(autor | kniha)

Předmluva

Tato kniha obsahuje téměř stovku článků, esejů, mikroesejů, reflexí, recenzí atd. z let 1987–94 (a třináct dalších z pozdějších let, dosud knižně nevydaných). U každého z nich je uvedeno místo a rok vzniku, a pokud vyšel tiskem, i citace. Snažil jsem se jednotlivé články s výjimkou posledních řadit za sebou ne chronologicky, ale tak, aby tematicky podobné byly pokud možno vedle sebe. To se podařilo jen zčásti, už vzhledem k tomu, že se točí jen kolem několika málo témat (biologické paradigma, společenské struktury obhospodařující nauky a jejich psychologie, vztahování se lidské psýchy ke světu, zvláště živému, vztahy mezi věděním a mocí, mezi archaickým a vědeckým myšlením, lokální specifika) a jejich kombinací, což zcela smysluplnou lineární strukturu vylučuje. Rovněž se některé náměty vícekrát opakují z různého aspektu a knihu lze sotva označit za logicky konzistentní. Vzhledem k tomu, že oba motivy, opakování i logická inkonzistence, jsou světu bytostně vlastní, nepokládám to za chybu. Kniha se také asi bude jevit jako konglomerát popisů, podivných konstatování a paradoxů. Myslím si, že deskripce je obecně lepší než interpretace (oboje je v zásadě totéž, ale v některých situacích je na prospěch oba prvky rozlišovat) a interpretace je lepší než pokus o reformu; pokud se týká paradox, je lépe se v nich zabydlet dříve, nežli se paradoxa zabydlí v nás. Textům může být zajisté vytýkána přemíra nečeských slov a prosakující německá syntax. Je to všechno pravda, ale ve vlastním životopise také nelze radýrovat podle přání a s texty je to v posledku jako s agrárními plodinami – co se urodí, to se urodí.

Stanislav Komárek
Praha, květen 2000

Doudlebia jako fenomén a Doudlebia jako osud

R. Š. Fuchsovi

Pojem Doudlebie, pocházející původně od J. Sádla, není, jako mnoho jiných pojmů, nejšťastněji zvolený. Byl však už jednou zaveden a vzhledem k tomu, že žádný z dosavadních částečných ekvivalentů (například jižní Čechy) geograficky i jinak nepotrefuje zcela meritum věci, bude lépe se jej pro účely tohoto článku přidržet. Název sám pochází ze jména dnes již zmizelého slovanského kmene Doudlebů. Doudlebie tvoří v rámci Evropy dosti kompaktní a dosti pozoruhodný celek ve smyslu tvářnosti krajiny i tvářnosti duší jejích obyvatel. Jako hranici celé oblasti bych jmenoval zhruba linii Rozvadov – Horšovský Týn – Přeštice – Orlík – Mladá Vožice – Jindřichův Hradec – Waidhofen a. d. Thaya – Zwettel – Linz – Passau – Deggendorf (přičemž poslední tři jmenovaná města do ní sama nepatří) – Cham. Tento kraj, tvořený až na nepatrné výjimky kyselými krystalinickými substráty moldanubika, má i svůj charakteristický reliéf – náhorní roviny, ať už mírně prohloubené (jihočeské pánve) či mírně vypuklé (šumavské pláně) s hladinou podzemní vody při povrchu nebo pokud možno ještě kousek nad ním. Oblast obecně slyne vlhkostí, mlhavostí a chladem, má asi v rámci střední Evropy největší hustotu vrchovištních rašelinišť a po spatření Skandinávie nelze než konstatovat, že tato činí dojem Doudlebie roztažené nade všechny meze.
Dosti omšelá moudrost pravící, že duše lidu je genuinním vyjádřením povahy kraje, platí pochopitelně i pro zkoumanou oblast. V její mentalitě je cosi bytostně vlastního němectví (ať už je obcovací jazyk německý nebo český), určitá rozšafná těžkopádnost, vážnost a nedostatek smyslu pro jinotaje, prostě schopnost činit vše pouze „tierisch ernst“. I typologický ráz obyvatelstva se zhusta pohybuje na okrajích nordického typu v širším slova smyslu, ovšem ve staré německé terminologii většinou „nachgedunkelt“. Většina z nich má světlé oči a v dětství namnoze i vlasy. Přistěhovalectví a cizích genetických vlivů je minimálně – z Doudlebie se vždy spousta obyvatel vystěhovávala (často směrem Praha, Vídeň, Mnichov, Norimberk atd.), nepřistěhovával se prakticky nikdo (je to pěkná paralela k vodopisným poměrům – vytéká tu také mnoho řek, nepřitéká žádná). Raději zde nedám půdu dnes módnímu teoretizování o keltských vlivech – je však rozhodně pozoruhodné, že dudy se co typicky keltský nástroj uchovaly do nedávných dob kromě Skotska jen na Domažlicku.
Mentalita Doudlebie je velmi chudá na humor – pokud se v náznacích a rudimentech vyskytuje, pak jen poměrně šibeniční a černý, někdy jen izolované jizlivosti. Lépe než dlouhé teoretizování věc doloží lidový vtip z okolí Litschau, byť překladem mnoho ztrácí:
Kmotr Huberbauer a kmotr Oberbauer jdou v neděli z kostela:
H: Nafoukla se mi kráva.
O: To mně loni taky, a léčil jsem ji aspirinem.
Za týden, táž scéna:
H: Ta kráva chcípla.
O: Ta moje tenkrát taky.
Lidová poezie je melancholická, hudba na samé hranici durovosti. Některé pojmy jako by zde neexistovaly – třeba rozpustilost, rafinovaná poživačnost a většinou ani sebereflexe – ta je vyhražena odrodilcům a těm, kdo byli čistou kulturou místních obyvatel vypuzeni. Obecná utaženost má dobrý důvod – pokud někdy v dějinách povolila, věc skončila nikoli sladkým užíváním světa, ale třeba sodomiálním spuštěním adamitů (poslední centrum: Val u Veselí n./L.).
Doudlebia naturaliter reformata – a to i přes to, že celé území, na české, rakouské i bavorské straně, bylo zcela a bezezbytku rekatolizováno. Je pozoruhodné, že reformaci, zejména kalvínského typu, se nejlépe daří v chladnějších a podmáčených krajích typu Skotska či Holandska (jen pro ilustraci jako pars pro toto: holandské aardeg – roztomilý – odpovídá etymologicky německému artig – způsobný, dobře vycepovaný). Je vůbec myslitelná reformace polopouštní nebo alespoň středomořská? Asi ne.
Obecně je v doudlebské oblasti kladen velký důraz na dobrou pověst, dobré mravy, místní zakořenění; celková atmosféra je pro vzájemné sledování a buzení zdání těžko dýchatelná. Ač má celá oblast v rámci Čech (i Rakous a Bavor) zdaleka nejmenší příjmy, má zdaleka největší úspory – spíše než excesivní přičinlivost je zde doma excesivní šetrnost. Kriminalita je v jižních Čechách nepatrná, per capita asi třikrát nižší než v Praze a daleko nižší než na českém či moravském severu. Hrdelní zločiny jsou pak naprostou výjimkou. Akcentovaný smysl pro formu se kupodivu nepojí se smyslem pro okázalost a reprezentaci. Pokud věc poněkud přeženeme do dimenzí karikatury, liší se doudlebská zabijačka od jihomoravské asi následovně: zatímco na jižní Moravě je přikoupen v tichosti ještě jeden vepř a vystrojena reprezentativní hostina pro široký okruh známých, „aby viděli“, a to i za cenu částečného zruinování, odpovídalo by doudlebské mentalitě rozšířit čtrnáct dní před plánovaným termínem zprávu o vepříkově onemocnění a posléze i o jeho úmrtí. Tento je pak v naprosté tichosti zabit, jitrnice uskladněny a konzumovány v homeopatických dávkách. Silné je i puzení k autarkii – byl to odnepaměti kraj drobných zemědělců a řemeslníků, prakticky bez proletariátu a bez průmyslu, i dnes ostatně slabého.
Dalším výrazným rysem doudlebské duše je výrazný religiózní či v novější době i parareligiózní náboj, většinou spojený s reformátorskými tendencemi. Zvláštní pomalý, nezištný, ale přesto fanatismus. Ne nadarmo sahají Hus, Štítný, Chelčický, Koniáš i někteří zcela recentní strážci ideologií svými kořeny na český jih. České Budějovice slynuly nejen množstvím věrných katolíků, ale i fanatických komunistů a právě z tohoto města pocházela většina právníků řídících procesy padesátých let. Suchá a poněkud prostoduchá upřímnost se nezřídka pojí s touhou po poznání a vědychtivostí a Doudlebie je ideálním substrátem pro venkovské koumáky a jedině tam je myslitelný chalupník znalý teorie kuželoseček (v Podkrkonoší snad také, ale tam by v ní v rámci místní blouznivosti viděl spíš něco pseudomysticky symbolického). Navzdory podobným klimatickým charakteristikám se Doudlebie výrazně liší od Českomoravské vysočiny s jejím lokálním typem pošetilců a geniálních lyriků typu Reynka, Březiny či Floriana. Snad proto jsou města jako Jindřichův Hradec či Pacov podivně neproduktivní – asi jako uzlové body na rozkmitané Chladniho desce.
Janusovská tvář Jihočecha či jeho německých bratří ukazuje na jednom obličeji tvář pomalého, leč v souladu s přírodou a přirozeností věcí žijícího a cítícího sedláka holečkovsko-klostermannovského typu, na druhé pomalého, leč důkladného reformátora či ideologa s plíživou posedlostí bez vnitřní brzdy, obojí v špízbýrgrovském zarámování. V podstatě je to tvář jedna. Odi et amo.

