Babička | Milionářské doučování | Mé nemluvně | Prvňáček

Babička

Představte si tuhle scénku.
Odpoledne na Štěpána sedí celá rodina svorně v obýváku, na nízkém konferenčním stolku chlebíčky a cukroví… a nadílku svým věrným nachystala i československá televize. Pořad, který mužská část rodiny sleduje bez dechu, se jmenuje Sport 1980 a připomíná největší sportovní události roku. Takže i podivnou olympiádu v Moskvě, jíž ovšem nechybí zářivý šperk: finále ve skoku o tyči.
Nesmějte se… Vážně to byl skvělý souboj, který vyvrcholil nejen vítězstvím, ale navíc i překonáním světového rekordu oblíbeným Włodarem Kozakiewiczem.
Posledních pět pokusů soutěže doprovázíme s bratrem nadšenými výkřiky a exaltovanými vzdechy, stržena je dokonce i naše máma, která jinak uznává jediný sport a to hokej… samozřejmě za předpokladu, že hrají Švédové, neboť „to jsou fešáci“.
A máme to za sebou, je dobojováno… Celá rodina sedí vyčerpaně v křeslech a na zelené sedačce… když vtom zazní z levého zadního rohu pokoje opovržlivý hlas. Babička! (Jak jsme na ni mohli zapomenout?!)
Smířlivě se k ní otáčíme… a mladší bratr, jehož smysl pro absurdní humor je příslovečně malý, říká:
„Babííí, teď ale malinko přeháníš…“
Babička, o poznání hlasitěji:
„Nesnaž se ze mě dělat pitomce, Liborku! Říkám vám, že tohle jsme v Sokole skákali všichni!“
Chvíli na babičku hledíme mlčky, s ostražitým výrazem poplašených svišťů. Pak propukneme v úlevný, ale přesto jaksi smířlivý smích. Jediný, kdo se nesměje, je babička.
Druhý den ráno si sbalí kufr a předčasně opouští vánoční dům. Vrací se na Šumavu, aby s nikým z rodiny nepromluvila příští dva roky.
Babička prostě měla styl. Aby taky ne, když to byla Vídeňačka!
A pak už mám za sebou maturitu, když padne další rodinné tabu. Vidím to jako dnes; máma, zapřísáhlá abstinentka, nejprve vypije dvě deci ryzlinku, s mimikou špióna se rozhlédne po vinárně a pak mi s mírně deformovanou dikcí sdělí, že babička ve skutečnosti žila ve Vídni pouhé čtyři měsíce.
„Neuměla se sama ještě ani posadit,“ dodá trochu vzdorně, „když válka skončila a všichni se vrátili do Brna.“
Nemusím vám jistě vykládat, že jsem to tajemství v sobě zamknul na sedm západů
a nikdy(!) jsem se nepoškleboval, když babička s operetní mimikou vykládala, jak ji atmosféra Vídně celoživotně ovlivnila.
Když byly o dvacet let později máma se sestrou v Americe, dostali jsme „vánoční“ babičku na starost zase my dva s bráchou. Dobře pamětlivi starších nedorozumění, vzali jsme ji na slavnostní večeři do hotelu Grand (předpokládajíce, že tam nebude televizor) a svůj manévr jsme zamaskovali tvrzením, že je to jediné místo v Brně, kde si může dát svůj zamilovaný vídeňský řízek. Babička nadšeně souhlasila… a my s bratrem jsme zase při objednávce zdvořile přeslechli, že nemá příliš ponětí, v čem se ten legendární wienerschnitzel vlastně liší od řízku, jaký jsme běžně dostávali ve školní jídelně.
Taková byla. Středobod rodinných mýtů, v nichž se její výlučnost každým odžitým rokem dále stupňovala. Příklad?
Její „boj s Němci“ patřil odjakživa do zlatého fondu rodinné pulp fiction, musím ale přiznat, že někdy v polovině devadesátých let nás malinko překvapila tím, jak dodatečně nacházela své místo i v protikomunistickém odboji.
Čekal jsem pobaveně, kdy vyjde najevo, že zamlada tak trochu zatápěla ve Vídni Habsburkům, ale téhle smělé myšlenky se naše babička-disidentka už nedožila.
Poslední měsíce jejího boje s rakovinou slinivky jsem viděl zblízka. Ztrácela se nám před očima… a spolu s životem z ní pomalu vyprchávala i zloba na celý svět, která jí zpevňovala páteř po osmdesát sedm let. Obličeji, pod kterým se začínala rýsovat lebka, dominovaly víc a víc obrovské oči. Později už se nedokázala sama postavit…
Odpoledne předtím, než umřela, jsme stáli se sestrou u její postele. Byla tak malá a hubená, že už z ní nezbylo skoro nic. Každý z jedné strany, drželi jsme ve svých masitých dlaních její kostlivé prsty. Už se chvílemi ztrácela, ale pak, jako by ještě znovu dostala odněkud impuls, zase procitala a slabounkým, skřehotavým hlasem vyprávěla… o své Vídni.
Chvíli se na mě dívala; nebyl jsem si jistý ani tím, jestli mě vnímá. Ale pak se obrátila na mou sestru a řekla:
„Vidíš? Směje se jako čertík.“
Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se nad tou Vídní usmát…
Možná proto s rodinou zase nemluví. Ale ono se to dá nakonec nějak do pořádku… jako vždycky, viď babi.

