POVÍDKA VYŠLA V PRVNÍ LITERÁRNÍ PŘÍLOZE ČASOPISU RESPEKT V SRPNU 2010.

Ten plán byl velice prostý: Janisův známý mě nabere před Voroněží a o dva dny později mě vyloží v Řecku, rovnou pod Akropolí. Jenže to neklaplo.
Čekal jsem na parkovišti tři hodiny a ten chlap se tam vůbec neobjevil. Mobily tenkrát nebyly, a když jsem se pokoušel vyrazit něco z ostatních řidičů, kteří večeřeli v otevřených kabinách, nebo jen tak postávali v hloučcích mezi kamióny a tlachali, nepochodil jsem vůbec. O nikom, kdo by měl jet do Řecka, neslyšeli.
Ve tři čtvrtě na osm jsem to definitivně zabalil.
Měl jsem dvě možnosti; buď se vrátím tramvají do Králova Pole a doma přiznám, že má dlouho plánovaná cesta na Západ skončila na parkovišti u Voroněže, nebo… se nevrátím. Nemusel jsem přemýšlet dlouho. Bylo jasné, že do Králova Pole v tuto chvíli cesty nevedou. Jak se ale jezdí z Brna na Západ? O tom jsem měl v červenci 1989 jen mlhavou představu.
A tak jsem vyrazil na Zvonařku a o hodinu později seděl k vlastnímu údivu v klimatizovaném autobuse, který mě koridorem červánků unášel k Vídni.

Teď se ale píše rok 1996, léto pomalu končí, a přestože „svatý Augustin udělal z tepla stín“, je venku ještě příjemně. A tak sedíme – teď jako každou sobotu – až do večera na príglu, v zahrádce před hospodou U Jahody. Reného Jahody. Zní to jako umělecký pseudonym a klidně by mohl být, protože René je mezi hospodskými téměř bez konkurence; je to umělec ve své branži.
Býváme mu zpravidla věrní až do konce září, kdy to tady zavře a celá stolní společnost se přesune do kavárny Egalité nedaleko Konečného náměstí.
Zakladatelem a vůdčí osobností našeho spolku je Honza Klásek, zvaný Jeník, který žil šestnáct let v Austrálii. Do Brna se nicméně vrátil už dva roky po Sametu, kdy ho ke spolupráci v novinách zlákal dávný známý.
Jeník je chytrý jako rádio, jako všichni emigranti, ale má nepopiratelné charisma, mluví čtyřmi jazyky a procestoval, jak sám často podotýká, dvaaosmdesát zemí na šesti kontinentech.
René si z toho ovšem dělá pramálo. Je přesvědčen, že takovou plzeň, jakou dostane U Jahody, nenatočí Jeníkovi nikde na světě – a má nejspíš pravdu.
„A koc só tady taky néhezčí,“ řekne trochu mimo kontext Pavel Šebesta, další člen společnosti, všeuměl a příležitostný vydavatel. Česky samozřejmě umí, jinak by s Jeníkem nesměl sedat u jednoho stolu, ale hantec miluje a občas se prostě neudrží.
Jeník se jen usmívá.
Scházíme se skoro pět let… a všichni víme, že podle našeho světoběžníka jsou nejlepší Asiatky. Kolikrát už jsme slyšeli o „Jeníkově periodické tabulce“, která přesně hodnotí nejen rozdíly mezi Asiatkami a zbytkem světa, ale také jasně definuje odlišné sexuální zvyklosti Vietnamek, Laosanek, Thajek; o Číňankách ani nemluvě?! Čína je podle Jeníka tak velká, že je nutno rozlišovat mezi jednotlivými kantony.
Ale abych nezabíhal… (Ještě budeme mít možnost přesvědčit se, že zabíhání je tak trochu můj problém. Jeník ale tvrdí, že jde o typicky keltskou vlastnost, tak to je fajn.)
Spolek má šest oficiálních členů, ale dnes tu s námi sedí už jen Theodor, což není člen, ale přišírka, jehož příjmení si nikdo nepamatuje.
Theodor sem samozřejmě nepatří; problém tkví v tom, že přesně tohle by mu řekli u každého stolu na světě. Theodor je zkrátka bezprizorný. Obchází brněnské hospody a zpívá, dá-li se tomu tak říct. Na repertoáru má hlavně Gotta, pár kousků od Vondráčkové a Zagorové a překvapivě i pár slovenských lidových. Většinou mu nějaké prachy dají, aby už zavřel klapačku a vypadl.
