Povaha Rusi

Po způsobu širé ruské pláně je obtížno najít jediný odrazový bod, na němž by se o tomto tématu, stokrát přemletém a přece vždy znovu fascinujícím, mohlo smysluplně začít. Smysluplně začít pravděpodobně nelze, protože Rusi není kategorie smysluplnosti v západoevropském slova smyslu vlastní. Rus prostě jest – v sobě samé uzavřená a dovedená k dokonalosti, jev, který lze milovat či nenávidět (v typickém případě obé zároveň) a jejž nelze západními měřítky výstižně charakterizovat – obraz se rozpadá na stovky faset, jejichž poskládání je pro okcidentální mozek stejně obtížné jako rekonstrukce mayské pyramidy z jednotlivých kamenů, roztrhaných od sebe stromovými kořeny. To skutečně zajímavé na Rusi, to mytické a živlové, ostatně nelze úspěšně verbalizovat a sepsat.
Stejně jako Spojené státy skýtá Rusko svou téměř úplnou absencí hor i vyšších vrchovin dojem téměř naprosté zaměnitelnosti jednoho místa za druhé. A vskutku tomu tak je a v minulosti i bylo. Statisíce mužiků byly přesídlovány podle momentálních hospodářských potřeb se stejnou akribií i nadhledem, jako se v pozdějších dobách vysazovaly nejrůznější druhy kožešinové zvěře tam, kde by po úsudku mocných mohly skýtat další užitek. Města se kromě historických center od sebe namnoze liší pouze klimatem. Země těchto dimenzí vylučuje možnost dobře proorganizovaného, sociálního a zároveň dosti demokratického státu typu zemí západní Evropy a umožňuje pouze dvě mrazivé varianty – buď rozvolněný výběh pro občany s převládajícími rysy amerického severozápadu druhé poloviny 19. věku či v městech Chicaga dvacátých let, nebo rigidně zorganizovaný a ryze administrativně řízený systém, v němž moskevské plánovací centrum má povědomí o každé radýrovací pryži v Usť-Kamčatsku. Tertium stěží datur. Bůh vysoko a car daleko a problémy aparátů, jejich korupce, osamostatňování se lokálních mocenských klik a absence práva v okcidentálním slova smyslu zaměstnávaly ruské myslitele a literáty i západní návštěvníky odedávna. Aparáty – armádní, církevní, vědecký, hospodářský a později i partajní – jsou budovány kontinuálně od dob Ivana Hrozného (v sofistikova­nější, na švédských vzorech bazírující formě od Petra Velikého) a přes nejrůznější čistky a pogromy představují nejvlastnější kontinuum státu. Jsou vlastně státem samým, posunujíce se po rovinách bez konce, kam právě potřeba, a stahujíce se zpět, je-li to bezpodmínečně nutné (je vlastně podivné, jak mohou státní útvary v rovinných terénech migrovat – je zcela nemyslitelná představa, že by se Čechy po vzoru Polska posunovaly někde mezi Štrasburkem a Užhorodem). Obrovitost území, početnost obyvatelstva a rozlehlost aparátů dávají možnost vytvořit úřední posty vyžadující zcela extrémní a vzácné a nezřídka téměř patologické kombinace vlastností a úzké specialisty nejrůznějšího druhu, a přece se ten pravý vždycky najde (v malých státech nejde tato specializace nikdy tak daleko, tudíž se jedná a myslí univerzálněji, byť někdy s menší okamžitou efektivitou). Dimenze země, ne nepodobné americkým, proti sobě staví obrovské nahromadění zdrojů a obrovské nahromadění moci. Balvany zlata a řeky hemžící se lososy tu mají svůj pendant v činovnících, jejichž ohnutí malíčku mění běh vody v Jeniseji. Po rychlých vzestupech následují rychlé pády – nic není nemožné. Už dimenze sama dává možnost k jinde těžko vídané gigantománii, k obrovským škodám a plýtvání (a řidčeji velkým prospěchům), k obrovským padoušstvím a občas i obrovským velkomyslnostem. Zachaču, pušču, zachaču, zarežu – řekl kdysi prostý voják, napodobující za revolučních zmatků mravy bárinů, Masarykovi, který chtěl projít do kterési ulice. Zvůle a velkomyslnost jsou nezbytní spoluputovníci tam, kde formální zákonodárství a právní povědomí západního typu nemá tradici. Solženicynova zbožná lež o tom, že celá komunistická perioda vývoje byla importovaná, neruská, je sice subjektivně pochopitelná, ale vůči pravdě stejně slepá jako popírání souvislosti nacionálněsoci­alistického Německa s jeho předcházejícími periodami. Parafrázujme zde von Clausewitzova slova v tom smyslu, že totalita je pokračování skromné plurality jinými prostředky.
