V TÉTO ČÁSTI VYSTUPUJÍ: Josef Mírovít Král | Ondřej Haffner | Tomáš Kubelka | František Dřevěný | Ř. ze Skalky | Michal Silorad Patrčka | Jan Hercog | František Poimon | Prokop Chocholoušek | Anonym | Karel Pravoslav Smrt



JOSEF MÍROVÍT KRÁL

Nos

Dnes také něco o nose
Mi zpívat budiž přáno;
Však jestli zpěv ten zvede se,
To jinde bude psáno.
Psát o nose, jak snad se zdá,
Tak lehko věru není;
Neb každý že nos vlastní má,
Jest tuto k povážení.

Nos v obličeji králuje,
A často chuděrovi
Tak k vážnosti moc daruje
Co břicho rychtářovi,
Tu řečtí, tamto nosové
Se římští zvelebují;
Tam španělští, a jiní zde
Se nosy vychvalují.

Kdo medle asi sčísti zná
Všech v světě nosů druhy;
Ten malý a ten velký má,
Ten ploský, piknos druhý.
Zas onen nos má zčernalý,
A tento důlkovatý;
A ten zas nos má zmodralý,
A onen kropenatý.

Když každý mohby po vůli
Nos sobě vyvoliti,
Toť museloby nevůlí
Moc v světě natropiti.
Ten malý, a ten zase chtěl
By veliký nos míti;
A největší nos kdoby měl,
Všech nosů králem býti.

Chtě vyvest křivé vůle své,
Ten divně nosem kroutí;
A onen z léčky mistrně
Zná nos svůj vytrhnouti.
Tu jiný zase ztučnělý
Nos vzhůru pyšně nosí,
A mní, že jeho vznešený
Nos všemi vládne nosy.

Zde žena lstivě zavádí
Pryč za nos z domu muže,
A jiného pak uvádí
Ve manželské své lůže.
Tam milovníka za sebou
Lstná dívka za nos táhne;
Ač tomu vzdala lásku svou,
Předc po jiném vždy sáhne.

Že ubozí teď nosové
Jsou v velkém utiskání,
Toť obecní jsou nářkové,
A trudné bědování;
Jak mnohý tučný nos již zchřad,
Co hrubší tabák máme;
Že množství nosů moří hlad,
To všudy doslýcháme.

Když soudcovi se krátí zrak,
Že nemůž pravdu zříti,
Tuť na sebe dost těžké pak
Nos brejle musí vzíti.
Tu mnohým nosem ztupělým
Se sem tam zakrucuje,
Neb ku posměchu nedvěd jim
Se na nos zavěšuje.

A pokudž oudem lidem všem
Tak potřebným nos sluje,
An každému jest vodidlem;
Onť píseň zasluhuje.
I protož nos vždy v uctě měj,
Onť hoden ucty, chvály;
Však do všeho ho nestrkej,
Sic skřipne se, neb spálí.

(Čechoslav. Národní časopis pro ušlechtění srdce a mysli 1822)

ONDŘEJ HAFFNER
Kněz, jezuita, v osmdesátých letech 18. stol. působil v Praze. V přídavku k 2. vydání Thámových Básní v řeči vázané má dvě skladby datované 1786.

Třesení země

Bude-li předrčené třesení země,
Rozmetá, rozkotá veškeré plémě,
Vody se zmizejí, propadne vrch,
Skály rozpukají, přibyde mrch.

Vzhůru mně na hlavě vstávají vlasy,
Když vidím poslední života časy;
Oči se strhují — tratí se sluch,
Jazyk mně dřevění — krátí se duch.

Zdá se mně, že padá vysoké nebe,
Peklo že otvírá hluboké sebe,
Letící, plovoucí, chodící tvor
Hřbitov má v popeli z rozsutých hor.

Tu bude slzení, tu bude lkání,
Tu bude kvílení, tu bude vání,
Duši až na jazyk vyžene strach,
Až bude z rozsedlin kouřit se prach.

Přestane nadutec bližního tlapat,
Přestane lakomec v zlatě se hrabat,
Smilník zapomene smilnici svou,
Břinkat až v světnici okna začnou.

Chtělliby ožralec stolu se chytat,
Opilec z krčmy ven nohy vyplítat,
Kvapně ho pohltí hladová zem,
Pochová, zahrabe vnitř v domu svém.

Mstitelník nebude času mít dosti,
By mohl bratru vylíti zlosti,
Leniv z postele poletí ven,
Ach toť byl násilný zvolaje sen.

Nebude usedlec statek svůj dělit,
Tomu díl, tomu dva, tomu nic velit,
Učiní zívací země zmatek,
Pohltna dědice, spolkna statek.

Otec tvůj, matka tvá, přátele tvoji,
Shluknou se v hromadu, co včely v roji,
Studený z čela se vyrazí pot,
Jižjižli řvoucích se rozprchá hmot.

Uvidím, uhodli Horác, an slavil
Muže udatného, takto když pravil:
Spravedliv, stálý v předsevzetí muž,
Byť by se rozpadal svět, stojí tuž.

Uvidím, zdaliž on hlavu svou opře,
Až příval skalnatý o ni se otře,
Uvidím, zdaliž svůj nastaví krk,
Až se naň povalí kamení hrk.

