Přečteno 4. března:

„Vstávejte, pani Lucie, vy dneska nejste k probuzení!“ V hlase jí zní zdušená zloba. Proč? To já bych ji měla teď sežrat vzteky; tahá mě z postele za zápěstí a svou pazourou, mastnou od krémů, mi svírá stigmata.
Je fakt zpruzená, celá. Na tváři jí vyskákaly fleky, takový ty nepřepudrovatelný. Asi jí spadla z prdele náplast.
„Zaspala jste i snídani.“
Co se tak stará? V šest mě Fousatá vytáhla na odběr. V polospánku jsem se dopotácela do sesterny. Zírám na jehlu, zabodnutou v mé žíle. Zírám na stříkačku, v níž zvolna stoupá sloupec mé krve… Mé krve, krve…
„Vzrušuje tě to?“ knokautuje mě náhle zas ten hlas. Bože: proč se ptá na krev, když je sám krví?
„Neomdlíte mi tady?“ strachuje se sestra.
Jak to mám sakra vědět, před očima rozpínající se vesmír plný oslňujících hvězd?
„Neomdlím. Jak můžu omdlít, když ještě spím. To je snad jasný, že když někdo spí, nemůže omdlít…“ A já jsem teď ve vnitřnostech své matky, je to velmi, velmi příjemné, o skvrně nemám ještě ani potuchy, ještě jsem k ní nedoputovala. Jsem k nezastavení, melu nesmysly, protože kdybych se teď odmlčela, plácla bych sebou Fousatý k nohám jak prasklej balonek.
„Můj muž od mládí cvičí jógu, víte. Hned tak něco ho nerozhází. Ale když měl Terezu vypravit do školky, nepomohla mu ani dynamickou meditací vyprázdněná mysl. Tekly mu nervy stejně jako mně. Akorát se to snažil potlačit – jen lícní sval mu cukal jak Vinetúovi při vyjednávání míru s bělochama.“
Z posledních sil jsem vylezla na chodbu.
„Čau, Mobile,“ vzala jsem plačící dívku kolem ramen, shovívavě jako Daniela. Ale spíš jsem se v tu chvíli potřebovala o někoho opřít. Ulila mi z konvičky vodu na bosou nohu, to mě trochu probralo. K posteli jsem dotápala podél stěn po vzoru Petry.
A teď mě budí ta stokilová zlodějská parfumerie! Zabouchnu za ní dveře od výtahu. Nákladního. Toho s těma zvratkama. Nemůže ven. Uvízne v mezipatře a z koutů se vydávají na pochod pavouci. Tahle představa, sladší než fidorka, sladší v tuhle chvíli než tvoje hrdlo a tvoje rty a tvůj jazyk a tvoje zuby, zafunguje jako dokonalý startér a rozbuší mi srdce víc než Konířova zbraň v Ireniných ústech.
„Na skupinu, Miluško! Vzhůru na skupinu!“ zavelela jsem, vyskočila z postele a energicky vklouzla do džín: chodidla, kotník, lýtka, stehna – ne, nebudu trestat svoje tělo. Ještě se mi bude hodit.
Přišel mě navštívit Pavel. Nevšiml si mě, uviděla jsem ho první; bezradně přešlapoval naproti sesterně před nástěnkou. Pavouk ho zaujal, to bylo patrné. Pak si četl ty chytrý rady do života pro sebevrahy, jako že na Nuselák si vemte teplou obuv, protože byste mohli nastydnout od nohou.
Žádnej ten slogan nesahal tomu, kterej mi Pavel napsal v dopise, ani po kotníky: Co tě nezabije, to tě posílí (aspoň na chvíli). Pod ty cancy jsem aspoň přičmárala fixem: NEPROPADEJTE NADĚJI. Taky dobrý. Ale druhej den to bylo přeškrtaný a pod tím: TY SI ŇÁKÁ CHYTRÁ, KRÁVO?
Ohromilo mě to, a nejenom ten otazník na konci: z čeho dotyčný tak bezchybně usoudil, že jsem žena, tedy nikoli vůl?
Pavel je krásnej chlap. Nepozorována, skrytá za akváriem, si ho vychutnávám. Přestože je mu třiatřicet, Kristovy roky, má vlasy efektně prokvetlé jako stárnoucí hollywoodská hvězda. Prej už od dvaceti. Miluje tenis, nevinný osmnáctky a Jacka Kerouaca. Víc než já Jacka Londona kdysi… Ale tím veškeré odkazy k Hollywoodu končí. Pracuje v nějaký rakouský bance v oddělení likvidity. Vůbec netuším, co to obnáší, a vždycky si pod tím slovem představím krematorium.
Pavel je nenapravitelnej romantik a melancholik. Mlčí se s ním velmi inspirativně. Mezi jednotlivými likvidacemi píše jednu melancholickou a romantickou báseň za druhou. Teprve teď si všimnu, že mi opravdu nese tu slíbenou růži. Žlutou.
Z pokoje vyleze Daniela, hlavu ještě celou rozcuchanou spánkem. Podívají se na sebe. Daniela se sice zastaví na kus řeči s Mobilem, ale zjevně jen proto, aby setkání s mým atraktivním přítelem prodloužila. Daniela obdivuhodně koresponduje s tou růží: podobá se jí: je dlouhá, útlá, má stejnou barvu vlasů – vlasy jako rozcuchané korunní plátky – a po těle trny nepřístupnosti a provokativního chladu.
Najednou se leknu, že k ní Pavel přistoupí a tu růži dá jí. To přece ne! Jsem šťastná, že mi záleží na růžích a na maličkostech, rychle vylezu z úkrytu a demonstrativně ho před Danielou políbím na ústa. Bože: ten dotek rtů… To jsem přehnala: ucítila jsem ho jako boxerský direkt v krajině břišní. Jak dlouho jsem se už nelíbala? A neobjímala? A nemilovala? Celá chodba na okamžik zmizí: celej svět se na tu nekonečnou, děsivě bolestnou vteřinu scvrkne do mé pravé bradavky v tvých něžných zubech.
Sedíme na terase, myslím, že se Pavel v téhle společnosti cítí jako doma. Rozhodně líp než mezi rakouskými bankovními úředníky.
„Máš to tu přepychový jako v hotelu California.“
„To je nějakej starej hit, ne?“
„Nekuř tolik, strašně hulíš.“
No jo. Náš tenista, co začíná den činkama a řevem Nirvany.
„Já musim. Mně to doporučila doktorka.“
„Vypadni odtud se mnou, mám dole u Pavláku zaparkovaný auto. Sjedem do Krumlova na Schieleho.“
„Si schielenej?“ Ale proč ne? Jednou se tam stejně budu muset podívat, abych odčinila svoje lži.
„Ne. A ty už taky nebuď. Nic a nikdo za to nestojí.“
Před námi sedí Daniela, šíji jak od Schieleho. Avšak to, co čmárá do svého skicáku, opřeného o kolena, je čirá a poněkud brutální abstrakce.
Oba, Pavel i já, nespouštíme při hovoru z té šíje oči, jako by právě tam na tom místě, na té medové pleti probíhal nějaký neobyčejně napínavý děj.
„Víš, proč se začaly vyrábět bílý fidorky?“
Daniela i Irena s Konířem, kteří nás odposlouchávají s těžko skrývanou zvědavostí, čekají napjatě pointu.
„Aby si černoši neukousli ruku.“
Začnu se chechtat, jako jediná. Ostatní nereagují, kouří a ulpívají pohledem v kaštanu, jako by to byl ten strom, pod kterym se rozsvítilo Buddhovi.
Je to blbej fór, já vím. Ale když vám blbej vtip vypráví chytrej melancholik, je to k nezaplacení.
Večer mi pořád ještě ležela na posteli ta žlutá růže. Ty víš všechno o mně, Pavle. Ty a možná Jakub. Jinak nikdo na světě.

Pokoj byl prázdný, jenom slepá Petra vybrnkávala na španělku flamenco. Zalezla jsem si s tou růží pod deku a líbala se s ní a objímala ji tak dlouho, dokud moje stehna a tvář a ruce nebyly od jejích trnů samá krev.

Přečteno 6. března:

Ve vrátnici visela na telefonu ženská. Taková mladá panička, prsatá a celá do kulata, v nemoderních květovaných šatech. Na první pohled účastnice zlevněného dvoudenního zájezdu z Máslovic do Prahy. Na druhý taky. Prolítnout Hradem, zkouknout Gotta v Muzeu voskových figurín, vybílit Holešovickou tržnici, hurá domů a pak dávat na návsi hádanku: „Jestlipak víte, kolik nohou má zvednutejch ten kůň na Václaváku?“
Zarazila se. Jednu? Dvě? Tři těžko.
Vrátnicí projíždí dodávka s obědama. Ta, co čeká na telefon, se vmáčkne do špinavý omítky. Řidič na ni s přisprostlým šklebem vystrčí špičku jazyka. Vteřinovej flirt, zatímco se panička z Máslovic snaží ječákem překřičet hluk motoru a tlukoucích se varnic. Dává někomu detailní instrukce, jak zachovat bezchybný chod domácnosti i bez její nepostradatelné přítomnosti.
„Napiš si číslo sporožira. No jasně. Jo. Máš tužku? Hovězí je na mrazáku, udělej mu rajskou. A nepřeslaď jí jako minule. Housle má na Novodvorský. Z Kačáku stoosmdesát dvojkou.“
V okamžiku, kdy se ta, co čeká na telefon, dozví, že se Milošova nová tepláková souprava pere na čtyřicítku, rozhýbou se jí regulérně všechny nervy jako chodník plnej žížal. Otočí se. K vrátnici rázuje Daniela s Irenou. Rozmnožit frontu. Proč si nezavolaj z Konířova mobilu?
„Už se vykecává dlouho?“ kývne Daniela otráveně směrem k Vesnický-Květovaný.
„Po pěti hodinách jsem to přestala sledovat.“
První věty, které si v životě vyměnila s růží.
„Hm. Nevesely truchlivy. Nemáš cigáro?“
Celou svou bytostí poprosí pánaboha, aby se jí ruka s máčkama neroztřásla. Přestože ví, že ten má jiný starosti a že modlit se na tomto světě za to, aby vám nevibrovala ruka s krabičkou cigaret, je egocentrická drzost těžkého kalibru.
„Otoč se,“ řekla náhle Daniela, „máš vzadu košili od omítky.“
Strne. Daniela si ji otočí a začne ji rázně oprašovat, vyklepává její černou košili, jako kdyby visela přes klepadlo, a ne na jejím těle. Drží jak pes. Danieliny dotyky začnou pozvolna slábnout jako vzdalující se bouře. Zničehonic jí začne rukama něžně přejíždět po zádech odshora dolů. Zdá se, že to nikdy neskončí. Jako telefonát té užvaněné ženské. Jo, takhle se to dělá: pomocí něžnejch doteků a shnilejch banánů.
Takhle se vyháněj zombie s devadesátipro­centním úspěchem. Konečně. Vložte kartu. Třicet sedm jednotek.
„Čau, Pijére, Lucie.“
„No je to možný? Ty žiješ? Kterej hrob byl obsazenej?“
Cynik. Můj bože: on je ten člověk snad doopravdy upřímně rád, že mě slyší! Její vlastní šéf! Neuvěřitelné.
„Kdy tě pustěj, cvoku? Eva maká za tebe a ty se flákáš po blázincích. Kde vlastně jsi? V Bohnicích?“
„Ne. V hotelu California.“
„Aha. Potřeboval bych nutně tu recenzi na Churchilla.“
Churchill? Kdo to je?
„No na tu tlustou monografii, co vyšla v BB Artu.“
Najednou pocítí prudkou radost. A vděk. Vděk za to, že v dějinách, v nichž žije, se nelze ztratit: Jsou plné turistických značek, osob, událostí a předmětů, které ji starostlivě vedou za ruku jak rodiče. Je v nich i Churchill, ovšem, jako osa jistoty, je v nich a bude navěky jako stůl, který je stolem, a tento telefon, o jehož existenci nelze pochybovat, lze se ho jen pevně držet jako světla na konci temného tunelu.
Pak volá mámě. Zdá se jí, že tón jejího hlasu se trošku změnil, přibyl mu nějaký nový odstín. Je láskyplný a ochranitelský jako obyčejně, ale…
„Mami, nestalo se něco? Jsi v pořádku?“
„A proč bych neměla bejt v pořádku?“
„To je jak v tom židovskym vtipu. Neodpovídej mi na otázku otázkou.“
Co se stalo? Nebo je ta úzkost v matčině hlase jenom projekce té její?
„Už musím končit, mami. Zavolám zítra. Je tu fronta.“
„Máš je eště trochu bílý,“ utrousí Daniela, když se míjejí ve vrátnici. Něžné doteky, shnilé banány…
Stačilo.
Zkusí to obrátit: něžné banány a shnilé doteky. Ale i v šatech surrealismu to zavání škvárem. Raději se jde přezout do adidasek a zaběhat si do zahrady.

Přečteno 9. března:

Anorexie, česky nechutenství, ztráta chuti k jídlu. Naopak při tzv. bulimii bývá chuť k jídlu chorobně nadměrná. Česky se bulimii říká vlčí hlad (viz Jack London; neplést si s Jackem Kerouacem, natož s Jackem Rozparovačem).
Bulimií, jak známo všem obdivovatelům, začala trpět princezna Diana poté, co se dozvěděla, že jí Charles zahejbá. Tajně chodila do královské kuchyně a užírala a užírala zpod pokliček tak dlouho, dokud to nevyblila zpátky.
Co to je komuna, komunismus a komunita už podruhý vysvětlovat nebudu.
„Tu recenzi mám na stole. Řeknu Jakubovi, aby ti jí tam hodil.“
Všechny jsem tu začala otravovat dvěma fikanými hádankami: kolik nohou má zvednutejch kůň na Václaváku a jak se jmenuje, jméno i příjmení, babička z Babičky Boženy Němcové. Na tu druhou otázku, kromě pana Moudrýho-Koníře ovšem, uměl kupodivu odpovědět pouze primář. Nechápu, proč jsou ty nejvzdělanější mozky většinou k nerozeznání od houmlesáků a sibiřskejch trestanců.
Daniela a Mobil trpí anorexií. Bulimička tu momentálně není hospitalizována ani jedna, přestože moje konzumace bílých fidorek, o níž Pilátová nemá tušení, začíná mít mírně patologický nádech. Mám jich plný stolek, a když mě zabolíš, stačí nakouknout dovnitř do zlaté záře.
„Co to tu furt smolíš?“ šmíruje Pepa mou propisku letící papírem. Dostala jsem ji jako dárek od Pijéra, když se vrátil ze zájezdu do Tibetu.
Stala se mu tam nemilá, leč pro něj typická příhoda: vystoupali z úpatí Himálaje k druhému základnímu táboru a on si z radosti lokl ferneta. Jenomže zapomněl, že Churchill je Churchill a Himálaj Himálaj: v té nadmořské výšce okamžitě ztratil vědomí. Museli pro něj poslat z Karáčí vrtulník a do konce zájezdu s ním nikdo nepromluvil ani slovo.
Od tý doby vím, že se v životě lidským nemá chlastat fernet a už vůbec ne na Everestu. A od tý doby mám taky tu propisku: celou černou, jenom můj ukazováček se při psaní dotýká kulatého znaku jin a jang. Jakub mi ji strašně záviděl.
„Píšu o bílejch fidorkách,“ odpovím Pepovi.
Ta odpověď ho kupodivu dokonale uspokojí. Odchází klátivě chodbou k lítačkám, patrně projít se na Karlák přes Hodkovičky. Jeho nohy vyčuhující z kraťasů jsou, přestože i on tráví většinu času na terase hotelu California s cigárem, bílé až do zelena (nepřeháním), dlouhé a tenoulinké jako dvě špagety. Mám dojem, že kdybych se jich jen dotkla, prasknou vejpůl.
Hodkovičky. Kvůli své nemoci přerušila Daniela studium na Umprumu a dělá tam teď čas od času vychovatelku v pasťáku pro padlý holky.
Bydlím nedaleko, chodívaly jsme s Terezou kolem té budovy na procházky. Holky se flákaly po zahradě a hulily a jejich řev a smích byl slyšet až do Modřan: s koprolálií si rozhodně hlavu nelámaly.
„Proč sou mami za tim vysokym plotem a proč maj v oknech mříže?“
„Protože zlobily. Sem zavíraj zlobivý holčičky. A tyhle dva vlci je hlídaj, aby neutekly.“
(Byli to fakt vlci, na to vem jed, a mým tělem právě zalomcoval vlčí hlad po sladkostech, po všech těch tvých sladkých, bílých, kulatých sladkostech, které mi byly jednou provždy surově odejmuty, div jsem z toho nechcípla.)
Od té doby byla Tereza jako vyměněná: stačilo jí připomenout vysokej plot s hroty, mříže a vlky a sekala dobrotu jedna radost. Možná poněkud traumatizující výchovná metoda, ale velmi účinná. Bohužel jen do puberty.
Pepa taky trpěl anorexií. Buď tu byli všichni děsně hubený, anebo děsně tlustý. Pokud to nebylo způsobený poruchou v přijímání potravy, pak určitě dysfunkcema štítný žlázy. Když ženský špatně fungujou hormony, pomate se jedna dvě. To vím od Milušky, která je sama stokilově přesvědčivým důkazem této teorie.
„Copak to píšete, paní Lucinko?“ div mi nevleze do papíru. Dostanu chuť do něj Milušku zabalit, celou, zabalit a odeslat doporučeně místo dalšího dopisu na tvou adresu, tobě tam na Chodov, aby tě ta bomba po otevření roztrhala na kusy. Ale jak tak na ni koukám, dalo by to moc práce. Kolik papíru bych musela ještě popsat, aby to vystačilo na zabalení Milušky? Další fikaná hádanka.
„Určitě píšete deník pro Pilátku, ne?“
Kolem krku má veliký plážový ručník. Such a lovely face. Dnes jde do sprchy teprve potřetí.
„Ne. Píšu esej o krvi.“
Co je to esej, neví, ale na to druhé slovo zareaguje úlekem.
„A jestli vám můžu poradit,“ odložím zaujatě jin a jang a zatočím si kolem dokola prstýnkem, láskou, která jako on, ten kroužek, nikde nezačíná a nekončí, „používejte místo mýdel sprchový gely, jinak se dočista vysušíte. Anebo pak je prej dobrý koupat se v… no… Možná jste něco četla o čachtický pani.“
Pro dnešek měla dost.
Chtěla jsem být taky už čistá, očištěná, tam tehdy na té chodbě vedle boxerových rybiček, vedle mých němých sester.Očištěná, osvobozená a znovuzrozená. Jak se to řekne, když vymýtání zlých duchů, satana a zombie dopadne úspěšně? Ano: vymýcená. Chtěla jsem být dokonale vymýcená, v rodném lůně bezpečném tvou neexistencí, vymýcená a vyprázdněná jako Jakubova mysl na rybách.

Přečteno 11. března:

Chtěla jsem patřit k rodu žlutých růží, k té nepřístupné a chladné dynastii, a neměla páru o tom, že ten nejsmradlavější rybník mě teprve čeká.
Markétu dnes poslali domů.
„Totálně odmítala spolupracovat,“ řekla Pilátka tónem agentky StB, Stasi a gestapa dohromady.
Markéta už nemohla ani chodit, jak byla zesláblá. Jen kostra potažená kůží a v kdysi krásné tváři oči dětí z Osvětimi. Nedokázala do sebe vpravit už ani piškot. A nemohla žít věčně na kapačce. Sedávala v jídelně před televizí, na klíně nikdy neotevřený jogurt. Bylo jí devatenáct. Jednou mi na terase ukazovala svoje fotky z dob, kdy pracovala jako modelka pro jednu berlínskou návrhářku.
„Chtěla bych pracovat a žít v Paříži,“ říkávala, ale pak už neříkala ani to.
Sbalila si do tašky přes rameno ty svý krásný šaty, v kterejch tu chodila a který na ní plandaly jako zamávání na rozloučenou, a odešla domů umřít hlady.