(Psáno pro časopis Marianne, otištěno pod názvem Milá babičko v prosinci 2005.)

Milionářské doučování

Můj dvanáctiletý synovec hraje dobře fotbal, čemuž se nedivím, protože v naší rodině nikdy nebyla o talenty nouze a fotbal je něco jako rodinný sport.
Kromě toho začal chodit na víceleté gymnázium, které z něj během několika týdnů udělalo muže. Babičce, s níž se ještě letos na jaře mazlil jako kotě, drsným hlasem oznámil, že „není žádnej Filípek, ale Filip“; to byl ovšem teprve počátek jeho emancipace. Když ho o pár dní později přišla vyzvednout po tréninku jeho vlastní, vždy pěkně oblečená matka, zeptal se jí před kamarády, jak může „v něčem takovým vůbec vylízt z baráku“, a vzápětí si ji několikrát vyfotil na mobil. Během této produkce dále konstatoval, že „to je tedy fakt síla“… a já pak pronesl úplně totožnou větu, když mi ten zážitek sestra líčila.
Taky jsem vyslovil domněnku, že bych se ve svých neznačkových riflích měl zdekovat dřív, než se mladý katan vrátí domů, abych neutržil svůj díl posměchu, sestra mě však zadržela s tím, že právě já jsem momentálně v kurzu. Filípek, který ještě loni o Vánocích nadšeně vřískal nad umělohmotnou figurkou stegosaura a vraždícím robotem Electricmanem, se prý zajímal, kde a jak jsem přišel ke svým penězům.
A abychom si rozuměli; ačkoliv akutně stržen vírem puberty, je můj synovec hoch dobře vychovaný. Vůbec nepomyslel na to, že bych třeba sponzoroval jeho nákladné dospívání; chtěl jen vědět, kudy se dát, aby k tak velkým penězům došel sám.
Sestra mu na to pedagogicky správně odpověděla, že by především neměl mluvit s plnou pusou, tím ho ovšem od myšlenky neodvrátila. Nasupeně dožvýkal sekanou a s takovým tím puberťácky opovržlivým úšklebkem jí řekl:
„No tak si to nech pro sebe. Však se ho taky můžu zeptat sám.“
A tak tady sedím, dopíjím kávu a promýšlím, jak by asi mělo proběhnout takové milionářské doučování.
Vzhledem k tomu, že trpělivost těchhle mládenců bývá příslovečně nízká, musím být především stručný. Také bude asi lepší, vyhnout se příliš konkrétním tématům; nevím, jak bych vstřebal jeho nedávnou výtku směrovanou k matce, že „v těch pumách za sedmnáct stovek vypadá na tréninku jako žebrák“. Kopačky, v nichž jsem začínal kariéru já, stály přesně 38 Kčs.
Zvoní zvonek, významně se na sebe se sestrou podíváme… a za chvíli už si mě vede ten malý syčák do pokojíčku, protože „před ní“ se nehodlá bavit o takových vážných věcech.
Jak jsem obstál, posuďte sami.
Celkem jsme se shodli, že na burzu, kde se vydělávají peníze nejsnáze a nejrychleji, ve dvanácti vstoupit nemůže, ale když jsem navrhl, aby doma umýval nádobí za desetikorunu, opáčil, že mají myčku. Taková věc mě vůbec nenapadla, sám dodnes umývám nádobí v ruce, ale rychle jsem se z té minely otřepal a přešel od konkrétních podnikatelských záměrů spíše k teorii.
Vysvětlil jsem svému synovci, že ten, kdo chce mít úplně stejné značkové zboží jako všichni ostatní, má menší šanci stát se milionářem, než ten, kdo se bude od ostatních něčím lišit… jako se ostatně liší milionáři právě svými milióny.
Chvíli seděl mlčky a já se domníval, že si tu dosti složitou informaci překládá do řeči své doby. Možná to skutečně dělal… Pak vzal z nočního stolku mobil, beze slova si mě vyfotil, a odešel.
A já se přitom teprve blížil k stěžejní informaci malého školení, takže se nedozvěděl, že příští milionář by měl ve dvanácti především poslouchat maminku bez odmlouvání.