Já Theodora nesnáším, ale Jeník žil v té Austrálii, kde mají pro podobné chudáky v hospodách daleko větší porozumění, a tak se nás ten pošuk vůbec nebojí. Přisedne si, s nasliněnými prsty odpřísáhne, že nebude zpívat, když mu koupíme jedno pivo – a je klid. René by ho určitě taky vyhodil, ale náš stůl poskytuje Theodorovi azyl, jaký kdysi nabízely kostely.

A nebyl jsem snad v podobné roli a situaci, když jsem se tehdy druhý den ráno (po noci strávené na lavičce v parku) postavil u krajnice vídeňské výpadovky na Graz a natáhl před sebe ruku?
Sedmdesát marek, to byl obnos, s nímž jsem vyrazil dobýt svět. A mám-li říct pravdu, nevěděl jsem, co to přesně znamená. Tušil jsem, že to není moc, ale teprve reakce obou řidičů, s nimiž jsem projel Rakousko, mě naplno zorientovala. Oba jsem rozesmál téměř k slzám, když jsem jim slušnou gymnaziální němčinou sdělil, že jedu na čtrnáctidenní dovolenou do Řecka se sedmdesáti markami v kapse.
A oba úplně stejně (jako by se člověk dvakrát díval na tutéž filmovou sekvenci) tasili peněženky, takže když jsem vystupoval v Grazu, měl jsem těch marek v kapse sto padesát.
Tahle moje první cesta na Západ je „notorious“, jak říká Jeník, neboli neblaze proslulá.
On sám zažil kanibalské kmeny, s Aboriginy jedl syrové hady, jednou ho zajali Rudí Khmerové (aby se s ním později ožrali třtinovou pálenkou, když zjistili, odkud pochází, ha, ha), ale líčení mého tripu do Řecka si jednou za čas prostě vyžádá a já musím vyprávět. Říká tomu Antická tragédie… a směje se, až se za břicho popadá, přestože ví, že mně do smíchu nebylo. Na téhle cestě se totiž podělalo, co jen mohlo.

Ovšem; byl jsem tenkrát krasavec. Tancoval jsem třetím rokem v baletním souboru Janáčkova divadla a od ostatních „blbých tanečníků“ jsem se chtěl odlišit za každou cenu. Třeba tak, že jsem si v šatně četl Nietzscheho Zrození tragédie z ducha hudby. Nerozuměl jsem tomu ani za mák. Ale pochopil jsem, že Nietzsche miloval Řecko a rád se opaloval bez trenýrek.
Asi jsem měl jet raději někam jinam, říkal jsem si, když jsem v Mariboru stál tři hodiny v lijáku u krajnice – a už se to nedalo vrátit. Nakonec mi těsně před setměním zastavil holandský pár v takovém tom slavném hippie autobusku; oba vysokoškoláci, vegetariáni a přesvědčení levičáci.
Což je pasáž, kterou Jeník zbožňuje.
Obřadně sfoukne pěnu z piva, udělá si z dlaní kornouty kolem uší a já musím detailně popsat, jak mě ti dva hodní lidé v létě 1989 vysvětlovali, že socialismus je jediná správná cesta.
„Píčusové!“ řve Jeník nepříčetně… a já uznávám, že to byla přízračná zkušenost.
Profesor z hamburské univerzity, kterému jsem se vloupal do auta v zácpě mezi Bělehradem a Nišem, byl úplně jiná sorta. Byl to jemný čtyřicátník, který většinu mých stále delších a komplikovanějších vět vlídně dokončoval za mě. Čímž chci říct, že oplýval nevšední empatií… a dodnes mám dojem, že má „dovolená v Řecku“ mohla vypadat úplně jinak, kdybych nebyl tehdy ze všeho tak vyjevený.
Dovezl mě až do Leptokarie, objednal nám oběma večeři v útulném hotýlku přímo pod Olympem, obdařil mě mapou a kartonem piv – a odeslal na pláž…
Alespoň tak to Jeníkovi vždycky vyprávím.
Jsem si jist, že členové naší stolní společnosti něco „tuší“, jenže heterosexuální orientace patří k základním stavebním kamenům podobně maskulinních spolků a navíc Jeník, ač jinak velký liberál, teplouše nesnáší.
Pravda je, že mi hamburský profesor nabídl nocleh, ale já – měl jsem tenkrát doma ženu a dítě – se vymluvil s mlhavým poukazem na romantiku a na to, že už se nemůžu dočkat moře, které jsem neviděl od svých pěti let.
