Okraj stepi

Každému biologovi připadá evidentní skutečnost, že zásadní velikostní rozdíl je i u poměrně blízce příbuzných organismů důvodem jejich dosti odlišné struktury i fungování. Relativní proporce jsou zcela jiné u myši a slona, mechanismus letu odlišný u kolibříka a kondora, stavba a fungování rozdílné u jetele a dubu. Obdobný fenomén lze pozorovat i ve fungování „nadindividuálních organismů“, konkrétně v případě států různé velikosti.
Mnoho lidí, kteří měli možnost navštívit Spojené státy i Rusko, přijelo s takřka stereotypním konstatováním, že obě země jsou si přes teoreticky nepřekonatelné rozdíly dosti podobné. Nejen rozlehlostí, patriotismem a určitým sklonem ke gigantománii, ale i čímsi hlubším a podstatnějším. Při bližším ohledání se zdá, že velké státy, rozkládající se v rovinách s minimem horizontálního i vertikálního členění, mají jiné mechanismy fungování než země malé a pro jednotlivce přehledné. Ruská rovina či Velké pláně tvoří zvláštní plochu bez záchytných bodů, upřednostňující jiný typ mezilidských vztahů než státy a země takříkajíc kapesního formátu. Zatímco rakouský kancléř může znát osobně všechny významnější osoby v zemi, je podobná věc na širé Rusi zhola nemožná. V zemích menších či členitých (už třeba v bývalých kavkazských či pobaltských republikách) se vyvíjí společnost jiného typu, toho, jaký sami známe ze střední Evropy, kde je nutno celý život vrůstat do místní sítě vztahů; mobilita je velice malá a významné sociální interakce se udávají jen mezi osobami, které se navzájem znají, pokud možno od raného dětství. Vzniká tady jako typická sociální interakce cosi, co bychom mohli nazvat „protekcí“ v jiném než obvyklém pejorativním slova smyslu – nedostatkové zdroje se dělí mezi ty, které důvěrně známe, ať už je z celé věci hmotný prospěch nebo škoda.
V zemích druhého typu, velkoplošných a nepřehledných, kde není možno všechny uchazeče o nedostatkové zdroje znát osobně, se etabluje jiný typ interakcí, nazvatelný pracovně „korupcí“, opět bez onoho negativního přídechu – zdroje se rozdělí těm, kteří nejvíce zaplatí, popřípadě nabídnou největší protislužbu, bez ohledu na míru známosti či sociální provázanosti. Pro Spojené státy je charakteristická dávno legalizovaná forma těchto relací, v Rusku se bohatě udržely (tradice, zejména kupecká, je věkovitá) přes přísné formální zákazy. Komunistická strana, jakožto typická „ekleziomorfní“ (= církvotvará) struktura posuzovala, stejně jako všechny struktury podobné, korupci zejména v získávání úřadů v teorii velmi přísně; organizace tohoto typu vždy zdůrazňují nutnost léta a desetiletí, nejlépe přímo ab ovo sledovat příští pretendenty vyšších postů ostřížím zrakem, aby se do nich nevplížili nehodní (řeč jde o teorii, ne o praxi). Katolická církev ve středověku obecně nerada viděla i jakýkoliv jiný obchod, zejména pak finanční transakce spojené s poskytováním úvěrů. Je jaksi patrné, že pro ryze obchodní vztahy je třeba vždy větší rozběh, než jaký dává malá a uzavřená společnost – rozběh širých stepí často nahrazovalo obchodování se zámořskými koloniemi, nebo u obchodnických etnických minorit moře je obklopujících jiných národů. V tomto případě pak převažovaly v rámci vlastní skupiny vztahy popsané jako první a ve vztahu ke koloniím nebo cizím etnikům ony ryze merkantilní.
Oba popsané typy mezilidských komunikací se v praxi vždy prolínají a nevyskytují se nikdy ve zcela čisté kultuře, jak už je u abstrakcí obecně zvykem. Přesto je užitečné o nich vědět a uvědomovat si specifika středoevropské tradice, obtížně zaměnitelné za model jak Mississippské roviny, tak Azovských stepí. Konfigurace krajiny není zřejmě podstatná jen pro romantickou krajinomalbu.

