(autorka | kniha | koupit)

I. Krev, pachy, bílé fidorky a jiné závislosti

„Nauč mě všechny sprostý slova,“ zaprosila. Zapomněla snad na tu pomatenou koprolálickou ženskou tenkrát na Karlově mostě? Měsíc si opíral svou kulatou bradu o zábradlí balkonu a civěl na jejich nahá těla bezelstně jako mongoloidní dítě.
„Nauč mě všechny sprostý slova, ty nejtvrdší, co znáš.“
„K čemu ti to bude?“ uchechtl se. „Hledáš něco šťavnatýho do jazykovýho sloupku? Najdi si je ve slovníku.“
Otočila se k němu zády, podepřela si hlavu rukou a v tu chvíli do ní vnikl přesně tak, jak se jí o tom před chvílí zdálo.
„Vždyť víš, ve slovníku nejsou,“ zašeptala.
Vyrůstala totiž s intelektuálně zaměřenou matkou, a tak slova, která se jí drala z úst v dospělosti v těch dosud nemnohých chvílích rozkoše, nehřměla řečí podvědomí, nýbrž šustila jejich knihovnou.

Natáhla se přes něj ke stolku.
„Podejmi, prosím tě…“
„Papír a tužku? To už udeřil čas tvůrčích poznámek?“
„Ne. Tu kalkulačku.“
Chvíli ťukala do čísel a napjatě sledovala světelný obdélník, korespondující zvláštně s kruhem měsíce.
„To je neuvěřitelný…“
Zvědavě se zvedl na loktech.
„Tenhle dům má jedenáct pater. V každém je sedm bytů. To znamená, že v tuhle chvíli tu s náma spí přibližně dvě stě třicet cizích lidí.“
„A na tohle jsi potřebovala kalkulačku?“
„Peníze počítám z hlavy. Ale lidi mi nejdou. Brrr… to je hnus. Já nechci spát pohromadě s dvě stě třiceti lidma…“
„A teď si představ, že jsou to všechno Svědci Jehovovi. Nebo moonisti.“
„Nebo komunisti.“
„Taky dobrý. Ale oni přece všichni nespí…“
„A co teda dělaj?“ zeptala se s nadějí.
„Pláčou, zvracej litr fernetu na záchodě, milujou se jako my, přebalujou mimina, proklínaj Boha v záchvatu vraždící nespavosti – a ten starej olezlej ožrala z přízemí leze po čtyřech k telefonu, aby si přivolal záchranku, protože ho na prsou svírá bolest a nemůže dejchat. Teď je totiž ta hodina, kdy Prahou projížděj už jenom taxíky, sanitky
a pohřební vozy.“
„V přízemí nebydlí starej ožrala, ale Igor, můj kamarád. Ale máš pravdu, je to notorickej alkoholik. A mlč už, prosím tě,“ zachraptěla a vsunula kalkulačku do temnoty pod polštář. „Už jsme tu zase sami.“
Polkla ho a vydechla: „Dolly Buster řiká, že je tohle ten nejlepší panák na světě. No nevim.“
Zahryzl se jí do ruky jako vlk. Jednou, když byla malá, našla u popelnic
z knihy vytrženou fotografii. Ten muž se jí líbil, nosila ho pak v penále.
„To je přece Jack London,“ identifikovala tvář soudružka třídní, zcela unesená svou příkladnou literární orientací. „Ale t a d y nemá být Jack London, t a d y má být rozvrh hodin.“
„Zamilovaná?“
„Co?“
„Právě jsi vyslovila nahlas slovo zamilovaná.“
„V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona.“
„Dost tuctové. Jack Rozparovač by byl originálnější a vzhledem k tvým sadomasochistickým sklonům i psychologicky pravděpodobnější.“
Rozsvítila lampu a pozorně a zamračeně, jako před chvílí kalkulačku, sledovala otisk jeho zubů na hřbetě ruky.
„Nevim, kdo z nás dvou je sado maso. Neměli bychom mu pomoct?“
„Komu, proboha?“
„No přece Igorovi z přízemí.“
Trhla sebou. Do ticha praskla plechovka coca-coly, kterou právě otevřel a jejíž černý lepkavý zpěněný obsah se rozlil po jeho těle, jako by to bylo nějaké neobvyklé pokračování tmy ve skupenství kapalném.
„Křičela jsem u toho moc?“
„Šlo to. Což mi nevadí. Nesnáším teplou coca-colu a studený ženský.“
„To bylo dost trapný.“
„A co naopak?“ zeptala se po chvíli, když konečně usínala, zatímco on se probouzel, když zbledla noc a zvuky dne, rozvrzané a plechové
jako dechovka, zalily jejich těla.
„Nerozumím. Co naopak? Jak naopak?“
„No, studenou coca-colu a teplý ženský, to snášíš?“
Když se konečně přestal smát, vytrhala mu všechny vlasy, navázala pečlivě jeden na druhý, až tak stvořila a upletla vlas jediný, dlouhý předlouhý, a spustila se po něm do toho právě začínajícího dne, do budoucnosti, která se náhle rozevřela jako dosud zaťatá pěst a o níž neměla v tu chvíli, tu noc ani páru, spustila se po jeho vlasu
bezstarostně a nedbale jako sebejistý gangster, netušící, že už na něj dávno číhají všude kolem.
Ráno před zrcadlem, v němž se odrážela, zadrmolila svahilsky, protože s kartáčkem v puse:
„No potěš pámbu, jestli mě někdo píše. Ještě že příběhy neexistujou.“

Přečteno 26. ledna:

Prodírám se davem. Ohromné náměstí, nádražní hala, zábavní park – kde jsem? Každý tu má u ucha mobil. Ženy i muži vzrušeně a důrazně artikulují,pokyny jsou stručné, informace v holých větách, je to hloupé, ale představuji si obří elektrický kráječ, od něhož odpadávají slova, tvořící původně smysluplný celek, jako jednotlivé plátky salámu. Možná jsem se octla v kosmickém navigačním centru.
A pak náhle pochopím, že si ti lidé volají vzájemně. Jeden druhému. Všichni. Je to bizarní komunikační pavučina; tamten téhle, on jemu, ony tamtomu, já tobě, lásko, ale ty jí… Proč spolu nezkusíme mluvit přímo? Jsme si přece tak blízko, otíráme se o sebe svými těly, dotýkáme se důvěrně špičkami bot, vrážíme do sebe kabelkami a lokty, zvednutými s našimi telefony… Ano. Všichni si volají vzájemně. Jeden druhému. Ale všichni mají přepnuto na záznamník, protože se ve skutečnosti nechtějí slyšet: tady totiž nejde o komunikaci, tady jde o to, vybrousit svůj vzkaz jako drahokam. Dokázat na minimální ploše sdělit maximum. Být favoritem zkratek. Uvěznit lidstvo do dítěte a vesmír do golfového míčku, nepatrné kuličky, mocné a těžké jako šém.
Ne, nemůžu už s tebou mluvit. Zakázali mi to a nejsem si už ani, po tom roce, jistá tvou existencí. Chci ti jen nechat vzkaz na záznamníku. A dobře vím, že jeho délka nesmí přesáhnout jednu minutu.
Když se to vezme kolem a kolem, Jakube, byla to moje první a poslední nevěra. Utkvěla mi v paměti snad jenom kvůli Igorovi – však víš. Zatímco můj náhodný milenec poléval svou hruď coca-colou, lila jsem do sebe výjimečně dobrý a výjimečně hořký fernet ve výjimečném množství. Jenom tato trojí výjimečnost mohla způsobit, že mě napadlo vyškemrávat na něm v posteli vulgarismy.
Den předtím jsem se s Igorem srazila dole v baráku u výtahů. Jako obvykle počkal, až Zdena odejde do práce a děti zmizí do školy, aby mohl nerušeně podniknout svou každodenní výpravu do sklepa. Všechny skrýše v bytě byly už totiž profláknutý: prostor za řadou knih, pod vanou, rezervoár na záchodě, vysoká rybářská bota (z časů, kdy s tebou chodíval na ryby), dokonce i ta dřevěná krabice s betlémem a vánočními ozdobami. Závislost dokáže být satansky vynalézavá, zažene vás do kouta a sevře tak pevně, až z vás začne tryskat nektar fantazie; ale i tato obdivuhodná potence má svoje dno. Neplácám, tak to prostě je. Dnes už o tom vím svý. Ale co až se proflákne i sklep? Co pak? Kam ještě níž, do jakých jeskyň, slují, štol, kráterů, podmořských hloubek budeme ještě ochotni spustit se se svou neřestí, se svým zatraceným tajemstvím?
Tohle už ale Igor řešit nemusel. „Čau, Lucino,“ zašklebil se, pusu plnou mentolovejch bonbonů.
Koho jimi chtěl obalamutit? Puklinami jeho svěžího dechu páchl rozklad.
„Čau, Joudo.“ Všechny známé oslovoval zásadně Jouda z Máslovic, a oni mu to opláceli.
Byl v rozpacích, povytahoval si zasviněný vytahaný tepláky a tvářil se provinile jako každý alkoholik. Evidentně ho štvalo, že ho zdržuju, že mu tarasím cestu k rumu, který se tam dole ve sklepě neodolatelně třpytil v prázdné kastli od televize jako zlaté tele. V náhlém záchvatu inspirace si sáhl do zadní kapsy tepláků.
„Hele, nastav… zápěstí, nebo vlastně předloktí nebo co to je…“
Poslušně jsem natáhla paži a vyhrnula si rukáv. Kdyby mi teď vrazil ve stříkačce rovnou do žíly svůj vlastní osud, ani by mě to nepřekvapilo. Ale on moje předloktí zvedl ke rtům a pečlivě, několikrát za sebou je olízl. Pak na to místo pevně přitiskl nějaký obtisk a držel… Když sejmul papírek, objevil se mi na kůži myšák Mickey.
„Tak se měj!“ volal za mnou radostně. A ta nevinně šibalská, infantilní radost z toho, jak se mě šikovně a vtipně zbavil, mi sevřela srdce prudkou lítostí.
Bleskurychle odšmajdal v pantoflích tam dolů, do svého posledního podzemního útočiště, všechny vnitřnosti už vzrušeně nachystané k svatému přijímání. Ještě dlouho jsem slyšela jeho klíče. Zvonily nakřáple a strašně a bez pauzy, protože Igorovy ruce se už ani na okamžik nepřestávaly třást.
Tak to bylo, Jakube, a ty to víš. Tu noc, kdy jsem ti byla poprvé a naposledy nevěrná s Lubošem, jehož duchaplné řeči a druhotné pohlavní znaky mi už dávno vypadly z paměti, skutečně zaparkoval před naším panelákem pohřebák.
„Neměli bychom mu pomoct?“
„Komu, proboha?“
„No přece Igorovi z přízemí.“
Aniž jsem to mohla tušit, provymýšleli jsme se tu noc s Lubošem ke skutečnosti.

