Můj syn Václav Havel
Edě Kriseové

Literární propaganda šířila slávu světce českého do světa, ale nestvořila ji.
Josef Pekař, Svatý Václav

Když se mi malý Vašík narodil, hned ke mně přátelsky natahoval svoje buclaté prstíky a svíral jimi můj ukazováček. Později mi řekl, že mi chtěl jenom udělat radost a ukázat mi, jak je na tom dobře s rozvojem jemné motoriky. Odjakživa mě měl moc a moc rád, jenom se mu prý zcela nedařilo diferencovat moji osobu a uspokojení z nakojení. Uměl mě ale i pozlobit: jednou, když po koupání ležel na zádíčkách a já mu zkusmo podtrhla osušku, naschvál nechal ručičky připažené a nerozhodil je, ačkoli mu muselo být jasné,
že se vyděsím, že ztrácí základní učebnicové reflexy. „Vašíku, Vašíku,“ napomínala jsem ho, „pamatuj si, že když půjdeš lidem na nervy, tak tě zavřou…“ – a zavřela jsem ho do skříně. Pokaždé si tam cosi brumlal a já dneska už vím, že to byla první verze jeho eseje Moc bezmocných. Vždycky si mě pak ale chtěl rychle udobřit, a protože byl už od malička ne­uvěřitelně pořádkumilovný, srovnal obvykle šuplík s věc­mi na koupání: žínky a osušky na jednu stranu, heřmánkový zásyp a olejíček doprostřed a napravo pak teploměr, kachničky a italské vatičky na čištění uší. Vzpomínám si, že jednou tyhle luxusní a jak on říkal „buržoazní“ vatičky vyhodil a namísto nich položil docela obyčejné zápalky. „Chci být ve všem jako ostatní,“ řekl mi. Brzy nato dostal vysoké horečky a já jsem si myslela, že má zánět středního ucha, ale doktor zjistil, že má jenom proražený bubínek. Chvíli s tím stonal a při­tom se dočetl, že Palacký přečetl v pěti letech celou bibli – chtěl si ji tedy přečíst také, ačkoli mu ještě ani pět nebylo, ale nakonec si přečetl Šafaříkových Sedm listů Melinovi, protože to bylo krat­ší. Přečetla jsem si je potom taky, a když jsem dočetla, přitiskla jsem si tu knihu k prsům, protože mě to doslova uštknulo, ale Vašík mi to ihned vysál. Byl vskutku mimořádné dítě. A jak nádherně kreslil! Jednou, to mu byly asi čtyři, namaloval takové podivné, jakoby mramorové kolečko – a když jsem si výkres prohlédla pozorněji, s úžasem jsem zjistila, že je to Kolářův stůl ve Slávii…
Když už byl Vašík starší a studoval ekonomiku dopravy, vyjeli jsme si společně na Dobříš: jeli jsme parníkem na Zbraslav a odtud pak autobusem, protože Vašíkovi se to tak zdálo nejekonomičtější. Na Dobříši jsme v zámeckém parku potkali dva tlusté, ruměné spisovatele a Vašík jim ihned řekl, co si o nich myslí. Hleděli na toho mého blonďatého chlapce s jasně modrýma očima a potom mi jeden z nich řekl: „Milo­stivá, ten váš chlapec je anděl, který nám přinesl poselství.“ Jaké poselství měl na mysli, nevím, protože potom hned spadl do rododendronů.
Záhy nato poznal Vašík Kafku, Becketta a Olgu. Olgu, připadalo mi, měl tak nějak nejraději. Byla krutá jako bič boží a Vašík chodil domů celý pošlehaný. Potom se ale dlouho nemohli vídat, protože Vašík se musel skrývat ve sklepě před Lanďákem. Jednou ale přišla Olga do sklepa za ním a od té doby už všechno dělali spolu: stavěli ploty a tak. Sociálně, povaho-vě i pohlavně byla Olga Vaškovou druhou polovinou, takže se výborně doplňovali. Byli tak odlišní, že si až byli blízcí. Hrozně jsem jejich vztahu fandila a Olga mi hned musela říkat „maminko“. Vašík nás miloval obě.
V té době vznikala malá divadla jako houby po dešti; Vašík na ně jednou vyrazil, zabloudil a potom chodil sem tam po lese a volal: „Olgo! Edo! Ionesco!“ Někdy volal také „Baťo!“, protože jeho dědeček se znal s Tomášem Baťou. Můj životní pocit tehdy v šedesá­tých letech přesně vyjadřoval Semafor, samozřejmě pou­ze tehdy, když signalizoval „volno“. Ztotožnila jsem se s Beatles a s hippies, běhala do kina a do Reduty, a sotva skončili, celá říčná jsem hnala do Violy. A druhý den nanovo, jen co jsem si vyčistila zuby a trochu nadělala vlasy (dělala jsem si tenkrát takovou loknu, které kamarád Miloš Forman říkal „nová vlna“). Všech­no bylo tak nějak otevřené, dokonce i tramvaje, do kterých jsme skákali takové generační robinsonády. A já se ptám, proč je vždycky všechno nejdříve zakázané, potom dovolené a nakonec zase zakázané, jako v sedmdesátých letech. „Sedmdesátá léta nestála za mnoho,“ řekla jsem jednou kamarádovi Johnu Lennonovi. Vašík začal dělat v pivovaře, ale za pár dní věděl o pivu a sudech víc než lidé, kteří tam dělali desetiletí. „Mámo,“ přiběhl jednou za mnou, „víš, co se dřív dělalo ze sudů?“
„Nevím, Venoušku,“ řekla jsem, abych mu nezkazila radost. „Lýže!“ vyhrkl tenkrát šťastně.

Dva lektorské posudky
Vítězslavu Rzounkovi

Vitana Byšice: Knedlíky v prášku

Nová próza zkušené autorky zaujme už v expozici: „Obsah sáčku vysypeme do mísy a přilejeme 200–250 ml vody“ – okamžitě, bez obšírných úvodů se ocitáme v samotném středu dění, to jest v zadělávací míse. Autorka si znamenitě osvojila rybákovsko-tau-ferovskou vyjadřovací úspornost, takže v celém textu nenajdeme snad jediné zbytečné slovo; hutnost těsta, které je hlavním protagonistou příběhu, podmiňuje i obdivuhodnou hutnost větné stavby.
Tematicky autorka navazuje na haškovsko-kozákovskou linii české literatury. Obrací se k nejširší čtenářské obci a její stručné, ale vždy vlídné vyprávění navozuje pocit životní pohody a sytosti. Pod jejím laskavým pohledem ožívají i neživé postavy příběhu: za všechny uvádím alespoň personifikované těsto, které autorka po zadělání neodstrčí pouze stranou, nýbrž je nechá docela lidsky „5 minut odpočinout“.
Vlastní děj prózy je zdánlivě velice prostý, a nepozorný či předpojatý čtenář by dokonce mohl říci, že tu nejde o víc než o zadělávání na knedlíky – to by však bylo hrubé zjednodušení, neboť ve skutečnosti tu jde o mnohem víc: autorka totiž dobře ví, že kde se dobře vaří, tam se obvykle dobře i daří – a v tomto smyslu přerůstají její „Knedlíky v prášku“ rámec tzv. kuchyňské prózy a stávají se osobitou výpovědí o štěstí člověka v rozvinutém socialismu.
Knedlíky, zrodivší se ve finále příběhu ze zpěněné vroucí vody, mají i zjevný význam symbolický, odkazujíce nás na staletou českou tradici – je třeba si uvědomit, že knedlík v ní zaujímá místo, jehož význam se blíží i tak slavným národním symbolům, jako jsou lev a lípa. Je proto možné bez nadsázky říci, že právě prostřednictvím knedlíku (samozřejmě v organickém spojení se zelím a vepřovou pečení) autorka originálně a neokázale manifestuje svou národní příslušnost.
Autorka se ve své nové knize v neposlední řadě blýskla také řemeslnou dovedností a stylistickou virtuozitou. Všimněme si například, jak dokáže pracovat s obyčejnými číslovkami: „Z těsta upravíme 2 knedlíky… Z tohoto množství připravíme 20 plátků knedlíků.“ Hleďme: z pouhých dvou knedlíků je náhle plných dvacet knedlíkových plátků; až se zdá, jako by nám knedlíky doslova kynuly před očima, a přitom, obrazně řečeno, jediným kypřícím práškem je zde mistrně použitá číslovka. Za zmínku rozhodně stojí
i autorčina práce s časem: je až neuvěřitelné, jak snadno se jí daří překlenout ony dlouhé, nedějové minuty, kdy těsto odpočívá nebo se vaří. Srovnejme přímo v textu: „Vymícháme těsto a necháme 5 minut odpočinout“ – a okamžitě následuje, aniž by byl použit třeba jen nový odstavec: „Z těsta upravíme 2 knedlíky, vložíme do vařící vody a vaříme 20 minut“ – to je technika největších mistrů filmového střihu.
Jako celek působí próza velice vyrovnaně. Autorka, dcera známého kulturněpolitického pracovníka, v ní přesně a jasně zobrazila dělnou lidskou práci jakožto jediný a nezastupitelný zdroj veškerého krásna. Obě knedlíkové šišky, k nimž próza od počátku směřuje, jí dávají potřebný var i pevný básnický tvar, odhalujíce zároveň jeho tajemství.
K vydání doporučuji.