Praha, 1992; Vesmír 12/92: 701, Tvar 2/93: 7

Povaha Orientu

Události dvacátého století nás ve své konečné verzi poučují o pravdivosti prastaré a zdánlivě banální myšlenky o těsném a osudově determinujícím spojení lidí žijících v určitém regionu s jejich zemí, přičemž toto pouto není zcela jednoznačně fyzikalisticky deterministické, jako je tomu třeba u rozdílných parametrů černochů a Eskymáků v závislosti na klimatu. Minimálně v oblastech s tradiční rostlou kulturou bije celý jev přímo do očí. Genius loci antických autorů ožívá přímo před našima očima a neguje mnohou učenou báchorku 19. století, která viděla v jazykové příslušnosti či v začlenění do nějakého výrobního nebo politického systému determinantu, která zastiňuje vše ostatní a osudově a nevratně určuje chod všeho příštího. Tato pověra podivným způsobem spojovala ty, kteří lepší zítřky strojili, s těmi, kdo jim byli obětováni. Pokud vůbec nějaký podobný kismet existuje, je mnohem spíše zakopán a neurčitě rozptýlen a vsáknut kdesi v komplikovaném systému krajiny s celou její geologií, biologickými aspekty i historií, která jí prošla a zanechala v ní nejrozmanitější hmotná i ideální rezidua, sopečnými kužely počínaje a nápisy na záchodcích konče. Celek je velmi komplexní, vytrvalý. Mnohé aspekty se vznášejí nad krajinou jako jevy trvající a prakticky nevykořenitelné, ať už se na nich podílí v historické posloupnosti ten, nebo později onen národ.
Téměř anekdoticky a cum grano salis lze říci třeba o úrovni kuchařského umění různých zemí, že k jeho evoluci je třeba tisíců a tisíců let postupného vývoje (s jistými předpoklady: zemědělská kultura s existencí určitých center, například knížecích dvorů, kde nákladné a slavnostní vaření patří k všední každodennosti a může „vyzařovat“ do běžné populace při významných příležitostech, hodných oslav). Smutné výsledky skandinávského, severoněmeckého a pobaltského gastronomického umu (i při dobrých materiálních podmínkách) nás nenechávají na pochybách, že zde máme co do činění s čímsi hlubším než s jednoduchým a neomezeně tradovatelným řemeslem. Dá se dokonce říci, že tradice vaření je v určitých regionech prakticky to nejtrvalejší a jen úplné vylidnění ji může změnit. Zatímco filosofové a umělci jsou na likvidačních seznamech vždy mezi prvními, dobrého kuchaře popraví či mu zakáže činnost skutečně jen mimořádný zvrhlík.
Co ostatně dokáže genius loci u domů a čtvrtí, ať už obytných, nebo jakožto sídel různých institucí, je každému dostatečně známo. Obsah a forma zde fungují v zajímavé sebepodmiňující harmonii a skutečnost, že se v oblasti chicagského Loopu usídlili gangsteři, je asi stejně překvapivá jako usazení špačků v připravené budce. I budova kyjevského NKVD z třicátých let dává z dálky tušit, jaká nepěkná tajemství asi ukrývala v dobách své největší slávy. Podívejme se však na příklad nám bližší a takříkajíc existenciálně prožívaný. Řada pozorovatelů si už všimla, že Evropu rozděluje zhruba linie St. Petersburg – Terst na dvě poloviny, dosti odlišné svou povahou. Směrem západním se pak zřejmě zatáčí, přetíná Apeninský a Iberský poloostrov v půli a konečně zahýbá do Svatojiřského průlivu, aby oddělila Irsko od Velké Británie. Tato hranice je samozřejmě jen přibližná a i na kontinentě nikoli podle pravítka – v naší blízkosti by probíhala zhruba Moravskou bránou, Boskovickou brázdou, Znojmem, dále pak zhruba Hornem, Vídeňským lesem, Štýrským Hradcem a Korutanskými Alpami. V některých případech zčásti kopíruje rozvodí či biogeografické předěly, zejména pak ale geologickou hranici oddělující karpatská pohoří a panonské pánve od Moldanubika. I podzimní tah některých druhů ptáků se v obou oblastech liší – západní populace se stěhují přes Iberský poloostrov, východní přes Balkán a Malou Asii. Pohlížíme-li ve Znojmě směrem do panonských nížin, těžko se ubránit pocitu, že stojíme na okraji Veliké Centrální Stepi, která se s nemnohými přerušeními táhne až k branám Pekingu a z níž občas jako ostrovy vyčnívají zalesněná pohoří. Potíž je v tom, správně definovat hlavní charakteristiku obou oblastí, které každý vnímavější člověk cítí. V oblasti západní převládá novodobě spíše tendence k rozvolňování rodiny a k chápání abstrakt, jako jsou zákony, stát a ekonomické doktríny, nezávisle na ní. Rodina se zde jako ekonomická, právo prosazující či osud svých členů určující jednotka rozpadá či dávno rozpadla. V takto získaných valencích se usazuje étos pracovitosti, střídmosti, též určitého emočního chladu, tendence k demokratickému uspořádání společnosti a celý ten shluk vlastností, který jsme tradičně zvyklí pojímat coby kombinaci občanské společnosti a kalvínsko-protestantské píle, jak o nich psal už Max Weber. Je typické, že východně od zmíněné linie se protestantismus prakticky nikde neujal, pomineme-li snad několik ostrůvků v Uhrách, pravoslaví se naopak nevyskytuje na západ od ní. Rozdíly obou typů společnosti lze časovým posunem vysvětlit jen částečně, část východních specifik asi skutečně koření v jakýchsi „lokálních faktorech“. Co se týká snah uchýlit vývoj některého regionu organizovaným násilím shora, je výsledkem pouze „zamrznutí“ celkového stavu, který se po „rozmrazení“ vyvíjí zase nerušeně dál ve směru daného „epigentického údolí“. Nic není vzdálenější než pojímat tuto úvahu jako černobílý politizující pamflet – hle – zde květ občanských ctností, Evropa v pravém slova smyslu – tam Balkán s korupcí, indolencí, špínou a autokracií v tom smyslu, co si pokleslý žurnalismus představuje pod slovem Asie, či aspoň přechod k ní. Je zcela nesporné, že Orient se svým pomalejším tempem, pevným zázemím v rodině, klanu či mafii, větším smyslem pro pohodlí a základní existenciální dimenze člověka včetně třeba i pomsty a nenávisti se může pro některé lidi, sevřené svěrací kazajkou mašinelní, hektické a v podstatě samoúčelné společnosti západní poloviny Evropy, jevit i jako zajímavý a žádoucí. Je si jen nutno uvědomit, že oba životní styly nelze neomezeně kombinovat a že syntéza uskutečněná třeba Vídní (která je se svou zálibou v kávě, sladkostech, perských kobercích a tradiční přítomností imperátorského dvora nebo jeho moderních ekvivalentů mnohem orientálnější než Praha) je asi maximem, slučujícím ještě snesitelná negativa obou společností a většinu toho pozitivního z nich.
Jsoucnost této hranice si nejlépe uvědomíme na faktu, že restituce společnosti západního typu se až na výjimky podařila po rozpadu východního bloku jen západně od ní. Na východě převládá sociálně-kolektivní komponenta v chování lidí, představa „velkorodiny“, která se tam ostatně udržela mnohem déle a je dodnes projikována na stát. Nechceme-li jízlivě a utrhačně mluvit o pastevecko-zbojnické kultuře severozápadního Balkánu, můžeme o kultuře sociálně-korporativní mluvit směle a seriózně. Každý klad je jakoby nějakým dlouhým stínem vyvažován svou odvrácenou stranou. Rubem „bratrského“ vztahu k bratřím rodným, národním či třídním je krvavá nenávist k těm s opačnou nálepkou. Západní citový chlad a lhostejnost už si vyžaduje zcela extrémní okolnosti, aby byl k něčemu podobnému pohnut. Zanedbá-li se po bujné pitce na půl dne chod jaderného reaktoru, je ke katastrofě zcela blízko, zatímco výpadek v pastvě ovcí je relativně neproblematický. Každá kultura má vždy určité problémy se zvládáním kulturně-technických importů, které sama nevyvinula – naučí se je brzy užívat, ale základní schéma vedení úvah v tom kterém kraji je nesmírně konzervativní a diskrepance cílů a prostředků pak nezřídka vyhání nejpodivuhodnější květy. Většina popsaných tendencí vykazuje určitou víceméně plynulou klinální variabilitu od Atlantiku k Pacifiku či od Severního moře k Jihočínskému, ale faktem zůstává, že na naší linii jako by se „vrstevnice“ zahušťovaly a dochází k jakémusi skoku s inflexním bodem. Například míra individuální autonomie, a to nejen té vnucené prostředím, ale i té jedincem požadované, směrem k východu prakticky stále klesá a onen děsivý zážitek vzájemné zaměnitelnosti, který si středoevropské děti většinou odnášely z organizovaného dopisování s generačními druhy v Rusku, nelze připsat ani tak na vrub perfektní indoktrinace, jako spíš právě tohoto jevu (v Turecku je situace obdobná, ač historie byla zcela jiná).
Západoevropské myšlení nezřídka označuje celý zde zdlouhavě popisovaný shluk vlastností paušálním pojmem byzantinský, balkánský, orientální. O východní duši a jejích postranních záhybech už bylo popsáno mnoho papíru. Ale Orient (není náhodou, že ještě počátek století rozuměl pojmem Blízký východ i značnou část jihovýchodní Evropy) netvoří jenom lidé. Země je zemí se vším všudy, od třetihorních sedimentů přes chvostoskoky až ke katedrálám tvoří jediný organický celek, ve svých hlavních charakteristikách jen obtížně narušitelný čímkoli a nejméně pak deklarací, doprovázenou ať už všeobecným skřípěním pásových bojových vozidel či svistem tětiv na lucích jízdních střelců. Orient plíživě začíná kousek za našimi humny a tak jako kopeček sobího lišejníku ještě nedělá Arktidu, je na druhé straně jejich houstnoucí výskyt neklamným příznakem, že jdeme správně. Od Třebíče směrem jihovýchodním postupně houstnoucí incidence kukuřičných a slunečnicových polí, močálů, horských pastvisek, pařených sýrů, patetičnosti, klanových vazeb a prašných bouří nás upozorňuje na zvyšující se prezenci toho, co lze nazvat Východem velmi blízkým. Je na nás, abychom pochopili jeho specifika a nenutili jej do předpřipravené formy našich západních představ. I když se jeho přirozenost manifestuje podle okolností různě, ať už popíjením lahodných domácích vín ve stínu platanů či cvakáním závěrů samopalů moderních hajduků za nočního přítmí, je stále sebou samým. Už proto, že je důležité, abychom měli vedle sebe svět poněkud jiného typu, do něhož se lze aspoň na pár dní utéci, až se nám přejí západní funkcionalismus a západní typ přetvářky.

