Před koncem roku mě požádal Ivan Wernisch o nějaké dosud nepublikované texty do zimní literární přílohy Respektu. Jelikož do Twiggy se vybíralo z původního konvolutu téměř sto čtyřiceti textů a do knížky se jich dostala polovina, nebyl problém dát dohromady desítku publikovatelných textů. Ivan vybral básně Na počátku a Intr. Které byste vybrali vy?

Schody

Chodím po schodech
obrostlých taji.
Držím dech, naslouchám,
jestli si nešeptají…

Stoupám vzhůru
a schody o mně vědí.
Přesto jsou netečné
jak mrtví sledi.

Jsem hrozně sveřepý,
bolí mě nohy:
Já s nimi zápolím
jak s antickými bohy.

Karty jsou nicméně
rozdané jasně:
Výstup je podmínkou
nejedné básně.


Milostná: podle Grimmů

Jak se to stalo,
že ti dva se spojili?
Společně stavěli
základy mohyly.

Jak se to stalo,
že ti dva se laskali?
Každý den vytryskne
pramínek ze skály.

Jak se to stalo,
že věřili v budoucnost?
Hryzali samoty
tu samou kost.

Není to smutné,
když lidé se zabijí?
Láska je jako noc,
co ránem pomíjí…


Finis coronat opus

Poslední myšlenka
mě vydala peklu.

Ujela mi,
tak jako neudržím moč, či
slina skane.

Co asi žere tě,
můj asertivní Pane,

že jsi tak přísný
k potřísněné mysli?


Pater noster

Uprostřed rybníka,
přestavba mraků…
Mě to však táhne spíš
za rybou, k rakům.

Uprostřed života
výtah se zastaví.
Nikdo se nestará,
protože c´est la vie…

Až se to rozjede,
kdo si mě přivolá?
Andělé? Lucifer?
Všem budu za vola.

Uprostřed rybníka
loďka se vznesla.
Hluboko pode mnou
točí se vesla…


Na počátku

Slovo se valí z kopce,
hrne se a nabaluje
další slova.
Slovo, co bylo na počátku, koule,
jež dávno zavalila svět.

Astra se řítí vesmírem,
hluboko uvnitř
žhavý planoucí střed…
Svět němých,
mlčících, umlčených.


U Ampezonů

Cestička na záchod
divně se vine.
Klouže a páchne hůř
než všechny jiné.

Divné, ach podivné
dějí se věci.
Mušle se zavírá,
ptáček je v kleci.

Jiný zas uvízl
ve dveřích zapřený.
Než stihl repliku,
zapustil kořeny.

Výčepní Svoboda
má už být v důchodu.
Ztuhnul však za pípou,
nemá se k odchodu.

A pingl Procházka
je pořád zasněný…

Dnes budem bez piva
a pivo bez pěny.


Sazka, sportka

Popel z Bóži Modrého,
jehož rozklek nedokážeš zapomenout,
vymazat z disku…
Diskař mrštil kotouč slunce
za výseč večera,
mnoho slov v pohybu naráz,
tvář Imre Bugára
se na medaili srazí
s úsměvem Těreškovové.

Nešvary schizofrenní mysli,
ó, věku nedoceněných polyfonií, takhle to
klouže, puk světa
narazí dutě do pravého chrániče,
můj Bože, na šance
se nevyhrává!


Intr

Před třiceti lety
kurvy měli pré.

Černá víčka, náušničky,
rudý nehty,
žádnej kaz.

Bída proletariátu
se na chvíli prozářila
a klienti rádi dali
čtyři kila.

Třetina vejplaty,
gruziňák na saku…

a pak zpátky:
do Tachova, do Vlašimi,
neřkuli
do Klatov.


Vietnam

vodní loutky se klanějí
medúza deště
žahavé reflektory aut
v ulicích Hanoje
dlouhá expozice měsíc oko
Polaroidu

jarní rolka
se směsí zeleniny
rýžových nudlí a hub
smějeme se v rohu
thajské restaurace

češi v tropech
jiskra potu
nad horním rtem


Hřbitov
          Petru Koťátkovi

Na hrobech bývává
docela veselo.

Ptáci štěbetají,
plamínek tancuje,
pozůstalý brečí,
ale má růže.

V hrobech je nálada
ponuře zamlklá.

Červi pracují,
lidé se drolí,
pohřbení komici
vypadlí z rolí…

Beránky na nebi,
signum mortis.