Na podzim 1999 jsem přednesl na Bítově text o Blatného lyrice z posledních let života. Text přetiskl časopis Tvar a tam si ho také přečetl Blatného bratranec Jan Šmarda.
Cosi ho přimělo k polemické reakci. I tu otiskl časopis Tvar.
Když jsem si přečetl, co napsal, vzkypěla ve mně žluč. Měl jsem s panem bratrancem z minulosti nějaké drobné a předpokládal bych, že bude vážit každé slovo, které proti mě na veřejnosti obrátí. Ale nejspíš se nechal ukolébat časem, který od té doby uplynul, a pustil se do souboje, který nemohl vyhrát.
Váhal jsem poměrně dlouho, jestli mám zasadit úder evidentně slabšímu protivníku, ale nakonec jsem si řekl, že v literárním provozu patří koneckonců takové jadrné spory k těm půvabnějším věcem, a svou odpověď jsem sepsal a odeslal do časopisu Tvar.
Zde máte možnost přečíst si jak původní přednášku, tak „vyslechnout“ obě strany následujícího sporu.
A přitom se i dozvědět pár zajímavých věcí o Ivanu Blatném…

Princip rýmového karambolu v pozdní lyrice Ivana Blatného

Dříve než se budu věnovat Ivanu Blatnému a jeho poezii, rád bych řekl pár vět o interpretaci a jejím smyslu obecně. Ponouká mě k tomu především fakt, že většina básníků, které osobně znám, se interpretaci poezie vzpírá a považuje ji za nesmysl, zvláště pokud jde o interpretaci jejich vlastních básní. Jako spoluorganizátora Bítova a spoluzadavatele letošního námětu mě přirozeně zajímá, proč tomu tak je.
V kratičkém ohlédnutí do minulosti budu mluvit o poezii umělé, nikoli lidové, a zajímat mne budou obecné, převažující trendy v ní, jakkoli výjimky připouštím a dokonce nepochybuji, že většinou asi patřily k tomu nejzajímavějšímu. Shodneme se, myslím, i bez rozsáhlých citací z Boreckého Antické kultury, že předkřesťanská heroická či ódická poesie interpretaci, čili vysvětlení jako tvorba zcela apodiktická nepotřebovala a ani ji nežádala, stejně jako ji nevyžadují kupříkladu současné písňové texty. Premisy poezie křesťanské nejsou o nic méně účelové, než ty, které jsme nacházeli u její předchůdkyně, a je-li zde co k interpretaci, pak snad texty apokryfní, tedy šifry, jejichž kód byl všeobecně znám a jejichž výklad je víceméně závazný.
Problémy nastávají až s mohutným nástupem sekularizovaného umění.
V tomto čase se věc komplikuje spolu s tím, jak se vytrácí původní, namnoze především informativní či didaktický účel poezie. Širší společenská objednávka po dotyčném žánru klesá, což poezii takzvaně osvobozuje. Slovy J. O. Fischera z předmluvy k Francouzskému symbolismu „poezie, které je odmítnuto místo v každodenním životě, objevuje pro sebe nové prostory, což vede ke zcela nové básnické noetice, k novým tvarům, sugescím a evokacím…“ Nastává zlatý věk interpretace, či přesněji: teprve nyní nastává věk interpretace. Náhle totiž máme co do činění s poezií postavenou přímo na hlavu: jestliže dříve báseň vysvětlovala, nyní musí být naopak vysvětlována.
Celým světem zní nová, brzy okřídlená věta: Co tím chtěl básník říci?
Od této chvíle také básníci stále vylepšují své komické číslo určené pro náhodné kolemjdoucí, při němž se jejich pravá a levá noha vydávají neustále přesně opačným směrem, jedna dopředu, druhá dozadu. V každém jednom básníku i v celých skupinách, ba generacích probíhá urputný boj o to, zda se pokusit poezii znovu zaangažovat, neboli sloužit poezií nějakému účelu, či dokončit proces jejího osvobození.
Lze myslím předpokládat, že v dřevních časech moderního, tedy pokřesťanského umění pracovali básníci pod daleko silnějším vlivem tzv. tradice – a že je to při psaní svádělo k vytváření nových ikon, nových jednoznačných symbolů a jejich samozřejmých výkladů. Ti, kteří to dělali, vedli předem prohraný boj. Jejich pokusy navíc brzy provází smích různých liberálů rozvolňujících básnická schémata postupně až k surrealistickému automatismu, kteří jakýkoli záměr – a tedy i šifru co skrývání umíněného významu – z básně vylučují přímo programově. A v tomto poněkud amébovitém tvaru nalézáme poezii co žánr i my, bítovští současníci.
Na konci druhého milénia si ovšem poezie už může dovolit daleko pohodlnější stoj spatný. Marnost všech pokusů vrátit jí někdejší postavení je zcela zjevná… a pokud se týče procesu opačného, tedy jejího osvobozování? Tak tady už zbývá pouze skutečné básnické satori – a tím je nepochybně mlčení.
Máme za sebou vpravdě heroické časy: Křepčení avantgard na straně jedné a dějinné štrapáce sehrávající roli retardačních pásem na té druhé. S dojetím obracíme zrak na naše poetisty, surrealisty, lettristy a další „osvobozovače“, kteří v jiných časech a ze zdánlivě odlišných příčin, leč v důsledku zcela stejně, přiměli svá pera k službě vpravdě evangelijní.
Čili souhlasím s vámi, odpůrcové interpretace: Dobrou současnou poezii skutečně není třeba vysvětlovat. Tu je možno pouze po libosti přímo čtením dotvářet.
A myslím si, že kvalitní „interpretace“ moderní poezie ani ničím jiným, než individuálním dotvářením básní, nikdy nebyly. Žijeme v době, kdy většina autorů nechce poezii ani tak vymyslet, jako prostě napsat, a nelze se jim divit, že vcelku nestojí o oficiální výklad vlastních básní. Básník totiž nikdy nechce málo – a submisivní čtenář, který se spokojí s výkladem dodaným zvnějšku co návodem k použití básně, ho příliš nezajímá. Nehledě k tomu, že nejvlastnější poetický dopad básně, s nímž dobrý autor – jak doufám – počítá, žádné vysvětlení neumocní. Souzvuky, slovní kontrasty, reje asociací, syntaktické taneční kreace, zadržované průniky, nečekaná škobrtnutí, gramlavé pády uprostřed labutích jezer vět… to vše působí a v dobré básni musí působit přímo. Takzvaná interpretace, která se dnes nutně mění na „pouhé“ rozšiřování či násobení kontextů básně, ovšem na druhé straně může stupňovat prožitek zapojením a stimulací intelektuálních složek čtenáře.

Současní kritici si však botky moderní básně většinou nazouvají postaru, podobni technicky založeným chlapečkům, kterým nikdy nestačilo tlačit nové autíčko jen tak po koberci. Takové chlapce totiž vždy něco nutká krásné autíčko neprodleně a totálně demontovat, aby se vědělo, jak vlastně funguje… a proč ne?! Vždyť jediný háček takového počínání tkví zpravidla v tom, že původní korpus plastové sanitky už nebude nikdy obnoven. Během procesu autíčko jako takové zmizelo. A i pod rukama kritického interpreta básně mizí, zatímco v rukou kreativního perfektizátora, básňového dokonavače se odehraje malý zázrak – autíčko je větší než bylo původně. Nebudu nikomu vnucovat, že takový výsledek je lepší… mně ovšem vyhovuje, protože sám se snažím psát takové básně, které jsou spíše než plastikovými sanitkami vhodnými k destrukci malými nafukovacími autíčky, abych setrval u původní metafory. Stačí jen vědět, jak se s nimi zachází.