Praha, 1992; Tvar 7/93: 9

Půvab akvária

Karel Čapek ve svých Obrázcích z Holandska zcela správně píše, že holandská ulice je součástí interiéru asi v tom smyslu jako chodba v domě. Pro Středoevropana špatně pochopitelná inverze mezi soukromým a veřejným je tu demonstrována nejlépe skutečností, že prakticky každý dům má v přízemí velikou, pěkně zařízenou halu, ústící širokým oknem bez záclon do ulice. Večer se pak za skleněnou stěnou odvíjí v osvětleném pokoji jako v akváriu rodinná idyla, demonstrující zámožnost, počestnost a rodinný soulad. Tento jev, evropsky jedinečný, se zdá být klíčem k pochopení Holandska a holandství vůbec. Několikrát jsem se po jeho původu tázal (vesměs lidí s vysokoškolským titulem) a obdržel nejrůznější odpovědi, počínaje tím, že absence záclon je „výrazem demokratických tradic“, přes historii daní ze závěsů (zrušeny v 17. století) až po praktické aspekty dobrého osvětlení dlouhé a úzké přízemní haly. Obávám se, že ani jedna z interpretací neodpovídá pravdě (to, že jedinec nebo národ je jen obtížně schopen sebereflexe a ta je spíš přístupná pozorovateli zvenčí, je celkem obecně známo). Daleko spíš se tu asi jedná o zbytek kalvinistické tradice, vyžadující na každé rodině určitý stupeň transparence (okna ložnic přece jen záclony mají). Kontroly Kalvínových pověřenců
v ženevských rodinách, zda v domech vládne mravnost a střídmost v jídle, byly nepochybně přes všechno dobové nadšení pociťovány jako zásah dosti drastický. Celkově mírná a nenásilnická povaha Holanďanů zřejmě přetransponovala tuto praktiku do zprůhlednění obývacího pokoje – komisi stačilo vyjít si večer ven a nenápadně ze tmy kouknout, co že to má takový van Brommelen k večeři a jak má talíře vycíděné. Časem i reálná komise odpadla a na jejím místě visí nad městem cosi nehmotně a nepolapitelně kontrolujícího na způsob kolektivního freudovského superega. Je těžko říci, zdali bylo Holandsko více přitahováno kalvinismem nebo kalvinismus Holandskem. Je nesporné, že řečená nauka se nejlépe ujímá v krajích chladných, leč s relativně mírnou zimou a zároveň jaksi pro- či podmáčených, s vysokou hladinou spodní vody (holandský dřevák je podle Čapka jakousi rudimentární formou člunu). Těžko si představit reformaci tropickou či polopouštní, ba i mediteránní. Území s naznačenou krajinnou charakteristikou (Holandsko, severní Německo, Skotsko) po reformaci přímo volají, nebo aspoň nesou ve svých zvycích a tradicích její podstatné stopy, jako třeba jižní Čechy (blíže k tomu v článku Doudlebia jako fenomén a Doudlebia jako osud). I Holanďané jiných vyznání mají svou mentalitou ke kalvínské velmi blízko. Pro, řekněme, extrémně protestantské země je typický prudký skok od zbožnosti a píle k permisivní odvázanosti a drogám bez nějaké výrazné přechodové zóny (též například v USA – Holandsko je Americe z evropských zemí asi nejpodobnější – New York se původně darmo nejmenoval Nieuw Amsterdam). Cynici ostatně tvrdí, že drogování je pro senzibilnější a obrazotvornější lidi jedinou smysluplnou reakcí na poněkud unylou spořádanost a funkčnost země. Někteří míní, že mnoho novodobých holandských extravagancí je podmíněno návratem koloniálů po rozpadu říše do staré vlasti. Určité hodnotové rozviklání v cizím prostředí se dá dobře očekávat („ono tam dole na equator je ledacos možny,“ říká kpt. Van Toch ve Válce s mloky). Holandsku je cizí pikanterie na všech rovinách, od té jídelní (spousta zajímavějších jídel pochází z Indonézie, což by mohlo vrhat nové a nevšední světlo na příčiny koloniálních expanzí) až po intelektuální. Snaha bedlivě vymýtit smyslové radosti se zastavila před těmi, které jsou nejvíce sublimované a karnálním záležitostem nejvzdálenější – před květinami a obrazy. Pro obojí se Holandsko výjimečně hodí – ať už mírným klimatem, nebo zvláštním, neopakovatelným osvětlením oblohy s mraky i země. Malířské dovednosti stojí naproti téměř naprostá nemuzikálnost.
Holandská intrika, pokud vůbec občas vznikne, je prostinká a se středoevropskými se vůbec nedá měřit. Obecně vládne poctivost a solidnost, což má kromě příjemných aspektů za následek i to, že Holanďan je šokován, pokud se u něčeho, ať věcného či myšlenkového, neshoduje etiketa s obsahem (věc to na východ od Norimberka běžná). S pracovním étosem souvisí i veliká hodnota peněz. Peníze, zjevný to důkaz Boží přízně, mají hodnotu samy o sobě. Zatímco Čech či Němec chce dominovat nad svými blízkými třeba velkým domem, krásným autem či dalekou cestou, Holanďan spíše vyndá večer z knihovny vkladní knížky a zálibně se do nich začte. Vzhledem k tomu, že gulden nebyl od počátku věků nikdy podstatně devalvován (ani po poslední válce ne), tančí kolem něj dnes už značně sekularizovaná společnost tance nikoli nepodobné oněm druhdy okružujícím zlaté tele v sinajské poušti. Celá věc je usnadněna tím, že gulden má některé aspekty božství: je (podle lidských měřítek) věčný, též všemohoucí a díky tomu i všudypřítomný.
Na Holandsku nelze neobdivovat fantastickou schopnost tvořit a ovládat velice komplexní systémy (kanálů, skleníků atd.) – toto vědomí souvislostí vždy posunovalo holandské biologické myšlení k holismu a Jan Smuts byl samozřejmě také Holanďan, či lépe řečeno Búr. Celá krajina je de facto umělá, jakási extenze zahrady od obzoru k obzoru. Celková životní filosofie „žít a nechat žít“ vysvětluje překvapivě dobrý vztah ke zvířatům, rostlinám i menšinám v lidské společnosti, spojující Holandsko mnohem víc s tradicí skandinávskou (a poněkud i anglickou) než středoevropskou. Tato tolerance, mající kupodivu značné paralely v toleranci severoněmecké, třeba berlínské, koření především v bezpředsudečnosti (jižní Německo, Rakousko a české země se naopak předsudky hemží). Tentýž princip, který nechává tolerovat a trpět bližního jako bližního, snáší a s nadšením přijímá třeba i marcipánovou polevu na smažené rybě či ovocnou šťávu v pivu. Původní germánství se zdá být bez skrupulí, a to v obojím slova smyslu. Je snad bavorsko-rakousko-pražská úzkoprsost původem keltská? Zároveň Holandsku chybí i jakákoli tendence k světodějnosti – na rozdíl od Německa či Ruska v něm nemůže vzniknout nic skutečně velkolepého ani skutečně strašlivého. Střízlivost jde ruku v ruce s demokratickou tradicí, táhnoucí se hluboko od středověku a porušenou v dějinách jen dvakrát a v obou případech zvenčí, Španěly a Němci (i v anglické historii bylo autokratických tendencí mnohem víc). Oběma nebylo nikdy zapomenuto. Pro nás, kde uzurpace je typickým stavem věcí, je tato atmosféra dosti těžko představitelná. Ale občanská, obchodní a realistická nota Holandska je jen jednou z možných tónin. Pod mdle utilitárním povrchem narazíme nejen na hašišové a heroinové přeludy a nejrůznější osobní zvláštnosti, ale i na široce rozprostraněné, dobře etablované a vůbec ne tajné společnosti esoterického ražení – svobodné zednáře, rosenkruciány, teosofy, antroposofy, hermetiky a další. Patří k Holandsku stejně nedílně jako tulipány a větrné mlýny. Meyrinckovo vidění Amsterdamu není od reality až tak daleko. I v triviální literatuře se tyto skutečnosti zrcadlí. Ve Stokerově románu o Drákulovi je jeho vrchní potíratel a exorcista van Helsing zcela přirozeně Holanďan, ač se děj odehrává v Anglii. Pod mramorovým oltářem svatého guldenu stačí hrabat jen nehluboko a nalezneme svět snu a tajemství, ať už v podobě injekční stříkačky s jehlou nebo staré knihy plné laikovi záhadných znamení. Holandsko je jiné a co asi skrývá, prokopeme-li se do ještě hlubších etáží?