(Psáno pro rubriku „Okýnko milionáře“ v MF DNES, otištěno 4. 12. 2007.)

Mé nemluvně

Nemluvně nemluví, tudíž není jasné, co si vlastně myslí. Toho rádi využívají spisovatelé a filmoví tvůrci, kteří tak mohou bez velkých rozpaků vkládat do hlav drobečků různé vtipné úvahy.
Nemluvněti je to ovšem fuk. Když se nad ně skloníte a chcete mu dát pusu, ožužlá vám nos. Bylo by pošetilé usuzovat z toho, že je vám nějak mimořádně nakloněno; klidně ožužlá nos i panu doktorovi nebo tetě Kláře. Nemluvně zubaté do nosu rádo kouše.
Říká baba, papa, táta nebo abuba. Možná tím něco myslí, ale my se naštěstí nikdy nedozvíme co. Někteří spiritisté se vám budou snažit nakukat, že vlastní klíč k dětské mysli; přesto věřte raději mně. Zvedněte kostku a řekněte kostka. To úplně stačí, i tak jste v danou chvíli o celou jednu myšlenku před nemluvnětem. Můžete mu jít příkladem. Nemluvně se na vás usměje a řekne táta. Zvlhnou vám oči, ačkoli před malou chvílí označilo stejným výrazem květináč. Raději přivedete mámu a řeknete máma. Nemluvně se zubí na celé kolo, neboť právě dorazilo jeho oblíbené prso. Jelikož se ale prso potřebuje nejprve rychle vyčůrat, začne malý platón řvát a nepřestane, dokud se máma nevrátí a rychle nevyloví ten oblý poklad z podprsenky a neucpe mu pusu. Máma je prso. Táta je nos. Pan doktor je taky někdy nos. Zvláště náš pan pediatr. Specialista na ORL je spíše fuj, protože mu přímo pod nosem trčí zbytečně žoviální knírek a mluví nepříjemně nosovým hlasem. Jsem v tomto plně zajedno se svým nemluvnětem. Mé nemluvně je moc fajn. Po většinu času medově vrní. Moc si o sobě nemyslí; proto je s ním tak příjemná řeč. A nechce nic, co byste mu nemohli poskytnout.
Podle Desmonda Morrise a dalších chytrých pánů je nemluvně sice člověk, ale zároveň tak trochu „jiný“ tvor. Nikdy mu nebudeme úplně rozumět.
Však co to?! Přišla mi myšlenka… Možná je člověk od narození naprogramován na „správný způsob života“, jen si to postupem času sám zbytečně zkazí. A tak se chvíli opičím: povaluji se po divanu, a když do místnosti vstoupí máma, rychle začnu otevírat pusinku. Jenže máma bohužel mluví, a tak se člověk hned dozví, co si myslí. Raději vstanu a jdu si číst Reflex. Na té teorii o „jiném tvorovi“ ale něco bude. Proč bychom si představovali mimozemšťana tak často jako chodící nemluvně s nadprůměrnou inteligencí? Hlava nemluvněte i mimozemšťana se vejde do těla přibližně čtyřikrát! Naše osmkrát. Jak asi může ten náš dospělý život vypadat, když si do takové pidi-kuličky snažíme narvat kdeco?! Nemluvně ne, to si dopřává přepych pěti myšlenek v kebuli velké jak hokejový stadion.
Nakonec se to ale stejně všechno vždycky potento… Já začne být já, a i když nemluvně ještě zdaleka neví, kdo je, nabylo už nepříjemné jistoty, že je. A neprodleně o tom začne vysílat naléhavou zprávu do celého světa. Chyba! Je to stejné, jako byste v neviditelné čepičce úspěšně vyloupili centrální banku, a pak se šli rovnou udat.
Rodič chce pochopitelně pro své nemluvně vždycky to nejlepší. Dá mu tedy třikrát denně na zadek, aby je umlčel, ale šance uspět je limitně rovna nule. Já totiž mezitím povýšilo na střed vesmíru. A tak už to zůstane napořád.
Krutý svět své někdejší nemluvně poučí, že kromě já existují také jacísi oni, a „jiný“ tvor bude s touhle neblahou skutečností bojovat ze všech sil po zbytek svého života. Zuřivě a marně. Už pofičí na jedné lodi s ostatními „mluvňaty“. Bude vám to rvát srdce. Jednoho dne se mu pokusíte v návalu nezkrotné lítosti nakukat, že jste nos, že jste vlastně nikdy nebyl nic lepšího, ale ono na vás bude koukat uraženě. Z výše svých sedmi let si bude něco myslet… a vy tentokrát budete přesně vědět co.