Gigantické cíle si od pradávna vyžadují oběti, ať už jsou to tisíce mužiků zemřelých vysílením při prestižní stavbě 18. věku – Sankt Petersburgu, či o dvě století později oběti gulagovské mašinérie na Kolymě či Bělomořsko-Baltském kanále. Tomuto přezíravému pohledu na jednotlivce se nelze divit. Dva jiné sousední kulturní okruhy, čínský a indický, mají smyslu pro cenu jednotlivce ještě mnohem méně a vztah Osmanské říše k individuu byl asi zhruba stejný jako na Rusi. Jakkoli jsou legendy o slovanských holubicích jen legendami, přesto je nutno poznamenat, že tento typ vztahu k bližnímu koření v dlouhodobém asijském podmanění a nutnosti pod mongolskou a později tatarskou okupací fungovat a časem se jí i účinně bránit. Už hostina mongolských dobyvatelů Kyjeva na pódiu, stojícím na vrstvě svázaných místních bojarů, dala jistě jeho zbylým obyvatelům o hodnotě individua svou lekci. Pravdu má asi Berďajev v tom smyslu, že prapůvodní ruská povaha byla receptivní, femininní, podřizující se. Už tradovaný dopis starých Kyjevanů Normanům v tom smyslu, že „naše země je bohatá a rozlehlá, leč jednoty v ní není – proto přijděte a vládněte nám…“ je zcela v tomto kursu. Tento soubor vlastností se asi nejlépe udržel na Bílé Rusi, v podrobivém a nevzpurném regionu ve stínu hvozdů a močálů.
Zcela pozoruhodné paralely vyvstanou, srovnáme-li Rusko s Tureckem, zemí, s níž nebylo nikdy administrativně spojeno, a přesto mající s ním stovky paralel. Ty počínají už menším stupněm individuace, než je ve střední Evropě obvyklý – myslet si, že relativní uniformita, vystupující nápadně třeba při obligátní školní korespondenci s vrstevníky z bývalého SSSR, byla výsledkem pouze tvrdého ideologického zpracování, by bylo velkým omylem. Stranou ponechme, že stovky slov pronikly oboustranně navzájem do jazyků obou impérií – shody jdou až do podobného vkusu a podobných představ o přepychovém a noblesním v domácnosti či oděvu. Pokud dává dnešní stav věcí a literární prameny možnost udělat si obraz o kultuře mezilidských vztahů v Osmanské říši a jejím stavu u ukrajinského kozáctva, je bezděky těžko ubránit se zděšení, kdo že to a proti komu bránil jihovýchodní hranici křesťanstva. Turci se museli nepochybně cítit jako kulturträgři, přicházející jako civilizatorní element, a měli z největší části pravdu.
Ukrajinský národní duch spojuje vůbec, zdá se, polskou a ruskou tradici v jakési pokleslé, zemitě pragmatické a hrubé formě, bez vzletů ruského i polského intelektuálního idealismu a ovšem i bez velkolepě tragických momentů obou kultur. Nelze tu necitovat lidový vtip, v němž mimo jiné Ukrajinec dostane velikou bednu jablek a na dotaz, co s nimi učiní, odpoví: „Všechny je sním.“ „Ale vždyť je jich celá bedna!“ „No tak je aspoň všechny nakousnu.“ Chruščov a Brežněv byli, stejně jako z jiné stránky třeba Taras Bulba, tohoto ducha legitimními představiteli.