Přišel mi další dopis od Pavla, mého jihočeského melancholika.

Milá Lucie,
jsem strašně unavenej. Večer se těším, až půjdu spát, to je jediný, na co myslim. Asi mě vysávají monitory počítačů, tahají ze mě sílu a energii, přes podzemní kabely nebo přes družici visim někde v pekle nebo v kosmu. Už jsem si zvykl vracet se za tmy domů, večer dobývá okna vermutem noci až po okraj, jak psal Václav Hrabě, magie zmaru a melancholie, jsem pohlcenej v inženýrských sítích, všechno je protkaný kabelama a rádiovýma vlnama, to je ta moderní magie ve starejch zdech a klenbách, ňákej duch tady pořád musí přebejvat. Věřim tomu, že ten prožitek generací se fakt koncentruje a že si ho předáváme špatnejma genama a událostma, ve střední Evropě, v Čechách.
I když je teplo, je mi furt zima, jsem nervózní, něco mě užírá pomalu jak čas. Chystám se na Célina. Dočet jsem se v knížce od Carolyne Cassady, že Jack Kerouac měl v úmyslu Célina navštívit, když jel do Paříže, musim zjistit, jestli se mu to povedlo, nevim, jestli se o tom píše v Satori v Paříži. Jack byl naštvanej, king of beat generation, dočet jsem se taky v jedný Revolver Revue, že Ginsberg s Burroughsem, když jednou Célina navštívili, málem je sežrali ty jeho psi. Řek jim: Beru je s sebou, když du na poštu, aby mě ochránili před židama.
Šel jsem s kámošem na pivo, před pár měsíci jsme se pohádali po takový pitomý epizodce na tom koncertě, o kterym jsem Ti psal, udobřili jsme se vzpomínáním na naši krásnou černovlásku, co nás dráždila v závodní jídelně jihočeských mlékáren asi tak před pěti lety. Očumovali jsme ji systematicky a uvažovali, co by s ní všechno mohlo bejt, kdyby třeba byla pro. Ale všechno, na co jsme se tenkrát zmohli, že jsme jí pogratulovali k Novýmu roku a uprostřed fronty na jídla jí dali pusu. Kámoš ji pak viděl pozdějc na plovárně, řikal, že jí zaslech, jak se baví s kámoškou a že podle řeči je hloupá.
Z hospody jsme šli ještě do Černýho velblouda, tam dali ňáký kořalky, cítil jsem, že mám dost, pak jsem si všim zajímavý blondýny, co tam tancovala před barem s ňákejma lidma. Začal jsem si s tou holkou povídat. Vypadala, že má na sobě samý černý věci, ale byl to ve skutečnosti prej hnědej svetr, ale mně se zdál černej, taky v Černym velbloudu aby nevypadal černej, ne? Jeli jsme domu nad ránem taxíkem za nekřesťanský prachy, taxikář byl typickej českej člověk, opatrnej v soudech, ale t é m ě ř všeho schopnej, povídali jsme si cestou o elektrárně Temelín a jaký holky jsou v Borneu, v tom nightu, prej jsou z Ukrajiny a dělaj to dobře, jak jsem se dozvěděl z podrobnýho vyprávění. Druhej den kocovina, ale nebylo to tak zlý, s těma Tvejma se to srovnat nedá.
Já už nemůžu psát, Lucie, bolí mě muj tenisovej loket, jsem zasněnej a smutnej. Proč mi někdy nezavoláš? Všechno je magický, podzemní kabely a družice a my v tom všem, magický a ubohý, mišuňk rumu a deště, jak psal V. Hrabě, tak se měj.
Pavel

P.S. Víš, co bych si teď nejvíc přál? Bejt v Paříži v ňákým hotýlku na Montmartru nebo v Clichy, tam jsme bydleli loni v květnu, když jsme tam byli na výletě. Bejt tam s krásnou blonďatou holkou, která by mě milovala a já jí taky, byla by to ta, co se mi o ní občas zdá, že ona je já, ale to je vlastně bruneta… Ale to je fuk. Byli bysme v hotelu na pokoji a milovali bysme se, v Paříži to musí bejt úplně jiný,myslim, pak bysme šli dolu do recepce a dali tam klíč a šli se courat městem, poseděli v kavárně a dali si víno, ale jen trochu, protože já potom bych… A já bych ze sebe chrlil životopisy malířů jak hydrant, protože já mám všechny v knihovně a v hlavě, dívali bysme se na Paříž a Sacre-Coeur. Koupil bych jí prstýnek, takovej obyčejnej tenkej zlatej kroužek, protože všechno se děje v kruhu, všechno, co je důležitý a věčný. Ta holka by měla ty přiléhavý kalhoty, co se teď nosej všude na světě, černý nebo tmavěmodrý, napadlo mě, že by to mohla bejt bejvalá modelka, a moc by nemluvila a já bych jí řikal francouzský slovíčka z malýho slovníčku, kterej nemám, nebo by to mohlo bejt v Londýně nebo v Římě nebo v Bruggách, to sou krásný města, nebo v Ostende v přístavu. Tohle postscriptum je proklatě dlouhý, takhle proklatě dlouhej je jeden barovej pult, kde maji holky proklatě dlouhý nohy přehozený přes sebe a fernet vrhá okrový prasátka na zdi.
Pozdravuj Danielu, je sympatická.

Z dopisní obálky jsem ještě vylovila z něčeho vystřiženej rozhovor s Woody Allenem. Byl celej o ženskejch. Četla jsem: „Víte, věkový rozdíl mezi starším mužem a mladší ženou, nebo naopak, není tak strašně důležitý. Spíš se daleko častěji zapomíná na význam role, jakou hrají kulturní a intelektuální faktory. Bez ohledu na sexuální stránku platí jedno: není-li dvojice kulturně kompatibilní, její vztah čekají problémy. Mazlit a laskat se můžete jen do určité míry, ale pak spolu stejně budete muset začít mluvit.“
Četla jsem si tu pasáž furt dokola, jako kdybych z ní měla odpoledne maturovat, a v hlavě mi zněl hlas, ta krutá věta o mém věku, k níž jsem měla zakázáno se vracet.

Přečteno 13. března:

Sedíme s Jakubem naproti sobě v zahradě na pařezech. Tenhle měsíc je opravdu nezvykle horký, plný čistě umytých barev. Myslím na to, jak se ty barvy blíží k Petře a jak jí pod víčky houstnou v tajemnou tmu.
V pravidelných kruzích nás po asfaltových cestičkách obchází Mobil, obíhá kolem nás jako planeta v nějakém modelu naší galaxie. Konývku nechala na oddělení a dokonce už nepláče. Ano: už jsem ji dlouho neviděla plakat! Teď se mi zdá, že se dokonce usmívá…
„Musím ti něco říct,“ začne Jakub a odebere mi cigáro. Už jsem si zvykla, že si při každé návštěvě podáváme máčko jak marjánu. Snad si tak Jakub zachovává buddhisticko-marxistickou iluzi jednoty, jednoty protikladů: vlastně kouří a nekouří zároveň.
„Tvoje matka má karcinom.“
V první chvíli mi vůbec nedojde, co to slovo znamená.
„Zakázala mi ti to říct, ale myslím, že bys to měla vědět. Stává se jenom to, co se stát má. A my jsme tu od toho, abychom to přijali.“
„Kdy jde na operaci?“ zeptám se hlasem, který není můj.
„Ještě neví. Ten nádor neni velkej, asi jako… nevim. Fazole.“
Nebo skleněnka? Už si nevšímám Mobila, jara, barev. Vidím kousek masa vibrujícího na vidličce k ústům pana Jaroslava. A pak i ji: směřuje k nám, ta skvrna, vím, že právě my dva, Jakub a já, jsme jejím cílem. Už vplouvá do zahrady elegantními a plavnými záškuby jako krakatice.
Babka u okna už zase spí, přikrytá rozevřenou knihou. Mrknu na obálku: je to neuvěřitelný, že některý lidi dokážou uspat i Běsi.
„Doneslo se mi, že odmítáte chodit na psychogymnastiku. Proč?“ zaútočí na mě při vizitě Pilátová. Ještě že má ty brejle. Jinak už bych padla probodená k zemi.
„Protože… když sedim na terase, tak to slyšim.“
„Co slyšíte?“
„V tělocvičně bejvá otevřený okno a slyšim, jak tam přitom hekaj jak v erotickym saloně.“
Uchechtne se. „A že zrovna tohle vám vadí?“
Milušce div nevypadnou oči, vůbec nechápe, o čem je řeč.
„Ale já si výslovně přeju, abyste tam šla. Takže prosím. Za pět minut to začíná.“
Courám se naštvaně chodbou dolů do tělocvičny, za mnou Irena, Daniela, boxer Jirka a další. Koníř na nás vyfukuje zlomyslně kouř z terasy: od pravidelných návštěv erotického salonu ho zachraňuje jeho kulhavá noha.
V tělocvičně se po parketách honí chuchvalce prachu, ty, co se podobají primářovým licousům. Nebo naopak. Ta terapeutka mi ani trochu nevoní. Tyčí se před námi pevně a vzpřímeně, jako by ji platili za reklamu na soulad těla a ducha. Prýští z ní ještě nesnesitelnější pozitivita než z Bodré-Rázné. To to pěkně slíznu, protože jsem se jak blbec postavila do první lajny.
„Uvolněte se. Nebudeme se vyjadřovat řečí, jenom tělem a zvukem.“
Kouknu se otevřeným oknem ven, abych se něčeho zachytila: v koruně našeho kaštanu řvou ptáci. Všimnu si krásný černý kočky, která se taky točí za tím zpěvem.
Sice cvičím, opakuju poslušně pohyby a výdechy po terapeutce, ale cítím se děsně trapně. Připadá mi to celý k smrti směšný a závidím Konířovi jeho kulhavou nohu. Překvapuje mě, že všichni ostatní, na rozdíl ode mě, hekaj jedna radost a jsou naprosto uvolněný, zatímco můj rozum sleduje ironicky moje tělo.
A pak to přijde jako blesk z čistého nebe.
„Teď se předkloňte. Tak. Dejte ruce před sebe a zatněte je v pěst. Začněte mlátit, vyrážet ty pěsti kupředu, představte si, že bušíte do boxerskýho pytle. Dýchejte zhluboka, křičte při tom, jestli chcete, tááák. A teď už si nepředstavujte boxerskej pytel: představte si, že před váma stojí někdo, kdo vám hrozně ublížil.“
Najednou stálo přede mnou, to tělo. Ta tvář, ten úsměv, ta chůze, ten šílený smích psychopata: rozezněl tělocvičnu a vyletěl otevřeným oknem do zahrady jako výstřel, až se ptáci z koruny kaštanu rozletěli.
Začala jsem bušit do toho těla, do toho fantomu, co mi síly stačily. Z hrdla se mi přitom draly skřeky, sprostý slova, sliny, pláč a výkřiky jako při orgasmu. Řezala jsem přízrak hlava nehlava, drásala ho černě nalakovanými nehty do krve, kterou neměl, a vytloukala z něj duši, která byla má. Za sebe, i za mámu; jako by snad moh i za její nemoc. Odnášel to za všechno a za všechny v tu chvíli, fér nefér, za podrážkama rozdrcený žížaly i za hladem umírající Markétu, za naše jídlo, za ty před chvílí ještě živoucí tvory, visící teď na hácích hlavou dolů s břichama rozpáranýma, za halucinaci, kterou měla jednou Tereza v horečce, za Petřinu slepotu i za Osvětim.

