Nepublikovaný text psaný pro časopis Vlasta roku 1993

Říkal mi Martin Pluháček, že by bylo docela pěkné, kdybych někam napsal o tom, jak od něho bylo hezké, když nás literáty v červnu pozval zadarmo na parník. Já jsem si říkal, že by to sice bylo možná hezké, ale že to určitě bude i docela pracné. Ale jak vidíte, tak přece jenom píšu, protože mám Martina rád a protože mi dluží zbytek honoráře za knížku. On totiž Martin vydává knížky. Vydává je ve svém vlastním brněnském nakladatelství, které se jmenuje Petrov. Kromě nakladatelství Petrov vlastní Martin ještě skoro úplně nový Opel Vectra, ale já si myslím, že si ho zaslouží, když musel proti své vůli chodit na vojenské gymnázium. Na toho Opla prý jeho původní majitelce spadly ve Švýcarsku kroupy, ale taky se říká, že to nebyly kroupy, ale kamenné slzy těch lidí, kteří někdy pro jeho nakladatelství pracovali.
Do toho Brna jsme jeli linkovým autobusem soukromé firmy Čebus. Byl to krásný autobus zahraniční výroby a všude bylo samé krásné čalounění. Řidič se představil a dokonce nám popřál i příjemnou cestu a já jsem byl příjemně překvapený, že se do té Evropy dá jet i směrem na východ. Pak si ale pan Vráťa Färber z Literárních novin, který seděl přímo přede mnou, sklopil tu svou krásně čalouněnou sedačku na moji pravou stehenní kost, takže jsem brzo pochopil, že to přece jen bude spíš cesta na Balkán.
Na tom parníku, který se dříve jmenoval Moskva a který se nyní jmenuje Dallas, nás přivítala půvabná dívka Ina, která se dříve jmenovala Jiřina. Byla krásná a měla krásně přiléhavý úplet a vypadala trochu jako švédská letuška, takže několik literátů se do ní ihned zamilovalo, zvláště pak já a básník Krchovský. Potom ale vyšlo najevo, že Ina bude rovněž čepovat výborné moravské víno, a tudíž ji pak milovali úplně všichni, snad s výjimkou těch, co pili pivo. Musím říct, že Brňáci se k nám Pražákům chovali velice pěkně, alespoň do té doby, než se paní spisovatelka Saša Berková několikrát hlasitě zeptala, jak se jmenuje ten rozkošný jihočeský rybník, po kterém plujeme. Naštěstí se to ostatní Češi, například Antonín Brousek z Německa, snažili Moravanům okamžitě vynahradit zpíváním výlučně moravských písniček, ale na takového Břéťu Rychlíka či Ludvíka Vaculíka stejně stačit nemohli, tím spíš, že Ludvík Vaculík má moravské písničky čerstvě natrénované z nahrávání vlastní kazety. Já jsem nezpíval, protože jsem doma v zrcadle zjistil, že jsou mi při těch dlouhých vokálech vidět vzadu plomby. Nějak jsem se ale mezi slavné literáty vetřít musel, a tak jsem básníku Ivanu Wernischovi věnoval řízek, co jsem měl od ženy na cestu. Přijali mě, musím říct, velmi vlídně, ale po třech hodinách plavby člověku vyhládne, takže mu nakonec připadá, že by se spíš obešel bez literátů než bez řízku. Navíc jsem musel utéct na záchod, protože jsem byl komusi představen jako humorista, což vzbuzuje naděje, které pak člověk není schopen splnit. Na tom záchodě, mimochodem, měli místo splachovátka normální ruční pumpu, takže jsem konečně pochopil, co to znamená, když se řekne ,pořádně jsme to tam rozpumpovali!'.
Když jsem se vrátil na palubu, Martin Pluháček se zrovna pokoušel hovořit do hlásné trouby, ale nikdo ho moc neposlouchal, protože všichni přemýšleli, proč si ten oválný náustek přikládá nikoliv na ústa, nýbrž kolmo k nim. Napadlo mě, jak by se asi Martin maloval rtěnkou, a už jsem to chtěl říct nahlas, abych alespoň trochu dostál pověsti humoristy, ale nakonec jsem si to rozmyslel, aby si třeba nemysleli, že jsem homosexuál.
Jinak ale na tom parníku bylo všechno opravdu krásné, rozhodně krásnější než na tom trajektu do Dánska, kam jsem se plavil týden předtím: tam bylo na horní palubě dvanáct stupňů, obyčejná voda stála dvě marky a na každé druhé zdi visela dánsky psaná instruktáž o tom, jak se před potopením lodi zašněrovat do plovací vesty. Na Dallasu nebyly ani vesty, ani instrukce, takže člověka nic zbytečně neznepokojovalo a mohl se úplně svobodně procházet, popíjet a kontrolovat, co dělá Krchovský. Ke konci se ovšem zřejmě trochu zvedl vítr, protože to začalo houpat, a tak jsem se rozhodl ihned po přistání vystoupit, ale plavčík mě požádal, abych počkal ještě těch šest set metrů, než parník definitivně přirazí k molu – ukázalo se ostatně, že to nebyl plavčík, ale překladatel Dušan Karpatský. Potom jsme šli ještě do hotelu Santon, o kterém Jan Trefulka tvrdil, že stojí ve stráni nad přehradou, přestože ve skutečnosti stojí, jak jsme se shodli s Vladimírem Karfíkem, na velmi těžko přístupné skále. Tamější pan vrchní má ale literaturu rád, a to i po zavírací době. Úplně nakonec mě brněnští přátelé odvezli do takzvaného Áčka, kde mě potěšilo, že jsem se ocitl ve vinárně a ne v metru, a jen jsem si znovu říkal, jak to bylo od Martina Pluháčka pěkné, že nás na ten parník pozval.


Prohlédněte si fotoalba z těchto ročníků:

1993 | 2002 | 2003 | 2004 | 2005 | 2006 | 2007 | 2008