Přečteno 28. ledna:

Igor se večer v hospodě vsadil s kamarádem, že když vypije za půl hodiny litr rumu, prodá mu kámoš toho starýho cadillaca za babku. Bylo to krásný auto, stejně starý jako Igor, jeho klukovskej sen. A Igor ho vyhrál. V noc, když se šel Martin, jeho jedenáctiletej syn, vyčurat, našel tátu ležet v předsíni na koberci udušenýho zvratkama.
Snad mu aspoň, když ho ukládali do rakve, sundali ty sešmajdaný pantofle.
Nebrečela jsem. Vyšla jsem na balkon za apatickou tváří měsíce. Ale nebyl tam. To, co tam bylo, převalovalo se hnusně jako neidentifikovatelný blaf ve školní jídelně. Viditelnost nulová. Smog. Inverze. Cyklon B.
Prorazila jsem zuřivě zeď té mlhy zvednutou paží, na níž mi pořád dřepěl ten usměvavej myšák s kulatejma ušima. Igore, ty blbče, ty notorickej Joudo z Máslovic… kde jsi? Kam ses teda nakonec promachroval?
Svou ruku se zaťatou pěstí stále ještě ztracenou v mlze, ucítila jsem, jak mi po zápěstí naposledy přejel Igorův jazyk.

„Tohle nezvládneš. Tohle sama nezvládneš. Co mám sakra dělat? Kam mám zavolat? Do prdele!“
Jakub nikdy nemluvil sprostě. Vulgarismy nebývají zrovna silnou stránkou učitelů na základních školách.
Byl jí v patách, pokud to šlo: beze smyslu se potácela bytem jenom ve spodních kalhotkách a odněkud z ní draly se ven nelidské steny kočky, které přivázali zmetci k ocasu poloprázdnou konzervu fazolí. Nebo nějakej chcíplej hnus. Nebo její vlastní mrtvé mládě. Ať sebou zmítala sebevíc, nešlo se toho zbavit.
Za ní se táhly snad ty fazole v rajské omáčce, krvavej šlem, a v té stopě klopýtal ječící Jakub, buddhistická odevzdanost ta tam. „Tak kde máš to číslo? Dej mi to číslo! TO ČÍSLO!“
Nějaká divadelní hra by mohla takhle končit, pomyslel si pan učitel nevhodně. Jak ženská jenom ve spoďárech, pomatená bolestí, opouští scénu po čtyřech… A za ní ten krvavej šlem jako červená nit vinoucí se…. ne už životem, ale z života. Zborcené harfy tón, a opona. Konec. Třetí odvar z Becketta.
Vycenila zuby na telefon. Byla až uměle bledá, jako ta slavná pařížská postavička, katatonický mim, jako kdyby jí hladil tváře prstama zmazanýma křídou. Prsa jí visela dolů a černě nalakované nehty měla ohryzané do krve. „Tohle je telefon. Je tohle telefon? Jakube, přísahej, že je tohle t e l e f o n!“ zaprosila a začala ze sebe strhávat kalhotky.
„Ano, ano, přísahám, tohle JE telefon a tohle jsem já, ty krávo pitomá, a dej mi už to číslo a nech si ty kalhotky, aspoň ty kalhotky si nech…“
Tak tohle byla jeho žena. Několikrát s ním byla dokonce na rybách. Znali se od první třídy. Už tehdy pro něj byla autoritou. Úkoly bez kaněk, při hymně v pozoru radost pohledět. Už v patnácti měla přečteného celého Balzaca. Pomohla mu zbavit se mrzačící závislosti, té jediné, jíž kdy v životě trpěl, závislosti na matce. Prostě jednoho dne, bylo jim dvacet a on měl na hlavě klobouk po dědečkovi, přišla suverénní a klidná jako vždy, a přehryzla tu pupeční šňůru vlastníma zubama. A teď se tu svíjela a kroutila, NIC NEŽ NERV. Vyslovil to nahlas. Ubohá, ošklivá a k politování, jako by ji právě skalpovali. Postřelená škodná. Jen torzo dávno mrtvých hodnot. A když si pomyslel, kdo, co z ní udělalo takovou trosku!
Teď tedy on použil vlastní zuby: rozerval prostěradlo na pruhy a zběsile jí začal omotávat krvácející zápěstí. Plakal a opakoval: „Ty krávo pitomá, ty krávo jedna pitomá, hovno se ti stalo…“
Prudce vstala, nečekal to, a vší silou těch svých zafačovaných rukou nadzvedla jeho psací stůl, až třicet sešitů českých jazyků domácích popadalo na zem. Začala bušit do dřeva. „A tohle je stůl, vím to, aspoň na tom se snad dohodnou všichni bez rozdílu.“
Nechtěl jí ani v nejmenším nějakým filosofickým blábolem zpochybnit její poslední dětinskou jistotu. Pohybovala se po bytě jako užaslé roční dítě. Učila se chodit, těžkopádně vyslovovala, dotýkala se věcí a strkala je do pusy. Vyndala si z úst oslintanou krabičku od zápalek a soustředěně ji položila vedle popelníku.
Za několik minut promluvila klidně, srozumitelně, s typickou ironií v hlase, a poprvé se mu dokázala podívat do očí. „Vzpomeneš si někdy na Igora? Jak je to vlastně dlouho, co se uchlastal? Myšáka Mickeyho se mi podařilo smejt až za tejden. Igor moc dobře věděl, která bije. Učitýlkové vědí o závislostech prd.“
Bez jeho vůle. Bez jeho vůle, sama mu vyletěla ta ruka a on ji vší silou udeřil do tváře. Poprvé v životě. Pak mu konečně vyhledala to telefonní číslo a dostala zdravou barvu.

Přečteno 30. ledna:

Sedím na lavici, těsně za zády žhnoucí ústřední topení. Proč? Je přece červen. Aspoň myslím. Teplé dni. A přece se třesu, nedá se to zastavit. Je mi příšerná zima, jako by mě definitivně šoupli do mrazáku. Před nedávnem jsem přece byla s Terezou na knižním veletrhu. V tuto chvíli mi neolit připadá pravděpodobnější. Nechala jsem si tam podepsat kalendář s reprodukcemi fotografií Jana Saudka, i s věnováním k narozeninám. Mým ne. Manýrismus na entou. Potkala spoustu známých, zakomunikovala si jedna radost. Byli jako stíny. Už víc než rok byli všichni mí přátelé jako fantomy sebe samých, vetknuti do staré neživé fotografie, polozapomenuté pohlednice z minulosti, přestože jsem s nimi byla tady a teď. Nemohli za to. Celou mou přítomnost měl zkrátka pevně sevřenou v hrsti někdo jiný.
Taky jsem tam bůhví proč šlohla asi dvacet cukříčků ke kávičce, v bufetíčku z dózičky, když se nikdo nedíval. Ale zdrobnělinkama nepřestane být krádež krádeží. Lež lží. Zrada zradou. Vražda vraždou. Na to nezapomeň. Nezapomínej na to ani na okamžik – nechť tě tato jistota probouzí k ránu kopancem jako gestapo, jako kat, jako ledvinová kolika. Amen.
Sedím na lavici, ruce mezi stehny, abych zastavila ten třas. Mít v nich klíče, zvonily by nakřáple a strašně a bez pauzy. Možná že tenkrát v listopadu byl Václavák narvanej samýma nevyléčitelnýma roztřesenejma závislákama.
Naproti na nástěnce pod hyperrealistickou perokresbou pavouka (patrně autoportrét některého z pacientů) takový ty kecy o duševním zdraví, jako že nic neni tak horký, aby se to nedalo sežrat, a že utrpením rosteme a tak. Mám to v malíku. Z Dostojevského. V patnácti jsem přečetla jeho a Balzacovy sebrané spisy. I to byla jistě jedna z příčin mé dnešní hospitalizace. Každou chvíli se otevřou a zavřou lítačky na oddělení. Není uzavřené, aspoň to. Vycinkali jsme si svobodu, od převratu je personál od pacientů k nerozeznání. Chvíli přemýšlím o koprolálii, což je prosím chorobné nutkání k používání neslušných výrazů. Jsem šťastná, že se mi chvíli daří přemýšlet o koprolálii, vděčná za každou vteřinu, kdy mi zmizí z hlavy… jedna tvář, jedny oči, jeden hlas, jedna chůze, jeden úsměv, jedno tělo. A hlavně jedno hrdlo. Jeden hebký krk, tepny, ohryzek, bledá pleť s mateřským znaménkem, důlek mezi klíčními kostmi, tajemství a červený pupínek, skrytost a zlatý řetízek…
Koprolálie: v jistém období dospívání jsem trpěla úzkostí, že jí propadnu. Potkala jsem totiž jednou na Karlově mostě ženskou, pádlovala kolem sebe nebezpečně rukama a ze zmalovaných rtů, z bůhvíjakých zasutých vrstev podvědomí se jí nezadržitelně dral proud sprosťáren. Lidé se zastavovali a otáčeli, upřímně potěšeni vzácným a bezplatným tyjátrem. A když z její inspirované mysli vyplul ten nejtěžší kalibr, seběhla jsem celá rudá (vybarvená tak pěkně vlastní nevinností, panenstvíma všeobecnou prudérností reálného socialismu) dolů po schodech na Kampu. Hezky se říká, jako by mi za patama hořelo. Ano, jako by mi…
A od toho zážitku jsem se ponořila do té úzkosti jako do hnusný vody ve vaně, v který se přede mnou vykoupalo sto smrdutejch bezdomovců.
Bylo to se mnou fakt špatný: na mejdanech, v metru, v kavárně s kámoškama, ve frontě na výjezdní doložku, při časté kontrole občanských průkazů, při několika výsleších, které jsem absolvovala kvůli ilegální protistátní organizaci svýho kamaráda, o jejíž existenci jsem neměla ani tušení a jejíž členskou základnu tvořil kromě něj ještě jeden obstarožní hipízák ze Smíchova… Naproti mně seděl sotva zahlédnutelný estébáček, drobounká pitvorka k lítosti, takové kapesní vydání Engelsova Podílu práce na polidštění opice, a já zas rudla děsem, že mě napadne nějaká nehoráznost, že tomu prostě nedokážu zabránit, že mu najednou řeknu s plachým úsměvem členky Kühnova dětského sboru nějakou chraplavou sprosťárnu, a nejhorší to bylo při hodinách dějepisu; znáte to, zakyslé ticho ve třídách, páchnoucí svačinami, hormony a levnou voňavkou, prostě to bývalo nejnutkavější při výkladu českých dějin.
Ale všechno dobře dopadlo, bez obav. Happy end jak z Harlequina – přestože mě z počínající duševní poruchy nevyléčila svatba, ale pouze zcela banální ztráta panenství na večírku s totálně ožralým spolužákem.

