Relace podobnosti

Zážitek postřehnutí nějaké analogie mezi dvěma věcmi je jakýmsi způsobem příjemně vzrušující – náhle jsme nahlédli, „jak to je“, postřehli jejich vnitřní spřízněnost, afinitu. Ne nadarmo je v mnoha evropských jazycích významové pole pro „podobat se“ těsně vedle toho pro „líbit se, mít rád, mít vztah, mít afinitu“ (například polské podobac sie = líbit se; like, -lich germánských jazyků atd.). Odhalují se zde tedy najednou skryté přitažlivé vnitřní síly mezi věcmi, takříkajíc jejich tajné lásky a mesaliance, nahlížíme jaksi do jejich soukromí (to byla pro většinu lidí činnost vždy oblíbená). Věci samy, bez arbitrální účasti pozorovatele, vykazují tisíce nejrůznějších analogií v těžko přehlédnutelné směsici. Podobnost, která je nějakým způsobem relativní, musíme teprve „nechat vyvstat“ upřením naší pozornosti na ni. Relace podobnosti je tak široká a může zahrnovat podobnost v tolika různých aspektech, že lze těžko podat jejich výčet. Ponechme pro naše účely stranou podobnosti v matematice a ty anorganického světa (byť třeba idea krychle v kamenné soli překvapí a renesanční autoři věnovali mnoho místa obrazům měst a ruin v mramorech a brekciích či květin v krystalech antimonu či ledu na okně).
Až do descartovského obratu v 17. století byly všechny podobnosti posuzovány zhruba stejně a jejich dnešní rozdělení na náhodné a nepodstatné na straně jedné a závažné na straně druhé vnesla do přírody až novověká věda se svými náhledy na příčinnost a později i evoluci. Jedna kategorie podobnostních relací byla však už od antiky spatřována jako méněcenná, a to podobnosti barevné. Prohlášení barev za sekundární kategorie a jejich znevážení z hlediska třeba systematizace objektů je sice svým způsobem pochopitelné (vztah například mezi rajčetem a samečkem červenky je přes do očí bijící shodu dosti vágní), svět barev však má kromobyčejnou emocionální přitažlivost a vzrušivost a nechybělo na občasných pokusech je coby primární kategorie rehabilitovat (Goethe). Jakpak by asi vypadal obraz světa, postulující například zákon zachování barev namísto zákona zachování hmoty? Barevné odchylky běžných objektů typu bílých vran odjakživa velice intenzivně budily pozornost a podnes oplývá myslivecká i zoologická literatura zprávami typu „albinotický tchoř uloven v Brdech“ (že i lidské barevné odchylky – v našich zeměpisných šířkách třeba ryšavost či černošství – vzbuzují zájem i emoce, netřeba zdůrazňovat). Právě albíni různých zvířat byli zhusta obklopeni nimbem tajemnosti či neblahosti a zhusta nebyli raději ani loveni. Zde se dostáváme k motivu odchylného jakožto znamení (monstrum od monstrare – ukazovat, poukazovat). Ve většině tradičních společností byly odchylky a zrůdy a jejich narození či objevení interpretovány jakožto poukaz všestranně provázaného světa na budoucí události či minulé viny. Pocit sám se nezměnil – dnes je přetransformován do pocitu viny za narušené přírodní prostředí, vyvolávající příslušné mutace či ekologické posuny, a poukazování k přicházejícím pohromám zůstalo rovněž.
Nejrůznějších podobností v živé přírodě je nepřeberně a je obtížno, z kterého konce začít. Snad spatřováním analogií mezi lidským či zvířecím tělem a rostlinami (popřípadě živočichy) či jejich částmi. Podobnost je třeba někdy se značnou dávkou obrazotvornosti hledat (tečkované listy plicníku a struktura plic) jindy se přímo vtírá: „srdíčka“ květů r. Dicentra, „panáčkové“ květů Aceras anthropophora. Lidová i vědecká jména tyto podoby často odrážejí, ať už optické (Fungia – houbový korál, Ophioglossum – kapraď hadí jazyk, Phallus impudicus – houba hadovka, Priapulida – kmen mořských živočichů) či olfaktorické (merlík Chenopodium vulvaria). I živočichové mohou být takto interpretováni – červi r. Gordius byli na Rusi tradičně pokládáni za oživlé koňské žíně. Smrtihlav nese na sobě znamení lebky, jeden z japonských krabů dokonce samuraje v plné zbroji. Jihoamerická rostlina Passiflora – mučenka – má v různých částech květu naznačeny atributy Kristova mučení – kříž, kladivo, hřeby, trnovou korunu, kapky krve. Mnozí denní i noční motýli nesou na křídlech písmena latinské, řecké či hebrejské abecedy či arabské číslice. Všechny tyto druhy podobností se těšily živé pozornosti až do karteziánského obratu a zčásti i po něm. Vztah bylin k jednotlivým partiím lidského těla zakládal medicínskou nauku o takzvaných „signaturae rerum“ a například Giambattista de la Porta jedná ve většině své knihy „Phytognomonica“ (1588) právě o těchto typech podobností a vzájemných relací lidí, živočichů a rostlin. S úpadkem renesančního myšlení zájem o tento typ interpretací klesá a po nahlodání víry ve stvoření živých organismů a vyznění německé romantické přírodovědy v minulém století mizí ze vzdělaného světa vůbec. V našem kulturním okruhu si mohou přesvědčení o nenáhodnosti takových podobností dovolit už pouze umělci a malé děti. Pro starého Řeka muselo být ovšem spatření můry Autographa gamma, nesoucí jedno z písmen jeho abecedy, jednoznačným potvrzením dobových představ o kosmické univerzalitě řeckého jazyka i písma. Z tohoto okruhu prožívání světa je i historka o tom, že Trajánovy legie na cestě dáckými lesy údajně našly velikou houbu, na níž bylo napsáno, že už nemají táhnout dále. Naznačený způsob interpretací přírody není příliš příznivý tomu způsobu chápání fosilií, jak jej známe dnes. Mohou-li být na rostlinách obrazy lidí či jejich orgánů, proč ne v kamenech obrazy mušlí, ryb či rostlin? Ruku v ruce šly i představy o samoplození v přírodě bez nutnosti tělesné a informační kontinuity – myši na sýpce povstaly stejně jako trilobiti ve skále či lebka na zádech lišaje smrtihlava.
Postkarteziánský typ pohledu, zejména ve své darwinovské a neodarwinovské verzi, pak vybírá ty typy podobností, které má za relevantní, a dále je interpretuje. Především je to podobnost morfologická, podobnost trojdimenzionálních tělesných struktur, ať už v rámci jednoho živočicha (metamerie, chirální podobnosti v symetrii podle roviny atd.), či mezi různými (srovnávací morfologie). Jakkoli starším autorům (až do konce renesance) pochopitelně neušlo, že třeba netopýři či velryby mají vnitřní anatomii a zčásti i tělesný povrch ryze savčího typu, přece byli nakonec zařazeni k ptákům, respektive rybám, protože celkovou formou i přirozeností – život v příslušném živlu – byli podle dobových představ plně ptáky či rybami. Rozvojem srovnávací anatomie v 17. a 18. století nabyly postupně větší váhy znaky „skryté“ a strukturní a myšlenka afinity různých organismů mezi sebou se postupně mění v otázku příbuznosti, což je ovšem v době, která neoperuje s lamarckovsko-darwinovskou představou descendence, dosti vágní či spíše mystický pojem. Teprve descendenční model se svým „stromem života“ vnáší do posuzování podobností další aspekt – podobnost organismů je znakem společného původu. Podobností je však příliš mnoho a místo kýženého stromu by vytvářely strukturu spíše síťovitou. Proto je nutno některé z nich, které by přemostěními dendritickou konstrukci rušily, prohlásit za znaky ryze adaptivní, konvergence, nevyjadřující příbuznost, ale pouze adaptaci na podobné prostředí (tučňák tudíž není něco mezi rybami a ptáky, ale zcela legitimní pták s některými specifickými adaptacemi – většina případů je však méně triviálních a který znak je adaptivní a který ne, je oblíbeným předmětem taxonomických diskusí). Ještě v šedesátých letech minulého století však viděl L. Agassiz možnost přesunu druhu z jednoho rodu, čeledi či řádu do druhého, aniž by druhové vlastnosti byly narušeny (jiný typ vysvětlení pro jevy, subsumované dnes do kategorie mimikry). K výraznému nadhodnocení jednoho morfologického kritéria nad jinými došlo, zejména v botanice, ovšem už dlouho před zevšeobecněním descendenčních teorií z ryze praktických důvodů. Jak by asi dopadl systém rostlin, kdyby základním kritériem nebyla morfologie pohlavních orgánů, to jest květů, ale třeba listů? Vzhledem k tomu, že i tvar a další morfologické vlastnosti listu lze prohlásit za adaptivní jen do určité míry a listové podobnosti se táhnou křížem-krážem rostlinným systémem (za mnohé například platan x javor, břečťan x brambořík Cyclamen hederifolium, nebereme-li v úvahu celou šíři variability), nepostrádá tato otázka na pikantnosti.
Ještě v roce 1520 mohl Antonio Pigafetta, kronikář Magellanovy expedice, mít kobylky podobné listům za skutečně oživlé listy s nožičkami (ostatně tehdy ještě vyznívající středověk nebral ani otázku originálu a kopie v umění či listinných falz na těžkou váhu). Za více než dvě stě let už de Bougainville při stejné plavbě drží tentýž fenomén zcela jednoznačně za hmyz a jeho „listovou“ povahu pouze za důmyslné napodobení.
Živočichové, zejména hmyz, napodobující suché i čerstvé listí, větvičky, kůru, lišejníky, kameny a povrchy skal (ty napodobují třeba i rostliny rodu Lithops), ale i například ptačí trus či kapky rosy a desítky jiných organických a anorganických substrátů, se těšili zhruba od 17. století velkému zájmu a pojem „mimicry“ (Kirby a Spence, 1817) se vztahoval původně na ně. Tyto, v dnešní terminologii „kryptické“ adaptace nepředstavovaly obtíž pro interpretaci ani z kreacionistic­kého, ani z evolučního hlediska, protože jejich maskovací prospěch pro svého nositele je nabíledni, ať už je vyprodukoval rafinovaný Tvůrce, či přírodní výběr.
