Kočka

Pavel H. patřil k lidem, kteří ze zásady necestují do ciziny. Zřejmě ale nehlídal své kroky dost pozorně: jinak by se nemohlo stát, že se jednoho podzimního odpoledne ocitl uprostřed malé planiny poblíž Bangkoku, v pohoří jménem Mei-tie-kao, což znamená „Krásné a poměrně vysoké“. Bylo mu téměř šestatřicet. Kromě toho slunce nesnesitelně pálilo. Jedinou úlevu zde nabízely zavlhlé stíny, které klouzaly po skalnatých úbočích, některé, zvláště osvěžující, se zachytily pod převisy, jiné stoupaly k hřebenům: když je člověk chvíli sledoval, slyšel jejich zrychlený dech a třesk padajícího kamení. Na rovině ale vládlo mystické ticho — čímž nechci popřít, že od silnice, po které Pavel přišel, bylo čas od času slyšet motorku nebo autobus. Na konci planiny se zvedal travnatý pahorek, za kterým před pěti minutami zmizela Pavlova žena. Před pahorkem se tyčil, nebo se o to alespoň pokoušel, osamělý kámen. Jak se k němu Pavel blížil, kámen pitvorně měnil podobu, až se z něj ve vzdálenosti sedmi kroků stala s konečnou platností divoká kamenná kočka. „Vypadalo to jako transformátor, ale je to kočka,“ pomyslel si Pavel, když ušel těch sedm osudových kroků. Vtom se ozvalo „Stát!“, pronesené temným žulovým hlasem. Samozřejmě se zastavil.
„Kam tak spěcháš?“ chtěl vědět kámen.
Na to bylo v té cizí krajině velmi těžké odpovědět.
„Nevymýšlej si, spěcháš do hrobu,“ napověděl mu kámen.
Žulová banalita té poznámky vrátila Pavlovi sebevědomí. Ale kámen pokračoval:
„Copak ty nevidíš ten zelený kopec za mnou?“
„Vidím.“
„Copak ty nevidíš ten vchod na úpatí kopce?“
„Vidím.“
„Ty snad nechceš dovnitř?“
„Chci.“
„Takže chceš do hrobu,“ uzavřel kámen.
Po silnici se přehnala motorka. Pavel by byl rád něco řekl, ale nechtěl dát kameni příležitost k dalším dedukcím.
„Nevymýšlej si a řekni, proč chceš do hrobu,“ zkrátil to kámen. „Co tě tam táhne?“
„Před chvílí tam šla moje žena,“ vzpomněl si Pavel a pomyslel si: pokolikáté mi už vytrhla trn z paty. „Šla tam moje žena, protože se jí… rozumíš.“
„Nerozumím. Že by mě oklamala a vešla do hrobky? To se mi ještě nestalo,“ podivil se kámen.
„Co je to za hrobku?“
„On se mě ptá, co je to za hrobku! V té hrobce leží Tong Myong, poslední král z dynastie Koguryo,“ poučil ho kámen.
„Co tam dělá tak dlouho? Jano!“
„Snad bys nežárlil,“ napomenul ho kámen.
„Musím za ní.“ Samozřejmě se nehnul z místa.
„Zkus to,“ navrhl kámen. „Vidíš tu žulovou tlamu?“ (kámen otevřel tlamu) „Copak neumíš číst?“
„Co je tam napsáno?“ Snažil se nahlédnout kameni do tlamy (nezašel ovšem tak daleko, aby strkal svou hlavu mezi žulové zuby).
„O to se nestarej,“ odsekl kámen (úlomek ihned zapadl do trávy), „teď si promluvíme o tobě.“
Ukázalo se, že Pavel přijel do Thajska s odborářským zájezdem. Stručně popsal příjezd do Bangkoku a neuvěřitelné zmatky při hledání hotelu (naštěstí všechno dobře dopadlo).
„Zajímavé,“ vpadl mu do řeči kámen, „teď jsem na řadě já.“
Po silnici přejel autobus. V této chvíli tedy konečně začíná vlastní příběh kočky. Všechno, co předcházelo, včetně motorky a autobusu, byl úvod, který jsme nejspíš mohli přeskočit: na to je teď už samozřejmě pozdě. Kámen se pohodlně rozvalil na podstavci a vyprávění začalo.