Dříve než budu pokračovat, musím říct, že některé závěry tohoto krátkého zastavení u tématu interpretace básní může – poněkud překvapivě – popřít už další část mé stati věnovaná Ivanu Blatnému. Vydal jsem se tu totiž na dva různé pochody, v jiný čas a jiným směrem, a doznávám rovnou, že jsem ani nepokusil dojít v obou případech na stejné místo. Pokud se tedy rozpory vyskytnou, je možné chápat je jako první polemickou reakci na výše řečené.

Ivan Blatný se narodil 21. prosince 1919 – a kdyby neskonal v noci ze čtvrtého na pátého srpna roku 1990 na rozedmu plic v anglickém Colchesteru, slavil by letos osmdesátiny.
Vzdor tomu, co jsem právě řekl o interpretaci, chtěl bych následně Ivana Blatného spíše vysvětlovat než dotvářet, ostatně i proto, že budu mluvit více o jeho básnění, než o samotných básních.
Blatného básně vydávané původně v zahraničí u nás vyšly v 90. letech – a vyšly i básně předemigrační, dříve nepublikované. Mimořádně zajímavou neznámou tudíž zůstává pouze tvůrčí období let 1983 až 1990, kdy Blatný umírá. Vedle souboru 26 básniček otištěných v únoru 1990 v Proglasu je totiž jedinou knižní publikací básní z té doby bibliofilský tisk obsahující 33 básní, který pod názvem Jsem nyní se všemi vyšel koncem loňského roku v nakladatelství Petrov. Dříve než budu věnovat pozornost této knize, rád bych řekl pár slov k proměnám Blatného poetiky, které lze vysledovat v průběhu let jeho emigrace.

Básník se nevrátí v březnu 1948 z cesty do Anglie a v Čechách jako jeho poslední ave zůstává básnická sbírka Hledání přítomného času, jejíž – nejen – stylová rozpačitost mnohé předznamenává. Po Melancholických procházkách a protektorátním Tomto večeru jako by Blatný v Hledání především hledal nový poetický modus. Je zde příliš mnoho slov, která příliš často jen jako večerní vlnky, jako rytmický samopohyb olizují břeh, vynášejíce přitom ode dna jemná zrnka písku, jež nikde příliš nedrhnou. Ale jakápak výtka zrovna Blatnému: rytmus a rým mu přece složily jako nástroje jemného, „kinetického“ nátlaku na čtenáře.
První básně emigrační spatří světlo světa až v roce 1955, je jich pět a vycházejí v Demetzově výboru nazvaném Neviditelný domov.
V prudkém kontrastu k předemigrační mnohomluvnosti tvoří těchto pět básní dohromady pouhých 64 veršů. Úzkost nové reality jako by zúžila i Blatného básnický proud na útlý pramínek: a lze to říct také tak, že například Kuběnovo zoufalé básnické odmlčení z první poloviny sedmdesátých let překonal zoufalý Blatný o rovných 64 veršů… Není dokonce ani nutné zjišťovat a dozvědět se, kolik dalších básní v té době napsal a jak byl daleko s údajně chystanou básnickou sbírkou. I z básní, které známe, je zřejmé, že mlčení v čase Melancholických procházek často apartně proklamované se v exilu zvolna měnilo v mlčení faktické.
Následuje přibližně čtrnáct let, z nichž většinu tráví básník v psychiatrickém ústavu Claybury Hospital nedaleko Londýna. Sám později tvrdí, že v té době nepsal vůbec. Toto je nejzáhadnější období jeho emigrace. Blatnému se v té době podařilo zmizet z očí skutečně všem – což korunuje (z pohledu terapeuta veleúspěšně) fakt, že nakonec dokázal „zmizet“ i sám sobě. Kolikrát jsem se pokusil nahlédnout do temné jámy té více než desetileté, prakticky naprosté osamělosti. Ten pohled byl mincí, která nikdy nezazvonila o dno. Musel bych se v takové situaci zbláznit, myslel jsem, a vzápětí si uvědomoval, že tady se hodí použít sice identického, ale v dané situaci přesnějšího výrazu: tedy ne „musel bych se zbláznit“, ale musel bych „naprosto změnit stav svého vědomí“.
Hodí se připomenout, že už na počátku této hrozné časové proluky stál Blatný s lékařskou diagnózou paranoidní schizofrenie. Jestliže o nějakých třicet let později říká Blatného ošetřující doktor v ipswichské nemocnici St. Clement Hospital, že básník je zdráv a že jde spíše o sociální případ, musíme si položit otázku, co se vlastně v Blatného životě stalo.

Chytré knihy odpověď nabízejí: Nelze-li se s realitou vyrovnat a není-li zároveň možné realitu změnit, vyvstává potřeba změnit sebe. To je jednak hybný princip demence praecox, čili schizofrenie – jednak možný směr terapie. Jestliže je schizofrenik dvojjedinou osobou, z nichž „ta druhá“ je ztělesněným úprkem, nebo také kompenzačním modulem, pak úkolem terapie je zabránit pacientovi v těchto přestupech. V případu Ivana Blatného se to povedlo tak, že byl cele přestěhován do oné druhé, druhdy kompenzační figury. Ta se stala jeho novým habitem, jeho novým – a to je důležité – opět samojediným já. Došlo k definitivnímu přestupu do nového světa vnějšího, kde neexistují žádné existenciální tlaky, spojenému s přestupem do nového světa vnitřního, do nového Já, které je zbaveno především minulosti a také zbytků aktivní vůle.
Takový je Ivan Blatný ve chvíli, kdy se s ním setkává nejdříve Jan Šmarda a potom též Vladimír Bařina. Takový je Ivan Blatný ve chvíli, kdy koncem 60. let začíná znovu psát. Snažil-li se svého času především Blatného brněnský bratranec opakovaným tvrzením vyvolat zdání, že na Blatného exilovou poezii je třeba pohlížet jako na autoterapické psaní schizofrenika, pak musím znovu zopakovat, že Blatný byl již koncem šedesátých let z hlediska lékařského v podstatě zdráv, přičemž navrhuji, abychom se pro tentokrát vyhnuli spekulování o pojmu normality v obecnější rovině.
Řekl jsem, že „vyléčený“ Ivan Blatný je mužem bez minulosti. Jak to ale obhájit ve světle jeho další tvorby, která je prošpikována vzpomínkami skrz naskrz?
Věc se má prostě tak, že tam, kde píše Blatný o minulosti, stává se sám částí jakéhosi objektivního obsahu zmizelého času. V tom ostatně tkví průrazná síla jeho nové poezie, tak jako v objektivaci jevů tkví jedna z velkých mohoucností poezie obecně. Blatný své básnické vzpomínání nevylepšuje demonstrativní omáčkou osobních pocitů – a to, že mocná emotivní hnutí vyvolává v nás, je čistě věcí našeho kontinuálního vnímání. Tam, kde se naše minulost v pocitech a prožitcích protíná nějakým způsobem s minulostí Blatného, tam si užíváme nejlépe. A tady se také vyjevuje něco, co bude dobré vztáhnout na tvorbu obecně a v co nejširší rovině: Básník nemusí mít (a většinou ani nemá) záměry, básník musí mít zvláštní – a říkejme jim třeba „básnické“ – schopnosti.

C i g a r e t a
Klementu Bochořákovi

Když člověk zapálí po práci cigaretu,
úlevný lehký smích se vkrádá do údů.
Úlevný lehký smích, a kuřák dává světu
přiznání dobrých chvil, dobrého osudu.

Bzukote nádraží a telegrafních drátů,
pošli mi ještě tam, kde Halas kouříval,
pošli mi pozdravy k Březinům do Kunštátu,
na nízký Anaberk, jen o kousíček dál.

Vydech jsem modrý kouř a modrý kouř se nese
do vašich Pisárek. Myslím si, že jsem v lese,
vracím se zpátky zas brněnskou tramvají.