Poněkud zarážející je namnoze jejich perfekcionistické provedení, jdoucí často daleko za účelové minimum dokonalosti (B. von Wattenwyl pro ně razil pojem hypertelie – nadúčelovost, přestřelení za cíl). Například u napodobených listů jsou zároveň napodobována i místa vykousaná housenkami, chodbičky „minujících“ hmyzích larev, napadení parazitickými houbami a tak dále. Tvrzení, že tato adaptace je „přestřelená“, lze pochopitelně vždy elegantně smést tautologickým argumentem o přírodním výběru a selekčním tlaku predátorů, jakožto jediném agens jejich vzniku, ač experimentální ověření je obtížné a celá věc zůstává spíše v rovině víry.
Příroda ovšem hýří pestrými barvami, jejichž interpretace se stala zdrojem obtíží po pádu kreacionistického modelu (Bůh si může tvořit živé bytosti jak chce a za jejich eventuální extravagance není nikomu zodpovědný – může to být třeba i lidem pro potěchu, k zamyšlení, na znamení, ale v posledku počet sdávat netřeba). S otřesením kreacionistických věr a prosakováním myšlenky primárnosti materiálního profitu ze společenské sféry do přírodovědy si náhle tyto jevy žádají speciálního vysvětlení. To se stěží najde jedno univerzální a celá záležitost se rozpadá na řadu klastrů s nejrůznějším typem interpretace. Květy vyšších rostlin lákají hmyz k opylení, pestré barvy ptačích či jiných samců povstaly pohlavním výběrem ze strany samic (či i samčích soků), jindy slouží pestré zbarvení k signalizaci v rámci skupiny téhož druhu. Křiklavá zbarvení málo chutných, jedovatých či jinak nebezpečných druhů jsou výstražná (aposematická) a usnadňují eventuálním požíračům učení vyhýbat se takovéto kořisti. (A. R. Wallace, který tuto myšlenku jako první v šedesátých letech minulého století zformuloval, byl na ni přiveden barevností mnoha druhů housenek, již vysvětlit pohlavním výběrem věru těžko.) Pokud u ozbrojeného či toxického živočicha takové zbarvení chybí (včely, zmije), teorii to nijak neruší; stejně je tomu v případě opačném, kdy pestře zbarvené druhy jsou dokonale jedlé (fulgurace, pseudoaposema­tismus) – zde pak bývá křiklavé zbarvení v klidu většinou ukryto (můry stužkonosky rodu Catocala, mnohá sarančata aj.). Do tohoto schématu nezapadající příklady pestrých zbarvení – ulity mnoha mořských plžů, lastury, některé kresby motýlů – bývají pak zhusta vydávány za náhodné, nejlépe třeba jako důsledek odkládání odpadových produktů organismu.
Z tohoto úhlu pohledu jsou neselhávajícím hlavolamem houby, přehrávající všechny repertoáry křiklavých i krycích zbarvení bez zjevného účelu, za naprostého nedostatku opticky se orientujících požíračů. Stejně jako barvy rozehrávají i nejširší škálu vůní, napodobujících vše možné. Z hlediska neodarwinistického paradigmatu se jedná o jev nezajímavý, náhodný a sotva hodný dalšího zkoumání. Zcela na okraj by zde mělo být uvedeno i takzvané Peterichovo biochromatické pravidlo, říkající, že takzvané teplé barvy (žlutá, červená) jsou od takzvaných studených (tmavozelená, modrá, fialová) vždy odděleny pruhem či plochou nějaké barvy neutrální (černá, bílá, hnědá, šedá, neutrální zeleň). Je pozoruhodné, že této reguli odpovídá nejen značná část rostlin a naprosto převažující část živočichů, ale i valná většina lidských výrobků řídících se takzvaně „vkusem“. Že by to byl nějaký obzvlášť hluboký esenciální archetyp, vlastní všemu živému? Speciální kapitolu tvoří povrchní podobnosti mezi živočichy či jejich částmi, ač jejich základní vnitřní morfologie je jiná. Pokud tyto jevy nezařadíme pod hlavičku výše zmíněných konvergencí, zbývá ještě několik dalších možností. H. Bates přenesl roku 1862 pojem „mimicry“ právě na tu kategorii jevů, kdy dobře jedlý druh hmyzu opticky napodobuje jiný, nepříbuzný a nejedlý, s nímž žije na témže stanovišti, a tím se za něj pro přirozené nepřátele jaksi „schovává“. Optické adaptace tu bývají často zcela podvodného typu, kdy je třeba trojrozměrná struktura pouze nakreslena a vystínována atd. V roce 1879 prezentoval F. Müller podobnost dvou nejedlých druhů, chápanou jako jakýsi ochranný kartel, synaposematismus. Podobnosti, sloužící jako adaptace k parazitaci či lovu, bývají shrnovány pod pojem mimeze peckhamovské – napodobení červa jazykem želvy kajmanky k lákání ryb, kopírování vajec hostitelských druhů ptáků kukaččími a další četné příklady mimetizace hostitelů parazity, tropické kudlanky číhající na hmyz napodobujíce květ etc. Mimeze nemusí být zdaleka jen optická, ale třeba i zvuková (moucha pestřenka napodobující vosu bzučí ve stejné tónině), pachová („bolasoví“ pavouci rodu Mastophora lákající na napodobené sexuální feromony samečky nočních motýlů), hmatová (mravenčí hosté připomínající tvarem mravence – takzvaná wasmannovská mimeze) atd. Některé adaptace jsou svrchovaně rafinované, jako například květy orchidejí rodu Ophrys, opylované samečky samotářských včel, které matou napodobováním tvaru i pachu samičky.
Nechceme-li přijmout těžko uvěřitelné výše zmíněné Agassizovo vysvětlení, podle něhož by byla například nesytka vosou, postupně se ve vývoji přesunuvší mezi motýly, je povrchové „napodobení“, ať už způsobené selekcí či „imanentními faktory“, asi nejplauzibilnějším vysvětlením. Selekční představa však nenásilně interpretuje jen část podobných jevů. Jak naložit s velmi podobnými motýly, ovšem z různých kontinentů? Či občas vídané napodobování parazita hostitelem? Zde pak opět přichází ke slovu vysvětlení konvergencí či náhodou (či, jako u Eimera, Pieperse či Heikertingera, vnitřními zákonitostmi vývoje kresebných řad). Ještě větší problém skýtají případy, kdy „model“ a „mimetik“ jsou sice podobní, ale velikostně zcela jiné dimenze. Jihoamerická svítilka rodu Fulgora připomíná svým noscem zmenšenou hlavu kajmana, kukly některých tropických modrásků miniaturní opičí hlavy či lebky. U těchto případů (i u výše zmiňovaného japonského kraba se samurajem na hřbetě) nechybělo ani darwinisticky či neodarwinisticky laděných vysvětlení, představují ale právě onen dificilní typ jevů, které jsou prubířským kamenem vědecké pravověrnosti a jejichž neopatrné pojednávání může velmi účinně a natrvalo zničit pověst. A podobnost třeba mezi sovou sněžnou a nočním motýlem Porthesia similis (oba bílí se sporadickými černými skvrnami, na nohou hustě ochmýření) nelze prohlásit než za zcela náhodnou. Občas bývá v literatuře diskutován a pak opět odložen i problém takzvaných „lokálních faktorů“ (například Kayem při různých aspektech podobností u motýlů). Je tím míněno regionální nahromadění určitých podobností (třeba pestrá, „korálovcová“ kresba různých jedovatých i nejedovatých hadů v tropické Americe, zvláštnost, o niž se vlastně opíraly Agassizovy úvahy a pro niž speciálně byl vymyšlen pojem takzvané mertensovské mimeze; nebo i například jisté podobnosti některých primátů a lidských plemen těchže regionů), které těžko vysvětlit blízkou fylogenetickou příbuzností či jiným obvyklým způsobem.
Myšlenka podobností a „nepravých“ napodobenin je stará jako lidstvo samo a velice vzrušující – vzpomeňme jen biblické vlky v beránčím rouše, šamany a tanečníky v maskách, dvojníky, podvržené děti, penězokazce, falšovatele listin atd. Teprve spojení tohoto prastarého archetypu mámení a podvodu s darwinismem provedené Batesem dalo nauce o mimezi v přírodě dnes obvyklý rozměr. Dalo by se říci, že nauka o podobnostech v přírodě provozuje cosi jako „metamimezi“ – nejdříve se přimkla k přírodní teologii a opticky s ní splynula, poté se celá procedura opakovala i s klasickým darwinismem a nakonec s neodarwinismem a sociobiologií.
Mimeze v širším smyslu zahrnuje i spoustu dalších jevů – nejrůznější atrapy
v přírodě (napodobené jikry na ocasní ploutvi cichlid, napodobené samičí hrboly
u samců paviánů pláštíkových), falešné hlavy a falešné oči, zhusta na opačné straně těla, napodobení jen některé tělní partie jiného živočicha (aide mémoire mimicry). Dále by sem patřily podobnosti v chování, rozpadající se v dnešní interpretaci na nejrůznější skupiny: etologické homologie a ritualizace, odrážející fylogenezi, napodobování aktivní (třeba „opičení se“ primátů), přetvářka a podobně. Samostatnou kapitolu by tvořilo napodobování hlasové, pro něž jsou nejvděčnějším objektem asi ptáci, schopní nezřídka napodobit lidskou řeč (ač existuje i několik prací o podobných jevech u savců), zpěv jiných druhů či různé další zvuky. Tyto jevy jsou z neodarwinis­tického hlediska znepokojivé a žádají si nějakého vysvětlení s účelovou interpretací (ideální je tu třeba případ sojek rodu Cyanocitta, napodobujících občas hlas dravých ptáků k zaplašení konkurentů od potravy či potravní parazitaci na nich), protože je z principu obtížno připustit, že se tak děje většinou třeba z hravosti či „jen tak“.
Nepřehledné rejdiště lidské kultury pak poskytuje masově nejrůznější příklady „mimezí“ od potahovaných pilulek napodobujících bonbóny přes nejrozmanitější typy přetvářek a podvodností k nejrůznějším ritualizacím, hrám a náznakům a nejširším plejádám nejrůznějších podobností, které si, na rozdíl od těch přírodních, v dnešních očích buď vysvětlení nežádají, nebo je zcela jiné než u přírodních objektů přesně v duchu karteziánského dualismu – zde slepý svět hmoty a prostoru – tam panství lidského ducha. Že svět je v zásadě jen jeden a podobnost taky jenom jedna, napadne bohužel málokoho.

