Daniela Mikulášková

Daniela Mikulášková / Obrazy?

Již při zběžném pohledu na práce Daniely Mikuláškové (*1974) mě napadlo, že se dívám na cosi zvláštního, co se vzpírá běžné představě, co je a co není umění. Mluvím o pracích, přestože by mohla být řeč třeba o obrazech anebo o niťových reliéfech. O Daniele se po Brně říká, že vyšívá. Kdo se však podívá na její práce nezaujatě, asi se nad tím pousměje, neboť Daniela nejspíš maluje, aniž by potřebovala paletu. Je tomu však opravdu tak?
Dívám se na jedno z Danieliných děl nazvané Bouře (obr. č. 1), snované pouze červenou bavlnkou na poloprůhledném silonu, a pokouším se pochopit, oč tu vlastně jde? Proč vlastně bavlna, a ne akryl či olej? Proč je přiznaný podrám a proč nikde ani stopy po podkresbě? Mnoho otázek, a odpověď žádná. Ta zvláštní věc visící na stěně je záhadná.
Záhadou číslo jedna je Danielina trpělivost. Trpělivost bylo totiž asi první slovo, které mě před jejími plátny napadlo. Nyní mně však připadá, že Daniela zas až tak trpělivá není. Jednotlivé tahy jehlou jsou rychlé (ale neukvapené), měkkost bavlny se chvěje přebytkem energie. Vodivá elektrická síť, do níž není radno upadnout naznak.
Tím se dostáváme k záhadě číslo dvě: k energii. Existuje řada úvah o tom, že umělecké dílo vyzařuje nepopsatelnou energii, zkrátka, že má auru. Může mít ale na rozdíl například od barokních goblénů auru něco tak prostého, jako je řídký silon prošitý červenou bavlnkou bez zdánlivého ladu a skladu? Aniž se dočkáme odpovědi, tak už se do popředí dere záhada ústřední: totiž zvolené materiály.
Není to tak dávno, kdy jsem při prohlídce královského hradu Wawelu stanul v němém úžasu před rozměrnými gobelíny, jež nikoliv z důvodu svých rozměrů zastiňovaly většinu obrazů rozvěšených na stěnách. Jaké to překvapení pro oko, zajímající se především o malbu! A tak, při vzpomínce na dubnový zájezd do Krakova, se otazníky najednou rozplývají, neboť mi připadá jaksi samozřejmé, že šitá kresba bavlnkou na prosvítající látce není v pravém slova smyslu ani obrazem ani reliéfem, ale svébytným polem utkaným z fantazie, emocí a jen nezbytné míry trpělivosti, držící na uzdě energii podmořské sopky.
Napsal jsem kresba červenou bavlnkou… Aha, že by Daniela přece jen spíše vyšívala, než malovala netradičním způsobem? Jenže za výšivku v nejobecnějším slova smyslu považujeme práci „otrocky“ vyvedenou podle dané předlohy předepsaným způsobem, například křížkovým nebo goblénovým stehem. Daniela si naopak své vize nepředkresluje a druhy jednotlivých stehů jsou jí volné. Jehla s bavlnkou se po látce pohybuje naprosto svobodně, ač paradoxně po přímkách – kratších, delších i dlouhých, jak ji zrovna vede její představa. Ruka pokračuje vpřed po úsecích, přičemž dění na látce se koncentruje do určitých míst, zvrstvené přímky se zakulacují a jakoby prolamují do prostoru za obrazem. Rub prosvítajícího silonu včetně prostoru mezi podrámem a zdí se stává součástí jeho líce…
Najednou mě napadá, že síť, nad jejíž umností oko žasne, není možná tím, o co jde Daniele v prvé řadě. To nejpodstatnější se totiž patrně odehrává kdesi v prostoru mezi okem a myslí diváka a sítí. A zrovna tak za ní, v nekonečnosti světa za zrcadlem, jakkoliv si ho každý představujeme po svém.
Po těchto úvahách nakonec však dospívám k názoru, že Danielino počínání přece jen nestojí v zásadním protikladu vůči tradičnímu malířství, neboť jeho skutečným smyslem rovněž není napodobit vnějškově viděné. Malíř, stojící s paletou v ruce před plátnem, totiž každodenně podstupuje přetěžký úkol proměnit hmotu barev kladených na pevnou, světlo nepropouštějící podložku v duchovní poselství. A zrovna tak Daniela – z vlastní zkušenosti znalá úskalí tradičního malířství – se ve svých „šitých obrazech“ po svém a pozoruhodně vyrovnává s problémem odhmotnění malby, neboť její sítě, v jejichž předivu můžeme spatřit třeba bouři, jindy ozvuk krajiny, anebo také tváře či postavy, jsou odrazem vnitřní skutečnosti, skrze niž nahlížíme na okraj věčnosti.
Vysvětlení se zdá logické, ale přesto v něm něco drhne. Zamyslíme-li se totiž nad technickou podstatou malířství, pak můžeme zjednodušeně říci, že v jádru v něm jde o kladení barevných ploch či skvrn na dvojrozměrnou podložku. To se ovšem v případě Danieliných obrazů, o nichž byla řeč, neděje. Hmota barvy, respektive bavlnky je totiž oddělena od podkladu, jakkoliv je s ním fyzicky a pro nás i opticky svázána. A pak je zde ještě jeden rozdíl. Daniela se vyjadřuje výhradně lineárními prostředky, čili protikladně vůči nejobecnější představě o malířství. Zřejmě tedy přesnější a výstižnější bude, když o jejích pracích budeme hovořit jako o kreslených obrazech. Jenže, ani to není výstižné. Podíváme-li se totiž na její plátna velmi pozorně, zjistíme, že Daniela mistrně pracuje s rezonancí mezi hustotou sítě a podkladovou plochou. A to tak, že plocha plátna se stává součástí sítě a síť je nedílnou součástí podkladu. Tím se opět dostáváme zadními vrátky k malířství. Neboť jak je známo, hledáním jednoty mezi podkladem a barvami na něj kladenými se usilovně zabývalo mnoho moderních mistrů. I přes zmíněné rozpory tak z výše řečeného vyplývá, že Daniela Mikulášková má díky svému nekonvenčnímu přístupu k otázkám malířství všechny předpoklady k tomu, aby k nim byla v brzké budoucnosti přiřazena.

Ladislav Daněk
prosinec 2010 – leden 2011