Rus oplývá melancholicko-tragickými motivy, zmarněnými šancemi. Tolik možností, tolik talentu, tolik bohatství, a většina z nich přijde vniveč. Vše má patetickou a tragickou notu, a osudu se z cesty neuhýbá. Zatímco pražská či vídeňská intrika život pouze znepříjemňují, jde intrika ruská přímo po zdroji bytí. Bezostyšné byzantinské mocenské pletichaření jde ruku v ruce s byzantským vědomím vyvolenosti, spasitelství, nejvyšší možné superiority. Už Rosa Luxemburgová postřehla, že marxismus se na Rusi záhy stane státním náboženstvím s celou ortodoxní pompou. Propletení sakrálního s profánním dosahuje v pravoslavné obřadnosti i partajní liturgii vrcholu a cesta z tifliského semináře na cézaropapistní špičku v Kremlu je více než výmluvná. Je jen jedna moc, odedávna propletená a prostoupená všemi myslitelnými chapadly, a Kristus Pantokrátor shlíží z fresek na kopulích chrámů pro naše představy podivně imperátorsky a tvrdě. Právě toto vyvolení k moci dávalo moskevským knížatům oprávnění „sabiráť russkije zemli“. Tento sběr skončil až na Čukotce a pokračoval by až k Atlantiku, pokud by to okolnosti dovolily.
Vědomí vyvolenosti a špičkovosti prostupuje všechny patra každodennosti a stává se obsesí, ne nepodobnou americké. Tato samozřejmá hrdost, ba pýcha a přezíravost k jiným je v obou dvou těchto světech pro západoevropany těžko stravitelná. Nepochybné špičkové hodnoty tak přicházejí o své uznání už proto, že uznání se požaduje ve všem a obdiv nad výrobou pásového rypadla podle britských patentů z dvacátých let je cizímu návštěvníku obtížno předstírat, byť v donské stepi představuje podstatné novum. Rus je vůbec jakousi velikou ledničkou, v níž přetrvává vše přejaté nezměněno neskonale déle než v zemích svého původu – od byzantského kulturního dědictví po garmošky a čapky furažky, importované v 17. století z Holandska a v zemi svého původu dávno zapomenuté.
Svody Západu vždy znovu a znovu nechávají ruskou intelektualitu rozštěpit na dva tábory (příslušnost k táboru nebo škole je vůbec důležitá – i intelektuální individuum znamená jen velmi málo), zapadniky, ve svém nadšení zhusta papežštější než jejich západní vzory, a obhájce rustikální, patriarchální, praslovansky prosté tolstojovské Rusi. Jejich polemika, zamrzlá kolem první světové války, začíná opět pomalu přicházet k sobě. Ruská intelektualita je vůbec svébytný jev a zcela neodmyslitelný aspekt tamější reality od dávných dob. Co na ní nejvíce zaujme, je jednak překvapivě vysoká úroveň jejích znalostí a uměleckých dovedností, jednak naprostá izolovanost od jakékoli praxe. Od petrovských dob sedí ve slonové věži akademie nauk či šlechtických literárních salónech nebo později spisovatelských domech. Nic na tom nemění skutečnost, že část jejích členů patřila k tvrdě pronásledované disidenci, a to už i za carských dob – svržený anděl je stále andělem. Prostírá se zde celý svět ruské akademie, od panteonu těch nejzasloužilejších, kde se v imperátorsky škrobeném prostředí proplétají špičkové výkony s ověnčovanou průměrností a dlouholetá pletichaření s velkorysostí, po záhyby nejrůznějších ústavů, kde vedle prohnaných vědeckých úředníků a několika chovů téměř amerického typu tráví svůj život ve světě namnoze jediní specialisté na málo známé broučí čeledi či feudální zákoníky starého Norska. A zatímco v umně izolovaném světě se svými svébytnými privilegii, dačami, domy otdycha, pochoutkami, trápeními a radostmi vyráží ruské intelektuálstvo (či jeho část hodná toho jména) čarokrásný, ale realitě vzdálený květ, čeká moderní mužik v provincii, opět sužované nedostatkem toaletního papíru, aspoň na zásilku centrálního tisku. Jakékoli efektivní spojení s řízením společnosti a výroby (snad kromě zbrojního průmyslu) většina ruské inteligence nikdy nenabyla. Bylo mi v poslední době vždy znovu a znovu zdrojem podivu, jak v předních salónech, ve stínu bohatých knihoven, byť jen u čaje a chleba s margarínem na rodinném stříbře, v mnohahodinových hovorech „obsuždajut“ nejnovější filmy či knihy, a pokud se debata stočí na politická témata, tedy jen v nejobecnější rovině – třeba je-li lepší plánované, či tržní hospodářství (celkem hravě si lze tento zážitek transponovat i do roku 1917 či 1941). Jen se nepotřísnit něčím konkrétním. I pro vítězství revoluce je nutno na hrubou práci najmout knechty a podivení je pak veliké, když roztáčitelé intelektuálních kol jsou později vlastní mašinérií pohlceni. Problém Oblomova je neméně živý než o století dřív. Nebylo vůbec náhodou, že carský stát se cítil nucen do klíčových funkcí dosazovat Němce.