Leiden, 1993; Tvar 2/95: 14–15

K obrazu svému…

Základní myšlenkou švýcarského biologa a přírodního filosofa Adolfa Portmanna je konstatování, že sebeprezentace (Selbstdarstellung) patří k základním atributům živých organismů stejně jako třeba rozmnožování či látková výměna a není od nich odmyslitelná. Toto paradigma, stejně jako paradigma neodarwinistické, je v posledku samozřejmě věcí víry, ale vrhá zajímavé světlo na některé okruhy jevů, z hlediska neodarwinistického paradigmatu interpretovatelné s obtížemi či „zametané pod koberec“. Je typické, že Portmann byl původním zaměřením zoolog a valná většina jeho žáků či myšlenkových následovatelů k této specializaci rovněž patří. Rostliny jako by až na výjimky nebyly pro Portmannovu doktrínu dobrými objekty (houby už opět ano). Svět akcentovaných sebeprezentací, subsumovaných zčásti i pod termín takzvaných luxusních orgánů (Luxus – bzw. Exzessivbildungen), zahrnující v nejkřiklavějších příkladech různé bažanty, pávy, rajky, tukany, mandrily, jeleny, velké a divoce barevné motýly, brouky typu roháčů či krasců, mořské zadožábré plže či korálové ryby, má jeden určitý rys společný. Čím je tato sebeprezentace excesívnější, tím více se dotyčný tvor odchyluje od původního „tvarového archetypu“ ptáka, brouka, plže atd. Zastírá se tím jakoby jeho původní povaha, jeho původní tvarový rozvrh a jeho tělesnost, stává se jakousi chodící ornamentální ideou. Plodnice vyšších hub, které žádnou komplikovanou vnitřní morfologii primárně nemají, mohou být nahlíženy jako jakási kreace ve volném stylu z mykochitinu a vody, jako jakési nafouknuté tvarové a barevné ideje „an sich“. Téměř jako by tu platónská idea vítězila nad hmotou tím, že ji znásilní do maximální možné míry. K něčemu podobnému dochází i u lidských artefaktů, dovádějících ideu k maximální dokonalosti na úkor „použití“ látky, byť třeba v případě řvavého pouťového kýče či závodního auta je to idea dosti podivná (i silně portmannovské objekty živé přírody mají přídech čehosi umělého). Podobně jsou i extrémně portmannovské druhy zvířat napnuty až k extrému svých fyzických možností, jsou většinou křehké a ohrozitelné i malou změnou svého přirozeného prostředí. Jakýmsi způsobem směřují ke smrti, jsou morbidní v obojím slova smyslu. Jejich evoluční budoucnost je prakticky nulová, už dnes jsou typickými příklady „slepých vývojových větví“. Jako by se zde přesunovali v konečné fázi z časnosti do bezčasí, do jakési nehybné, „parmenidovské“ věčnosti, kde už není žádné příště a žádná budoucí šance. Toto směřování ke smrti a deformace původní přirozenosti je velmi patrné i u lidí, uchvácených zcela bez kontroly nějakou ideou. Toto zmrtvování sebe i jiných a ztráta lidské tvářnosti v duši je v děsivé typické podobě vidět třeba u jednajících postav v Koestlerově Tmě o polednách. V mírnějších případech se takto ideou poznamenaní jedinci uchylují do zšeřelého položivotí vědeckých pracoven, laboratoří, klášterních cel či poustevnických slují.
Z rostlinných subjektů (či objektů) se výše zmíněnému okruhu jevů a zvířatům, či „zvířatovitosti“ (termín J. Sádla) všeobecně nejvíce blíží orchideje a z nich speciálně rod Ophrys (česky tořič), jihoevropský a středomořský druhově početný taxon. Co vlastně dává nějaké části rostlinného těla „živočišný“ ráz? Je to mimo jiné převaha oblých a uzavřených křivek nad lineárními či radiálními formami a (minimálně optické zdání) trojrozměrnosti nad dvojrozměrností, jakož i symetrie podle jedné roviny oproti symetrii podle dvou a více rovin. U rodu Ophrys k tomuto efektu přispívá i zhusta na květech přítomná červenohnědofialová barva, upomínající tak nejspíš na odstín sedlé krve (na tomto podkladě pak často následují světlé či namodralé kresby, někdy dosti komplikované). Snad vzhledem k archetypálnímu zátisku této barvy (ze sražené krve odvozuje řada tradic, například islámská, stvoření či individuální vznik člověka) mají tyto malé, namnoze nebesky krásné, ale jaksi choré kvítky na sobě cosi obscénního. Syrská magická tradice je údajně používala (či lépe řečeno jejich hlízky) k erotickému čarování či k rozpoutávání podsvětních sil pomocí erotických praktik. Není třeba příliš fantazie k představě, že při procházce jarní středomořskou macchií se na spodních pyscích kvetoucích Ophrysů objevují stále obscénnější znamení a když se poslední z nich pokusíme vykopat, zjistíme, že dlouhá podzemní část stonku mizí až kdesi v Hádu. Vypadají poněkud psychedelicky a „zásvětně“ už za běžných střízlivých okolností. Je pozoruhodné, že určité perverzní konotace vidí na těchto rostlinách i biologie 20. století. Jsou totiž opylovány samečky samotářských včel, které lákají napodobováním pachu (feromonu) samičky. Při kopulačních pohybech na spodním pysku květů, v nichž bývá obvykle spatřován tvarový a někdy i optický model samičky (zejména poslední jmenovaný aspekt patří spíše mezi básnické licence), na sebe přilepí soubor pylových zrnek (takzvanou brylku) a přenesou je při další podobné eskapádě na jiný květ. Určité podobnosti květů s včelami, čmeláky či mouchami si povšimli už botanikové pozdního 16. století (de la Porta). Větu o tom, že podivné doby si žádají podivné prostředky, by bylo lze parafrázovat tím, že podivné rostliny si žádají podivných příběhů, které je na všech historických rovinách oplétají.