Praha, 1993; Prostor 26/93: 127–129

Povaha němectví

Málo používaná biologická kategorie superspecies – naddruh – by byla asi tím, co se nejvíce blíží povaze německého kulturního okruhu, či chceme-li, národa. Zatímco ve slovanské části Evropy má doslova každá výraznější provincie vlastní spisovný jazyk a vlastní, s ostatními téměr nekomunikující a zhusta miniaturní kulturní svět, je v románské a germánské západní Evropě situace poněkud jiná. Je s velkým podivem, že kromě holandské a vlámské enklávy se celé západní Germánstvo na kontinentě celkem bez obtíží a navzdory vší politické roztříštěnosti od velmi starých dob chápalo jako jeden kulturní okruh a používalo poměrně záhy víceméně jednotného a v podstatě uměle vykonstruovaného spisovného jazyka (občasné emancipační snahy dolní němčiny nebyly nikdy pronásledovány, ale vyzněly v posledku vždy na prázdno). Obdobný vývoj bylo lze zaznamenat snad pouze v Itálii. Ve Francii, dusící z pařížského centra kulturně odstředivé snahy menšin (Bretonci, Okcitánci, Provensálci), bylo těžko mluvit o dobrovolnosti a kastilská dominance ve Španělsku dostává katalánskou a baskickou emancipací povážlivé trhliny.
Pro Čechy jakožto příslušníky malých národů je vždy znovu zdrojem překvapení skutečnost, že osoby neznalé literárního jazyka mají v rámci odlehlých částí Němectva vážné problémy s domluvou. Před zavedením masmédií a důkladnějšího školního vzdělání spolu mohli holštýnský, štýrský a švýcarský sedlák sotva komunikovat. To, co drží kulturní okruh pohromadě, je právě jen vědomí sounáležitosti a aplikací stejných měřítek jako ve slovanských poměrech by se němčina hravě rozpadla na tři až čtyři dosti rozdílné jazyky s četnými přechody a lokálními variantami (holandština budí, a to nejen v očích Němců, dojem provinciálního dialektu povýšeného na oficiální jazyk – ve srovnání se spisovnou němčinou působí asi jako psaná hanáčtina v relaci k literární češtině).
Základním klíčem k problému němectví se zdá být rozdíl mezi severem a jihem. Severní část (zhruba od řeky Mohan na sever) se zdá uchovávat některé prvky starého germánství v původnější formě (čímž se blíží svou mentalitou jednak Skandinávii, jednak Anglii a samozřejmě Holandsku, které v severní Německo v zásadě zcela plynule přechází). Typická je i velmi malá dotčenost severu římskou kulturou a prakticky stoprocentní zasažení reformací. V zásadě je severoněmecká tradice spíše rezervovaná a citově chladná, disciplinovaná a poněkud bezmyšlenkovitá, spíš (zejména na pobřeží) obchodní než rukodělná, dříve i bojovná. Věcnost se tu pojí s nedostatkem skrupulí a předsudků v dobrém i špatném slova smyslu – z tohoto substrátu vyrůstá jak poměrně značná severoněmecká (a tím spíše skandinávská, holandská a anglická) tolerance, tak i třeba bezpředsudečnost v jídle. Celý tento naznačený kulturní okruh se vyznačuje pro Středoevropana mimořádně fádní a málo záživnou kuchyní, z níž se ještě severoněmecká dá konzumovat s nejmenším přemáháním. Totéž, co dává vzniknout směsi piva s malinovou šťávou či obskurnímu eintopfu, pomáhá paradoxně na svět i snášenlivosti, byť s lehkým nádechem nezájmu o bližního. Starogermánské tradice se z určitého aspektu nejlépe uchovaly v Anglii – počínaje přežíváním tradičního práva přes glorifikaci určitých primitivismů (biftek lze chápat i jako nedopečený řízek, krb jako nedokonalý prekurzor kamen, whisky coby hrubý destilát z rustikálních surovin) až po přežívání tajných společností v podobě klubů s jejich parasexuálním podtextem (S. Freud je myslitelný pouze ve Vídni, ne v Londýně). Relativní serióznost a poctivost, posilovaná navíc protestantskou tradicí (či tuto spíše lákala a vyvolávala v život?), se pojí s relativní mírností a ovladatelností a nedostatkem sebereflexe až k sebeklamu a nevkusem, spíš v myšlenkách než v hmotných předmětech. Německý humor obecně neslyne zvláštní lehkostí a pro ten severoněmecký je duchovní odkaz Tilla Eulenspiegla podnes platným vzorem. Směrem západním, do Holandska a Anglie, se zdá humoru poněkud přibývat, byť jiného než je ten středoevropský a nezřídka s černými podtóny. Severní pragmatismus může vyhánět i nepěkné květy a celá řada podrazů ve jménu kolektivního egoismu, tak typických pro politiku Švédska a občas i Anglie, má své méně nápadné paralely i na německém severu. Zvláštní enklávou severního němectví je, či bylo, němectví pobaltské. Stejně jako jsou například mnohé druhy ptáků nejnápadněji zbarveny na okraji areálu, kde je nutno se odlišit od jiných, byli i baltští Němci ve snaze odhraničit se od Pobalťaňů či Slovanů ukázkou nejtužšího šosáctví ve spojení s nebetyčnou nudou odlehlé provincie. Pruské úřednictvo, odchované protestantským ideálem píle a poctivosti a Kantovým kategorickým imperativem, bylo ideálním vývozním artiklem do carského Ruska. Nejvyšší úřady tam byly za účelem zvýšení efektivity a předcházení nejhorší korupci svěřovány přednostně Němcům a vrchní šéf policie, šikanující Lermontova, se nejmenoval von Benkendorf náhodou. Pobaltské Němectvo vyprodukovalo kupodivu celou řadu vynikajících hlav (I. Kant, E. T. A. Hoffmann, biologové
K. E. v. Baer a J. von Uexkuell a další) a práskání jezdeckým bičíkem při revizi rodinných statků přineslo v posledku i pocit, že na samém okraji civilizace a počátku severovýchodních rašelin a lesů je nutno se prezentovat jeho kulturträger se vším všudy. Estonské univerzitní městečko Tartu, dřívější Dorpat, konzervuje podnes i bez Němců tuto atmosféru noblesy a učenosti, koženosti i starosvětské a zároveň naivní zásadovosti, dlouhé chvíle i pozoruhodných invencí. Hoffmannovy horečnaté vize ukazují jeden ze způsobů, jak pruské a obecně severogermánské radostné skutečnosti uniknout a množství drogově závislých od Amsterdamu přes Brémy po Hamburk představuje jeho dnešní, chemií ovlivněné bratry.
Zhruba od Frankfurtu na jih začíná prostor jihoněmecký, dosahující své nejtypičtější formy asi v Bavorsku a Horních Rakousích. Zdá se, že tato oblast byla ovlivněna nejen tradicí římskou, ale dosti podstatně i keltskou. Na rozdíl od poněkud mdlé severoněmecké disciplíny zde upoutá mnohem větší tvrdost až brutalita (zejména ve venkovské tradici) a intenzivnější zájem o bližního, projevující se především v jeho kontrole a téměř naprosté netolerantnosti vůči všemu, čím by mohl z obecného úzu vybočovat. Tímto je dána zvýšená schopnost sebereflexe (stoupá směrem k východu s maximem ve Vídni) a zároveň i vědomá, namnoze rafinovaná přetvářka (právě už zmíněná Vídeň s intenzivním prosakováním byzantinsko-osmanských tradic a pro cizince neobvyklou kombinací zdánlivě vesele poživačné bezstarostnosti s nejvyšší incidencí sebevražd v německy mluvícím prostoru je i v tomto směru nejvyšším bodem). Stejně jako sebereflexe je v jihoněmeckém prostoru doma i živá fantazie, někdy s výraznými prvky mysticismu, jindy se zálibou karikovat. Abstrózně mnohotvárné zámky postavené Ludvíkem II. Bavorským jsou jakousi závěrečnou orgií přebujelého jihoněmectví před zhltnutím zbankrotovaného Bavorska Pruskem. Jihoněmecký prostor (ostatně v mnohém ovlivňující právě mentalitu českou) projevuje i mnohem menší obchodní nadání než Sever a má tendenci obklopovat obchodní aktivity ódiem nepoctivosti. Rukodělnou činnost si tradičně cení mnohem víc. Celkový soubor vlastností jej přímo předurčuje pro to, aby v reformačních válkách i po nich zastupoval katolicismus (výjimku tu tvoří jen protestantská enkláva švýcarská, shodující se s rovněž západnějším, ale poněkud severně ležícím Holandskem například i v celkové archaičnosti místního jazyka a způsobu chápání bohatství a peněz – v toleranci ne). Jinak je pro jihoněmecký prostor typická xenofobie, v minulých dobách zvláště antisemitismus. Je dobře mít na mysli, že prvním výrazným antisemitským politikem nové doby byl na počátku století vídeňský starosta Lueger. Oba typy německých povah jsou podnes špatně kompatibilní a starý vtip o bavorském manželském páru, adaptovavším černouška se slovy „aťsi negr, jen když ne Prus“ je vtipem jen do určité míry. Obávám se, že nic by Německu