Přečteno 2. února:

Lítačky se zase otevřely. Koprolálické intermezzo to tam. V nich dva sympaťáci ve flanelových košilích vlekli, každý za jedno držadlo, takovou tu velkou plechovou nádobu, tuším že se jí říká varnice, s obědem.
Jeden z nich na mě vycenil těžce zkoušený chrup boxera. „Nesem karboše. Dneska budou k obědu karboše. Máš ráda karboše?“ zašišlal mezerou mezi předními zuby.
„Já miluju, miluju karboše,“ řekla jsem co možná nejprocítěněji, s pokusem o zjevnou emfázi. „Jsem šťastná, opravdu šťastná, že budou dneska k obědu karboše.“
V tu chvíli přede mnou bílý plášť. Doktorka Pilátová. Měla to napsáno na dveřích. Mé vyznání lásky ke karbanátkům přijala jen s mírně zvednutým obočím. Profík všechna čest.
Vyslovila mé příjmení s otazníkem. Přikývnu poněkud nejistě – moje tělo, moje mysl i moje jméno zůstalo totiž uvězněné v jednom bytě na Chodově, přikurtované k dvojlůžku s proleželou matrací, jejíž autobiografie by se stala bestsellerem. Patří mi ještě? To jméno?
„Pojďte dál.“
Než jsem vešla, otočila jsem se ještě za novým zaskřípěním lítaček: z oddělení právě vykráčela krásná holka, vysoká a hubená jako modelka. Světlé vlasy na ježka, tmavé brýle, nepřístupně semknuté rty. Přejela mě pohledem, je to evidentní, i když nenápadné za těmi tmavými skly. Doslova přejela. Ležím na asfaltu, zatímco ona chladně ujíždí ve svém fáru z místa činu.
Co když bude mít postel na pokoji hned vedle? Její nepřístupně semknuté rty hned za rozviklaným nočním stolkem? Blbost: je to určitě sestra, právě jí skončila služba. A navíc vygumovaná husa k tomu.
Třas sice trvá, ale lehce nahrbená široká záda v bílém plášti mě uklidňují jako zimní zátiší, zasněžená pláň s dobrotivým ledním medvědem. Na stěně ale reprodukce Boschovy Zahrady rozkoší. Dost silný kafe. Rozmluvilomě: valí se země sajrajt, bolest, sliny kocoviny, láska, láska, plivu krev jako při mnohonásobný resekci, vyplivuju slova jako zkažený zuby, Pilátová na mě nevzrušeně mžourá zpoza svých padajících brýlí, začne si je čistit cípempláště lhostejně a uvolněně, jako kdybych jí diktovala recept na nějakou vegetariánskou specialitu, ne, tuhle ženskou už nemůže nic překvapit a vyvíst zmíry, je v pohodě jak Buddha, Jakubův typ, styl a ideál; obvaz neprosakuje – budou to tedy asi stigmata, to, comi začíná zase krvácet. Chci pryč z toho bytu na Chodově, ale zamkli mě tam a dveře zatloukli prknama, mohu jen vzteky strhávat a žrát tapety. Skalpel, kletba a voodoo je na nic.
Pilátová mě občas přeruší nějakým nejapným dotazem, jako v kolika jsem se naučila chodit na nočník, jestli moje prababička neměla rozštěp rtu a u jaké zdravotní pojišťovny jsem přihlášená.
Jsem k nezastavení. Chrlím ze sebe ten rok kupodivu s precizní artikulací, ale je to už k nesnesení dlouhý, furt dokola, každej ví, co bude dál, nuda, jako kdybych předčítala, nahrávala oba dva díly Idiota na kazetu pro slepce.
Konečně mě přeruší. Propíchne klidně ten nafukující se balon,můj monolog jen zasyčí a pleskne sebou uboze k mým nohám. Monolog srdceryvný natolik, že brečím, dojala jsem svým příběhem jen samu sebe, uvědomuji si, že brečím, ještě že jsem už čtrnáct dní nepoužila řasenku, hebce se lituju, a je to sladké, ta sůl, sladké a osvobozující, má sůl je sladká, když mi k zblití zhořkl tvůj med.
„Víte něco o závislostech?“
Trochu na ni vyvalím oči.
„Pár dní, možná týden čtrnáct dní budete mít abstinenční příznaky. Nechutenství, nezvladatelný třas,“ není slepá, Pilátová, že jo, „nespavost, závratě, úzkosti, bolesti hlavy, dočasné ztráty orientace…“
To snad stačí?!
„Je bezvadný, že brečíte. Hodně brečte.
A zkuste běhat.“
„Běhat?“
„Ano. Je tu velká zahrada.“
Skvělé. Přímo vidím ty každodenní psychofyzické tréninky: plačící sprinterka v adidaskách.
„Podívejte se na ten rozpor,“ pokračuje klidně. „Celou situaci jste s to s přehledem, racionálně analyzovat. Vaše emoce jdou ale zcela opačným směrem.“ Rychle rozpřáhla ruce, až jsem se lekla, že mi jednu vrazí jako před pár dny Jakub. Ne. Naštěstí jen gestem zobrazila kategorický rozchod mých emocí s mým rozumem. Sbohem.
„Vyplivni inteligenci, řekl jeden zenový mistr,“ pokusila jsem se Buddhovi zavděčit. Jako by ale mou těžce vydřenou duchaplnost přeslechla.
„Sedíte tu zhroucená a shrbená jako stařena. Všimněte si, jak si pažema zakrýváte prsa. Poloha embrya. Chcete nebýt, nebo se aspoň vrátit do matky.“
Kdo z nás dvou je blázen? Začíná mi být sympatická.

Přečteno 10. února:

„Myslíte často na sebevraždu, že jo? To je normální, protože teď nenávidíte svoje tělo. Vaše tělo bylo rok milované a hýčkané, užívalo si rozkoší, o jakých se mu nikdy ani nesnilo,“ mrkla jsem na Bosche, kroutila se tam jedna nahatá figurka, jako když mi z oka vypadne, „a vy teď budete mít tendenci to tělo za to trestat. Dejte si pozor na vážné psychosomatické komplikace, které by proto mohly nastat. Ale zvládneme to, žádnej strach. Berte léky, zkuste jíst, choďte na skupinu a určitě na psychogymnastiku, hodně se hlaďte a masturbujte. To je zatím všechno, můžete jít.“
Vyšla jsem na chodbu. Na lavici seděl další cvok na holení. Dotkla jsem se topení. Bylo studené. Proč by taky topili? Byl přece červen. Jakub za mnou chodí obden. Nosí mi dobré vody a bílé fidorky. Tereza nevolala, nic o ní neví. Sedáváme spolu v zahradě na dvou pařezech. Včera mi přinesl dopis od Pavla.

Milá Lucie,

strašně rád bych Ti psal do trochu lepších časů, než máš teď, až z Tvého dopisu jsem se dozvěděl, co s Tebou je. Jakub mi nic neřekl, asi to nejde, do telefonu. Já na Tebe myslim každej den, i když to Ti nepomůže. Já teď na týhle stránce nic chytrýho nevymyslim, Lucie, já jen vim, že my dva jsme podobně vnitřně ustrojený, my tohle všechno musíme přežít, lásky a jiný běsy, to, co Tě přejelo, je něco, co spousta lidí nezažila a nikdy nezažije, ale Tebe to nezabilo, tak Tě to posílí, to je ten princip, že když seš dole, díváš se vzhůru, ten sv. Pavel – „když jsem sláb, jsem silný.“ Tomuhle věřim, protože takhle žiju, a uvědomuju si, že mam vlastně pevně krytý záda, nemůžeš upadnout, když ležíš. Je to možná blbý nebo blbě řečený. Ty víš, co je to žít na hraně žiletky, já si někdy řikám, jak žiju já, měsíc mě bolí žaludek, obchoduju se stovkama milionů po telefonu, kurzy plavou a je to loterie a je to absurdní, pak sedim na náměstí na pivu, nemyslim na nic, mam takovej rozostřenej pohled, jsem unavenej a pořád ospalej. A nikoho novýho si nechci pustit k tělu, otevřít se někomu, aby mě vykrad, my musíme všechno tohle vydržet, Lucie, Ty se musíš opřít o Terezu a o Jakuba, a je spousta neviditelnejch věcí, který máš a který Ti zase daj řád a čas je dobrý analgetikum, takhle to prostě funguje. Znáš mě, jakej jsem nenapravitelnej optimista. Lucie, zanedlouho se sejdeme v Praze v lepších časech, přinesu Ti růži, žlutou, jako poprvé.