Praha, 1994; Tvar 5/95: 16

Tajná přání

Hleďte, abyste měli to, co se vám líbí;
jinak se vám bude muset líbit to, co máte.
                                                        Čer­nyševskij

Rozpor mezi touhou, ideálem a více či méně tristní, plochou a neutěšenou realitou je dávné, ne-li zcela základní téma literatury i nejrůznějších myslitelských aktivit, v němž si svorně podávají ruku třeba Cervantes, Nietzsche a G. Greene. Tento kontrast, bolestně prožívaný ve vztazích k druhým lidem, institucím a světu vůbec, kupodivu není pouze nějakým čistě lidským, na kulturní svět vázaným specifikem. Je samozřejmě těžko s poslední určitostí říci, jak ten který subhumánní živočišný druh svět prožívá a jaké vnitřní pocity jím hýbou, ale některé analogie je obtížno přehlédnout. Už klasické etologické práce Tinbergenovy a Lorenzovy ze čtyřicátých let ukázaly existenci takzvaných nadnormativních spouštěčů či atrap (übernormale Auslöser, Attrappen). Má tím být řečeno asi tolik, že mnoho živočišných druhů ochotněji a s větším zájmem přijímá některé pro ně významné objekty či podněty v té podobě, v jaké se v reálu nevyskytují a namnoze ani vyskytovat nemohou. Mnoho ptačích druhů si například vybírá největší možné z nabízených vaječných atrap, jimž dá přednost i před vlastními, „osobně“ snesenými vejci. Je vcelku nabíledni, že takováto (byť pouze experimentálně navoditelná) reakce není biologicky smysluplná, už proto, že existuje určité optimum velikosti vajec pro jeden každý druh a jejich zvětšování přes určitou mez ani není fyzicky možné. Nejoblíbenější velikosti jsou ostatně takových rozměrů, že je zhola nemožné, aby je reálný pták nejen snesl, ale vůbec i úspěšně obsedl a inkuboval. Proč je zde „přání“ tak dalece vzdáleno od biologického optima či v reálu se vůbec vyskytujících vajec?
Uvedený příklad není zdaleka jediný. Někdy dokáží například parazitické druhy těchto „přemrštěných očekávání“ velice dobře využít ke svému prospěchu. Mládě kukačky nejen že není svým (často podstatně menším) adoptivním rodičům na obtíž, naopak splňuje mnohem lépe jejich představy o ideálním mláděti vzhledem k mimořádně velkému a živě zbarvenému zobáku (či spíše jeho vnitřku). Láká tím zcela neodolatelně ke krmení nejen své pěstouny, ale namnoze i náhodou okolo letící cizí ptáky. I Magnusovy klasické experimenty na motýlech Argynnis paphia ukazují, že u samečků nejoblíbenější kombinace velikosti, zbarvení a frekvence pohybu křídel samičky v přírodě vůbec neexistuje.
Rozdíl mezi očekávaným a reálným nemusí být zdaleka jen kvantitativní povahy. Tinbergenovy experimenty s mláďaty racků stříbřitých, orientujících se při přebírání potravy od rodičů podle červené skvrny na jejich zobáku, ukázaly, že u mláďat sklízí zdaleka největší úspěch skvrna zelená, v reálu se nikdy nevyskytující (aktuálně existující červená je v pořadí až druhá). Někdy prezentované vysvětlení v tom smyslu, že druh měl snad dříve skvrnu zelenou, tu posléze ztratil a přání jaksi „persistuje“ dále, není o nic méně mytologické povahy než lidové bajky o tom, proč to které zvíře vypadá tak nebo onak. Jev „nepřiměřeného očekávání“ je v přírodě příliš rozšířen, než aby mohl být nenápadně zameten pod koberec. Do této kategorie jevů patří i „očekávání“ například samic pávů či bažantů argusů, působící selektivně a vybírající samce sice s předimenzovanými péřovými ozdobami (v prvním případě ocasní krovky, v druhém loketní letky), avšak již na samé hranici biologické únosnosti a pro útěkové manévry v džungli nepochybně hendikepované. Většina ostatních „přání“ z této kategorie narazí na strop své selekční realizovatelnosti (pokud je vůbec jaká) mnohem dříve, a k tak evidentním monstrozitám nevede.
V lidském světě stačí samozřejmě prolistovat pár náhodných obrázkových časopisů, abychom si uvědomili, jak je to, co vidět chceme, daleko od toho, co vidět můžeme. Lorenzovo „Kindchenschema“, schéma dítěte či mláděte s krátkými končetinami, velkou hlavou a očima a baculatými tvary, se v divoce přehnaných proporcích hemží v podobách „roztomilých“ zvířátek z filmů disneyovských dílen a v podobě vybraných kojenců shlíží ze stránek západních časopisů pro rodiče. Erotická a pornografická produkce se už pak naddimenzovanými proporcemi i výkony přímo hemží. „Nepřiměřená očekávání“ se však hemží i v oblasti mimo rámec tělesného. Ty kombinace vlastností, které jsou podvědomě očekávány od životních partnerů, dětí, zaměstnanců či šéfů, institucí atd., nemívají zhusta v reálu ani velmi přibližnou analogii a jsou pro miliardy lidí dnes a denně zdrojem tisíce a jedné frustrace.
Proč vlastně nejsou archetypální očekávání generelně zacílena na biologické optimum v rámci reálně možného, ale míří většinou daleko za ně? Těžko říci, zda čejka sedící na hnízdě sní o nadvejci velikosti kopacího míče. Člověk to v analogních situacích pochopitelně dělá. Je toto „přestřelení“ ve světě přání odrazem toho, že napětí, tenze, je pro živá jsoucna typičtější než klidné spočinutí, byť ve funkčním optimu? Či toho, že utrpení, byť v naznačené, sublimované podobě, je stejně nedílnou součástí života, jako třeba látková výměna? Otázky tohoto typu jsou znepokojivé jen z neodarwinis­tického hlediska – třeba v buddhistickém paradigmatu se jedná o triviální konstatování.