Z Olympu k jeho protipólu, uraženým a poníženým. Poutníci, žebráci, bosáci, kriminálníci, narkomani – pokálené nádoby s perlou na dně, dávné téma ruské literatury, související i s určitými prvky ortodoxie, kde svaté a zpustlé leží tak blízko sebe, že skoro splývají. O uražené a ponížené ostatně nebývala nikdy nouze a žádná země na světě neoplývá tolika krásnou lyrickou poezií jako právě Rus. Západní svět, kde všechno předvídatelné funguje, dává spíše než k literatuře podnět ke vzniku výpisů z kont a pracovní proces pohltí veškerou imaginační energii, takže lyrika hyne na úbytě. Pro spoustu mladých lidí současné západní společnosti by mohlo bližší seznámení s Ruskem rozřešit hloubkou a syrovou opravdivostí zážitku leckteré existenciální problémy. Bariérou však zůstává jazyk. Stát se za současné situace propagátorem poznání Rusi a jejího kulturního odkrytí u nás by byla činnost málo vděčná a při tolika negativních reminiscencích v širším měřítku asi sotva možná. Byla by zde ovšem jedinečná šance, kdy většina dospělého obyvatelstva víceméně zná (a i bez učení by mu poněkud rozuměla) jazyk země, která má zcela jiné dimenze než ta naše, a přes určité západoevropanovi cizí a protichůdné dimenze i svébytné kouzlo. Bylo by možná zajímavé se na ni podívat jinak než tradiční černobílou optikou, ukazující buď mládí světa opentlené praporky, nebo blátivou gubernii, kde na jednoho Dostojevského připadá sto miliónů nevolníků. Snad je to tak obtížné proto, že Čínu nás sotva napadne měřit naším vlastním metrem, ale etnikum fyziognomií i řečí tak podobné a přesto substanciálně odlišné posoudit nedovedeme. Možná je to i tím, že pokus o nezávazné poznání může být v byzantinském smyslu chápáno i jako pokus o přimknutí, jemuž je napomoženo přitištěním. Rus pevně drží i Rusy samé, a to ne pouze mocensky. Pro žádný národ (pomineme-li ruské Židy, čemuž není při více či méně latentním antisemitismu divu) není tak obtížné z vlastní země odejít, přetnout s „matkou zemí“ existenciální pouto. Solženicynem popisovaná nezkalená radost starých bělogvardějců, pochytaných po druhé světové válce po východní Evropě, že ty mříže jsou „naše, ruské“ je jen jedním příkladem za mnohé. Existenciální pnutí v ruské literatuře, její sondy až na dno psýchy a bouřlivá změť folklóru, písní i pohádek dává vyvstat oprávněnému očarování z živelného, tragického, krutého a přece přirozeného bytí a reakcí jeho tvůrců. Rus je rovněž zemí velice muzikální, jíž je mélos ve své původní podobě bytostně vlastní. Tato archaická přirozenost a ty existenciály, které hledal třeba Olbracht na Podkarpatské Rusi jako lehký závan, se dají v sibiřské tajze krájet nožem. Chtít tyto tradice přinést a transplantovat jako konečné a spásonosné řešení do střední Evropy je ovšem pošetilost – a stejně by se neujaly. Nejrůznější obludnosti nedávno minulé éry připomínají při bližším ohledání přece jen mnohem spíše starorakouský metternichovsko-bachovsko-brettschneiderovský kořen, rozbujelý ve vhodném prostředí, než bezprostřední závan stepi. Ruská duše osciluje od nejtvrdší brutality a bezohlednosti k největším něžnostem, holoubci, kanárci a kocourci jsou zahrnováni polibky a láskou. Málokterý jiný jazyk má tolik různých stupňů zdrobnělin s tolika významovými odstíny pro mírnou lichotivost či hanlivost. Praslovanské, ba praevropské a praasijské archetypy tu náhle probleskují za celkem novoevropskou fasádou. V tomto protikladu bezradné, hledá spásu v zapomnění či sebezničení (alkohol zprostředkuje nejprve jedno, později i druhé). Myšlenky ani hlas se nemají v širé stepi kde odrazit a rostou nad láhví vodky do obludných rozměrů. Matička vodka nechává vyhřezávat celé nahé bytí a záleží jen na individuálním vkusu, zda vypravěč samomluv tu sebe sama dojme k slzám, či poodejde mezi trsy kavylu a přiloží si pistoli k hlavě. Ruská ruleta je na Rus celkem přiměřenou a smysluplnou reakcí.