neprospělo tolik jako fragmentace v minimálně dva státy zhruba v rovině řeky Mohan (tento důležitý kulturní předěl sledují i nejrozmanitější další odhraničení včetně kulinárních a bývá často označován termínem „Weisswurstgrenze“ – hranice výskytu bílých buřtů). Spojením severoněmecké disciplíny a bezmyšlenkovitosti s jihoněmeckou fantazií a tvrdostí vzniká cosi jako třaskavá směs či nadkritické množství uranu. Hitler s typicky jihoněmeckými talenty by se byl býval ve svém mateřském prostoru nikdy neprosadil a bez původem severní vojenské mašinérie, kterou si hravě podřídil, by se nikdy nacionální socialismus nemohl rozrůst do těch neblahých rozměrů, jak se stalo. Je velmi důvodná obava, že puč Stauffenbergových důstojníků proti Hitlerovi nebyl ani tak motivován morálními hledisky, jako spíše rozhořčenou snahou vysoce školených specialistů odstranit diletanta, kazícího jejich dílo a nerespektujícího dávné zvyklosti a kodexy pruského junkerstva, které Hitlera nenávidělo a přesto jako nejvyššího zeměpána slepě poslouchalo. Samy o sobě jsou severoněmecká i jihoněmecká populace neškodné a mají mnoho sympatických rysů, ale za určitých okolností se mohou jejich vlastnosti poskládat v mozaiku poměrně děsící – kombinace severního nedostatku skrupulí a nezkorumpovatelné výkonnosti s jižní usedlou mravopočestností s jejími hlubinami představivosti a přetvářky v jednom státě sotva může skončit dobře.
Zvláštní kapitolu v německém světě tvoří obyvatelé větších horských masívů, například Alp. Nesou v sobě všechny typické prvky mentality horských národů, pozorovatelné ve velmi příbuzných formách třeba i na Kavkaze. V tomto seznamu lze najít především excesívní píli a houževnatost, uzavřenost, jednokolejnost v myšlení, zhusta nedostatek vhledu a velmi těsný až fetišistický vztah k náboženství (je otázka, zda termín „ultramontánní“ by neměl spíše znít „montánní“). V Tyrolích a Korutanech je velmi zřetelný typový vliv dinárské skupiny ve vzhledu i myšlení a mimořádná neústupnost a tvrdost ve válečných střetech, jakožto i určitý talent pro gerilovou válku (slitování je luxus, který si lze dovolit v rovině). Alpské myšlení není lépe zkondenzováno nežli v krátké modlitbičce ke svatému Floriánovi: „Heiliger Florian, verschone unser Haus, zünde beim Nachbarn an!“ Se snižující se výškou pohoří se tyto vlastnosti vyřeďují, ale i Schwarzwald či do nedávna Sudety slynuly příkladnou pílí jakož i určitou submontánní zarputilostí.
Celý německý prostor od severu k jihu pak prostupují určité globální charakteristiky, které jej vlastně tvoří. Některé jsou relativně nového data. Idea střízlivé výkonnosti a dokonale fungujícího státu-stroje, původem pruská, se šířila, ať už přímým vlivem či napodobováním až od 18. století a zcela převážila až za Bismarckovy éry. Německo romantického období první poloviny minulého století bylo ještě do značné míry jiné. Na Rakousko působil pruský vliv jen nepřímo a dá se říci, že děje, inscenované v Pruskem dominovaném Německu jako tragédie, se přehrávaly na východ od Innu jako komedie. Zcela typickou a už od nepaměti etablovanou vlastností Němectva je ovšem určitá křečovitost spojená s neschopností improvizovat a celkovým nedostatkem jakékoli ležérnosti a elegance. Tento nedostatek se podstatně zmírňuje v některých hraničních zónách, například v Rakousku či Porýní. Pro „říšské“ němectví je příznačná jakási kombinace vášnivosti a topornosti zároveň, s níž se vrhá na všechny problémy, včetně víry, že intenzivním diskutováním se tyto problémy vyřeší. Svou roli tu hraje i vcelku neochvějná víra ve stát, který, několik nechvalných a též včas nepostřehnutých výjimek (třetí říše byla největší z nich) nepočítaje, vedl své poddané vždy v podstatě k dobrému. Česká tradice, jinak německé téměř k nerozeznání podobná, se v tomto bodě zcela podstatně liší – už od Chelčického (a v podstatě i Husa) je takřka obecně rozšířenou moudrostí, že cokoliv dobrého od státu a priori čekat nelze. Je dobře mít na paměti, že ve většině ostatních aspektů duchovního vývoje České země tradičně byly a dosud jsou součástí v zásadě německého kulturního prostoru, přes všechny nenávisti a zápolení, vyvolané právě blízkou podobností. Podobný osud (spojený s historickou příslušností k Svaté říši římské národa německého) nás ze Slovanů pojí jen se Slovinci a Lužickými Srby. Dnešní Německo je nepochybně nejlépe proorganizovaným státem světa.
Pro němectví, zejména to severnější, je typická zcela neochvějná a intenzivní touha činit dobré spojená zároveň s eklatantní neschopností dobré jako dobré skutečně rozeznat. V dějinách lze vystopovat cyklicky se opakující touhu (vzbuzenou asi traumatem z násilné kristianizace) setřást ze sebe okcidentální dědictví, vrátit se do šera Teutoburského hvozdu a nechat se porůst mechem a lišejníky. Zároveň je tento životní pocit kombinován s pocitem znečištění něčeho vitálně důležitého. Tak například reformace se oddělila od Říma a kulturních center v Itálii a pilně čistila pravou víru od lidských přídavků a výmyslů. Romantismus se snažil oddělit němectví od francouzských vlivů a odstraňoval románské kontaminace z německého jazyka. Nacionální socialismus bojoval proti západní kultuře generelně a vymycoval znečištění rasové. Hnutí Zelených má rovněž své anticivilizační prvky a zároveň zachraňuje německý les a německou půdu, potřísněné emisemi a pesticidy. Je pozoruhodné, že mezi těmito vlnami vždy byla období hltající západní či jižní inovace a zavádějící je s akribií „papežštější než papež“. Jedním z pozoruhodných aspektů němectví (a v zásadě všech germánských národů) je tradičně velká spjatost s živou přírodou, se snahou s ní splynout (silné tendence k přírodnímu léčitelství, ale třeba i k nudismu a jiným novodobým náhražkám přírodních kultů) a též ji chránit. I myšlenka ochrany zvířat pochází paralelně z Anglie a Německa. Že se tyto aspekty nemusí zdaleka krýt s pozitivním vztahem k lidem, dosvědčuje mimo jiné i to, že německá třetí říše měla velmi dokonalý a v podstatě i dodržovaný zákon na ochranu zvířat. Většina z jejích vysokých funkcionářů měla ke zvířatům vyloženě dobrý poměr, někteří (například Himmler) i k přírodnímu léčitelství.
Zvláštní a hluboko v germánské mytologii kořenící je německá tragika a očekávání konečného zhroucení a zmaru zcela ve stylu dávného soumraku bohů. Za zvuku Wagnerovy hudby s plným pocitem tragické nevyhnutelnosti je nutno kráčet vstříc propastem. Není-li ohrožení reálných, lze soustředěnou pozorností vždy nějaká vyprodukovat a za dnešních okolností převažuje katastrofismus ekologický, umožňující pohlížet denně na oblohu, nespatříme-li tam ozonovou díru. Ruku v ruce s tím, jako u všech velkých národů, jde vědomí nutnosti spasit svět, ať už v minulosti bojem či dnes pomocí rozvojovým zemím, jimž je přinášena spása v podobě instrukcí, jak co dělat (vědomí, že v Německu se dělá vše nejlépe, je neobyčejně silné a zčásti jistě pravdivé).
Německý kulturní a duchovní život probíhal vždy ve vlnách, na jejichž vrcholech výkony v oblasti filosofie, hudby, literatury či přírodních věd zastiňovaly všechny ostatní národy. Po největších traumatech, třicetileté a druhé světové válce, následovaly dlouhé fáze útlumu a přežívání jen bazálních německých dovedností, například píle. Německé myšlení, ze všech světových nepochybně nejkomplikovanější a schopné pochopit svět v největší komplexnosti a zároveň mocné největších abstrakcí, je nepochybně jevem zcela jedinečným. Že kromě věcí velkých a geniálních produkuje i záležitosti abstrózní a děsivé je, takříkajíc, riziko podnikání těch, kdo zacházejí s velkými (a tudíž rizikovými) duchovními potencemi. Po porážce a zahanbení druhé světové války, asi největší v celých německých dějinách, bylo tradiční myšlení se všemi svými aspekty hozeno přes palubu a namísto něj namnoze adoptovány jednodušší, plošší a méně nebezpečné modely anglosaské. Dnes, když celoevropsky dochází k revitalizaci starých problémů i tradičních způsobů uvažování, se tato dávno zasutá vrstva odkrývá a může se stát zdrojem velkých nadějí i značných obav.