Přečteno 16. března:

Vlastně nevím, co se se mnou dělo. Zničehonic jsem ležela zkroucená na žíněnce. Křeče pláče, které otřásaly mým tělem, nešlo zastavit. Ani jsem nechtěla. Bylo mi úplně jedno, že se tam takhle válím v slzách před cizími lidmi.
Dobrácká zelinářka Plíšková, Jirka, policajtka Irena, Daniela, načrtnutá tam vzadu ostrými černými čarami jak od Schieleho… Nezdálo se, že by je moje chování příliš vyvedlo z míry. Posedali si na žíněnky a klidně čekali, až se terapeutka ujme situace. Od toho tu přece byla. Klekla si ke mně, sebejistá pozitivita ta tam. Proč? Vždyť se zas tolik nestalo.
Chytla mě za zápěstí. Z nějakýho důvodu mě tu všichni chytaj za zápěstí. Vlastníma zubama rozerval Jakub, pamatuju si to dobře, prostěradlo, aby zastavil krvácení.
„Je vám dobře? Kdo je váš ošetřující lékař?“
„Doktorka Pilátová.“
„Dojdu pro ní.“
„Ale to je zbytečný, jsem v pořádku,“ posadila jsem se a začala smrkat do kapesníku. Podal mi ho ochotně Jirka. Žehličkou rozhodně nevoněl, ale bylo mi to fuk. „Je mi skvěle, vážně. Už dlouho mi nebylo tak báječně.“
Podívala se na mě dost podezřívavě, jako bych si tou větou zakoledovala o uzavřené oddělení.
„Otevřete okno!“ houkla dozadu.
„Ráda bych, ale je otevřený,“ smlsla si drze Daniela.
Vtom hluk, pád, něco zaskřípělo po parketách. Kočka. Ta černá, krásná. Skočila dovnitř, ze zahrady. S naprostým klidem začala vláčně procházet mezi žíněnkami a s pohrdáním očuchala Jirkovu ponožku. Všichni jsme mlčeli a zírali, co bude. Mou divokou rvačkou s fantomem a nečekanou přítomností černé kočky se terapeutčina režie hodiny psychogymnastiky definitivně rozklížila. Kočka se přiblížila k sedící Daniele. Nikdo ani nedutal. Jen šustot jejích drápků po parketách… a ptáci, už zas, v kaštanu. Nevěřila jsem svým očím. Kočka vylezla Daniele na klín a stulila se tam, jako by to byl odnepaměti její pelíšek. Daniela ji zcela přirozeně začala hladit. Drbala ji za ušima, kočka slastně vrněla, a přejížděla jí oběma dlaněma celý hřbet.
Uvědomila jsem si, že se přitom dívá na mě.
„Ukaž, otoč se. Máš vzadu košili bílou od omítky.“
Daniela ze mě nespouštěla oči a já z ní. Hladila kočku, ale ty doteky patřily mně. Cítila jsem, jak mě polilo horko. Z očí do očí jsme měly natažené lano a pomalu po něm k sobě ručkovaly. Vzrušilo mě to, až se mi rozbušilo srdce. Ty budeš hladit kočku, a já sebe… Pilátová měla pravdu. Proč už jsem na psychogymnastiku nezačala chodit dávno?
Cestou na oddělení mě Daniela vzala kolem ramen. V tom gestu ale nebyla ani trocha shovívavosti.
„To je oukej, to, co se stalo. Nic si z toho nedělej. Já jsem na první hodině taky zkolabovala.“
„Já vím. Říkala mi to Petra, že to všechno musí ven.“
„Co – všechno?“ zeptala se nevinně. Byla chytrá, asi jo, ale na mě neměla. Chtěla ze mě nenápadně tou prostinkou otázkou dostat to, co kromě primáře a Pilátové tady nevěděl nikdo: důvod mé hospitalizace.
Zasmála jsem se. „Zombie, jestli víš, co to je.“
„Trochu. Nic výjimečnýho. Svýho upíra tu máme přece všichni, proto tu jsme. Jde o to, až budem odcházet, abysme věděli, že to byl jen komár.“
Bez černých brýlí, upřeně a drze si prohlížela můj profil. Najednou se na mě usmála s pochopením jako sousedka, která vás zná od dětských let, a řekla docela prostě: „Chtěla bych si tě namalovat.“
„No, jestli ten pavouk na nástěnce není tvůj portrét Milušky, tak klidně.“
Pobaveně zakejhala a zničehonic mě jemně líbla na tvář.
Otočila jsem se. Za námi šla terapeutka. Pozorovala nás, evidentně. Ale bylo mi to jedno. Už jsem se těšila, až Danielu naučím s láskou jíst bílé fidorky. V čekárně seděla stará žena. Byla drobounká a bylo jí sedmdesát let. V čekárně seděly samé ženy. Staré i mladší. Byla tam dokonce jedna velice mlaďounká dívka.
Každá nová příchozí pozdravila a zeptala se: „Kdo je poslední?“
Ta stará žena si četla Poláčkovy Židovské anekdoty. Čas od času se hlasitě rozesmála. Všechny ostatní ženy se po ní dotčeně ohlédly. Jinak tu panovalo ticho. Panovalo ticho a vládl čas.
Opravdu to nebylo zrovna nejvhodnější, smát se nad Poláčkem v čekárně u lékaře, v Motole na onkologickém oddělení.
Ta stará žena byla moje matka.

Přečteno 18. března:

Dnes patřila skupina Pepovi. Seděli jsme, jako vždycky, do kruhu na bílých plastikových židlích, každý před sebou na zemi jmenovku s křestním jménem. Až po chvíli jsem si všimla, že přede mě Pepa omylem postavil TEREZU. Nebyl ve svý kůži, na první pohled.
Té záměně jmen, dcery za matku, jsem nepřikládala žádný symbolický význam. Mou úchylku podsouvat tajemný smysl náhodám už dávno vystřídaly jiné. Třeba…
„Jaký byl víkend, Pepo? Nevypadáš dobře,“ zahájila skupinu terapeutka Šípková. Táž, co vedla psychogymnastiku. Říkaly jsme jí s Danielou Šípková, protože mistryni Evropy v aerobiku vypadla z oka.
Nesnáším bílé plastikové židle. Jsou všude. Zaplavily Evropu, zaplavily celý svět. Není už možné žít dnes v tomto světě, aniž byste se vyhnuli usednutí na bílou plastikovou židli. Jistě. Byla tu hladová Afrika, záplavy, války, holé lebky, Temelín… Ale ta křesílka se tím vším hnusně šířila jako mor.
Jednou jsem viděla v televizi pískem pouště vybělené lidské kosti. Každé té kostře ležel u lebky dokonale zachovalý plastikový kanystřík.
Pepa, Jana, Miluška, Daniela, Koníř… vidím nás všechny proměněné už dávno v popel, v hrstku popela nepatrnou jak ze tří máček, zatímco ty plastikové židle tu trvají dál, rozestavěné do kruhu, věčné a nepochopitelné jako Bůh.
„Byl jsem na víkend doma, v Meziříčí,“ začne Pepa. Schovává ruce mezi špagetová stehýnka a kouká upřeně na fungl nové adidasky nějaké starší blondýny, co sedí vedle. „Jsem rád, že jsem zase tady.“
„Popiš nám, jak to probíhalo. Měla máma radost, když tě viděla?“ povzbuzuje ho Šípková.
Ta blondýna se zničehonic dala do pláče, smrká a roztírá si po tváři řasenku. Co je?
„Byla tam ségra s dětma a švagr, on je zelinář. Furt dělá něco na baráku, jezdí s dodávkou, nezastaví se. Večer mi řek, poď se mnou na pivo. Řek sem, že nemůžu pít, protože beru léky. Seš hovno chlap, řek. Od tý chvíle na mě nepromluvil. On mnou… pohrdá. Myslí si, že mi nic neni. Že sem simulant. I ten jeho kluk, je mu osm, se mi za zády pošklebuje. Nejsem slepej…“
„A maminka?“
„Já tam nechci, mezi ně. Maj mě za kripla. Já chci bejt tady.“
„A co máma?“
„Jsem jim na obtíž. Ten invalidní důchod mi stačí akorát na kapesný. Chtěl bych pracovat, zkoušel sem švagrovi prodávat ve stánku. Ale byl sem po hodině za pultem úplně grogy. Sem slabej.“
„Pepo. Ptala jsem se na mámu.“
Pepa zarytě mlčí. Myslím, že by byl teď schopen vyšplhat se před tou otázkou v minutě na nejvyšší strom. Přejít po laně divokou kanadskou řeku. Sežrat na místě žížalu.
„Máma si mě nevšímala. Jako bych byl prašivej. Už mě nemá ráda.“
Teď, kdyby naopak měla začít, blondýna v adidaskách plakat přestala, jako když utne.
„Jedl jsi?“
„Jo. Všechno. Ale večer jsem to vyblil.“
„Vyber si někoho, kdo ti bude dělat matku.“
Určitě si vybere paní Plíškovou – je to takovej ten mateřskej typ. Aby ne: těžko může vypadat jako Šípková, když má šest dětí.
„Lucie.“ Kejvne na mě. Zbláznil se? Proč já?
„Já nehraju,“ řeknu naštvaně. Jako Terezka, když vztekle práskla lopatičkou.
„Ale hraješ. Pepa si tě vybral,“ usměje se Šípková do objektivu. Cvak.
Pepa mě zvedá z tý zatracený židle a vede za ruku doprostřed kruhu. Daniela se na mě zlomyslně šklebí, tvář otevřenou jako srdce, trny ty tam. Má už mé oči, můj nos, mé rty. Začala malovat od nich. Zbytek doděláme dnes odpoledne.
„Postav svou matku, Pepo. Vymodeluj ji jako sochu, sebe taky. Rozumíš? Vytvoř sousoší, které by vyjadřovalo váš momentální vztah.“
Pepa je evidentně vtažen do hry. Obchází mě jako hladovej čáp žábu. Kroutí mi hlavu do žádoucího úhlu, zvedá mou ruku, zálibně modeluje. Jenom ať mi nesahá na zápěstí.
Asi bych si měla připadat důležitě jako kus hlíny, proměňovaný právě ve Věstonickou Venuši, tu matku všech matek, ale jsem naštvaná. Páchne mu z úst. Daniela se královsky baví.
Konečně: sousoší je hotovo. Pepa po mně vztahuje ruce, a já mu unikám, s nohou nakročenou, otočená k němu zády. Všichni na nás zírají jako na královské klenoty ve vitríně, když už si vystáli tu pětihodinovou frontu.
„A teď tak, jak bys to chtěl, Pepo.“
Pepa mě k sobě prudce otočí a sevře mě do náručí. Tisknu ho taky, tiskneme se vzájemně, jako bychom jeden druhého vynášeli z hořícího domu. Nevím. V tu chvíli mě napadne, že jsme přece jen možná věčnější než plastikové židle.
Kdyby to bylo možné, vlezl by mi Pepa do lůna a ustlal si v plodové vodě.
„Sakra, Pepo, tohle je tvoje matka,“ houkne znechuceně boxer Jirka, „a tobě je pětadvacet.“
„Dobře, Jirko,“ ujme se pohotově režie Šípková, „tak je postav tak, jak by to mělo být.“
Jirka vstane. Zdisgustovaně si nás prohlíží. Pak ode mě Pepu odtrhne, jako by strhával strup. Když Jirka skončí svoje aranžmá, stojíme naproti sobě a nedotýkáme se jinak než pohledem.
Před pěti lety Pepa zničehonic přestal jíst. Nemohl pozřít ani sousto, a když, tak ho hned vyzvracel. Ale proč začal nemocí manekýnek trpět vyučenej kuchař z Meziříčí? S jeho povoláním to kupodivu nemělo co dělat. Ztrácel matku, přirozeně, byl přece dospělý. Chtěl tím odmítáním jídla k sobě znovu připoutat její pozornost, vzkřísit její starostlivost a péči, probudit lásku, která usnula. Tohle nemám z vlastní hlavy. Takhle nás tu učili luštit lidské šifry sibiřští trestanci, buddhové a učitelky aerobiku.
Pepův příběh, nepřipomíná ti něco, Jakube? Ale já tu přece nejsem od toho, abych přehryzávala pupeční šňůry.

Přečteno 20. března:

„Hanka by vám chtěla říct, proč je tady,“ podívala se Šípková na tu starší blondýnu v nových adidaskách.
„Mám dva syny,“ začala Hanka, „a byla jsem vdaná. Jednou jsme si s manželem vařili kafe v kuchyni, stáli jsme spolu u linky, a on se zničehonic skácel k zemi. Umřel na infarkt. Držela jsem ho mrtvýho v náručí, dokud nepřijela sanitka. Asi za rok se k nám nastěhoval Aleš. Měl rád mě i kluky a kluci mu už začínali říkat táto. Byl to fotbalovej trenér. Žili jsme spolu asi dva roky. Jednou se vrátil ze zápasu, stál ve dveřích bílej jako stěna. Mně je nějak divně, řek v těch dveřích, a zhroutil se mi do náruče. Ležel na mně nehybně v tý předsíni až do čtyř do rána, kdy se Míla, můj starší syn, vrátil z diskotéky. To neni pravda, mami, řekni, že to neni pravda? křičel na mě a třásl svým druhým mrtvým tátou. Od tý doby, je to už pět let… Přes den to jde. Ale jak se začne stmívat, je to tu zas. Až do rána držím v náručí oba ty chlapy, proměněný tak najednou v mrtvoly, a vidím zakrvácenou stěnu v předsíni, jak do ní Míla tu noc bušil hlavou.“
Slyším Jakuba, jak na mě řve, pan učitel, můj buddhista – „Ty krávo pitomá, hovno se ti stalo!“ – zatímco lezu nahá po koberci, za sebou krvavou stopu. Měls pravdu, Jakube, jako vždycky. Ale k čemu mi byla pravda a bezpečnostní pásy. Jedna ku tisíci, počítám, že zřícení přežiju. Ale jestli přece… Pak budu zatraceně potřebovat černou skříňku k rekonstrukci.

Jdu si s paní Hankou zaběhat do zahrady. Naposledy. Obě máme na nohou adidasky. Paní Hanka se usmívá, je v pohodě. Ještě se nezačalo stmívat.

Tehdy, pět dní po prvním rozhovoru s Pilátovou, mě na skupinu dovlekla Petra. Opírala jsem se o tu slepou holku a nechala se vést do patra po schodech. Sama bych to nezvládla. Bylo to ještě příliš brzo po jejím zázračném banánu, který se teprve stal začátkem nového letopočtu.
„Vítáme mezi náma Lucii,“ řekla Šípková. „Představíte se nám?“
Bílá plastová křesílka do kruhu. Ani v nejmenším nezávidím umělý hmotě její dlouhověkost. Do kroužku. Do prstýnku na mé ruce, do lásky, která nezačíná a nekončí. A já ten romantickej canc sežrala i s navijákem. Parazitoval teď ve mně jako tasemnice.
„Bude mi čtyřicet, mám manžela Jakuba a skoro devatenáctiletou dceru Terezu,“ začínám škobrtavě, jako kdybych se tu látku zapomněla naučit a teď se ji jen nějak pokoušela okecat. „S Terezou jsou trochu problémy. Odstěhovala se s anarchistka do squatu, to sou ty neobydlený baráky.“
S krosnou a se skleněnkou. V pokoji, v nepředstavitelným bordelu, byla jsem tam jednou za ní, spí spolu s dalšíma stejně postiženejma na matracích pod ohromným plakátem toho hrdlořeza Guevarry.
„Ale jinak jsme spolu vycházely vždycky velmi dobře. Byla a jsem zastáncem liberální výchovy.“
Až na ty vlky v pasťáku, vzpomenu si.
„Moje manželství… je šťastné a harmonické.“ Idylka. Na těch spisovných koncovkách si dám záležet.
„A zaměstnání?“
„Pracuji jako redaktorka v jednom pražském čtrnáctideníku. Mám na starosti kulturní rubriku. Spolupracuji s recenzenty, stýkám se se spoustou zajímavých lidí. Mám ideálního šéfa. Svou práci mám ráda.“
Všichni na mě koukaj, jako že co tu teda pohledávám. Civěj mi nechápavě na zápěstí.
„Chcete nám říct, proč jste tady?“
„Ne.“ Nejde to. Nejsem s to mluvit o tom ani sama se sebou.
Ještě chvíli jsem žvanila o svým ideálním šéfovi a manželovi, dokud mě pan Z.N., profesor na matematicko-fyzikální fakultě UK, nepřerušil důrazným konstatováním, že pozítří v 18.30 spáchá sebevraždu.
Dostala jsem v tu chvíli strašnou chuť na panáka. Fakt smrtelnou, jak Igor. Na fernet, co hází u baru po zdech okrový prasátka. Lavinou si ke mně razil cestu ohromnej bernardýn a měl ho na krku celej soudek.