(Psáno pro časopis Reader’s Digest, otištěno v dubnu 2009.)

Prvňáček

Náš chlapec začal chodit na elitní školu a my jsme z toho ještě pořád celí pryč. To víte, z obyčejné školky rovnou na elitní základku, to je pořádnej rafanec.

U zápisu sice nespočítal druhou odmocninu z Ludolfova čísla a popletl i nějaká data v dějinách portugalské koloniální říše, ale zato hezky vyslovoval „er“, a tak jsme tam toho našeho truhlíka nakonec protlačili. Ani vám nemusím vykládat, že jsme si koukali všechno předem pořádně obšlápnout.
Už během Dne otevřených dveří, který zápisu předcházel, jsme si všimli, že u vchodu do budovy děti vítá vlídný, i když trochu komisní „manager docházky“. Než takový manager otevře bránu a děti se s radostným zpěvem rozeběhnou do svých tříd, zabaví všechny střelné zbraně a na speciálním „náladometru“ změří ranní pozitivitu. Kdo je pod limitem, musí v nedalekém parčíku deset minut objímat stromy.
Ještě víc nás ovšem zaujal jednotný oděv učitelek, které zaujímají v pedagogickém sboru stoprocentní většinu. Slušivé rajtky, vzorně nablýskané holinky a k tomu nezbytné důtky s šestnácti řemínky z nejjemnější teletiny v člověku okamžitě vzbudí pocit, že svěřil dítě do těch nejlepších rukou.
A další skvělá zpráva: škola velmi dbá na rozvíjení svobodného ducha u svých malých klientů. Narazili jsme na chodbách ústavu hned na několik dětí, které se o hodině „základní právní agendy“ nechovaly dostatečně svobodomyslně; u topení, k němuž byly připoutané, měly dost času přemýšlet o svém prohřešku.
Náš hošík, vychovaný, pravda, trochu úzkoprse, teď tříbí své intelektuální rebelství, kde se dá. Například včera: maminka ho jen tak halabala požádala, aby si strčil pastelky do aktovky, než půjde spát, a synátor, který před chvíli pomocí integrálů zobecnil objem Merkuru, sebou sekl na podlahu jako Che Guevara. „Ne a ne a ne, tyhle pastelky si nikdy nevezme, on chce ty vedlejší, které dostal k Vánocům od babičky.“
No prosím! Budeme mít doma osobnost, a ne nějakého umouněného přikyvovače.
Ještě do pololetí začal chlapec koktat a levé oční víčko mu lítalo sem a tam jako splašená roleta, ale jinak bylo evidentní, že elitní školu zvládá bez problémů.
Proto nás trošku rozladilo, když si někdy začátkem druhého pololetí začal vymýšlet ty pitomosti o kouzelném sluchátku. Rozhodli jsme se brát to jako roztomilé dětské fantazírování, ale pak začal v hodině Frau Schrittenauer před ostatními žáky konzultovat se sluchátkem slovesné vidy a bylo třeba zakročit. Je jen přirozené, že ho třídní paní dozorkyně nechala po škole uběhnout čtrnáct kilometrů v kovové vestičce, „aby si trochu pročistil hlavu“. Tím to ovšem neskončilo.
O tři týdny později přinesl do školy živou slepici a tvrdil své velitelce, že ho kur doučuje matematiku. Vedení ústavu rozhodlo, že bude paralelně – a pokud možno bez slepice – docházet k psychiatrovi.
Trochu nás to zamrzelo, ale vzápětí se naštěstí ukázalo, že si pan psychiatr bude s klukem skvěle rozumět. Proplešlý skřítek s interesantní přehazovačkou se mohl vykázat očním tikem, k němuž měla se lehká cukatura našeho školáka jako trabant k ferrari. A pak… i on vlastnil jedno kouzelné sluchátko.
Během seancí si tak mohli oba telefonisté porovnávat přístroje a vášnivě se přít, čí vyplní požadované kouzlo rychleji. Když se poznali lépe, požádal pan psychiatr chlapce, aby mu říkal Poslední mohykán, a v slzách se svěřil, že kdysi učil na stejné škole, kam nyní dochází náš hoch. Mimochodem; už to nebude mít dlouhého trvání.
Pan psychiatr poznal, že šance zachovat naše dítě při zdravém rozumu ještě žije, a další studium na elitní škole nedoporučil.
Kykyryký!

(Psáno pro časopis Reader’s Digest, otištěno v září 2009.)

Nahoru