Orthosan BF 45: Šampon na vlasy s desinsekčními a desinfekčními účinky

Dlouhý a nic neříkající název předznamenává krátkou prózu, jejímuž autorovi očividně nestačilo uplynulé čtvrtstoletí na to, aby se poučil z krizového vývoje literatury konce šedesátých let. Neklade si totiž zjevně jiný cíl, než evokovat pocity hnusu, štítivosti a fyzického odporu. V této souvislosti je příznačné, jak často se zde objevují obsedantní motivy nejrůznějšího nepříjemného hmyzu: „…pro hubení vši dětské hlavo­vé, popřípadě dalších ektoparazitů získaných pobytem v přírodě, tj. klíšťat přisátých i nepřisátých, blech, roztočů a všenek.“ Autor coby beznadějně vytrvalý Kafkův epigon záměrně rezignuje na pohlednou a užitečnou většinu české fauny, jeho výběr je demagogicky tendenční. Diskreditovány jsou tak prokazatelné výsledky našeho socialistického zdravotnictví, a tím
i výsledky celé naší společnosti, jejíž obraz je v autorově „díle“ zlomyslně redukován na „zavšivené hlavy“.
Z ideologického hlediska jsou v „Šamponu“ ještě mnohá jiná přinejmenším problematická místa. Objevuje se například spojení "slepičí vejce“: „Na mokré vlasy nanesete množství pěny zhruba odpovídající velikosti slepičího vejce“ (podtrhl V. R.). Autor se tak naivně snaží oprášit starý spor, zda tu byla dřív slepice, nebo vejce, jinými slovy, filozofickou otázku bytí a vědomí. Avšak jestliže autor chce otevřít nad touto otázkou diskusi, proč se, ptám se, skrývá do podobných jinotajů? Koho tím chce ošálit?
Dále tu nalézáme výroky jako „výrobek je pod stálým tlakem“, prostřednictvím kterého chce autor nepochybně poukázat na domnělou tvůrčí nesvobodu, či výroky jako „Ani prázdný obal nevhazujte do ohně!“, což je průhledná narážka na údajné pálení knih v na­ší kulturní zemi. Nedůvěru vzbuzuje i šifra „BF 45“; dělení klíšťat na přisátá a nepřisátá je ryze mechanické a nerespektuje vůbec princip třídního přístupu. Z hlediska stylistického působí próza jakousi chtěnou siláckostí – viz např. věta „Neotvírejte prorážením!“ Rádobyefektní kontrasty jsou jen samoúčelnými artistními manýrami: srov. „Veš dětská hlavová“ versus „Chraňte před dětmi!“ (podtrhl V. R.) Školáckou chybou je použití jmenné věty v souvislosti s postavou blechy: statičnost takové větné konstrukce nedává ble­še prakticky žádný prostor pro pohyb, což vyvolává do­jem zcela nepravděpodobné strnulosti. „Šampon na vlasy s desinsekčními a desinfekčními účinky“ je literaturou podzemních sklepů a nepřátel­ských stínů – nikoli náhodou nás autor žádá, abychom jeho „výrobek“ nevystavovali „teplotám nad 40 stupňů ani slunci (podtrhl V. R.). Avšak, jak známo, kam slunce nechodí, tam chodí lékař. Aby tam náhodou nešel čtenář, musíme říci včas ono jasné, skálovské NE!
K vydání nedoporučuji. Doporučuji spálit.

Nebezpečné známosti (Česká verze)
Choderlosu de Laclosovi

I.
Nejdražší synu!

Předem mého dopisu Tě srdečně pozdravuji. Co jsi odejel do té Prahy, já i Tvoje matka na Tebe stále musíme myslet. Ty víš, že já i Tvoje matka jsme si vždycky vroucně přáli, že aby jsi byl tím hercem. Nyní se nám tedy ten náš sen přiblížil a já i Tvoje matka Tě možná už brzy uvidíme na TV. Co Tvoje bytná? Vybrali jsme dobře? Posílám Ti 5000, kdyby se Ti stal nějaký malér s těmi subretami, co se kolem Tebe už určitě začaly točit – nic mi nepovídej, však já dobře vím, jak to v té Praze chodí. Ty kluku, ani nevíš, jak jsem na Tebe pyšný. Ale Tvojí matce o těch penězích ani muk, ta ví hovno, co se patří.

Líbá Tě Tvůj otec

P. S.: Stračena je nějaká špatná a pořád si lehá na bok, ale doktor povídal, že to jenom hraje, jak to viděla u Tebe.

II.
Váženej pane Carda!

Píšu vám kvůlivá vašemu Pepíkovi, ponivač je na čase, abyste věděl, jak se věci maji. Nejni večera, aby Pepík nebyl doma. Píšu vám to nerada, ale von celý noce jenom počítá a počítá a do divadla ani nepáchne. Že prej ho to táhne k účetnictví. Dokonce navštěvuje různý pochybný podniky a dělaj tam tydlencty měsíční uzávěrky. A těch 5000, který jste mu poslal, do halíře uložil! Já jenom abyste to, pane Carda, věděl.

S úctou Marie Nováková (bytná)

III.
Milý pane Cardo,

píšu vám naprosto neoficiálně, berte můj dopis prostě jako přátelské upozornění člověka, který ví, co to je mít děti na studiích.
Věc se má tak: s Vaším Pepíkem není cosi v pořádku. Na seminářích je nepozorný, roztěkaný, stále se vznáší kdesi v oblacích. Kdyby se raději držel pěkně pevně při zemi! Zadané herecké úlohy studuje ledabyle, nepřipravuje se a často, což je nejhorší, vůbec nepřijde. Problémy vyvrcholily minulý týden, kdy Pepík z nepochopitelných pohnutek prodal svůj kostým Hamleta náčelníkovi smíchovského Sokola a za získané peníze si prý údajně koupil jakousi tiskárnu ke kal­kulačce. Podařilo se mi celou záležitost zahladit jen s krajním úsilím. Udělal jsem to pouze proto, že nemohu zapomenou, s jakou monumentalitou a důstojností sehrál Pepík u přijímacích zkoušek příjezd skutečného revizora v Revizorovi…
Bude nejlepší, když přijedete do Prahy a domluvíte mu jako otec.

S pozdravem Arnold Ledek, děkan DAMU

IV.
Matko,

sedím právě v pokoji našeho syna a věř, že je mi smutno. Kdybys viděla ten naprostý pořádek! Ale kdyby jen to: představ si, že když jsem mu ve skříni prohledal kostýmy, našel jsem v kapse jednoho z nich – ani se mi to nechce napsat – dvoje klotové rukávy! Bytná a Ledek měli pravdu: Praha nám toho kluka dočista zkazila. Hlavně, mámo, nebreč, máme přece ještě Vaška. Dejte slepicím!

Líbá otec

V.
Milý otče,

milá máti, moc mě mrzí, že jsem Vás zklamal a nedal Vám, co jsem měl dáti. Pochopil jsem totiž, že svět je jen harmonie čísel – ale to Vy asi stejně nepochopíte. Jednou Vám ale všechno vrátím i s úroky (15 %). Nyní odjíždím s jednou kočovnou mzdovou účtárnou.
Odpusťte.

