Přečteno 11. května:

24. 8. 1977

Milá Renato,

jak vidíš, na rozdíl od J. K. píšu citové dopisy na stroji, protože mé city jsou hranaté, a proč by nemohlo být srdce ve stroji, může-li být oblak v kalhotách.
Věci v mém pokoji, který tak dobře znáš, i ten kufříkový consul, zapouštějí kořínky. Někdy, těsně po probuzení, se mi je daří zřít. Jsou viditelné, ty kořínky, jen v paralelním světě, jenž je patrně věčností. Někdy po probuzení tedy doň nahlédnu, ale svoje kořeny – ó hrůzo – jsem tam ještě nikdy nespatřila.
Skutečnost je tak… mysteriózní. Magická. Dvojsmyslná. Třeba měl Marx pravdu. Dialektická. Co chce ode mě? Tedy ne Marx, ale ta skutečnost. Nechápu, kam mnou smýkla. Křivky, stroj, srdce, kořeny, Marx. Ta holka, co mi byla děsně podobná, říkalas to aspoň, hele, to snad neni možný, tvoje dvojnice, nemáš dvojče v Itálii? ta brada, nos, a ta dlouhá hranatá figura jak od Giacomettiho, táž chůze… Ale tos nemohla vědět, Renato, ta holka v tu chvíli neměla na vertikální polohu ani pomyšlení, válela se na zemi před vchodem do Guggenheimovy galerie v Benátkách, sjetá ňákým svinstvem, přes mastné vlasy nebylo jí vidět do tváře, tak jakápak podoba… Ale proč se tady rozepisuju o sotva zahlédnutý benátský feťačce, byť by mi z oka vypadla? Protože mě děsí množství možností, od jejichž uskutečnění nás někdy dělí tak málo… Třeba by stačilo sednout si tehdy v první třídě do lavice s Petrem a ne s Pavlem, otevřít si místo Idiota Okouzlenou duši nebo jinou humanistickou sračku, vzít to v určitý rozhodující okamžik na Staromák Celetnou a ne Dlouhou, a náš život, můj život by se rozeběhl docela jiným řečištěm, běžel by korytem feťačky nebo mládežnické funkcionářky s červeným indexem, podělané udavačky… Stačilo srazit se v Celetný s docela jinejma lidma, než jsem potkala v Dlouhý, s lidma, který by mě láskyplně vynesli do nebes, nebo naopak skopli do podsvětí… Anebo je to můj omyl, domnívat se, že by všechno bylo jinak, kdybys mě neoslovila tehdy na školním schodišti, kdyby tu desku chtěla půjčit dejme tomu Jiřina Kubištová, ta tlustá podlá šprtka, kterou jsem jednou ve snu ubodala kružítkem? První hodinu jsme pak s Buňkou pitvali žížalu, ale já pořád, místo žebříčkovaný nervový soustavy, viděla v tom mikroskopu nehybný bílý tlustý tělo Kubištový, precizně červeně vytečkovaný jak ňákej pointilistickej obraz od Signaca. Udělalo se mi jak víš nevolno a sotva jsem doběhla na záchodky, klučičí. Holčičí byly jednak o dvoje dveře dál, a jednak jsem zjistila, že mušle jsou tou nejideálnější formou pro můj neklidný obsah. Spolužáci se mohli uchechtat, debílci, nejvíc Kubištová. Kdyby tak věděla, kráva! Od té doby mě všichni pod názorovým vedením Buňky považovali za labilní, přecitlivělou dívku, jejíž cit pro literaturu a duchovní hodnoty není nutné rozrušovat pitvami žížal. Nikdo se nikdy nedozvěděl, že ta přecitlivělá dívka noc co noc bodala a bodala, až se jí podařilo zhruba za půl roku ubodat kružítkem polovinu třídy, kompletní profesorský sbor, tři nafoukaný čtvrťačky, co se, jistě přes postel, dostaly na DAMU, souseda, kterej při šukání supěl jak mašina ženoucí se její nikoli žebříčkovanou, ale o to složitější nervovou soustavou. Čas od času, to aby své sadistické sklony nezneužívala výhradně k soukromým účelům, připletl se do dosahu jejího kružítka nějaký významný člen ÚV KSČ a jednou dokonce, bůhví proč, i Che Guevarra. Byl to jediný projev její politické angažovanosti v té době.
Ale tohle má být milostný dopis, Renato, a nikoli slohová práce na téma… Marxovy dialektické skutečnosti? žížal? osudovosti, či naopak nahodilosti lidských cest? Dívek vyrůstajících v kapitalismu, mých nešťastných dvojnic, ohrožovaných nezaměstnaností a omamnými jedy, živořících v špíně těsně před vchodem do čistého Umění?
Kecy, Renato, ubohý a trapný. Oddalující jen skutečný obsah mé mysli, mého srdce, mých cév a duše (je-li ta věc), mých vět, které bych ti tolik, tolik chtěla – abys konečně pochopila, o co mezi námi jde – vstříknout rovnou do žíly. A přitom stačí napsat jedno jediné slovo, to jediné pravé synonymum pravdy: STRACH.
Renato, já se bojím. Bojím se psát Ti, psát Ti o strachu, bojím se Ti podívat do očí, bojím se vzpomínat na to, jak jsme se k sobě tiskly v jednom spacáku pár metrů od italský dálnice. Klepala jsem kosu ve třech svetrech, a přece mi vnitřnosti hořely žárem, jako by jimi někdo přiložil do pece ohnivé. Ještě jsem se nestačila vyhrabat z toho spacáku, jsem v něm jak v kukle, jak v mámině břiše, zaplaťpámbu dosud nenarozená. Nechce se mi z něj k smrti do reality, obzvlášť je-li jí, tou realitou, třetí lavice u okna přímo za Kubištovou, která každej den, nevim, jak je to možný, příšerně smrdí lovečákem. Pro nás totiž, labily s vytříbeným čichem, je takovej smrdutej trvanlivej salám skřipcem a mukou a trestem, trestem za… za… asi za to ochotnický markýrování identity.
Mám strach ze sebe samé. Že jsem ta, která jsem. Hrůzu z té síly, které jsem pootevřela dveře. Ty ani netušíš a nedozvíš se nikdy, co se se mnou stalo v tom vlhkym bytě u Angely. Viděla to naštěstí jenom Marilyn Monroe.
Strach z tajemství. Jsem hodná holčička, víš, nikdy se mnou nebyly problémy, sešity bez kaněk a tak, nechtěla jsem mamince přidělávat starosti, neměla to jednoduchý po rozvodu, nechtěla jsem, aby se mi pošklebovali a otáčeli se za mnou a vysmívali se mi a křičeli za mnou „čau buzno“, třeba by mě pak kluci nepustili do brány a Ty bys mi nedovolila fénovat Ti vlasy a holky v šatně by debilně pištěly, až by se před tělákem přede mnou svlíkaly do kalhotek, nechtěla jsem být jiná. Už jsem se rozhodla, definitivně. Tajemství zůstane netvorem, navždycky přikovaným řetězy v třinácté komnatě, a basta. Pod zámkem. Režii té své frašky mám pevně v rukou: co nejdřív se vdám, najdu si nějakou nenápadnou a tichou práci, nějakou ospalou zašívárnu, kde se lidi sunou pomalu, tak pomalu, že se na ně i na věci stačí usazovat prach. Pak se mi narodí miminko. Když to bude kluk, bude se jmenovat po tatínkovi, a když holka, tak bude Tereza. Při žehlení plen budu sledovat seriály Jaroslava Dietla. Nemnohé chvíle volna využiji k poslechu Hany Hegerové či návštěvě Vinohradského divadla či k jinému neškodnému kulturnímu vyžití. Poslech skupiny Velvet Underground, reálné sny o kružítku i ty nereálné o hromadném vychcípání komoušů přenechám asociálům a snílkům, kteří vyrazili na pochod dějinami v protisměru. Myslíš, že se vytahuju? Že si honim triko? Však uvidíš: budoucnost dá mně i mé lži za pravdu.
Miluju Tě, Renato. Miluju Tě láskou k zešílení. Je to prostě tak. Vyseděla jsem si tu lásku během Tvých nekonečných koupelí v Tvé černé koupelně, vyseděla jsem si ji na vašem bidetu jako nechtěné vejce, s nímž si teď nevím rady. To proto spím s každým blbečkem, co mi přijde do cesty. Nechápeš to a mravně Tě to pohoršuje, že? Tak tedy věz, že na vině je ono vejce. Rozbiju ho, na to vem jed. Chci být normální, za každou cenu! A dělám pokroky: dřív jsem zrudla při každé zmínce o buzerantech. A včera, včera to se mnou ani nehnulo, a dokonce jsem se zmohla na přisprostlej kameňák, když se nás ta mrcha Marcela s neviňoučkým úsměvem zeptala, jestli náhodou nejsme lesby.
A přece to někdy tolik bolí, má dobrovolná amputace křídel. Nedovedeš si představit, co ve mně vyvolávají Tvoje úsměvy, doteky, vlasy, hlas, nepatrné gesto, k němuž jsou všichni ostatní slepí, zatímco mně zastíní svým významem život i smrt. Plavost, splývavost, něha, nějaký archetyp v podobě třeba zvednutého obočí – co o tom chlapi vědí, ti mí i ti Tví? Je to moje, jenom moje sladká, zakázaná propast. To pokušení vrhnout se do ní, i bez křídel.
Renato, studničko. Mám Tě tak ráda. Studničko moje beze dna, s vodou nedopitelnou. Odpusť mi, ale musela jsem Ti to napsat.

Tvoje Lucie

P. S. Tenhle dopis prosím nevláčej měsíce po kabelkách, jak je Tvým zvykem. Mohla bys ho vytrousit, až si budeš někde v heterosexuálním prostředí, a to je téměř všude, vyndavat hřeben, řasenku nebo své milované Shakespearovy sonety v kolibřím vydání.