Praha, 1993

Bonzaj v nás

Jako „přirozené“ prožívání světa bývá většinou označován jeho prožitek lidmi neprodělavšími sofistikovanější indoktrinačně-interpretační školení, v naší civilizaci tak nejspíš ještě malými dětmi. V tradičních společnostech se tomuto obrazu blížila většina obyvatelstva kromě příslušníků kněžsko-intelektuálské vrstvy, často jen jejích vyšších pater. Toto původní prožívání světa, kde racionální a emocionální ještě spadá v jedno, kořenící v lidské přirozenosti a jejích archetypech, musí být v propracovanějších pohledech na svět pracně přemáháno. Spor o to, zda přirozené je lepší a žádoucnější než rafinovaně upravené (podle optiky pohledu v tomto zásahu můžeme vidět buď zušlechtění, nebo zmrzačení), či právě naopak, je prastarý a v různých dějinných periodách získávala vrch ta či ona strana. Mimo diskusi však zůstává, že silně upravované formy čehokoli jsou na rozdíl od přirozených méně stabilní a vyžadují víc péče (pěstitelé bonzají o tom vědí své).
Zejména v mezních situacích, kdy je obecně tendence uchylovat se k archaičtějším formám uvažování, ale často i bez nich „původní“ pohled na svět namnoze znovu ožívá a vyhozen dveřmi, vrací se v obtížně rozeznatelných podobách oknem či jinými méně očekávatelnými cestami. „Přirozené“ prožívání světa bylo povýtce dynamické – bouře, tygr, kvetoucí meruňka či jiné nápadné a pozornost budící jevy jsou všechno jiné než konstantní. Svět přírodních národů a ještě třeba archaických vrstev starého Řecka, hemžící se nejrůznějšími duchy a božstvy, je touto oživeností (později i personifikovanou) a svou nekalkulovatelností a spontaneitou na míle vzdálen tomu, jak jej dnes obvykle prožíváme. Denumenizace, to jest odbožštění, zbavení světa kouzla a tajemství, probíhala v řeckém i židovském kulturním okruhu paralelně, v židovské tradici však byla díky striktnímu monoteismu mnohem radikálnější. Jediný Bůh je zde monopolně zdrojem všeho tajemna i vznikání, a navíc se od Mojžíše k pozdním prorokům lidskému světu neustále vzdaluje. Křesťanská tradice posléze tuto důslednou denumenizaci přijímá a ve svých pozdních fázích, deismem počínaje, dovádí ještě dál.
Denumenizace je způsob, jak zbavovat svět i jeho hrozivého aspektu, ovšem za cenu odstranění plnosti jeho emočního prožívání. Nemožnost unesení „přirozeného“ pohledu na svět vnější má zajímavou paralelu v obtížích unést přirozený svět vnitřní. Psychoanalýza a příbuzné techniky provádějí v zásadě denumenizaci vnitřního světa a zbavují ho jeho drastické a zhusta zničující naléhavosti a většinou i jeho kouzla. Pohled na bouřku jakožto vybíjení elektrických potenciálů je v dvojím smyslu uklidňující – jednak vylučuje možnost být trefen hromovládným Diem z rozmaru či jiného neodhadnutelného zámyslu (ponechává pole jen slepé náhodě), jednak dodává vědoucímu povznášející povědomí těch, kdo vědí „jak to je“ (tento poslední moment má své kouzlo jen do té doby, dokud alespoň pár Diových uctívačů jako referenční elektroda ve společnosti existuje). Novověká přírodověda představuje asi vůbec nejradikálnější denumenizaci v dějinách a vůbec nejradikálnější zásah proti původnímu prožívání světa. Emocionálně silné momenty jsou pojednou prohlášeny za irelevantní a přenechány do obhospodařování umění. Hrůza a majestát vyzařující z tygra při setkání s ním v dálněvýchodní tajze či ássamské džungli nemohou být předmětem vědeckého zkoumání; i pruhování kožichu či penetrantní pach šelmy jsou aspekty jen málo relevantní. Vůdčí roli zde najednou nabývají pro laika málo nahlédnutelné detaily vnitřní morfologie a v posledku biochemické a molekulárněbi­ologické příznaky, sekvence bází v DNA jakožto nejplnější vyjádření tygří přirozenosti.
Obdobným způsobem, pouze za hojnějšího přispění matematiky, rozoblačuje astronomie (a kupodivu také astrologie, abychom uvedli příklad nauky s novověkou vědou nekompatibilní) existenciální mrazení, pociťované při pohledu na vysokou a jasnou srpnovou noční oblohu. Dávno předtím, než se stala hnací silou ekonomiky, měla novověká přírodověda právě tuto roli vysvětlovací (a odvysvětlovací), která ji spojuje se všemi propracovanějšími naukami obecně. Právě novější odnože biologie – neodarwinismus dawkinsovského typu či sociobiologie – jsou svým způsobem uvažování překvapivě podobné spekulativní teologii pozdně scholastického období: s vynaložením nemalého umu a logiky se snaží rozřešit své problémy v rámci poměrně velmi úzkých mantinelů daných přesvědčeními, která nejsou předmětem diskuse. Problémy se pochopitelně posouvají – pro teologické myslitele (třeba ještě v Anglii 19. století) byla například parazitace housenek larvami lumků, vyžírajícími jim zaživa vnitřní orgány, těžko přímo srovnatelná s představou Boží všeobjímající dobroty, a tudíž potřebná nějakého kostrbatého vysvětlení. Dnes je suspektním a do obrazu nepasujícím jevem, který je zapotřebí odvysvětlit, třeba každý projev altruismu v živém světě. Naznačený typ myšlení jevovou stránku věci obecně nemá za podstatnou a v typickém případě ji nebere vůbec na vědomí.
Pozoruhodné je sledovat i některé proudy v renesanční přírodovědě, snažící se o podrobnější zohlednění některých rysů „přirozeného“ pohledu na svět, například smyslu pro podobnosti – z této snahy vyrůstá celá řada dosti propracovaných nauk o vzájemných afinitách živých objektů, takzvané signatuře rerum a tak dále (Giambattista de la Porta, Paracelsus a jiní).
Bez zajímavosti není rovněž sledovat vztah vědecké a „biofilní“ veřejnosti, to jest různých amatérů. I v rámci vědy je prosakování archetypálního zájmu o velké, pestré či emocionálně přitažlivé objekty dobře patrné – prací o ptácích, motýlech či antropoidních opicích je mnohem a mnohem víc, než třeba o chvostoskocích, ač poslední jmenovaná skupina je pro chod ekosystémů nesrovnatelně významnější než předchozí, druhově bohatá a po stránce bionomie velmi zajímavá. Na svět amatérů, jejichž způsob vnímání živočišných či rostlinných objektů je „přirozené“ percepci světa mnohem bližší, hledí věda z tohoto důvodu s určitou shovívavostí, která přichází ke slovu vždy, pozorujeme-li něco typově bližšího dětskému chování či smýšlení, než čím právě disponujeme sami. Amatéři pak většinou nerozeznávají povahu rozdílu a do exaktnosti se mnohdy nutí, ač jim k tomu často chybí vzdělání či založení, nezřídka obé (nechci se zde dotknout tisíců amatérských pozorovatelů, sběratelů či chovatelů – jejich znalosti jsou mnohdy excelentní a neobyčejně fundované, proti vědcům z povolání však tvoří svým založením a „skupinovým folklórem“ přece jen vrstvu sui generis). I v jejich řadách jsou přesně hierarchizované představy o tom, co je a co není noblesní a žádoucí – roli zde hraje většinou dostupnost objektu či skupinová tradice. Nalézt zálibu třeba v chovu vrabců, pěstování podběle či netradičním křížení různých plemen holubů (vesměs to věcí svým způsobem velmi interesantních) je rovněž pociťováno jako dětinskost, která se u dospělých tresce opovržením.
Věda svým nositelům a tvůrcům plní nejrůznější emocionální očekávání, jedno však ve své většině ne – je to rozšíření a prohloubení přirozeného vztahu ke světu (zejména živému, ale i třeba k bouření živlů v křivulích), s nímž se někteří adepti pro studium přírodních věd rozhodují.

Leiden, 1993; Vesmír 11/93: 648, Tvar 35–36/93: 19

Proces ozvláštnění

Ozvláštnění je vžitý český ekvivalent pro německé „Verfremdung“, používané například B. Brechtem jako označení uměleckého postupu, který nechává obecně známou věc vyjevit se v jiné, poněkud pozměněné podobě, z neobvyklého úhlu pohledu či s nějakou neobvyklou a málo očekávanou změnou. Takováto procedura v posledku zintenzivní její vnímání, zvýší její přitažlivost a celkový umělecký dojem z díla, ve kterém je použita, byť by se jednalo o věci dávno známé a mnohokrát pojednané. Český překlad není zcela přesný, už proto, že německé „fremd“ znamená cizí, pojem odcizení je už ale rezervován jako ekvivalent slova „Entfremdung“, používaného například Hegelem mnohem dříve.
Zajímavé je sledovat použití tohoto principu v živé přírodě. Zejména v oblasti živočišných a rostlinných vnějších i vnitřních forem je bezpočtu příkladů zachování původní struktury v podstatě nezměněné, ale změnou některých parametrů se změní celkový dojem a nezřídka i funkce a souvislosti dané struktury. Zejména mnoho příkladů tvarových transformací živých organismů deformací koordinátového systému jiné formy je uváděno v knize D’Arcyho Thompsona „On growth and form“. Do této kategorie by však spadaly třeba i mimetické jevy, nechávající živý organismus jevit se jako tvor zcela jiný či jako nějaká odumřelá či anorganická součást. Snad proto také přitahovala mimeze v posledních dvou stoletích tolik pozornosti a takto „ozvláštněným“ živým organismům bylo věnováno mnohem více místa v publikacích vědeckých i populárních než jejich kolegům neprodělavším řečenou proceduru. Pod tento jev by spadala i celá škála zdánlivě bezcílného varírování kreseb a různých luxusních orgánů (například parohy jelenů) mnoha živočišných skupin a v posledku i ritualizace mnoha typů chování v etologii, kdy stejný proces probíhá ne na rovině struktury hmotné, ale v rovině chování a jednání živočichů.
Prostředky lidského uměleckého vyjádření mohou být ostatně těžko zcela principiálně odlišné od sebevyjádření nejrůznějších forem jiných živých organismů, podrobně rozváděných a komentovaných v dílech A. Portmanna. Lidská kreativita se pak jeví jako součást a instance kreativity přítomné obecně v živém světě, jehož je svět lidský nad veškerou pochybnost integrální součástí.