Líbá Vás Pepík

P. S.: Kterému privatizačnímu fondu důvěřujete?

Tatarská poušť (Česká varianta)
Dinu Buzzatimu

I.
Bílá pevnost na odlehlé hranici s Východní říší, kam byl ihned po absolvování pražské Vojenské dělostřelecké akademie odvelen, zapůsobila na poručíka D. velice zvláštním dojmem, a to od prvního okamžiku, kdy do ní vstoupil. Kamenné chodby svítily čistotou, uniformám vojáků se nedalo nic vytknout a všechny zbraně se jen leskly, ale přesto tu bylo cosi, co poručíkovi z neznámých důvodů svíralo útroby.
V očích vo­jína, který poručíka odvedl k veliteli, nebylo možné spatřit nic, co by připomínalo život.
„Z Prahy?“ otázal se poručíka plukovník S., velitel pevnosti. „Ano, soudruhu plukovníku!“
„Takže od Vltavy, že? Od Petřína, že? Od Karlova mostu, že?“ tázal se plukovník se zasvěceným úsměvem, avšak postřehnutelná námaha, s níž si tento někdejší Pražan ona notoricky známá místní jména vybavoval, vyvolávala v poručíkovi těžko definovatelnou, iracionální úzkost.
„Ano,“ řekl rozpačitě.
„Jestlipak na Akademii ještě učí generál Windisch­grätz?“ chtěl vědět plukovník. „Byl to můj dobrý přítel…“
„Myslím, že již ne,“ odvětil poručík.

II.
Ještě té noci vzal kapitán M. poručíka na obchůzku po hradbách pevnosti. Stráže je předepsaným způsobem zdravily, ale poručík se nicméně nemohl zbavit dojmu, že jejich tváře, naoko ostražitě upřené do pusté, měsícem ozářené krajiny, jsou zkřiveny do jakéhosi škodolibého, sarkastického úšklebku. Na chvíli se zastavil: široko daleko se táhla holá pláň. Vpravo na obzoru blikotala světélka sousední pevnosti, přezdívané Černá.
„Kolik lidí to zkouší?“ zeptal se kapitána. „Myslím přejít hranici?“
„Za těch dvanáct let, co jsem tady,“ řekl zvolna kapitán, upíraje svůj zrak do temné krajiny, „to nezkusil nikdo.“
Jeho odpověď poručíka překvapila: „Nikdo?“
Pohledy obou mužů se na okamžik střetly.
„To víte, poručíku, říká se leccos…“
„Co se říká, soudruhu kapitáne?“ naléhal poručík.
„Říká se…“ Kapitán jako by váhal. „Kolují zkrátka různé fámy: že prý naše pevnost není důležitá. Že prý Černou pevností vede tajná cesta z Východní říše…“
Kapitán si nervózně hryzl rty. Bylo vidět, že má určité pochyby. Náhle prudce vytasil služební pistoli a předvedl poručíkovi její neobvykle širokou, trychtýřovitou hlaveň:
„Když jdeme do stráže, dostáváme je už nabité. Nikdy nikomu neukázali náboje… Jak potom člověk nemá pochybovat?“

III.
Poručíkův pocit, že je obklopen čímsi nevysvětlitelným, od toho dne sílil. Tím horlivěji se však vrhl do práce, snad aby neměl čas věnovat se nejrůznějším úvahám, které by jeho poslání v pevnosti zpochybňovaly. Jeho četa brzy patřila k nejlepším. „Hranice je hranice, ať je to kdekoliv,“ ubezpečoval se často poručík. „Tak jaképak otázky!“ Než se nadál, uplynulo pět let – aniž na hranicích kohokoli zadrželi. Desítky a desítky hlídek, ale kvůli komu, kvůli čemu? uvažoval smutně poručík ve chvílích občasné skepse.
Navenek však na sobě nedal nic znát. Jednoho dne, to už sloužil v pevnosti dvanáctý rok, ho mladičký vojín R., který k němu choval jistou důvěru, požádal o rozhovor: Proč prý se pořád učí o válečném umění vojáků Západní říše, o jejich zbraních, taktice a podobně, když střeží hranici s Východní říší? Poručík, kterého před několika lety napadlo v podstatě totéž, ani na okamžik nezaváhal:
„Soudruhu vojíne,“ řekl káravě, „neslyšel jste nikdy slovo obchvat?“

IV.
Ale mnohé nezodpovězené otázky v něm přesto zůstávaly. Pár let nato (mezitím byl poručík povýšen na kapitána) došlo k následujícímu incidentu: jeden z no­vě příchozích vojínů v noci pevnost svévolně opustil, v nejbližším hostinci (devět kilometrů vzdušnou čarou) se opil, a když se k ránu vracel nazpět, odmítl uposlechnout výzvu hlídky k zastavení – hlídka tedy v souladu s předpisy použila služební zbraň. Stalo se však cosi neuvěřitelného: výstřel nebylo slyšet a provinilec zůstal zcela nezraněn – během následující hodiny však on i oba členové hlídky navždy zmizeli neznámo kam. Očití svědkové navíc kapitánovi přísahali, že z místa oné mimořádné události na vlastní uši slyšeli upřímný, hlasitý smích.

V.
Následující noc se kapitánu D. dlouho nedařilo usnout. Převaloval se na posteli a zamyšleně hleděl na prasklinu v omítce ve tvaru O, jež mu připomínala počet žen, které kdy v životě měl. Každou půlhodinu doléhalo k jeho bdící mysli předepsané volání stráží: „Póóó-zóóór!… Póóó-zóóór!“, které pak výsměšná ozvěna odrážela jako něco, co přibližně znělo: „Astááá-róžnááá!“ Nazítří si kapitán nechal přistavit služební vůz.
„Jedeme k Černé pevnosti,“ oznámil překvapenému řidiči. Cítil, že se blíží k čemusi podstatnému, a jeho srdce vzrušeně tlouklo. Možná se mýlí, říkal si v duchu, ale proč tedy nosí modré uniformy? Po hodině jízdy narazili na železniční trať: kapitán společně s řidičem zděšeně hleděli na vlaky plné vojáků Východní říše, které nikým nerušeny směřovaly kamsi do československého vnitrozemí.
„Zrada!“ vyhrkl kapitán. O deset minut později dorazili do Černé pevnosti. Její vojáci skutečně měli modré uniformy. Červená čepice jednoho z nich kapitánovi prozradila, kdo je zde velitelem:
„Smrt kolaborantům!“ vykřikl kapitán a namířil na zrádce svou pistoli s trychtýřovitou hlavní. Potom stiskl spoušť – a na prsa výpravčího železniční stanice Čierna na Tisou se zlehka snesl bílý pingpongový míček…