Takže jsem jak blbec spal na pláži vedle převrácené pramičky, vlhký a slaný písek se lepil k oblečení i na kůži a nad ránem mě ožíraly muchničky.
Když se vzduch konečně ohřál, vyrazil jsem s jakousi pomstychtivou rozhodností podél pobřeží, pořád dál, a když už jsem byl dostatečně daleko od všeho, co připomínalo civilizaci, svlékl jsem se donaha a vřítil se jako Nietzsche s křikem do moře.
Bohužel jsem vběhl přímo do kolonie mořských ježků, s výkřikem padl na všechny čtyři a zarazil si ostny do obou dlaní, pak přilétla půlmetrová vlna, která mi vpálila ostrou dávku teplé a slané vody do očí a do plic – a já se málem utopil necelých deset metrů od břehu.
Ať žije Hellada!
Otřesený tím zážitkem, seděl jsem na opuštěném břehu a snažil se dostat z chodidel ostré černé trny; některé zůstaly zalomené hluboko pod kůží. Poprvé se o mě otřel lehký děs; kde jsem se to ocitl? Neudělal jsem náhodou nějakou pořádnou kravinu?! Ale byla to zatím spíš sebelítost zahuštěná únavou a náhlým steskem po pohodlí domova.
Jelikož noc za moc nestála, usnul jsem o chvíli později natažený na teplém písku, s brýlemi na očích.
Ve tři odpoledne jsem stál znovu u rozpálené silnice.
„Dobrodružství kvete nejbujněji tam,“ říká Jeník, „kde se na cesty vydá blbec.“
Ohleduplnější definice by asi pracovala s pojmem „cestovatel s malými zkušenostmi“, ale jinak v takovém prohlášení bylo obsaženo víc pravdy, než mi bylo příjemné.
Jak říct, že jsem usnul nenamazaný pod poledním řeckým sluncem, a nepřipadat si přitom jako úplný vůl? Následky byly drastické. A byl tu i bonus, který jsem mohl nabídnout: sugestivní bílá škraboška, která mi zůstala pod brýlemi.
Možná si někteří z vás ještě vzpomenou, jaké sluneční brýle jsme nosili předtím, než se Václav Havel stal prezidentem. Chci říct, že rozhodně nešlo o nějakou nenápadnou škrabošku. Bílá kola kolem mých očí vypadal jako dva terče… a ani symbolický odkaz k divadlu mě příliš nepobavil. Škraboška, s níž jsem tancoval v Korzárovi, se totiž dala po představení odložit.
Byl jsem zkrátka krasavec v nesnázích – a do Athén zbývalo ještě nějakých čtyři sta kilometrů.

Chci pokračovat obtížemi, které provázely můj další autostop, ale Jeník už křičí:
„Dál, proboha, dál!“
A to mě tedy štve. Copak se nesnažím hlavně kvůli němu?
Když už tu mou cestu jednou nazval antickou tragédií, hledím poskytnout každý detail, který by charakter tragédie podpořil.
„Jenže antická tragédie, to je, hochu, především forma,“ říká už o poznání vlídněji, když vidí můj nasupený výraz.
Já se však mračím dál a v duchu se modlím, aby nezačal se svou tradiční přednáškou o Češích, kteří milují šlendrián a o aristokratickém potěšení z formy, které v téhle zemi zoufale chybí.
„Expozice je fajn… ale už trochu dlouhá. Jedeš do Řecka, výborně. Dobrý začátek. Ale teď už se musí něco stát.“
Nasadím přemýšlivý výraz, který má zamaskovat, že v tom případě nevím, jak dál. Copak se toho doteď nedělo dost?
Theodor hlasitě potáhne nosem a začne se hrozně řehtat.
Čemu se chechtáš, ty debile, pomyslím si.
Šebesta nemá tohle rád. Ví, že jsem tanečník ve výslužbě a že se nemůžu srovnávat ani vzděláním, ani schopností vyprávět s ostatními. Jeník to podle něj občas přehání. Šebesta tuší, že to bude mít cosi do činění s mou „jinakostí“. Jen by nebyl schopen říct, co vlastně.
Vypadne na záchod a pak zůstane stát u pultu a zapřede s hostinským řeč o počasí.