Praha, 1993; Literární noviny (Přítomnost) 31/95: 3–4

Gott erhalte

Výzva k Hospodinu k zachování rakouské říše nebyla oslyšena. Jako i v mnoha jiných případech se však přání vyplnilo v jiné podobě, než jak si je jeho iniciátoři původně představovali. Říš rakouská nepominula, nepominula ovšem zcela jiným způsobem, než se kdy tušilo. Stejně jako nezanikla Čína se svými lokálními specifiky pádem poslední dynastie v roce 1911, ani pád habsburského trůnu a fragmentace původního území neznamenaly negaci všech dosavadních tradic. Vzhledem k tomu, že lokální struktura, styl myšlení i kolorit vyrůstají po staletí a tisíciletí, je představa jejich náhlé a zásadní změny jinak než odpálením jaderné nálože zcela iluzorní. Turbulentní doby s sebou vždy přinášejí nejeden krkolomný plán a nejedno zbožné přání a teprve nyní, čtyři roky po zániku komunismu, je možno s dostatečnou přesvědčivostí říci, že zastánci přestrukturování české společnosti v americkém, či dokonce japonském (!) stylu byli vybaveni, mírně řečeno, slabým historickým povědomím. Určitá mesianistická komponenta komunismu, slibující vytvoření nového člověka a radikální přeorání všeho stávajícího, má, zdá se, delší dosah než vliv základní myšlenky samé. Přesto pohled na polistopadový vývoj společnosti nenechával od počátku na pochybách, že i po eventuálním úspěšném přebudování bude náš další vývoj připomínat nejspíše právě Rakousko, v omezené míře snad i Bavorsko a Sasko. Předešlá historie, strukturující zemi, do značné míry předznamenává i její další vývoj. Z této dráhy, či, chceme-li užít biologické metaforiky, z tohoto epigenetického údolí, může být vývoj větším či menším násilím vychýlen, nakonec však do vymletého koryta opět spadne a valí se jím dál. Na příkladu bývalého SSSR je vidět, že vývoj jakoby „zamrzlý“ se opět rozehřívá a reaktivuje zhruba v tom stavu, v němž zatuhl.
Není vůbec náhodou, že k rozdělení Československa došlo podle linie dělící rakouskou (cislajtánskou) a uherskou (translajtánskou) polovinu monarchie, podél níž hrozil rozpad už celou druhou polovinu minulého století. I rétorika s nedávným dělením spojená připomínala do podivuhodných detailů tehdejší argumenty. Naopak spolková země Burgenland, připojená k dnešnímu Rakousku z uherské poloviny mocnářství (tzv. Deutsch-Ungarn), je podnes pociťována Rakušany jako exotický stepní přívěsek. Starorakouská tradice je však na celém monarchiálním teritoriu ve svých dvou variantách, rakouské a uherské, pevně zasáklá. Uherská část, mající tradičně vlastní zákonodárství a duchovně zakotvená poněkud východněji (blíže článek Povaha Orientu) se v zjevných rysech od rakouské asi nejvíce lišila výraznou převahou agrární produkce nad průmyslovou, slabším měšťanským živlem a výrazněji oligarchickou politikou, založenou na široké propasti mezi magnátstvem a masou venkovanů. Rakouská část, k níž patřily i naše země, byla typická nejen mnohem větší industriální produkcí, ale i živějším buržoazně-demokratickým povědomím a oproti Uhrám s jejich velkostatky (a místy i zachovanou východní velkorodinou) i silným středním selským stavem (snad jako pendant k střednímu stavu měšťanskému). Co však říši významným způsobem sjednocovalo, byl systém státní správy, systematicky budovaný od tereziánské a josefinské éry a vtisknuvší celé oblasti do značné míry jednotný ráz. Nejlépe je podnes uchován v dnešním Rakousku, avšak k jeho úplné dekonstrukci nedošlo prakticky nikde.
Josefinským ideálem bylo vybudovat pevný skelet z úředníků státu zcela oddaných, na státě plně závislých a ve svých rozhodnutích takzvaně objektivních, nepředpojatých. Tento administrativní systém byl i v devatenáctém století systematicky budován a rozvíjen a císař František Josef I. byl jeho živoucím ztělesněním, jeho nejvyšším pánem i prvním služebníkem zároveň. Osmašedesát let jeho vlády se nemohlo podstatným způsobem na charakteru státního soustrojí nepodepsat. Je pozoruhodné, v jak málo změněné podobě byly správní aparát i zvyklosti přejaty nejen československou první republikou, ale i komunistickým režimem, většinou i včetně původního personálu. Myšlenka úřední korektnosti, stejně jako třeba myšlenka základních buržoazních svobod, kupodivu nezmizela ani v dobách nejdrastičtějšího ohýbání práva. Pozemkové knihy byly bedlivě vedeny i poté, co byly kolektivizací selský stav i jeho majetkové nároky naprosto anulovány. I v nejkřiklavěji bezprávných procesech byly dodržovány všechny vnější formality procesu a vedení spisů, ač zde nebyla žádná kontrolní instance, která by zabránila někoho tiše zakopat ve sklepě. I montování odposlechů se dělo většinou tajně u všeobecného vědomí, že odposlouchávat soukromé hovory se nehodí. Starorakouská idea právního státu, poctivosti a nestrannosti se jako ideál vždy držela (ač nedodržovala) a prohřešky proti ní byly vždy jaksi maskovány a retušovány. Této tradici odpovídá udržovat optické zdání intaktnosti a nerozkrást například devadesát procent svěřených statků, ale tak deset. Po stránce výběru uchazečů byl starorakouský systém zaměřen na průměr, v lepším případě průměr lepší. Dnešní rakouská státní služba je zcela specifickou strukturou, tvořící páteř země svojí nehybností a zaručující svým příslušníkům prakticky doživotní nesesaditelnost (takzvaná pragmatizace). Toto pevné zacementování ve struktuře je státním služebníkům nejen zdrojem životních jistot (téměř naprostých), ale i frustrací, působených prakticky doživotním přikováním k jednomu určitému místu a lidem kolem něho, kteří nemusí být dotyčnému právě po chuti. V jinak málo podnětném prostředí se pak stávají pletichy a zákopová válka jediným zpestřením jinak předem zcela vypočitatelné (například pokud se týká termínů povýšení) reality. V prostředí, kde vliv politických stran prorůstá nejen státním aparátem a školstvím, ale i některými sférami hospodářství, nepřekvapí, že strana, držící momentálně určitý resort, obsazuje uvolněná místa (obsazená přeobsadit nemůže) právě jen či hlavně svými straníky či sympatizanty (komunistická uzurpace moci může být chápána i jako extrémní příklad téhož, kdy ve státě nejsou strany dvě, ale pouze jedna). U valné většiny rodin bylo (zejména před Heiderovým vstupem do politiky) pro generace jasné, zda přísluší k straně lidové či socialistické, a tato tradice určovala i jejich životní zvyky včetně volby škol, povolání či životního partnera. S trochou nadsázky bylo do nedávna lze říci, že existovala dvě Rakouska – rudé a černé (bist du ein Schwarzer oder ein Roter? – oblíbená otázka). Jejich příslušníci se v praxi téměř nikdy nesetkali a byli i reprodukčně prakticky izolováni.