Příběh kočky

Toto je příběh kamenné kočky, budu v něm sice mluvit o Králi, ale příběh Krále je nesrovnatelně delší, kratší v čase, ale delší krásou, tak beznadějně dlouhý, tak beznadějně hluboký, že ho nikdo nevypoví. Ty tedy uslyšíš jen příběh kočky, ale až do konce, o to tě prosím, stejně nemáš na vybranou, zkus přestat poslouchat, a nikdy už nepomyslíš na nic jiného, uděláš lépe, když vydržíš, dokud tě příběh sám nepropustí. Nejkrásnější léta svého života, léta, která mi už nikdo nevezme, léta, která mi ovšem také už nikdo nevrátí, jsem prožila na dvoře Velikého Krále.
(Ukazuje se, že kámen se cítí být ženského pohlaví! Od této chvíle to budeme respektovat.)
Král se narodil v paláci ze vzácného dřeva, ze dřeva, které praskalo a vonělo, když se do něj opíralo slunce. Palác měl předsíň a dva velké pokoje, tebe by nevpustili ani do předsíně, s tím se musíš jednou provždy smířit, a kdyby tě tam snad přece jen vpustili, ty sám by ses tam neodvážil ani nahlédnout, kdybys tam ale přece jen nahlédl, vycenila bych na tebe zuby ze svého místa pod lavicí, stejně bys tedy neviděl nic jiného než špičáky, řezáky, tesáky, trháky, zuby moudrosti a zuby hněvu, nevím, kolik by v tobě zůstalo odvahy. Já jsem tu předsíň znala velmi dobře, ale z těch pokojů jsem viděla jen jeden, sedmkrát jsem se vplížila do pokoje, ve kterém vařili jídla pro Krále, a řeknu ti jen to, že byl nevýslovně krásný. Jaká potom musela být síň, kterou si zvolilo Královo lože? O té se zpívá v písních, které neznám, ale i na dálku cítím jejich tesklivou krásu. Druhá věc, o které nevím nic určitého, je narození Krále, vzpomínám si jen, že týden před tím, přesněji řečeno sedm dní před začátkem dějin, jsem na zdi paláce uviděla zlatého brouka. Byla to doba velikého hladu, ti, kteří měli na starosti mou misku, byli zaměstnáni čekáním na Krále, ale brouk byl naštěstí tak majestátní, že by se ho žádná kočka na světě neodvážila dotknout, tak soustředěný, tak zahleděný do sebe, jako by se chystal na velikou proměnu. Po sedmi dnech zmizel. Osmého dne oznámili narození Krále. Dítě rostlo, bylo jen otázkou času, kdy si podrobí všechno živé i mrtvé, věci měnily tvar i polohu podle jeho vůle, narážely na sebe, jak se předháněly v úslužnosti, radostně se podrobovaly řádu, který jim určil, i já jsem se mu podrobovala, ale s větší, mnohem větší radostí, s radostí, kterou ty nikdy neokusíš. Když zavolal mé jméno, něco ve mně se hned rozeběhlo k němu a táhlo za sebou celé tělo.

V kameni se začalo dít cosi podivného: z hloubky se ozývalo vzdálené dunění, pak hukot valící se vody (?) a nakonec přesýpání písku. Na hladkém povrchu sochy se otevřelo několik trhlin.

Jednoho rána jsem uviděla slepice, jak bezradně přecházejí po dvoře, byly to spíš hroudy zmačkaného papíru, které se převalovaly sem a tam, jak zafoukal vítr, na nebi se místo slunce rozevírala strašlivá díra, Koště a Lopata se bez známky života opíraly o zeď, dívala jsem se na to a viděla jsem, že Král zemřel. Utekla jsem ze dvora a sedm dní a sedm nocí jsem běhala po lesích. Osmého dne jsem potkala hyenu. Vyprávěla mi o slavném královském pohřbu, po velkém přemlouvání mi ukázala cestu, můžeš mi věřit, že hořce litovala své neochoty, podstatné ale je, že mi ukázala cestu, na jejímž konci jsem stejně jako ty spatřila nádhernou kamennou kočku. Prosila jsem ji, aby mě pustila ke Králi, sedm dní a sedm nocí se tvářila, že mi nerozumí, až nakonec, nejspíš z únavy, se na mě usmála a řekla: „Nemohu tě tam pustit, mohu si s tebou jen vyměnit místo.“ Dlouho jsme se jedna druhé dívaly do očí, až v jednu chvíli ona vyskočila ze své žulové kůže a já jsem vešla do kamene.

Setmělo se a také všechno ostatní nasvědčovalo tomu, že vyprávění skončilo. Pavel se konečně odhodlal něco říct: poznal to podle toho, že pootevřel ústa, zhluboka se nadechl a na okamžik pozbyl vědomí. To všechno ale trvalo příliš dlouho, déle než kočičí protáhnutí: jeho vinou tedy vyprávění pokračuje.