Jedeme do remíz a kolem výstaviště,
kde vzadu za věží je fotbalové hříště,
jedeme na hřbitov a dívky mávají.

Bez zajímavosti snad není ani fakt, že Blatný začal znovu psát ani ne tak pod vlivem Šmardova a Bařinova apelování na jeho zanedbávané básnické Já, které takjaktak zůstalo zaříznuto někde v Claybury Hospital, ale především díky náhlému zaujetí sonetovou formou v básních Klementa Bochořáka, o nichž mu v červnu 1969 vyprávěl Bařina. Zpátky k poezii ho nepřivedla vůle psát, ale chuť psát.
Ostatně Blatného vůle, vždy spíše mdlá, se později v Clacton on Sea stala předmětem dnes už legendárních historek. Jestliže nám Blatný v jedné ze svých básní říká
mám k štěstí života velikou, mocnou vůli,
pak se pravděpodobně chlubí tím, jak snadno a vesele dýchá, budí se a usíná. Příznačnější je však reakce na Kolářovu nabídku, který mu při jedné ze svých návštěv slíbil přivézt rádio, takřečený tranzistorák. Blatný rychle odmítl s tím, že by to byla strašná práce „pořád to zapínat a vypínat“. Sám jsem zažil podobnou situaci v říjnu roku 1989, kdy se při mé návštěvě mírně roztrpčil nad prázdnou krabičkou od zápalek, takže jsem se nabídl, že mu koupím zapalovač: „Ne, ne, ne,“ zněla okamžitá odpověď, „to by bylo moc práce, to bych musel plnit.“ Nešťastně jsem začal tvrdit, že vyberu zapalovač „na jedno použití“, aniž bych věděl, co to znamená – a básník svolil.
Jsme zvyklí vnímat Blatného osud jako tragický a nenechejme si to brát, protože je nám přitom moc hezky. Píše-li ovšem básník tak často o svém štěstí, věřme mu na slovo. Blatný byl totiž skutečně šťasten ránem, kdy se mohl chopit pera, byl blažený odpoledním čajem a občas ho rmoutila jen večerka, která mu nelítostně přetínala rozepsanou báseň. Slova lékařů si vzal náležitě k srdci a dotěrnou banalitou života, jaký my považujeme venkoncem za normální, se skutečně nehodlal nechat obtěžovat. V tomto světle je celkem pochopitelných několik desítek tisíc veršů z dosud nezpracované pozůstalosti: Blatný se na posledních téměř deset let svého života definitivně přestěhoval do školních sešitů, které mu nosila Frances Meachamová, a všechny zbývající turbulence a vzruchy života si odkroutil na papíře.

Ale vraťme se ještě jednou proti proudu času. Setkáme se znovu s Jiřím Kolářem, který Blatného poprvé navštívil krátce poté, co Josef Škvorecký vydal v Torontu Stará bydliště. Psal se rok 1979. Nemusíme pochybovat o tom, že přátelsky ocenil Blatného výsostně poetické obrácení do minulosti, ale zároveň mu připomněl (ať už explicitně, nebo prostě jen tím, že přijel) básnické principy Skupiny 42. Druhá Blatného exilová sbírka, Pomocná škola Bixley, je bezprostřední reakcí na tuto Kolářovu návštěvu a vznikla pravděpodobně za několik dní, nejvýš týdnů.
Dramatický zvrat v poetice zde v podstatě kopíruje situaci z počátku Protektorátu, kdy se Blatný Melancholických procházek promění v Blatného Tohoto večera. Dál se ale situace už tolik nepodobá. Na rozdíl od let čtyřicátých, kdy se Blatného přirozený mélos zasnoubí se skupinovou anti-poetickou poetikou v několika možná vůbec nejkrásnějších básních, které kdy napsal, tentokrát sestupuje po svahu Chalupeckého doktríny až k téměř deníkovým záznamům z let 1980–1984, aby po několika letech marného čekání na další sbírku (Pomocná škola Bixley totiž vychází v Torontu až osm let po svém vzniku, v roce 1987) prudce stočil kormidlo zpátky. Do konce svého života pak už básník kotví převážně ve výsostných vodách poezie mélické.

Nepřicházejí však ani nové Melancholické procházky, ani se nenavracíme do Starých bydlišť.
Zcela „odpoutaný“ Blatný totiž staví většinu svých nových básní na zcela novém principu, který bych nazval principem „rýmového karambolu“ a stává se tak – dosud v podstatě utajeným – avantgardistou, jehož teoretický přínos musí být teprve zhodnocen a doceněn.
Není to první „teoretická“ novinka, kterou v Blatného emigrantské poezii nacházíme. Princip míchání jazyků je dostatečně znám především z Pomocné školy Bixley a za zmínku v této souvislosti stojí snad jen Blatného slova pronesená v rozhovoru s Janem Šmardou v srpnu roku 1978: „Myslím, že míchání jazyků je dobrá věc, poněvadž ještě to nebylo moc dělaný, tak je to přece trochu nový.“ Ta zřetelně potvrzují, že makarónsky nezačal Blatný psát proto, že by si nemohl tu či onde vzpomenout na česká slova (což jsem jeden čas taky slýchal), ale proto, že mu to připadalo zajímavé.
Princip „rýmového karambolu“ je pro nás ovšem novum právě proto, že poslední období Blatného tvorby zůstává dosud neznámé.
Je-li příčinou poměrně častých kritických výtek, že „potřeba rýmu si vynutila“ takový či jiný obsah, pak Blatný si z předmětu této výtky učinil nejvlastnější metodu svého psaní… Jde-li ovšem skutečně o záměr, o metodu, je na místě se ptát, co užitečného jeho poezii přináší.

U Blatného posledního období platí to, co lze o rýmované a rytmizované poezii říci obecně: intuitivní složku naší mysli uvádí frenetický rytmus i valivé rýmování do pohybu, rozkomíhá ji, rozkmitá, vyvede ji z klidu. Básník nás chvíli kolébá, ale když už předeme jako koťata, přichází zásah.
Podívejme se na jednu z básní naší bibliofilské sbírky:

Proud mléka naplní tvé kočky mělkou misku
a konec sešitu se zatřepotá vblízku,
jako by někdo chytal motýly.
A kácí-li se les, na každou myslím třísku,
je svobodný i ten, kdo píše o Hovnisku,
jsa krásou výkalů své Země opilý.

Nikdo jistě nebude starého melancholika Blatného podezírat z touhy živit nás filozofickými axiomy, ale když právě ona odsuzovaná „potřeba rýmu“ náhle přivede na svět verš kácí-li se les, na každou myslím třísku, musí nás zamrazit v zádech. Hle, jak zcela uvolněný proud asociací diktovaný právě jen potřebou rýmu dává vzniknout neočekávaným kontextům. Rytmus a rým uvádí naši mysl do pohybu – a obsah určuje směr plavby, jejího letu. A protože Blatný je ve svém posledním období přímo chrličem překvapivých asociací, je mistrem těch nejsvůdnějších kontrastů, není divu, že zmíněný směr našich myšlenek se mění v prudký vír, jímž jsme vynášeni do závratných výšek jako Chagallovi svatebčané.
Podívejme se na další báseň:

Rytmus je nyní setrvačnost,
žaludků zdravých zdravá lačnost,
ó anglická má slanina!
Babička myslí na domácnost,
vyloučí z básní všechnu pracnost,
Li Tai Pe sedí u vína.

Báseň má ještě druhou sloku, ale nám tahle prozatím postačí. Provedeme s ní tři klasická kouzla. Nejdříve si odpovíme na otázku, co tím básník chtěl říci, potom se pokusíme zrekonstruovat situaci vzniku básně – a nakonec přidáme čtenářský, spekulativní výklad.
Tedy, citovanou slokou chtěl básník říci asi tohle:
Píšu tady celý den a oběd, jehož vůni jsem právě ucítil, bude skvělý. Vzpomněl jsem si přitom na podobnou situaci z časů svého mládí, kdy jsem taky mohl psát v klidu celé dopoledne díky babičce, která se starala o domácnost. Když má člověk na psaní klid, může napsat podobně lehounké básně, jaké psával Li Tai Pe.

