel. Opravdu odchází ten, kdo za sebou všechno nechává, kdo jde s úsměvem a prázdnýma rukama do tmy a nemyslí na návrat. Kdo při odchodu počítá s tím, že se vrátí, neopouští domov, i kdyby vstoupil do bílých měst v hloubce džungle a odpočíval na mramoru jejich náměstí: jeho cesty zůstávají vpletené do tkaniva cílů, které vytvářejí prostor domova, zářící hranice ciziny před ním ustupuje. Žil jsem celý život na okraji a víc jsem se vyznal ve světě skvrn a prasklin na starých zdech než ve světě tvarů, které byly uznány za smysluplné a jedině důležité, nikdy jsem nerozuměl smyslu hry, která se hraje, a rolím, ze kterých jsem si měl nějakou vybrat, občas jsem se pokoušel některou přijmout a hrát ji, ale vždycky jsem jen mechanicky odříkával předepsaný part, s nechutí a s pocitem trapnosti a studu, studu, který po nějakém čase úplně ochromil chabý herecký výkon, takže jsem raději zmlkl a zalezl do kouta jeviště – a přesto jsem se až do této chvíle stále bál zahodit text hry a odejít do temného zákulisí. Odcházel jsem, ale chápal jsem svůj odchod pořád ještě jako poslední roli, jako roli, která mě nakonec podivným způsobem přece jenom zapojí do hry. Teď jsem věděl, že do druhého města může vstoupit jen ten, kdo odchází s vědomím, že cesta, na kterou se vydává, nemá žádný smysl, protože smysl znamená místo ve tkáni vztahů vytvářejících domov, že dokonce není ani nesmyslná, protože nesmyslnost je jen doplňkem smyslu a patří do jeho světa. Neklid, který se rodil z vědomí, že všechna svědectví o druhém městě si odporují, se rozplynul. Pochopil jsem, že mé úsilí sjednotit noční výklady ve světle dne bylo jen projevem touhy začlenit druhé město do známého řádu, proměnit je v kolonii domova, a tím je podmanit a zrušit. Neřešitelná otázka se vyřešila tím, že přestala být otázkou. Zahlédl jsem teď ve tmě prostor, kde se převalovaly a proměňovaly neznámé světélkující tvary, tvary, které se nedaly převést na formy našeho světa a které neměly žádný smysl, a přece v sobě nesly jakési oprávnění, jež se zdálo být ještě silnější, původnější a nevyvratitelnější než oprávnění smyslu: bylo to právo, které bylo srostlé přímo s bytím, suverénním a ničemu se nezodpovídajícím, a proto takové právo nemohlo být ničím ohroženo. To, co se lenivě vlnilo v prostoru, bylo současně syrovou přítomností i důvodem: uhrančivou a lhostejnou temnou září. Otázky, které jsem dříve převalujícím se tvarům kladl a na které jsem slyšel stále jiné a odporující si odpovědi, se nemohly s touto temnou září setkat. V prostoru, který se otevřel, se nedaly odlišit prameny zákonů a zvyků od střepů zaniklých jsoucen a odpadků našeho světa, beztvarost počátku od beztvarosti zániku, boj nepřátelských sil od hluboké a neotřesitelné jednoty, vířivý chaos od nejpevnějšího řádu. Tento prostor se už konečně vymanil z moci domova. Otevřela se přede mnou krajina, před kterou nás chtějí celý život ochránit, upírají nám právo na prohru a právo na exil, právo ztratit se a bloudit podél zdí, být vyhnancem ve světě koutů, na tmavých dvorcích bytí. Jak jsou otravní, neustále nám dotěrně vnucují spásu a domov, chtějí nás připravit o zářící zemi ciziny, kde z osvobozených věcí tiše kane nádherné chladné světlo, o radosti samoty na nočních pláních nad jiskřícími městy, o krásné pomalé tance oblud na