Ve státní službě lze narazit na rodiny, které se nezřídka už od tereziánské éry tomuto povolání věnují a selekcí nabyly vlastností jinak málo obvyklých. Kromě nezřídka širokého a vždy velmi klasického kulturního zázemí je to zejména neobyčejná trpělivost a manipulativní inteligence, téměř naprostá absence vnějších afektů, smysl pro formu, osvícenský, téměř van swietenovský pohled na svět a nezřídka i pomalá a nevzrušená, jakoby s geologickými časovými dimenzemi pracující touha po odplatě. Vzájemnými sňatky a selekcí nevyhovujících jedinců z úředního biotopu vzniká cosi nikoli nepřipomínajícího třeba chov anglických plnokrevníků (v tomto případě spíše polokrevníků či čtvrtkrevníků). Nízká efektivita státní služby i její jen mírná kompetence (křiklavé příklady inkompetencí i křiklavé příklady kompetencí se vyskytují jen zřídka) v zásadě nikoho nevzrušují a jsou brány jako daň politické stabilitě, neboť systém není reformovatelný bez jeho naprostého rozmetání, které si nikdo nepřeje. Proto je pouze snaha další růst státního sektoru omezit a nejkřiklavěji parazitní odvětví – například státní železnice – nějak zvolna a opatrně zreformovat. Právě železniční zaměstnanci dokázali nakumulovat v průběhu let nejvíce privilegií a možnost vstupu do této sféry se stala vyloženým politikem. Stát sám je po nepříjemných zkušenostech meziválečných let útvarem velmi sociálním, garantujícím jednomu každému občanovi, že při troše disciplinovanosti a trpělivosti nebude i při jen mírných schopnostech a mírném štěstí trpět hlad a nepropadne sociálními sítěmi. K volné tvorbě cen prakticky nedochází a jsou to takzvaní sociální partneři, to jest zástupci zaměstnavatelských a zaměstnaneckých organizací, určující na svých jednáních základní relace ovlivňující další hospodářský život země. Odbory pak tvoří významné paralelní zřídlo moci a někteří z jejich čelných představitelů v osmdesátých letech se svou vnější fyziognomií téměř nelišili od tváří zasedajících v politbyrech evropského Východu – vláda aparátů je nezávisle na ideologii pouze jedna. Protože však aparáty poválečného Rakouska nikdy zcela nezlikvidovaly soukromou iniciativu v hospodářské sféře, mohly na jejích produktech nerušeně přežívat, tím spíše, že garantují i politickou stabilitu a právní jistotu a nikdy se nepokusily vážněji omezit občanské svobody (i když třeba státní monopol na rozhlasové a televizní vysílání je jistě pozoruhodný centralistický relikt).
Politická stabilita pak je nejlépe garantována právě dostatečným množstvím občanů = voličů, existenčně závislých na státě a politických strukturách. Stabilita podnikatelské sféry pak je zajišťována množstvím nejrůznějších komor a cechům podobných sdružení, vesměs s povinným členstvím a bujně rozrostlým správním aparátem. Celkový obraz pak svou přehlednou idyličností i určitou dusivou nehybností připomíná 19. století mnohem víc než to, co právě zažíváme. Nicméně zárodky budoucích struktur, tendující s čímsi připomínajícím historickou neúprosnost k rakouskému modelu, se nedají ani u nás přehlédnout. Jako by se z amorfní kaše rozpadlých starých struktur vynořovaly jejich části či zcela nové útvary jako budoucí krystalizační centra, která si mocensky rozdělí stát až do jeho nejodlehlejších koutů a postupně prorostou všemi jeho patry. Stát rakouského typu je nesrovnatelně stabilnější než to, co zažíváme dnes. Klondikovská proměnlivost kola Fortuny v něm už nemá své místo. Jen posty trpělivě vysezené od píky přinesou po desetiletích nezáživného snažení své plody. Ve stabilitě nikoli nepodobné oné feudální přitom není vyloučen hospodářský růst a konzum, všichni jsou spokojeni i nespokojeni zároveň. Rakušané svou vlast milují zvláštní láskou, spojující nenávist i lásku zároveň (pojem Hassliebe je právě pro tento pocit jako stvořený). Tato ambivalence pocitů je pro tuto zemi, zejména pak pro Vídeň, středisko všech správních aparátů, typická a odráží se už v dílech R. Musila a J. Rotha. Není cílem tohoto článku podat vyčerpávající charakteristiku rakouského národního ducha s usměvavou a mírně poživačnou veselostí v prostředí útulných kaváren či za červenými pelargoniemi v předokenních zahrádkách. Tento zjevný aspekt rakouského světa uvidí čtenář i během dvoudenní návštěvy. To celé někdejší monarchii společné a bedlivě skryté je právě státní aparát a není vůbec náhodou, že Rakousko vyprodukovalo na světě snad nejvíce lidí s vysokým stupněm individuální i společenské sebereflexe. O půvabech a stínech atmosféry Vídně a jejího mocenského hájemství snad až jindy a v jiném kontextu.
Postmoderní dekonstrukce řádu a étosu 19. století jde v různých částech bývalé monarchie různě rychle. Dnešní Rakousko si z něj podrželo nejvíc, i když rozpad tradice od sedmdesátých let značně pokročil. Byla to ona, která umožňovala ještě v letech 1945–55 čelit s heroismem u úředníků nečekaným (ve chvílích těžkých pro vlast intriky ustoupí hrdinské jednomyslnosti) pasivním odporem sovětské vojenské správě a posléze se z ní i vymanit – čin v té době zcela bezprecedentní. Pod trvalejší sovětskou kuratelou ostatních starorakouských zemí docházelo k této dekonstrukci rychleji, ač zdaleka nepokročila tak daleko, jak se obecně myslí. I nectnosti, rozbujelé jako mycelium pod nehybným poklopem, byly svou podstatou jen ty starorakouské. Osmdesátá léta v Čechách připomínala ze všeho nejvíc asi Metternichovu éru. I výbuch kolektivistického myšlení, zasáhnuvšího mezi válkami a dále až do šedesátých let prakticky celou Evropu, probíhal v Rakousku a v Čechách paralelně. Plakáty socialistické strany z raných šedesátých let se ještě stylem neliší od toho, ve kterém naše ustrnuly i později, a kult čmoudících továrních komínů jakožto symbolů prosperity překračoval tehdy už hermeticky uzavřenou hranici stejně jako sloh stalinských činžáků. Oba vývoje se zásadně rozešly až po roce 1968 a teď se zdají se znovu sbíhat.
Tradice, zasáklá v jedné každé registratuře či domovní předzahrádce, začíná opět ožívat a propojovat v dobrém i špatném to, co bylo na přechodnou dobu odděleno. Tolik zaklínaný návrat do Evropy je u nás především návratem do Rakouska. Vlastně jsme ho neopustili, jenom jsme hleděli do jedné jeho odlehlé a málo typické tváře. Je ale vlastně ta, kterou má to dnešní, o tolik typičtější?
Rakousko, jak je známe dnes, ukazuje nejpravděpodobnější repertoár budoucího výběru věcí pěkných i odpuzujících; paradoxně jsme i my, v některých aspektech vývoje přirychlení, pro něj stejným zrcadlem některých budoucích trendů. Jsme spřízněni volbou učiněnou už kdysi v minulosti a propleteni někde hluboko v kořenech.