Tvůj Pavel

Vedle za rozviklaným nočním stolkem neleží atraktivní nepřístupná bloncka, ale stokilová Miluška, trpící fóbií z dopravních prostředků, výtahů a pavouků. Je to netaktní a bezcitné, ta perokresba pavouka na nástěnce. Miluška kolem ní prochází na záchod se zavřenýma očima. Její noční stolek připomíná regál v parfumerii: neustále se natírá nějakými krémy, jinými na dopoledne, odpoledne, večer a noc. Spodní kalhotky si vyměňuje třikrát denně a na levou půlku zadku, na mě vystrčenou, si lepívá jakousi zázračnou náplast proti klimakterickým potížím. Přitrouble dobrotivý úsměv jí zmizí z tváře jen tehdy, když na pokoj přijede s kýblem na kolečkách uklizečka. Každý její pohyb, každé máchnutí hadrem, které je snad méně rasantní a důkladné, než by podleMiluščina hygienického ideálu mělo být, sleduje zavile ostražitým pohledem. To napětí kolem ní vytváří nebezpečnou auru, šíří se v kruzích a je nakažlivé: za chvíli všechny ženské sedí na postelích a propichují očima uklizečku jako čarodějnici posedlou ďáblem. Už už zapraská oheň a hranice vzplane – do pokoje naštěstí vchází Pilátová.
„Jíte?“ vybafne na mě.
Sotva pohnu očima, natož ústy. Komunikace je nemožná: němá ryba doráží na trup ponorky, v níž je uvězněná. Triviální symboly: ryba je mlčení, ponorka uzavřenost. Moje rty jsou rozpraskané. Moje tělo pod prostěradlem hodinu za hodinou proměňují zázračnýma prstama kněžky v mumii. Kněžky, ty děvky, podlý mrchy. Vzduch. Pokouším se dýchat co nejméně, protože mě při každém nádechu udeří bůhví odkud vůně lastur. Bolest snad až v chromozomech; mumie, larva, která pukne, už brzy, a ze mně vyletí někdo úplně jiný.
„Jíte?“ zopakuje Pilátová sice hlasitěji, ale stejně otráveně.
Rty rozpraskané, pleť vysušená, spoďáry jsem si nevyměnila už čtvrtý den, kartáček na zuby jsem si zapomněla doma. Chudák Miluška.
„Nejí, pani doktorko, nejí,“ odpoví za mě snaživě.
„Nevzala nic do pusy od tý doby, co přišla. Pořád jen leží, nehejbá se, mlčí, občas jde na záchod nebo zakouřit si na terasu,“ bonzuje Miluška starostlivě dál.
„Vy kouříte?“ zasměje se Pilátová. „Skvělý. Jen kuřte. Jakou značku?“
„Máčka,“ vypadne ze mě ochraptěle.
„Máčka?“ nerozumí.
„No, marlbora.“
„Já taky,“ řekne nemístně a neprofesionálně.
Teprve teď mi dojde, že mě dostala. Prostě mě nachytala jak ten chytrej Honza, co rozmluvil trucující princeznu. Že bude značka mých oblíbených cigaret prvním slovem, vyřčeným mnou po čtyřech dnech, považuju za kuriózní a mému truchlení nedůstojné.
„Takže paní,“ opět vysloví moje příjmení s lehce naznačeným otazníkem, „Welcome to the Marlboro country.“
Jo. Fakt šílená.
Ve dveřích se ještě otočí, ve tváři už zase ten svůj znuděný výraz. „Jestli dneska do večera nezačnete jíst, nechám vás dát na kapačku.“ Čekám, že mi ještě jednou doporučí, abych masturbovala. Třeba s tím ztvrdlým rohlíkem, co už mi třetí den netknutý leží na stolku.
„Jo, a pište si deník.“

Přečteno 13. února:

Deník? Mám běhat brečmo a brečet běžmo a cpát se milovanými karboši a onanovat a ještě k tomu si psát deník?
„Musíte jíst,“ naklonila se ke mně mateřsky Miluška, ale když její tvář pronikla do mé špinavé zóny, rychle se stáhla do té své, aseptické.
To určitě, ty udavačko. Jíst. Abych pak vypadala jako ty! A začala se ještě ke všemu bát pavouků a výtahů.
Ticho. Aspoň chvíli. Jinak si ženské nahlas předčítají z Blesku a ze Story pikantérie ze života slavných, jako kdyby všechny ty hvězdy tvořily jejich příbuzenstvo. Jenom ta plachá mlčenlivá babka na posteli u okna se těchto obřadů neúčastní: od rána do noci klimbá nad Balzacem nebo Dostojevským. Jestliže Demi Moore opustila BruceWillise kvůli Leonardu Di-Capriovi, řád trvá, nevyklouben, i v těchto zdech.
„Podívejte se, to je krásnej chlap!“ mlaskne Miluška a přistrčí mi pod nos takovýho toho vypatlanýho svalovce z Pobřežní hlídky.
„Dyť je příšernej.“ No vážně: děsná tlama.
„Příšernej?“ vyvalí na mě oči. Je pohoršená, jako kdybych právě v kostele při bohoslužbě flusla na kříž.
No sláva. Pokrok. Ponorka začala komunikovat: nejdřív o cigárech, a teď o anabolickejch svalovcích.
Dveře se zase otevřou a sestra bodře zahlaholí: „Máte tu novou kolegyni, dámy! Támhle na tu volnou postel. A buďte od tý dobroty a všechno jí tu ukažte.“
Ta holka má tmavé vlasy až do pasu, trochu jí skrývaj tvář, a stojí dlouho bezradně uprostřed pokoje s batůžkem splihlým u země a s kytarou přes rameno. Zíráme na ni, všechny, mlčky. Zadívám se jí do očí. Zatrne mi. Ona je totiž nemá: jen bělmo…
Konečně přesekne to ticho ostrým oznamujícím hlasem: „Dobrý den. Jmenuji se Petra. Je mi osmnáct a jsem slepá. Od deseti. Nejdřív vám tu budu vadit, ale za pár dní si zvyknete. Jestli dovolíte, trochu se tu porozhlídnu.“
Začne tápavě obcházet pokoj. Ovšem: Miluška se vzpamatuje jako první. Odloží svého svalnatého idola mezi pudry a krémy a chytne Petru za loket. „Tady je skříň. A tady je vaše postel.“
Dívka si všechno opatrně a trpělivě prohlíží rukama; přejíždí prsty po dece a stolku, cítím, jak jí hmat vyvolává v mysli obrazy věcí. Jestliže může jeden smysl nahradit druhý, napadne mě, pak bych mohla, třeba jednou, očima – porozumět všemu.
„Tady leží paní Plíšková. Teď je na nějakym vyšetření štítný žlázy. Tu tady máme v nepořádku skoro všechny. To víte, když nefungujou hormony, jak maj, ženská se pomate jedna dvě. Já si dávám náplastě proti přechodu. Plíšková prodává zeleninu někde na Roztylech. Má šest dětí, manžel jí skoro zabil, teď se má po roce vrátit z kriminálu, tak je z toho na nervy.“
Vede Petru k mé posteli. Už se nemohu dočkat Miluščiny charakteristiky.
„Ahoj, já jsem Lucie,“ podávám jí ruku. Ta její je zpocená, zvědavá, nahlíží tím dotekem drze do mých studní, o jejichž existenci nemám tušení. Dlouho mě nepouští, jsem z toho nervózní.
„Pani Lucie nemluví,“ ztiší Miluška hlas, „souží se a souží, nevíme proč.“
To slovo, tak nepatřičně umělé v jejích ústech, mě rozesměje. Tahle stará vlhká nehostinná budova z konce minulého století, ty vysokánsko stropy by byly s to vyvolat depresi i u členů Pobřežní hlídky, a od těch stropů se teď odráží můj nezastavitelný chechtot, skáče nahoru dolů, strop podlaha, podlaha strop, jak míček hopík.
Co tedy ze mě zná Petra? Stisk ruky, ochraptělý hlas, potrhlý smích. To úplně stačí, aby pochopila všechno.
„Vy máte odpor k jídlu, že jo?“ řekne bez zaváhání.
„Já nevim. Nepřemejšlela jsem o tom.“
Prudce se ke mně skloní a nahmatá moje ucho. Au. Škrábne mě přitom nehtem. „Někdo nebo něco je ve vás,“ zašeptá, „a překáží to tam. Móóóc to tam překáží.“ A pak už nahlas, vesele: „Mám tady strašně, ale strááášně dobrej banán.“
Proboha co může bejt na banánu tak strááášně dobrýho?
Zatápala v batůžku a podala mi plod nevábně nahnědlý a rozměklý, jako kdyby ho právě Miluška rozsedla svou úctyhodnou zadnicí.
Celý pokoj ztichl a visel na mě očima. Začala jsem pomalounku strhávat tu hnědou a mokrou slupku a zapatlané prsty jsem si otírala do prostěradla. S velkou chutí jsem se zakousla do té nasládlé kaše. Petra zavadila o kytaru, budovou zaburácel Beethoven. Efekt byl dokonalý: muselo to bejt slyšet až na Karlák a Pilátový sletěly brejle.
Tak tohle je MŮJ blesk. MOJE story. Žádnej Hollywood: prostěmůj příběh o tom, jak jsem začala na radu jedný slepý holky vyhánět zombie banánama.