Leiden, 1993

Devátý smrtelný hřích

Příští rok uplyne třicet let od vydání knih Konrada Lorenze „Osm smrtelných hříchů“ (Die acht Todsünden der zivilisierten Menschheit) a „Takzvané zlo“ (Das sogenannte Böse). Obě tato díla, patřící v civilizovaném světě k těm klasickým, pociťovaným jako hluboká a pravdivá, ale ne už palčivě aktuální, vyšla u nás teprve po revoluci – první jmenovaná kniha v roce 1990, druhá 1992. Tím se dostává naše vzdělaná veřejnost, zejména nebiologická, do nezáviděníhodné pozice těch, kdo si pročítají zprávu o výsledku bělohorské bitvy coby svěží novinku. Mezitím stačila klasická etologie, založená Lorenzem a Tinbergenem, prudce vybujet a v tomto růstu i do značné míry vyčerpat potenciál, který v ní byl skryt, jak je to ostatně údělem všech nauk. Lorenzovy myšlenky přes všechny izolační snahy pronikly k našim čtenářům nepřímo, hlavně pak skrze knihy a univerzitní i populární přednášky profesora Zdeňka Veselovského, zakladatele naší etologie, který byl s K. Lorenzem v pravidelném kontaktu. Zejména pak mezi našimi biology se Lorenzův pohled na člověka a živý svět vůbec do té míry zakořenil, že řada jeho myšlenek je pociťována jako samozřejmá, oddělila se od svého původce a přešla do „folklóru“ tohoto okruhu lidí.
Proč si vlastně Lorenz tak samozřejmě a snadno získal srdce těch, kdo se živou přírodou, a zvláště vyššími zvířaty zabývají? Dá se říci, že Lorenz byl přímým pokračováním oné linie evropské přírodovědy, která se zabývala pečlivým pozorováním živočichů za pokud možno přirozených podmínek, v počátečních fázích spíše anekdotickými kazuistikami. K této řadě patří například Alfred Brehm, Charles Darwin (jehož významné zásluhy o zoopsychologii a geniální smysl pro detail zůstávají podnes prakticky nedoceněny) či Oskar Heinroth, jeden z Lorenzových učitelů. Schopnost chápat zvíře jako bytost sui generis, analogickou ve svých projevech spíše člověku nežli strojům, odlišuje Lorenze od těch zoopsychologických škol, které chápou živé systémy v zásadě jako mašinelní (Pavlov, Skinner). Lorenzův zájem o zvířecí i lidskou agresi a její eventuální zhoubné důsledky nebyl čistě akademický. Na vlastní kůži zažil službu na frontě, tříleté zajetí a ztrátu právě získané profesury v Königsbergu, pozdějším Kaliningradě. Poznal opresivní režimy různých typů z nejintimnější blízkosti, navíc byl na počátku i vágním sympatizantem německého nacionálního socialismu. Vzhledem k tomu, že náš národ nebyl do vzniku a vývoje této neblahé doktríny involvován, je velmi snadné vyslovit neuvážený odsudek. Ten, kdo atmosféru tehdejšího Německa a Rakouska zná detailněji, ví, že situace byla „zevnitř“ mnohem méně přehledná a že Češi v nevědomé volbě mezi Skyllou a Charybdou stejně dobrovolně propadli totalitní posedlosti zcela jiného typu. Lorenz, v zásadě konzervativní člověk z bohaté intelektuálně-měšťanské rodiny, nesledoval toto společenské běsnění nadarmo (je příznačné, že jeho zápisky z ruského zajetí byly vydány z archivu až teď). Vzhledem k tomu, že pravda je v zásadě tím, co zažijeme na vlastní kůži, zkombinoval posléze detailní a hlubokou znalost chování různých zvířecích druhů a člověka. Výsledek byl překvapující, pro mnohé, zejména duchovní dědice 19. století, i šokující. Agresivní chování zvířat i člověka vychází z jejich samé podstaty a tvoří neoddělitelnou součást jejich přirozenosti (zde se vzdáleně blíží církevním naukám o dědičném hříchu), avšak má svoji zcela nezastupitelnou pozitivní roli při zajišťování například disperze druhu po krajině, zaujímání a obraně teritorií, tvorbě párů a tak dále (v tomto krátkém přehledu je prezentován jen hrubý obrys Lorenzovy nauky ochuzený o všechny detaily a zvídavému čtenáři nelze než doporučit studium autorových knih přímo).
Teprve v zajetí či jiných nepřirozených poměrech se stává agrese, i v úzkém prostoru stejně silná jako předtím, jevem jednoznačně zhoubným a zdrojem trvalého utrpení. Vzhledem k tomu, že větší část lidstva žije, zejména v některých aglomeracích, v nepřirozeně vysoké populační hustotě, nelze se divit tomu, že vrozená hladina tolerance je více než přepínána a naopak agrese, pro niž není mnoho příležitostí k vhodné ventilaci, se hromadí a může v neočekávaných a iracionálních výbuších, k nimž patří například rvačky na fotbalových stadiónech, propuknout zcela náhle. Většina živočichů má velmi dobře propracovaný systém projevů podřízenosti a usmiřovacích rituálů, které tlumí agresi silnějších jedinců a brání jim, aby soka přemoženého v souboji usmrtili. Čím lepší a kvalitnější jsou přirozené zbraně toho kterého druhu, tím je tato formální soustava výraznější a lépe fungující, například podřízený vlk nastavuje dominantnímu nekryté břicho v gestu, jež mu je téměř nabízí ke smrtelnému kousnutí, které ovšem nepřijde. U druhů se slabou přirozenou výbavou k zabíjení, k nimž patří i člověk, jsou podobné zábrany rovněž slabé a holubí samec dokáže v těsné kleci svého soupeře systematickým mnohadenním klováním do zátylku nakonec pracně ale přece ubít k smrti. Většina zdravě cítících lidí by byla těžko schopna svého bližního zabít za pomoci svých přirozených „zbraní“ – holých rukou a zubů. Už třeba pěstní klín či nůž celou situaci činí nepřímou a technicky zprostředkovanou a značně posouvá u zabíjejícího práh toho, kam až je schopen jít. Moderní válečné prostředky, namnoze člověka zcela oddělující od hrůz, které svým přičiněním způsobil, už činí zabíjení zcela technickým a mnozí
letci, shazující na spící města desítky tun bomb, byli jemní a kultivovaní lidé, neschopní v přímém kontaktu ublížit ani mouše.
Lorenz ve svém pojetí agrese polemizuje se svým slavným starším krajanem Sigmundem Freudem, který v ní viděl jeden z projevů jím postulovaného „pudu smrti“. Freudova koncepce má nepochybně některé zajímavé a silné stránky, je však pravda, že Lorenzovo pojetí je nepochybně biologicky adekvátnější. I Lorenz se, stejně jako Freud, zabývá možností sublimace a kanalizace agrese v lidské společnosti a věří v možnosti jejího usměrnění soutěživostí, sportem a tak dále.
Lorenzovy myšlenky se pochopitelně špatně vyjímaly na pozadí upadle strnulého marxismu minulé epochy, už proto, že agresi u člověka zde smějí vyvolávat pouze z třídních protikladů vyplývající neutěšené společenské poměry a po jejich překonání by se měla rozplynout jako sníh na slunci. Pokud tomuto přání nechtěla nasvědčovat každodenní realita, uchýlil se minulý režim aspoň k proskribování a zakazování Lorenzových děl a plných třicet let nepovolil nic z nich v češtině vydat, ač překlady byly už dávno hotové. Tím přiřadil ke svým osmi smrtelným hříchům, jichž se dopouštěl z Lorenzova pohledu už jako součást industriální civilizace, ještě další, devátý.