Praha, 1993; Tvar 4/95: 13

Příroda a společnost

Pohled lidské společnosti na živou přírodu podléhal v průběhu různých historických období velmi značným změnám. Každá lidská společnost o sobě více méně otevřeně prohlašuje, že mezi ní a přírodou existuje určitá analogie. Tím v podstatě podepírá svou legitimitu, protože vědomí o tom, že příroda funguje „správně“ a lidská společnost, chce-li být „legitimní“, by měla být jejím obrazem, je zřejmě prastaré. V praxi ovšem dochází k obrácení této závislosti a k interpretaci přírody skrze lidskou společnost. Z rozmanitých jevů, které živá příroda nabízí, si ta která dějinná epocha vždy vybere ty, které jsou v souladu s jejím náhledem na sebe samu.
Mytologický pohled na svět, obvyklý u přírodních národů a táhnoucí se až do antiky, interpretuje celý kosmos analogicky k člověku a jeho tělu. Pohled na zvířata (a někdy také na stromy a nápadnější rostliny) je u přírodních národů v zásadě stejný jako pohled na člověka – jsou to samostatně jednající subjekty, nadané zhruba týmiž schopnostmi a mající přibližně tytéž problémy jako lidé. Zbytky tohoto náhledu jsou vidět podnes v evropských pohádkách. Svět lidí a svět zvířat se prolíná, totemová zvířata jsou zakladateli rodu a kmene, proměny v obou směrech jsou spíše pravidlem než výjimkou. Často vidí tyto národy u zvířat i rodovou strukturu a příbuzenské vztahy, ovšem v jiném smyslu, než jak je dnes chápeme my (například jestřáb je mladším bratrem orla). Tento pohled pomalu odeznívá s rozvojem antické filosofie a s přechodem antiky do středověku nabývá na významu koncepce křesťanské filosofie a teologie, která vede jasnou dělící čáru mezi přírodou a člověkem. Smysl živých bytostí je zde odvozován od Boha jakožto stvořitele, někdy ovšem značně antropocentricky (Boží úmysl ve vztahu k člověku). Nezřídka jsou ve zvířatech hledána a viděna ztělesnění různých křesťanských ctností či neřestí. Symbolicko-mystické chápání živých tvorů se táhlo až hluboko do novověku a ještě Swammerdamovy práce o hmyzí anatomii ze 17. století jsou tímto duchem prodchnuty. V živé přírodě je spatřována hierarchie obdobná hierarchii feudální, tento obraz přírody je stejně stacionární jako obraz tehdejší společnosti. I tyto představy se vyskytují v podobě různých „scalae rerum“ až do 18. století (Bonnet). Ve středověku stále ještě persistuje v určitém smyslu náhled na zvířata jakožto samostatné subjekty, například i soudních procesů, jak o tom svědčí některá justiční akta té doby.
Po renesanční reminiscenci mnohých antických názorů přináší doba baroka a osvícenství novou korekci středověkého pohledu na živé organismy. Stejně jako absolutistický stát či stroje tehdejších konstruktérů je i zde živá příroda naprosto neměnná, mechanická a zbavená jakékoliv analogie s člověkem, nevzniká v ní principiálně nic nového (tento pohled vede až k teorii preformace). Zatímco předchozí epochy se zabývaly přednostně zvířaty člověku nejbližšími (a také nejnápadnějšími), to jest obratlovci, přesunuje se v této době zájem především na hmyz, který mnohem lépe splňuje žádoucí představu zvířete-stroje než savec nebo pták. Objevení, či lépe řečeno uvědomění si časové dimenze vede paralelně v umění ke vzniku romantismu, ve společenských vědách k zájmu o archeologii a v biologii k zvýšení zájmu o fosilie a posléze o paleontologii vůbec. Spolu s vědomím o kvalitativní odlišnosti minulých dějinných epoch od doby tehdy současné se prosazuje i uvědomění si kvalitativního rozdílu minulých geologických období s jejich charakteristickou faunou a florou oproti přírodě dnešní. Středověké a raně novověké interpretace fosilií (jako „lusus naturae“ v kamenech, v nejlepším případě jako pozůstatky potopy; ještě Linné byl pevně přesvědčen, že fosilizované druhy žijí podnes někde v odlehlých krajinách zeměkoule) jsou v úzké korelaci s tehdejším statickým pojetím společnosti a dějin. S postupující sekularizací společnosti stále ustupuje interpretace živé přírody skrze Boha a v šedesátých letech minulého století se objevuje myšlenka přírodního výběru, boje a konkurence u Darwina a Wallaceho. Tento moment je mimořádně hodný pozornosti, protože oba autoři žili právě v průmyslově nejvyvinutější zemi tehdejšího světa, kde měli obdobné vztahy mezi lidmi takříkajíc stále na očích. A stejně jako v tržní společnosti zmíněné fenomény přispívají k jejímu růstu a zdokonalení, byla Darwinem a pozdějšími generacemi jeho následovníků přírodnímu výběru a konkurenčnímu boji přisouzena hlavní a později zcela monopolní role při vývoji a zdokonalování živých organismů. Základní vlastnost druhu – kompetice s ostatními o materiální zdroje – je překvapivě shodná s cíli občana industriální éry. Je příznačné, že existence těchto jevů v přírodě, která nemůže ujít ani poměrně povrchnímu pozorovateli, se stala zřejmou teprve v okamžiku, kdy se konkurenční myšlení a jednání objevily v sociální sféře. Všichni dřívější pozorovatelé viděli v přírodě především důmysl, harmonii a vzájemnou propojenost a nepostradatelnost jednotlivých druhů. A. Portmann dokumentuje tuto změnu ve smýšlení na dobových ilustracích antropoidních opic. Zatímco orangutan doby osvícenské má většinou lidské rysy, stojí na dvou nohách a nezřídka drží v ruce i nějaký jednoduchý nástroj, je jeho soukmenovec ze sedmdesátých let minulého století nesrovnatelně zvířečtější, dravější a agresívnější. Projekce společenských jevů do přírody je ještě mnohem zřetelnější v literatuře. Zatímco zvířata z Tolstého povídek jeví typické vlastnosti ruské duše a jejich život probíhá v intencích služby, utrpení a sem tam nějaké vášně, jsou zvířecí hrdinové E. H. Setona osrstněnou inkarnací amerických selfmademanů s jejich tvrdostí, vytrvalostí a smyslem pro fair-play.
Bohatá divergence umělých škol i společenských koncepcí na přelomu století má svou protiváhu i v pestrosti názorů tehdejší biologie, v níž se znovu objevují i vitalistické a neolamarckistické koncepce. S jistými obměnami trval tento stav až do konce druhé světové války. Samostatnou kapitolou je náhled na živou přírodu ve stalinské éře SSSR. Nová koncepce biologie, šířená stejně jako ostatní ryze politické doktríny násilím a reprezentovaná jmény jako Lysenko či Lepešinskaja, opět zavrhuje myšlenku konkurence a přírodního výběru a nahrazuje ji „přizpůsobením se prostředí“ (ostatně adaptace ve všech možných podobách je pro biologické myšlení 20. století jev zcela příznačný). Tato „nová biologie“, někdy neprávem označovaná jako neolamarckismus, je přímo školským příkladem paralelního vývoje politicko-sociálních a biologických koncepcí (právě v tomto případě jako v jednom z mála byla biologická doktrína vědomě upravována podle politické). V západním světě se po druhé světové válce neobyčejným posílením anglosaského vlivu téměř jednoznačně prosadil neodarwinismus ve svých různých podobách. V poměru k darwinismu předchozích dob a jiným v zásadě mechanistickým koncepcím je zde nápadný důraz kladený v teorii na náhodnost, bezcílnost a tím implicite i absurditu přírodního dění. Společenské paralely jsou zde nasnadě.
Čím blíže k současnosti, tím obtížnější je reflektovat náš pohled na živý svět. Je zcela nesporné, že živá příroda je v každé době sledována optikou struktury té které společnosti a jejích myšlenkových proudů, přičemž jsou z ní vybírány či do ní implantovány ty jevy, které „společenské klima“ té které epochy odrážejí a potvrzují. Ty „nežádoucí“ unikají i přes svou nápadnost pozornosti (připomíná to známou historku o Bernardu z Clairvaux, který v meditacích přehlédl Ženevské jezero, kolem něhož dva dny putoval). Jak uvádí A. Koestler, nikdy není nedostatek argumentů pro podporu jakékoliv teorie, již jsme z toho či onoho důvodu přijali za svou. Pokud se myšlenky tomuto „společenskému klimatu“ cizí přece jen objeví, jsou pokládány za scestné, či v nejlepším případě nezajímavé a s jejich nositeli je podle toho i naloženo. Až teprve před přicházející změnou společenské atmosféry se tyto neortodoxní pohledy stávají častějšími (často nezávisle u mnoha autorů), všeobecně pochopitelnými a posléze jedinými správnými.
Ač se živý svět nás obklopující za posledních pět tisíc let změnil jen zanedbatelně, je s podivem, jak rozmanité aspekty jsou na něm hledány a posléze i nalézány. Například sociální život včel, jev lidem od nepaměti blízký, byl chápán naprosto diametrálně odlišně. Přírodní národy, pokud jim vůbec věnovaly pozornost, vidí ve včelách nejspíš něco jako rod či kmen, který si snáší společně zásoby a brání je (pozoruhodným pozůstatkem tohoto pohledu je německý výraz pro včelstvo – Bienenvolk). Teprve se sociální diferenciací lidské společnosti, zhruba v antice, je pochopeno centrální postavení královny, či podle tehdejší koncepce krále. Středověk viděl ve včelách obraz idealizovaného státu či jiné lidské společnosti. Krásným dokladem toho je dílo dominikána Tomáše z Cantimpré Bonum universale de apibus, kde vypravuje víceméně smyšlené historky ze života včel jako mravní naučení svým řádovým bratřím (takováto literatura nebyla tehdy chápána pouze jako básnická licence, ale jako skutečný výraz autorova názoru na svět). Teprve industriální společnost mohla dát vznik pohledu na včelstvo jakožto důmyslnou organizaci, zajišťující druhu materiální převahu v konkurenci o nektar a pyl s jinými, samotářsky žijícími druhy včel.
Je pravděpodobně zcela nemožné se od naznačeného způsobu chápání přírodních jevů úplně oprostit a snad by to nebylo ani žádoucí. Je ovšem nezbytné si tuto tendenci vždy uvědomovat a nechtít momentálním výsledkům tohoto úsilí po spatření sebe sama v přírodě přiřknout absolutní a konečnou platnost.