Až budou domové, věže a hrady,
Vesnice, města, co hřbitovné řady
Usta svá rozdírat hrdině vstříč,
Uvidím, budeli utíkat pryč.

Nechte ho hrdinu, nechte ho státi,
Jenž nechce třesení země se báti,
On bude prosit o vaši pomoc,
Až jen ho překvapí ta strašná noc.

(Básně v řeči vázané. Vydané od Václava Tháma, 1812)

TOMÁŠ KUBELKA
1768 Zbraslav u Prahy – 1836 Praha. V mládí mnich, 1801–1812 hlavní redaktor Císařských královských pražských privilegovaných poštovských novin (zde zřejmě pracoval také jako sazeč), od 1817 „Knížecí arcibiskupské impressí faktor“. Sbírka: Květinky květnému a čilému stáří obětované (básně a písně s notacemi, 1823). — Prozaik (Hyrlanda, vévodkyně z Bretaně aneb Tak ví­tězí ctnost a nevinnost, Nevím aneb Následky z nevědomosti, Chlebíček ho vysvobodil, Krátké povídky), autor lidovýchovných, ?náboženských a historických prací, překládal Ch. Schmida, ?Ch. F. Gellerta a další.

Večer v horách

         Již se červení
         V záři večerní
Náš hvozd, hájek s vrcholečky je spremovaný,
         Brzo se změní
         Světlo přesdenní
V šero, v němž se odebeře všecko do spání.

         Jižjiž se kloní
         Slunce v osloní
Jako nechtě, převelebně paprsky roní;
         V našich dolinách,
         Lesních pustinách
Již se chystá všecko v místa k tichosti noční.

         Tamto pak spěchá,
         Sotva oddechá
K své jeskyňce, po pěšince zbožný pousteník,
         An se omeškal,
         Zvonit zameškal,
Cválem kráčí, co jen stačí noha přes mezník.

         Tam, kde strašlivá
         Spousta ošklivá,
Má stařeček svůj domeček, kdež se modlívá,
         Při něm kapličku,
         Malou věžičku,
Na té zvoní, když rozední se neb setmívá.

         V kapli z dřeva kříž,
         Před bytečkem mříž,
Svatá tichost, tvorů hbitost sladí jemu tíž.
         Tu potěšení
         Má v tom ztišení,
V Pánu Bohu se raduje, když je ctnosti blíž.

         Zde jak dennici
         Neb večernici
Na obloze spatřil plynout, již šel k zvonici,
         Libě odzvonil,
         Bohu se sklonil,
Lid buď vstával, neb uspával ve své ložnici.

         Jednou, když uleh’,
         Více svět nezhled’,
Smrt mu oči zakalila, až smrtelně zbled’.
         Lid, když zvoneček
         Neslyšel, všecek
Polekaný k poušti běžel, z lůžka jej vyzved’.

         Tuť ho pohřbili,
         Slzou skropili,
Kdoby je ved, že nebudou mít, proň smutnili.
         Na hrobce mu zkvět
         (Aby poznal svět,
Že tu má ctít svatou tichost) nezabudky květ.

         Samoto svatá!
         Tichosti zlatá!
Má je k tobě v každé době mysl pojata,
         Vše když dobře sní,
         V duši hlásek zní,
Že o Bohu přemejšlení je chvilka sladká.

(Květinky květnému a čistému stáří obětované)

FRANTIŠEK DŘEVĚNÝ
Narodil se 1787 v Bělé, zemřel 1843. Katolický kněz (vysvěcen 1811), farář v Loukovci, potom kanovník na Vyšehradě. Autor velkého množství veršovaných hádanek. Vydal spis o české gramatice.

Mistr Mrázek v školní peci Lastibořické

Každé dílo mistra chválí,
Mrzkou prací hudlař šálí,
         Kunštýře ctí sličná věc,
         Mrázka Lastibořská pec.

Mrázkovo přeslavné jméno
V Lastiboři bude ctěno,
         Co capouchem řéblo lezt,
         Co chléb bude kantor péct.

Mnohou Mrázek pec založil,
Stavitelnou čest svou zmnožil;
         Velebí však tuto pec
         Svijana i Loukovec.

Pravidlem tu sám pec měří —
Myslíš, že ti práci svěří,
         Kočí? Ferkl? Kozderko?
         Nedvěde! neb Pavelko!

„Já řku — praví tovaryši,
Ať to celé panství slyší —
         Zde já sám chci zřetel mít,
         Pec mistrovskou postavit!

Ať přijdou tři přidávači,
Jeden, ni dva mi nestačí;
         Kde má mistr sám dělat,
         Všecko musí k službě stát.“

Tu se nosí červenice,
Cihly, voda, a co více,
         Tu se nosí všeho dost;
         Vše zjevuje ochotnost.

„Já řku, bratří! šetřte vody,
Konev, Honzo! hoď pod schody,
         Kořalky a piva dost,
         Pec má míti palčivost!“ —

Mnohá cihla ve dví lítá,
Co sklenička sklenku vítá;
         Pecní ale vroubení
         Nepřichází k skončení.