Ztracená generace a já
Ernestu Hemingwayovi

Vyšel jsem z hotelu, kde kdysi bydleli Verlaine a Rimbaud a Balzac a kde jsem měl teď logicky mansardu na psaní já, a pustil jsem se kolem starého kostela Saint-Etienne du Mont na bulvár Saint-Michel. Ulice byly čerstvě vymyté deštěm a to jsem měl moc rád; na jaře jsem si na to dokonce tak zvykl, že jsem pak v létě musel chodit za kropicím vozem. Kavárna na Place Saint-Michel, kterou jsem nedávno objevil, byla příjemná, teplá a vlídná a mohl by to být přesně ten čistý, dobře osvětlený podnik, který člověk občas v noci potřebuje, když ho přepadne „nuda“, nicota, nebo nedejbože i žízeň, jenomže na druhé straně tu člověka většinou okradli o dva tři franky a v takovém prostředí se povídky nepíší zrovna snadno, zvláště pí­še-li někdo tak poctivé věty jako já.
Do kavárny po chvíli vešla dívka a posadila se ke stolku u okna. Byla moc hezká a obličej měla svěží jako čerstvě raženou jednodolarovou minci, přirozeně za předpokladu, že by se jednodolarové mince razily dívkám do obličeje: měla pronikavé zelené oči, černé vlasy a velký nos ve tvaru amerického orla. Moc mě vzrušovala a byl bych ji rád dostal buď do té povídky, kterou jsem zrovna začal psát, nebo aspoň do té postele v hotelovém pokoji, kterou už jsem si dávno přestal stlát. Záhy jsem ale na dívku zapomněl a úplně jsem se ztratil v té rozepsané povídce a spolu se mnou se v ní ztratila i celá naše ztracená generace. A pak byla povídka hotová a já jsem byl hrozně unavený a šťastný jako po milování nebo po lyžování. Věděl jsem ale, že je to zatraceně dobrá povídka, protože na dobré povídky mám čich. Špatnou povídku možná nepoznám, ale dobrou poznám okamžitě – a tahle dobrá byla. Musel to vědět zřejmě i majitel kavárny, který mne celou dobu při práci pozoroval.
„Měl jste, monsieur, takový zvláštní výraz,“ povídá mi. „Vypadal jste jako člověk, který je najednou sám v džungli a –“
„Když dělám, nevidím, neslyším.“
„– a dostane úplavici.“
Chtěl jsem mu jednu vrazit, ale všiml jsem si, že právě přišel Scott Fitzgerald, a tak jsem jenom objednal dva rumy Svatého Jakuba.
„Kolik jsi měl, Erneste, ženskejch?“ zeptal se Scott bez okolků. Domníval se, že si spisovatel může opatřit potřebné znalosti tím, že se vyptá kamarádů a známých. Marně jsem mu vysvětloval, že nemůže napsat jedinou pravdivou řádku, dokud alespoň nezačne chodit na ryby.
„Už se nepamatuju,“ řekl jsem.
„Bojíš se smrti?“
„Ne. Nepočítám pochopitelně svou vlastní.“
„Děláš u přímý řeči uvozovky?“
„Jo,“ řekl jsem starostlivě.
Scott mi své otázky kladl čím dál zuřivěji: „Připadaj ti chlupatý věci estetický? Třeba angrešt?“
„Nepřemýšlím o tom.“
„Kolik vteřin se ty miluješ se svojí ženou?“
Zasmál jsem se. Scott se sesypal. Alkohol v něm často způsoboval záhadné chemické změny: ztrácel kupříkladu barvu v obličeji.
„Mám ho krátkýho!“ vzlykal.
Bylo jasné, kdo je za tím: Zelda, která ho chce definitivně vyřadit z provozu.
„Nesmysl,“ řekl jsem mu. „Pojď na dvě nuly!“
Vrátili jsme se z toalet a posadili se znovu ke stolu.
„Jsi naprosto O. K.,“ uklidnil jsem ho. „Ty macku!“
Tohle na něj zabíralo. Ještě jsme zaskočili do Louvru a chvíli jsme se posmívali nahým sochám. Už se zdálo, že bude v pořádku, ale pak jsme u Seiny narazili na hejno vrabců. „Takovej vrabeček je stejně pořádnej kus ptáka,“ řekl Scott nejistě. V jeho hlase nešlo přeslechnout zoufale prosebnou otázku. Nebylo mu zkrátka pomoci.
Byl jsem rád, když jsme po chvíli potkali Brett. Brett byla stavěná jako závodní jachta a její podprsenka připomínala plachty plné zatraceně silného větru. Zakormidlovala k nám: „Nazdar, kamarádi!“
„Nazdar, Brett,“ povídám. „Cože nejsi namazaná?“
„Četla jsem si v kavárně Dostojevského. Je to srab.“ Začala nás přemlouvat, ať s ní jdeme na nějaký úžasný boxmatch, ale Scott trval na tom, že musíme vidět jakýsi boxkalf. „Co to je?“ chtěla vědět Brett.
„Jemná teletina činěná chromem,“ řekl jsem.
„Aha,“ řekla Brett. Navrhla, ať tedy jdeme alespoň ke Koňovi, kde prý mají ohromný musicbox. Nakonec jsme šli k Pavoukovi, kde měli nad dveřmi ohromného pavouka. Uvnitř už seděl Ezra Pound a Lewis. Toho druhého jsem neměl rád: někteří lidé mívají alespoň jakousi důstojnost tvrdého vředu, ale on neměl ani to. Byl jenom směšný jako kvasinkový výtok.
„Proč musíš lézt zrovna sem a zavšivit slušnou kavárnu?“ povídá mi. Byl to ten nejhnusnější chlap na světě a připomínal mi bučivou žábu, nebo alespoň žábu, která má vemeno.
„Nazdar, flamendři,“ povídá Ezra, když nás uviděl. Na stole před sebou měl láhev ekrazitu. Ekrazit je nazelenalá imitace dynamitu. Rychle člověka postaví na nohy, ale když toho vypijete víc, stane se z vás pojízdné dělo.
„Děsně milej chlap,“ povídá Brett.
„Má něco v sobě,“ připustil jsem.
„Tři měsíce chodil za T. S. Eliota do zaměstnání,“ vysvětlovala. „Prožil si svoje.“
Sedli jsme si a přišel vrchní. Kývl na Brett. Když odešel, tázavě jsem k ní vzhlédl.
„A s kým myslíš, že jsem byla tehdy v Peru?“ povídá Brett naštvaně.
„Gratuluju,“ řekl jsem, ale v žaludku se mi usadila dělová koule. Maso chutnalo jako flambované mouchy.
„Ten chlap nás chce otrávit,“ řekl Lewis.
„Vážně bych ten boxkalf chtěl vidět,“ řekl Scott. „Pojeďme do Čadu.“
„Nejedu,“ řekl jsem. „Znám v Africe příliš mnoho lidí.“
„Od tý doby, co netrefil ze tří metrů tu antilopu, má poruchy potence,“ pošeptala Scottovi Brett.
Bylo mi z toho všeho nanic. Opřel jsem se dozadu. Brett se přisunula ke mně. Objal jsem ji jednou rukou a ona se ke mně schoulila. „Ach Erneste,“ řekla, „kdybysme nebyli ta ztracená generace, mohli jsme si to spolu zatraceně užít!“
„Viď,“ řekl jsem. „Není to aspoň pěkná představa?“

Co hulákají věci (Syžet neorealistické povídky)
Albertu Moraviovi

Hrdina příběhu se chystá navštívit svou milenku, zralou ženu, aby jí pogratuloval k svátku. Na odchodu ze svého bytu je však stále čímsi neviditelným zdržován: ví to, přesně to cítí, ale nedokáže to pojmenovat. Znovu a znovu kontroluje uzávěr vody, hořáky plynového vařiče, balkónové dveře a veškerá světla, ale nenachází nic, co by jeho podivný neklid vysvětlilo. Už chce rezignovaně odejít, když mu jakási neznámá síla doslova vytrhne z rukou košíček s bábovkou a láhví vína. Hrdina to pochopí jako jednoznačné varování
a ještě jednou se do bytu vrací: po krátké obhlídce nachází hořící cigaretu, zapadlou do tygří předložky.
Tato zdánlivě bezvýznamná příhoda zásadním způ­sobem poznamená život hrdiny. Zjišťuje, že věci jsou vlastně symboly živé řeči a že cvičené ucho jim dokáže naslouchat. „Je to otázka empatie,“ říká.
Naslouchání se mu však zpočátku prakticky vůbec nedaří: věci mlčí. Hrdina se ale nenechává odradit a svůj výcvik náslechů zdvojnásobí. Zároveň, aby věcem porozuměl co nejlépe, studuje dějiny materiální výroby, s důrazem na historický vývoj předmětů osobní spotřeby.
„Mluv, mluv, zajímáš mě,“ naléhá v té době často na svůj psací stůl, který se neustále zdráhá artikulovat své poselství.
„Měl by ses konečně jednou přesvědčit, že věci neznamenají naprosto nic,“ marně ho přesvědčuje milenka.
Dva dny nato se dostaví první úspěch: nejprve pro­mluví, byť zatím jen pět slov, stará alpaková tabatěrka – a ještě téhož večera šťastný hrdina krátce pohovoří se dvěma pruhy kuchyňského linolea. Hlasy věcí se pak rychle množí a nabývají na síle. Bez nadsázky křičí své významy. „Já jsem židle!“ volá na hrdinu židle. „Já jsem dveřní rám!“ křičí dveřní rám. „Já jsem záchodová mísa!“ ječí záchodová mísa. „To se máš čím chlubit!“ usmívá se hrdina spoko­jeně. Některé věci si přímo zamiluje. Jednoho dne se dokonce rozhodne změnit dedikaci své sbírky milostných veršů ve prospěch čajového sítka. Jeho milenka, jíž měla být sbírka původně určena, mu to však nikterak nevyčítá: i ona již podlehla kouzlu věcí a podvádí hrdinu příběhu s košem na špinavé prádlo. „Umí se sdělovat lépe než ty,“ vysvětluje později hrdinovi. „Mimo jiné,“ dodává významně. Pro hrdinu nastávají těžké časy. Věci ho bombardují svými bizarními požadavky.
„Jeden po druhém! Jeden po druhém!“ tiší je hrdina unaveně. V té době se rozchází s čajovým sítkem a prožije krátký, bolestný románek s odsávačem kuchyňských par. Nějakou dobu se ještě bezvýsledně dvoří textilním tapetám v předsíni, až nakonec – veřejně a definitivně zesměšněn finským stavebnicovým nábytkem – prchá ze svého bytu na venkov k rodičům.
Zde se zprvu zdá být všechno v pořádku, avšak několikahodinová drásavá hádka s maminčiným jehelníčkem hrdinovu osobnost zcela rozvrátí: ještě té noci se vrhá z okna v nejvyšším patře, jakkoli se mu okenní těsnění snaží jeho zoufalý čin v poslední chvíli rozmluvit.