Situace vzniku básně:
Blatný od rána píše prakticky bez přerušení své sloky do školního sešitu, začíná právě novou báseň. Jeho rytmus je už nyní po několika hodinách psaní pouhá setrvačnost, blíží se poledne a penzionem se začíná šířit vůně oběda, která na chvíli naviguje jeho mysl novým směrem. To se nově vznikající básni perfektně hodí, pravděpodobně ta vůně báseň, začínající fakticky až druhým veršem, dokonce vyvolá na svět. Kdo by ve chvíli, kdy světem zavoní, ó, opékaná anglická slanina, nezačal lačnit. Zmínka o zdravosti žaludku je odrazem Blatného příjemně udiveného pomyšlení na to, že ani člověk s odoperovanými vředy na dvanácterníku není v tomto ohledu imunní. A je to tak podobné tolika dopoledním na Obilním trhu, kdy Blatný ve svém pokoji píše báseň, zatímco babička chystá v kuchyni oběd. Po smrti rodičů se stará o všechno. Babička prostě myslí na domácnost a díky ní nemusí Blatný doma pracovat na ničem jiném než na poezii. Potřeba rýmu ovšem zmutuje klíčový výraz do podoby pracnost a následující sémantický kotrmelec, při němž babička nevylučuje pracnostjen z Blatného života, ale také z jeho básní, přivábí zcela pochopitelně do básně starého čínského Mistra lehce črtané, neupachtěné a neupracované poezie, který – jako ostatně všichni čínští Mistři – se dobírá své lehkosti s diskrétní pomocí rýžového vína.

Rytmus je nyní setrvačnost,
žaludků zdravých zdravá lačnost,
ó anglická má slanina!
Babička myslí na domácnost,
vyloučí z básní všechnu pracnost,
Li Tai Pe sedí u vína.

Výklad, čili interpretace básně?
Prostého čtenáře, který o básníkově přítomnosti ani minulosti neví nic a poezie je pro něj nepochopitelně složitý a zapeklitý způsob vyjadřování, soužit nebudeme a ve vlastním zájmu poprosíme o interpretaci raději čtenáře, který ví o moderní poezii v podstatě vše, neboť studoval na nějaké univerzitě strukturalismus. Zde je:
Rytmus života, to věčné opakování. Mladíci, lační všeho nového, se derou kupředu a nenasytně konzumují vše, co jim život nabídne. K stáru jsme pak zase jeden jako druhý. Osud ženy je obecně vzato tíživější, než úděl mužů, a proto básník ve chvíli, kdy chce vyjádřit vítězství tíživé životní reality nad někdejšími ideály, sahá pochopitelně po obrazu staré ženy. Ve třetím verši básník akcentuje vlastní tíživou realitu, která ho po únorovém puči přivedla do Anglie, kde se nakonec zbláznil. Potřeba rýmu vyvolala na svět zbytečné verše vyloučí z básní všechnu pracnost a Li Tai Pe sedí u vína, které s obsahem básně nijak nesouvisí.

Poslední odstavec:
Zatímco mé líčení zázraku jménem poezie bylo zdlouhavé a těžkopádné, četba rozebrané sloky zabere jen pár vteřin. Ohňostroj představ, který básník během oněch několika vteřin v naší mysli spustí, je ovšem fascinující a účinkuje právě díky této kumulaci do krátkého časového úseku. Byl jsem kdysi v Monte Carlu svědkem finále neoficiálního mistrovství světa v ohňostrojích. O pár let později slavilo mé rodné město Brno 750. let uplynuvších od svého vzniku. Na obou akcích vylétlo přibližně stejné množství petard a rachejtlí. Představení, které trvalo v Monte Carlu necelých pět minut, roztáhli ovšem šetrní brněnští radní na půl hodiny, aby si to lidi víc užili. V Monte Carlu jsme ječeli nadšením, v Brně diváci zklamaně hučeli.
Potřebuje tato metafora interpretaci?

(Předneseno 25. září 1999 na 4. celostátním setkání českých a moravských básníků a literárních kritiků Bítov '99.)

K Reinerovu rozboru lyriky Ivana Blatného

Vážená redakce,

číslo 17/1999 Tvaru přineslo rozsáhlou stať Martina Reinera, kterou předtím přednesl na bítovském setkání básníků a nazval Princip rýmového karambolu v pozdní lyrice Ivana Blatného. Po obecném úvodu se v ní věnuje závěrečné fázi Blatného tvorby v anglickém exilu. Jsem velmi rád, že Blatného rukopisná pozůstalost v něm má tak zaníceného badatele, interpreta i editora. Tím více mě však trápí, že jeho citovaný rozbor obsahuje několik věcných chyb a nepřesných informací, jež pokládám za nutné opravit a zpřesnit. Jde většinou o nedostatky drobné, pro přesnost východisek rozboru však významné. Bohužel se mně nepodařilo dosáhnout osobního rozhovoru s ním, v němž bychom tyto věci probrali: na má pozvání v telefonním záznamníku nereagoval.
Své upřesňující komentáře uvádím v pořadí příslušných informací v Reinerově textu samotném:

  1. Ivan Blatný nezemřel na rozedmu plic ani jí předtím netrpěl. Jeho úmrtní list ze dne 7.8.1990 uvádí jako příčinu smrti „chronickou obstruktivní chorobu dýchacích cest, infekci respiračního traktu; jaterní chorobu“.
  2. Blatného sbírka Tento večer nebyla protektorátní; je tématicky téměř z poloviny motivována osvobozením v květnu 1945 a vyšla v nakladatelství B. Stýblo v Praze na podzim téhož roku.
  3. Ivan Blatný po příchodu do Anglie žádnou sbírku nechystal; všechny jeho plány a záměry zůstaly doma. Není tedy jasno, co Reiner míní „údajně chystanou sbírkou“. Jisto je pouze to, že jeho exodem zůstal v pražském nakladatelství nenávratně „trčet“ rukopis jeho další dětské sbírky Brzy jazyk nazývati.
  4. Claybury Psychiatric Hospital (nikoli Clayburry) je v hrabství Essex, není to tedy londýnský ústav.
  5. Ivan Blatný nestál „už na počátku této hrozné časové proluky“, tj. v roce 1948, s diagnózou „paranoidní schizofrenie“; během několika let se vyvinula diagnóza „chronická schizofrenie“. Adjektivum paranoidní se v označení jeho choroby objevilo až s jeho příchodem do House of Hope v Ipswich.
  6. Kromě toho je zásadně chybná formulace „dementia praecox čili schizofrenie“ – to jsou dvě absolutně různé psychiatrické diagnózy.
  7. Je rovněž zcela nepravdivá formulace: „Snažil-li se svého času především Blatného brněnský synovec opakovaným tvrzením vyvolat zdání…“ Blatný neměl sourozence, a tudíž nemohl mít ani synovce. Autor pravděpodobně má na mysli mne, Blatného bratrance. A já se nikdy nesnažil vyvolat žádné zdání. Prostě konstatuji (a trvám na tom), že Blatnému bylo v psychiatrickém zařízení Bixley v St. Clement´s Hospital v Ipswich předepsáno denní psaní poezie jako „occupational therapy“, a to zásluhou Frances Mechamové v roce 1977. Tomuto předpisu Blatný velmi rád vyhověl; tím spíše, že zřejmě už od roku 1969 opět poezii psal.
  8. Ivan Blatný nebyl koncem šedesátých let z lékařského hlediska zdráv. (Jak už zmíněno, objevilo se právě tehdy v jeho diagnózách adjektivum paranoidní). Byl ovšem pacient velmi lehký.
  9. Profesor Vladimír Bařina poprvé navštívil Blatného v Ipswich – po mé návštěvě jako druhý Čech z vlasti – 2. července 1969 (nikoli v červnu). Skutečně ho tehdy zaujal pro sonetovou formu. Není mně však znám žádný argument pro tak jednoznačné autorovo tvrzení, že právě to byl rozhodující podnět k tomu, že po téměř dvacetileté odmlce Blatný znovu začal psát poezii. Když se od října 1973 v jeho dopisech (jež začaly docházet ihned po mé návštěvě v roce 1969) začaly soustavně objevovat nové básničky, nebyly to téměř nikdy sonety. A ve sbírce Stará bydliště (1979), shrnující básně z této doby, je ze 77 básní pouze 12 sonetů. Ale vzbudil-li jsem v Blatném opravdu chuť (a ne jen vůli) psát, bylo to přesně to, oč jsem se snažil.
  10. Přes všechny četné a soustavné zprávy od Frances Meachamové nevím nic o tom, že by Jiří Kolář slíbil Blatnému přivézt tranzistorové rádio. Při manželčině a mé návštěvě v srpnu 1978 jsme mu však my navrhli, že mu po návratu domů právě takové kapesní rádio koupíme a pošleme, aby si mohl i při svých procházkách v parku poslechnout hudbu či zprávy. A Ivan to po krátkém přemýšlení odmítl s odůvodněním, že by ho to „strašně vyčerpávalo“. Martinu Reinerovi jsem pak tuto epizodu vyprávěl.
  11. Není pravda, že by Blatný asi po roce 1986 „prudce stočil kormidlo zpátky“ a až do konce života psal poezii mélickou. Psal většinou (avšak nejen!) poezii dosti přesně rytmizovanou a rýmovanou, vznikající automaticky, nikoliv však poezii zpěvnou či melodickou, ani líbeznou. K psaní se prostě náruživě utíkal.
  12. Sbírka Pomocná škola Bixley vyšla v Torontu roku 1987 díky tomu, že ji Antonín Brousek vybral a sestavil „z chaotických stohů Blatného rukopisů“. Nemohla tedy vzniknout „pravděpodobně za několik dní, nejvýš týdnů“.