Dopis pochopitelně nedoručen. Neskončil v Renatině kabelce, nýbrž v černé krabici, na niž
Lucie nalepila štítek s výhružným vzkazem budoucím generacím: RENATA. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. Jakmile tam ten dopis vhodila, nezůstalo jen u amputace křídel. Na jeden ráz vytlačila si třísku i s hnisem. Vyřízla si Renatu, ufikla srdce jak patku chleba, ani nesykla.

Přečteno 13. května:

Šla se projít k Vltavě. Sedla si na kameny. Po druhém břehu se táhly hřbety činžáků, unavené tramvaje pod strunami elektrického vedení jako pod obří harfou. Blem blem, blem blem… Má vlast, zborcené harfy tón.
Začetla se do časopisu: „Lidé nevědí, že jsme pohlavními tvory od okamžiku, kdy se v průběhu nitroděložního vývoje objeví pohlavní žlázy. V tu chvíli se začne diferencovat mužský a ženský mozek. Ženy mají dva pohlavní chromozomy X, muži chromozomy XY.… Metaforicky řečeno, svým způsobem jsme všichni založeni jako děvčata. Vznik chlapců zařizuje chemický vypínač, který se sepne v šestatřicátém dni plodu.“ Zajímavé. Zapálila si cigaretu. Takže ňákej chemickej vypínač. K nohám si vysypala obsah igelitky: kovový zvuk, a u jejích nohou hromádka krásnejch, pravejch, i když už trochu dost otlučenejch angličáků. Protější břeh zalila náhle vlna prudké záře. Jedno po druhém naházela autíčka do Vltavy, co nejdál od břehu dohodila. Jako poslední letěli bítlsáčci.
Teprve teď si všimla rybáře, který seděl opodál. Byl to Jakub. Jak dlouho už ho neviděla? Pozorovala jeho klidný, nehnutý, soustředěný profil. Takhle dokonalému člověku, napadlo ji, se může v životě podařit chytit tak akorát chcíplou krysu.
Odložila časopis, hodila vajgla do řeky. Nebylo co řešit. Vstala a šla k Jakubovi, připlouvala k němu, bolavé pořezané tělo pokryté zlatými šupinami, pevně rozhodnutá splnit mu každé přání.

„Odkud voláš?“
„Z Prahy. Přijela jsem… za tebou. Lupínku, mně se strašně stýskalo.“
„Mně taky, miláčku. Kde jsi?“
„Před Mikulášem. Přijedeš?“
„Teď hned?“
„Jestli tě ovšem nějak nevyrušuji…“
„Vemu si taxíka. Budu tam za chvíli.“
Vzala si taxíka. Byla tam za chvíli. Brzy si chůzí vymezila obvod své klece. Avšak ti, respektive ty za mříží, ne ona, přežvykovaly banán. Bylo to zarážející: vyskytovalo se tu značné množství mladých brunetek, přežvykujících banán. A protože vyrůstala v intelektuálním prostředí, trkla ji rázem ona laciná falická symbolika. Pátej nálev z Dalího. Pocta Sigmundu Freudovi. Něco pro Pijéra. Surrealismus, zvolna obnažovaný ze slupky baroka. Tfuj. Jen ji zarazilo, proč se ty holky neživí spíš párkem v rohlíku. Ve velkoměstských ulicích to byla rozhodně obvyklejší strava než banány a falickou symboliku by to jen umocnilo.
Všechny ty zdravě se stravující brunetky měly obepnutý trička, který zase přišly do módy, a přiléhavý kalhoty, co se teď nosej všude na světě, černý nebo modrý. Chrám Mikuláše zalit prudkým sluncem jara, vlnami náhlé záře. Dravost holčičích pohledů ohleduplně tlumená tmavými brýlemi.
Vzpomněla si na Pavla, jak mu asi je, křehkému zranitelnému melancholikovi, když čeká v proskleném bistru na českobudějovickém náměstí na Kristýnu nebo Moniku I nebo Moniku II, krvavě ožírán sluncem, touhou, steskem, láskou, stínem reaktorů a hejnem piraní, jejichž chtivost, jejichž zuby chtivosti jsou jen ledabyle maskované rtěnkami mládí.
I ona teď čekala na jednu z nich. V tu chvíli jí bylo ukradený baroko, surrealismus i banány. A vyhryznutá z dějin, ze souvislostí, z vlastní rodiny, ztuhlá v dojemně nepovedenou sádrovou kreaci naivisty nazvanou První rande stárnoucí lesby, nezaměstná se Lucie tropickým ovocem, nýbrž hnusným hamburgrem. Nikdy to svinstvo nežere, ale první rande je první rande.
Magda nikde. Jak to? Říkala přece –
Účinky fernetu, vyjmutého zpoza Pamětí pijákových, jímž si úspěšně léčila kocovinu z fernetu, zesílily se působením slunce až k prahu deliria. V deliriu si pochutnávala na hamburgru (mohla si tu ubohou mletou krávu dovolit, když věděla, že ji nesleduje její uvědomělá dcera) a přemýšlela, jaké že činnosti jsou jí bližší: zda střílení, fotbal a matematika, nebo vaření, šití a péče o miminka. Zda mužské, či ženské.
Když byla Tereza miminko, selhala jako matka na celé čáře. Byla nešikovná a bezradná. Zoufalá. Neuměla kojit, uspávat, přebalit, všechno jí padalo z rukou. Prsty ji neposlouchaly a instinkty taky ne. Každou chvíli brečela do plen. Látkových. Papírové tehdy nebyly. Ale z matiky měla na gymplu čtyřky a v tý bráně to taky nebyla žádná sláva, takže…
Momentálně ji ze všech činností nejvíc bavilo pití. Byla na pochybách, ke kterému pohlaví ji to přiřazuje. Vznik chlapců zařizuje chemický vypínač, který se sepne v šestatřicátém dni plodu. Když pila, připadala si radostně bezpohlavní jako ten anděl v nebi nad Berlínem.

Přečteno 15. května:

Tím úvahu uzavřela. Mršinu dojedla. Banánové brunetky se přibližovaly a vzdalovaly, ale ani jedna z nich nebyla její vyžilá panna ze Sušice. Anebo naopak byly všechny jakousi obludnou drúzou přeludu, který se za ní neodrážel v zrcadle na záchodku v Áčku? A pozná ji Lucie ještě vůbec? Jak je to dlouho, co –
„Máš tady drobek.“ „Tomu neuvěříš, ale já jsem ještě panna.“ „Kdybys náhodou věděla o nějakém podnájmu…“
Červené víno z jejích úst byl jediný čichový vjem, jímž ji Magda obdarovala. To bylo přinejmenším zarážející. Rozhodla se, že si ji, hned jak se objeví, dobře očichá, tady a teď, neprodleně, před Mikulášem. Ale nebude to, jako by si přiblížila k tváři v hrsti tající sníh? Jako by vešla do právě vyvětraného operačního sálu? A z toho sálu se jí v tu chvíli podlomila kolena. Skoro se zřítila na schodiště do chrámu, naštěstí vyhřáté jako náruč.
Nebyl na ni pěkný pohled, na paní redaktorku, jen co je pravda. Žádné červené víno, žádná rtěnka mládí: po bradě jí stékal kečup z hamburgru. V náhlém hnutí mysli, jako kdysi Terezka v dětské sesli, si ho rozpatlala po obličeji. Po pravdě vypadala teď dost nechutně a olezle. Spíš než v baroku nebo u pláten surrealistů ucítila svůj pravý domov v mohutné náruči Venuše z Hlaváku, prsaté mámy všech pobudů a ztracených existencí.
Kousek od ní, teprve teď ji zaregistrovala, seděla na obrubníku holka s cigaretou a tmavými vlasy přes tvář. Zazmatkovala. Chlast Lucii dokonale zakuklil, nemohla ven, marně se pokoušela pohnout. Je to ona? Jediným bezpečným poznávacím znamením byly Magdiny egyptské oči. Nebylo ale dost dobře možné přistoupit k té brunetce s prosbou, aby si laskavě na okamžik sundala tmavé brýle.
Ta holka se právě protáhla. Líně a zvířecky, jako šelma. A jak se tak protahovala, začal se z ní šířit intenzivní kočičí pach. Kdepak hrst sněhu, kdepak operační sál. Smrděla jedna radost, a tím to pro Lucii zhaslo. Ale ne tak docela: v následujících vteřinách udělala totiž ta kočka něco nepochopitelného: rozevřela dlaň levé ruky a cigaretu, kterou právě dokouřila, do ní pomalu, rozvážně a soustředěně típla jako do popelníku. Popelem začala prosvítat rána. Dívčin výraz však i teď zůstal stejně rozvážný, soustředěný a lhostejný jako její strašné gesto.
„Já už budu hodná,maminko,“ začala Lucie zděšeně blábolit polohlasem. „Já už to nikdy neudělám. Ty nový rukavice, cos mi včera koupila… ztratila jsem ale jenom jednu! Nevidíš? Pobryndala jsem se. Jsem celá od kečupu. Navlhči žínku a zatanči mi s ní po tváři, jako kdysi. A očisti mi tou žínkou nejenom ušmudlanou pusu, ale umej mi celej dosavadní život, trpělivě, láskyplně a s něhou, tak jak to umíš jenom ty, setři z něj přetvářku po přetvářce, lež po lži, rok po roce, abych nedopadla jako ta loutka, jako ten mimoid odvedle, co má místo dlaní popelníky a místo srdce kdykoli vypnutelnou schránku na vzkazy, očisti mne, abych zase cítila bolest, aby to pálilo k neunesení, sůl v ráně, život.“
Vedle Lucie – vedle mě si přisedl cikán. S přidrzlou chtivostí zacivěl na mou kabelku. „Love nema?“ zkřivil strniště na bradě. „Peníze,“ dodal zbytečně.
Náhodou jsem věděla, co to znamená v romštině LOVE. A ještě něco mě Jakub naučil romsky, když se tenkrát vrátil z dvouměsíční vazby za autorství a šíření vlastní „pravdivé“ učebnice dějepisu pro druhý stupeň: Chaz mro kár a Chaz mri minč. Sněz mýho čuráka a sněz mou píču.
Na něco takového by se nezmohla ani bezuzdná fantazie té bláznivé koprolálické ženské, procházející se po Karlově mostě v letech mého mládí.
Začala jsem se hrabat v kabelce. Od jisté doby jsem prostě měla slabost na cígoše, negry a buzerantky a prémie od Pijéra mě těšily asi jako Jidáše třicet stříbrných. Třicet stříbrných se na humanitární konta zásadně neposílá.
„Podržte mi to, prosím vás,“ podávala jsem mu postupně propriety, bez nichž se žádná kabelka moderní emancipované ženy neobejde: papírové kapesníčky s mentolovou vůní, neslíbatelnou rtěnku Margaret Astor, vložku s křidélky a nakonec stříbrnou placatku.
„Co je to?“ ožil.
„Znáte detektiva Phila Marlowa?“
„Ne.“
„Těžkej frajer. Ten bez takovýhle placatky v náprsní kapse nedal ani ránu. A taky bez saxíku.“
Cikán na mě chlípně mrkl, jako že chápe. Asi rozuměl místo „saxík“ „sexík“.
Vzal si pětikilo, které jsem mu podávala, jako by se nechumelilo. Placatku taky. Jen tu rtěnku nechal ležet; skutálela se o dva schody níž, a když odcházel, zakřupla mu pod podrážkou jeho značkových bot, zakoupených v prodejně, kam bych se já ani neodvážila vejít.
Chtěl-li by průměrně výtvarně nadaný kameraman obrazem vyjádřit můj pád, stačily by mu k tomu dva záběry: kečup stékající mi po bradě a rozšlápnutá rtěnka přibližně téže barvy, slizce mastnej neslíbatelnej flek na schodišti do chrámu.
Čekala jsem hodinu. Čekala jsem druhou. Čekala jsem tehdy na Magdu – první rande stárnoucí lesby – celé odpoledne. A pak mě posedla děsivá myšlenka: co když mě celou tu dobu sleduje objektivem, průměrně výtvarně nadaná fotografka – chlubila se přece, že byla nejlepší v sušickém fotografickém kroužku – co když mě znehybňuje kodakem, skrytá v podloubí, jako zákeřný paparazzo?
Ale postupně jsem nabyla přesvědčení, že se mi telefonát s ní jenom zdál, stejně jako nedávné setkání v Áčku. Protože její náhlé vynoření v mém životě bylo asi tak pravděpodobné jako výskyt piraně ve Vltavě.