Leiden, 1993; Přítomnost 0/94: 30–31

K povaze Balkánu

Na evropském jihovýchodě lze vymezit oblast, pracovně označitelnou jako Balkán (odkud kam že vlastně sahá, bylo v literatuře mnohokrát diskutováno a závěry interpretovány namnoze jako utrhání na cti v nadindividuálních dimenzích). Jedná se o rozsáhlou oblast, charakterizovanou v současné době státy sociálně-korporativního typu, význačnými oproti západní Evropě zpomaleným procesem individuace a výrazným vlivem byzantinsko-osmanské tradice (blíže k této problematice Povaha Orientu a V balkánských roklinách). Hranici Balkánu by bylo možno zhruba táhnout od Terstu po východních úbočích Alp, Vídní a dále po vnějších předhořích karpatského oblouku (hranice bývalého rakouského Předlitavska a Zalitavska tuto linii do značné míry kopíruje). Na východě se zdá Balkán vyhánět výběžek zahrnující i Moldávii, část Ukrajiny (Kyjev má typicky balkánskou atmosféru) a jako východní extenzi snad i Krym. Nejen zoo- a fytogeograficky, ale i celkovou atmosférou je Balkánu blízký i Kavkaz. Malá Asie je mu podobná už méně – jí je snad čímsi bližší Pyrenejský poloostrov, který ji představuje v jakési zkrácené verzi, počínaje zalesněnými pohořími na severu přes vyprahlé náhorní planiny v centru až po slunný mediteránní jih. Balkán sám je naopak více ovlivňován gradientem západo-východním, od romanticky rozeklaných hor při západním pobřeží, přecházejících přes řadu mezistupňů až k monotónní a smutné černomořské stepi, zasahující dlouhým jazykem přes Dobrudžu až do turecké Trákie či k řeckému Xanthi. Znalci často v žertu říkají, že balkánská krajina a tamní kulturní okruh se dají rozpoznat podle tří symptomů. Je to takzvaný balkánský úhor – rozsáhlejší polní kultura, u níž není zřejmé, co je vlastně hlavní plodinou, dále balkánský toulavý pes a balkánský pobuda – muž neurčitého věku a povolání, oblečený v obnošené sako, mající mnoho času a neobyčejnou schopnost metamorfóz.
Balkán má i to specifikum, že je vyloženě vnitrozemský – pobřeží a jeho města jako by k němu jaksi nepatřily. Tenounká slupka italské kolonizace na západě (Trieste, Fiume, Ragusa, Cattaro a další) i řecké pobřežní osídlení na jihu jsou (či byly) – stejně jako kdysi kosmopolitní Istanbul – mnohem západnější a světu otevřenější než klasické balkánské vnitrozemí. Řecká tradice vůbec je vázána na rozhraní mezi mořem a pevninou jakožto na svůj specifický živel. Typická balkánská atmosféra je teprve držena a konzervována horami a už po postupu několika set metrů libovolným údolím cítíme vůně a nálady z trácké, dácké či ilyrské éry. Dá se říci, že je to tradice z okcidentálního pohledu drsná a temná, podnes nabitá brutalitou i magickými praktikami. Nadnárodní pastýřsko-salašnická kultura i terminologie k ní patří stejně jako víra v upíry a vlkodlaky či želvy naražené na plotní tyčku „aby pršelo“ a Trácký jezdec, jen zlehka přetransformovaný do svatého Jiřího, shlíží z ikonostasů. Tento odpor vůči Balkánu a obava z něj ze strany západní Evropy jsou dány především tím, že je pro ni nepochopitelný. Ono archaické je zároveň i neverbalizo­vatelné, či lépe řečeno předverbální. Balkán je v tomto směru pro Západ mnohem méně pochopitelný než například Rusko. Je