Zorbas aneb Jak se zbavit Buddhy
Nikosu Kazantzakisovi

Poprvé jsem ho potkal v přístavu v Pireu, když jsem odplouval na Krétu, abych konečně zanechal knih, zbavil se v sobě Buddhy a vyhnul se vojenské službě.
„Vezmi mě, pane, s sebou,“ požádal mne Zorbas. Byl to vysoký kostnatý stařec s nápadně neklidnýma očima „Byl jsem horník, ale zmlátil jsem majitele onoho dolu, protože to byl dobrák,“ vyprávěl. „Kromě toho umím vařit skvělé polévky.“
„I já mám na Krétě lignitový důl,“ řekl jsem. „Zmlátíš tedy i mne?“
„Copak já, pane, vím?“ odvětil Zorbas trochu podrážděně. „Mluvíš, pane, jako bys nevěděl, že lidský rozum je mlynářčina zadnice. Té se, mimochodem, bát nemusíš, ale bůh tě chraň mulina zadku a mnichova předku!“
Přišel jsem k poznání, že tenhle Zorbas je člo­věk, jakého jsem dlouho hledal a nemohl najít: vnímavé, citu přístupné srdce, velká, nezkažená duše, která se ještě neodpoutala od matky Země. Tento dělník mi vysvětlil nejprostšími slovy, co je umění, láska ke kráse, čistý cit, vášeň.
„Potřebuji se zbavit knih a –“ začal jsem.
„Těchhle?“ vykřikl Zorbas a hodil do moře velký kufr s mými osobními věcmi. Knihy zůstaly v tom druhém. Tomu se říká svoboda, uvažoval jsem. Plavba! Nesmrtelná krása Egejského moře a všech jeho ostrůvků, bílý jemný písek a rozkvetlé oleandry. Cítil jsem se jako v pohádce. Pak jsem se ale podíval na bledé cestující a pozvracenou palubu a zmocnil se mne obvyklý buddhistický soucit. Zorbas seděl na hromadě pozvraceného lanoví a i jeho planoucí zrak náhle potemněl.
„Hrome, řeknu ti, pane, že tenhle svět je záhada a člověk zvíře. Kde je můj prst, který jsem si uřízl společně s hlavou toho třináctého Turka? Kde jsou mé manželky a kolik jich vlastně bylo? Ani kohout si nevede záznamy! Co je to duše? Řekni mi, pane, co je život?“
Bylo vidět, že ho ty otázky velice souží. Na Krétě nás vesničané poslali, abychom se ubytovali u jedné staré vdovy.
„Opravdu je to vdova?“ ožil Zorbas a začal si nakrucovat šedivý knír.
Vdova se jmenovala Hortensie. Ležela takřka bez hnutí ve špinavých peřinách a pozorovala nás vyhaslýma očima. Její pokožka měla barvu starého vosku.
„Ze staré slepice je nejlepší polévka,“ šeptal mi dychtivě Zorbas. „Rozumíš mi, pane, rozumíš?“
Nebyl jsem si úplně jist, ale Zorbas přinesl víno a celý se rozohnil.
„Bubulíno! Bubulíno!“ vykřikoval omámeně a chlípně ohmatával stařeniny proleženiny. Pochopil jsem, že před ním leží ne jedna umírající vdova, nýbrž celé ženské pokolení ve vší své svůdnosti.
„Kalhoty jí hoří!“ zajíkal se Zorbas. „Jdi, pane, pryč…“
Ještě té noci Hortensie zemřela. Ráno jsem zastihl Zorbase, jak tančí nad její mrtvolou: tleskal rukama, podřepoval a točil se ve vzduchu. Chvílemi vyskakoval tak vysoko, až jsem měl strach, že mi zmizí v mracích.
„Zorbasi,“ řekl jsem mu, „přišli horníci. Svolal jsem pracovní poradu.“
„Ráno, pane, mluvím nerad,“ řekl Zorbas neochotně. „Opravdu mě to namáhá. Udělejte tu poradu řekněme hodinu po obědě.“
Jeho duch postupoval daleko rychleji než ostatní svět. Ta slepičí polévka byla ovšem skvělá. Odpoledne Zorbas zahájil na dole těžbu a na oslavu vypil sedm džbánů vína. „Hrome, co je to?“ volal okouzleně: „Vypiješ sklenku vína a svět ti zmizí! Co je život, pane?“
K večeru horníci vyfárali na povrch a stěžovali si na špatné výdřevy a na metan.
„Co jsou to výdřevy? Co je to metan? Kdo mi vysvětlí všechny ty záhady?“ křičel Zorbas a oči mu žhnuly. Přinutil horníky znovu sfárat:
„Do práce, chlapi!“ hulákal na ně. „Pokřižujte se ve jménu božím!“
Cosi jsem namítl, ale Zorbas trval na svém: „Přísného pána se dělníci bojí,“ vysvětlil mi. „Jsi ka­zatel – nebo kapitalista? Nevíš, že člověk je dobytek?“
Z hlubin dolu se ozývalo mohutné praskání a tlu­mené výbuchy. Naslouchal jsem co nejpozorněji, abych těm prostým lidem tam dole maximálně porozuměl. Ráno za námi přišly jakési ženy.
„Kdo jsou ty ženy, pane, a proč tak zneklidňují moje smysly?“ hulákal potěšeně Zorbas. Vyšlo najevo, že jsou to vdovy po hornících.
„Opravdu jsou to vdovy?“ jásal Zorbas. Spočítal jsem je, a když jsem od toho odečetl náklady na důl, zjistil jsem, že jsem to štěstí pořídil vlastně velmi lacino.

Love story (Příběh jednoho zápasu)
Erichu Segalovi

Co můžete říct o pětadvacetileté dívce, která zemřela? V podstatě cokoli. Že byla krásná. A chytrá. Že milovala Bacha a Beatles. A mě. A můžete to nejen říct, ale i napsat. A zejména vydat. Nazvěte to třeba „Love story“ – zaručuju vám, že si na tom docela slušně namastíte kapsu. Seznámili jsme se v pátek v knihovně radcliffský dívčí koleje. Půjčovala tam knihy.
„Potřeboval bych něco ke středověku.“
„Chování a vzhled už máš,“ řekla. „Co ještě chceš?“
Start tedy měla slušnej. V pondělí jsme porazili Darmouth 7:0. Dva banány jsem jim tam odvez osobně. Seděla pochopitelně v hledišti a já měl pocit, že jsem po tom pátku srovnal skóre. Jenomže v úterý vystřihla v Dunster House při Pátym braniborskym takový sólo na tu svoji harfu, že jsem se v tom vez znova. Po koncertě jsem jí šel gratulovat. Hodila po mně okem: „To je suspensor, nebo máš tak velký péro?“ To byl parádní prohoz.
„Suspensor,“ musel jsem přiznat, takže zvýšila náskok. Úplně mě dostala na kolena. „Miluji tě,“ řekl jsem.
„Aby ses neposral,“ řekla po chvíli.
Uvědomil jsem si, že je poloviční Italka a že tak zakrývá svou hlubokou vnitřní citovost. Ve středu přifičel můj otec. Ten kretén jel kvůli mně 700 mil.
„Je to kretén,“ informoval jsem ji. „Představ si, že řídí snad všechny banky v Ithace.“
„Ty bezcitnej spratku,“ řekla mi. Čekal jsem sice, že bude asi smečovat, ale tohle byl ošklivej faul. Zjevně z ní mluvila její středomořská představa otce: ona tomu svýmu říkala jménem!
Ve čtvrtek promovala na Radcliffu. V pátek jsem jí stejnej kousek předved na Harvardu a začal jsem jí tvrdě šlapat na záda. V sobotu jsem ji dohonil.
„Strašně tě miluju,“ řekla mi. Při milování jsem byl neuvěřitelně něžnej. Vůbec jsem se nepoznával: sundal jsem si dokonce i chrániče a helmu.
V neděli jsme se vzali. Naši nás samozřejmě finančně vyautovali, takže jsme v prvních třech ročnících manželský ligy horko těžko sbírali body. Strava tudíž nebyla nic moc a mně začaly docházet minerální sole. Pak jsem ale jako třetí z dvou set posluchačů graduoval na právech a šel jsem zvostra na síť. Nakonec mě zlanařili samotní „Jonas and Marsh“
z New Yorku a já si na nich vyboxoval dvanáct táců ročně. Roz­hodli jsme se, že si pořídíme malýho sportovce s velkou budoucností, ale nějak se nám nechtěl ujmout.
Doktoři si nás přehazovali jako baseballovej míček, až si mě zavolal doktor Sheppard. „Chcete říct, doktore, že jsem to já, kdo je slabej na pálce?“ povídám mu výhrůžně.
„Ty seš O. K., Olivere,“ řekl doktor, „ale tvoje žena s tou leukémií tenhle cross asi nedoběhne…“
„Nesmysl,“ řekl jsem. „Chcete říct, že by mohla vypadnout už teď v osmifinále?“
„Skrečuj to, Olivere!“
Šel jsem pomalu z jeho ordinace a přemýšlel jsem o Bohu: chtěl sem ho knockautovat a odpočítat podle Desatera.
„Šetři se, hošánku,“ řekla mi doma. „Jak chceš v týhle kondičce zdvihat moji rakev?“