Přečteno 18. května:

Čekala jsem hodinu, dvě, celé odpoledne. A jestli jsem, paní doktorko Pilátová, nezemřela, čekám na těch jarem vyhřátých schodech vedoucích k chrámu svatého Mikuláše dodnes.
„Utři se, prosim tě, vypadáš bědně.“
Někdo se nade mnou skláněl a podával mi kapesník: kus látky v stavu tak odpudivém, že uposlechnout předešlý pokyn a použít ho by bylo jen masochistickým zmnožením špinavé deprese, do které mě zkoplo marné čekání na Ni.
S maminčinou žínkou neměl ten kapesník opravdu nic společného. Určitě je to někde v bibli nebo v koránu nebo v Upanišádách, musím se zeptat Jakuba, že svinstvo svinstvem, hnus hnusem odstraňovati nelze. Ale ta pomocná ruka to myslela dobře. Co dělat? Nemohla jsem odmítnout, asi jako když mi malá Terezka donesla z pískoviště, oči rozšířené andělskou radostí, figurku vlastnoručně uplácanou z psího hovna.
„Dík.“
Kdo to je? Na prahu deliria jsem si sice pletla kdekoho s kdečím, jednou jsem dokonce spatřila sedět na skále vycpaného orla, ale ani v nejtěžší halucinaci bych snad nezaměnila nažehlenou tiptop recepční s tímhle zarostlým majitelem hnusného kapesníku.
„Ty se na mě nepamatuješ? Dohodilas mi v devadesátým třetím jednoho nakladatele, mimochodem pěknýho cvoka, už zkrachoval, pro muj románovej debut.“
„Fakt nevim. Jak se to jmenovalo?“ Ani trochu mě to nezajímalo. Ten medvěd šlápl do rtěnky, přisedl si ke mně na schod a teď si to vyšťourával z podrážky zápalkou. Z křápy od Vietnamců. Žádná světová značka. Pořád jsem se ještě rozhlížela. Co kdyby. Odkud mi vlastně volala? Kde je? Trčím tu hodiny, kolem se lidi upalujou cigaretama, zbohatlíci na mě vyžebrávaj prachy, čekám tu na ni celý odpoledne, celej život na ni čekám, ze zoufalství jsem dokonce snědla hamburgra, a ta husa se fláká bůhví kde.
„Cos řikala? Ňák se ti plete jazyk, pani redaktorko. Párkrát jsme se spolu taky pěkně zkárovali v Blatničce, pamatuješ?“
Ne. „Jak se jmenovala ta tvoje prvotina?“
„Mami, dovol mi vrátit se do toho nádhernýho bordelu.“ Proboha. To není špatný?!
„Ale pracovní název byl,“ uchechtl se, „Vysraný voka.“
„Aha – ty jsi – Petr Vítek?“
„Ne. Vítek Petr.“
V tom hicu měl na sobě Vítek Petr ručně pletenej svetr, ohromnej, vytahanej a letitej, takový svetry pletly hipízačky svejm klukům před pětadvaceti třiceti lety. Ostatně tomu odhadovanému stáří vzhled svetru odpovídal bezezbytku. Okama prosvítala Vítkova nahá chlupatá hruď. Do jedné té díry jsem vstrčila malíček. „No jo, Vysraný voka. Ty si nějakej zastydlej beatnik, co?“
Proč jsem zlá? Drzá? Do dirky vlezlá? A trapná. Jenom se tak mírně usmál a mohutná záda se mu zakulatila ještě víc – zvláštně mě uklidňovala jako pohled z vlaku na dobrotivou, oblou českou krajinu. Chystám se mu ten canc neprodleně sdělit, ale…
„Lucie, ty máš problém. To já poznám. Čekáš na někoho, kdo nepřišel, a to je strašný. Vim to. Zažil jsem to. A pak jsem byl čtvrt roku v pakárně.“
Proč mi to vypráví? Je fousatej. Mastný vlasy mu padají v trsech na rameno. Chci, aby se zvednul a zmizel.
„Poď. Mám tu zaparkovaný auto. Hodim tě někam, třeba domu.“
Zastrčil si kapesník, zakrvácenej kečupem, do manšestráků a vstal. Vstala jsem taky. A zapotácela se. Chytil mě kolem ramen a vedl na parkoviště před Malostranskou kavárnou a furt přitom mlel. Jen van té řeči mi umožňoval dýchání, jak šnorchl. Jinak bych se už dávno utopila.
„Ta moje knížka Mami, dovol mi vrátit se do toho nádhernýho bordelu vyšla v nákladu asi pět set kusů. Stejně se z toho nic neprodalo a shnila ve skladu. Byla geniální, ale lidi sou blbý, seru na to. Teď píšu povídky. Jiný kafe. Ty prej děláš v ňákym časopise?“
„Ale my povídky netisknem. A pak, promiň, ale jestli se chceš doopravdy vrátit do toho nádhernýho bordelu, literaturou tam cesta nevede.“
Volkswagen. Brouk z roku raz dva, ale nablejskanej jedna radost. Vítek ho pyšně poplácal po hřbetě. „To je kousek, co?“
Když zabouchl dvířka, udělalo se mi těsno jako s cizím chlapem v jednom spacáku. Strnula jsem, a pak se rozchechtala: potahy na sedadlech byly upleteny z téže špinavě žluté vlny jako Vítkův svetr. Vypadalo to přízračně: nebylo najednou jasné, kde končí on a začíná jeho auto. Mystici by měli radost: živé a neživé tu splývalo v jednotu.
Položil tlapy na volant, náhle unavené. „To mi upletla… Marcelka.“ Ticho. Oči se mu zalily. Vyhlédla jsem z okénka, míjeli jsme právě v Karmelitské kostel U Jezulátka, to obludné mimino. Konečně se mu podařilo napnout tětivu odporu. „Ta kráva, ta nebeská kráva,“ řekl věcně, jako kdyby popisoval nějaký Chagallův obraz.
A pak mi začal Vítek vyprávět o Marcelce, o své velké, nešťastné lásce. A ťal tak sekerou do mého stromu, jako před ním Jitka a Marta se svou zpovědí bisexuálky a… Ťal do té mé přepevné teorie o neexistenci příběhů.