Praha, 1993; Literární noviny (Přítomnost) 5/95: 4

Genius loci

Pojem genia loci, v pojetí starého Říma personifikovaných lokálních specifik určitého místa, se táhne v té či oné podobě celými dějinami, od lidových předpokladů zakopaného psa pod základy některých neblahých budov až po poslední komentáře Sheldrakeovy. Stojí za to se krátce zamyslit nad některými rozdílnostmi v atmosféře Prahy a Vídně, dvou středoevropských velkoměst nyní prakticky stejné velikosti, se spoustou dějinných paralel a skoro čtyři sta let koexistujících v jednom státě. Teprve jejich kombinací by vzniklo jedno středoevropské velkoměsto par excellence – do počátku 17. století zastiňovala Praha významem i počtem památek Vídeň, poté se karta obrací, v meziválečných letech našeho století expanduje naopak Praha a Vídeň stagnuje.
Na Vídni je v porovnání s Prahou cosi jasného, přehledného, nehlubokého. Leží prakticky v úplné rovině a její geologický podklad – dunajské sedimenty – je prostinký. Něco ukázněného v ní bylo od samého počátku – začíná jako římský vojenský lágr, byť z hlediska Říma vysoko na temném severu, a ideální místo k tomu, aby zde Marcus Aurelius, jediný filosoficky myslící císař na římském trůně, zemřel. Vídeň do sebe s nadšením a jako houba sála josefínské osvícenství a duch van Swietenův a Sonnenfelsův jako by podnes obcházel po úředních koridorech. Mezi jejím vzdělaným měšťanstvem jsou pozdní formy osvícenství podnes tak živé, že se cizinec, zvyklý na postmodernější prostředí, nestačí divit. Racionalismus, rezervovaná skepse a chuť „osvíceně“ a rigorózně manipulovat jiné jsou podnes s vídeňskou elitou nerozlučně spjaty. Přísné a přesné dodržování vyprázdněného katolického ritu jakožto výraz občanské usedlosti a státní rezóny v rámci unie oltáře a trůnu se pojí s největší rezervovaností vůči náboženským pohnutkám, jakou lze kde vidět. Serióznost se podivně proplétá s malicherností, bezbřehým egocentrismem, pragmatickou přízemností a pomstychtivostí. Zároveň, jako u měst s přistěhovaleckou tradicí, je patrný velký tlak na bezpodmínečné zařazení se a „držení kroku“. Podivínství a excentricitu si lze kultivovat snad jako příslušník některých uměleckých komunit, jako řadový občan zcela určitě ne. Zároveň k Vídni patří určitá na odiv stavěná rozvernost, domáckost, pohodlnost (pro německé Gemütlichkeit nemá čeština vhodný ekvivalent).
Veselá poživačnost při ochutnávání letošního vína v Grinzingu, téměř slovansky široká duše se schopností nechat se dojmout za zvuků šramlu má svůj pendant v sžíravě útočném a intolerantním humoru (Wiener Schmäh) a velmi vysoké incidenci sebevražd (po Budapešti prý nejvyšší v Evropě). Široké a namnoze téměř geometricky pravidelně rozmístěné vídeňské ulice s reprezentativními stavbami z pravého mramoru a pravým pozlacením jsou téměř bez tajemství. Pokud nějaká skrývají, jedná se tak nejspíš o některou z úředních či poloúředních pletich, vzrušující tak nejspíš ještě Nejvyšší účetní dvůr. Pořádek, reprezentace, usedlost a rozšafnost tvoří neselhávající a všudypřítomnou fasádu. Důraz na vybranou, až přehnanou zdvořilost a dobrou manýru zatlačuje osobní pohnutky hluboko do pozadí, nejlépe až do podvědomí. Vídeň je městem Freudovým, ideální substrát pro objektivní a nevzrušené nahlížení do člověka, město patologických anatomů těla i ducha. Sebereflexe je bezpochyby její nejsilnější stránka, zdá se, že v tomto směru hledá na světě sobě rovné. Ve stínu kaváren a v kroužku osvícených přátel-nepřátel (právě ambivalence v pocitech k Vídni patří zcela nedílně) je k tomu ideální prostředí. Jedince, kteří se vymykají, utlouká pomalu a systematicky, nežádá si jejich hlavu, ale zprůměrnění. Žít a nechat trošku žít, život jako milost. Vrchnost je milostivá, uvážlivá a obezřetná a „muž z ulice“ k ní vzhlíží se směsí úcty a lačnosti klepů z vyšších kruhů a malicherného naříkání. Vídeň je integrální součástí nejen Západu, ale i Orientu. Voda, proudící kolem Švédského náměstí, doteče přes Černé moře až ke Zlatému rohu. Byzantinismus a atmosféra dvora s jeho kamarilami, náznakovou komunikací a smyslem pro reprezentaci a noblesou sem dosahuje s plnou silou. Ne nadarmo se Turci o Vídeň dvakrát intenzivně zajímali a řada osmanských vášní, zejména pak pro cukrovinky, kávu a orientální koberce, se tu zabydlela natrvalo. Vratkost nejvyšší přízně a ohebnost pravdy obecně jako by hledala svou protiváhu v přilnutí k pozitivistickým doktrinám, jejichž nejtypičtějším vyjádřením je asi vídeňský logicko-pozitivistický okruh. Německé prolínání mysticismu a vědy a mysticismu a politiky je z vídeňské perspektivy sledováno s netajenou skepsí – německá tragédie se v rakouském provedení stává operetou. Přestože je Vídeň skeptická, není ve své převážné míře cynická. I když po poslední válce ztratila téměř všechnu invenci a připomíná spíše dokonalou konzervu minulé slávy, nelze se vynadivit bohatství hudební a do určité míry i výtvarné tvorby v její minulosti. V její literatuře je nápadný rozpor mezi poměrnou prosperitou prozaické tvorby i nápadnou chudobou například lyrického básnictví – napjatá poloha mezi dojatým slzením a služebním hlášením se zřejmě špatně hledá.
Tradiční nedorozumění mezi Prahou a Vídní nebylo zřejmě dáno ani tak zlou vůlí obou jednajících stran, jako spíš inkompatibilitou jejich génia loci. Praha je proti Vídni nesrovnatelně členitější – výškově, geologickým podkladem i velmi divným půdorysem v zásadě až na pár výjimek chaoticky rostoucího města. Praha je rovněž plná různých tajemství, z nichž některá jsou ošklivá či strašná. Stačí se trochu zamotat ve spleti jinak malebných ulic a narazíme na Golema či rezidenturu některé významné výzvědné služby (ne že by poslední jmenované ve Vídni nebyly, ale patří jaksi k prvoplánovanému obrazu města). Praha má mnoho pater a vždy hrozí akutní nebezpečí, že se propadneme ještě hlouběji. Vídeň má etáže pouze dvě – pod suterénním úředním archivem už začíná přímo podvědomí. Praha je méně racionální i méně malicherná, skýtá větší šance i nebezpečí. Těm, kdo se nějak vymykají, skýtá namnoze ve svých záhybech možnosti k přežití i vzestupům – pokud je ovšem odmocní, učiní tak mimořádně perfidně a tvrdě a jde přímo po zdroji bytí. Pražské sémantické pole je od nepaměti víc rozvolněné a stín magistra Kellyho nedovolí josefinismu, aby tu zapustil kořen. Skutečnost přechází plynule v sen, někdy zlý. Málokteré jiné město likvidovalo tolikrát vlastní elitu s takovou úporností a zlobou. Styl jednání byl, podobně jako v Mnichově, oproti Vídni vždy o poznání drsnější, při dlouhodobém úpadku mezilidské komunikace za minulého režimu to vyniklo s brutální důrazností. Praha neplatí v německé literatuře darmo za město melancholie a nešťastných lásek – neveselými osudy ostatně není zvykem se tajit – obecně vybičovaná závistivost potřebuje něco, čím by se uklidnila. Udržování dokonalé fasády není nutností – obecná podezíravost v ní tuší nějakou čertovinu. Nedůvěřivost, praktická i intelektuální, patří od nepaměti k imidži města, kde se zdají krom tajných nauk odedávna prosperovat zejména hereze všeho druhu včetně poezie. Kde má Vídeň mírně kašírovaný rozverný úsměv, nabízí Praha pitvorně malebný škleb. Extrémy jsou přímo vedle sebe, světová úroveň i nejapná neomalenost se stýkají bez střední polohy. Groteskní přízračnost Josefa Švejka i Josefa K. se potkávají s hydrocefalickými obrysy Ferdinanda Dobrotivého, posledního korunovaného českého krále. Jinak je atmosféra Prahy nesrovnatelně okcidentálnější než je vídeňská a městské splašky neplynou darmo do Hamburku. Od třicetileté války pak byly Praha a její české zázemí nepoměrně k jiným územím střední Evropy ušetřeny bezprostředních válečných zkáz a vysokých ztrát na životech. Staré vídeňské úsloví, že Čech je buď služebník, nebo hulvát, odráží velmi výstižně přežívací strategii, minimalizující ztráty a udeřící teprve tehdy, když tak lze učinit bez nebezpečí. Nejtypičtější českou vlastností by byla asi schopnost anticipace. Schopnost doběhnout jiné, zejména cizí a vládnoucí, je fatálně spjata se schopností být doběhnut sám a nezištný národní buditel plynule přechází v denuncianta v jedné osobě.
V centru moldanubické kry či v dunajských píscích se zdá být zasáklý osud měst už před jejich založením. Zdalipak se nová Hirošima svým duchem podobá té staré?

Praha, 1993; Literární noviny (Přítomnost) 35/94: 5