Jeník je prostě dirigent. Člověk, který je zvyklý si věci i lidi kolem sebe podmaňovat. Je docela možné, že jeho antická tragédie – i kdyby se reálie navlas podobaly mým – by měla vedle přiměřené expozice také poutavou kolizi, dramatickou krizi, prošla by vrcholně očistnou katarzí a po kratičké peripetii by skončila Jeníkovou spektakulární smrtí. Po které by si samozřejmě oprášil kalhoty, vstal a rozdal tisíce zářivých úsměvů na všechny strany.
Ale mě můj život zkrátka moc neposlouchá.
Mám pocit, že zajímavé příběhy vznikají tam, kde existuje konflikt. A já na konflikty nemám povahu. To, co se přihodilo během mé první cesty na Západ, bylo spíš jedno velké nedorozumění. Jako třeba ten hotel v Aténách…
Nikdy bych neřekl, že si budu moct dovolit ubytování doslova pár kroků od náměstí Omonia, čili úplného centra Atén. Považoval jsem to za obrovské štěstí, a tak jsem snadno skousl, že svým spartánským vybavením hotýlek připomínal dobu peloponéských válek. Ostatně, nechtěl jsem tu bydlet, ale jen dvakrát či třikrát přespat.
Jenže v tom tkvěl zakopaný pes skvělé nabídky: ještě téže noci jsem měl zjistit, že právě spát se tu nedá.
Když jsem poměrně brzo po půlnoci doklopýtal z posledních zbytků sil do svého přízemního pokoje, zjistil jsem k pramalé radosti, že neteče voda. Pro mě to ovšem byl ještě pořád ten samý slavný den, během kterého jsem nejprve jako raketa vlétl do slaného moře, pak se upekl jako špekáček, absolvoval čtyři sta kilometrů ve smrtelné výhni do Atén, a pak ještě dvě hodiny nasával živou atmosféru města, kde ani v noci neklesla teplota pod třicet stupňů.
Kromě toho, že netekla voda, neměl pokoj klimatizaci. Neměl-li se člověk vedrem zalknout, bylo nutné nechat otevřené okno. Však právě za tím otevřeným oknem (mou postel dělily od rušné centrální tepny čtyři metry vzdušnou čarou) žily Atény naplno svůj noční život. Citlivku z východního bloku, zvyklého na klasický „noční klid“, přitom mohli rozhodit hlučící lidé stejně jako troubení klaksónů, které patří v Řecku k nejoblíbenějším zábavám. Já ale palmu vítězství předávám všem těm mladíkům, kteří túrovali své terénní motorky přímo pod mým oknem asi do půl páté ráno.
„Nechápejte to ale jako stížnost,“ obracím se na své dva zbývající posluchače. „Chci jen říct, že když jsem o tři dny později vyrážel domů, nebyl jsem v té nejlepší kondici. Kulhal jsem na obě nohy, spálená kůže na prsou, břiše i stehnech byla pořád extrémně citlivá a uzliny v tříslech se velikostí začínaly podobat lískovým ořechům, což jsem správně přičítal zaníceným šlapkám. Zatímco rtuť teploměru neklesala pod pětatřicet, má vlastní teplota nebezpečně stoupala…“
„A tos tam nic v těch Aténách nezažil?“ zeptá se ten drzý Theodor.
„A co jako myslíš?!“ bafnu na něj.
„No jestlis byl aspoň na tom Akropolisu?“
„Ne, na tom Akropolisu jsem nebyl, protože jsem neměl na vstupný.“
„A byl jsi v nějaké řecké restauraci?“ zeptá se Jeník s autentickým zaujetím, protože o svých turistických úspěších jsem dosud nikdy nereferoval.
„Ani to ne. Živil jsem se hot dogy a kolou u pouličních stánků…“
„A když jsem po třech nedospaných nocích opouštěl hotel s baťohem na zádech, neměl jsem už ani na ten párek v rohlíku,“ vracím vyprávění tam, kam patří.
Není divu, že jsem si stanovil jasný plán návratu: chytnu co nejdřív skvělého stopa, vysednu v Brně – a dám se trochu dohromady.
Každý plán má ovšem nějaké to slabé místo.
Než jsem dorazil na periferii, kde se konečně dalo začít stopovat, musel jsem ujít nějakých dvacet kilometrů. V jedenáct večer téhož dne pak bylo jasné, že mě už nikdo další nesveze, a tak jsem se rozhodl, že šestnáct kilometrů, které mi podle ukazatele ještě chyběly k řecko-jugoslávské hranici, prostě dojdu. Cikády řvaly jako pominuté, oleandry oddělující dálniční pruhy omamně voněly a noční hvězdy nesálaly tím nepříjemným žárem, jako krutá hvězda denní. Škoda, že větší část cesty vedla do kopce.