Přečteno 16. února:

Před trafikou stojí dva chlápci v kombinézách Telecomu. Jeden z nich se k ní pootočí profilem. Sevře se jí žaludek. Je to Igor, ten Jouda z Máslovic. Zase on. Nestalo se jí to poprvé, že ho potkala po jeho smrti. Už několikrát zahlédla v davu jeho záda, v projíždějící tramvaji jeho tvář, odulou rumem a pocitem viny. Vyhrnula si rukáv: předloktí bylo samozřejmě bez myšáka, jizvy na zápěstí do růžova.
Koupila si dvoje máčka, banány, Story a Blesk pro Milušku a vhodila do schránky třetí dopis, adresu opět nadepsanou jednou ze spolupacientek, aby měla naději, že bude otevřen.

Všichni jsou tu děsně zajímavý. Třeba Mobil. Nikdo jí tu neřekne jinak. To prťavé vyzáblé děvčátko vypadá na patnáct, neustále chodí chodbou od lítaček až na druhý konec a zpět, a zas, nepřirozeně strnulým krokem jako robot. V ruce drží konvičku s vodou, občas cestou uleje trochu do květináče, občas na své bačkory, a přitom jí ani na okamžik nepřestávají po tvářích téct slzy. Jako by i v ní byla nějaká těžko ovladatelná konvička.
„Tak co, Mobile, jak je?“ bere jí Daniela, moje bloncka, shovívavě kolem ramen.
Zase někam mizí, ta číča na ježka, táhne se za ní parfém, který mi aspoň na okamžik překryje vůni moře. Na sobě má jenom nějaké splývavé nic, jenom aby se neřeklo, že je nahá. Neboť letošní červen je teplotně nadnormální. V červnu se samozřejmě netopí a je mi přeslazeně: z toho parfému, ale upřímně řečeno spíš z těch tří bílých fidorek, které jsem si dala po obědě.
Její nohy jsou vážně vražedně krásné, měli by ji okamžitě přeložit na uzavřené oddělení. Budu to požadovat hned zítra při vizitě. Až projde zahradou a octne se na Karláku, každej si pomyslí, že se vrátila nejmíň z Ibizy. Nikoho nenapadne, že tahle temně medová barva její kůže je výsledkem měsíčního smažení na terase jednoho pražskýho blázince.
Naše oči se střetnou. Z rozpaků chci kývnout na pozdrav, ale místo toho už zase ležím zpřelámaná na asfaltu.
Jo, jsou tu dobrý týpci. Ale doléhají ke mně jenom v jakýchsi torzech. Ani je, jako všechny své přátele během toho roku, přestože jsou tady a teď, nedokážu zachytit: mizejí mi v mlze minulosti, ztrácejí se jako bohové na Olympu, kam nedohlédnu, kdybych si ukroutila krk.
„S tim deníkem si to tak neberte,“ chlácholí mě zbytečně Miluška. „To chce Pilátka na každym. Je
tim posedlá. Taková její…“ zaváhá.
„Mánie?“
„Jo. Úplná mánie. Jednou se pěkně rozvzteklila. Byla tu jedna, no fakt pomatená. Vůbec nepochopila, co po ní Pilátka chce. Co to je, ten deník. Odevzdala jí sešit plnej receptů na ňáký vegetariánský speciality.“
Sedíme na terase, všichni tu hulí jak fabriky. Trička a kraťasy, slunce příjemně vraždí, ohromný kaštan, od něhož nemohu odtrhnout oči, pohlcuje hluk města a neustálé kvílení sanitek.
„Podívej, Koníři,“ ukazuje Pepa do koruny stromu, „na ty listy. Sou napadený, něčím. Ten strom vodchází.“
Koníř, přezdívaný holkama pan Moudrej, protože všechno ví a všechny zná, všechno zařídí, Plíškový prej vodklad vojny pro syna a někomu ze trojky výměnu bytu, je zástupcem ředitele pobočky Komerční banky, díky kulhavé noze umí předpovídat počasí a tyká si se Standou Grossem, se jen filosoficky ušklíbne: „Nojo. Vodchází. Jako my, Pepo.“
Všeználek Koníř, bůžek z Olympu. Klovne mi do jater, ta jeho nostalgie. Co je to za rozkladný řeči, jak říkával Pijér? Republiku si rozvracet nedáme. Potřebujeme hlavně klid k práci, kterou mám na klíně: rozstřihávám kotouč gázy na čtverečky, ruku s nůžkama už zmrtvělou. Tento úkol mi zadala sestra Rázná-Bodrá, když mě přistihla, jak se marně pokouším onanovat ve sprše. Nešlo to. Zato čtverečků v dóze přibývá jedna radost. Už teď by stačily na odběry pro všechny voliče sociálních demokratů, a že jich je. Koníř, rétoricky nadaný agitátor, samozřejmě mezi nimi. Tolik krve, takové množství levicově orientované krve! Ale já mám přece zakázáno myslet na krev. Na upíry. Na odběry. Na transfuzní stanice. Na zombie.

Přečteno 18. února:

„Pani Lucie,“ sykla Miluška, „podivejte, střihla jste se do prstu. Teče vám krev.“ Najednou mě ohluší hlas, ten marně zapomínaný, zaduní ze sklepa, štoly, kráteru minulosti:
„Vzrušuje tě krev?“ Na co se mě to proboha ptá? Co je to za koketérii? A znovu je tu, všude kolem i ve mně, ten hlas, ty oči, ta tvář, chůze, úsměv, tělo, hrdlo: hebký krk, tepny, ohryzek, bledá pleť s mateřským znaménkem, důlek mezi klíčními kostmi, tajemství a červený pupínek, skrytost a zlatý řetízek… Zejména, hlavně ale hlas: jeho barva, temná a vzrušující, jeho hudba – jsem asi zvrácená, když nemohu odolat té hudbě, přestože je to Beethoven v houseové úpravě.
Ten hlas nedokáže pohltit ani odcházející kaštan, stínící nám ohleduplně svět z posledních sil.
„Tak řekni, řekni, vzrušuje tě?“ Když si něco umane, ne a ne přestat.
„To nic neni, jen trochu krve. Běžte za sestřičkou, ona vám na to kápne kysličník. Hlavně ať se vám do toho nedá ňáká infekce.“
Nojo, Miluška. Čisté spoďáry třikrát denně, bude chlapík jako rys.
„A slečno Irenko,“ odvrátí se Miluška od mého úrazu, „můžu se vás na něco zeptat?“
Slečna Irenka sedí vedle Koníře, poletující vlasy odbarvené na červeno, ve tváři žvejkačkovej výraz drsanky. Věrnost roli někdy vyžaduje značné oběti: paří se chudák v tom vedru v kožený bundě.
„No. A co jako?“
„Slyšela jsem, že jste policistka?“
„Jo.“
Miluška celá rozkvetla zvědavostí, jako by na světě přestali rázem existovat nejenom pavouci a výtahy, ale veškerá městská hromadná doprava.
„Vážně?“ A snad i mezinárodní linky. „A jak jako… ste se… teda…“
Irena kupodivu porozumí, na co se Miluška chce zeptat.
„Chtěla sem bejt policajtkou už odmala. Táta byl policajt a strejda taky. Vždycky sem zbožňovala
bouchačky a vlčáky.“
Rozesměje mě to. Irena mě v ten ráz prostřílí jak řešeto. Jako by tý krve už dneska nebylo dost.
„No, je to děsná sranda, že jo?“ zaútočí. Trapně se vymlouvám, že to ne ona, že jsem si právě vzpomněla na jeden vtip…
„Vsadím se, že o policajtech,“ ucedí, a tím je to odbyto. Jen žádné konflikty. Rozkladné řeči. Republiku si rozvracet…
Co tu vlastně ti dva dělají? Koníř a Irena? Takoví sociální suveréni: ona policistka, on bankovní expert…
Může na něm oči nechat. Žere toho kulhavýho Napoleona i s navijákem. Nachytal ji na ty svoje všeználkovský řeči, pan Moudrej. Jezdí do Japonska tak často, až se mu z toho zúžily oči. Jeho brácha je šerifem v nějaký americký díře a prej si byl jednou zaběhat s Billem.
Co bych dělala, kdyby mi Tereza oznámila, že se stala policajtkou? Samozřejmě že nic. Jako vždycky. To znamená, že bych se na ni povzbudivě a chápavě usmála jako pravá svobodomyslná matka, která vesele křiví potomky svým bezbřehým liberalismem.
Na chodbě se strhl nějaký zmatek. Vylezla jsem z terasy, totálně zpitomělá sluncem a lidstvem.
„Petra,“ křičí sestra Rázná-Bodrá na přibíhající Pilátovou. Jak běžela, vrazila nechtěně do korzujícího Mobila, až holce vyletěla konvička z ruky.
Vešla jsem za nimi do pokoje. Petra klečela u postele a kývala soustředěně trupem. Všimla jsem si, že její kytaře chybí struny: urvané se jí plazily kolem bosých chodidel. Petřiny ruce ležely jaksi PŘEDMĚTNĚ na dece, hřbety pečlivě rozřezané Miluščiným ostrým pilníčkem na nehty.
Postel byla plná krve.
„Co tě to popadlo, ty káčo, proč?“ syčela vztekle Pilátová, zatímco sestra přikládala obvazy.
Petra plakala prázdnýma očima. „Já… Miluška…“
„Co Miluška?“ vyjela na ni doktorka.
„Maj spolu dneska službu v kuchyni,“ napověděla sestra.
„Já jsem… chtěla jsem… mýt nádobí, ale Miluška, vyhnala mě, ať jdu radši na pokoj, že bych eště něco rozbila, když nevidím!“
Počkala jsem, až rozruch vyšumí, a otevřela Miluščinu zásuvku u stolku. Měla tam v levém koutku vzorně srovnané ty náplasti proti klimakterickým potížím. Jedna stála 425 Kč, byla na ní cenovka.
Nůžkama, jimiž jsem před chvílí rozstřihávala gázu na odběry, jsem je teď všechny pečlivě rozpárala, zmuchlala a šla spláchnout na záchod. Kdepak ženský, ty dokážou bejt pěkný mrchy. Dnes v noci tu krávu sežerou pavouci.
Pod oknem ležela ta plachá mlčenlivá babka. Nevěděla o ničem; nic o krvi, nic o prasklých strunách, nic o pomstě. Celý thriller prospala, bezpečně přikrytá Ztracenými iluzemi.