Zůstala jsem sama na žulovém podstavci, hlídala jsem hrobku dalších sedm dní, sedm dní jsem tam stála, osmý den jsem se poprvé pohnula, setřásla jsem tíhu povinnosti i tíhu kamene, seskočila jsem z podstavce a vešla do hrobky. Na katafalku leželo cizí, úplně mrtvé tělo. Vyběhla jsem do noci, roztřesená odporem a hrůzou, cítila jsem, že jedině já mohu odvrátit nadcházející konec světa, má srst se v letu dotýkala nebe a zažíhala hvězdy, nevím, jak dlouho trval ten útěk, dokud mě nezahnal až tam, kde stával Králův palác. Pod rozzářeným nebem se krčilo jakési venkovské stavení. Za domem byla hromada hlíny, pokrytá zvadlými květinami. Žulové drápy se zaryly do země, vyhrabala jsem Královské Tělo, snažila jsem se očistit Tělo od hlíny, ale hlína už nechtěla úplně pustit to, co jí bylo odevzdáno. S Tělem na zádech jsem vyrazila k hrobce. Uložila jsem Královské Tělo na katafalk. Tělo vzdorokrále jsem hodila do řeky: čínským mořem se dodnes plaví ten člun vonící vzácnými mastmi. Na zemi se vrátil řád a od té doby všichni tvorové a věci žijí spolu v míru a ve štěstí.

Tak skončil příběh kočky, která uložila svého pána do královské hrobky (není pochyb, že vaše kočka by pro vás udělala totéž). Příběh skončil, ale vyprávění pokračuje, je mi to opravdu trapné. Kočka totiž řekla „Miluješ mě?“ a Pavel odpověděl:
„Ano.“
„Pořád chceš dovnitř?“
„Ne.“
„Nemohu tě tam vpustit,“ řekla kočka, která zřejmě rozuměla ‚ano‘, „mohu si s tebou jen vyměnit místo.“
Dlouze se zahleděli jeden druhému do očí.
„Nejde to,“ řekla nakonec kočka, „ale chyť se mě kolem krku, snad se ještě najde kousek místa v kameni.“
„Jakou máš hebkou srst, má milá,“ (to doopravdy řekl). „Myslel jsem, že nejsem šťastný: teď vidím, že to není možné.“ Zarazil se. „Ale to je dvojsmysl!“
„Výborně,“ řekla kočka.
„Když si vzpomenu, co všechno jsem musel zkusit, než jsem na-šel tohle přesné místo a tuhle přesnou polohu. Teď z ní jen nevypadnout, vydržet, nepohnout se až do smrti, pak už to půjde samo.“
Pak něco nahmátl na zadní noze. Konečky prstů bloudily po nějakém slově, snažily se ho přečíst, ale marně.
„Vypadá to jako nějaký nápis,“ řekl.
„Nedívej se tam.“
„Co by mohlo být napsáno na zadní noze?“
„Právě. Posuň ruku o kousek výš,“ přála si kočka.
„Takhle?“
„Ještě.“
„A dál?“
„Ty se mě ptáš, co dál?“
„Je tam neotesaný kámen,“ oznámil Pavel.
„Odhrň ten kámen a budeš mít to, na co myslíš. Snad ještě ovládáš ten lehký dotyk, který povalí na záda šedesát centů kamene.“
„Myslel jsem, že sochy nemají pohlaví.“ (Ve skutečnosti zdaleka nebyl tak hloupý.)
„Je to tak snadné,“ řekla kočka. „Necítíš, jak se kámen vrací ze sochy do skály, neslyšíš ty návaly krve, to dunění, ze kterého povstávají pohoří?“
„Od čeho mám tak bílé ruce?“ zarazil se Pavel. „Vypadá to jako od sádry.“
„Jak ses teď mohl pustit?!“
„Myslím, že je tam nějaký nápis.“
„To jsi muž, když se neumíš milovat přes kámen?!“
„Je to nápis. Jedna-devět-devět-sedm.“
„Nedívej se tam!!!“
„Tisíc devět set devadesát sedm. M-A-D-E- I-N- U-S-A.“
„Rozmysli si, co řekneš!“
Za pahorkem se objevila Jana. Zapínala si džíny.

„Čekáš tu dlouho? Co má být tohle?“
„Atrapa,“ řekl Pavel a dlouhým polibkem se vrátil ke své málem podvedené ženě.