nápadné, jaký je nepoměr mezi znalostí a oblibou balkánských literatur a literatury ruské na evropském Západě. Není to nejspíš tím, že ono pradávné z karpatsko-dinárských roklí se jen stěží vtěsnává do slov, a pokud by se to i podařilo, okcidentální člověk to nerozezná a nedocení? Světelná metaforika v evropském výrazivu vždy označovala slovem temný něco, co se vymykalo racionálnímu uchopení, o které osvícenství, na Balkáně nikdy nezapustivší hlubší kořeny (mezi ruskou intelektuální špičkou třeba ano), usilovalo. To však nic nemění na tom, že oba světy jsou jen obtížně kombinovatelné a jen těžko se navzájem chápou. Zatímco z balkánské strany vidíme spíše jistou, v pravoslavné tradici ostatně kořenící xenofobii a rezervovanost, ze strany Západu je to strach a podezírání – Pandořina skříňka více děsí ve své opakní neprůhlednosti, nežli třeba potom svým skutečným obsahem. Tato přízračnost se zdá vrcholit v oblasti dnešního Rumunska, jehož tradice mezi Vladem Cepešem a Čaušeskem je jakoby zhmotněním zlého snu Západu o povaze státu (s asi nejmírnější dobou od konce minulého století do druhé světové války), a nesmírná trpělivost rumunských venkovanů hledá sobě rovné. Jak v reálu, tak v sémantické rovině. Nahlédnutí do rumunského slovníku odhalí takové jevy, jako je terminus technicus ciul – tvor s odřezanýma ušima (obecně). Co říci o sudbě národa, který takovouto terminologii potřebuje? Právě z Rumunska či těsného okolí však pocházela celá řada evropských intelektuálních špiček typu T. Tzary, E. Canettiho, E. M. Ciorana, I. Ionesca či M. Eliadeho (právě v jeho knize V ulici Mantuleasa do sebe plynně přecházejí starodácké kouzelnické operace a pletichy tajné policie Securitate). Za zmínku stojí i chybění typického infinitivu v gramatice většiny balkánských jazyků. Že by nepotřebovaly něco, čemu nic neodpovídá v reálu každodennosti, kde pro nic neurčitého, neosobního v síti meziklanových a vnitroklanových vazeb není místa? Je v každém případě pozoruhodné, že jazyky západní Evropy, odkud státy demokratického typu bez naprosté převahy osobních vazeb vyšly, infinitiv vesměs mají.
Balkán má svou tradiční strukturu osídlení danou mnohem spíše vertikálním členěním než velkoplošným osídlením jednoho národa jako v západní Evropě a importovaná idea národních států si vyžádala od poloviny minulého století naveliko koncipované vyhánění všech, kdo se do tohoto plánu nehodí. Původní balkánské osídlení má spíše charakter rozšíření rostlinných či živočišných druhů v krajině – každý si vybírá svůj biotop s vhodnými klimatickými podmínkami, nadmořskou výškou, půdou a podobně a konečné rozšíření je mozaikovité. Národy jsou rozvrženy spíše podle nadmořské výšky a příslušnosti k různým společenským skupinám, takříkajíc podle své ekologické valence. Je jich skutečně hodně – kromě nejrůznějších etnik slovanských i Rumuni, Maďaři, Albánci, Řekové, Turci, Arméni, Němci, okrajově dříve i Italové a na Krymu Tataři. Představovala-li západní Evropa národnostně cosi jako skupinu polí s různými kulturami, byl Balkán čímsi jako výsekem členité krajiny s celou pestrostí různých biotopů (ne nadarmo obsadily národy primárně stepní, Maďaři a Turci, přednostně spíše rovinné oblasti).