Přečteno 23. března:

Ale její příběh se nepodobal prstýnku. Měl svůj počátek jako úsečka. Tím bodem bylo jedno loňské květnové pondělí. Před rokem… Jak krátká doba! Pouhých dvanáct menstruací, uchechtla se.
Na stole v redakci měla pohled od Pavla z Paříže. Nehybný mim před Sacre-Coeur, bíle napudrovaná tvář. Ten slavný pařížský katatonik. Francouzština. Miluje ji, ale neumí. Záchvat koprolalie by jí v tomto jazyce zněl stejně jako part z Honeggerova oratoria Johanka z Arku. A ještě tu měla propisovačku. Obracela ji v ruce a všimla si malého kolečka jin a jang.
„Dík, Pijére. Tak povídej, jak bylo v Tibetu? Jakub div neprask, když jsem mu řekla, kde jsi.“
„Ani se neptej. Udělalo se mi tam – nevolno.“
„Nevolno? Z toho šílenýho mručení? Ani bych se nedivila.“
„Ani ne.“
„Tak ses předávkoval mantrama?“
„Jen jsem pochopil, že určité věci jsou neslučitelné. Nejdou prostě dohromady.“
„Ale to víš už dávno. Protos nemusel jezdit do Tibetu. Na tom je přece postavenej tvuj oblíbenej surrealismus. Šicí stroj na operačním stole.“
„Jo. Přesně. Anebo fernet na Everestu.“
Naštvaně přerušil její chechtot. „Tak on ti šéf málem zajde potupnou smrtí v Himálaji, a ty se můžeš potrhat. Za trest tady něco pro tebe mám.“
Mrsknul jí na stůl složkou nějakých časopisů.
„Co to je?“ zalistovala.
„Mrkni se na to. Napadlo mě, že bys mohla s tou šéfredaktorkou udělat rozhovor. Je tam adresa.
Teď to téma frčí.“
„Ale já… Rozhovory přece dělá Honza.“
„Heleď, nikdo nepochybuje o tom, že je to tu pro tebe perfektní zašívárna. Ale co kdyby sis pro jednou šlápla na hrdlo, co?“
Mlčí.
„Jsou tu někde ňáký nůžky, sakra?“ hrabe se jí šéf nervózně na stole. „Potřebuju… na tadyten balík…“
„Nůžky nemám. Leda tady tenhle perořízek.“
„Perořízek?“ rozesměje se Pijér. „Víš, co to je?“
„Ne.“
„To je skalpel. Vopravdickej skalpel. Dal mi ho můj brácha, jednou. Je chirurg.“
Jak mu ho podává, řízne se jím. Krev. Ne moc.
„No ty si šikula,“ vzdychne Pijér, „tak já už musim.“
Kolik je hodin, proboha? Zvedne hlavu. Půl osmý. To není možný… Teprve teď se odtrhla. Na několik hodin ztratila pojem o čase. O prostoru. Zapomněla, že stůl je stůl. A telefony nezvedala. Zhltla všech šest čísel toho časopisu od A až do ZET.
Pečlivě si opsala adresu a telefonní číslo té šéfredaktorky. Černou propiskou z Tibetu. Co je? S úžasem pozorovala svou ruku: nepatrně, ale vytrvale se jí třásla. Jako by ta ruka, jako jediná část její bytosti, dobře věděla, co právě odstartovala. Prohlížela si tu cizí neposlušnou dlaň: měla na ní celý ten příští rok, svá příští léta, svou budoucnost, trochu zpocenou, kterou neuměla přečíst.
Pršelo. Už třetí den. Deštivej květen. Když se vracela domů, do toho svého paneláku, kde spala spolu s dvě stě třiceti cizíma lidma, poskakovala jako ožralá, až jí kabela s časopisama mlátila do boku. Chodník byl totiž plnej žížal.

„Dobře, když na tom trváte. Násilím vás tu držet nemůžu. Příčetná pravěpodobně jste.“ Čistí si Pilátová brýle cípem pláště, uvolněně a nevzrušeně, jako kdybych z té místnosti, kde visí na zdi Zahrada rozkoší, už dávno odešla.
„Bez obav, paní doktorko. Já to zvládnu. Podívejte se na mě: žádnej třas, žádná úzkost, spím jak dudek. Absťák je pryč. I na záchod už chodím bez problémů.“
„Vy jste měla potíže se stolicí? To ani nevím.“
„Ne. Jenom jsem se nemohla podívat na svou…“ zarazím se.
„A teď rychle vyplivněte to slovo, který máte na jazyku.“
Vyplivla jsem ho. Tak. Rozesmějeme se, obě.
„Děláte pokroky, to je jisté. Ale, upřímně řečeno, měsíc by vám určitě ještě prospěl. Nelíbíte se mi.“
„To bohužel nejste sama.“
Nasadí si brýle, perfektně vyčištěné. Buddha a ještě bystrozraký, to už je na mě moc.
„Za týden přijdete na kontrolu. A nezapomeňte: ten člověk neexistuje, umřel.“
Ještě ne, ještě ne. Klapnou dveře. Myslím, že je ráda, že má moje story aspoň částečně z krku. Anebo spíš je jí to jedno. Na terase sedí jenom Daniela, na kolenou skicák. Kde jsou všichni?
„Ahoj. Už to mám za sebou.“
Zvedne ke mně oči, přimhouřené kvůli slunci. Nebo z jiného důvodu?
„To si jenom myslíš,“ ucedí skepticky.
„Dík za optimismus. Nepropadejte naději.“
Mlčíme. Daniela zase začne kreslit. Opravdu zvláštní: každej se chová, jako kdybych tam už nebyla. Nevím, co to do mě vjede: stojím, Daniela sedí na bílé plastikové židli – najednou se skloním k té žluté hlavičce na ježka, k té rozcuchané růži, a políbím ji do vlasů. Ani v nejmenším ji to nevyvede z míry. Její vlasy voní šamponem, sluncem a mým vlastním mládím, které je tak daleko, že by ho už nedokázal spatřit ani bystrozraký Buddha.
„Když budeš chtít, objev se. Buď mě najdeš tady, nebo v Hodkovičkách.“
„Jasně. Buď v blázinci, anebo v pasťáku.“
Chechtáme se, naposledy. Nikdy neříkej nikdy, říká se. Ale já v tuhle chvíli vím celou svou bytostí, že tu holku už nikdy v životě neuvidím.
Akvárium. Na nástěnce naproti sesterně visí vedle pavouka můj schielený portrét od Daniely.
Lítačky zaskřípěj a sbohem. Všechno jednou musí skončit, i krásná dovolená v hotelu California.
Na zádech batoh, na krku čtyřicítku, zpívám si vesele ZIZA-ZIG-AH. Ale i kdyby mi táhlo na osmdesát, jedno vím jistě: že si hned zítra půjdu koupit ty přiléhavý kalhoty, co se teď nosej všude na světě, černý nebo tmavěmodrý.
Žádná dezorientace: jdu teď na Pavlák a metrem domů, kam určitě dorazím, i kdybych to vzala omylem přes Transylvánské Alpy.

Přečteno 25. března:

II. ČERNÁ SKŘÍŇKA

Máma za mnou přišla do Medúzy. Bylo už skoro půl dvanáctý.
„Děsně tam leje,“ řekla a sklapla prudce deštník.
Bylo tam děsnejch lidí, těžká dusička, čmoud z trávy se dal krájet. Björk na plný koule, do toho ňáká totálně sjetá holka bušila do klavíru ragtime z Podrazu. Majka, ta zrzavá, co tu roznáší, pololežela na pultě, vypadala, že každou chvíli natáhne bačkory. Vlastně už je měla natažený. Ona dost často roznášela v bačkorách. Moc sexy to nevypadalo. Viděla jsem hned, že je máma nalitá. Ale zvládala to, ovládala se brilantně, jako vždycky. Nikdo na ní nikdy nepoznal, že má v sobě sedm fernetů, jen to švihne. Nikdo kromě mě. A táty, ovšem. Její kocoviny, kdy měla pravidelně třasavku a musel se zamknout balkon, z kterýho se chtěla vrhat, jsme už brali s rezervou. Stejně jako obvoďačka – tý máma pokaždý volala, ať okamžitě přijede, že umírá. Ten další den už byla zas jako rybička, hodila se do pucu, polila se tim nejdražšim parfémem, co byl v Praze k sehnání, nastartovala do redakce a nikdo na ni neměl.
Na parfémy si potrpěla, to jo. A na všechny smrady. Má úžasnej čuch, moje máma, jako zvíře, i na lidský pachy. Na lidi ale bohužel ne. Zato Marek jo. Když ji zaregistroval, jak pluje tou jointovou mlhou k našemu stolku, vystartoval okamžitě ke knihovničce se světovkama ze šedesátejch let. Moc mámu nemusel.
„Ahoj, Terezo. Můžu na chvíli?“
Je mi jasný, proč přišla. Sotva si sedla, hned odrázovala vzkřísit Majku a objednat si fernet. Kolikátej dneska?
„Proč se Marek zdekoval? To se mě tak bojí? Divný. Říkalas, že skáče bungee-jumping.“
No jo, maminko. Jenže kontakt s tebou je pro někoho přece jen silnější kafe, než se vrhnout na laně do propasti. O tom vím svý.
„Terezo, nechceš si to přece jenom rozmyslet?“
Už je to tady. To se tuším skandovalo ve dnech listopadové revoluce. Moc si to nepamatuju, bylo mi devět. Ale máma mě tim furt krmila, jako kdyby ten přežranej bolševik prasknul jenom díky ní.
„Neni co, mami. Jestlis přišla jenom kvůli tomu,“ ale asi ne, když tak vidim, jak do sebe obrátila toho ferneta, „tak je to zbytečný. Prostě chci bydlet tam. Neber to osobně.“
Trochu ji chlácholit, to měla ráda. A bylo to nutný. Neznám nikoho, kdo by byl vztahovačnější než ona.
„Víš, nemám nic proti…“
Neslyším ji. Björk vibruje prostorem jako zemětřesení. Perfektní muzika. „Cože?“
„Víš, že nemám nic proti anarchismu!“ zařve máma. To zařvání probere i toho zhulenýho debílka odvedle. Vykulí na ni volský voči.
Vsadím se, že má máma ve sluchátkách Madonnu. Chce bejt in, tak ráda by byla in, leze jí to i ušima, který má procvakaný spoustou náušnic jak starou jízdenku, ale je mimo. Zoufale.
Najednou mi jí začne bejt líto. Ona neni v pohodě, ona CHCE bejt v pohodě. Ona neni liberální, velkorysá a plná pochopení, ona CHCE bejt liberální, velkorysá a plná pochopení. Ona není mladá, ale tolik, tolik by CHTĚLA bejt… Každý její slovo, každej čin, každý rozhodnutí je prolezlý její vůlí. Napadne mě, že je v ní skrytej někdo jinej, koho v sobě silou tý vůle skrejvá jak příšeru v třináctý komnatě, v křečovitý hrůze, aby nevylez.
A teď budu muset odtrpět její přednášku o anarchismu. Vsadim se, že to vezme z gruntu a pak oklikou přes sibiřský trestance.
„Mami, nestačilo to?“ nemyslim tu přednášku, to mám prohraný předem, ale ten fernet. Už zase přivolává, mezi řečí, nereagentní Majku.
„A co ty?“ vkládá si mezi rty, nalíčené neslíbatelnou rtěnkou, další máčko. No, polibek na tu rtěnku možná destruktivně nepůsobí, ale ten petrolej, kterym se nalejvá, určitě.
„Co jako?“
„Co že nehulíš trávu?“
No jo, ironie. To byla vždycky její silná stránka.
„Tyhle dětský nemoci už mám za sebou.“
Tohle ji pobaví – začne se řehtat. Najednou si vzpomenu, jak mě strašila vlkama, když jsme chodily kolem toho pasťáku v Hodkovičkách, a děsně si začnu přát, aby už vypadla. Proč za mnou přišla? Co vlastně chce? Moc dobře ví, že ten squat mi nerozmluví, i kdyby ty svý chytrý argumenty vybrušovala sebezálibně až do rána. Najednou mi to doklapne, v tom řevu, v tom smradu, v tom davu v Medúze: ve skutečnosti je jí jedno, jestli se odstěhuju, nebo ne. Prostě se čeká od matky, že bude přesvědčovat a přemlouvat svou dceru, aby neodcházela z domova. Role.
Ona mě nikdy neměla ráda. Normálně a přirozeně. Ona mě jenom mít ráda CHTĚLA. S tátou je to jiný. Táta JE v pohodě. S nim si rozumim. Chodila jsem s nim každou neděli na ryby, to jsem milovala. A záviděla jsem jeho žákům, protože musí bejt senzační učitel. Ne jako ta naše kráva třídní, která mi napařila v devítce na základce na konci roku trojku z dějáku jenom proto, že jsem nevěděla, co to bylo Občanský fórum. Máma mi něco podává přes stůl, natáhnu ruku. Lesknou se jí oči. Už má asi dost. Rozevřu dlaň: držím v ní velikou barevnou skleněnku. Krásnou. Leskne se jako ty máminy oči.
„Na, pro štěstí. Našla jsem ji na pískovišti před barákem.“
Vždycky o sobě tvrdila, asi aby byla ještě zajímavější, že má sklony ke kleptománii. Určitě tu skleněnku šlohla nějakýmu malýmu ubohýmu chlapečkovi.
Najednou se na sebe podíváme tou mlhou a obě začneme brečet.