Vídeň, 1988; Sci-Phi 1/91: 58–61, Tvar 6/93: 9

Prameny kreativity

Pojmy přírody a kultury byly stavěny už od pradávna do protikladu. Už u přírodních národů se objevuje nutkavá potřeba odlišovat se od ostatního světa i od „přírodního“ typu člověka, o čemž svědčí třeba i záliba v umělých deformacích lebek, tetuážích, inkrustacích zubů etc. Čím více produktů civilizace vytváří, tím samozřejmější se substanciální odlišnost a protikladnost přírody proti kultuře zdá. Nikdy snad nebyla tato antinomie tak naléhavě pociťována, jako právě v naší éře ekologických hnutí. Přesto podléhají lidské artefakty téměř stejným „evolučním“ zákonitostem jako objekty živé přírody. Obecná tendence ke zvětšování, komplikování, odcizování se původnímu zaměření, přibývání samoúčelných prvků a konečně produkce „patologických“ forem a vyhynutí se objevuje ve zcela podobné formě u obou. Jako dobrý, ale zdaleka ne jediný příklad by mohla sloužit třeba evropská architektura: z celkem nenápadného, střízlivého, geometricky pravidelného románského slohu se vyvíjí gotika, která s postupem doby stále více komplikuje systém žeber ve svých klenbách, kružby oken i ostatní dekorativní prvky za současného zvětšování velikosti staveb. Téměř zcela náhle pak dochází k „vyhynutí“ tohoto stylu (vztahuje se vždy na jedno území, ne na celou Evropu) a přichází opět střízlivá a geometricky pravidelná renesance. I u ní dochází přechodem v baroko postupně k odbourávání pravých úhlů, ohýbání říms a přibývání ryze ozdobných elementů, až k excesívním formám rokoka. Po jeho „vyhynutí“ přichází zase střízlivý sloh klasicistní. Snad není na škodu poznamenat, že tyto tendence lze v nekomplikované podobě na lidských artefaktech pozorovat hlavně v tradičních společnostech, v Evropě tak do roku 1800. Ne že by snad později mizely, ale stávají se v důsledku industriální produkce a prudké výměny informací méně zřetelné a málokterá linie trvá bez přerušení tak dlouho jako v dobách předešlých. O. Koenig ukazuje velmi zajímavě existenci rudimentů, atavismů, konvergencí a jiných z živého světa známých jevů i na lidských produktech, konkrétně na vývoji ošacení (zejména vojenských uniforem) či dopravních prostředků (kočáry, železniční vagóny). Není bez zajímavosti pozorovat například přechod od „výstražného“ zbarvení (nejen uniforem, ale i třeba válečných lodí) k „ochrannému“ okolo přelomu století. Určité tendence procházejí v některých obdobích mnoha odvětvími techniky, aniž by měly nějakou velkou příčinnou souvislost s funkcí vyráběných produktů. Vysoké a tmavé formy aut, psacích strojů, telefonů etc. z dvacátých let byly později v průběhu našeho století vystřídány tvary nízkými a světleji zbarvenými (u aut to mohlo mít význam pro aerodynamiku, u psacích strojů už méně). Tvary karoserií aut (včetně typů už „vyhynulých“) si nezadají třeba s vnější morfologií brouků – obě skupiny lze velmi dobře klasifikovat, rekonstruovat jejich vývojové linie či vypracovávat klíče k jejich určování. Při bližším ohledání kteréhokoliv lidského artefaktu shledáváme, že se do jeho vnějšího vzhledu promítají dva aspekty – funkční a „mimofunkční“. Účelem tohoto „mimofunkčního“ ovlivnění jejich vzhledu je vlastně imponování estetickými či módními kvalitami, ať už majiteli samotnému, nebo jiným osobám (a většinou oboje zároveň). U lidských produktů nedělá pochopitelně odlišení těchto obou aspektů žádné obtíže. Ty nastávají teprve při snaze reflektovat nějakým způsobem tyto jevy i v živé přírodě. Podle právě panujícího paradigmatu je náplní existence všech živých organismů maximální rozšíření vlastního genomu a kompetice o energetické zdroje. Toto je poučka, o jejíž pravdivosti je nepřípustné pochybovat (nebylo to sice nikdy ex cathedra zvěstováno, ale platnost zde není menší než u dogmat církevních); předpokládá, že každá struktura na živém organismu přispívá nějakým způsobem k výše naznačeným cílům. U některých struktur je interpretace z tohoto hlediska velmi snadná, u jiných často velmi komplikovaná, poněkud upomínající na teorii epicyklů v ptolemaiovské astronomii. Souborně spadají tyto těžko interpretovatelné struktury pod pojem takzvaných excesívních orgánů, to jest orgánů, jejichž rozvoj přesáhl „zdravou“ míru a které se stávají svému nositeli v praktickém životě ve značném rozsahu překážkou a komplikací. Jako pár nejznámějších příkladů lze jmenovat péřové ozdoby rajek, obrovská paroží některých fosilních i recentních jelenů, vějíře pávů atp. Není pochybností, že tyto struktury hrají v životě svých nositelů nějakou úlohu (většinou jako sekundární pohlavní znaky, ať už za účelem imponování nebo vnitrodruhových bojů). Energetická investice do jejich tvorby je však přes veškerou pochybnost veliká a mnohé příbuzné druhy se zdárně rozmnožují s obdobnými strukturami nesrovnatelně menšími. Sekundární pohlavní znaky, ale i jiné „ozdobné“ struktury organismů (nemusí se to týkat vždy vzhledu, ale třeba i zpěvu u ptáků) jeví v rámci příbuzných druhů tendenci lišit se mezi sebou mnohem víc než ostatní, „praktičtější“ části těla. Představují tím víceméně „variace na dané téma“, které A. Koestler velice případně srovnává s uměním v rámci daných pravidel, třeba s hudební kompozicí. Že tyto jevy zhusta slouží k identifikaci příslušníků jednoho druhu mezi sebou, je sice pravda, ale téhož účelu by se dalo lehce dosáhnout i mnohem méně okázalými prostředky.