PŘÍŠERY

V této scénce vystupuje sbor příšer, které potkali Argonauti na cestě za zlatým rounem a zpátky. Příšery se vyjadřují jako v prologu nějaké divadelní hry: velmi dlouhé hry, jak se dá soudit z didaktického tónu, který zvolily pro svůj výstup. Možná má ale tento tón pouze umocnit hrůzný dojem, který se v nás pokoušejí vyvolat.
Báje o Argonautech, kteří vypluli za zlatým rounem, je dobře uspořádanou přehlídkou nestvůr. Ukázalo se, že vznikla pro potřeby vyučování přírodopisu na jedné střední škole v Iólku. Následující text je doslovným záznamem představení, které nacvičil učitel zoologie pro výroční akademii zmíněné školy. To vysvětluje, a snad i omlouvá, poněkud neumělý verš.

Předzpěv

Sbor příšer
(všechny příšery pohromadě)

Mluví k vám nestvůry Černého i Marmarského moře
zvaného Propontis,
též moře Středozemního se všemi ostrovy a přilehlými kraji,
též moře Egejského, Jaderského a dalších
odlehlých končin vašeho těla a duše.
Mluví k vám ti, kterým povinnost velí
objevovat se na určených místech,
ne snad proto, aby svými bizarními těly
omlouvali jednotvárnost obzoru
(jak rádi bychom posloužili krajině i poutníkům!),
nýbrž jako zadky vašich kopanců a
zátylky vašich facek,
tedy jen proto, aby mohli být
vypískáni a zbiti,
s posměchem zahnáni do temnot Tartaru,
anebo lapeni v ohavné vzpomínce
anebo nuceni polykat maso
pro potěšení bohů.
Dnes je nám alespoň na chvíli dopřáno
ukázat se a vidět vás zblízka
bez těchto fatálních následků:
to je milosrdenství předzpěvu.
Až se zde setkáme podruhé
(na konci pátého dějství),
bude to schůzka na prahu smrti.
Teď ale slyšme Fínea krále.

Král Fíneus
(představuje se nám v podobě trojhlavé příšery: uprostřed hlava starce, po stranách hlavy Harpyjí; vypadá tak trochu jako král Lear se svými dcerami)

Když jsem byl thébský král,
míval jsem jednu jedinou hlavu.
Ta měla obvyklé spojení
s jediným ze všech těl,
jež tehdy chodila po světě.
Nebylo to ovšem toto tělo,
které se marně snaží
sebrat své zhroucené obrysy
a v nich se postavit vašemu pohledu,
takže mu stále nechtěně uhýbá
někam do ztracena.
Bylo to zdravé a urostlé tělo
mladého muže a posléze starce.
Pak přišly tyto strašlivé Harpyje.
Jednoho dne,
anebo ještě dřív, protože jsem to možná
zpočátku nepozoroval,
se staly průvodcem onoho těla,
přeměňujíce je na toto tělo:
ano, nejdřív měly asi
nevinnou podobu tiku nebo vředu,
který se pomalu rozrůzňoval a rostl,
až dostal křídla a dvojitou tvář.
Od té doby
nemohu jíst, pít, spát ani myslet,
nemluvě o mnoha podružných věcech.
Chci kupříkladu sníst
průsvitný plátek eidamského sýra:
tak prostou věc
ty stvůry nestrpí, utrhnou mi ho od úst,
rozsápou, pokálí, vyválí v blátě
k nepoznání a k pláči.
Nebo chci myslet na svoje blízké,
a jejich spáry hned uchvátí vzpomínku,
rozsápou, pokálí, vyválí v blátě,
zmocní se jí a hodí mi zpátky
kus páchnoucího masa.

Harpyje
(ohyzdní ptáci přeruší Fínea)

Máte-li na rtech
povzbuzení či slova útěchy,
vraťte je zpátky. Neproniknou k němu.
To je náš úkol: nedovolit věcem
podvádět starcův důvěřivý zrak,
hmat, čich, sluch, chuť, vždy přítomnou
náchylnost k důvěře
a další snadno zranitelné smysly.
Je naším úkolem všechno mu rozbalit,
tak aby rozpoznal
pravou podobu věcí.
Věřte, že brzy, nejpozděj
v pátém dějství,
také vy uvidíte líp,
a marně budete vzpomínat
na svoje nynější vjemy
jak na ztracený ráj.

Sirény
(staré dámy v kloboučcích s umělými třešněmi; v jejich vyšeptalém hlase ještě slyšíme ozvěnu zpěvu, který v lepších dobách neomylně vedl lodníky na útesy)

Teď ale na veselejší notu!
Na notu nápěvu, který se rozléhá
v ulitě Messinské úžiny,
v ulitě, jejíž nejhlubší záhyby
mizejí ve vlnách Léthé.
Jsme živá těla tohoto nápěvu,
příjmením Sirénai:
jeho mrtvá těla
najdete vklíněna v pobřežních skalách.
Rozkládají se a tímto způsobem
zpívají s sebou.
A vy jste prozatím jeho nic netušící těla.
Jednoho dne, přesněji v pátém dějství,
také vy poplujete kolem našich břehů.