Prof. MUDr. Jan Šmarda, DrSc.

Jak je to s Blatným a Šmardou…

Jako nedostudovaný diletant fušující v kultuře do kdečeho, nemám mnoho příležitostí – a hlavně ani nárok – vystupovat v nějakém oboru jako autorita. Jenže Ivan Blatný je moje letitá láska, jehož poezii a životu jsem zasvětil hodně času, a proto si zrovna v tomto případě můžu dovolit vše, co si jinak pilně odříkám. Ano, ve „věci Blatný" mohu občas vystoupit jako ten, který ví více, než většina ostatních. A třeba tak, že na Bítově přednesu text o Blatného poetice pozdního období. Text profesora Šmardy, který vyšel v Tvaru 2/2000 pod názvem K Reinerovu rozboru lyriky Ivana Blatného, je evidentním pokusem tuto mou autoritu zpochybnit. Na mně tedy je, abych vrátil míček zase na jeho stranu kurtu.

Profesor Šmarda nalezl v textu mé přednášky celý tucet omylů. Z toho v sedmi případech nachází chybu tam, kde jsem se jí nedopustil, takže nikoli moje původní, ale jeho „opravné" tvrzení je nepravdivé nebo chybné. V jednom případě jde o záležitost natolik spornou, že ji nelze přechýlit jednoznačně ani na jednu stranu – a ve čtyřech případech mu dávám za pravdu. Těmi začnu:

1. Je-li Claybury Hospital v hrabství Essex – jak správně upozorňuje profesor Šmarda – neměl bych asi nikde tvrdit, že jde o londýnský ústav, jakkoli hrabství Essex k hrabství Greater London (tzn. k Londýnu samotnému) bezprostředně přiléhá, takže do ústavu samotného dojedete městskou hromadnou dopravou.

2. Vladimír Bařina skutečně navštívil Ivana Blatného 2. července 1969 (dokládá to jeho deník) a nikoli v červnu 1969, jak jsem napsal ve svém textu.

3. Kruciálním omylem v mém bítovském textu je patrně tvrzení, že profesor Šmarda je Blatného synovcem. Ve skutečnosti je opravdu jeho bratrancem. Omyl je to trapný; věda, že Blatný byl hýčkaným jedináčkem, měl bych vědět, že nemohl mít žádného synovce. Nezbývá mi, než poctivě konstatovat, že jako člověk z velmi úzké rodiny, který vyrůstal bez bratranců a synovců, prostě tyto pojmy občas popletu. (Podobně neustále zaměňuji jména Pokorný a Novotný, a to i u lidí, které dobře znám – je to už spíše takový tik.) Mám dokonce obavu, že u pana profesora se mi to nestalo poprvé; každopádně jeho zásluhy zůstávají neměnné, ať jich došel co synovec, nebo bratranec.

4. Je možné, že historku „o rádiu", jejíž podstatu ovšem pan profesor Šmarda nepopírá, mně skutečně vyprávěl on sám – a já ji pak mylně připsal Jiřímu Kolářovi. Každopádně je pro mě pohodlnější vzít to jako hotovou věc, než planě spekulovat o tom, jestli Blatnému během těch let nemohl nabídnout koupi rádia – s pochopitelně stejným odmítnutím – i Jiří Kolář.
Nyní je třeba poznamenat, že tyto skutečné i ostatní domnělé chyby vypočetl v Tvaru pan profesor Šmarda proto, že ho doslova „trápilo", že tak „zanícený badatel, interpret a editor" jako jsem já, se dopustil chyb a nepřesností, které jsou sice „drobné, pro přesnost východisek však podstatné". Mrzí mě na jednu stranu, že jsem se takto stal příčinou jeho utrpení, na druhou stranu ho mohu alespoň touto cestou ujistit, že pro přesnost a správnost úvah o Blatného poetice pozdního období, což bylo téma mé bítovské přednášky, výše vypočítané omyly podstatné nejsou.
A teď už k té veselejší části mého textu, tj. k chybám pouze profesorem Šmardou domnělým:

5. Šmarda tvrdí: Blatný nezemřel na rozedmu plic ani jí předtím netrpěl. Jeho úmrtní list ze dne 7.8.1990 uvádí jako příčinu smrti „chronickou obstruktivní chorobu dýchacích cest, infekci respiračního traktu; jaterní chorobu".
Tak tedy: Kopii Blatného úmrtního listu mám k dispozici celých deset let stejně jako profesor Šmarda, své tvrzení však vyvozuji z dokladů jiných. Frances Meachamová (to je ta dáma, která se o Blatného posledních třináct let jeho života starala), píše do Brna ještě téže noci, kdy Blatný zemřel: …because as you know he already had emphysema and I suppose this was the last straw. (…protože jak víš, /Ivan/ už měl rozedmu a já si myslím, že právě to byla ta poslední maličkost.) K tomu se sluší dodat, že Frances byla povoláním zdravotní sestra, která měla o Blatného zdravotním stavu velmi dobrý přehled, jak svědčí její dopisy zejména z posledních let, kdy o něm pravidelně referuje. Jaký exaktnější doklad pro to, že Blatný rozedmou „nikdy netrpěl" má k dispozici profesor Šmarda, nevím. A jestli na rozedmu opravdu umřel? Ani to, že byla Frances v medicíně poučená, nepromění její domněnky v lékařskou diagnózu… stejně jako nelze přeceňovat výpovědní hodnotu úmrtního listu: když vymaníme z tajů latiny onu „chronickou obstruktivní chorobu dýchacích cest", uvidíme, že měl Blatný podle doktorů „vleklé obtíže s dýcháním". Bodejť by neměl, když – celoživotní silný kuřák – trpěl rozedmou, tj. zmenšenou dýchací plochou plic v důsledku jejich trvalého překysličení, jež může vést až k respirační insuficienci, lidově řečeno udušení…