V ty první dny jsem nejenom nemohla jíst. Ještě větší problémy mi dělalo něco jiného. Příšerně jsem se bála chodit na záchod. Nesnesla jsem prostě pohled na svou… Už jsem zapomněla, jak se to řekne slušně. Když jsem ji jen zahlídla, vymrštila mě z prkýnka prudká vlna odporu, jako by mi odtamtud vypadávali červi. Takoví, který si Jakub brával na ryby. Jednou se mu v předsíni vysypali na koberec a Tereza, mohly jí být tak dva tři roky, dostala hysterický záchvat.

Přečteno 20. února:

Nemůžu usnout. Všechny abstinenční příznaky, které mi prorokovala Pilátová, se naplňují beze zbytku, snad až na ty dočasné ztráty orientace. Zorientovaná jsem perfektně a trvale, v prostoru i v čase. Na rozdíl od Pepy. Ten si tuhle vyrazil z Karláku na Pavlák a vrátil se úplně vyčerpaný po čtyřech hodinách přes Kobylisy. Jen občas ztracená poněkud v džungli událostí, které se staly, musím vylézt na nejvyšší strom a porozhlédnout se, v jedné ruce miniaturní diář a v druhé plán Prahy. Adresu na další dopis mi ochotně nadepsala čtenářka uspávajících románů dokonale roztřeseným stařeckým písmem.
Paní Plíšková, matka šesti dětí a manželka násilníka, co se má každým dnem vrátit z kriminálu, aby vyvraždil celou rodinu, zdravě a strašně chrápe. Kdyby aspoň všechna ta zachrápání byla ve stejné tónině, ale ono je každé jiné, délkou, polohou i tónem, též hlasitostí, monotónnost je bohužel jen zdánlivá. Připomíná to mručení buddhistických mnichů. Jakub by byl z toho v sedmym nebi, teda spíš v nirváně. Nutil mě to mručení poslouchat na cédéčku, ale i manželské soužití má svoje meze. Když jsem si představila svého muže, s nímž se znám od první třídy, jak sedí celý den nehnutě nad rybářským prutem u řeky, na uších sluchátka s tímhle mručením, připadal mi Ramses II. srozumitelnější.
Rozsvítím budíček. Jsou dvě. A to mám v sobě dva deprexy, pět neurolů a jeden a půl rohypnolu. Jestliže je Koníř poradenská firma a Miluška parfumerie, pak jsem já zpředmětněla ve farmaceutickou továrnu. Když si přičichnu k svý kůži, cítím ten cizí, umělej pach, co mi táhne pórama zevnitř.
Všechny ty pachy, zápachy, smrady a vůně: Danielin parfém, bílé fidorky. Smrad jídelen, přepáleného tuku, cigaretového kouře, startujícího motoru. Jinak voní umírající kaštan a jinak chcíplá kočka. Přitiskněte si na nos někdy kapesník, kterej jste právě přejeli žehličkou! To není reklama. Vůně kůže, když vejdete k Baťovi. Smrad chcanek z průjezdu na Žižkově. Můj vlastní pach, který mi utkvěl na prstě, když jsem se znovu poslušně pokoušela hladit tam dole. Školní šatna, zubařská ordinace, hřbitov, růže. O tom nekonečném čichovém spektru, v němž se pohybují zvířata a slepci, třeba pes a Petra, nemám ani páru. A přece poznám po pachu své blízké: Terezu, svou dceru, jejíž pach se zvláštně proměňoval až do puberty, pak se teprve ustálil. Jakuba. Pavla. Pijéra. Renatu. Mou mámu, která voní stejně na povrchu – přírodní směsí lásky, laskavosti, dobroty a bezpečí – i uvnitř; byla jsem v jejím břiše devět měsíců, tak o tom něco vím.
Jeden jediný člověk, kterého jsem v životě potkala, byl totálně bez pachu. Cítím vůni jeho koupelny, těch serepetiček na poličce, kytku v černě puntíkovaném květináči v bytě na Chodově, proleželou matraci, aroma lampu s pomerančovou esencí… To jo, to jo, ale co ON? Odráží se vůbec v zrcadle, nebo jen a jen ve mně?
Když jsme se v tom bytě, ještě nezařízenym a prázdnym, jednou milovali, objevila jsem pod postelí, zatím jediným kusem nábytku, zaschlé psí hovno. Předtím tam bydlela dvojice, která vystupovala s cvičeným pudlem někde v nočním varieté.
Zdá se mi, že kromě chrápání Plíškový je na oddělení až nepřirozený ticho. Že by všichni ti nerváci a labilové měli, kromě mě jediné, tak skvělý spánek? Musím to zkontrolovat: určitě aspoň chodbou korzuje Mobil. Ale na chodbě ticho, jen tlumené světlo a tikot nástěnných hodin. Mobil nikde. Asi i on na noc vypnut.
Dveře na terasu zamknuté. S úžasem zírám na veliké rozsvícené akvárium, které ve dne nevšímavě míjím. Celé hodiny o něj vzorně pečuje ten maník s boxerským chrupem, co mi vnucoval lásku ke karbošům. Vybírá na rybičky i příspěvky od pacientů a miluje Koníře, protože mu dal, haur jeden, dva tisíce na novej filtr. Vyhrál totiž ten den osm tisíc ve Fortuně, protože vsadil na remízu s Kamerunem.
Ryby nespí. A nechrápou. Narážejí tlamama na skleněnou stěnu a zírají na mě jako já na ně. Na skleněnou stěnu mé ponorky. Vypadají jako skleněnky. Jednu takovou jsem dala Tereze, když odešla z domova s krosnou na zádech.
Filtr tajemně bublá jako podzemní pramen. Začínám se s těma rybama oťukávat, cítím to, ty nesmělé počáteční vibrace, jako když jste s neznámým člověkem na první schůzce. Ale musím tu vzrušující komunikaci přerušit, chce se mi strašně čurat.

Přečteno 23. února:

Dveře do sesterny jsou pootevřené, drze do nich strčím hlavu: ta tlustá sestra s knírem pod nosem spí zkroucená na pohovce hned vedle zapnutého rádia, jako by právě slupla rohypnoly pro celé oddělení. Tuc-tuc, tuc-tuc, možná Madonna, možná Beethoven v houseové úpravě. Ale stejně: když si představíte, že tý babě táhne na čtyřicítku jako mně, klobouk dolů! Teda myslím Madonnu, ne tu fousatou na pohovce.
Záchod slouží i jako náhradní kuřárna. Stolek s popelníkem, přetékajícím vajglama, dvě rozviklané židle, smrad a chlad dlaždic. Sáhnu nahoru na skříň, kde mám tajné stabilní místo pro svůj zapalovač. Položím ho zatím na stolek, cigáro až pak.
Mříže v okně mi nevadí. Nic neznamenají. Jsou beze smyslu jako chemický vzorec radonu z periodické tabulky prvků. Kde jsou ty časy, kdy byly obtěžkány a obtěžkávány tisícerými významy! Jsem ráda, že je to zase poctivá mříž, a ne symbol. A toto je poctivej hajzl. Sedím tu tiše, nehybně, dlouze, klidně sebou nechám proplouvat boxerovy rybičky. Ani nevím, jak se všem těm druhům říká, zítra se ho na to budu muset zeptat. Medituji tu v lehké nirváně navozené tichem, úvahou o smradech, dvěma rohypnoly, oči zavřené, aby mě z toho prkýnka zase neskopl pohled tam dolů.
Někdo sem vchází. Strašně se leknu. Tak tohle jsem teď nečekala. Jsou dva, slyším hlasy. Ani nedutám. Co teď? Poslouchám: sedají si ke kuřáckému stolku. Slyším, jak dvakrát cvakne můj zapalovač, který jsem tam před chvílí nechala ležet. Hovoří spolu polohlasem, ale jejich slova se odrážejí od dlaždic k vysokému stropu a odtamtud mi prší na hlavu jako voda ve sprše.
Je to Koníř a Irena.
„Odkop mě jako psa, rozumíš,“ začal mi pršet na hlavu Irenin hlas, „vyměnil mě jako obnošenej kabát, ze dne na den, no problem. Jako kdybych neexistovala. Přitáh ji klidně k nám, když jsem byla doma. Taková totálně vylízaná čůza, místo mozku kus zadního hovězího a místo srdce lahvičku od parfému, znáš ty typy, jenomže holt super figura a prsa jako Pamela Anderson. Hajzl policajtskej. Já mu v kuchyni vařila čínu, měl zrovna svátek, a von jí tam vedle v pohodě vošukával, zmetek.“
„A cos udělala s tou večeří?“ zeptal se trochu scestně Koníř.
„Nic. Coby. Přinesla jsem mu jí do postele jako vždycky. Vona byla zrovna nahoře. Položila jsem mu ten talíř na břicho a on děsně zařval. Bylo to eště horký.“
Slyšela jsem, jak se Koníř dusí smíchem a vychrchlává cigaretu.
„Pak jsem si každej den večer stoupla před zrcadlo,“ pokračovala Irena, „a strčila si do pusy bouchačku. Jako ta holka na tom plakátě, jestlis to neviděl. Je toho teď plná Praha.“
Měla na mysli billboard SBOHEM, JANE, zvoucí na poslední výstavu fotografií Jana Saudka. Ten podepsanej kalendář s popleteným věnováním jsem zasunula pod koberec, aby se nezmačkal.
„Dokázala jsem takhle prostát před tim zrcadlem celou noc. Ta bouchačka byla vodjištěná. Rex byl zavřenej v obejváku a děsně vyl. Po tejdnu jsem se trochu vzpamatovala a šla jsem dobrovolně na středisko. Kvůli němu.“
„Kvůli tomu svýmu?“ zeptal se nechápavě Koníř.
„Ale blbost. Přece kvůli tomu psovi.“
Pokoušela jsemse nehýbat a nedýchat. Bylo nemyslitelné, že bych teď s bujarým pozdravem vyšla ze záchoda.
Slova se ujal Koníř: „…úvěry, až příliš výhodný podmínky, víš. Několika lidem. Lítaly v tom těžký prachy. Pak přišel ten anonym. Mý ženě. Že si počíhaj na děti, až půjdou do školy. Přišlo jich několik, a taky telefonáty. Odvez jsem ženu a kluka na Moravu a nechal se tady zašít přes známý.“
Najednou bylo ticho. Dlouho. Nekonečně dlouho. Už nekouřili. Uslyšela jsem zvláštní zvuky, musela jsem odvozovat obrazy ze zvuků jako Jana. Rozviklaná židle zavrzala, jeden z nich odšoupl stůl. Tiché, ochraptělé Irenino zasmání.
Ano, a pak jsem to u v i d ě l a : jeden smysl nahradil druhý. Jednou porozumím očima VŠEMU. Viděla jsem, jak Irena vstala a postavila se za sedícího Koníře. Sklonila se nad něj, přehodila přes jeho tvář svoje červené vlasy. Dlaněma přejížděla pomalu po jeho krku, po jeho prsou, po břichu…
Začali se líbat a objímat, trochu nemotorně v těch podmínkách. Cítila jsem jeho ruce na jejích ňadrech pod noční košilí. Zrychlený dech. Irena si klekla. Koníř se chytil stolu a přidušeně zasténal. Škoda že tam nebylo zrcadlo. Irena by se mohla pozorovat, i když to, co teď měla v ústech, byla docela jiná zbraň.
Sáhla jsem si tam dolů. Vzrušení mi teklo i po stehnech. Ve třech jsem to nikdy nezkoušela, napadlo mě, a musela jsem se zahryznout do vlastní ruky jako vlk. V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona. Jako vlk, aby mě neprozradily vzdechy rozkoše, která mě náhle zaplavila, jako bych jediným úderem rozbila akvárium.

