Když vyšla před deseti lety moje první próza Lázně, vyslovila recenzentka Irena Přibylová domněnku, že se mnou jako s prozaikem bude třeba do budoucna počítat.
Nejsem si stoprocentně jist, zda jsem tuto domněnku naplnil. O stále nedopsaném románu o Ivanu Blatném, na kterém jsem začal pracovat v roce 2000, jsem se už zmiňoval v tolika rozhovorech, že je to patrně nejznámější nenapsaný román v současném Česku.
Postupně jsem pracoval na třech verzích knihy, ta poslední měla ve chvíli, kdy jsem se od ní odvrátil, okolo 280 normostran. Zmiňuji to ale především proto, že nebýt těchto pracovních verzí románu o Blatném, nikdy by nevznikl román Lucka a já, který jsem naopak dokázal napsat v jediném tříměsíčním zápřahu.
V lednu 2007 sestavovala Dora Kaprálová „brněnské“ číslo časopisu Babylon. A protože potřebovala hodně, ale opravdu hodně písmenek, vyptala si ode mne rozsáhlou ukázku z onoho nenapsaného románu o Blatném. Ta později v Babylonu skutečně vyšla. Pro mne ovšem daleko podstatnější bylo, že jsem se musel probírat starými soubory (nepamatoval jsem si pochopitelně, co se vlastně pod kterým názvem skrývá) a přitom jsem narazil na něco, co mě doslova uhranulo.
V jedné z pracovních verzí blatnovského románu jsem totiž objevil zárodek „románu v románě“, kterým jsem chtěl vytvořit jakýsi kontrapunkt k příběhu Ivana Blatného. Když jsem si pak po létech přečetl přibližně sedm stran z tohoto rozepsaného útvaru, vytanul mi okamžitě na mysli celý příští román.
Lucká a já je kniha rozsahu „malého románu“, a pokud se nic mimořádného nestane, vyjde někdy na podzim roku 2008.

Zde je videozáznam z Měsíce autorského čtení (divadlo Husa na provázku, červenec 2007), kde jsem četl ukázku z chystaného románu. Záznam je ve formátu wmv.

Ukázku z připravované knížky si můžete přečíst zde.