Přečteno 27. března:

Ty časopisy jsem si přinesla domů a začetla se do nich podruhé. Teprve v půl jedenácté jsem si všimla, že u toho upíjím fernet. Cítila jsem, jak s každým novým článkem, s každou novou informací ve mně roste napětí, jako kdyby se mnou zvolna šířila vzpomínka na to nejdobrodružnější a nejpodstatnější, co jsem v životě zažila, a na co jsem přece úplně zapomněla. Jako kdyby se mi vracela paměť po úraze, a z močálu nevědomí se pomalu, obraz po obraze, vynořovala moje utopená oslňující minulost.
Byl to tak silný pocit, že jsem v prvním hnutí chtěla probudit Jakuba. Ale proč? Co bych mu vlastně řekla? Nebylo to vůbec ve slovech, ještě zdaleka se to neobléklo do slov, to, co se ve mně nepojmenovatelně a naze rodilo v tu chvíli. Navíc Jakub příšerně chrápal. Jako vždy.
Nechápala jsem to: představte si člověka, který denně dvě hodiny spočívá v bizarních jogínských pozicích, opakuje si mantry, duchovno z něj vyvěrá všemi póry jak živá voda, pravidelně před spaním medituje a pak si po té meditaci lehne do postele a začne chrápat hůř než pupkatej českej taťka, co z něj věčně táhne pivo. Záhada.
Nedokázala jsem vedle něj usnout, musel spát v obýváku. Když jsme se v ložnici pomilovali, dal mi pusu na čelo jak ségře, popad peřinu a šel. Na tu chvíli jsem se těšila, až… osamím, nebo jak se to řekne. Za stěnou se okamžitě rozlehlo to dobrácké chrápání, ale za stěnou mi to nevadilo. Naopak: byla to jedna z těch turistických značek, které mi zaručovaly, že se v dějinách neztratím.
Zakublala jsem se pod deku v těch zvucích noci, v mé měkce vystlané samotě, a začala vdechovat své prsty, vonící mnou a Jakubovým semenem. Vzrušovalo mě to. Ještě jednou jsem se pomilovala sama se sebou a pak teprve, s ukazováčkem mezi rty, jsem se začala vrstvu po vrstvě vlamovat do temnoty nevědomí. I když tam nevidím ani na krok, cítím se tam bezpečně.
Bylo už pozdě, ne, teď by nebylo nejvhodnější zavolat té šéfredaktorce. Bezradně jsem složila do desek časopisy, pokropené okrem, jako bych je právě tím fernetem vysvětila. Představuji si, jak sedím naproti neznámé ženě, suverénně se usmívám a zapínám diktafon. První otázka, druhá… Začínám je v duchu opatrně formulovat – a najednou mi dochází, že je kladu sama sobě. Popadnu kalkulačku a nesmyslně si začnu vypočítávat, kolik v tomhle baráku žije lidí. Jsem nervózní jak pes. Fernet došel. Nepřestává pršet. Bouchnutí výtahu. Jakubovo chrápání. Zvláštní zvuk z balkonu, jako by dráp nějakého dravce zavadil o zábradlí. Stačilo.
Bože: zapomněla jsem! Tereza: určitě ji najdu v Medúze nebo u Sáda. Nebo v Roxy. Zavolala jsem si Profi-taxi, to číslo znám zpaměti.
Kristepane, ne a ne vystartovat, chce se vykecávat, ten taxikář. Nevím, z koho víc táhne: jestli ze mě, nebo z něj. Teď dokonce vytáhl svazek fotografií a ukazuje mi svou novou kuchyňskou linku. Neuvěřitelné. Jsou tam v detailu nafocené snad i vařečky.
Co se to se mnou dělo?
„Perořízek? To neni žádnej perořízek, to je skalpel. Vopravdickej.“
Konečně jedeme. Vůz tiše šumí Prahou, nocí, deštěm. Neznámá bytost, přikurtovaná dosud v mé třinácté komnatě, začala se s chechtotem uvolňovat z řetězů.

Přečteno 30. března:

Terezu jsem naštěstí našla hned v Medúze. Čmoud z trávy se dal krájet. Tereza seděla u stolku s Markem, skláněli se k sobě nad dvěma jistě multivitaminovými džusy a drželi se za ruce. To mě překvapilo: ta nepatřičně romantická důvěrnost v tom odpuzujícím tvrdém prostředí. Kdyby tam souložili, asi by mě to neudivilo, ale tohle… A navíc mé uzavřené, chladné, nesentimentální a věcné dceři padla něha asi jako smoking dalajlámovi.
Marek, když mě spatřil, zneviditelněl. Jeho teoretická tchyně v něm, v tom ostrémTerezině bodyguardovi, vyvolávala neovladatelné záchvaty zbabělosti. Ten chlapec mi byl velice sympatický, ale opačně to bohužel neplatilo ani v nejmenším. Běžná vztahová asymetrie.
Černej nátělník mu fakt sekl, a umné orientální tetování na paži, jistě obtěžkané pro mě nečitelnými významy, jakbysmet.
„Co že nekouříš trávu?“ píchla jsem do Terezy.
Nadbytečně a trapně. Vím, že to zkoušela i s perníkem. Ale naštěstí… Svěřila se Jakubovi. Mně ne.
„Tyhle dětský nemoci mám už za sebou,“ pronesla moje dcera vševědoucně ochraptělým hlasem osmdesátiletého Timothy Learyho. Rozesmálo mě to k nepříčetnosti. Neurazila se. Máloco ji vyvedlo z míry. Byla po otci. Mezi to málo rozhodně nepatřil smích, pláč a jiné přepjaté citové projevy její odklepané matky.
Přemýšlela jsem, jestli buddhismus může být dědičný. „Terezo…“
Co jsem jí vlastně chtěla říct? Aby neopouštěla, ještě ne, svou milovanou maminku? Nebo aby ji vzala s sebou do domova mládeže, squatu, do toho domu na okraji Prahy, baráku evokujícího vybombardovaný Berlín, do svého svobodného chaosu pod hrdlořezem Guevarrou, do svého…
„Už leze! Má černý vlásky! Ale ještě nevím, jestli je to holka nebo kluk,“ křičel nadšeně Lochi, můj bývalý spolužák z gymplu, nyní porodník. Nadšeně proto, že to byl jeho první porod. Můj taky. Bolelas mě, ale zub moudrosti byl horší. Teď, v tuhle chvíli, bolíš víc.
„Jediný sociální model, který jsem byla s to akceptovat v tvém věku, byla komuna.“
Proč to říkám? Proč dolejzám? K někomu, kdo sedí tak blízko, má mé oči, mou bradu, můj nos, a přece mám chuť mu začít vykat? Jen jeden člověk na světě, kdyby tam tak seděl naproti mně v tom dýmu, v té mlze, by mi byl pravděpodobně ještě vzdálenější než ona: já sama, sama sobě, v jejím věku.
Když bylo Tereze devět, padl komunismus. Když bylo devět mně, obsadila Prahu sovětská okupační vojska. Turistické značky, nic víc. A každá vás zavede někam úplně jinam.
Šustí ve mně. Ještě pořád. Slyším ten šustot i v rachotu šílené muziky. Neboť obracím stránky. Stále ještě sama v sobě obracím stránky těch časopisů, které mi jednoho deštivého květnového dne hodil na stůl Pijér – hrbím se nad nimi, strnulá a rozmazaná, nepovedená fotografie. Fotky taxikářovy kuchyňské linky vyšly rozhodně líp.
Na dně kapsy jsem nahmatala skleněnku. Krásnou. Po pravdě řečeno jsem ji onehdy ukradla jednomu chlapeč –

Typický Pijérův fórek: v redakci ji přivítal na stole výstřižek z Večerníku Praha: „TIPY NA VÍKEND: Den otevřených dveří pořádá v sobotu od 9 do 12 hod. krematorium ve Strašnicích. Pohřební ústav hlavního města Prahy zpřístupní veřejnosti technické zázemí krematoria.“ A pod tím: „Hezky si to užij, nekrofilko!“
Ani se nestačila usmát, a už byla zase v tom obrazu: Tři nahé ženy na břehu jezera. Vypadalo to na Preislera, jestli si ho s někým nepletla. Tři nahé ženy, sedící nehybně na břehu jezera, soustředěně hledící na jeho stejně nehybnou a soustředěnou hladinu. Jako by čekaly na toho, kdo se z ní má vynořit. Čekaly věky, trpělivě. Čekaly na ni.
Pokaždé těsně před usnutím – tajemný automatismus vědomí – vynořil se jí ten obraz se ženami, ostře ohraničená vzpomínka na to, co se teprve má stát. Byl to olej, zcela jistě. Rozměrné plátno. Pokaždé těsně před usnutím v tom předškolním věku – mohlo jí být pět šest, ne víc.
„Dobrou noc, děvenko moje.“ Polibek matky, vůně polštáře, tma a v ní ženy u jezera. A s nimi a u nich a v nich, v jejich věčné a odvěké přítomnosti, hlubina bezpečí, láska, a už tehdy slast.
Vzala skalpel Pijérova bratra chirurga a lehce jím odloupla kousek barvy na tom plátně. Objevily se další a další vrstvy. Dál se neodvážila.