Mnohá sklenka vyprázdněna,
Kostkou vzhůru obrácena;
         Práce však neuchází,
         Ještě sklenka snad schází. —

„Nedámť já se potupěti,
Umím také pospíšiti;
         Než zakejhá třikrát hus,
         Mistrovský jest hotov kus.“ —

Zmužnou rukou dále vroubí,
Cihlu k cihle věrně snoubí,
         Snažnou prací roznícen
         Nedbá z pece lézti ven.

Věru, pec již zhotovena,
Po mistrovsku vyvroubena;
         Pan sudí zde s zvoníkem,
         A pan konšel s hrobníkem,

Vše se schází, obdivuje,
Práci Mrázka vychvaluje.
         Ale — kde pak Mrázek jest,
         By se jemu vzdala čest?

(Čechoslav 1822)

Ř. ZE SKALKY

Blažený ostrov
Zlomek z větší básně

O milosti Evropčana vzdělaného
K prostolibé divochkyni; o blahém
Trávení dnů pronárodu skrovničkého
Na ostrově osamělém, v předrahém
Stavu neviny, a v stopě přírody;
Dřív než na něj zrádu, klam a neshody
Uvalila Portugízů mysl černá,
Píseň slyš, má Karolínko, družko věrná.

Temira — tak zní mi výspy jméno utěšené —
V Atlantském se moři zdvihá; nad krajinou
Její podletí se snáší neproměnné;
V dálce modrošeré vrchy kynou
S lesy palmovými; po pahorcích rozptýlené
Z křovin vyhlídají budky, kryté třtinou,
Zvolných divochů, jimž chvíle přeblažené
Cizím světu, jen ne sobě, plynou.

Mezi bydliteli těmi mladá Ilvina
Se svou milou mátí trávila dny šťastné;
Sedmnácté počítala jaro slastné:
Z snědých lící jasně kvetla nevina
Milostné té dívce, v tiché domácnosti
Buďto pohodlí své matce chystala
Chutných snášejíc jí krmí; aneb dosti
Skrovný bravec po vysokém břehu pásala.

„Bouře ztišila se, prudký vítr nevěje
Z širého víc moře; dokud ještě popřeje
Jasno dnové, vyžeň do trávnaté doliny
Takalky?*), má dceruško!“ — I žene
Poslušna jsou řeči matčiny.
Co si zatím stádce rozptýlené
Škube bylinky a tvoří veselosti,
Sama zamyšlená hledí v mořské dalekosti.

A v tom po vodách se ještě házejících
Blíž a blíže cosi k břehu schyluje,
Brzy pod vlny se hříží, brzy vypluje;
Již se chytá proutin z moře znikajících;
Tonoucí to člověk! — Ilvina hned skočí
Na zábřezí, ruky podává —
Na trávník mu dopomohši, z očí
Radost jiskří, mysl zbídněnému dodává.

Duardo — tak jméno nešťastného — v oddechnutí
Co se zatím zotavuje,
Mladá divochkyně každé hnutí
Sličného jinocha pozoruje.
Poskakujíc má se přívětivě k němu,
Odkud — a jak v moře přišel, zvídá;
Slouchá — hláholu se diví neznámému,
Když jí portugízsky odpovídá.

Již svou dráhu slunce ukončilo,
Zardění jen červánků se obrazilo
V mořských hladinách: tu děvče přinutivši
Mládence, a svých rozlezlých ovec shromáždivši,
Do závrší k chaloupce se ubírají.
Ochotně hned o všem zprávu dává matince;
Na břeh vytáhla jak nešťastného cizince,
Zaň se přimlouvá a lichotivě tvář jí hladí.

Dobrá Jariko mu nápoj budiž sílící
Z takových mándlí, vlídným dvořením
Podá, jíž on vděčnost tváří jevící
Slze díky vzdává. Zatím lupením
Ilvina mu lůžko měkké strojí,
Zásobou též srnčích koží
Postlává, a novou libostí ho kojí,
K sladkému až okřání se položí.

Dřív než po vrších se rozvíjeti počal den,
Z očí roztomilé dívčině již prchl sen;
Již u lůžka pokojného sedí,
S usmíváním na spěcího hledí,
Již i první jeho pohled s pohledem
Jejím smísiv se oběma líci růžuje.
Stoudně k zemi, an jí ruky stiskuje,
Oči kloní, každým ozdobena půvabem.

*) Zvířata, jen na tom ostrově domovem, podobají se našim ovcím.

(Čechoslav 1823)

MICHAL SILORAD PATRČKA
1787 Solnice – 1838 Jaroměř. Otcem byl veden k punčochářskému řemeslu, v Kostelci nad Orlicí se vyučil obchodníkem, od 1812 se pokoušel uchytit ve Vídni a v Praze, za napsání satirické písně byl odveden k vojsku, 1816 se stal učitelem na vojenském výchovném ústavu v Josefově (což mu umožnilo věnovat se přírodovědě, mnemonice a mechanickým pokusům), 1823 propuštěn, žil v Kutné Hoře, Jaroměři a Hradci Králové a pokoušel se uplatňovat rozličné technické nápady (plášť proti utonutí apod.), 1835–1837 předváděl po českých městech své vynálezy a mnemonické umění (k tomu deklamoval verše), živil se i výrobou a prodejem šmolky. Knižně: Zpěv českých bojovníků (nápěv F. Hek, 1813), Písně českých bojovníků (1815) a další. — Také dramatik (Káša a Bivoj), psal menší prózy. Hudebník a pěvec (při zpěvu se doprovázel hrou na eufonharfu, již sám sestrojil).
— „Už Tyl si přál, aby Patrčkovy verše vyšly knižně, pražský vlastenec P. Vnouček je z časopisů v padesátých letech posbíral a opsal, ale k uskutečnění plánu tehdy nedošlo a sotva už kdy dojde“ (M. Hýsek).