A. Portmann a F. Süffert upozorňovali v četných pracích na skutečnost, že živé organismy jsou uzpůsobeny k tomu, aby byly opticky vnímány. Z mnoha příkladů lze uvést aspoň ty nejdůležitější: barvy a kresby se vyskytují jen na viditelných částech povrchů, u živočichů za běžných okolností neviditelných (vnitřní paraziti, jeskynní druhy) většinou zcela chybějí. U vyšších živočichů je vždy (pomineme-li řídké výjimky) vyvinuta navenek symetrie, uvnitř tato skoro vždy chybí (u zvířat průhledných – některé ryby, planktonní měkkýši – je jí pak dosaženo čistě opticky). I některé organismy nemající prakticky nepřátel, kteří by se řídili zrakem (například vyšší houby), ukazují často celou plejádu zbarvení od „ochranných“ po „výstražná“. O jednotlivých detailech lze v tomto článku jen stěží podrobněji diskutovat; Portmannovým závěrem bylo přesvědčení, že živé organismy usilují o sebeprezentaci (Selbstdarstellung) a že jejich vnější vzhled je výrazem jejich vnitřní povahy (Innerlichkeit). Práce Portmanna a jeho žáků byly v biologických kru-
zích přijaty s rozpaky a těší se mnohem většímu zájmu ze strany filosofických disciplín.
Literatura týkající se interpretace vnějšího vzhledu a zbarvení živočichů, zejména pak okruhu problémů okolo mimikry a výstražných zbarvení, zaznamenala od poloviny minulého století několik tisíc titulů, přičemž mnoho otázek zůstává dosud otevřených nebo vyřešených jen zdánlivě. Pokud bychom tyto metody úvah, jejichž centrálním bodem jsou pojmy jako prospěch, selekční výhoda, přežití, konkurence a další, vztáhli na nějaký lidský artefakt, zněly by otázky kladené třeba nad řeckou amforou dosti podivně: Bylo účelem maleb lákat konzumenty na víno v ní obsažené? Nebo snad měly odpuzovat nevítané návštěvníky, aby právoplatnému majiteli obsah nevypili? Vzhledem k tomu, že historie, dějiny umění či estetika pracují s jinými pojmy než biologie, cítíme jejich směšnost a irelevanci. Je ovšem otázkou, zda toto roztržení skutečnosti na dvě poloviny, cementované staletou tradicí, je ku prospěchu správnému pochopení světa.
Zcela odlišné premisy přírodovědných a duchovědných oborů téměř znemožňují (snad s výjimkou občas praktikovaného mechanického přenášení metod z jedněch do druhých) smysluplné kontakty mezi nimi. K tomu přispívá i oboustranná nevraživost jejich představitelů, protože přijetí jedné metody nepřímo implikuje zamítnutí druhé. Pro nepředpojatého pozorovatele se svět lidských artefaktů jeví spíše jako „pokračování přírodního dění jinými prostředky“. Pokud nechceme člověka z ostatního světa zcela vydělit jako něco principiálně zcela a naprosto odlišného, přímo se vtírá myšlenka, že kreativita lidská a kreativita živé přírody jsou jen dva speciální případy téhož jevu a že jejich podstata bude zřejmě táž. Bylo by ostatně dost podivné, kdyby lidská tvořivost a estetický smysl spadly v době kamenné zcela neočekávaně z oblohy. Rozdíl je ovšem v tom, že lidská tvůrčí činnost je uvědomělá (i když také jen částečně a podvědomé procesy v ní hrají zásadní roli), zatímco kreativita živých organismů pochopitelně vědomá není. Další rozdíl spočívá ve skutečnosti, že lidská kreativita se zaměřuje mimo vlastní tělo na jiné, většinou neživé objekty, zatímco u živých organismů zůstává omezena převážně na ně samé (ne ovšem vždy; odhlédneme-li od zjevně účelných a nepostradatelných zvířecích „artefaktů“, jako jsou hnízda ptáků, včelí plástve, bobří hráze atd., existují třeba i komplikované a bohatě zdobené stavby loubí, jimiž samečkové australské ptačí čeledi Ptilonorhynchidae lákají samičky a imponují jim).
Vůbec není bez zajímavosti otázka, kde se u lidí vzala záliba v určitých jevech, označovaná běžně jako estetické cítění. Není tím pochopitelně myšleno zalíbení, nalézané v jídle, sexuálních partnerech, dětech a jiných pro biologické funkce relevantních objektech. Jedná se zde o radost z rytmů a určitých hudebních tónů, z barev a jejich kombinací, ze symetrie apod. Některé z těchto tendencí by se snad daly odvodit z jiných, například pozitivní hodnocení rytmů a jejich podobnost s vnějšími či vnitřními rytmy člověka (třeba srdeční puls nebo chůze), ale většina z nich nějaké jednoduché interpretaci odolává. Snaha (a možnost) zaimponovat druhému pohlaví pomocí pestrých barev je součástí toku mnoha druhů ptáků a reakce samic ukazují, že se tímto způsobem cítí osloveny. Jak už Darwin poznamenává, je dobrý důvod k domněnce, že jejich emocionální pohnutka se v této situaci podstatně neliší od naší. Určité kořeny estetiky vězí zřejmě velmi hluboko nejen v člověku, ale i v jiných živých organismech.
Analogické tendence jako u přírodních objektů a lidských artefaktů jsou pozorovatelné i u lidských produktů nemateriální povahy, například u jazyků. I zde dochází kupříkladu v průběhu času k hláskovým posunům a změnám, pro něž je obtížné najít jakoukoliv vnější příčinu. Obvyklé odůvodnění, že je tím sledována jednodušší výslovnost, neodpovídá zřejmě tak docela skutečnosti, protože zmíněné změny nepředstavují vždy zjednodušení, probíhají velmi pomalu a táhnou se napříč celým jazykem, někdy i více jazyky zároveň. Stejné povahy jsou i změny v gramatické stavbě v průběhu delších časových období. Jazyky vůbec podléhají mnoha zákonitostem typickým pro živou přírodu. Hlavní rozdíl spočívá asi v tom, že jazyky jsou na rozdíl od živých organismů „neomezeně křížitelné“. Lze tedy konstatovat, že změny v podobě živých systémů či lidských produktů, ať už materiálních, nebo imateriálních, jsou jen zčásti závislé na vnějších okolnostech. Druhou a zcela nepostradatelnou součástí je jejich vnitřní (v případě artefaktů od člověka vycházející) dynamika, nemající zdaleka jen funkčně racionální povahu. Počínaje antikou bývá zvykem zdůrazňovat účelnost a racionální komponenty jak v přírodě, tak v kultuře. Stačí se ovšem jen zcela povrchně porozhlédnout a spatříme mimo to i velké panoptikum iracionality, samoúčelu, divoké fantazie, ztráty proporcí, hýření v nejrůznějších směrech i vyložených monstrozit (tyto výrazy jsou zde míněny bez oné negativní příchuti, kterou v běžném použití mají).
Pro mnohé by byla zajisté příjemnější představa světa zcela kalkulovatelného a přehledného, ať už se to týká přírody nebo lidské kultury. Pojmy jako třeba tvůrčí fantazie či svoboda (byť i jakkoliv omezená) se do takového světa ovšem nevejdou.