Praha, 1992; Tvar 51–52/92: 5

Emanuel Rádl a vývojové teorie

Stanislav Komárek, Zdeněk Neubauer

Mezinárodně asi nejznámějším aspektem Rádlovy mnohostranné činnosti je autorství monumentálního dvousvazkového díla „Geschichte der biologischen Theorien in der Neuzeit“ (Dějiny biologických teorií v novověku), vydaného ve dvou edicích v Lipsku v roce 1909 a 1913, přičemž druhé vydání je oproti prvnímu poněkud doplněné a rozšířené. Jednosvazkový český výtah z obou dílů vyšel v Praze u J. Leichetera v roce 1909 pod názvem „Dějiny vývojových theorií v biologii IXX. století“. Jen pro přiblížení dnešnímu čtenáři: oba svazky německé verze zahrnují dohromady 955 stran textu, i český výbor čítá 564 stran. V rámci historie biologie je toto Rádlovo dílo bezpochyby nejcitovanější prací českého autora vůbec – ve své bibliografii jej uvádí i Ernst Mayr ve své dnes proslavené knize „The Growth of Biological Thought“. Zůstává smutnou ironií, že tento Mayrův slavný opus je v mnoha směrech, ať už šíří citovaných pramenů, uceleností přehledu i nezaujatostí, či v tomto ohledu spíše zaujatostí podání, daleko za Rádlem. Ač se Rádl o vývojové teorie velmi intenzivně zajímal, nebyl rozhodně darwinistou a prorokoval darwinismu brzký odchod ze scény. Prudký rozvoj neodarwinismu a molekulární biologie ve 20. století tuto jeho vizi rozhodně nepotvrdil. V dnešní době, kdy se stále častěji v diskusích objevuje otázka potřeby revize neodarwinovského paradigmatu, je problém podobný jako v době Rádlově. Je ovšem otázka, zda se podaří další neo-neo-darwinovská renesance, či zda se Rádlova vize naplní už v časech pro nás dohledných.
Jen velmi málo z těch, kdo v zahraničí Rádla dnes citují, ví, odkud tento německy píšící autor s rakousky či jihoněmecky znějícím jménem vlastně pocházel. Je zcela fascinující, jak obrovský faktografický materiál zde Rádl zpracoval a jakou pečlivost věnoval všem jednotlivým detailům svého veledíla. Zejména pro poznání německého biologického myšlení, které Rádl nejlépe a takříkajíc z první ruky znal, je jeho kniha zcela zásadním a jen zřídka plně doceňovaným pramenem. Zatímco její německá verze u nás existuje jen v několika málo exemplářích, česká zestručněná mutace se dochovala v relativně velkém počtu kusů a byla ještě v sedmdesátých letech v pražských antikvariátech občas ke koupi. Sehrála velmi významnou roli při vývoji českého biologického myšlení sedmdesátých a osmdesátých let, zejména těch jeho proudů, které se zajímaly hlouběji o myšlenkové prameny evolučních nauk, neortodoxní biologické směry a jejich historii či dějiny biologie vůbec. Bez této knihy by český biologický disent byl těžko myslitelný a diskuse o jednotlivých partiích z Rádla bývaly častým námětem debat. Několik exemplářů kolovalo i mezi studenty Přírodovědecké fakulty UK s přídechem čehosi exkluzivního, v podstatě zakázaného (ač oficiálně byl Rádl spíše neosobou než indexovým autorem) a svým způsobem reprezentujícího světlé aspekty minulosti, vmezeřené mezi jednotlivá za sebou následující temna.
V porevoluční atmosféře, kdy dusivý vliv cenzury a autocenzury už neohrožuje naše biologické myšlení de jure, lze vidět Rádlův význam i v objasňování kořenů českého biologického myšlení. Zcela nepochybně vyšlo z biologického myšlení německé kulturní oblasti a (nehledě na jazykové prostředí) je podnes jeho součástí. O porozumění a komunikaci s tímto kulturním okruhem ostatně Rádl vždy usiloval. Je to právě německá biologie konce 19. a první poloviny 20. století, která svým akcentováním autonomie živých organismů a procesů v živém světě vůbec chápala některé aspekty živé skutečnosti plněji než anglosaský model myšlení, který se v Německu samém etabloval po vojenském i myšlenkovém kolapsu roku 1945, kdy došlo (podobně jako v Japonsku) k náhlému odhození většiny tradičních myšlenkových hodnot, těch zdiskreditovaných nacionálním socialismem i těch zcela intaktních. Je pozoruhodným paradoxem, že pokračování a rozvíjení některých aspektů německého biologického myšlení probíhá v současné době mnohem spíše v Čechách a Estonsku než v Německu samém. Lze říci, že Rádl byl bezprostředním produktem německé vývojové (ve smyslu ontogenetickém) i evoluční (ve smyslu fylogenetickém) biologie přelomu století a samozřejmě i jejím detailním a zasvěceným znalcem. V málokterém oboru je v současnosti starodávná maxima „Historia – magistra vitae“ tak aktuální jako právě v biologii, kde se stává zvolna zvykem odhazovat publikace starší pěti let a zbavovat se tak balastu (balast – nutná zátěž, zajišťující stabilitu lodi před překocením), který poutá k tradici a v některých případech problematizuje hodnoty, zdánlivě jasné jako slunce. Ten, kdo pozná všechny peripetie evropského (a v užším smyslu i středoevropského) biologického myšlení, stává se imunním proti doktrinám, které jednoznačně nahlédly „jak to je“ a ve své sebejistotě hledí s despektem na vše, co se vymyká jejich horizontu. Pokud by jen toto povědomí bylo plodem Rádlova odkazu naší biologii, byla by to pomoc zcela zásadní a v nejhlubším a nepokleslém slova smyslu osvětová a aktuální.

Praha, 1992; Přítomnost 4/92: 23

Konečné řešení *

Lidský vztah k diverzitě, k mnohosti, mnohotvarosti je více než ambivalentní. Na jedné straně potěšení z různorodosti v užitém umění i v přírodě, z rozmanitosti květin, tvarů nádob, stavebních slohů atd., na druhé straně touha po jednotnosti, uniformitě, monokulturním rozprostranění „toho pravého“. Touha po jednom Ovčinci a jednom Pastýři, po konečném oddělení koukolu od pšenice a jeho likvidaci se táhne dějinami od nepaměti a snahy o její uskutečnění neustávají, ač minimálně od biblických dob se ví, že radikální pokusy o pletí polí všeho druhu ve vegetační době musejí zákonitě skončit fiaskem. Vztahy k mnohosti prodělávají v dějinách jakousi cyklicitu. V každodenní praxi důležitější a lépe sledovatelný je zejména vztah k pluralitě etnické a národnostní, kolísající mezi dobře zastřeným, špatně zastřeným a zcela otevřeným nepřátelstvím ke všemu cizímu (upřímně prožívaná tolerance je vždy plodem dlouhodobých kultivací a překvapivě často taje jako sníh na slunci v okamžiku, kdy podmínky poněkud vybočují z běžných mezí a dochází na lámání chleba; nedůvěru ke všemu cizímu, pravý to plod lidské přirozenosti, pěstovat netřeba, je dost práce na tom, udržet ji v únosných mezích).
Je přímo prapůvodní daností, která se musí výchovou pracně přemáhat, že za lidi v užším slova smyslu jsou pokládáni jen ti, kdo jsou s usuzovatelem pokud možno ve všem stejní. Název sebe sama mnoha takzvaných přírodních národů znamená prostě „lidé“ a tato kvalita je jiným upírána. Měřítkem byla nezřídka i možnost komunikace; s praslovanskou prostotou to podnes prozrazují výrazy jako Slovan (ten, který umí mluvit, zná slova) a Němec (opak téhož, ten němý); ostatně i řecké barbaros znamenalo cosi jako brebtající, koktající – prostě ten, kdo neumí mluvit po helénsku. Je pozoruhodné, že otřesné zkušenosti poslední světové války vcelku nevedly k vážnému pokusu o překonání požadavku stejnosti jakožto předpokladu lidství a rovných práv. Výsledkem snahy o nápravu bylo nikoli uznání (myslím citově zažité) nároku na plné lidství v celé rozmanitosti jeho manifestací, jako spíš úmyslné popírání jakýchkoliv rozdílů mezi národy a rasami. Říci na plná ústa, že subsaharský Afričan je černý, se stalo jaksi nevhodným; stále ještě jako by se tím říkalo, že je nějak méněcenný**. Na to, že i v dobrém úmyslu šířená přetvářka přináší po čase hořké plody, se v danou chvíli nemyslí.
Neméně zajímavý, i když s každodenností a politickými zvraty méně propojený, je lidský vztah k diverzitě v živé přírodě. Některé epochy, například evropský středověk, ji, alespoň ze strany dobové učenosti, téměř ignorovaly – o jednotlivostech, jak známo, žádná věda není, pouze o obecninách.
Teprve renesance oživila zájem o jednotlivé, a ten s různými výkyvy rostl téměř až do konce minulého století. Potom se tato tendence začala zase obracet a dnes už je opět na straně obecného proti speciálnímu. Paralelně se zájmem o jednotlivosti se ve společnosti postupně zdokonaluje i pozorovací talent, ale obojí zároveň i upadá. Je třeba pozoruhodné, jak kusé a obtížně identifikovatelné jsou konkvistadorské popisy i těch nejnápadnějších amerických zvířat z počátku 16. století. Postupný úpadek zájmu o systematické disciplíny v biologii a v posledku o diverzitu v živé přírodě vůbec má ještě jeden pozoruhodný aspekt, a sice souběžný rozklad diverzity samé (na příkladu třeba tropických pralesů) i nauky o ní, aniž by mezi obojím byla nějaká očividná příčinná souvislost. Po dokonaném díle už stačí jen nikomu nic neříkající sbírky přírodnin a zažloutlou literaturu o nich pomalu odsouvat do odlehlejších a odlehlejších skladišť, a poté je – už stejně k nepotřebě – vyvézt někam na skládku. Je ostatně podivuhodné, jak silnou tendenci samy sebe naplňovat jeví myšlenky jednou vržené do prostoru, jak přesně, jako dózický klíč do zámku, zapadají do lidských myslí a stimulují je ke své realizaci i proti jejich vlastní vůli. Není právě v tom podstata slovní magie?
Kromě vývojového cyklu nauk, který je nechává rozkvétat a zase mizet (povážlivý pokles znalostí latiny a například teologické problematiky v populaci v porovnání se 14. stoletím málokoho sám o sobě udivuje), je tu ještě jedna komponenta, relativně nová. Nauka, která do určitého stupně vyčerpala své vývojové možnosti a nemůže už dále prudce expandovat (a to systematika a znalost biologických forem nepochybně udělala), není dnes schopna udržet se v obecném povědomí a rychle mizí. Je tu určitá paralela se situací na trhu průmyslového zboží – firma, která přestává expandovat, je už tím ohrožena na bytí. Z planetárního hlediska je tento trend zcela nepřehlédnutelný a nemá význam se zabývat handrkováním, kdo na národní či regionální úrovni je za něj odpovědný. Leží ostatně zcela v linii jiných proudů ducha doby. Jednak odpovídá obecně civilizační touze po usměrňování (je typické, že třeba dnešní zemědělství hubí plevele i tam, kde podstatně nesnižují výnos hlavní plodiny – plevel prostě na pole nepatří už z principu). Zatímco tasmánský a irský florista stěží najdou společnou řeč, lze několik málo modelových organismů pohodlně zkoumat a mluvit o nich kdekoli. Za druhé – a to je snad ještě důležitější – odpovídá současnému trendu odvratu od tělesnosti a od hmatatelně konkrétního. I těch několik málo živých organismů lze postupně nahradit vhodným simulačním programem, a tím jsme se obtížného a nejednoznačného živého bytí zbavili definitivně. Grémia plánovačů budoucích trendů zasedají a guatemalští peóni vypalují zase další kus džungle. Zdá se, že kýžená homogenita už pomalu přichází. Její v šeru se ztrácející kořen je temný a v posledku vězí v duši každého z nás.