Míchanice

1)
Víc než chudému prý dají
             Paničky svým kočičkám,
Hroznou starost nadělají
             Dcerušky svým matičkám.
2)
Voda často zle se víří,
             Pastýř pase dobytek.
Nepřátelé hned se smíří,
             Jak jim radí užitek.
5)
Ráda, prý, se koupávává
             V řece bílá husička.
Hluboko, prý, podrývává
             Břehy tichá vodička.
7)
Všelijaké že jsou nosy,
             Zví, kdo se jen podívá,
Ostruhy a bič kdo nosí,
             Vždycky koně nemívá.
8)
Často, prý, se kolo zláme,
             Svým když nejde kolejem.
Nejen kdo se v truhly láme,
             Toliko jest zlodějem.
10)
Málo v talíři jest mělkém.
             Sedlák kleje robotu.
Veselo jest v městě velkém,
             Moc však smradu, šramotu.
11)
Obilí být přepálené
             Musí skrze řešeta.
Mnohý často zapomene,
             Že jít musí se světa.
16)
Ostrý nůž je škodný dětem.
             Číž rád klube žabinec.
Mnohý musí s chvoštištětem
             Šlechetný být chudinec.
17)
Mnohý, když vše v bryndě propil,
             Musil statek prodati.
Mnohý by se neutopil,
             Kdyby uměl plovati.
18)
Mnohý prostý příbyteček
             Čistě bývá ozdoben.
Mnohý, prý, je mládeneček
             Muchomůrce podoben.
19)
Když se dává jetel koze,
             Mnoho mléka vydává.
Jako na poštovním voze
             Mnohý k hrobu spěchává.
20)
V chrámě nechcem dlouho dlíti.
             Plný měch se zaváže.
Spokojeně kdo chce žíti,
             Vášně své ať uváže.
21)
Když chcem něco vypravovat,
             Ne vždy se to povede.
Hrdě v zlatu vykračovat
             Každý hňup si dovede.
24)
Svodník hned se lstivě loudí,
             Jak kde zhlídne krásný květ.
Mnohý trulant hrdě soudí,
             Svým že mozkem drží svět.
26)
Mnoho nachodí se posel.
             Slunce večer zapadá.
Mnohý nemotorný osel
             Zevnitř co lev vypadá.
28)
Mnohý nemůže nic snesti
             Kromě krmě lehoučké,
Třpytící se lidské štěstí
             Jako sklo jest křehoučké.
30)
Mnohý rád by koupil domec
             Ve veselém Poříčí.
Mnohý strašný hnátolomec
             Kožich mívá zajičí.
32)
Často dojde pohanění
             Na Bůhzdař kdo hovoří,
Špekulantské klopocení
             Leda koho umoří.
33)
Příze bývá na vijáku.
             Mnohý rád má koťátka.
K šibenici mají čáku
             Mlsavá, prý, děťátka.
34)
Kdo je Petr, není Janek.
             Nechutný je pohlavek.
Časně mnohý usmrkánek
             Čertu dává závdavek.
36)
Mnohý švestek kolik beček
             V zahrádce má v domku.
Mnohý starý mládeneček
             Množství má potomků.
37)
Voják, který mnoho přestál,
             Notně také umí klít.
O nebe by piják nestál,
             Kdyby v pekle měl co pít.
38)
Když je zima zarputilá,
             Obilí moc pohyne.
Mnohá dívka ušlechtilá
             Na mrtvišti zahyne.
39)
Mnohý neví, co jest fena.
             Moře leccos vyvrhne.
Běda, komu chlípná žena
             Na krk šmíci zadrhne.
44)
Krtek potmě v zemi ryje.
             Zlý je vášně prchlivé.
V hloubce své sklep mnohý kryje
             Tajnosti, prý, strašlivé.
45)
Mrazynec?*) když hody mívá,
             Mnoho sněhu namete.
S pletkami kdo zacházívá,
             Často v nich se zaplete.
51)
Těžký sud když zlomí líhu,
             S hřmotem na zem upadne.
Mnohého, an zhlídne knihu,
             Horká nemoc popadne.
63)
Mlatci dobrou krmi z mísy
             na pochmátku vyberou.
Kdo se mezi mláto vmísí,
             Toho svině sežerou.
68)
Kafíčko když někdo slívá,
             Zvolna hrnek nachýlí.
Pro chválu kdo ctnostným bývá,
             Ten se hodně omýlí.
73)
Ve dveřích se velký shýbá,
             Kámen sám se nepohne.
Honzíčka kdo neohýbá,
             Honzu více neohne.
79)
Mnohý na ženských rád loudí.
             Rovno bývá v rovinách.
Bratrská, prý, láska bloudí
             Po sibírských pustinách.
84)
Kudy z Turek mor se brává,
             Tam se cesta zatáhne.
Řemesník když čudě stává,
             Brzy z domu potáhne.
86)
Mnohý při dudovém hlásku
             Mistrně se zatáčí.
Kdo chce míti vůbec lásku,
             Po větru se otáčí.
87)
Švásta mnoho nakrákorá.
             Vrána není strakapoun.
Šeredně si zavrávorá
             Často mnohý Šalamoun.
93)
Sedlák dost je tvrdohlavý.
             Anče není Johanka.
Člověk nad Boha se staví.
             Svět je divná kukanka.
100)
Nebude se na mne dívat,
             Kdo sem nyní nepůjde.
Jestli nepřestanu zpívat,
             Zpěvu konec nebude.