Něco mezi životem a smrtí
Nathalii Sarrautové

Vrtím hlavou, přivírám víčka. „Semknu rty.“ Ne, takhle ne, to není ono. „Zahazuji papír.“ Beru si nový. Znovu ho zmačkám a zahodím. „Desetkrát.“ Stokrát. Na podlaze se válejí tisíce papírů. Výčitky: tolik papíru! Na jaře proto jezdím sázet stromky. „Sevřu pěst
a čtu si to po sobě.“ Čtu zleva doprava, ale přesto to nedává smysl. Ruka vytahuje papír, pěst ho mačká, zuby rozžvýkají. Začínám znovu a znovu. Když chci napsat velké písmeno, musím stlačit tu klávesnici v levém dolním rohu. Všechno je tak komplikované. Tak složité. Jenom cesta do koupelny je hotový labyrint.
Slova. Odjakživa se do mne bolestně zarývala. „Kde je zde, prosím vás, nejbližší pošta?“ zeptali se mne kdysi v Bordeaux starší manželé. To slovo: pošta! By­lo mi, jako bych v tu chvíli dostal palicí. Píšu. Oba prsty se opět rozkmitají. Na bílém papíře se rodí slova. Někdy i věty. Zázrak. Vzniká. Jak? To je právě ta záhada. Někdy se v noci v ložnici probouzím a říkám si: „K čemu tolik snažení? K čemu tolik bojů?“ – „Taky si myslím,“ říká „manželka“.
Jedna z mých čtenářek: „Když jsem vás četla, celou dobu jsem si říkala, jak se mě to týká. Jak vám ro­zumím. Mám pocit, že to muselo být francouzsky?“
– „Jsem úplně bez talentu. Jako můj bezruký dědeček. Úplně nenadaný,“ říkám jí. „Pracoval na pile.“
– „Ano, zkušenost je nesdělitelná. Ale číst vás znamená pochopit, co je amputace.“
Mám pocit, že všechny moje reakce z poslední doby byly jenom fyziologické reflexy. Každý den se jenom natahuji za sluncem. Jako orchideje v pralese. Zkrátka obyčejné tropismy. Ostatně během psaní Le Planétarium jsem měl prokazatelně malárii. „Miloval jsem ji, a proto jsem ji musel zabít. Požádal jsem bratra, aby ji laskavě přejel. Jenom tak jsem mohl uhájit svoji svobodu. Doslova jsem tu lásku ze sebe vyškrábal. Ze vzorku pneumatiky taky.“ – Byl to charakterní muž, ale věděl jsem dobře, že je to jen pohodlná hrubá nálepka, s jejíž pomocí líně usměrňuje svoje chování. Otevřela ústa. K mému úžasu se objevily bílé zuby a načervenalé dásně. Bylo to hnusné. „Smím?“ řekla. Připomínala mi dítě, které se mermomocí snaží nasbírat nějaké brusinky na hlídaném parkovišti. „Tak dobře.“ Z ramene jeřábu se utrhl ocelový ingot. Bylo to tak banální. „O čem jsi to mluvil, miláčku? Co si to stále mu­mláš?“ „Já si nic nemumlám.“ „Ale ano, slyšela jsem docela zřetelně, jak říkáš věčná hlubina!“ „To nic není, to jsou jen slova.“ „Jestli s tím nepřestaneš, bude mít otec raději než tebe ten ředkvičkový záhon!“ V našem klimatu se jak vidno neobejdete bez psychologie. V Grónsku ano, ale tam se zase neobejdete bez rukavic. Začínám psát nanovo. Třikrát. Desetkrát. Z plnicích per mám hrůzu. Vypadají jako ta chobotnice, kterou mi v Cannes hodili za plavky.
„Byl jsem vždycky výjimečně citlivý. Čichal jsem k mechu.“
„Děláte na mne dojem předurčeného dítěte.“ „Hrál jsem si se slovy.“ „Já jsem si se slony hrál taky. V Indii. Můj cestovní deník vyšel na pokračování v Gazette de Poitou, ale synovec si s příslušnými čísly vycpal podprsenku.“ „Nikdy se mnou nemluvte o velkorysosti, strýčku Skrblíku!“ Vkládám papír znovu do stroje. Někdo zvoní: buďto je to listonoš, nebo jeho postava. To by bylo zlé, protože přestávám postavám věřit. Pana Martereaua dokonce podezírám, že mi snědl veškerý pórek. Moje podvědomí se vůči takové nehoráznosti ohrazuje, ačkoli nevylučuji, že by to nemohl být žlučník. Nápad! Konečně! Po tolika letech! Tvrdili mi, že už ho nikdy nebudu mít – a teď je tady! Ihned jsem si na podrážky nalepil filcové vložky do bot, abych ho svým rozčileným přecházením po místnosti nezaplašil. Tak tedy: Muž hledá zápalky! – Připadá mi to úžasné! Jenom se trochu děsím té šíře. Zřejmě z toho budu muset udělat trilogii: Muž – Hledání – Zápalky. Vrtím hlavou, přivírám víčka. „Semknu rty.“ Ne, takhle ne, to není ono. Pentalogii! „Zahazuji papír.“ Zakládám papír znovu do stroje.

Tichý Američan v Clichy
Henrymu Millerovi

Jeho cílem není psát o erotice, ale vypsat celou pravdu o životě, tak jak ho zná.
Karl Shapiro