Vídeň, 1988; Sci-Phi 1/91: 64–68, Tvar 1/93: 1,4

Vně dogmatu

Každý myšlenkový systém, který se pokouší vnést řád do zmatku jednotlivých jevů ve světě, musí nutně provádět značná zjednodušení. Žádná snaha vtěsnat svět do určité myšlenkové formule nebyla dosud zcela a bezezbytku úspěšná. Realita je jaksi „košatější“ než naše myšlení. Čím precizněji propracovaný a logičtěji vybudovaný je náš náhled na svět, tím větší je jeho rozpor se skutečností a tím více jevů a aspektů je nutno „amputovat“, aby celek bezezbytku odpovídal takové skutečnosti, jaká „má být“. Svět, v němž se pohybujeme, je (z našeho hlediska) nepříjemně mnohoznačný, přes všechnu intelektuální námahu vynaloženou k tomu, aby tato mnohoznačnost byla odstraněna. Čím komplexnější jsou systémy, kterými se ta která nauka zabývá (například sociologie oproti mechanice), tím protichůdnější interpretace mohou existovat. Myšlení každé doby bylo vhodnější pro některý jiný aspekt skutečnosti a odráželo jej lépe než ty ostatní. Tento fakt nebrání tomu, aby lidská společnost v té které době i podle značně jednostranných konceptů staletí žila a dosáhla v mnoha směrech významných výsledků. Jiné aspekty skutečnosti jí ovšem zůstávají cizí a komplikace, vzniklé jejich ignorací, přicházejí neočekávaně a „nezákonitě“ a vrhají se na společnost jaksi „ze zálohy“.
Myšlenkové systémy, které promítáme za svět jednotlivostí a které tyto mezi sebou spojují a dodávají jim určitým způsobem smysl, jsou vždy zbudované z nějakého jazyka, ať už se jedná o jazyk v běžném slova smyslu, řídící se gramatickými pravidly, či ať jde o jazyk matematických symbolů. Struktura těchto jazyků má proto rozhodující význam pro chápání světa, víceméně je preformuje. Paradoxa, na něž pak jeho interpretace skrze toto instrumentárium naráží, neleží pochopitelně v povaze světa samotného, jako spíš v povaze jazyka, jímž tento svět interpretujeme. Indoevropské jazyky, v jejichž prostředí se drtivá část novověké vědy formovala (počínaje řečtinou a konče angličtinou), zvlášť akcentují polární pojetí skutečnosti jejím „roztržením“ na dvojici protikladů – hmota x duch, konkrétní x abstraktní, konzervativní x progresivní atd. (Jazyky Dálného východu, zejména čínština, se svou strukturou od evropských natolik liší, že v nich vyjadřované myšlenky jsou do značné míry jiné povahy.) Ještě příkřeji formulují tuto polaritu umělé jazyky, s nimiž operují kompjútry.
Počátkem 20. století se zhroutila tato „zdravým rozumem“ podložená logika ve fyzice a rozvoj studia elementárních částic uvedl prakticky všechny jistoty newtonovské fyziky v pochybnost. Podobný krok na biologii, která ve svých tendencích následovala vždy fyziku s mnohaletým zpožděním, teprve čeká. Jako všechny ostatní nauky, má i současná biologie svůj soubor „dogmat“. Jedním z nich je výlučný tok informace (genetické) pouze směrem od genotypu k fenotypu a nikoli naopak a pochopitelně její výlučné předávání z předků na potomky a nikoliv jinak. Zajímavý námět k diskusi v tomto směru dal před několika lety R. Sheldrake, podle jehož názoru dochází k přenosu informace mezi živými organismy jinou cestou (vibracemi), a to i mezi organismy, které jsou od sebe v systému značně vzdálené. Tento způsob přenosu není podle Sheldrakea blokován ani prostorovou, ani časovou vzdáleností, děje se tedy jakýmsi „časoprostorovým tunelem“. Tato z hlediska „klasické“ biologie nepochybně kacířská myšlenka by vtipně a jednoduše vysvětlovala některé jevy, pro něž má dnešní biologie vysvětlení přinejmenším kostrbatá. „Konstrukční“ podobnost některých jen velmi vzdáleně příbuzných skupin živočichů [vymřelý řád Litpterna a koně, vlk a vakovlk (Thylacinus) aj.], kde obě skupiny dělí prostorová a v prvém případě i časová vzdálenost, přímo bije do očí. Vysvětlení této detailní shody shodným způsobem života a tudíž i přírodního výběru je neméně odvážné než interpretace v Sheldrakeově smyslu. Právě tak lze v každé velké skupině organismů, jako jsou třeba motýli nebo vyšší rostliny, kromě stromovitě znázorňovaného fylogenetického systému, založeného původně u prvních především na stavbě křídelní žilnatiny, u druhých na morfologii pohlavních orgánů, pozorovat příčně k tomuto systému se táhnoucí „fenozóny“. Tyto „fenozóny“ zahrnují příslušníky různých systematických skupin, podobající se navzájem (nehledě na příbuznost) vnějším vzhledem. Konkrétně kresba křídel u motýlů a tvar listů u rostlin (oba fenomény souvisejí s přírodním výběrem jen do určité míry a nejsou jednoznačně determinovány jen prostředím) představují jevy, které se opakují ve shodné či značně podobné formě i u velmi nepříbuzných skupin tolikrát, že jakákoliv jiná interpretace působí značně násilně. Část těchto jevů lze zahrnout pod pojem mimikry v širokém