Přečteno 1. dubna:

„Posaď se. Snad ti nebude vadit, když si budeme tykat.“
„Vůbec. Lucie.“
„Jitka. Ahoj. A dík za láhev. Báro? Dáš si s náma deci červenýho?“ křikla za sebe.
Přišla Bára. Dala si s námi deci a zase odplula.
„Musí se učit na zkoušky, víš. A zpracovává studii na téma Sociální postavení lesbických žen v České republice a alternativní rodinné modely v kontextu heterosexuální společnosti.“ Nechápala jsem, že se jí podařilo vyslovit ten krkolomný titul, z něhož jsem zaregistrovala tak každé třetí slovo, bez jediného zakoktání.
„Nebude ti vadit, když zapnu diktafon?“
Zavrtěla nevzrušeně hlavou, skloněnou nad pletacími jehlicemi. Dobrácky klapají. Opravdu háčkovala nebo pletla, cosi nedefinovatelného, snad aby to zátiší bylo dokonalé: dokonale idylické. Zátiší s červeným vínem, akváriem šumícím vedle kuchyňské linky, zátiší… ach ano: se třemi ženami na břehu jezera.
„Z jakých zdrojů časopis financujete?“ zeptám se jak robot.
„Máme stálý okruh předplatitelek, ale to pochopitelně nestačí. Loni jsme dostali dotaci od ministerstva kultury, nic moc, ale…“ Rozhovoří se, zapáleně. Velmi mě to uklidní: všechny ženský jsou stejný, stejně upovídaný, i lesbičky. Háčkujou dečičky a chovaj rybičky.
„Vědí to o tobě v práci?“ vyletí ze mě. Je chytrá a všímavá: pochopí ihned, že chci ve skutečnosti klást docela jiné otázky než ty, které přede mnou leží připravené na papíru.
„V práci to tajím. Učím výtvarnou výchovu na střední grafický škole. Ve školství… je to problém.“ Chytrá, všímavá a střízlivá. Aniž přestává ťukat jehlicemi, chytře, všímavě a střízlivě pozoruje mou ruku. Sklenička v ní mi vibruje k ústům, nezávisle, řízená cizí vůlí jako při spiritistické seanci. Měla bych se tvářit seriózně, jsem přece redaktorka kulturní rubriky, ale jde to dost těžko, když právě myslímna to, jak to spolu asi dělaj dvě ženský. Tři. Čtyři. Pět. Nekonečné domino těl… Ta představa je neodbytná, velmi sugestivní, plastická… Najednou se příšerně leknu, že ji Jitka zahlídla.
„To nic. To je dobrý. Já to utřu.“
Na stole krev. Rozlité víno. Nějaká rudá podstata, kterou jsem chtěla navždy utajit. A teď se tu válí na ubruse všem na očích. Jitka mrskne hadrem a moje podstata se do něj vpije.
„Ptej se, na co chceš,“ vybídla mě.
„Zkus mi říct svůj příběh sama, od začátku.“
Fuj: co to bylo? Zdá se, že jsem se až příliš zdárně nastylizovala do role zdeformované novinářky. Jako kdybych nevěděla, že příběhy neexistují. Že se na ně jenom dobře hraje, s nimi a o ně, že se dobře nakupují a prodávají jako nářadí pro kutily. Ale že převést lidský život v příběh s počátkem a koncem je stejně barbarské a nemožné, jako vyjádřit Dostojevského Běsy anekdotou.
Ale asi jsem to s těma moudrama přepískla, protože je vidět, s jakou chutí a samozřejmostí se Jitka do anekdoty pouští. Skvěle ji ovládala. Není pochyb, že ji nevypráví poprvé. „Můj příběh nepatří k nejtypičtějším. Většina z nás si svou homosexuální orientaci uvědomila už v dětství, v pubertě. Já jsem o ní neměla ani páru. Vdala jsem se, byla jsem šťastně vdaná sedm let, až jednou…“
Jsem napjatá. Co když ty klíče, jimiž zvoní její vyprávění, budou pasovat i k dveřím od mé třinácté komnaty? Krajina před Jitkou a za Jitkou mi začne zrychleně ujíždět, za chvíli tu sedí jen ona sama, vytržená z kontextu času a místa, s tím svým směšným pletením.
„Až jednou jsem potkala ženu.“
No dobrý. A co? Co jako? Proč tak fatálně?
Denně jich potkávám desítky, stovky… Jsou všude, kam se podíváte, v pokladnách supermarketů, v parlamentu, v raketoplánu, v reklamě na vložky, topmodelky i hajzlbáby, princezna Diana, matka Tereza, Božena Němcová, Madonna.
Jedno deci vypila Bára, druhé Jitka. Kdo zbytek láhve a kdo tu další? Ztrácím orientaci. Bloudím dominem žen. DOMINEM DOMIN. Bude to pravděpodobně latinsky. Potácím se opile dělohou bez turistických značek. Ze stropu visí ohromné prso Věstonické Venuše. Je to lustr. Kdyby se tu tak objevil Jakub. Ale není i on jenom rafinovanou mutací ženy? Kdyby se tu tak objevil Jakub, okamžitě bych mu rozepla poklopec.

Přečteno 3. dubna:

Metro mě vyvrhlo v hale Hlavního nádraží. Jsem tak opilá, že si musím sednout. Vedle mě dvě feťačky v Terezině věku. Houmlesák s lahví piva mezi stehny, spící albánská rodina, chlápek s břitvou místo pohledu. I pachy jsou tu ostré, natáhnete nosem a hned se vám z něj spustí krev. Tahleta vlhká zašívárna za sloupem není místem pro můj parfém.
Sotva doběhnu na místní toalety. Sotva spustím mince do masité tlapy Věstonické Venuše, jejíž monstrózní ňadra před ní leží na stolku mezi rolemi papíru jako dva ukazatele do pekla.
Klekám si a obejmu rukama mísu a v tu vteřinu se ze mě začne valit rudá barva. Nerozumím: vypila jsem dvě láhve, ale vyzvracela jich pět. Nějaké holky pouštějí v umývárně vodu a dobře se baví na můj účet. Kabina záchodu, v níž klečím, je akvárium. Akvárium vrchovaté krví. A tou krví plují, narážejí do sebe skleněnky, až je to tu plné střepů.
Ze sousedních kabin pokřikují ženské, které mě sice nevidí, ale příliš dobře slyší neovladatelné zvuky ponížení: „Tak přiznej, přiznej barvu!“
Co ještě chcete? Vidíte samy: je rudá. Jako stud a jako úzkost z pravdy.
„Co to vlastně pleteš?“ zeptala jsem se bezradně Jitky, když mi dovyprávěla příběh, který podle mé teorie neexistoval.
„Dupačky.“
„Co?!“
„No jo, je to tak. Budeme mít miminko.“
Tak Jitka s Bárou budou mít miminko. Oukej, chápu. Už vidím, jak ho křtí liberální katolický kněz v kostele u Jakuba. Co nadělám, Ježíšek a Otesánek se taky nenarodili zrovna nejtuctovějším způsobem.
„Já nemůžu mít děti, víš,“ zaklepala zase jehlicemi, „ale Bára… je ve čtvrtým měsíci. Nechala se uměle oplodnit. Ona by s chlapem… no nemohla, prostě. Poprosila jsem o semeno svýho bejvalýho manžela.“ Přistoupila k lednici a rázně ji otevřela. Ukázala na skleněnou nádobu plnou… „Nechceš?“ rozchechtala se, královsky. „Zbylo nám ještě na spoustu dětí.“
Doma. Konečně. Strhala jsemze sebe ty poblitý hadry a lehla si do vany. Se spoustou pěny – pohled na moje tělo, které mi na prahu čtyřicítky začalo vysílat poněkud šokující informace, by mohl znovu rozbouřit můj žaludek.
Z obýváku se ozývalo Jakubovo chrápání. Byla jsem jeho žena. Několikrát jsme spolu byli na rybách. Znali jsme se od první třídy. Pomohla jsem mu zbavit se závislosti na matce. Vlastníma zubama jsem přehryzla pupeční šňůru. Nikdy na mě sprostě nekřičel. Nikdy mě neuhodil. Nikdy jsem nesebrala odvahu říct mu, že to chci. Že toužím po tom, aby mě přikurtoval, mučil, mrzačil a křižoval. Ale zkuste poprosit o něco takového buddhistu.
Zapla jsem diktafon, abych si v klidu koupelny přehrála Jitčino vyprávění. Cizí život. Opravdu cizí? Zvědavá a napjatá. Nic. Ticho. Chrápání. O kousek dál nic ještě větší. Páska prázdně šumí, temným tibetským ÓM. Kristepane, to snad ne…
Pijére, ty hade, cosmi to dal za krám? Možná jsem tě měla poslechnout a jít dnes radši na tu exkurzi do krematoria. Radši do krematoria než tam, kde mají v ledničce nádobu plnou nenarozených.