Zapomenutí básníci se jako exkluzivní téma objevují v moderních dějinách české literatury… vlastně od chvíle, kdy něco takového jako dějiny české literatury začíná existovat.
Přijmeme-li tezi, že tyto moderní dějiny se datují zhruba od rakouské školní reformy, tedy od roku 1774, připadne nám vlastně docela přirozené, že oživování (již) zapomenutých či porůznu opovržených autorů, zažívá svůj první rozpuk po první světové válce.
Jak by ne; nová československá, suverénní, samostatná literatura potřebovala své vlastní hrdiny a mágy a šmahem odesílala do starého železa i předválečné velikány Dyka, Sovu, Tomana a další. Předválečná básnická dikce i témata byla osmívána, Karel Teige vymyslel poetismus a Seifertovo telefonní sluchátko / černý květ a poupátko náhle stálo nad dykovským opustíš-li mne, nezahynu / opustíš-li mne, zahyneš.

Pátrání po „pravých“ Zapomenutých

Tato nepřirozenost a vývojová nesouměrnost musela přirozeně u kritičtějších duchů vyvolat reakci, potřebu odporovat, a tak J. S. Machar, Karel Čapek a někteří další hleděli čas od času vytáhnout zpátky ze zapomnění nějakého toho utajeného génia; všem oficiálním básníkům navzdory. A už tehdy bylo lze pozorovat zajímavý úkaz: outsiderství celé řady autorů je natolik bytostné, že i kdybyste jim odhalili sochu na Václavském náměstí, jejich naděje vpasovat se do těch „správných dějin“ nevzroste ani o píď.
Za komunistů téma Zapomenutých dostalo zcela nový obsah. Z důvodů převážně ideologických byli „zapomínáni“ autoři, jejichž básnická velikost zůstávala (a zůstává) mimo veškerou pochybnost. Pátrání po „pravých“ Zapomenutých se náhle může jevit málem jako zvrhlost, ale jak už to v pokřivených dobách chodí, právě obracení literárních dějin naruby mělo – mimo jiné – i silný ideologický, protestní náboj.
Jeden z nejznámějších propagátorů prokletých a zapomenutých, Ivan Slavík, sice svou důsledností posunul sondování v zašlých časech od čisté exkluzivity k regulérnímu žánru, ale teprve Ivan Wernisch se svým pojetím „jiných dějin české literatury“ předvedl, s jak rozsáhlým a fascinujícím fenoménem máme co do činění.

Proč právě Wernisch, mezi všemi?

Je docela možné, že na samém počátku této bezmála celoživotní vášně stála dědečkova bytelná, obsáhlá knihovna plná starých svazků, a tedy svět, který existoval pouze hluboko pod hladinou oficiálních padesátých let, svět, který byl krásný a vzrušující jako privátně objevená Atlantida… A možná, že i Wernischovo outsiderství naruby (už v polovině 60. let bylo patrné, že se v generaci objevil autor natolik „jiný“, že ji sám – a možná jediný – přesáhne, ač do ní bude vždy znovu vměstnáván) hrálo roli v téhle zvláštní spřízněnosti volbou. Fakt, že v 60. letech oslavovaný a vynášený autor bude muset na dvacet let zmlknout a zmizet z knihoven i knižních pultů, jen jako by stvrdil neomylnost Wernischovy volby.
Úplně kdesi na počátku možná i Ivan Wernisch doufal a přál si vytáhnout některé zaprášené autory z divize zpět do první ligy. Brzy ale, jak se domnívám, pochopil, v čem tkví podstata literárního outsiderství, a rozhodl se ukázat, jak neskutečný, fantaskní a rozlehlý je kraj „jiné“ literatury.
Tím, že se nezaměřil na pár neprávem zapomenutých, ale ukázal na stovky a tisíce dalších, kteří propadli dějinami na dno nejspíš plným právem, řekl o literatuře něco podstatného. Tím, že sestavil tři obsáhlé čítanky z textů neznámých autorů, dokázal, že dobrá poezie může existovat a existuje bez ohledu na úroveň či proslulost autora. Postavil těmi knihami dřevěný Slavín, kam nepochybně míří devět z deseti autorů poezie.