slova smyslu, větší díl bývá ovšem interpretován běžně jako shoda náhodná či stejnými podmínkami ovlivněná. V této souvislosti je možno uvést i pojem „afinity“. Jako „afinitu“ by bylo lze označit sheldrakeovský vztah dvou organismů, jen málo příbuzných ve smyslu teorie descendence, ale podobných víc, než by odpovídalo náhodnému očekávání. Jednalo by se o kauzální (ne ovšem ve smyslu běžně chápané kauzality) souvislost, která není z hlediska descendence zřejmá a vysvětlitelná, stejně jako descendence nebyla pochopitelná z hlediska kreacionismu. V 18. století se zdály z kreacionistických pozic myšlenky o „přirozené“ příbuznosti organismů zavánět mystikou. Stejně působí dnes, po všeobecném akceptování evoluce, jejíž průběh v čase bývá nejčastěji znázorňován v podobě rozvětvených diagramů, pošetile myšlenka, že by vhodným znázorněním vzájemných vztahů organismů nebyl tradiční „strom života“, ale struktura víceméně síťovitá. Původní styl myšlení zde preformuje své nositele do té míry, že jakákoliv změna (jak vidíme z urputných zápasů evolucionistů minulého století) je zde velice obtížná. Kdo se někdy klasifikací živých organismů zabýval, nepochybně potvrdí, že umístění všech známých druhů určité skupiny (recentních i fosilních) s jejich pestrou směsí nejrůznějších znaků do dendogramu podle představ klasické descendenční teorie je úkol značně těžký a bývá mnohdy prováděn dosti křečovitě. Akceptování existence „afinity“ by obdobné úkony značně zjednodušilo, stejně jako akceptování descendence před lety úspěšně vysvětlilo třeba existenci rudimentů a atavismů či původ domácích zvířat. Možnost (nikoli nutnost) přenosu informace z jednoho organismu na druhý mimo cestu dnešní biologií přijatou by nápadně upomínala na jevy shrnované pod pojem takzvané „parapsychologie“, jevy existující, ale obtížně zachytitelné a opakovatelné v pokusech podle požadavku experimentální přírodovědy. V obou případech se jedná zřejmě o problém něčeho, co není méně reálné nežli ostatní jevy ve světě, není ale dobře přístupné experimentálnímu ověření a důkazům, jak jsou v dnešní vědě obvyklé. Stejně jako psychologické otázky nejsou zvládnutelné metodami obvyklými v chemii, tak i svět těchto jevů není myšlenkovým a pracovním metodám dnešního chápání přírodních věd příliš přístupný. Polárnímu myšlení vlastní třídění na přirozené a nadpřirozené, náhodné a nutné, cílené a bezcílné není zjevně pochopení světa, zejména těchto „hraničních“ jevů, ku prospěchu. Nepředpojatý pohled na evoluci živých organismů dává znát, že neprobíhala ani racionálně plánovitě (asi jako postupuje konstruktér při stavbě motoru), ani slepě a bezcílně, jako probíhá třeba vrh kostkami, ale jako kombinace obou. Na jedné straně zde vidíme nápadné příklady preadaptací a ortogeneze, na druhé straně slepě končící vývojové linie vedoucí k abstrozitám. Celý proces je provázen nečekanými zvraty a změnami ve smyslu a vývoji struktur a celých organismů. Z toho, co je nám dobře známo, jej lze tak nejspíše přirovnat k lidskému snu s jeho náhlými změnami významu a proplétáním iracionálních a racionálních prvků.
Ještě jednoho zajímavého jevu by bylo záhodno se dotknout. Již mnoho pozorovatelů se pozastavilo nad tím, že podobné jevy zhusta přicházejí nakumulovány v čase či prostoru častěji, než by odpovídalo statistickému očekávání. Tímto „zákonem sérií“, který našel široký ohlas i v lidových úslovích (Neštěstí přichází zřídka samo), se ve dvacátých letech podrobněji zabýval P. Kammerer. Jednou z jeho aplikací se zdá být i „pravidlo koincidence“, občasný výskyt stejného jevu u nepříbuzných druhů v téže geografické oblasti, přičemž jeho vznik není adaptací dost dobře vysvětlitelný. Například je to výskyt šikmých, „mandlovitých“ očí v jihovýchodní Asii nejen u lidí, ale i u orangutanů, langurů (Presbytis) a dalších opic, a dokonce i u vietnamských domácích prasat (zde ovšem mohl být výsledkem umělého výběru „k obrazu svému“). Tento jev se neomezuje jen na živé objekty, ale vyskytuje se například i u jazyků. Zde dochází často i u jazyků zcela nepříbuzných v určitém regionu ke stejným hláskovým posunům či gramatickým změnám (jako příklad lze uvést třeba vymizení infinitivu ve všech balkánských jazycích). Takové a podobné jevy lze při současném pohledu na svět přijímat pouze krčením ramen, pokud se nechceme uchýlit k osvědčené metodě jejich popírání či bagatelizování.
Počínaje fyzikou začíná být v dnešních přírodních vědách zřejmo, že pokud věda chce zvětšit šířku svého obzoru, bude zřejmě nutné revidovat některá ustálená schémata týkající se polárního myšlení, logiky, kauzality atd. Bohužel jsou některé z těchto nutných korektur stejně málo názorné a zjevně „zdravému rozumu“ odporující jako třeba neeukleidovská geometrie.