Přečteno 1. června:

„Buranka to byla, odněkud z jižních Čech, ta její prdel se jmenovala, to se pobavíš, Stará Hlína. Fakt. Nebyla snad krásná, to určitě ne, dost předkus a malý prsa, z toho měla mindr, ale šířila kolem sebe odér – řikám to dobře? – tajemnosti, vypadala jako hrdinky z Godardovejch filmů z šedesátých let, věděla to a pracovala na tom. Dostala se do Prahy na fildu, na japanistiku. Žrala to, byla tim posedlá, nikdy za ten rok jsem ji neviděl číst nic jinýho než ty klikyháky, což ještě umocňovalo její tajemnou nedostupnost, dokonce odebírala i ňáký tokijský noviny. Asi byla normálně schizofrenní; nevěřim totiž, že se jí zešikmil mozek, protože, to tvrdila, byla v minulym životě zhýralou noční tanečnicí v tokijskym baru. Její fotr byl těžkej primitiv. Okresní kmotr, špinavý prachy ze špinavejch kšeftů, na stěnách baráku prej všude starý střelný zbraně, sbíral je jak posedlej. Poprvé jsem ji… ne, na to už si kupodivu nevzpomínám. Až na druhý setkání. Procházeli jsme se kolem Berounky, mlčeli jsme. Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvili, neměli jsme si co říct. Jí literatura nezajímala, jenom ta japonská, a o tý zas já věděl prd. Najednou si všimla kosatce, tam na břehu. Tobě to asi nic neřiká, ale to je dneska neuvěřitelná vzácnost, takovej kosatec, natož u Berounky, ohroženej druh. Ne že bych byl ňákej zavilej ekolog, ale to, co udělala v tu chvíli, mi vyrazilo dech: prudce se sehnula – prudká, to ona byla ve všem, v pohybech, v úsudcích, při milování, prostě střelná zbraň, ten nejvzácnější kousek z tatínkovy sbírky –, až mě zpod minisukně znehybněly bílý kalhotky, prudce urvala tu kytku, nadšeně mi ji strčila pod nos a vzápětí odhodila do trávy, duchem už zase v tom svym Japonsku. V tom jednom jedinym gestu byla obsažená celá její osobnost, nebylo co řešit: po tomhle rande jsem jí už neměl volat, měla pro mě prostě přestat existovat, mělo mi to bejt jasný. Když někdo urve kosatec, jako když se nechumelí, vyser se na něj, dokud je čas. Věděl jsem to naprosto přesně už tehdy, v tu chvíli, ale… ty její bílý kalhotky, víš, ty mi zatemnily mozek. Zářily nebezpečně jak slunce, a já se na ně díval bez mrknutí asi moc dlouho. Oslep jsem z toho. Oslep jsem z toho na rok. Když zíráš dlouho do slunce, buď z toho oslepneš, to nejspíš, anebo se ti zjeví Panenka Maria a ty o tom furt meleš a přijedou reportéři a máš šanci octnouct se jako kuriozitka na konci televizního zpravodajství, za rozvod Bruce Willise a před znásilněnou a zamordovanou stařenku.“
Vítek se na okamžik odmlčel. Stáli jsme na červenou, už věčnost, v Bráníku nebo kde, nevím, po pravé straně se leskla Vltava jako staniol od čokolády vyhlazený Terezčiným nehýtkem. Tím zíráním do slunce, k němuž básnicky přirovnal Marcelčiny spodní kalhotky, a pak tou zamordovanou stařenkou si přetrh patrně nit.
„Dost dobrý,“ zamával mi kazetou před obličejem a vložil ji do přehrávače. Líbilo se mi to: z rytmu, dunícího jako blížící se stádo bizonů, se vynořil alt, chladně a monotónně konstatující, že „This is not Hollywood“. O tom mě opravdu nemusel nikdo přesvědčovat.
„,S těma husama na koleji se nedá vydržet. Jedna onanuje nad fotkou Leonarda DiCapria a druhá si pouští Karla Gotta a příšerně jí smrděj nohy,‘ řekla za dva dny a nastěhovala se ke mně. Mám… měl jsem garsonku na Chodově. Kromě spacáku, počítače a padesáti výtisků svýho neprodejnýho debutu nic, prázdno, takže se tam v pohodě vešla i s Japonskem.“
Horko, nepodařené rande, nebezpečně se snižující hladina alkoholu v mé krvi, mými žilami se ženoucí stádo bizonů a hlavně Vítkovo vyprávění mě začalo uspávat spolehlivěji než tři nahé ženy na břehu jezera, Preislerův obraz, který Preisler nikdy nenamaloval. Příběhy prostě nebyla moje parketa, zvlášť ty milostné.
Zavírajícíma se očima, jako na vteřinu po vteřině zužujícím se širokoúhlém plátně, jsem spatřila parník. Sunul se těžkopádně po řece – smích a muzika – tak nějak jarně a rozjuchaně, až to hezký nebylo. Určitě byl plnej leseb. Silou myšlenky, jako v Doteku medúzy, jsem ho okamžitě poslala ke dnu. Jenomže Magda uměla skvěle plavat i v tom vltavskym bahně: chytla se nějakýho stébla a držela se ho jako klíště. Tu holku jen tak něco nesrazilo na kolena, jen co je pravda. Musela jsem smeknout před její zavilou vitalitou, s níž se drala ke břehu, aniž by si špínou a kalem potřísnila make-up. Ano, chytla se mě, objímala mě pevně a držela se mě jako klíště, sotva jsem popadala dech. To já byla tím stéblem. A nebylo těžké odhadnout, co se asi stane s ubohým prostředkem k záchraně, až se tonoucí zregeneruje do původní jarní rozjuchanosti na pevné zemi.

Přečteno 3. června:

Nudils mě, Vítku, a uspával, byla jsem jenom ráda, že mě vezeš domů, nezajímala mě tvoje japanistka s předkusem a její extravagantní potahy do tvýho brouka, v nichž jsi uvízl, nezajímala mě tvoje bolest a tvůj život a přestal mě zajímat i ten můj, včetně mé matky, mého manžela a mé dcery.
Usnula jsem vedle tebe na sedadle do naprostého nezájmu o všechno, co nebyla Magda.
„Za poslední prachy jsem koupil asi dvacet knížek o zenu a ohromnou dvojpostel. Když jsme se milovali, a milovali jsme se furt, mluvila přitom japonsky. Děsně mě to vzrušovalo, moh jsem pořád, i když jsem pochopitelně nerozuměl ani slovu. Ale bylo mi to jedno; nevadilo by mi, kdyby si přeřikávala recepty třeba na ňákej japonskej národní blaf. Nevim, jestli tam doma v tý svý mafiánský vile měla služky nebo co, ale umě po sobě nikdy neumyla ani hrnek. Já na to taky nejsem, a tak tam kolem toho našeho kutlochu postupně vyrostla skládka, ochrannej smrdutej val z nepranejch hadrů, plechovek, skript, konzerv, zmuchlanejch papírů, prezervativů. Posloucháš mě? Co bylo za tim, za tim valem, pro mě přestalo existovat. Ani trochu se mi nelíbily ty dokonalý, do detailu upravený japonský zahrady, který mi hodiny a hodiny nadšeně ukazovala na fotkách. Ráj vypadal určitě jinak: žádná japonská zahrada, ale paneláková garsonka na Chodově plná hrnků se zaschlym lógrem. Byl jsem z toho úplně vedle, že ji tam mám, že se na ni smím dívat, když se šminkuje, že se mnou spí… Byla tak krásná a mladá a chytrá…“
To mě trochu probudilo. „Říkals, že měla předkus a malý prsa…“
Ale Vítek mě nevnímal, nevnímal teď už vůbec nic kromě Marcelky, bohužel ani řízení auta. Nevím, kde měl ruce, možná na jejích ňadrech, ale na volantu určitě ne.
„ – a prachatá… a já? Životní konto voholený na jednu knížku, po který neštěk ani pes. A pak mi jednou upletla tenhle svetr a tyhle potahy prej japonskym vzorem, válelo se to tam po zemi místo koberce jako síť, a já jsem pochopil, že jsem ztracenej, že jsem v tý její síti uvíz nadobro.“
Zdálo se mi o piraních. Začalo to patrně na křižovatce u krčské nemocnice, když dohrála kazeta.
Napadly mě, hned jak jsem vlezla do Berounky. A zatímco mě čile ožíraly, seděl Jakub nad prutem a nehnul brvou. Musel si všimnout mé krve, jíž houstla řeka, hladiny divě vzbouřené cvakajícíma zubama. Ale Jakub si počkal. Vylovil mě, teprve když ze mě zbylo torzo. Položil mě do trávy a zálibně si mě prohlížel, jako kdyby otevřel druhý díl Dějin umění od Pijoana, kapitolu pátou, řecké umění čtvrtého století. Socha představovala ženské tělo s tvary naznačenými jemnou modelací, jež přispívala k účinné hře světel – jen hrdlo, ňadra, břicho z mramoru a klín… Můj muž byl v postatě estét. Ušmudlaný sešit Vojty Páva z III. B ho dokázal přivést k šílenství.
„A pak jsem se jednou vrátil domů, dvě velký igelitky narvaný nákupem z Billy, a praštilo mě to přes nos už v předsíni. Nasál jsem to, ucejtil naráz, bylo to jasný jak facka.“
Torzo se probralo. „Měla tam – někoho?“
„Radši spi, prosim tě,“ vzdychl rezignovaně, „jsi úplně mimo. Kam teď?“
„Doprava a pak rovně, k Policejní akademii.“
„To je co? Ten americkej televizní seriál?“
„Nepřerušuj se. Tak cos to nasál v předsíni?“
„No cizí chlap to nebyl. Toho jsem se nikdy neobával, že by si tam někoho přitáhla, přestože jsem obden krvácel žárlivostí. Ale tím naším chodovským smetištěm by se neprostřílel ani Bruce Willis.“
„Natož po rozvodu.“
„Natož po rozvodu. Chlapi dneska nic nevydržej. Žádnej smrad, žádnou sračku, žádnej bordel. Jsou zhejčkaný antirespirantama, šamponama proti lupům, sterilním designem, duchaplnym plkáním, klimatizací, při každym zakašlání si rvou do pusy pastilku Halls a jejich auta maj lidský vlastnosti. Brzy vychcípaj, tyhle chlapi, měly byste se na to připravit, vypařej se a zbyde po nich, když budu optimista, maximálně jeden fous v mobilu.“
Žvanil, ale já tím žvástem jako ďourama v ementálu uviděla Jakuba.
Nevykazoval sice znaky Vítkem popisovaného druhu, nicméně… ani jeho jsem si nedovedla představit, jak strká ruku po loket do kontejneru. Odpadky jsem musela vždycky vynášet já nebo Tereza. Zato miloval žehlení. Hodiny se dokázal mazlit s límečky svých košil a s puky a žehlil si i slipy, z obou stran. Svou úchylku vydával za takzvanou Dynamickou meditaci žehlení, a tak dostal ode mě a od Terezy k Vánocům, které jako buddhista neslavil, žehličku. Ale jakou! Byla dokonalá. Krásná. Lehce ovladatelná a přitom elegantní. Měla zkrátka – no nekupte to pro manžela, kterej vám žehlí i ponožky – lidské vlastnosti.
Ne, Jakub by rovněž nebyl s to překročit práh Vítkova a Marcelčina milostného doupěte, ani kdyby tam z vrstev prachu, špíny a nečistot vyrůstal strom bódhi, pod nímž prozřel sám veliký Gautama.
„Nasál jsem… Věděl jsem hned, že zmizela. Nadobro. Navždycky. Co se jí honilo hlavou? Nikdy mě to nezajímalo. Neznal jsem ji a nerozuměl jí. Jak jsem řikal, nemluvili jsme spolu, a když ona, tak japonsky. Prostě jsme spolu byli, a to stačilo. A najednou amputace, zaživa, bez narkózy. Vysypal jsem nákup z Billy na hromadu, konzervy s chřestem, ten milovala, a šel ji hledat.“
Vidím Vítka. Žene se Prahou bezhlavě a zoufale jak raněný zvíře, uvízlej v svetru od Marcelky, v nemoderní síti, která se už dávno nenosí, raději než tohle, měla ho těma pletacíma drátama ubodat, a za ním se táhne krvavá stopa.
„Spolubydlící na koleji, ta, která si to rozdávala pod peřinou s fotkou Leonarda, a ta, který smrděly fusekle, nic neřekly, ani když jsem jim trochu natrh jejich idoly a vysokoškolskou selanku a skripta vyházel z okna, chudinky asi opravdu nic nevěděly, zamindrákovaný vesnický větve jako Marcelka, který holt ale včas nenarazily na takovýho vola, jako jsem byl já, vrátná na mě zavolala policajty a bylo po čurbesu. Šmíroval jsem na fakultě, ale na přednášky nechodila. Nikdo o ní nic nevěděl, nebo měli přesný instrukce. Nakonec jsem zavolal do Starý Hlíny jejímu otcovi. Řek mi, ať si vyseru voko a neotravuju jeho dcerušku. Volal jsem mu i čtyřikrát pětkrát za večer na mobil. Práskal mi s tím, ale pak mi jednou jen tak mimochodem připomněl, že je vlastníkem největší sbírky historických střelných zbraní v Čechách, a to dosud plně funkčních.
Už jsem se nedokázal vracet do bytu na Chodově. Pronajal jsem ho ňákejm cirkusákům s cvičenejma pudlama a nastěhoval se zpátky k rodičům. V noci jsem šel na Chodově na poslední metro, kde je největší větrnej vír. Vlez jsem dolů do kolejiště a natáh si přes hlavu Marcelčiny spodní kalhotky, který si u mě zapomněla. Ten machr to ale včas ubrzdil.“
„Tady zastav, prosim tě, tady bydlim,“ řekla jsem. Bylo ticho. Zůstali jsme vedle sebe mlčky sedět. „Náš dům má jedenáct pater,“ začínám po chvíli svou odrhovačku, aby řeč nestála.
„V každém je sedm bytů. To znamená, že v tomhle baráku žije přibližně dvě stě třicet lidí.“
Vítek sáhl po cigaretách. Všimla jsem si krvavých stop na volantu. Patrně se mu pokaždé, když vzpomínal na Marcelku, otevřela v dlaních stigmata.
„A jaký to bylo v blázinci?“ ptám se konverzačně, jako by se vrátil z exotické dovolené.
„Dověděl jsem se, že utekla s jedním asákem z fakulty. Znal jsem ho od vidění. Z tý svý lingvistický úchylky měl fakt úplně šikmý voči.“
„Do Japonska?“
„Ne. Do Brna.“
Před domem postávala sousedka odvedle, ta baba, čpící na sto honů hladem po černých kronikách, a šmírovala nás.
„V pakárně jsem nemyslel od rána do noci na nic jinýho, než na to, jak zopakovat Hirošimu.“
„Víš, kde bydlej?“
„Hm.“
„A na cos přišel?“
Znatelně ožil. „Napadlo mě třeba, že jí přibiju na dveře ten svetr, co mi upletla, rozpaženej, rozumíš, že ho na těch dveřích ukřižuju.“
„Nic moc. Co dál? Co takhle položit chcíplou myš na práh?“
Překvapeně se na mě otočil. „Dost banální. A ona se jich nebála.“
„Tak cos ještě vymyslel?“
„Kečup. Existuje takový balení, Czech made, že se dá stříkat. Nastříkat jim ho do schránky. Namalovat jim kečupem na dveře ohromnou píču.“
„Nebo třeba poslat jí v balíku…“
„Co?“ zeptal se dychtivě.
„Svoje hovno.“
„Nesmysl. To by na poště nevzali. Kvůli smradu.“
„Nebo – “
„Nebo – “
Babě před naším domem div nevypadly oči. Ta slušná, solidní paní, co bydlela se slušným solidním panem učitelem ve vedlejším bytě a občas jí brala od pošťačky důchod a vždycky zdravila první a jednou jí dokonce dala celý kafe, když jí došlo, ta teď seděla, nepochopitelně dlouho, v zaparkovaném autě vedle nějaké podezřelé existence, sama vypadala dost zbědovaně a oba tam hulili jednu za druhou, ztracení v mlze. Docela jsem si přála, aby mohla slyšet náš rozhovor.
Na nástěnce ve vestibulu za jejími zády viselo Igorovo parte.

Přečteno 5. června:

„Proboha kam na to chodíš?“ šklebil se Vítek. „Myslel jsem, že tvoje parketa jsou ruský klasici, a ne psychothrillery.“
„Napadlo mě… Máme někde doma po Terezce takovou hnusnou hračku, plastovej samopal na vodu.“
Cítila jsem, jak mě ty nekonečné variace pomsty vyvádějí z kocoviny dnešního dne, jak mě jedna za druhou resuscitují, jak se vynořuji z tmy pravdy zpět do chlácholivého světla iluzí. Vychutnávala jsem si obrazy pomsty jak degustér a prožívala rozkoš z náhle odstartovaného ohňostroje inspirace.
„A co jako s ním, s tím samopalem?“
„Ten Marcelčin asák – určitě je to přesně ten antiseptickej typ, o kterym jsi mluvil: šampon proti lupům, sterilní design, klimatizovanej mozek, světlej oblek, právě vyzvednutej z čistírny. Naplnil bys samopálek červenym vínem, zazvonil, a až by otevřel, až by ti otevřel v tom světlym obleku…“
Oba jsme se zasnili.
„Ještě,“ zašeptal Vítek slastně.
„Stačí. To be continued.“
Začala jsem se totiž dusit. Zkuste vykouřit deset máček, zadrhnuti na zip se známým v jednom spacáku. A najednou, najednou mi proletěl hlavou šílený, oslnivý nápad. Jako by se mi po úraze vrátila paměť, a já se zaradovala ze znovunalezené existence, přestože jsem v ní byla vrah.
„V tvým bytě na Chodově – ještě tam bydlej ty cirkusáci?“
„Ne. Musel jsem je vyrazit. Sousedi byli z těch pudlů na mašli.“
„A teď? Vrátil ses tam?“
„Pořád bydlim u rodičů. Shánim tam nájemníka. Bez psů. Proč se ptáš?“
V jeho brouku mrak. Mlha. Strašná. Naštěstí. Neměl šanci dohnat mě pohledem k červenání.
„Rozumím,“ řekl tiše. Pochopil všechno, v jeden ráz. Tomu zarostlýmu stárnoucímu beatnikovi s krvácejícími stigmaty všude tam, kde se ho Marcelka dotkla jazykem, došlo, že netoužím po ničem víc, než zopakovat si jeho otřepaný příběh vlastním tělem, vlastní krví, celou svou vyhladovělou bytostí.
Dojetí z jeho nešťastné lásky bylo to tam: z člověka vedeného noblesní matkou a krásnou literaturou k empatii a soucitu k osudům druhých proměnila jsem se lehce a bezbolestně v pragmatickou mrchu, posedlou jedinou myšlenkou: Klíče! Klíče od Chodova! Možná je má zrovna u sebe.
„Tady máš můj telefon. Jestli o někom víš… Zdá se, že jo. Zavolej a dohodnem se. Drahý to nebude. Klíče ti můžu dát hned.“
Vytrhla jsem mu je z ruky, dychtivě jako jablko z ráje.
„Ale…“
„No?“
„Vstup jen pro silné, nezapomeň. Je tam strašlivej bordel.“
„Nádhernej bordel,“ zašeptala jsem. „Maminko, dovol mi do něj se vrátit.“
Ne, tohle není Hollywood. Anebo přece? Když jsem vystoupila z Vítkova brouka, žlutého jako ponorka, rozpadl se mi svět v zřetelné protiklady: černá byla zas opakem bílé a zlo bylo zlem a dobro dobrem a Popelčiny sestry byly pragmatický mrchy – jako já. Představila jsem si písařku, tu ubohou, oddanou písařku, který Dostojevskij diktoval svý romány, a přišlo mi jí strašně líto.
Sousedku jsem minula bez pozdravu. Kdyby mi teď pošťačka dala její důchod, okamžitě bych ho šla propít. Pro některý lidi kafe definitivně došlo. Vešla jsem do sklepa a podle čísla našla Igorovu kóji. Nebylo nic snazšího než prostrčit ruku mezi prkny a sáhnout do papírové bedny od televizoru pro nedopitou láhev rumu. Už jste někdy zatoužili opít se rumem po mrtvém?
Doma, kde se stále ještě válely po zemi dopisy Renatě, neuklizené zpět do černé krabice, jsem olízla její hrdlo. Jednou, dvakrát – lízala jsem ho pečlivě a bez emocí, jako přednedávnem Igor moje předloktí, na které se chystal přitisknout obtisk. Tohoto skleněného hrdla, mé paže se dotýkal živý člověk. A jako mi před chvílí zvonily mozkem klíče od Chodova, byl teď můj mozek prázdným prostorem pro jazyk mrtvého. Zvedla jsem telefon.
„Kde seš, proboha?“ Magda. A její hlas, dutě rozezvučený potlačovaným vztekem, jako když udeříš pěstí do kytary. „Čekala jsem na tebe dvě hodiny.“
„Já na tebe ještě dýl.“ Celé odpoledne. Celý život.
„Před Mikulášem, jaks řekla.“
„Na Staromáku?“
„Ne. Na Malostranským.“
Odmlčely jsme se. Tak takhle je to.
„Magdo, nenapadlo mě to. Oni totiž – jsou v Praze Mikulášové dva.“
Rozemel mé city do hamburgru, lásko. Dělej.
„Tak za hodinu na Václaváku. Pod vocasem. Ten je v Praze snad jenom jeden,“ vyštěkla a praštila sluchátkem.
Proč se vzteká? Proč štěká? Písek jsem přece já.
Teprve teď jsem si všimla žehlicího prkna. Vyrůstaly z něj čtyři hladké věže dokonale vyžehlených kapesníků, připomínající miniaturní model temelínské elektrárny. Můj manžel si patrně odskočil ze školy zameditovat.
Dotkla jsem se Jakubovy žehličky. Byla ještě maličko vlažná. Odměnila mě úsměvem hollywoodské filmové hvězdy, chladnoucím a prázdným, až mrazilo.