Přečteno 25. února:

Musíš počítat s tím, že čas od času se ty bolesti budou vracet, přepadnou tě náhle a bez předehry jako záchvat, v tunelu mezi dvěma zastávkami metra, uprostřed rozhovoru s přáteli, až pootočíš klíčkem u schránky na dopisy, na prkýnku nádražního záchodku, v obuvi před vyrovnanou řadou černých lakovek, ta vůně kožených pásků a kabelek, parfém, co tě právě minul v davu Na Můstku, smrad chcanek z průjezdu na Žižkově, tvůj vlastní pach, který ti utkvěl na prstě – srazí tě to na kolena nečekaně a zákeřně jedinou ranou a z krku se ti bude drát psí vytí – rozkoš a bolest se prolínají jako prsty při modlitbě – abys to vytí udržela uvnitř, musíš si vrazit pěst mezi zuby a prudce zkousnout, střídej hluboký dech a výdech a rychlé psí dýchání jako při porodu, jako když z tebe před osmnácti lety páčili Terezu, a hlavně se nemodli, vydrž to, nemodlit se, protože pánbůh má jiný starosti a ono to za několik nekonečných minut přejde samo.

Sedíme s Jakubem v zahradě na pařezech. Míjí nás šest potomků paní Plíškové, jdou na návštěvu, úzkou asfaltkou mezi keři jeden za druhým, takže vypadají jako Panova flétna.
„Celou noc jsem nespala, Jakube,“ brečím. „Ráno v šest jsem poprosila sestru, že si musím nutně zavolat, aby mě pustila – oddělení se otvírá až v sedm. Zavolala jsem z vrátnice. Ve tři máme sraz na Pavláku, před tou Čínskou restaurací.“
Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Jemu, nikomu. Jenom Petře.
„Ta ženská,“ ukázala jsem na děti, mizející už v budově, „vydává v noci zvuky jako všechny tibetský kláštery dohromady. Nemůžu spát.“ A teď nemůžu zastavit ten pláč. Jakub mi podává čistý kapesník. Kapesník zavoní žehličkou.
„Chtěla bych s tebou na ryby,“ řeknu. Zasměje se. Mlčíme. Mou ruku s marlborem opět postihlo zemětřesení. Tak tedy můj muž mlčí, ale já dobře slyším, co mi říká můj muž, můj bratr, můj nejlepší přítel. Ale je jím ještě? Mám na to právo?
„Jestli chceš přežít, nepůjdeš tam. Budeš spánembohem rozstřihávat nekonečnej kotouč gázy na čtverečky nebo poslouchat boxerovu nekonečnou přednášku o akvarijních rybkách. Ale jestlis to vzdala a chceš chcípnout, rychle si umej hlavu, vypadáš strašně, použij po měsíci řasenku a vyraz na Pavlák.“
„Chtěla bych vidět Terezu. A mámu.“ Lžu. Kecám. Ve skutečnosti bych chtěla vidět jenom… „Chtěla bych, abys mi zase jednu vrazil.“
Jakub na pařezu zkameněl. Něco jsem zase zvorala.
„Co to támhle jde za cvoka?“ ukazuje na chlapa, kterému kolem tváří vlají dlouhatánské licousy. Skutečně: chlap má vytřeštěný výraz a dělá kroky dlouhé jako Armstrong na Měsíci.
„To je primář našeho oddělení.“
Na ten Pavlák jsem nešla. Při obědě jsem zase panu Járovi rozkrájela maso a pak se celé odpoledne opalovala na terase, nenamalovaná a s hlavou neumytou.
Když mi bylo osmnáct jako Tereze, byla jsem si jistá, že jediný sociální model, který budu schopná v životě akceptovat, je komuna. Květinky, indické hábity, marjána, mrkev z vlastního záhonu, make love not war. Bankovní sektor, nadnárodní průmyslové korporace, nějakej americkej maník procházející se po Měsíci nám může bejt ukradenej. Veselej chaos, v kterým pobíhají nahatý špinavý šťastný děti. Kvílení Hendrixovy kytary; jen občas z té idyly někdo vypadne, to když se zbaběle rozhodne vrátit se do sak a do struktur, nebo když někoho odvezou, protože se předávkoval. Všechno a všichni jsou všech.
Místo komuny ale komunismus a dnes ráno, devět let po jeho pádu, komunita. Komuna, komunismus, komunita. A pak že mi hrozí dezorientace: můj život je na prahu čtyřicítky přehledný jako encyklopedie.
Komunita je, když se pacienti v čele s primářem sejdou v jídelně a společně řeší praktický chod oddělení. Komunita se koná dvakrát týdně. Komunita je někdy velmi zábavná. Rozhodně víc než komunismus. S obavami si všímám, že se boxer dusí vztekem.
„Chci něco říct,“ vybuchne do ospalého a lehce rozpačitého ticha.
„Proto tu jsme,“ zahřmí primář.
Vidím ho na pódiu. Má bas a jurodivý vzhled jako postava ze Zápisků z mrtvého domu. Mám samozřejmě na mysli operní zpracování Leoše Janáčka. Vypadá opravdu jako bizarní kombinace bezdomovce a té nejlacinější karikatury psychiatra. A ještě něco: kdybych ho potkala na mrtvém nočním sídlišti, začnu volat o pomoc.
„Někdo ukrad peníze na rybičky.“
Všichni strnou. Ti labilnější z nás zrudnou v hrůze, že zrudnutí na ně vrhne podezření. Boxer probodává pohledem jednoho po druhém jako ten zasloužilý pracovník FBI, co odhaluje zločince pomocí telepatie.
Primáři se nepodaří potlačit zívnutí, sestra Bodrá-Rázná přebírá velení. Nic není neřešitelné, tvrdí usměvavě celou svou osobností. Zejména její ohromná dobrácká mateřská prsa o tom nenechávají nikoho na pochybách.
„Kdy jsi to zjistil, Jiříku?“
„Včera po druhý večeři pro ty holky, co nejedi. Tady na tom stolku je plechovka pro dobrovolný příspěvky na akvárium, to všichni ví. Bylo tam dvě stě sedmdesát pět korun. Sou pryč i s plechovkou.“
„A od čeho byla ta plechovka?“ zeptá se Pepa a přímo září pýchou nad rafinovaností své otázky.
„Od takovejch těch americkejch fazolí v rajský omáčce,“ odpoví zaraženě Jirka.
Je to zvláštní, ale já vím, kdo to udělal. Na to nemusím mít zázračné schopnosti agenta FBI. Na to stačí dobrej čuch na lidský pachy. Kde je? Aha. Sedí až vzadu pod televizorem vedle nudící se Daniely, která si něco čmárá do skicáku. Miluška. Voňavá, čisťounká, napudrovaná a nevinná jako mimino. Možná opravdu neumí do pěti počítat, aspoň se tak tváří, ale do dvě stě sedmdesáti pěti určitě ano. A stejně ti to nebude stačit ani na jednu náplast.
„Takže, lidi,“ zvolá sestra, elektrizující okolí svou pozitivitou.
„Lidi sou hnusný,“ vyštěkne Jirka.
Jasně. A neprůhledný. Na rozdíl od rybiček.
„Vyřešíme to následovně.“ Primáře však zjevně její pozitivita nijak neelektrizuje. Má podezřele přivřené oči, a jak funí, poletují mu licousy kolem tváří jak chuchvalce prachu dole v tělocvičně.
„Dáme zloději příležitost. Do zítřka do večera bude plechovka na svém místě.“

Přečteno 27. února:

Mám dojem, že jsem se ocitla v Makarenkovi. Začínáme žít. Rychlý šípy, Timur a jeho parta, Beverly Hills 902l0 – něco na ten způsob.
„To bychom měli. A co dál?“
Co dál? Všichni čučí do linolea. Mobil už nevydrží sedět, popadne konývku a beze slova vysvětlení mizí na chodbě. Daniela si začne prozpěvovat refrén nejnovějšího hitu skupiny Spice Girls. Má docela pěkný hlas, s Petřinou španělkou, už zase funkční, by to mohlo znít super.
„Jak jste spokojeni s tou novou uklizečkou?“
Tohle nemělo přijít. Miluška náhle vyroste a mohutně se nadechne. Tohle je její parketa, prostorná a efektně nasvícená jako jeviště. Mohutně, velmi nebezpečně se nadechne – ulétnu, ulítávám, už letím, už tu dávno, dávno nejsem.
Jsem najednou zase s tebou, jsem v tobě a ty ve mně, i když nechci, nechci, nechci. Tepnami mi putuje tvůj hlas, právě teď (Miluščiny stížnosti neberou konce) je někde v krajině břišní. Je zbrocený mou krví, ten hlas, je od ní k nerozeznání, tvůj hlas se stal mou krví, je rudý a putuje mi k srdci a zase ze srdce, zatímco moje krev mluví.
Filtr z chodby, podzemní pramen, útěšně bublá; Daniela tichounce zpívá a moje krev mluví tvým hlasem… A najednou se mi rozsvítí, je mi to jasný: Proč jsem tě tehdy nezabila, v té velkorysé vteřině, která k tomu zvala a která se už nikdy nevrátí? Co se nestalo, nestane se už: a tak jen česnekovej věnec a kůl do srdce, který je mý. Kleptománie, koprolálie, komuna, komunismus.
„Tak kdopak mezi nás přibyl a kdo jde domů?“
A komunita. Její součástí je i to, že se na ní noví pacienti představí a vyléčení jedinci poděkují nastotisíckrát za vyléčení. Tentokrát není vyléčenej nikdo.
Ale vstává starší pán, včerejší příjem, celý se neovladatelně třese. Nic neobvyklého zde. A jak zbrkle vstane, židle se s hlukem překotí dozadu. Primář sebou trhne a probudí se. Daniela dozpívá ZIGA-ZIG- AH a zmlkne.
Jirka sice židli bleskurychle zvedne, ale ani na okamžik nepřestává trucovat. Vypadá jako sumec a ta podoba se nemění, ani když ho Koníř začne chlácholivě ujišťovat o svém dalším sponzoringu akvária.
„Jmenuju se Jaroslav,“ představuje se muž. Ráčkuje a nepřestává se třást, schovává raději ruce do kapes. Kapsy se začnou mrskat, jako kdyby v nich měl dvě vzteklé zmije. „Je mi pětapadesát. Jsem ženatý, mám dvě děti a tři vnuky. Pracuju… pracoval jsem celej život jako stavební inženýr.“
Odmlčí se. Najednou ticho. Strašný, až se chce do něj vykřiknout: „Mami!“
A do toho ticha se za dveřmi z chodby ozývá tikot nástěnných hodin a snad ještě pravidelnější krůčky Mobila.
Jako každý má pan Jaroslav právo říct i neříct důvod své hospitalizace. Vím, že ho řekne. Nemá už co ztratit.
„Jsem tu proto, že…“ zarazí se jen na okamžik. „Mám rakovinu. Umírám.“
Nikdo se ani nepohne. Primář kouká do země jako všichni ostatní. Jeho oči přestaly být očima lékaře, jsou to oči jednoho z nás. Vlezle si přisedla, na tu volnou židli vedle Bodré-Rázné, sedí tu s námi a nepřestane existovat, když rozbijeme zrcadlo.
Při obědě se pan Jaroslav šourá k našemu stolu. Nejí, tváří se bezradně… Jsem úplně blbá, netrkne mě to.
„Je mi to hloupý, ale… nemohla byste mi to maso rozkrájet?“ poprosí mě. Fakt blbá. Přece ten třas. Nezastavitelný.
„To víte že jo. Ale počkejte chvilku.“
Nejdřív musím, jako obvykle, nakrájet maso Petře.

Druhej den večer stála plechovka opravdu na svým místě. Heinz Beans in Tomato Ketchup. Nová, plná fazolí, zavřená, s cenovkou na víčku. Chudák Jirka. Drsnej fór.

Přečteno 2. března:

Jsem v mámě. Pozoruju ji a očichávám zevnitř. Zdá se mi, že se její pach změnil, přibyl mu nějaký nový odstín. Trochu se tu porozhlídnu: proplouvám obratně mezi tepnami vzhůru, míjím její vnitřnosti, labyrint střev a játra a slinivka a žaludek… Všechny ty orgány jsou živé a krásné a hučí hlubokým ÓM vesmíru.
Konečně v plicích. Světélkují jako staniol od čokolády. Od bílý fidorky. Dostanu na ni chuť, velikou a vzteklou jako zmlsaný, rozmazlený dítě. Ale vtom si všimnu něčeho divnýho: na tom staniolu je skvrna, která tam nemá co dělat. Ta skvrna se zvětšuje, sice nepozorovaně, ale mě neoblafne. Jako když na mokrou čtvrtku kápnete hustou hnědou a záběr procesu zpomalíte, že by vystačil na celovečerní film.
Roste to směrem ke mně, neodvratně. Vidím cigaretu zapomenutou v popelníku: proměňuje se v popel, který ale důsledně zachovává její tvar. Jako by ji parodoval, napadne mě. Jako by se smrt posměvačně opičila po životě.
Zpanikařím a dám se na útěk. Ale má předtím tak obratná tempa váznou, zapomněla jsem plavat a cítím, že ten hnus – hladový i po mně – se rozpohyboval za mnou. Co tu vlastně dělám? V mámě? Jsem přece dospělá. Brzo mi bude čtyřicet. Mám dospělou dceru. Manžela. Skvělé zaměstnání. Trojpokoják na sídlišti. Jsem samostatný jedinec, nikoli součást jiné bytosti. Jen jednou v životě jsem měla chlapa na jednu noc. Nic moc. Atletika a coca-cola. Sprostý slova mě musel naučit pozdějc někdo jinej.
Okamžik od okamžiku je její pronásledování rychlejší, zatímco já se zamotávám v síti máminých žil a nemůžu dál. Ohlédnu se: blíží se za mnou, ta mrcha. Plavnými, elegantními záškuby jako krakatice. Mohla bych ji zkusit zastrašit, okřiknout, ale to bych ji musela pojmenovat. A ve svým věku už dobře vím, že většina věcí začne existovat teprve pojmenováním.
Kudy ven? Každá žena má sedm otvorů. Nebo devět? Některý ženský jsou dokonce jak cedník. Ale kterej je nejblíž? Mami, maminko, pusť mě! Já nechci! To, co mě chce dostat, v popel proměnit, je přece… TVOJE NEMOC!
Probudím se. Zaplaťpámbůh. Bruce Willis se nakonec z té neprodyšně uzavřené budovy prostřílel. Ve dveřích přešlapuje bosá Terezka v noční košilce. Oči má ještě jinde, bůhví co se jí taky zdálo.
„Mami!“
No jo, už to zase začne. Nechce jít do školky. Bude ji bolet hlavička a bříško. Musím jí sáhnout na čelíčko. Najust si zapatlá mikinu zubní pastou a punčocháče navleče obráceně. Dá se do breku, protože ty druhé ji hrozně štípou.
„Musim zůstat doma, v noci mě vysál komár,“ řve a převrhne hrnek s kakaem.
„Buď ráda, že to nebyl upír,“ odseknu.
„Kdo je to upír?“ zeptá se s náhle probuzenou zvědavostí a přestane brečet.
Svitne mi naděje. Třeba se mi podaří dostat ji do školky s boží pomocí Draculy. Začínám zeširoka, popisem chmurné transylvánské krajiny. Nocí drkotá černej kočár. Do toho zvoní telefon a někdo u dveří. Zaboha se mi nedaří najít složenku a čistou podprsenku. Sousedka spustí, že jí kape topení, nejde Nova a že se někdo vyblil do nákladního výtahu. Její rozklad je ještě podrobnější než můj popis transylvánské krajiny.
Docela normální ráno, jaké zná každá docela normální zaměstnaná žena. Na feminismus nemám čas a navíc žiju v přesvědčení, že je to jen marota, pouhý rozmar zhýčkaného Západu, kde ženský nevědi, co roupama. Mandelinkou bramborovou si republiku rozvracet nedáme.
Docela normální ráno, až na toho krvelačnýho hraběte ve sklepě.
„A mami, proč se neodrážej v zrcadle?“ drmolí vzrušeně Terezka. To ji evidentně zaujalo nejvíc.
Najednou rána: o kamennou podlahu zařinčelo víko rakve. Ne. Jenom hrnec z odkapávače.
„Já taky nemám ráda česnek, ale tam jsem vidět, koukej.“ Stojí před zrcadlem a má už dokonce zavázané tkaničky. Zhasnout, zamknout, použít osobní výtah, v nákladním se vozí zvratky.
Dole na chodbě se srážíme s Igorem. „Čau, Lucino! Hezkej den, dámy!“ letí do práce.
„To je ten strejda, co spravuje nemocný auta?“
„Jo. Je automechanik.“
„A odráží se v zrcadle?“
„Určitě.“
„A proč ti říká Lucino?“
„Protože je to Jouda z Máslovic.“
„A proč…“
Vycházíme z domu. Celou noc pršelo. Asfalt plný vody a to mokro plné velikých žížal. Některé jsou už rozšlápnuté na kaši, jiné se kroutí proti nám. Pokoušíme se jim vyhýbat, nezašlápnout je, ale jsou všude, poskakujeme mezi nimi – a vtom Tereza uklouzne po jedné z nich jak po ledu.
Zvedám ji: má ten sliz i na dlaních. Začne příšerně řvát a já se jí vůbec nedivím. Když byla malinká, vysypali se jednou Jakubovi v předsíni červi z plechovky. Dostala záchvat. A teď moje dcera křičela a křičela a křičela, a já ji bezmocně litovala a nemohla jí nijak pomoct, protože na červy a žížaly jsou všichni upíři krátký.
Ten křik malý Terezy mě probudil. Nade mnou stála Miluška. Je to dost silný kafe, když je Miluška to první, co spatříte po probuzení. Hned vás to postaví na nohy a zatoužíte zpět k žížalám.