Vídeň, 1988; Sci-Phi 3/91: 46–49, Tvar 21/93: 8

Symbolické, archetypální a ikonografické prvky v biologii

Mnoho verbálních i figurálních archetypů dlouho přežívá či se opět a opět vynořuje ve světě biologického myšlení relativně nezávisle na zkušenosti pozorovatele či experimentátora právě pro svou hlubokou zakořeněnost v lidské psychice. Nejedná se zde o nějaké „dosud nepřekonané předsudky“, nýbrž o vzory myšlení člověku bytostně vlastní. Poukazem na ně lze uvést do patřičných mezí způsob, kterým biologie často sama sebe chápe jako disciplínu ryze deduktivní s naprostým důrazem na experimentální data a pozorování, bez jakékoliv předběžné zaujatosti či dokonce podvědomých operací a vlivů.
Rovněž představa vzniku života ze slizu, vlhkosti či bahna se táhne od biblického líčení stvoření člověka přes aristotelovskou „generatio spontanea“ až hluboko do 19. století. Haller (1775) předpokládá například „krystalizaci“ fétu z uterálního slizu. Proto se extrémně opozdil objev savčího vajíčka (až 1827 von Baer), které sice už roku 1797 pozoroval u králíků Cruickshank, ale jeho skutečnou funkci nerozpoznal. Pěknou ukázkou persistence archaických představ v biologické terminologii je počátkem 19. století se objevivší termín „vegetativní“ a „animální“ pól u rýhujících se vajíček, odrážející dávný polární protiklad rostlinného a živočišného, bdělosti a spánku. Podobně ožívá Hermův Caduceus, symbol jednoty světa v jeho dualitě (dva navzájem propletení hadi, z nichž červený symbolizuje oheň, zelený vodu) ve Watsonově a Crickově dvojšroubovicovém modelu DNA. Zajímavý je i původ Purkyňova termínu „protoplast“ pro živý buněčný obsah z církevního vokabuláře, konkrétně z „Adam protoplastos“ – Adam první vytvořený.
Stejně jako v církevním malířství, je zvykem i v biologických příručkách, zejména pak v učebnicích pro širší vrstvy, dodržovat určitá téměř kanonická pravidla při zobrazování nejrůznějších skutečností, ilustrujících nějaký teoretický problém. Tak například ilustrace k Darwinově teorii zahrnují téměř obligátně vedle Darwinova portrétu (valnou většinou ve věku moudrého starce s bílým plnovousem) i sérii obrázků znázorňující metamorfózu antropoidních primátů v člověka (včetně motivu postupného napřimování). Stejně tak patří k tomuto okruhu s oblibou zobrazovaných témat třeba vývojová řada koní od malých mnohoprstých předků k těm dnešním, holub skalní a různá plemena domácích holubů z něj vypěstovaná či asijská babočka Kallima jako příklad krycího zbarvení.
Novověká přírodověda jakožto speciální příklad takzvané ekleziomorfní struktury tudíž pokračuje v obhospodařování archetypů, symbolů a norem z nich plynoucích a v péči o ně, která nedělitelně k úkolům takovýchto struktur v lidské společnosti patří.