opuštěné silnici, o opojný zánik v hloubce tmavých pokojů, pod studenými zrcadly, kde se chvějí světla vzdálených lamp jako bolestné souhvězdí zvířetníkového pásu vinoucího se nitrem domů. Oblékl jsem se a seběhl po schodech na ulici. Bylo jasné, mrazivé dopoledne, sluneční světlo dávalo vyvstávat ostrým stínům pod obočím chodců, v záhybech kamenných draperií soch a pod zasněženými římsami. Tváře a pohyby lidí, které jsem potkával, měly už tady výraz snové a slavnostní strnulosti. Chodil jsem úzkými uličkami ponořenými do stínu, uličkami, které se náhle otvíraly do oslňujících náměstí, procházel jsem tmavými podloubími, v jejichž obloucích svítil sníh a bolestně se vpaloval do unavených očí. Myslel jsem na utajené bitvy, bohoslužby a plesy, které se odehrávají v hlubinách za mlčícími fasádami, na daleké cesty do nitra Asie, jejichž jsou ulice součástí; když jsem míjel Husův pomník, představil jsem si jeho dutý vnitřek a přemýšlel jsem, co se v něm asi skrývá – je tam vinárna s tanečním parketem, dílna, kde tiše bzučí stroje, či bazén, na jehož hladině září světla barevných lamp zavěšených do hlav dutých soch? Třeba budu ještě dnes pomalými tempy plavat v jeho vlažné vodě, v mihotajících se světelných skvrnách, přes mé tělo zvolna přejedou dlouhé vlasy dívek, které mramorová tramvaj odvezla od jejich rodin a které už zapomněly, že na druhé straně dutých soch existuje jiný svět. Věděl jsem, že všichni budou mluvit o selhání a dezerci. Ale můj odchod do druhého města neměl být představením zakrývajícím porážku. Bolest z prohry se neutišila, ale podivně vplynula do velké radosti cesty a stala se její součástí. O útěku mluví nejvíc ti, kteří sami každý den prchají do asylu domova před výzvami vanoucími z temných okrajů a z ústí vedlejších cest. Neměl jsem jim za zlé, že se ukryli v prostoru domova; v jejich věrnosti hře, která se hraje, bylo cosi obdivuhodného a vyvolávajícího úctu, ale také jsem necítil potřebu někomu se omlouvat za to, že v jejich kusu nehraju. Někdo zůstává, někdo odchází. Někdo celý život nevnímá hudbu šelestů a šustění doprovázející naše slova, a jiného pohltí ornamenty na koberci nebo omamné vnitřky skříní, jeho rodina ještě několik týdnů vysedává u otevřených dveří šatníku a čeká na jeho návrat, ale pak na něj všichni zapomenou. Jak dlouho ještě bude obec pohrdat těmi, kdo odcházejí? Kdy nastane smíření mezi odcházejícími a zůstávajícími? Kdy se odchody do druhého města promění v tiché svátky, kdy přestane zaznívat výsměch nad těmi, kdo odmítli hrát nebo se to nedokázali naučit, kdy už přestanou tahat násilím do hry ty, kteří už mají u velkých cihlových budov na nákladním nádraží sjednanou schůzku se zeleným andělem, jehož tvář zakrývá zlatá maska? Obec neví, jak je jí zapotřebí těch, kteří odcházejí za hranice. Odcházející už nemyslí na stopy, které zanechává ve svém domově, ale přesto jsou pro ty, kdo zůstávají, odchody připomenutím jiného prostoru, připomenutím, při kterém se zachvěje platný řád a na čas se probudí spící síla, jež řád tajně buduje a oživuje: bez odcházejících by řád domova strnul a odumřel. Odchod neznamená přerušení rozhovoru. Dokonce skutečný rozhovor je možný jen mezi těmi, co odešli, a těmi, co zůstávají. Rozmluvy se soukmenovci jsou vždy jen nudným nasloucháním echu vlastních slov. Všechny