6. Šmarda tvrdí: Blatného sbírka Tento večer nebyla protektorátní; je tematicky téměř z poloviny motivována osvobozením v květnu 1945 a vyšla v nakladatelství B. Stýblo v Praze téhož roku.
Aniž bych šel počítat, kolik je v Tomto večeru básní inspirovaných koncem války, musím zopakovat, že – v kontextu literárně-kritickém, tj. v kontextu mého článku – sbírka Tento večer je sbírkou protektorátní. Nebavme se o tom, kdy vyšla (to samozřejmě vím zcela přesně) a klidně pomiňme i fakt, že do ní Blatný zařadil básně vzniklé v euforii po květnu (v Brně ovšem spíše dubnu) 1945. Každý, kdo se Blatným alespoň trochu zabýval, ví, že velmi zásadním momentem v Blatného tvorbě byla změna poetiky mezi sbírkami Melancholické procházky a Tento večer. Tuto změnu způsobilo Blatného sblížení s některými lidmi a s některými „názory" Skupiny 42. A Blatného korespondence s programovým mluvčím Skupiny 42 Jindřichem Chalupeckým jasně dokládá, že poetiku Tohoto večera se Blatný pod přímým dohledem Chalupeckého takřka doslova učil. Viz dopis z 31.7.1942: Vážený pane, posílám Vám dvě básně. Budu napjatě očekávat Váš úsudek. Sám si myslím, že už se – oproti některým jiným veršům, které jsem Vám poslal, blíží tomu, čemu Vy říkáte přesnost. Titulní báseň sbírky má připsané datum vzniku 1.9.1942 a můžeme si být zela jisti, že kniha vyšla až na podzim 1945 prostě proto, že dřív vyjít nemohla. (Viz ostatně další dopis Chalupeckému z 18.7.1945.) Co je ale podstatnější než datum vydání, je duch knihy, její poetika a okolnosti jejího vzniku – a zde je výraz protektorátní nezpochybnitelný.
(Nakonec mi to nedalo a básně jsem přepočítal, takže: prokazatelně po válce vzniklo šest z dvaceti devíti básní Tohoto večera.)

7. Šmarda sice na jednu stranu říká: Jisto pouze je, že jeho (Blatného) exodem zůstal v pražském nakladatelství nenávratně „trčet" rukopis další dětské sbírky Brzy jazyk nazývati – přitom ale svou další výtku uvádí velmi kategorickou větou: Ivan Blatný po příchodu do Anglie žádnou sbírku nechystal.
To by mě opravdu zajímalo, jak to profesor Šmarda ví. Takové tvrzení se totiž nedá exaktně doložit. Co je ale opět podstatné: moje formulace z článku – Není dokonce ani nutné zjišťovat a dozvědět se, kolik dalších básní v té době (Blatný) napsal a jak byl daleko s údajně chystanou básnickou sbírkou. I z básní, které známe, je zřejmé, že mlčení v čase Melancholických procházek často apartně proklamované se v exilu zvolna měnilo v mlčení faktické. – naprosto nezavdává příčinu k polemice tomu, kdo se zajímá – jak říká profesor Šmarda – „o přesnost východisek rozboru". Jestli Blatný nějakou sbírku chystal, nebo nic, totiž hraje v důsledcích mého výše citovaného tvrzení nulovou roli. Jde tady prostě pouze o Šmardovu velmi silnou domněnku, že Blatný po svém příchodu do exilu žádnou sbírku nechystal. Pokud jsem já naopak ve svém textu řekl, že ji údajně chystal, znamená to právě a pouze to, že o něčem takovém mám údaje. A to taky mám. Kdyby profesor Šmarda znal text Petra Krále Certifikát pro Ivana Blatného, který vyšel před lety v kanadských Proměnách, dozvěděl by se, že existoval soubor básní, který Blatný poslal počátkem 50. let do nakladatelství Sokolova, jehož zakladatelkou a majitelkou byla Meda Mládková. Ze souboru, který zaslal, bylo nakonec vybráno pět básní do antologie Neviditelný domov.

8. Šmarda píše: Blatný nestál „už na počátku této hrozné časové proluky", tj. v roce 1948, s diagnózou „paranoidní schizofrenie"; během několika let se vyvinula diagnóza „chronická schizofrenie".
Kdyby nehledal chyby, ale prostě jen pozorně četl můj text, vyrozuměl by z kontextu správně, že za „počátek hrozné časové proluky" považuji rok 1955; z přednášky to vyplývá zcela jednoznačně. Tahle „drobnost" sama o sobě situaci mění, ale i tak stojí za to, podívat se zblízka na odborné lékařské pojmy, jimiž zde Prof. MUDr. Šmarda DrSc. operuje. Ještě předtím ale nutno vyjasnit jinou věc. Přiznávám, že Blatného diagnózu jsem pro svůj text neopsal z lékařských zpráv, ale stanovil jsem ji sám, na základě dobře známých okolností. Pokud má profesor Šmarda k dispozici anglické lékařské zprávy z inkriminovaných let, je škoda, že je nedal k dispozici třeba Jiřímu Trávníčkovi, editoru nedávno Atlantisem vydaného rozsáhlého svazku Ivan Blatný, Texty a dokumenty. Trávníček totiž čtenářům sděluje, že „základním pramenným zdrojem (při sestavování kalendária) mu byla Blatného pozůstalost a soukromý archiv prof. Jana Šmardy". Člověk se pak nestačí divit, jak to, že v tomto kalendáriu čteme u data 1954: Opět internován v Claybury Hospital (rozumí se Blatný) s diagnózou paranoidní schizofrenie.
Ale budiž, ze zmíněné knihy jsem stejně podklady ke své přednášce nečerpal a beru to prostě tak, že profesor Šmarda měl své důvody nakukat Jiřímu Trávníčkovi něco jiného, než tvrdí nyní čtenářům Tvaru, kde prohlašuje, že adjektivum paranoidní se v označení jeho choroby objevilo až s jeho příchodem do House of Hope v Ipswich. To znamená v roce 1963, dodávám já.
A teď přímo něco k tomu, jak to vlastně bylo s Blatného schizofrenií. Tvrdit, že během let se vyvinula diagnóza „chronická schizofrenie" je sice hezké, ale nanic, protože chronická, jak už jsme řekli v jiné souvislosti, znamená česky vleklá – a toto adjektivum se k diagnóze schizofrenie přiděluje po určitém (dnes zhruba ročním) období, během něhož pacient vykazuje objektivní příznaky zmíněné choroby. Podstatné ale je, že samo slůvko „chronická" neurčuje typ schizofrenie, takže postavit termín „chronická" proti „paranoidní" je blbost. Chronickou totiž může být jak schizofrenie paranoidní, tak simplexní, stejně jako hebefrenická nebo katatonická. Pro nás je podstatné určit, do které z těchto kategorií náležel Ivan Blatný. Dřív než tak učiním, ještě poznámka na okraj. Je málo tak nejasných „chorob", jako právě schizofrenie. Pohled lékařů na ni se za uplynulých sto let radikálně měnil – a názorový vývoj nelze ani dnes zdaleka považovat za ukončený. Fakt je, že výše načrtnuté „klasické" dělení schizofrenie se už dnes takto jednoduše neužívá – ale to je odborná lékařská záležitost, pro náš případ irelevantní. Ostatně Encyklopedie Diderot, jejíž aktualizovaná verze vyšla u nás v roce 1998, právě takové dělení schizofrenie bezproblémově přejímá.
Důležité je, že každý, kdo se schizofrenií alespoň trochu zabýval (a já se jí zabýval právě kvůli Blatnému už na konci 80. let) ví, jaké rozdíly v chování schizofreniků tato typologie postihuje. Ivan Blatný trpěl stihomamem, což zcela konkrétně dokládá sám v rozhovoru poskytnutém norské televizi v roce 1982, a potvrzuje to i Karel Brušák, který spolu s již zemřelým Josefem Ledererem měl k Blatnému v době před jeho internací v polovině 50.let nejblíže (ani ne tak emotivně, jako prostě fyzicky). Stihomam = paranoia. Byl-li Ivan Blatný nemocný schizofrenií, pak v období, o kterém se bavíme, šlo o schizofrenii paranoickou. (Popis doložených konkrétních příznaků Blatného paranoie by byl dlouhý, omlouvám se, že je zde neuvádím.)

