Na břehu Želetavky

Koncem srpna roku 1989 jsem po svém návratu z Řecka seděl na břehu Želetavky a povídal si s Jiřím Kuběnou o poezii. Na maličké molo před námi i na dřevěnou chatku za našimi zády vrhal odpolední stín hrad Bítov, který strměl do výše na protějším břehu.
Byl to jeden z těch krásných hovorů, jaké mohou vést jen blízcí přátelé, když se už léto sklání k podzimu, ptactvo pilně debatuje o stále bližším odletu do zemí, kde slunce téměř nezapadá, a po říční hladině prohání teplý vítr umolousané chmýří babího léta. Chtěl jsem říct, že téma hovoru bylo méně důležité, než chuť hledat a nacházet shodu, než se tichým akordem myšlenek připojit k tomu zdálky znějícímu podletnímu šramlu.
A tak jsme společně oslavili Jeřabiny lyrika Miroslava Floriana, který – tehdy ještě komunistický prominent – v tutéž chvíli netušil, že stojí na prahu svých příštích infarktů, z nichž ten poslední ho srazí přímo uprostřed čtenářské besedy. (Když jsem ho chtěl v roce ´96 osobně pozvat na první bítovské setkání, mluvila se mnou jeho paní jen přes zavřené dveře; to už se vystresovaný básník dávno uklidil do domácího tuscula, na Bítov pochopitelně nepřijel, ale krátce před svou smrtí poslal do Brna lístek s poděkováním.) A v tom velikém objímání jsme vzali na milost i další „režimní“ básníky – jak směšné v létě roku 1989: ještě jsme seděli v cele, a už jsme „odpouštěli“ našim věznitelům. Kuběna nejspíš skrze své křesťanství, já asi hlavně skrze to léto.
Každopádně jsme tehdy – v čase, kdy už byl Listopad cítit ve vzduchu – nebyli jediní, kdo řešil téma diskontinuity a znovuscelení české slovesné kultury, rozdělené koncem 80. let na proud oficiální, samizdatový a zahraniční.
Potom přišel tušený a očekávaný zlom, a tak jsme v tom divém proudu oba plavali, jak se dalo, nezapomínajíce ovšem těch stále dávnějších a tím ovšem nezapomenutel­nějších hovorů z posledního léta „starých časů“.
A v roce 1996 – poté, co se stal Jiří Kuběna kastelánem milovaného hradu Bítova a já vydal ve svém nakladatelství Vieweghův bestseller Účastníci zájezdu – jsme uspořádali veliké setkání „všech“ českých a moravských básníků.
Slovo na konci milénia, jak se akce jmenovala, se ukázalo být především velikým hlukem a smrští nadávek a kleteb. Poezie při té monstrózní přestřelce stála (chytře) v koutě, čili přežila, a tak jsme se rozhodli další rok pokračovat. Bylo předem jasné, že v podobně kontroverzní sestavě (kdy se hlavních rolí reprezentantů dvou protilehlých táborů vcelku zdárně ujali Karel Sýs a Ivan „Magor“ Jirous) se už básníci na Bítově nikdy nesejdou. Divoký první ročník nicméně potvrdil, že co básník, to ostrov – jedno v jakém moři leží! -, a tak se ještě další čtyři roky scházeli na Bítově jednou za rok hluční s tichými, rafinovaní s bezelstnými, dýmkoidní se šlukujícími…, aby vytvořili na pár dní ten absurdní obraz „sjezdu individualit“.