Poznámka editora Ivana Wernische

Říkejme této knize třeba čítanka. Rozhodně ji nelze považovat za literárně historickou práci. Nepostupuji systematicky, nejsem badatel, jsem jen čtenář.
Básně mě zajímaly mnohem víc než jejich tvůrci. Zneuznanými verši jsem se dojímal víc než osudy zneuctívaných básníků. Zabýval jsem se jednotlivými texty, ne celoživotními díly. Šlo mi hlavně o poezii — snad tedy nevadí, že jsem do jedné řady s hlupáky, lidmi prostomyslnými a blázny tu a tam postavil možná i génia.
Nebral jsem ohled na prefabrikované, sestavovateli slovníků, příruček a školních učebnic mnohokrát zopakované charakteristiky. Vybrané texty nekomentuji, nehodnotím, nezdůrazňuji příslušnost jejich autorů k literárním směrům a skupinám, a už vůbec se neobírám dobovými náchylnostmi náboženskými či politickými. Nepřipomínám, kdo za čího epigona byl kdy považován, nepotřebuji vědět, jak to s tím opisováním a napodobováním bylo ve skutečnosti. Nehledám něco, čemu by se dalo říkat pravda (proč bych právě já měl rozsuzovat, komu se kdy ukřivdilo a kdo si co zavinil sám).
Nemyslím si, že by zrovna tímto sborníkem mohly být napraveny omyly i záměrná zkreslení, kterých se kdysi dopustili kritici a literární historiografové, dnes už většinou také neznámí. Moc bych se divil, kdyby některý z outsiderů, které jsem zde připomněl, byl nyní instalován do českého Slavína.
„Zapadlo slunce za dnem, který nebyl“ je z amatérské záliby nashromážděné péle-méle. Podtitul „Z jiné literární historie“ jsem přidal proto, abych čtenářům připomněl, že všechno na světě je zároveň takové i onaké a že mají možnost vlastního výběru a soudu. Každý by si přece mohl pořídit podobnou nebo úplně jinou antologii podle vlastního gusta. Rozhodně se nesnažím historii opravovat — kdyby mé „objevy“ někdo akceptoval, vedlo by to nakonec stejně jen k dalším omylům a dalším křivdám. Historie je nespravedlivá, a není ani možno stanovit měřítka, která by tady nějakou spravedlnost nastolila.
Když jsem — asi tak před čtyřiceti lety — začínal archeologizovat v knihovnách a antikvariátech, mnozí z těch, jejichž sbírky bych nyní shledával už jen pracně, ještě žili a spisovali. Některé jsem poznal osobně. Není tedy pro mne vždy snadné rozhodnout, koho dnes mezi zapomenuté či pozapomínané zařadit a koho ne. Ostatně ani opovrženost není exaktně stanovenou kategorií. A proklatost? Při vší úctě k Ivanu Slavíkovi: každý básník je přece proklatec, všecko v jeho životě je jako zakleté, i ta polní tráva.
Kdybych déle hledal, mohl jsem objevit ještě stovky jmen a tisíce pozoruhodných básní, to vím. Ale všeho moc škodí, a tak tlustou knihu by beztak nikdo nevydal. Snad příště. Snad někdy jindy někdo jiný.

*

Pokud to bylo jen trochu možné, ponechal jsem básně v původní podobě, neupravoval je podle dnešních norem. Někdejší transkripci jsem zrušil pouze tam, kde by dnes působila nepatřičně komicky, nebo pozměňovala smysl. Nezachovával jsem pravopisné chyby, kterých se dopustil autor, jeho redaktor nebo sazeč. U úryvků je tu a tam nahrazen název incipitem. Pod převzatými texty jsou údaje o tom, kde jsem který z nich nalezl. Kdy a kde byly tištěny poprvé, jsem nezjišťoval.

Ivan Wernisch