9. Šmarda tvrdí: Kromě toho je zásadně chybná formulace „dementia praecox čili schizofrenie" – to jsou dvě naprosto různé psychiatrické diagnózy.
Zdá se, že v tuto chvíli byl již profesor Šmarda tak rozjetý, že ani nehleděl na to, jakou kartu drží v ruce, a ve snaze triumfovat vyložil na stůl vlastního Černého Petra. Dementia praecox čili předčasné zblbnutí se již dlouho v odborných kruzích ve spojení se schizofrenií neužívá, přestože nejmodernější zkoumání genetických příčin různých psychóz překvapivě termín „demence“ poněkud rehabilitují. Jenže tady vůbec nejde o nejaktuálnější stav lékařských klasifikací. Jde prostě o to, že starý termín profesora Kraepelina z konce minulého století nikdy neoznačoval nic jiného, než právě to, čemu dodnes říkáme schizofrenie. Ostatně: Co se dozví laik, který se setká s výše uvedeným latinským termínem a otevře (opět) Encyklopedii Diderot?
Dementia praecox, starší termín pro schizofrenii. Nic víc, nic míň.

10. Profesor Šmarda: Není pravda, že by Blatný asi po roce 1986 „prudce stočil kormidlo zpátky" a až do konce života psal poezii mélickou…

IVAN BLATNÝ
Jak je to krásné začínati,
jak je to milé hru svou hráti,
člověk, ó, člověkem je her.
Ó přijďte, přijďte, lidoopi,
černoch má velmi mocné kopí,
těším se, brzy podvečer.

Jak je to krásné dámy zváti
k bruslení na jezerní hlati,
v zim dýmu, jenž se brzy tratí,
Švýcaři začnou halekati.
Laskavý starost rozptýlí,
ničeho nemusím se báti,
ničeho, jen své kobyly.

Toto je typická báseň z Blatného posledního básnického období, o kterém Šmarda – nevím proč – tvrdí, že nastalo asi po roce 1986. Já ve svém textu nic takového neříkám. Hádat se s biologem Šmardou o tom, zda je ta báseň dostatečně, nebo ne dosti mélická, nebudu. Je pravdou, že ve stejné době psal Blatný i básně, které lze označit za automatické záznamy, většinou nerýmované a nepříliš mélické, ale těch je ve srovnání s výše citovanou básní výrazná menšina, což mohu tvrdit na základě své zkušenosti čtenáře stovek a stovek rukopisných stran. Profesor Šmarda si podobnou zkušenost odepřel – a teď vaří z vody.

11. Šmarda: Sbírka Pomocná škola Bixley vyšla v Torontu roku 1987 díky tomu, že ji Antonín Brousek vybral a sestavil „z chaotických stohů Blatného rukopisů„. Nemohla tedy vzniknout „pravděpodobně za několik dní, nejvýš týdnů“.
Co říct na tuhle námitku, která připomíná situaci, kdy na mezinárodní konferenci o možnostech Hublova teleskopu vystoupí hodný člověk a oznámí přítomným, že má nezvratné důkazy o tom, že země je kulatá?
Kdyby se zajímal profesor Šmarda o Blatného poezii tak intenzivně, jak o jiné věci (k těm více na závěr mého textu), jistě by věděl, že existují dvě Pomocné školy Bixley. Jedna Brouskova, o které sám mluví, a druhá Blatného. O tom, kterou je nutno považovat za „pravou", se snad nemusíme bavit. (A není to ani mentem výpad proti Antonínu Brouskovi, jehož zásluhy o Blatného poezii jsou eminentní a troufám si říct, že v Čechách dodnes ne adekvátně oceněny.) Antonín Brousek sestavil v půli 80. let „z chaotických stohů papíru" výbor z Blatného poezie 1979–1983, který vyšel v Torontu v roce 1987 pod názvem Pomocná škola Bixley. Jenže už v roce 1979 nachystal k vydání Ivan Blatný svou jedinou autorsky koncipovanou a pevně ohraničenou „emigrantskou“ sbírku se stejným názvem. Ten Brousek později logicky převzal, protože do svého výboru zahrnul většinu básní z této sbírky. Jenže v tom je právě ten vtip: už to nebyla Blatného kniha v tom nejryzejším slova smyslu. Tu vydalo nejdřív samizdatové nakladatelství Kde domov můj (mimochodem už v roce 1982) a potom v roce 1994 zcela oficiálně i nakladatelství Torst.
A teď už k mé badatelské hypotéze, kterou jsem si dovolil přednést na Bítově.
K tvrzení, že Blatného sbírka Pomocná škola Bixley vznikla patrně za několik dní, nejvýš týdnů, mě přivedla následující evidence: Existuje Blatného rukopis, na jehož titulní straně je zapsáno datum 2.11.79. Víme, že předchozí kniha Stará bydliště vyšla v Torontu v říjnu 1979. Když se podíváme na jednotlivé stránky rukopisu, vidíme, že jeho významná část je napsána jedním perem a že rukopis těchto básní je evidentně shodný. (Blatného rukopis se v různých údobích rozeznatelně proměňoval.) To by sice mohlo znamenat, že básník pouze přepsal básně, které vznikaly v daleko větším časovém rozestupu, této domněnce ale podstatně odporují jiné poznatky. Z nich zmíním alespoň ten nejvýznamnější.
Na straně 50 sbírky Pomocná škola Bixley najdeme báseň s názvem Poslední báseň 18. října, na straně následující je báseň s názvem První báseň 19. října. O kus dál, na straně 88, čteme v rozsáhlé básni bez názvu: Today the 22. of October the MPs are returning to Westminster. Vzhledem k charakteru Blatného textů v této knize lze mít zato, že tento text skutečně vznikl 22. října. A v básni Třetí cena na straně 120, už jen kousek před koncem sbírky, čteme verš Pane Škvorecký pošlete mi už knížku. To všechno svědčí o tom, že Blatný silně inspirovaný vědomím, že mu po dvaatřiceti letech znovu vychází básnická sbírka, prostě „vysolil" knížku, která měla být na rozdíl od té právě vycházející velmi autentickým záznamem každodenního psaní, jímž také je.
Hypotéza o době vzniku této knížky se mi zdá být velmi silná, naopak na základě některých nových souvislostí, jichž jsem došel díky ověřování fakt pro tento text, poněkud oslabuji své tvrzení o bezprostředním vlivu Jiřího Koláře na vznik Pomocné škole Bixley.

Nakonec jsem si nechal bod, který je natolik sporný, že nelze než mít ho za remízu nebo jakýsi technický pat.