Leiden, 1993; Tvar 29–30/93: 19; Vesmír 9/94: 528

*) český překlad německého Endlösung, neblaze proslulého eufemismu poslední světové války
**) I zde je samozřejmě od nepaměti patrný emocionální protiproud – od podivu nad cizími mravy a obyčeji a cestování za nimi až po nadšené obhlížení zajatých Indiánů či Mouřenínů na trhu a lapání každého i triviálního projevu lidství z jejich strany. Pokud však Mouřenínů v městě přibývá a chtěli by třeba i sedět v městské radě, zájem prudce opadá až k lhostejnosti. Všední, a přece emocionálně velmi silný poznatek, že i Číňan ráno vstává, snídá a odchází do práce, nám ho sice poněkud přibližuje, k nahlédnutí do spletité odlišnosti čínského myšlení a kulturní tradice nám však nepomůže.

Biologie a byrokracie

Sledujeme-li vývoj evropské přírodovědy v průběhu posledních pěti staletí, je zřetelný prakticky u všech disciplín přechod od kvalitativního pojetí k zavádění matematických metod výkladu a předpovědí jevů. Není bez zajímavosti, že zejména statistika zaznamenala mnohem dříve praktické uplatnění ve veřejné správě než v přírodních vědách. Oba systémy, sektor správní a sektor vědy, se vyvíjely po staletí víceméně paralelně, i když jejich metodologická příbuznost v průběhu času stále vzrůstala. K jejich překrývání došlo, při odhlédnutí od výjimek, až počátkem našeho století. Se stoupající rolí vědeckých poznatků v praxi dochází pak k bouřlivému růstu institucí, zabývajících se aplikovanou vědou.
Tato skutečnost, jakož i enormní množství informací, které není pro žádného jednotlivce přehlédnutelné, vedlo k zavedení některých praktik, do té doby ve vědě neobvyklých. Jedná se o ustanovení víceméně byrokratické správy nad rozsáhlými oblastmi vědy. Jako byrokratickou správu lze označit souhrn opatření, která umožňují zpřehlednit a ovládat určitý obsáhlý soubor jevů, který by se za běžných okolností vymykal jakékoliv smysluplné manipulaci. Tento cíl je zarážejícím způsobem podobný cílům, které si klade aplikovaný výzkum, a je tudíž zákonité, že oba tyto přístupy ke světu se mohou, či dokonce musí prolínat, přičemž hranice jednoho či druhého už dávno nejsou zřetelné. Byrokratické systémy se vyvinuly v lidské společnosti mnohokrát a víceméně nezávisle vždy tehdy, když velikost té které instituce (stát, církev, hospodářské organizace a podobně) začala přerůstat možnosti přímé kontroly jednotlivcem. Tyto systémy jsou charakteristické tím, že vylučují (v dobře zavedené podobě) prakticky jakékoliv překvapení a vyvíjejí se vlastně samopohybem, přičemž si nadprůměrných jedinců nejen nežádají, ale mnohdy jsou tito v celé soustavě vysloveně nadbyteční. Vnitřní dynamika těchto systémů není nepodobná určitým rysům živých organismů (tendence k růstu a expanzi, odcizování se původním cílům až k samoúčelu za současného rigidního lpění na určitých elementárních principech a mnohé jiné). Tyto „Parkinsonovy zákony“ podtrhují autonomii a vnitřní život těchto zařízení, s jejichž rostoucí komplexitou klesají nároky na kvality jejich jednotlivých členů, včetně těch řídících.
Určité byrokratické prvky byly institucím, které se v minulosti vědou zabývaly (university, akademie), vlastní vždy, ale teprve jejich kvantitativním růstem nad určitou hranici došlo k jejich plnému rozvinutí. Jedním ze základních jevů byrokratických systémů je omezení osobní iniciativy jednotlivých členů jen na předem dané úzké pole působnosti, kombinované s velkou dávkou opatrnosti, neboť trestání případných neúspěchů je mnohem citelnější než odměňování úspěchů, které jsou mlčky předpokládány. Takovéto instituce vykazují v příznivých fázích svého vývoje jednosměrný růst, v nepříznivých pak stagnaci, která se díky četným zpětným vazbám může udržovat po velmi dlouhou dobu. Obvykle nejsou obě fáze od sebe jasně odděleny a probíhají současně. Byrokracie je nejen cestou k odstranění excesů v negativním smyslu, ale stejně, ne-li lépe zabraňuje i nepředvídaným úspěchům a příjemným překvapením. Není vůbec náhodou, že valná většina tvůrčích osobností v přírodních vědách byla buď existenčně nezávislá, nebo měla v rámci vysokých škol či nadací značně volné postavení. Čím větší instituce a čím větší závislost jednotlivce na ní, tím těžší je projev jakékoliv kreativity. Akademie věd východoevropských států, zbytnělé v průběhu desetiletí nad všechny únosné meze, představují parkinsonovská rejdiště dosud nevídaného rozsahu. Mnohé instituce západní se jim ovšem značně přibližují.
I ve svých závěrech je věda svobodná pouze zdánlivě. Prvky víry jsou ve vědě zastoupeny stejně jako v jiných přístupech k světu. Minimálně pak je to víra, že informace získané vlastním bádáním a experimentálně ověřitelné jsou lepší než informace z jiných zdrojů (zjevení, básnická inspirace, sen a podobně). Toto dnes obecně rozšířené přesvědčení (stejně jako přesvědčení o kauzálním průběhu všech dějů) nebylo ještě v poměrně nedávné minulosti samozřejmé a lze říci, že většině lidských společenství v dějinách nebylo vůbec vlastní. V dnešní době, kdy začíná být stále více zřetelná diskrepance mezi současným biologickým paradigmatem a skutečnými vlastnostmi živých organismů, plní byrokratické struktury ve vědě, aniž si toho jsou plně vědomy, úlohu ideového strážce a filtru, odstraňujícího „nežádoucí“ jevy. Tato činnost, praktikovaná běžně v minulosti i současnosti v různých ideologických systémech, zajišťuje hladký chod celé mašinérie a uzavírá ji do vlastního, od skutečnosti více či méně hermeticky odděleného světa. Jak po stránce tématické, tak po stránce personální je příslušnými grémii neustále prováděn výběr, který umožňuje celému systému růst bez jakékoliv nutnosti revize základních principů. Při valné většině výzkumů, zejména v aplikovaných oborech, je výsledek předem dobře odhadnutelný, a pokud experimentální výsledky očekávání nepotvrzují, je nezřídka obvyklé pokus opakovat a obměňovat tak dlouho, až se výsledky původnímu předpokladu blíží.
Mnohá, i relativně triviální rozhodnutí, která jsou praktikům na první pohled jasná, si v posledních desetiletích často vyžadují vědecké expertizy, které k nim patří stejně nerozlučně jako ve starém Řecku výroky významných věštíren. Není tudíž divu, že tato vysoká prestiž, spojená s nebývalým objemovým růstem, vyvolala v přírodních vědách stejnou byrokratizaci, jaká je známa i v jiných ideových či správních systémech, přičemž lze očekávat, že tento trend může kulminovat v budoucnosti až do stadia víceméně homogenních vědců-úředníků-ideologů v jedné osobě. Je rovněž zřejmé, že tvůrčí úlohu v této době přejme mnohem spíše nezávislý myslitel, než v pavučině institucí pevně zapletený experimentátor.

Vídeň, 1987; Vesmír 8/90: 472, Sci-Phi 1/91: 56–58, Tvar 4/93: 8