O půl třetí jsem se pokusil projít hraniční přechod, za nímž jsem si hodlal konečně zastavit toho správného řidiče. Řekové ani nevylezli z budky, zato kluk v uniformě na jugoslávské straně, co nebyl o moc starší než já, na mě vytáhl po krátkém sporu bouchačku. Tyhle český zlodějíčky on prý moc dobře zná a bez peněz mě přes hranice nepustí…
Tak jsem se vrátil do Řecka a nakonec ukecal dva mladé surfaře v mercedesu, aby mě provezli na čestné slovo. Což se i podařilo.
Poslední fatální chybu jsem tak udělal, když jsem se následující dopoledne rozhodl v Bělehradě stopovat kratší, ale méně frekventovanou cestou na Budapešť.
Nejedl a nepil jsem dvacet čtyři hodin. Za stejnou dobu jsem ušel okolo čtyřiceti kilometrů s těžkým baťohem na zádech a neodpočinul jsem si ani v noci: hoši, kteří mě provezli přes ostře střeženou jugoslávskou hranici, poslouchali celou cestu naplno puštěný hard rock. Mířil jsem sice stále na sever, ale pekelné vedro nepolevovalo. Horečka distribuovala v krátkých intervalech po těle mrazivé vlny. Stál jsem u silnice, po které projela čtyři auta za hodinu, za zády i před sebou kukuřičný lán, a kdykoli mě jedno z těch aut minulo, aniž přibrzdilo, propukl jsem v nekontrolova­telný, usedavý pláč.

„Mám ten příběh rád,“ řekne velice mírně Jeník, „ale něco tomu přesto chybí.“
„Život je občas těžké přemluvit, aby přesně kopíroval linii antického dramatu,“ řeknu já – a je v tom stejná mírnost, jakou zpravidla jeví pupkatí chlápci zavalení vzpomínkami.
„Zaplatíme,“ kývne Jeník na hostinského Jahodu.
Theodor se při zmínce o penězích okamžitě zdekuje. Je to instinkt krysy – a měl tři piva, když na to přijde.
Začíná být chladno.
Léta teď ubývá už kvapem. Jedeme tramvají a mlčíme.
Ať už byla ta historka jakákoli, dala nám pocítit, že stárneme. Všichni tušíme, že společným hrdinou většiny příběhů, kterými se každý týden tak poctivě častujeme, je mládí – a že to je hlavní důvod, proč se scházíme. Je to jako droga, která pomáhá, ale při dojezdu je člověku spíš zle.
Na České si řekneme ahoj a každý pokračuje jiným směrem.
Já do Králova Pole… ale jinam, než kam jsem se vrátil ze své nepodařené cesty do Řecka. Bydlím teď na Berkově, kde na mě čeká Zoli, Zoltán, má láska, má opora.

Když se na věci člověk dívá z odstupu, nevypadají tak dramaticky, jako v přímém přenosu.
Jugoslávie mě nakonec pustila celkem ochotně ze svých spárů a v osm večer jsem byl už v Budapešti, najezený, napitý… a rozhodnutý dorazit zbytek cesty vlakem. Koruny jsem směnil za forinty, koupil za ně příslušnou jízdenku a noc se rozhodl strávit způsobem, který už jsem měl vyzkoušený z trampského mládí. Našel jsem odstavený vlak a vůbec mě nepřekvapilo, že jako ty české nebyl zamčený. Pak už stačilo zvolit vhodné kupé někde uprostřed soupravy a během chvilky jsem spal jako zabitý.
Když jsem se probudil, byla za okny ještě tma a v mém kupé někdo seděl. Rychle jsem shodil nohy na zem a vytřeštil zrak na toho chlapa naproti.
„Ne félj tőlem. Nem kell semmitől se félned,“ natáhl pomalu ruce proti mně.
Nerozuměl jsem mu, ale nádražní lampy vpouštěly do kupé dost světla, abych si ho mohl prohlédnout. Byl mladý a v jeho výrazu bylo něco, co rozpustilo nastupující děs jako vitamín ve vodě. Nastala rozhodující chvíle, kdy jsem se měl zvednout a rychle vypadnout. Pak položil ruce na má stehna… a já zůstal sedět, i když po chvíli vyjely výš a mírně stiskly, co bylo právě naměstnáno v mém rozkroku.