Přečteno 8. června:

Probudila jsem se na matraci, vedle Marka. Včera jsem se po dlouhý době sešla s mámou, dala mi pusu a prachy a hned zas letěla. Strašně se jí klepaly ruce. To nebylo nic novýho, ale… Jak to říct, prostě nebyla navoněná. Poprvé, co pamatuju, jsem ji zastihla bez parfému. Něco se dělo.
Možná proto se mi dnes v noci zdálo – dost živej sen – o velbloudovi, dvojhrbym, jak v zahradě, vypadala jako rajská, drtí kopyty sádrovej krunýř. O velbloudovi a o Hrabalovi. V tom snu byl sice mrtvej, ale nepřestal ťukat do psacího stroje. Jedinej rozdíl mezi živým a mrtvým spisovatelem byl ten, že teď psal obráceně, zprava doleva jako židi.
Kromě prachů mi máma přinesla taky první díl Běsů, Marek by si je rád přečet. A v tý knize byl založenej dopis adresovanej mámě od ňákýho Pavla a já si ten dopis těsně před spaním přečetla.

Milá Lucie,

… přečet jsem Hrabala celýho na gymplu, pak na vejšce, na koleji,měl jsem půjčenou tu nádhernou knížku z Jazzový sekce, takovej netradiční formát a písmo a krásnej portrét, myslím, že Anglickej král je jeho nejlepší věc, a povídky z padesátejch let a Příliš hlučná samota. Sehnal jsem si pak po revoluci skoro všechno, co mi chybělo, většinou v antikvariátech nebo na inzerát, takže mám ty knížky, jak postupně vycházely, ne ty sebraný spisy vod Kadlece, který jsou sice asi perfektní po stránce systematicko-vědecké, ale je to už moc chladná vizáž a moc ex post.
Kdybych si měl vybavit všechno, co mi Hrabal dal, tak by to nešlo, protože on je tichou a stálou součástí mý osobnosti. Když si představím ty padesátý léta v Libni, Poldi Kladno, dřina, pivo a psaní… Kdysi mě to bralo, teď jsem umrtvenej nevím čím, přelud.
Je to těžký psát o něčem, co se tě dotýká, co jde hluboko do duše, a nebejt přitom sentimentální nebo patetickej. Chtěl bych bejt aspoň trošičku jinej.

Tvůj Pavel

P. S. Na otázku, jak se mám, odpovídám poslední dobou citátem z písničky Vlasty Redla: „Stále mířím na jihozápad.“

Hm. Tohle je přesně mámin styl. Tahle nostalgická literární idolatrie. Jistě si se „svým Pavlem“ výborně rozumí. Ještě že se věnuju přírodním vědám. Píšete-li práci na téma Výskyt hypoxantinu v primární sekvenci bází DNA, nebezpečí patosu a sentimentu vám rozhodně nehrozí. Běsy číst nebudu. Mrkla jsem akorát na motto:

Zab mě třeba, stopa všecka
ztracena – a cesta s ní!
Běs nás honí dokolečka
po polích nás prohání.

Puškin. Probudila jsem se na matraci vedle Marka, ještě spal, a zlehka přitiskla rty na jeho tetování. Věřím totiž, že to přináší naději: lidem, velrybám i amazonskejm pralesům.

Ptal jsem se Vrbové, která se hlásí na gymnázium, jestli ví, co to je Gioconda. Odpověděla, že takovej ten tlustej dlouhatánskej had. Ale Lucie se ani neusmála, nevnímala nic z toho, co jsem jí dneska říkal. Stejně netečné jako její mysl zůstaly večer i její bradavky v mých ústech.
„Dnes ne, Jakube,“ řekla jak v nějakym blbym seriálu. Měl jsem pocit, že vedle mě leží místo Lucie jen její torzo. Něco se dělo.

Přečteno 10. června:

„Ty jí máš tak úžasně – přehlednou a čitelnou!“
Magda si mě prohlížela tam dole bez známky jakéhokoli studu, s hladově zvědavým úžasem.
„To popisuješ jízdní řád, nebo mou…“
„No řekni to, řekni, jak se tomu říká…“ provokovala.
„Chceš to slyšet sprostě, nebo básnicky?“
„Sprostě.“
No to mi mohlo bejt jasný.
„Kunda. Píča.“ Poprvé v životě jsem nahlas vyslovila ta slova. Bylo to, jako kdyby se ve mně rozlomila kra. Začalo se to valit puklinou, dravě a osvobodivě. Žádné další slovo mě ale nenapadlo, a tak jsem to první zopakovala s důrazem třikrát za sebou, jako zaklínadlo.
„Myslím, že je to ta nejkrásnější krajina na světě,“ dodávám pro jistotu přece jen v řeči básnické; cítím se v ní bezpečněji.
„Krajina, škeble,“ šeptám ochraptěle, zatímco její prsty a jazyk prozkoumávají krajinu s precizností až vědeckou. Je mi to nepříjemný. Trochu děsivý. Ale nemohu přestat, nemohu se odpoutat, kdyby teď najednou vstala a odešla, zešílela bych. Překročila jsem zákaz. Hranici. Rám obrazu – a octla se rázem v něm. Nepřipomínal už ale Preislera: byla to Boschova Zahrada rozkoší.
„Škeble… nebo las-tu-ra.“
„Lastura?“ zvedla zaujatě oči z mého klína. Oči – divoženky, zvířete, určitě psychopata. Oči starověké Egypťanky, dvě nepravděpodobná plavidla, směřující po Nilu přímo do podsvětí.
„V každé lastuře je perla, ne?“ zachechtala se a bez jakéhokoli zatápání ji v ten ráz přejela jazykem.
Ucítila jsem ten náraz kdesi uprostřed mozku.
„Chtěla bych, aby tu všude kolem byly zrcadla,“ začala drmolit, sotva jsem jí rozuměla. „Abysme viděly, jaký to je… krásný… když se milujou dvě ženský.“
Rytmus se zrychloval. Letěla jsem po spirále k zářivému středu. Byla obdivuhodně praktická: abych na té horské dráze tak nekřičela (panelák na Chodově je panelák na Chodově), podala mi k ústům polštář.
„K čemu zrcadla,“ začala jsem se smát a přidala se k jejímu drmolení, „ty jsi moje zrcadlo, a já tvoje, jsme si vzájemně zrcadlama, rozumíš? Jsme stejné, stejné, stejné… já jsem ty a ty jsi já a už bez sebe nikdy nebudeme moct být a už se nikdy nezbavíme jedna druhé, jenom tahle láska je ta pravá, víš, protože beze smyslu, bez účelu, žádná reprodukce a zákon přírody a tyhle blbosti, jen láska pro lásku, rozkoš pro rozkoš, umění pro umění, jo, naprosto čistý umění pro umění.“
Vůbec nevěděla, o čem mluvím, ale na tom nezáleželo.
Náhle se znovu rozesmála tím svým ohlušujícím šíleným smíchem (sousedům se už možná brzo začne stýskat po cirkusácích) a jediným úderem mě srazila z kosmické spirály dolů do zmuchlané postele, v které jsme se proplétaly už bůhví pokolikáté, do postele mokré naším potem a našimi šťávami.
„Jé, víš že ti ta tvoje las-tu-ra už začíná šedivět?“
Sehnula jsem se pro džíny, které se válely u postele. Měla jsem v kapse malou krabičku od menstruačních tamponů. A jak jsem ji vytahovala, uviděla jsem tam pod postelí – jak je to možné? Vždyť jsem tu před jejím příchodem gruntovala jak šílená! – zaschlé psí hovno.
„Co blbneš?“ nechápala a vytrhla mi krabičku zvědavě z ruky.
„Bacha, prosim tě. Já radši sama.“ Opatrně jsem z ní vyjmula čtyři pečlivě zabalené cigarety.
„Dáme si trávu?“
Ukradla jsem ty jointy Tereze ze šuplíku. Moje dcera už je nepotřebovala. Moje dcera už z toho vyrostla.
Toliko velké dvojlůžko zde v bytě na Chodově. V bytě prázdném a dokonale uklizeném. Kolikrát jsem jen vyšlapala schody do čtvrtého patra nahoru a dolů, výtah byl v poruše, vynášejíc svinčík po cirkusácích do kontejneru. Kolikrát jsem ponořila ruce v gumových rukavicích do kýble s horkou vodou, strhala tapety, vybílila, aby to tu moje vysněná milenka měla jako klícku. Ale tam pod dvojlůžko, promilované Marcelkou a Vítkem a pak manželským párem, zaměstnanci cirkusů a varieté Praha, krotiteli pudlů, tam se přece jen vloudila hrubka v podobě zapomenutého psího hovna. Jeho přítomnost zde zdála se ještě nepravděpodobnější, fantastičtější a rušivější než představa lidstva, ztraceného v jinak pustém, ohromném, rozpínajícím se vesmíru.