Nic než kunda. To je život!
Henry Miller

Když tak přemýšlím o tom období našeho společného života v Clichy, připadá mi to jako doba strávená v ráji. Montmartre byl plný špinavých, nemytých děvek, ke kterým člověk okamžitě přilnul a zjistil, že to, co kdysi měl za hnusné, nečisté a ubohé, je náhle půvabné, něžné a krásné. Byla to doba, kdy kunda visela ve vzduchu, přirozeně s výjimkou těch dnů, kdy byla teplotní inverze, celé se to otočilo a ve vzduchu visela prdel. Kavárny byly plné krásných elegantních žen, o kterých jste věděli, že s vámi kdykoli půjdou kamkoli, vykouří vás a nechají si za to zaplatit, ale to z nich, prokrista, ještě nedělalo kurvy. Byly tu Angličanky, Němky, Italky, byla tu hysterka Jeanna, věčně střídající nálady krajního veselí a té nejčernější melancholie – koupili jste jí třeba punčochy, celá se rozzářila a potom se na nich oběsila. Byla tu taky ta šílená lunatická šlapka, která si za úplňku vháněla do kundy měsíční světlo: když byla se zákazníkem, psala při tom básně, a nechávala se proto obdělávat výhradně zezadu – museli jste jí číst přes rameno a volit tempo podle tempa básně, abyste jí nenabourali trochej nebo daktyl, což by se vám mohlo ošklivě nevyplatit, protože nosila v kabelce odjištěný kalašnikov. A byla tu Carlova Eliana, mladá, štíhlá a mimořádně půvabná dívka, až na to, že měla ryšavý plnovous
a boční vývod, ale v očích mého přítele tyto nedostatky její krásu jenom zvyšovaly. Ale především tu byla moje Nys.
Toho večera, kdy jsem ji na Place Clichy poprvé potkal, jsem měl jako obvykle plné ruce složitých filosofických knih a vybraných gramofonových desek. Viděla, že se nemůžu bránit, a hned mi zajela rukou do poklopce. Čurák mi pod jejím laskáním jásavě povstal jako španělský partyzán (ačkoli mám pocit, že zrovna ten den to partyzáni ve Španělsku nějak promrdali). „Nesmíte se tak rychle vzrušovat,“ řekla a pohlédla na knihy v mém podpaží. „To je Kant?“ „Nesouhlasím s ním,“ informoval jsem ji. „Morálka je pro bezduché bytosti. A říkám-li duch, mám na mys­li Ducha svatého. Ale co, nechme toho. Pojď, pohoním ti píču.“ Šli jsme k nám. Měla jednu z těch kund, co padnou jako boxerská rukavice. Nejdřív jsem do ní ale vklouzl prstem, aby pustila šťávu, pak jsem ji chvíli smažil po obou stranách, pár minut jsem ji nechal podusit a posléze jsem ji prošpikoval parádním kouskem slaniny. Nakonec jsem jí mezi kozy vložil plátek citrónu a snítku zelené petrželky. Můj žalud byl tak rozjařený, až se to přeneslo i na moji předkožku, která se konečně zbavila melancholické nálady posledních dní. „Vite, cheri! Vite, cheri! Och, c’est bon,“ vzlykala šťastně Nys a ze mě to teklo jako z protržené pře­hrady.
Dal jsem jí všechny franky, co jsem měl u sebe, a když odešla, neměl jsem si ani co namazat na chleba, a tak jsem si s ním vytřel prdel. Vzápětí dorazil Carlo a přivedl s sebou asi sedm děvek a jednoho teplouše, kterému všichni bůhvíproč říkali Sněhurka. Byl jsem ale unavený a vyplivnutý a věděl jsem, že by holky musely vyvádět psí kusy, aby se mi alespoň s bídou postavil. Dvě nebo tři si mě vzaly do práce a chvíli jim pomáhal i Sněhurka, jenomže se mnou nebylo nic, i když mi ukazovaly zeširoka rozevřené kundy a jedna dokonce vytáhla svoje rentgenové sním­ky. Pak ale ta maličká blondýnka pískla na svého jezevčíka – a v tu ránu jsem měl z čuráka ocelový píst parní lokomotivy a Sněhurka jenom koukal a houkal.
Pár dní poté přivedl Carlo domů docela mladičkou holku.
„Jmenuje se Coletta,“ povídá, „právě jsem ji přefik. To prostěradlo prodám japonskýmu velvyslanectví.“
Chvíli analyzoval své pocity – dokázal je rozebrat jako strojek švýcarských hodinek (nejvíc ho vždycky zajímalo péro), ale málokdy je uměl dát zpátky dohromady.
„Uč ji zeměpisu nebo něčemu takovýmu,“ požádal mě. „Je vděčná za každou maličkost.“ Hned jsem jí přinesl glóbus a zeptal jsem se jí, jestli by uměla najít Spojené státy: sehnula se, chuděrka pitomá, až někam k Ohňové zemi a přitom jí vypadly kozy a já do ní hned zezadu najel se samozřejmostí lokomotivy najíždějící na dvanáctiletou výhybku. Potom se šla převléknout a Carlo šel s ní. Po chvíli se vrátila, přefiknutá jako ze škatulky. Chci tím říct, že jsme všichni vycházeli naprosto skvěle, pokud se ovšem Coletta nedotkla Carlova psacího stroje: čurákem mu mohla lomcovat, jak chtěla, ale když mu jednou pohnula páčkou řádkovače, myslel jsem, že vyletí z ků­že. Jinak se k ní ale choval hrozně hezky a koupil jí troje omalovánky, dvoje karamely a modurit, ze kterého si Coletta druhý den udělala umělý penis.
„Ta holka má místo hlavy píču,“ komentoval to Car­lo a já mu musel dát za pravdu. Byla to podivuhodná bytost: hezká jako panenka, poslušná jako otrokyně a šťastná jako kráva. Byl to krásný, promrdaný čas.
Nakonec jsme se však málem ocitli v pěkném prů­švihu, neboť pro Colettu si jednoho dne přijeli rodiče: zrovna jsem sral do vany, že si pak s Carlem zahrajeme naše oblíbené Ponorky, když vtom dole zazvonili. Vypadali dost rozčileně, ale ihned mi bylo jasné, že jsou to ti obvyklí tupě přežvykující měšťáci, kteří si čistí zuby, luxují a chodí nejspíš i do práce.
„Jsme Američani, ale četli jsme Balzaka,“ povídám klidně fotříkovi. Bylo vidět, že to na něho udělalo dojem. „Proust měl pracovnu obloženou korkem,“ přidal se pohotově Carlo. „Kvůli randálu.“ Z nejhoršího jsme byli venku. „Voilá!“ zvolala matinka okouzleně a oba nás s Carlem políbila. Carlo jí přitom strčil jazyk do ucha. „Alors, dlužíme vám omluvu,“ řekl rozpačitě fotřík. „Coletto, pojď honem sem a nabídni pánům literátům tu svoji šťavnatou kundu!“
Zkrátka, jak jsem řekl: Byla to doba, kdy kunda visela ve vzduchu.

Cit a děla
Saint-Exupérymu

I.
Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. V jedné době mého mládí jsem i já podléhal soucitu nad mrzáky, kteří se mne snažili ohromit svým morovým zápachem či velikostí svého vředu. Chlubili se mi svými pahýly. Ale i já jsem byl sužován kožní chorobou, připomínající purpurový květ. A otec mi řekl: „Jsi zodpovědný pouze za svou růži.“ A odebral mrzákům jejich berle, aby omyli svá srdce z otroctví malicherných věcí. „Jen to je důležité,“ řekl jim, „co je očím neviditelné. Správně vidíme jen srdcem.“ Byl chytrý jako liška.

II.
A tak jsem pochopil, že ani utrpení, ani smrt, ani nářek nad mrtvými nejsou k politování.
„Ukáži ti ženu, která se provinila ironií,“ řekl mi jedenkráte otec. „Nenávidím ironii, neboť není z člověka, nýbrž z darmochleba. Promrhává smysl věcí a ničí obraz mojí velikosti.“
A vzal mě na koně. Jeli jsme doprostřed pouště, kde již třetí den vypíjelo slunce z připoutané ženy veškerou její vláhu, takže vypadala jako křížala. Ještě slabě naříkala. „Ilustrovala v samizdatu,“ řekl otec. „Poslechni si ji: odhaluje podstatné. Mimochodem, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.“
„Ale proč?“ tázal jsem se.
„Kdo se ptá, hledá propast,“ řekl mi otec. „Kdo oznamuje, jede po rovině. Ale kdo rozkazuje, stoupá do hor.“
„A kdo podmiňuje?“
„Nikdo,“ řekl otec. „Budou se bouřit, že jsem krutý. Není to pravda a každou vzpouru krutě potlačím.“ Poznal jsem, že můj otec je dobrý.

III.
„Už se nad její mrtvolou nezdržuj,“ řekl mi otec. „Není tu už nic k vidění. Kolikrát ti mám říkat, že správně vidíme jen srdcem?“
„Ale kdo mě tedy poučí?“ vykřikl jsem.
„Já,“ řekl otec. „Tak tedy: Věz, že podstatu karavany nejlépe odhalíš, když se ocitne v nesnázi. Přibod­nutý hmyz kolem sebe trousí zlato svých křídel a z vy­haslého ohně se o lásce nic nedozvíš. Člověk prostě musí vystavět svou pravdu na ovci, kterou je třeba ostříhat. Ty si neděláš poznámky?“ Uchopil jsem tedy sešit plný pergamenových listů. „Čas je žnec, který váže svůj snop,“ pokračoval otec. „Strom musíš rozložit v jeho různosti, ale cenu má pouze cesta. Nic z toho, co v ženě miluješ, nemá hmotný smysl. A přítel je ten, který nenutí mrzáka tančit čaču. Ty si v sešitě neděláš okraje?“
„Udělám si je,“ řekl jsem.

IV.
A tak jsem odhalil velikou pravdu: Že totiž lidé bydlí. A rozhodl jsem se je uzdravit a vystavět jejich dům v jejich srdci. Neboť katedrála je zářivější než hromada kamenů. A nemají pravdu ti, kteří mne viní z neúplnosti proto, že odmítám hloubit septik. Neboť jsem ten, kdo kolem vůně buduje schránku, aby se nerozptýlila.