Je těžko říci, zda byla Osmanská říše balkánskou atmosférou nějak výrazně přitahována, faktem zůstává, že její šíření se u zde naznačených hranic Balkánu výrazně zpomalovalo a v zásadě je nikde nepřesáhlo. Stejně jako živočišným druhům s pontickým typem rozšíření i Turkům ubývalo směrem k okraji areálu na razanci a v západoevropské tradici kořenící habsburská moc je celkem bez problémů vykázala do patřičných mezí. Naopak země uvnitř balkánského území byly pro habsburskou armádu i administrativu nevhodným operačním polem. Vojenská hranice zde byla držena jen s vypětím všech sil, uherské království se Vídni přes intenzívní námahu nikdy nepodařilo zcela dostat pod svou kontrolu a zavést zde administrativní pořádky podle svých představ. Rostoucí balkánské angažmá se posléze stalo habsburské říši osudným, jako by se země proti jí vnucované tradici „německé“ správy josefínsky nezaujatého typu vzpírala. Balkánská politická tradice je totiž jiná. V čisté formě probleskuje na povrch jen v oblastech od západní Evropy vzdálených a jen v některých obdobích, je však nezaměnitelná. Jeví se z našeho pohledu jako byzantinsky podbarvená samovláda (lhostejno, zda na jedné kolibě či v impériu) bez zjevných sebekontrolních mechanismů a v extrémní formě i blízkost či úplné splývání politických a kriminálních aktivit (ač třeba na evropském Západě korupce a defraudace také jsou, cítí se jakási bariéra – například sluší se rozkrást ne více než deset procent svěřených statků – tento korektiv se zde zdá chybět). Tradiční propletení národně osvobozeneckého boje s loupežnictvím je prastaré a snad v něm dohasíná poslední ozvuk bronzové éry Mykén, kdy kořist získaná v boji (tehdy pouze v boji čestném a otevřeném) byla stejně dobrým či lepším způsobem nabytí než koupí či prací. Otevřeme-li si dnes přes sto let starou knihu J. Holečka Černohorští junáci, vidíme, že situace na balkánském jihozápadě se nezměnila ani dost málo, jen s tím rozdílem, že činy, které dnes naplňují Evropu úzkostí a rozhořčením, sklízely kdysi bezelstně modrooké nadšení našich vlastenců, libujících si, jak statečně a s jakým lstivým důmyslem to pobíjejí slovanští bratři Turka pohana.
Přitom ovšem si Balkán již po tisíciletí udržuje určitý status hmotné i duchovní kultury. Právě přes něj přišlo před zhruba osmi tisíci lety do Evropy zemědělství, právě na jeho půdě do ní vkročilo jako první písmo – mykénské lineární B před více než třemi tisíciletími. Je druhou tváří Evropy, tou v minulých pěti stoletích méně úspěšnou a méně udávající tón. Dějiny však jsou dlouhé a nikdy není jisto, kdy se začíná obracet karta.

Praha, 1993; Tvar 20/94: 12

V balkánských roklinách

Obrazy z bosenských bojišť šokující bezradnou Evropu připomínají spíše než poslední světovou válku s jejími makroskopickými měřítky tři jiné konflikty tohoto století (i když každé přirovnání kulhá) – první a druhou balkánskou válku a občanskou válku španělskou. Opět se objevuje údiv nad tím, kde se bere tolik iracionální zběsilosti. Je dobře nezapomínat, že jednající etnika patří k těm, která si vůbec nejdéle v celé Evropě zachovala některé mimořádné archaické rysy. Pod pojmem archaický nemyslím paušální odsudek ve smyslu zaostalosti, ale právě určitou velmi původní starobylost. Byli to právě jižní Slované, k nimž jezdili etnografové minulého století ještě „in vivo“ studovat kolektivní hospodaření typu zádruhy a sbírat epické písně jako do skansenu. Pobřežní pás hor od Istrie do Albánie je neobyčejně pestrý nejen klimaticky a vegetačně, ale i z hlediska časových rovin kultury.
V úzkých pásech za sebou následují nejen zóny rostlinstva od subtropů po horské smrčiny a hole, ale i různé společenské formace od dříve italsky dominovaných kulturních center na pobřeží do pasteveckého bezčasí náhorních planin, kde jen z některých detailů lze usuzovat na povahu epochy „tam dole“. Černá Hora byla stavu si jako stát ve státě, či spíše jako ostrov, udržet několik století nezávislost na Osmanské říši – dobývat ji bylo nejen krajně obtížné, ale zdá se, že i nerentabilní. Tam a v severní Albánii se (mimo Sicílii) udržela v Evropě nejdéle tradice krevní msty a vzpomínka na ni je stále ještě živá. Celá ilyrská oblast, zvláště její jižní část, je typická podnes velmi silným rodinně-rodově-kmenovým povědomím, jehož pocitový svět je starší a původnější, ale zároveň syrovější než ten náš.