*) Mrazynec; Ledovel, Buryáš, Mrazlivec (Boreus).

(Dobroslav 1821)

JAN HERCOG
Vlastně Jan Baptista K. Herzog
Narodil se 1802 v Jilemnici, zemřel 1837. Kněz-redemptorista, žil v Praze, pak ve Vídni. Sbírka: Básně (1822). — Prozaik, překladatel (A. von Kotzebue, F. de la Motte Fouqué a další), psal také německy. — Bývá mu přisuzováno autorství sbírky Hyacinthy (1825), kterou napsal Jan Vladyka.

Nespokojený
(2. prosince 1821)

             Teskně nyní fičí —
Strašně nyní hlučí
Ve větví obnaženém topolů strmících
Vztěkající se vítr
Zmítaje divoce semo tamo
Listím opadlým.

             Neklokotá slavík,
Kos neozývá se ve křoví —
Straka tamto na volši řehtá,
Na dubě kváče vrána.
S černým hrůzy plným mračnem
Teď se nese bouřlivé
Hučení nade mnou. —

             Vše zděšeno — příroda trne.
Neohrozitelně já jen kráčím,
V srdci mém panující bouře
S touto se spojujíc
Ulehčení hledá. — —


Utěcha

Temnost dosaváde
      Plyne černá kolem mě! —
            Hlav oči dračích jiskří se
                  Z rozsedlin skal spojujících se nade mnou

V hrůze otřásající ducha mého
      Osvěcujíce jejich zubů
            Na mě vyšklebených ostrost.
                  Jací to tvorové hrozonosní! —

Ach nastojte!
      Co cítím v nohou se třesoucích? —
            Jed soptíce hadi okolo mě
                  V nesčís­lném se vinou počtu!

Ryk, skučení, sršení
      Všeho potvor druhu
            Mé proráží ucho teskné. —
                  Hasne očí strnutím světlo. —

O kam jsem zaveden!
      I není z propastí těchto východu,
            Přáného k oddechu místa není?
                  Nikde není toho, nikde! —

Nazpět!! — — I což zde také
      Přepažena stezka má? —
            Jak hlučí plná
                  Ohně sirného řeka,

O skalí se
      V svém hbitém proti mně
            Valení orážející!
                  Jaké z plápolajících vln

Tvářnosti hrozí mně tamto!
      A zde opět mě do tlam
            Vábí svých, z kterých zmaření
                  Všeho s veselím patří! —

Preč i preč po cestě
      Vyměřené slotou mně touto
            Od ruky mocné osudní!
                  Preč po této tehdy!

Vždyť musím
      Předce jedenkráte
            K jejímu přijíti konci,
                  Preč v rychlém skoku přes bezedna

Své požeráky na mě
      Strašně rozvírající nes mě,
            P­oslední sílo!
                  Chvíli ještě jenom, mdlá noho, kráčej.

Již — již se rozbřeskuje! —
      Tma řídne hustá. —
            Tamto, — ale ach! v jaké vzdálenosti —
                  V své stkví slávě se slunce vzešlé.

Jediný dere sem se
      Pramen jeho jasný.
            A jak v umdlení mě tomto
                  Svou čerství blažeností.

Dále, dále
      S trpělivostí žádanou! —
            V rozšklebinách tratí se již
                  Škaredé potvory za mnou —

Již propadají se
      Skalobrové strašní s nimi —
            Topí řeka již se plápolající,
                  A vysýchá.

Vznáší se nade mnou
      V stkvělém odění
            Naděje z propastí těchto
                  Vysvoboze­ní brzkého.


U večer v stráni

Krása jaká, jaká milostnost
      Mezi májovím a bučím
            V sklepení se nade mnou
                  Kouzedlně klenoucím!

Poznenáhla večer líbezný
      S blankytu jasného sstupuje.
            P­ahorek, palouk a údolí
                  Stkví se v šarlatu slunce zacházejícího.

Oči radostně pozdvihuji k nebi,
      A, Bože, všudy přítomným tebe cítím.
            Tys ten, an ve vzduchu
                  Večerním nesa se kolem mne

Hrůzou libou všemocnosti své
      Mou duši jímá.
            Tys ten, an zde fialku
                  Vyvedl jest z lůna země mateřského,

Milou vůní a barev
      Stkvělostí ji milostně obdařiv.
            Také ale červa otec Tys,
                  O Neskona­lý!

Z fialky této — jeho světa —
      Se těšícího.
            O pane!
                  Tvých divů jaká množství!