V.
Neboť já vedu lid, který jsem uzavřel do své lásky. Někteří dostali jenom podmínku. Stavím chrám, abych uchránil svůj lid před záměry písku. Je možné vystavět jiný chrám, ale ten jiný není o nic pravdivější. Všichni, kteří uvažují, se mýlí. Žádná oáza není.
A přít se nemíním, neboť tu kromě písku není nic, co by se dalo dokázat.
Neboť já jsem vládce a buduji silové tábory. Lidé tam přirozeně pracují. „Nečekej nic od člověka, který nepracuje pro věčnost,“ řekl mi kdysi otec. Nic od něho nečekám, ale pracovat zkrátka musí. Necháš-li rozmnožit šváby, zrodí se práva švábů. Ale ten, kdo skromně bdí pod hvězdami nad několika vychrtlými ovečkami (víc než skromně, řekl bych), je víc než pouhý pastevec: je hlídka. A každá hlídka je odpovědná za celou říši. Trestně odpovědná. Jednoho dne se ta různorodá hmota sjednotí a dolehne k mému srdci. Zatím já vládnu jim a oni kamenům a občas se s ovcema dohodneme, který lidi konkrétně je třeba obětovat.

Váženej pane doktore Moody!

Přečet sem si tu vaši knížku o tom životě po životě a hned vám musím napsat, ponivač já jsem taky v klinický smrti prožíval přesně něco podobnýho. Myslím, že bude nejlepší, když začnu úplně od začátku. Fakt teda je, že sem to ten den parádně přepísk. To já už poznám, ponivač na to mám svý fígle: jak mi ty dva fleky na stropě hospody U sedmi havranů začnou připomínat výsostný znaky britskýho letectva, tak vim, že už bych měl brzdit – a jak mi začnou připomínat prsa mojí tchýně, tak vim, že jsem to zase neubrzdil. Což byl právě případ toho kritickýho dne: pamatuju se jenom, že na mě pořád mrkal nějakej drak s krvavě rudejma očima – dneska už pochopitelně vim, že to byl ten železniční přejezd. Pak sem akorát zaslech, jak nějaká ženská zaječela, něco mě praštilo do palice a já sem pad – a najednou to byla úžasná pohoda! Nad hlavou mi jezdily vagóny, vod brzd lítaly takový veselý jiskřičky a v duši se mně rozhostil přesně ten pocit báječnýho klidu a míru, jak to tam popisujete. Akorát mi trochu nakrklo, když jsem ucejtil, jak mi nějakej dobrák stahuje z těch ujetejch nohou fungl nový adidasky. Zároveň mi taky začlo zvonit v pravym uchu, až sem si řikal, kdy už ten telefón hergot někdo zvedne, ale pak mi došlo, že to asi bude tahleta polnice, jejíž hlas mě volá ku vzkříšení. Najednou mě něco popadlo a odtáhlo mě to do takovýho tmavýho tunelu, kde na to ten někdo pořádně šlápnul. Proč ne, povídám, si, ale jeden kinedryl by rozhodně bodnul. A v tý samý chvíli, pamatuju si to úplně přesně, jsem ucejtil, jak opouštím svoje tělo, a s úžasem jsem si vzpomněl na tu pasáž ze Starýho zákona (Izaiáš 26,19), kde se píše: „Tvoji mrtví budou žít, vstanou společně s mrtvým tělem. Probuďte se a zpívejte, vy, kteří dlíte v prachu, protože zem vyvrhne své mrtvé.“ – A jak jsem si to tak recitoval, stoupal sem zpod toho vagónu vzhůru, dokonce tak rychle, až jsem se majznul čelem o nápravu. Jinak jsem měl ale pocit úžasný lehkosti a zpíval jsem si „Vyvalte sudy!“ a všecky další svoje oblíbený. Moje mysl byla úplně čistá a všechno bylo takový jasný a samozřejmý a já sem najednou chápal i věci, na který jsem dřívávějc zaboha nemoh přijít: Co cejtěj květiny a stromy, co cejtí žena při početí nebo co cejtěj lidi na Slovensku. Všechno to do sebe perfektně zapadalo. Díval jsem se z tý vejšky, jak ležim celej zkroucenej pod vagónem a jak se ke mně sbíhaj lidi, a chápal jsem, že to je v rychtyku, že to tak bejt musí, jenomže pak se mi z tý vší krve udělalo drobátko šoufl a já jsem všecky ty rundy od Sedmi havranů zvrátil dolu na ty čumilové, který pak hned začali diskutovat o kyselejch deštích. A snad že mi bylo tak blbě, začal jsem volat svýho dědečka, co jsem ho měl tak rád: „Dědečku! Dědečku!“, ale pak mi došlo, že asi sotva uslyší, když sme mu tenkrát na ÁRO zapomněli přivýzt ty baterky do naslouchátka. Ale to už ke mně začaly přicházet první duše zemřelejch, aby mě přivítaly: bylo to radostný a slavnostní setkání, ačkoliv několika z nich jsem nějaký to kilo dlužil, ale přesto jsem byl, přesně jak to popisujete, doslova přemoženej intenzivníma pocitama lásky a pokoje. Pak se ale k mýmu značnýmu překvapení objevila stará Zákolová ze školní jídelny, co jsme jí eště jako kluci pokaždý nakydali puding do kozaček a která tu dělala něco jako úsekovou důvěrnici, a povídá mi sladce: „Jestli si, dušinko, myslíš, že ti už jako padla, tak se šeredně mejlíš. Tvoje pozemský dílo ještě není zdaleka dokončený, nemáš, abych tak řekla, dopito, takže se koukej rychle natlačit zpátky do toho krvavýho pudingu tam dole na kolejích!“ Vypadalo to, že se budu muset pakovat – a vtom se kolem rozlila taková ta teplá světelná zář a přišla Světelná bytost, už od pohledu zjevně nejvyšší šajba, takže stará Zákolová akorát srazila kufry. „Ár jú redy?“ zeptala se mě Světelná bytost a já, jak jsem byl eště zblblej od posledního dejviskapu, povídám: „Empaj redy!“ – a hned jsem se v duchu zhrozil, jakou blbost jsem to řek, ale Světelná bytost se na mě podívala s takovym tim nepopsatelnym pochopením a láskou a říká: „Ňjú bólz!“ A pak mi začala promítat zpětnej přehled mýho života: máma, táta a všichni v tom filmu byli jako živí a dost mě to chytlo za srdce, ačkoliv to na druhou stranu bylo mizerně zavostřený a moji ségru bůhvíproč daboval Jirka Kodet. Najednou to promítání skončilo a pár metrů přede mnou se objevila ta pověstná Hranice života a smrti, která, což bylo zajímavý, porád měnila podobu: chvíli vypadala jako oranžová čerchovaná čára, chvíli jako Hadí skok na Velký pardubický a chvíli jako plot kolem chaty Ljuby Hermanový. Bylo mi jasný, že se musím rozhodnout: což o to, byl bych tam klidně zůstal, ale pak sem si vzpomněl, že mám tam dole ženu a dítě a čtyry nevotřený stírací losy, a dal jsem tam tedy zpátečku. A v příští chvíli už slyším toho doktora z úrazovýho, jak povídá: „Tak tohle už bobánek nerozchodí…“ A sestra mu říká: „Dávám mu zrovna morfium – šlohnete si taky, doktore?“ A on nato: „Do tohodle prejtu je zbytečný cokoli píchat, ale jestli myslíte, tak ho tim svinstvem trochu pokapejte.“ – V ten moment jsem se k jejich úžasu posadil na nosítkách a povídám mu: „A co takhle Heraklejtova přísaha, ty darebáku, ta ti neříká nic?! Koukej se honem fofrem dát do šití a tuhle sestra mi už rovnou může psát nějaký fajnový lázně!“
No a právě z těch lázní vám, pane doktore, píšu. Nikdo mi to všechno nechce věřit a tvrděj, že to musely bejt nějaký halucinace. „A co ten zánět spojivek, co jsem ho chytnul vod Světelný bytosti, to je taky halucinace?!“ řval jsem na ně a ukazuju jim ty zanícený koutky, ale jako když mluvíte do dubu. Nakonec jsem to eště zkoušel vylíčit zdejšímu farářovi, ale ten mě po půlce přerušil, že to prej už azda stačilo a že mě za trest oznámí pro urážku náboženskýho přesvědčení. Ale já si z toho nic nedělám, ponivač ten muj zážitek vtisknul do mýho života úplně něco novýho: vždycky jsem se bál smrti, jenomže teďko už se jí nebojim, na pohřbech nebrečim, ale naopak zpívám a raduju se a závidím nebožtíkovi, jak si to uměl pěkně vybrat. Můj život je teď tak nějak hlubší a plnější, a i když jsem o obě nohy kratší, mám zase blíž k zemi a k lidem a ty adidasky mi můžou bejt ukradený.

S úctou Michal Viewegh