Přečteno 12. června:

„Vedeš podivné paralely,“ řekla Lucie před proměnou.
„Jak to? Co máte na mysli? Jaké paralely?“ otázala se chladně Lucie po proměně, záměrně té prvé vykajíc, aby zdůraznila propast mezi sebou a sebou.
„Paralela mezi orgasmem a Michelangelem, no budiž. Ale mezi lidstvem a psím hovnem, to už je trochu moc.“
„Řeči. Kdybyste mi tu radši pomohla uklidit. I ten plakát Gillian Anderson jsem musela zatlouct do panelu sama, aby se tu cítila jako doma. Nábytek se dokoupí v bazaru. Igorův parťák mi půjčí dodávku.“
„Nemluvě o tom, že krást marihuanu vlastní dceři je krajně nechutné.“
„Trpím kleptománií. To nevíte? Je to nemoc jako každá jiná, na rozdíl od homosexuality. Ta byla vyňata z klasifikace nemocí v roce l993.“
„Tak to je super,“ zahuhlala Magda ztěžka. Pletl se jí jazyk. Byla zpomalená. Marjána ji přepnula na jinou rychlost, jako jsme to pro pobavení dělali s křehkými černými deskami našeho mládí.
„To je super, že už jsme od roku devadesát tři zase zdravý.“
Do mého vědomí, pestrého a tajemného jako džungle, se vpotácel další slavný opilec, Edgar Allan Poe. Dialog, který tu probíhal, byl pouze dramatizovaným monologem – jako v jeho Havranovi.
Podávaly jsme si jointa. Třetího. Měly jsme obě dost. Zasyčelo to, pokaždé, když jsme odkleply do zavařovací sklenice s vodou: sykla jsem bolestí, která teprve přijde.
„Ne-mů-žu mlu-vit,“ plácla sebou do dědičného pelechu, nahá. Svět se mi scvrkl v jediný problém, výrazný a zřetelně ohraničený jako černým fixem namalovaný puntík: jak dostihnout její klín, závratně unikající, až to v zatáčkách kvílelo. Opravdu, byla záhadně bez vůně. A právě jen z jejího unikajícího klína, který se jen zvolna otevíral jako v sebezavinutý svět, přinášelo mi dávné božstvo vůni moře.
„Vyplázni jazyk,“ poručila jsem. Zpitoměle poslechla.
„To jsem si mohla myslet. Jak bys mohla mluvit, když máš na jazyku čtyřproudou dálnici. Bacha! Ten blbec v mercedesu začal předjíždět kamion s jedovatym nákladem! Zkus ho vyplivnout.“
Začala kolem sebe plivat jako šílená, jedno auto za druhým. Angličáky o sebe kovově třeskaly, vystřelovaly jí z otevřených úst, z její měkké, vlhké dálnice, ohlušující ohňostroj, gejzír, sopka probuzená z tisíciletého spánku, rachot metalu, pyramidy plechu, řetězová havárie, červené doubledeckery nacpané ječící školní mládeží, jakýsi kožený motorkář, Easy Rider, Harley Davidson vjel právě plnou rychlostí do zavařovací sklenice, rozletěla se na kusy, třesk střepů a zelenohnědý nálev, oživlá mapa hnusu a lásky vsakuje do prostěradla, ještě jeden flus a obloukem letí na hromadu moje milovaná chevroletka s bítlsáčky, ještě závěrečný plivanec – Magda se při něm pravda trochu dáví, protože to není jen tak, zbavit se kamionu s radioaktivním odpadem s ukrajinskou poznávací značkou. Konečně vyhrk do reality.
Ležíš tu bílá, bledá, bezvládná, vyčerpaná, sotva dýchající, napospas, možná mrtvá. Čeho se dotknu, je rázem mé: zavřená víčka, nos, rty, hrdlo: hebký krk, tepny, ohryzek, pleť s mateřským znaménkem, důlek mezi klíčními kostmi, ňadra. Tajemství a tady, červený pupínek. Skrytost a zlatý řetízek…
Vidím tě, jak stojíš „pod vocasem, co je v Praze jen jeden“, u nohou černou kabelu, jsi unavená, nevyspalá po noční a nervózní, rozhlížíš se a tápeš, těkáš očima, hledáš mě pohledem, zatímco já tě už dobrých pět minut pozoruji nepozorována, jsi tak dojemná v těch dlouhých indických šatech, stydíš se za svoje nohy, chtěla bys tolik, tolik být k nerozeznání od pražských holek, ta touha je tak úporná a křečovitá, že tě usvědčuje a prozrazuje na první pohled, na první pohled malá Magda ve velké Praze, ztracená, leč s rty hrdě semknutými, s černou kabelou plnou cetek, mindráků a hladového očekávání.
Srdce se mi nad ní sevřelo lítostí.
„Nebuď mrtvá, Magdo, musím ti něco říct,“ zašeptala jsem jí do ucha, zalitého tichem, a pak jsem to své přitiskla na její břicho.
„Co – co?“
Temné dunění jejích útrob čas od času přeťal křik ptáka, zaržání koně, hukot laviny, zborcené harfy tón.
„Magdo… Chci, musím ti říct… Víš… Jsem šťastně vdaná a mám osmnáctiletou dceru.“
Dokonale ji to probralo, účinněji než pár facek. Zvedla se prudce na loktech, doširoka otevřela oči a pak – „Kecáš?“
„Nekecám. Fakt.“
Smích. Její šílený, nezadržitelný, chraplavý smích psychopata. Výbuch, jehož tlaková vlna smetla všechno, i mou rodinu. Snažím se ho zadržet, ten smích, házím mu klacky pod nohy, dusím ji polštářem, ucpávám ústa podprsenkou. Je to marné. Řehtá se jak pominutá, svíjí se na posteli, teď z ní dokonce žuchla na koberec – dostanu strach, aby nespatřila tu zaschlou psí nádheru – ječí a opakuje stále dokola „tak ty jsi šťastně vdaná“, a já se nestačím divit té proměně upjaté recepční v tmavém kostýmku, která si trénovala léta držení těla před zrcadlem s Dějinami Egypta na hlavě, ve zvíře. Nikdy je nepřečetla, ale byly tam krásné fotografie mumií na křídovém papíře.
Pokoušela jsem se ji zabalit do prostěradla.
Jednou se Jakubovi vysypaly v předsíni z plechovky žížaly a malá Terezka dostala hysterický záchvat. V zoufalství jsem přiskočila k oknu a zavřela ho, jako kdyby to bylo něco platné. Dole na chodníku se ze tmy vztekle rozštěkal psíček, písek jakýsi, na něhož dopadlo několik pršek Magdina štiplavého smíchu. Pražský krysařík. Ještě dvakrát zaňafal a zmlk, navěky.
„Ztichni, zombie. Neodrážíš se v zrcadle a tvůj smích panny vraždí vše živé,“ šeptám.

Přečteno 15. června:

Nic, nic ti nebylo svatý. Ani peklo. Upálit tě bylo málo, čarodějnice. Bezpečně se prý poznají podle toho, že mají při orgasmu rudé oči. To sedí.
„I berušky?“ protáhlas mazlivě a přestala se smát, jako když utne.
„Jo. I berušky.“
„Ale ty jsi moje beruška, víš?“
„Jak originální. Myslela jsem, že písek a Lupínek.“
„To taky. A helejsek a sůvička. Ale hlavně beruška.“
Zrudla jsem trapností, cítila jsem to. To už se mi nestalo, ani nepamatuju. Naposledy, když se Terezka zeptala tlusté ženské ve výtahu „proč tak žereš“ a pak když zpíval československou státní hymnu na Václaváku Karel Gott s Karlem Krylem. Bolelo to v zubech jak cukrová vata.
A tehdy, tehdy jsi vzala ten černý fix a – „a ta beruška mi dala moc pěknou kytičku“ – udělala tím černým fixem na červený květináč první černý puntík, výrazný a zřetelně ohraničený. Puntík po puntíku stával se květník roztomilejšíma vytrženějším z kontextu. Fix na glazuru překrásně chytal. Práce tě evidentně zaujala: svědčila o tom i špička jazyka mezi tvými rudými rty: soustředěně kroužila v prostoru, rozvlněném světlem aroma lampy, spolu s černými tečkami jako součást pohyblivého nočního nebe na stropě pražského planetária.
Květník byl dopuntíkován, ale tys neměla dost. Sklonila ses nade mnou – nevidím temnotou, proudem tvých nočních vlasů – a vykroužila zálibně první tečku na moje nahé tělo, přesně tam, kam století před tebou umístil Igor obtisk. A pak další, na tvář, na ňadro, kolem pupíku – „Šílíš?!“ – I tak chabý odpor tě popudil. „Ale notak, Luci, jsi přece moje hodná sladká poslušná beruška…“
Někam mizíš, vzápětí se vracíš a začínáš mě přivazovat k posteli prádelní šňůrou. Ještě nohy… Jsi v uzlech obdivuhodně zručná jako pravá skautka, námořnice, parašutistka, bachařka. Tvoje nahá pleť je jenom rafinovanou mutací uniformy. Za chvíli se přese mě napjaly struny, a uvnitř harfy zahřmělo srdce.
„Strašně ti buší srdce, miláčku. Máš strach?“
Usmála ses tak líbezně – čeho bych seměla bát? Smrti? bolesti? maturity? pavouků? hloubky? revizora? narození?
V dětství, často když jsem zůstala sama doma, trénovala jsem v kuchyni telepatii. Na stůl jsem položila list papíru a pokoušela se jím na dálku, vůlí pohnout. Vydržela jsem civět na papír celé odpoledne, na závěr seance vždy zas a znovu ohromená, že se pokus nezdařil.
Nebylo třeba mě přivazovat. Moje tělo, které sis teď systematicky značkovala jak výbavu na tábor, aby mě nerozkradli a abych se nepoztrácela, stalo se kusem papíru, lhostejně imunním vůči povelům mé mysli. Náhle mnou, právě když mi vykroužila třetí puntík na vnitřní stranu stehna (začalo se rozednívat, záclony nejsou, záclony se dokoupí, nedařilo se mi polknout tu noc, oči ti zářily v úsvitu jako drápy, jako pravěké kosti vyvrhnuté na břeh přítomnosti), náhle mnou zacloumal děs: neznám tu holku. Kdo je to? Viděla jsem ji párkrát. Co udělá? Co když si teď nahází zpátky svý krámy do černý kabely, práskne dveřma, zdejchne se stejně samozřejmě, jako se zjevila, a mě tu nechá přikurtovanou k posteli? Najde mě tady v tom bytě na Chodově někdy někdo? Vítek? Cirkusáci, kteří si tu zapomněli varnou konvici? Pražskej krysařík, až ucítí mrtvolnej puch? Jakub? Tereza? Ó to ne: může být něco strašnějšího, než když dcera přistihne svou matku nahou, omotanou prádelní šňůrou a počmáranou fixem?
„Neodejdeš, viď?“
Nevnímáš mě, fascinovaná svým dílem, svým objektem, svým živým obrazem.
„Neopouštěj mě, už nikdy, prosím, nikdy.“
„Žádný strachy. Poslušný, šťastně vdaný berušky se neopouštěj.“
Zamyslela ses: „Ale ty jsi vlastně divná beruška.“
„Proč?“
„Protože černobílá. Berušky maj bejt černočervený, ne?“
„Mám hroznou žízeň.“
Chvíli velkoryse pouštíš sliny do mých úst.
„Černočervený, a basta.“
Ticho. Jen zvuky nového dne: kos, jaro, popeláři, pes, startér. A pak do ticha tvůj hlas, znenadání z kovu, Beethoven v houseové úpravě: „Vzrušuje tě krev?“
Na co se to proboha ptá? Co je zas tohle za koketérii? Na jakým zatraceným kanálu to viděla?
Zavřela jsem oči. Vedle mě se náhle objevila ta holka, co si típla cigáro do dlaně. Mami, dej, ať cítím bolest, život, sůl v ráně. Když jsem je zase otevřela, v hloubce pod Magdiným úsměvem, pod jejími napjatě pootevřenými rty se zaleskla žiletka.

Přečteno 17. června:

Kde to jsem? Mohla to být hladina jezera. Nebo planetárium. Nebo Sixtinská kaple. Ale v Sixtinský kapli se po zemi neválej prázdný krabičky od menstruačních tamponů.
Tento strop je bílý, mnou čerstvě vybílený. Sotva jsem však otevřela oči, začala jím mokvat skvrna bolesti, jako když sépie vypouští inkoust. Ne. Tohle nebyla obvyklá bolest hlavy po fernetu.
Tohle –
Proboha.
Rychle jsem si natáhla džíny, abych to měla co nejrychleji za sebou. Koupelna by měla být tady.
Magda ležela ve vaně a usrkávala nescafé s výrazem, jako by ji právě natáčeli do reklamy.
„Dobré jitro,“ usmála se spisovně.
Vypadala tak křehce, citlivě, ta holka krev a mlíko, tak zranitelně v té vaně, nevinně – v pěně plné gumových zviřátek se tu cachtala holčička, co neumí do pěti počítat. Svět, dospělost začínala až za dveřmi koupelny.
Vyspala se do růžova: včerejší masakr zrůžověl v jejích očích v sladké sklo výkladní skříně sušické cukrárny.
Vzpomněla jsem si na Renatu, na černé kachlíčky té první koupelny, na černé kuře, lásku vysezenou na bidetu, na zteřelý surrealismus, ňadra a broskve.
Zachtělo se mi být aspoň na chvíli klaunem, byť pořezaným: do pusy jsem si vymačkala dobrou polovinu zubní pasty. A pak už mi v kouli ruplo úplně: tak jak jsem byla, v tričku a v džínách, vrhla jsem se k ní do vany. Smála se a ječela a všude kolem voda a já se pokaždé nadechla ze všech sil, abych ji pod vodou vydržela líbat, dlouho, co nejdýl, a že to nebyla hračka. Patrně jsem se utopila, já, Jakubova zlatá ryba.
„Blázínku,“ začala mi jemně vysoušet hlavu ručníkem a pusinkovat mě a – To ona dokázala, to ano, dělat dvacet věcí najednou. „Pojedeš se mnou do Sušice? Tolik bych ti chtěla ukázat Granát a Pizza bar, kam jsme chodily s Danuškou na dýzy, a Kláru, kterou jsem platonicky milovala, hotel Paleček a Rabí, kde jsem v létě dělala průvodkyni, půjčíme si od Martina auto, stejně je vlastně moje – “
Byla k nezastavení.
„Kdo je Martin?“
„ – a pojedeme na Svatobor, znáš to tam? Z tý vejšky máš Šumavu jak na dlani. Strejček dělá nejlepší svatební dorty na Klatovsku, to sou hotový umělecký díla, fakt. A bylas někdy v sušickym muzeu zápalek?“
„Kdo je Martin?“
„Ne? Víš, jak se mi bude stejskat, až se sem definitivně přestěhuju?“
„Po zápalkách?“
„A pomůžeš mi sehnat práci?“
„To víš že jo.“
„Snad to nebude takovej problém, viď? Umím anglicky, německy, rusky, chci se teď začít učit španělsky…“
„To víš že jo. A kdo je Martin?“
Magda mi podala šaty, ty indické, naštěstí dlouhé. Nebyly zdaleka tak pěkné jako tenkrát Renatiny, před bezmála dvaceti lety, půjčené na svatbu, ale padly mi líp. Svoje džíny jsem přehodila přes prádelní šňůru, nataženou v pokoji z rohu do rohu. Teprve teď jsem si uvědomila, že je tu uklizeno. Jak to dokázala? A kdy? I spodní prádlo si stačila přeprat v savu, což ji naučila maminka. Na zemi se už nepovaloval ani jeden angličák, i krabička od tamponů zázračně zmizela, nikde ani stopa po jedovatém odpadu. Všechno – květináč a mé tělo nepočítaje – nasvědčovalo tomu, že je Magda puntičkářka.
Spěchala jsem na schůzku s docentem filosofie I. K., který mi měl předat recenzi na nedávno vyšlé Dějiny šílenství. Právě když jsem vycházela, otevřely se na chodbě dveře sousedního bytu. Vyletěla z nich sotva zahlédnutelná vibrující stvůrka, pražský krysařík stižený patrně epilepsií, nemocí světců, a zahryzl se mi vší silou do lýtka.

Magda si koupila mobil a nové boty. Na masivním soklu, černé, italské, velmi elegantní. Očichala jsem je: nádherně voněly kůží. Avšak byly jí malé: sotva se doklopýtala na Chodov, nohy sedřené do krve, tvář staženou bolestí a vztekem jak Popelčina sestra. Teď není čas na vzteklinu. Musím jí půjčit kopyta.
„Přestaň se brát tak vážně, ty stará rašple,“ ozvalo se mi těsně u ucha. Výsměšný hlas muže v letech, cynika, kterého už nic nepřekvapí, profesí nejspíš protřelého psychiatra, mě probudil.
Mohl to být Bůh, anebo taky můj otec. To by mu, jak jsem si ho představovala z různých kusých referencí, odpovídalo – opustit ženu i dceru a pak ji po třiceti letech bodře probudit šťavnatou urážkou.
Tuhle jsem ho viděla v televizi v nějakém diskusním pořadu. Vypadal skvěle, šarmantní bělovlasý pán samý bonmot, trochu příliš ho napudrovali – můj nos, moje brada, můj úšklebek v koutku úst. Vzal si prej o třicet let mladší ženu, bavila mě představa, že by Tereza vozila v kočárku svýho strejčka.
Jela jsem za mámou na Smíchov. S územím, kde jsem vyrůstala, neměla už tahle čtvrť nic společného. Všechno bylo jinak, ulice posunuté, ujeté do snu, zlomené jako hůl pod hladinou. V Lidické – zajímalo by mě, zda prosperují – byly naproti sobě dva sex shopy, i dnes, v neděli, otevřené. Vypadaly temně, umaštěně a olezle, ve výloze zplihlý černý prádlo a divný předměty pro domácí kutily. Nevešla bych tam ani za nic, do jarně rozkvetlého sadu zasouváků s názvy atraktivními, jen co je pravda, Sexagon, Don Juan, Acrobat Double, Second Skin, Honey Dog, tohle nebyla parketa pro staré rašple. Kde jsou ty časy, kdy mě probouzel hlas, sice tentýž, ale burácející mi do ucha místo lichotek Holanovy verše.