Můj duch obmezený skonalostí
      Není pochopit v stavu jich! —
            Kamkoli patřím, spojení vše, pořádek,
                  Jednosvor­nost, tvé vznešenosti obraz.

O Ty, jenž jsi byl,
      Jsi a budeš!
            Ty, jenž slovem světy
                  Rozprašu­ješ v nivec, a slovem stavíš,

O Ty
      Neobsaži­tedlný,
            J­ménaprázdný,
                  Nejprvněj­ší,

Co jest člověk,
      Že naň spomínáš,
            Tak že se jej ujímáš
                  Nejmilos­tněji? —

Sláva,
      Velebení,
            Díka vroucí
                  Tobě, Nejdobrotivější!

Duše světa!
      Zde ve svatyni přírody slavné
            Vynáší se s obětní vůní tučného kvítí
                  K Tobě modlitba má z posvěceného srdce!

(Básně)

FRANTIŠEK POIMON
1817 Polná – 1902 Polná. Katolický kněz, katecheta v Želetavě a Deštné, nějaký čas byl také ředitelem hlavní školy ve Slavkově na Moravě. Autor kancionálu, náboženský spisovatel, zabýval se církevními dějinami. Vydal: Kalendář pro čas a věčnost (Mixtura proti smrtelné úzkosti pro obecný lid, a mimo to také pro duchovní i světské vašnostpány, 1845; podle A. Stolze), Kázání příležitostná (1854) a další. — Psal také povídky.

Leden
            „­Všeliké tělo seno,
            a všeliká sláva jeho jako květ polní.“
                                       Izaiáš prorok. 40.

Když ty sám, prve než tě Bůh z tvého vykázaného místa na zemi pořádně vystřídat dá, prchneš a smrti násilně vstříc běžíš; upadneš nejenom smrti v špičaté prsty, nébrž smrt se o tebe rozdělí se svým kmotrem (kmocháčkem) ďáblem. Smrt vezme tvé tělo, duši tvou ale nemůže strávit, tu dá ďáblu. Proto také praví Francouz o takovémto samobijci v přísloví: „On skáče z pánve do uhlí.“ Smrt bude nápotom těžko jemu komedije provozovat, neb k dupčení hrát neb mnoho lahodit, aneb lehké srdce dělat. Dále prohlídač mrtvých a hrobař provozuje své řemeslo s mrtvým člověkem, jako by to otep slámy byla, on je s to při tom žerty tropit a se smát, poněvač mu právě mrtví tak často na oči přicházívají, že jejich pohled žádného dojemu více na něj nedělá. I za to ti nic nedám, naopak, není to dobře, když duše tlustou kůži dostane jako divoké prase a bezcitnou se stává. Kdo na mrtvých lidech svůj chléb vydělává, jako hrobař neb něco tomu podobného, ten ve smrti a po smrti sezná, že smrt ostré zuby má a svým bodcem na člověka hůř doráží, nežli se při zdravých údech myslívá. Já bych tě něčemu jinému na­učil, nežli jen mrtvých a smrti se nebát; já bych ti ukázal, že se nemáš smrti docela více bát. Odejmeme smrti jed i osten, aby více píchat a škodit nemohla; pak i její obličej nebude tak hrozný vypadat. Kdož ví, snad najdeme v něm též něco skrytého, co se potěšitelně na člověka dívá, jako tiché třpytění hvězd v tmavé noci.

(Kalendář pro čas a věčnost)

PROKOP CHOCHOLOUŠEK
1819 Sedlec u Sedlčan – 1864 Nadějkov u Sedlčan. Nedokončil studium na malostranském gymnáziu v Praze, 1837 začal v italské Padově studovat chirurgii, 1839 se vrátil do Čech, nějaký čas pokračoval ve studiu lékařství, 1848 člen Svornosti, řečnil na lidových shromážděních, šest týdnů vězněn, po propuštění pracoval v redakci Constituonelle allgemeine Zeitung von Böhmen, 1849 v Pražském večerním listu, 1851 tři měsíce vězněn, 1855 přesídlil do Górne Bystrzyce u Tarnova (zde našel zaměstnání na statku svých rodičů a bratra), od 1856 byl v Bystrzyci internován jako politicky nespolehlivý, 1859 se směl vrátit do Sedlce, 1861 redaktor Času, 1862–1864 Hlasu. — Vydal: Templáři v Čechách (román, 1843), Travič (povídka, 1844), Kocourkov, čili pamětnosti převelikého města Kocourkova a obyvatelů jeho (8 svazků, 1847–1848), Jih (povídky, 1863–1864) a další.

Zdeněk a Miláda,
anebo: Dlouho a strašlivě pronásledovaná, často dotíraná, někdy bezmála kleslá, ale konečně přece s bubny a troubami vítězně na světlo vyšlá a hodně triumfující nevinnost,aneb: Kdybych jen ještě ňáký titul věděl!

Osoby (z kterých ale mnohé na jeviště nepřijdou):
Všudybyl Rykokandroman­dragorar, čarodějník v nejlepších letech.
Alamelopilofrli­na, čarodějnice v květu svého stáří.
Mordar, také jeden čarodějník.
Myškožilina, zas čarodějnice.
Zdeněk, zamilovaný rytíř, někdy zakletý.
Miláda, neví se dobře, kdo ona je.
Vzteklice, zakuklenci, koně a jiné osoby.
Jeden slon. Několik regmentů těžké kavalerie. Rozličných kovadlin. Jedna muzikalní a jedna raubířská banda. 1000 čistě umytých dětí v bílých šatech.