Symplégady
(dvě nevzhledné ženštiny, v nichž ihned poznáváme pohyblivé skály, které rozdrtily dvě stě osmdesát sedm lodí, šedesát vorů a tři nafukovací matrace)

Jsme Symplégadské skály,
též Plankty neboli Kyaneai,
(srazí se)
jsme ty, kterým je dáno
srážet se a zas se oddalovat
(vzdálí se)
u bran Černého moře.
Ukažte nám druhou tak krutě rozpolcenou bytost,
(srazí se)
že její úplnost zná jenom podobu
(vzdálí se)
zkázonosného třesku.
(srazí se)
Jsme Symplégadské skály,
zvané též Srážející se,
(vzdálí se)
podle těch krátkých spojení
(srazí se)
ve vodní tříšti,
(vzdálí se)
podle těch objetí, kterých se účastní
medúzy, koráby, ryby i lidé
podle rozmaru bohů.
(srazí se, vzdálí se, srazí se, vzdálí se)
Také vy budete jednou chtít proplout
do Černého moře.
(srazí se)

Stymfalští ptáci
(čtenář by se měl mít na pozoru před jejich vystřelovacími péry, před péry z bronzu, která usmrtí býka i hrdinu na vzdálenost dvou kilometrů)

Slyšte zpěv přicházející z nebe,
ze sféry, která je odlitá z bronzu
a má své slunce z lesklého bronzu,
růžová svítání v podobě
řinčení bronzového plechu
a rudé bronzové bouře.
Jenomže co je to všechno platné,
když na světě není
jediná stará dáma,
aby nám sypala zrní,
ani to zlaté z pozemských klasů,
ani to obyčejné bronzové,
a není jediný pár
třeba už dávno zesnulých milenců,
jimž by se líbil náš zpěv.
Všude jen rekové s bronzovou kůží,
kterou tak snadno pronikají
hroty pernatých střel.

Apsyrtos
(působí poněkud roztěkaně od té doby, kdy ho jeho sestra Médeia nechala zabít a po kouscích naházet z paluby do moře, aby zastrašila své pronásledovatele)

Ubohé Sirény, ubohé Symplégades,
atrakce připravené bohy
hrdinům plujícím za rozptýlením.
Vkládáte do těchto setkání
všechnu svou naději a lásku,
a přece pro ně jste nanejvýš příslibem
úplně jiných slastí.
Já jsem však hraniční kámen,
za kterým není už nic
než pustá vodní pláň,
na níž se žádná z někdejších nadějí
nehlásí ke svému naplnění.
Jsem Apsyrtos, nejodpornější z nestvůr,
zrazen a vydán únoscům rouna,
zabit a na kusy rozsekán,
do moře rozmetán,
jsem Apsyrtos neboli Rozptýlený,
a v této pravé podobě
jsem v téže chvíli přítomen ve všech
končinách Černého moře
a děsím ty, kterým uvíznu v sítích,
ani ne tak svým počtem
jako spíš
svou strašnou nevinností.

Sbor příšer
(v tomto zpěvu už učitel zoologie bezostyšně opisuje ze Sofokla)

Seber se, hochu,
ach neber si to tak,
to bys nás rozladil, Apsyrte krásný,
to bys nás zklamal, příteli vln!
Podívej, něco nám nohama cuká,
vidíš, jak křepčí Fíneus král,
pajána, pajána, divoký tanec,
pajána, pajána, veselý zpěv!
Neberte vážně nic, co se říká
vázanou řečí: vždyť vlny slov tam ke břehu žene
rytmus, nic víc.
Například nikdo z přítomných neví,
co přijde v pátém dějství:
možná si nás prohlédnete zevnitř,
anebo obráceně,
možná o nás napíšete báseň,
anebo obráceně,
možná se spolu tanečním krokem
v podvečer sejdem na vašem dvorku,
my vaše domácí zvířátka,
vy naši laskaví páni.
Anebo obráceně.

Učitel zoologie
(oblíbený pedagog se odděluje od sboru příšer a předtančí s nápisem „Oznámení“)

První, druhé, třetí a čtvrté dějství
navždy odpadá
pro vaši indispozici,
páté a poslední dějství začíná
na konci této strofy.

KONEC