12. Tou záležitostí, v níž je tak obtížné vést spor, je otázka Blatného zdravotního stavu na konci šedesátých let. Mé diskuze s lékaři o Blatném často narazí na rozdíl v užívání a vnímání pojmu „normální" (tedy v případě Blatného „zdravý"): jim jde o stavy patologické, mně spíše o konvenční. Dlužno říct, že kdybychom přistoupili na jejich výklad, počet diagnóz ve společnosti by prudce stoupl. Ve svém textu jsem ovšem řekl, že Blatný byl z lékařského hlediska zdráv – a pokud existuje z téhož období lékařská zpráva posuzující jeho stav jako paranoickou schizofrenii, jak tvrdí profesor Šmarda, pak jsem formálně vzato pravdu neměl. Musím ale hned upozornit, že mé tvrzení bylo především polemickou reakcí (což z bítovského textu přímo plyne) na mnohokrát opakované tvrzení profesora Šmardy, že Blatného psaní, které od roku 1969 vedlo kontinuálně až k vydání knihy Stará bydliště, je autoterapické psaní schizofrenika. Básničky ve Starých bydlištích se nezdají o něčem takovém svědčit a taky je fakt, že k této tezi se profesor Šmarda silněji přiklonil až poté, co se objevily Blatného básně novější, texty z období Pomocné školy Bixley. V řadě z nich (většina zůstala dodnes nepublikována) Blatný rozkrývá své (Šmardou domnělé) sexuální úchylky, mezi něž (ó, Středověku!) patří též ipsace, onanie, samohana… Nemá-li na rodinu (nezapomeňme, že profesor Šmarda je Blatného bratranec) padnout špína a stín, nezbývá nic jiného, než dělat z Ivana Blatného blázna. Myslíte si, že žertuji, ironizuji? Mohu na tomto místě čestně prohlásit, že mě v minulosti pan profesor Šmarda osobně žádal, abych ve svých textech a pořadech o Blatném neuváděl fakt, že chodil po večerce, poté, co se na společném pokoji v St. Clement's Hospital zhaslo, psát básničky na záchod (další těžká úchylka!). Nepopírám, že tento druh rodinné péče mě irituje, stejně jako profesora Šmardu nepochybně irituje, že jsem mu v dané věci nevyšel vstříc.
Další věc, která problematizuje potenciální diagnózu z konce 60. let (ať už ji vystavili lékaři, nebo sám pan profesor), je tato: Blatný byl po celou dobu své emigrace v Anglii případ dosti složitý sociálně. Československý občan bez práce a bez místa trvalého pobytu na anglickém území – a to po většinu z oněch dvaačtyřiceti let Blatného exilu. Psychiatrický ústav situaci do jisté míry řešil (pro Angličany i pro Blatného) – a stanovená diagnóza byla tím minimem, které dávalo Blatnému možnost žít za peníze anglických daňových poplatníků. Neexistuje jediný doklad toho, že by Blatný koncem 60. let trpěl stejně prokazatelným stihomamem jako před internací v roce 1955. Naopak existuje norský televizní dokument z roku 1982, v němž anglický doktor ze St. Clement's Hospital (kam Blatný přešel v roce 1977 z House of Hope) říká na kameru doslova, že Blatný je v podstatě zdráv a je případem spíše sociálním, než lékařským, že zkrátka nemá, kam by šel. A poslední věc: House of Hope v Ipswichi (kde byl Blatný v onom inkriminovaném konci 60. let) patřil do sítě Mental Health Aftercare Hostel, což se dá volně přeložit jako Ubytovna pro bývalé pacienty (psychiatrických ústavů).

Přikročme k závěru.
Když už se pan profesor Šmarda svým literárně-badatelským textem tak vehementně přihlásil ke skupince pravých zasvěcenců, bude možná dobře trošku se před ním blýsknout a napravit si badatelskou reputaci ještě dalšími zajímavými údaji – třeba o něm samotném. Je nesporné, že fenomén „Šmarda“ do literárně-historické kategorie „Blatný" náleží, a když už jsem zakulhal na poli Blatného poetiky, budu hledět napravit to jinde.
Znám pana profesora Šmardu nějakých třináct let a většina toho, co o něm za tu dobu vím, ukazuje jedním, překvapivě přesným směrem: Okázalý vztah profesora Šmardy k jeho bratranci Ivanu Blatnému je motivován takřka výlučně: penězi.
To nám může být všem vcelku fuk, já jen, že to sám pan profesor ještě nikde nezmínil, ačkoli už o Blatném mluvil tolik a tolikrát. Berme to jako takové malé badatelské zpřesnění dosud známých fakt.

Nebudu popisovat, co bylo prvotním impulzem slavné (hlavně Šmardou mnohokrát oslavené) cesty za Blatným do Anglie v roce 1969. Nebudu rozebírat, proč ve svém dopise ze 7. srpna 1990 (to jest dva dny po Blatného smrti) píše Frances Meachamová: Jan (rozumí se: Šmarda) mě znechutil tak hluboce, že bych nesnesla mít s ním cokoli dalšího.
Bude ale dobré říct, že pan profesor po mnoho let lže a obelhává různé lidi tvrzením, že je Blatného dědicem a tudíž držitelem autorských práv snad na všechno, co vás (v souvislosti s Blatným) napadne. Proč to dělá? Protože to vynáší.
Šmarda si už v roce 1969 přivezl z Anglie (údajně, na vlastní oči jsem nic neviděl) Blatného rukou psané pověření k zastupovaní ve věcech autorského práva v Československu. Ať už takové pověření existuje nebo nic, bez notářského ověření šlo stejně o cár papíru, jehož cena tkvěla pouze v samotném Blatného rukopisu. Po roce 1969 (stihla se vydat pouze reedice Melancholických procházek) ale stejně u nás s Blatným spadla na dvacet let klec. Pak básník umřel, aniž zanechal závěť. Přímým dědicem ze zákona profesor Šmarda není a být nemůže. Řeklo by se, že sen končí, dříve než valně započal. Ale chyba lávky.
Na podzim roku 1990 (tedy už po Blatného smrti) přiváží do Památníku písemnictví diplomatická pošta z Londýna Blatného literární pozůstalost. Přestože pro samotný převoz (a jednání byla dosti složitá a komplikovaná) nehnul lži-dědic Šmarda prstem, hned pílí do PNP, čile vybrakuje z krabic všechny Kolářovy „kolážové" pohlednice, které Blatný léta dostával – a pak sepíše s Památníkem písemnictví smlouvu, na jejímž základě obdrží za prodej pozůstalosti státu několik desítek tisíc korun. Jakým právem? Asi za zásluhy.
Prozatím vrcholným číslem Šmardovy kariéry podvodníka ovšem zůstává to, co udělal docela nedávno.
Po Blatného emigraci zabavila StB v jeho bytě na Údolní mimo jiné krabici s korespondencí. Tu se pak podařilo shodou okolností zachránit, brzy po listopadu '89 se vynořila z hlubin času a před časem skvěle posloužila Jiřímu Trávníčkovi při sestavování již zmíněného dokumentu. Nebudu jmenovat muže, který má na zachování vzácné pozůstalosti zásluhu, profesor Šmarda to ovšem není. Ten se o existenci krabice dozvěděl teprve počátkem 90. let, stejně jako tisíce jiných lidí díky článku v novinách. I projevil intenzivní badatelský zájem – a když se koncem 90. let ke krabici konečně dostal, uplatnil na ni pěkně zpříma rodinný nárok (nebo zase nárok dědice? čert ví!). Druhá strana ve snaze vyhnout se zbytečnému sporu pouze vyjevila domněnku, že krabice patří do Památníku písemnictví. Správně předpokládáte, že za všech okolností kulantní profesor Šmarda neodporoval – a krabici do Památníku prodal.

Ale Bože chraň, že bych zrovna já chtěl jakkoli moralizovat, nebo že bych snad Šmardovi ty peníze záviděl. Jde tu vlastně jen o to, že každý by se měl držet pěkně svého kopyta. Já budu dál psát o básníku Ivanu Blatném a jeho poezii – a vy se, pane profesore, dál věnujte kšeftům s pozůstalostí svého bratrance.

Martin Reiner