Dějství první.
Scéna první.
Čarodějníci a čarodějnice v palácu křišťálovém z bezové šťávy. Všichni lízají na sloupech palácu a začnou se potit. Zbor s jakýmkoli textem; neboť obecenstvo nerozumí beztoho ani slova ze zborů. Všichni odejdou.

Scéna druhá.
Nic není vidět. Opona spadne. Konec dějství prvního.

Dějství druhé.
Scéna první.
Krajina představuje les, jejžto pro samé stromy ani vidět není. Je slyšeti silné blýskání, a je vidět, jak vichr silně duje. Vzadu se objeví Miláda prostovlasá, dva zakuklenci ji pronásledujou; ona skáče s jednoho stromu na druhý, zakuklenci za ní; Miláda slábne; jeden ze zakuklenců ji chopí za vlasy, Miláda chce utect, zakuklenec jí vytrhne všechny vlasy.
První zakuklenec. To je jenom paruka!
Miláda. Ha — proklatě! (omdlí.)
Druhý zakuklenec (dá jí přes hubu). Zde máš!
Miláda. To je víc nežli žádám. (Je slyšeti tichý hlas, který je ale hodně velký.)
První zakuklenec. Co je to?
Druhý zakuklenec. Poslouchejme! (Každý vyleze na strom.)

Scéna druhá.
Předešlí. Zdeněk.
Zdeněk přichází v poutnickém šatě, rozerván a smutný, poněvadž již šest neděl teplou lžíci v žaludku neměl; klekne, modlí se tak dlouho, jak se mu líbí, a pak zase vstane. Miláda leží v prostřed jeviště, on ji ale nesmí vidět.
Zdeněk. Miládo! Miládo! Kde tě najdu?! 53 let jsem tě již neviděl. Mám sobě zoufat?
Jeden zakuklenec spadne se stromu a zláme vaz. Modrý oheň. Opona spadne.

Dějství třetí.
Scéna první.
Ten samý les. Zdeněk vstoupí prostředními dveřmi. Miláda ještě leží na prvním místě.
Zdeněk. Ha! Tu jsem!
Miláda. Achach! achach!
Zdeněk. Kdo to zde běduje?
Miláda. Já!
Zdeněk. S kým mám tu čest?
Miláda. Nevěrný jinochu! Neznáš mě více?
Zdeněk. Jseš ty to, má 63-letá milenko?
Miláda. Ach, nač mně to pamatuješ? (Přestávka 3 a půl minuty dlouhá.) Pane Zdeňku, jak se račte míti?
Zdeněk. Děkuju pěkně! Musí býti dobře; až bude líp. (Oba odejdou.)

Scéna druhá.
Tanec se skupeními, provozován od divé zvěře lesní. Přestávka. Opona spadne.

Dějství čtvrté.
Scéna první.
Pustá krajina. Mrzne; v dálce je vidět, jak několik zbrojnošů zmrzne. Obecenstvo pláče. Zdeněk a Miláda, za ruce se vedouce, vystoupějí.
Zdeněk. Mně není jak se patří na nic — já jsem tak hloupý v hlavě.
Miláda. Ba ano!
Zdeněk. To mě bolí.
Miláda. Co?
Zdeněk. Že říkáš ba ano. (Zdeněk dostane zimnici.)
Miláda. Bohové! Vy nás přísně zkoušíte?

Scéna druhá.
Předešlí. Vévoda vystoupí s nesčíslným komonstvem.
Vévoda. Ponížený služebník. Nenechte se vytrhovat.
Zdeněk. Vy byste mi byl také pravý k tomu! (On se třese zimou a zmizí.)
Miláda. Já jdu za tebou, Milenče! (Pláče hlasitě a odejde.)
Vévoda. Já půjdu spat. (Několik komorníků ho donese do pokoje dvěma postranními a jedněmi prostředními dveřmi. Vévoda se drobet stydí, položí se do postele a pak po obou stranách odejde. Opona spadne pomalu, ale s citem.)

Dějství páté.
Scéna první.
Les, tma, hrůza. Zdeněk a Miláda sedějí na jednom kmenu, ona kouří tabák, on zívá. Z houští vystoupí starec s vousy a v nankinových spodkách. Zdeněk a Miláda odstoupějí do zadu.
Starec. Strašlivá událost!
Zdeněk (se vyřítí ku předu). Co se sběhlo?
Starec (s velikou důstojností). Co nestálo.
Miláda. Grobiáne!
Starec. Kdo mě volá? Ha! Já jsem poznán! (Zapíchne se.)
Zdeněk. Ha! Nyní je mi dobře! (Umře hladem.)
Čarodějníci a čarodějnice přinášejí vévodu a okazujou mu ty tři mrtvoly. Kterýkoli čarodějník praví: „Vidíš tuto ovoce svých duchaprázdných činů?“ Vzteklice roztrhají vévodu; na to následuje potopa, svět pomalu zhyne; opona spadne lhostejně.