rozhovory se sytí z velkého rozhovoru mezi těmi, kdo žijí uvnitř domova, a tím, co vane přes hranici: šumem, v němž se mísí šustění látek s vytím a kňučením oblud a hudebními skladbami, které hraje orchestr exulantů a které trvají několik dní. Ti, co žijí uvnitř, pokládají hlasy okrajů jen za bezvýznamný doprovod slov, kterému nevěnují žádnou pozornost, ale tyto tiché tóny a vzdálené výkřiky přesto skrytě působí, rozleptávají uzavírající se tvary, uzrávají na dně paměti a vydávají plody. Přešel jsem Mánesův most, procházel jsem podél zasněžených terasových zahrad. Nemyslel jsem na návrat, ale nemohl jsem ani s jistotou říci, že se nikdy nevrátím. Propustil jsem budoucnost ze sítě plánů; zářila teď světlem, které bylo ve světě, kde byla naší služkou, pohaslé. Nevěděl jsem, co mě čeká, jestli pobyt v druhém městě bude konečným popřením hry domova, nebo jejím obnovením a pročištěním v zapomenutém ohni. Nezajímalo mě to, odevzdal jsem se moci cesty a nevěděl jsem, jestli mi v budoucnosti bude cesta velet, abych zůstal za zdmi, nebo abych se vrátil, s jazyky vyříznutými z dračích tlam v brašně. To, čemu jsme říkali budoucnost, už vlastně neexistovalo, byl jen čistý a jednotný plamen času, byla jen záře toho, co je, v níž se chvěly temně zrající šťávy minuvších dějů a tvarů i nejisté pachy tiše přicházejících monster. Stoupal jsem příkrými uličkami podél zadních traktů paláců, nespěchal jsem, nevěděl jsem, kudy se dám za příštím rohem. Přemýšlel jsem, jaké budu mít v druhém městě zaměstnání – budu zlatokopem v knižní džungli, mnichem v klášteře, který se nachází v podkroví libeňského činžáku, rybářem, který vyplouvá za úlovkem na temné vnitřní moře a vidí v dálce svítit večerní lampy pokojů? Dřív jsem se bláhově domníval, že je možné v druhém městě strávit dovolenou, vrátit se a napsat o svém pobytu knihu. Dobrá, zanechám tu tedy knihu o setkání a hranici. Mé příští knihy už budou psané písmem druhého města a vytištěné v nočních tiskárnách ukrývajících se za kabáty ve skříních. Možná se některá z mých knih objeví na polici antikvariátu, možná se někdo uchýlí jako já do prodejny před sněhovou vánicí nebo před deštěm, s údivem zahlédne jemnou ženskou ruku, která se z druhé strany vsune mezi svazky na polici, roztáhne mezi nimi mezeru a pak do ní vloží knihu: užaslý návštěvník knihu vytáhne a otevře, bude se dívat na stránky pokryté neznámými znaky, potom se skloní a nahlédne do tmavé skuliny, která zbyla mezi knihami na polici, uvidí světla mihotající se na černé hladině, ucítí pach kamenných chodeb. Prošel jsem napříč opuštěným Hradčanským náměstím, kolem Martinického paláce jsem zahnul na Nový Svět, šel jsem uličkou, jejíž jednu stranu tvořila kamenná zeď, za kterou se skrývaly neviditelné zahrady, vystoupil jsem po rozpadajících se schodech, které vedly podél starých cihlových hradeb. Zablyštěly se koleje, za nimi svítil ve slunci zasněžený parčík, na sněhu se pohybovaly stíny stromů rozkývaných větrem. Smetl jsem sníh se sedadla lavičky a posadil jsem se, díval jsem se na hru stínů větví na třpytícím se sněhu. Pomalu přijížděla od Prašného mostu tramvaj; když přijela blíž, uviděl jsem, že má zelenou barvu. Zastavila tiše před parčíkem, všechny její dveře se otevřely. Vstal jsem a šel jsem k ní po neporušeném bílém sněhu.


Konec