Praha, 1991; Vesmír 5/92: 276, Sci-Phi 4/92: 28, Tvar 10/93: 9

Mimikry a příbuzné jevy

Anglický výraz „mimicry“ byl použit poprvé roku 1817 Kirbym a Spencem a dnešního významu nabyl až v roce 1862 v Batesově práci, pojednávající o motýlech Amazonie. Slovo je odvozeno od řeckého výrazu „mimésis“, znamenajícího nápodobu. Antická filosofie pojímá často věci právě jako „mimezi“ idejí. Řecký výraz pro pravdu „alétheia“ znamená vlastně neskrytost, představa o víceméně skryté, „pravé“ přirozenosti věcí se však táhne rovněž od antiky až do našich dnů.
Každý klam a vnější napodobení byl od nejstarších dob spojen s velkým kvantem emocí a vyvolával vždy velkou pozornost, ať už v každodenním životě či mytologii, folklóru nebo beletrii. Stačí se jen zmínit o biblických vlcích v rouše beránčím, šamanech a tanečnících v maskách, dvojnících, padělatelích peněz a listin, podvržených dětech a podobně. Ďábel jakožto otec klamu, mámení a zaslepenosti stál od nepaměti ve zvláštním ohnisku zájmu. Hrozivou dimenzi nabývalo prožívání tohoto prastarého archetypu v čarodějnických procesech raného novověku a v jejich novodobých reprízách, tak hojných například v komunistických režimech 20. století. Zde už je rafinovanost a zlomyslnost přetvářky a podvodu tak veliká, že jen kolektivní moudrost církve či strany, zastupovaná školenými specialisty, je vstavu odhalit umně skrytého nepřítele a vydat ho žádoucí likvidaci.
Moderní pojem mimikry povstal teprve kombinací tohoto hluboce zakořeněného archetypu a Darwinova učení ve shora uvedeném Batesově díle. Pro biologické myšlení středověku problém mimetismu v přírodě neexistoval, neboť tato epocha měla ve své převážné většině vnější podobnost i za výraz příbuznosti podstat. Dostatečně známé je přiřazování netopýrů a motýlů k ptákům, velryb a sépií k rybám a tak dále. Poučné je v tomto případě i vágní rozlišování středověkého člověka mezi originálem a kopií v umění, stejně jako poměrně časté přijímání relativně hrubých a často bona fide vyráběných listinných fals v této době.
Teprve v raném novověku byly skryté aspekty živých bytostí (například vnitřní anatomie) prohlášeny za podstatné a tato tendence se stupňuje podnes (sekvence bází DNA jakožto to nejpodstatnější na organismu). V této fázi bylo brzy zjištěno, že u mnoha organismů stojí jejich vnější forma v opozici k vnitřní anatomické stavbě (delfín x ryba, vakovlk x vlk), takže mezi nimi není žádná bližší pravá příbuznost, pouze tvarová konvergence. Pakobylky či kobylky napodobující listy nemohly už být od 17. století považovány za oživlé listí stromů s nožičkami, jak je jen o sto let dříve vnímal A. Pigafetta, kronikář Magellanovy výpravy, ale pouze za hmyz, byť podivných forem. 18. století si často všímalo ochranných zbarvení a nápodob v živočišné říši, zejména „fytomimezí“, pro něž byl také Kirbym a Spencem termín „mimicry“ poprvé zaveden. U různých druhů hmyzu, často nepříbuzných skupin, byly už v první polovině 19. století občas konstatovány podobnosti čistě vizuální povahy, které byly těžko vysvětlitelné konvergencí či pravou příbuzností, i když rozlišení všech těchto kategorií bylo dosud dosti obtížné. Teprve Bates dal těmto úvahám dnes obvyklý rámec, a sice spojením s Darwinovým učením o přírodním výběru, které vysvětluje „napodobení“, například jedovatých druhů nejedovatými, selekčním tlakem predátorů.
Ač nechyběly ani kritické hlasy, převládá tento způsob uvažování o problémech mimetických jevů podnes. Jiné koncepce, které na rozdíl od anglické školy zastávala škola kontinentální (Heikertinger, Piepers a další), zmizely z obzoru po druhé světové válce, kdy anglosaská věda nabyla celosvětově vrchu, což vrhá zajímavé světlo na úzké propletení dějin vědy a dějin politických.
Dnešní teorie mimetismu souvisí úzce s teorií aposematismu, česky „výstražných“ či „varovných“ zbarvení, kterou v šedesátých letech 19. století rozpracoval A. R. Wallace. Tato zhruba říká, že špatně chutnající či jedovaté druhy živočichů často vykazují nápadné barevné kombinace (červeno-černá, žluto-černá, řidčeji černo-bílá), které pro ptáky, případně jiné opticky se orientující konzumenty slouží jako znamení, takto zbarvené živočichy (minimálně po ochutnání jednoho exempláře) nechat na pokoji. Některé experimenty ukazují, že namnoze není v tomto směru žádný učební proces zapotřebí a že vyhýbání se zvláště červeno-černým kombinacím je mnohým ptákům vrozeno. Jedná se zde o prastarý archetyp, existující i u člověka. Pomysleme jen na to, že černá s červenou je tradičně spojována s démonickými silami, červené světlo v černém orámování slouží jako varovný signál na křižovatkách a Michelangelem navržené uniformy papežových švýcarských gardistů nevykazují jistě darmo touž barevnou kombinaci, kterou vidíme třeba u sršňů.
Není smyslem tohoto článku podrobněji pojednávat jednotlivé případy mimetických jevů v přírodě, o nichž existuje obsáhlá literatura (přes tři tisíce publikovaných prací, včetně několika knih) a komplikovaná a ne vždy jednotná terminologie. Obecně se sluší poznamenat, že mimetické jevy existují téměř u všech skupin organismů, i když zdaleka ne ve stejné hojnosti. Netýkají se pouze jejich optického aspektu, ale existují i mimikry olfaktorické, akustické, hmatové a napodobování v rovině chování. Vizuální fenomény jsou však člověku nejbližší, a proto také bývají nejčastěji popisovány. Mnoho těchto jevů vyvolává i u laického pozorovatele údiv: mouchy pestřenky napodobující vosy, mravenčí hosté napodobující své hostitele, kukaččí vejce k nerozeznání podobná vejcím parazitovaných ptačích druhů, kudlanky podobné květům číhající na svou kořist, květy orchidejí, které se nechávají opylovat oklamanými samečky samotářských včel, pokoušejícími se o kopulaci, a tak dále a tak dále. Samostatnou kapitolou by byly mimetické jevy v lidském chování, mezi lidskými výrobky a vůbec v kulturní sféře, od prosté přetvářky, která patří k etologickému repertoáru i u mnoha vyšších živočichů, až po rafinované mimeze ve světě vědy, umění a politiky. Rovněž sem patří nejrůznější atrapy jak ve světě lidských artefaktů, tak ve světě živočišném.
Z pohledu neodarwinovského paradigmatu jsou zajímavé jen ty podobnosti, které aspoň jedné ze zúčastněných stran mohou přinést nějaký prospěch. Pokud tomu tak není, ač je to případ dosti běžný, je podobnost vykládána jako náhodná, protože nějaké plauzibilní selekční zvýhodnění není dobře představitelné. Známý neodarwinistický teoretik E. Mayr jistě píše právem, že mimetické jevy jsou zkušebním kamenem každé biologické teorie a ta, která je beze zbytku a bez přílišné křečovitosti vysvětlí, vyřeší jistě i všechny ostatní biologické problémy. Mimeze ve všech svých podobách je však daleko mnohotvárnějším problémem, než aby se bez hrubého násilí nechala vměstnat do jediného teoretického Prokrustova lože.

Praha, 1992; Model a analogie ve vědě… s. 159–162 (1994)