(Kocourkov, čili pamětnosti převelikého města Kocourkova a obyvatelů jeho, 1848)

ANONYM
„V šedesátých a sedmdesátých letech se parodizování kramářských písní stalo oblíbenou atrakcí studentských merend, společenských výletů, stolních společností, masopustních maškarád, silvestrovských plesů a jiných, hlavně národních zábav… Parodistická činnost byla zcela v rukou básnických diletantů, jejichž občanské povolání mívalo podstatně odlišný ráz. Většinou to byli dobře situovaní úředníci, kteří si krátili volné chvíle spolkařením, psaním žertovných skladeb, deklamováním humoristik a jinými společenskými nicotnostmi…“ (J. V. Scheybal).

Žalostivá píseň o jisté frajli Amálii
O jednom Vernartovi od kadetů, kterak oba nejprvé náramně se milovali, ale skrze faleš a nevěrnost onoho Vernarta od kadetů posud neslýchanými mordy velmi smutně zahynuli, což všecko z písně lépe se vyrozumí.
(Jako: Ve Frankfurtu tam nad Majncem)

1.
Byla jednou jedna frajle,
Amálie nazvaná,
a ta byla do Vernarta
od kadetů zblázněná.

2.
Však ten Vernart od kadetů
na felábu doma byl
a tu frajli Amálii
náramně si oblíbil.

3.
Ach! ta ušlechtilá frajle
lásce jeho věřila,
do parku na Lochotíně
silně za ním chodila.

4.
Tam v tom parku při měsíčku
každodenně seděli,
v stínu hustého křovíčku
lásky své si hleděli.

5.
Jako mladí holoubkové
cimprlich se líbali,
při tom jejich hercpajtlové
jak kladiva cvakali.

6.
Však ten Vernart od kadetů
Amálii opustil,
a tím frajli přenešťastnou
hrozně silně dopálil.

7.
Ona sobě ze zoufalství
přehluboce povzdychla,
a hercpajtl rozpálený
hornodlí si propíchla.

8.
Odnesli jí do špitálu,
nepomohlo to však nic;
takový holt bývá osud
horkokrevných milovnic.

9.
Když se ale ten pan Vernart
o tom mordu dověděl,
sebral honem svých pět švestek
a zas k legrmentu šel.

10.
Tenkráte se strašná vojna
strhla tam v Netálii,
a ten Vernart od kadetů
zahynul v patálii.

11.
Strašný rytíř Bellengardi,
talijanský jenerál,
ten Vernarta od kadetů
ukrutánsky posekal.

12.
Ještě než vypustil duši,
chuďas hořce zaplakal:
„Amálie, kráso světa,
kýž jsem tebe nepoznal!“

13.
Z toho, rozmilá frajlata,
vemte si naučení:
do Vernarta od kadetů
od jak živa nic není!

14.
Již té písni konec dělám,
a frajlata napomínám,
aby si ji koupily,
stojí jen dva krejcary!

(Nový Besedník. Uspořádal Eduard Just, 1869)

KAREL PRAVOSLAV SMRT
Zemřel 1864. Úředník při dráze, žil ve Vídni. Autor činohry Čarovný prsten (1861), vydal román Arnošt (1862).

Vypráví vdova

Přede třemi nedělemi odjel můj choť z nařízení vyššího na francouzské ostrovy k prohlížení tamních posádek vojenských. Nezdržel se tam dlouho, celá cesta odbyta za tři neděle. Den před odjezdem a den po příchodu jeho měla jsem týž sen. — Ale nedomnívejte se, pane C., že jsem pověrečna, nikoliv. Zdálo se mi v obou nocích, ?že jsme plouli spolu k pobřeží mořskému. Dostoupivše u šedé skály země, sbírali jsme mušle rozličně barevné a krásné. Tu našel s podivem můj manžel mušli skvělé žluté barvy, na jejímž hladkém hřbetu černé písmeny celé jméno jeho tvořily. Okazoval mi ji; podivná bolesť dotkla se očí mých i srdce — tu on mne zbudil, neboť náhle v noci přišel rozkaz k jeho odjezdu. — Uleknutím zapomněla jsem tu na sen, připravila mu k cestě, co nejpotřebnějšího bylo, a brzy ho odnesl koráb vojenský z mých očí. Po ty celé tři neděle, co byl odjel, nepřišel mi onen jednoduchý sen více na mysl. — Dříve, nežli jsem ho očekávala, překvapil mne, a mou radosť, že zdráv a jak se zdálo čilejší do mého náručí se vrhl, můžete si pomysliti! Příští noc byla taková tichá a krátká jako všechny jiné; měla jsem slabý spánek, ale zdálo se mi zase tu noc, že jsme byli spolu na onom cizím břehu, oddálila jsem se od svého chotě, a když jsem se po něm ohlédla, neviděla jsem ho široko daleko. Šla jsem nazpět; tam u šedé skály ležel nehýbaje se, brzy cele žloutna, brzy pročernávaje, a v pravici držel opět onu mušli žlutou s černým nápisem: jméno své a stáří. S hrůzou vykřikla jsem toto jméno — a sen strašný byl zapuzen. Manžel se tím vytrhl ze sna, ale netroufala jsem si pověděti čisté pravdy, abych ho neznepokojila.

Opuštěný a jeho schovanka (Nezabudky vídeňské, 1864)

Nahoru