HOME

Vetešník z Albionu – neznámé verše I. B.

V létě roku 2008 mě oslovili lidé z časopisu Weles: dělali „emigrantské“ číslo a rádi by nějaké dosud nepublikované verše z pozůstalosti Ivana Blatného. To číslo mělo vyjít v prosinci téhož roku. Nabízím výňatky z průvodního textu a také pár blatnovských slok…

 

Vetešník z Albionu

Sešity, jejichž původ odhaduji (bez možnosti ověřit to právě teď exaktně) na rok 1985, možná 1986, jsou plné textů převážně rýmovaných. Nejde o básně v pravém slova smyslu. Blatný seděl v rohu společenské místnosti, na stolku nebo na kolenou měl rozevřený linkovaný školní sešit (Exercise book) a veršoval. Často od rána do večera, přerušován pouze jídlem. V těch sešitech, v stovkách a tisících po sobě jdoucích veršů se takřka neškrtá, nepřepisuje. Blatný totiž nepíše pro nás, píše pro sebe… 
… Jeho veršované vzpomínání je plné nostalgie a ten, kdo alespoň trochu zná dobové reálie, má velkou šanci podlehnout dojetí. Blatného asociativní rozvolněnost na jednu stranu sice brání stvoření koncízního básnického textu, ale na druhou stranu přináší radost, kterou hrubší nátury nacházejí v adrenalinových sportech; s Blatným se totiž v každé nové ne-básni vrháme vstříc netušenému a neznámému. A řadou textů také nečekaně probleskuje humor… 
… Naše potěšení nebo naopak rozčarování z Blatného dosud nepublikovaných textů tak souvisí s přístupem, jaký zvolíme, s očekáváním, kterým zatížíme ony (spíše psychohygienické) texty. 
Smíříme-li se předem s tím, že Blatný už v posledních letech svého života nepsal „intencionální“ básně, a nahlédneme-li do slavných sešitů jako do babiččiny staré skříně plné půvabné veteše, jsme na dobré cestě. Na dobré cestě do Edensoru, kde texty vznikaly, tedy do básnického ráje, v němž se už nepracuje, ani o nic neusiluje.

Říkám zas slovo Bůh, včera jsme se mu smáli 
Bůh bude postaven, Architekt čeká v dáli 
pak námi pochopen Otokar Březina 
to jsem jen musel říct. Den s Bohem začíná.

Australští trestanci jsou v Klokanově Vaku 
průvodčí vyhlíží z drkotavého vlaku 
a tak je hotova má první básnička 
na nehtech krásných žen jsou zrcadélka laku 
Veliký Strojvůdce má pro Blaženost páku 
malinká lodička, malinká kotvička.

Bohužel dnešní mlýn se otáčí ach těžce 
já ztrácím královnu a ztrácím věž a běžce 
jsem pevně rozhodnut nikdy už nehrát šach 
zpátky jsem u stolku, veršíky svoje leště 
jsem na Dunaji zas, sklo tříště Budapeště, 
na tvářích Maďarek a všude jinde nach.

Přijd’te mé zahrady, zahrady, které bují 
přibližně o jedné já budu ve své sluji 
do níž se potápí tak mnohý hvězdný chvost 
snědl jsem sladkost svou, zpívám a pokuřuji 
někteří přátelé mě vůbec nemilují 
co na tom záleží, zpívám si pro radost.

Po stromech opičák si loze 
shows us his bottom, couleur rose


Avizované číslo časopisu Weles však nakonec vyšlo s mírným zpožděním jako dvojčíslo Weles 35–36 v lednu 2009. Znovu jej tedy doporučujeme Vaší pozornosti, a abychom se neopakovali, lákáme Vás na další neznámé verše Ivana Blatného, tentokrát tak neznámé, že je – kromě několika blatnologů – nečetl nikdo. Ani lidé z Welesu.

Kámen a bolest jaké konce, 
nadšený Kunstadt umírá 
švýcarské krávy mají zvonce 
svět boží dme se na palouce 
Blatného krásná báseň Hra.

Zápisky z nemoci si psáti 
tak dlouho až se zdraví vrátí 
year of the dragon mocný chvost 
nebudu nikdy Bohu láti 
budu se stále usmívati 
co krok to malá událost.

Když básník na ženě své leží 
odmítá jinou polohu 
je zaokrouhlen třpytem spěži 
a na Sibiři hustě sněží 
do sedmikrásek, do hlohu.

Kde jen to žiji? vysvětliti 
je skoro zcela nemožné 
do mrazu ulic nutno jíti 
co chybí nutno přibásniti 
žnec noří kosu, noří, žne.

Nebo je možno jíti spolem 
když v Staré Praze straší Golem 
tam na Židovském hřbitově? 
těšiti se svým psacím stolem 
růžovým mrakem nad údolem 
říct, stýská se mi po tobě!

A ten koho snad límec rdousí 
dává si nakadeřit vousy 
u sluhy Páně na faře 
ó jak mi zachutnala káva 
vstoupila dívka holohlavá 
jež peřinu nám rozpáře.

Pak bude létat bílé peří 
otvorem úzkých sklepních dveří 
kdo by je, kdo by odvanul 
nikdy ne ten kdo v Boha věří, 
když krejčí zákazníka měří 
a celý svět je jako úl.

Jak marné naděje my někdy Bože máme 
zvuk okovaných vrat a zavíráš se chráme 
nic nám už nezbude Nic než temná noc 
je mrtev Francis Jammes, je mrtev ve své jámě 
že mohu zvítězit, domníval jsem se klamně 
předlouhá čínská zeď dělí nás od vánoc.

Odcházím tedy spat, do husté tmy se zaryv 
je nad mé možnosti krás nevěstinců tarif 
za pět set tisíc let snad něco ušetřím 
mám dlouhé čekání, mám velmi tichý záliv 
přátelsky dobrou noc čápovi říká kalif 
zhas’ sedm pahorků nedosažitelný Řím.

katalog ... Ivan Blatný