Láska a nenávist, život a smrt, závist, pomsta, velkorysost tu kolem nás defilují v podobě ve střední Evropě nevídané. Je dobře vědět, že velkolepá pohostinnost, nechávající pro bratra (dříve třeba i pro slovanského bratra Čecha) vyvalit ze sklepa sud s vínem a porazit berana, a bezprecedentní krutost, s níž je nepříteli po delší tortuře podřezán krk, jsou napájeny z téhož zdroje. Zdá se, že etnika dinárského typového okruhu (táhne se zhruba z Tyrol po jižních svazích korutanských Alp dinárskými pohořími až do Albánie) mají zvláštní talent ke guerillovým osvobozeneckým bojům (umožněným i tvářností krajiny) a obzvlášť urputnému prosazování skutečných i domnělých práv. Stačí pomyslet na tyrolský odboj proti Bavorsku, neustálou národnostní nevůli v Korutanech, velkoplošnou a neobyčejně krutou partyzánskou válku v bývalé Jugoslávii za okupace Německem či přízračné momenty obou válek balkánských, kdy se vojáci znepřátelených stran na sebe po vyčerpání munice vrhali bajonety a přiostřenými polními lopatkami. Středoevropský mrav, podle něhož počastujeme za běžných okolností bratra šálkem kávy a nepřítele pomluvou, rozhodně vede k ozbrojeným konfliktům pomaleji, čeká se spíše, až stát a jeho správa vše zorganizují.
Duše národů se zajímavým způsobem zrcadlí v lidových pohádkách a poezii. Vzhledem k tradičnímu povědomí slovanské vzájemnosti, stranícímu Jihoslovanům proti jejich etnicky odlišným historickým protivníkům, byla u nás už od minulého století jihoslovanská folklórní produkce hojně překládána a vydávána. Dále uvedené fragmenty lze jistě označit za vytržené z kontextu, obávám se však, že jsou víc typické, než je milo. Strhující svébytnost, starobylost a zhusta i brutalita jihoslovanských pohádek, například z Karadžiēovy sbírky, jistě každého milovníka folklóru nadchne. Méně už pak okouzluje aplikace podobného stylu myšlení v praxi. Středoevropské lpění na životě za každou cenu tu do značné míry ustupuje podivnému žertování se smrtí. Jedna z lidových písní praví například v překladu toto:

Řekni ty mně, hvězdo za večera,
co můj synek, choré dítě dělá?
Co by dělal synáček tvůj malý?
Ubožáčka, dnes ho zakopali…

Silná emoční hnutí, motivovaná třeba i závistí, jsou realizována i za cenu rizika a konečného sebezničení:

Když to zhlédla mladá Pavlovice,
švagrové své dárky záviděla.
…dýky ostré švagrové své vzala,
na kolébce dítě zařezala.

Kuriózně působí některé zpěvy z protitureckého odboje. Skladba „Orání kralevice Marka“ vypráví ve zkratce zhruba toto:
Markova matka je znechucena synovým neustálým krveproléváním a doporučuje mu věnovat se nějaké pokojnější činnosti. Marko se tedy vypraví s potahem orat, oře ovšem veřejnou silnici. Okolojdoucí Turci jej zdvořile napomínají, aby cestu neničil, Marko je zabije a oloupí. Kořist přinese domů se slovy: „Hle, matko, co jsem dnes vyoral!“
S odstupem času a po vyprchání panslavistického nadšení by jistě stálo za úvahu, nebyli-li Turci na Balkáně civilizujícím a stabilizujícím prvkem. Zkušenosti z dnešního Turecka i relativně velká náboženská a národnostní tolerance Osmanské říše, aspoň v dobách před jejím úpadkem, by se tomu zdály nasvědčovat a nechávají poněkud vyblednout dávno zažitý černobílý obraz pohana, uzurpujícího slovanské holubice.
V zásadě kmenové a nikoli státní povědomí vedlo na Balkáně, a zejména v jeho jihozápadní části, k tradičnímu propletení politických cílů s kriminálními v jedné organizaci – v čemsi jako zbojnické družině, u níž se s časem mění pouze technické vybavení.
Minulost klepe celoevropsky na dveře intenzívněji než kdy předtím a pomíjivá pravda propagačních brožur a prospektů ustupuje pravdě starší a do země vrostlejší, připomínající spíše než co jiného svět Mayových románů z balkánského prostředí, zbavený ovšem vší spravedlnosti hepyendů.

Leiden, 1993; Tvar 25/93: 9

Čas umírat

Nejhorších ponížení i nejhorších zločinů byli mnozí v extrémních situacích schopni, jen aby přežili, či aspoň o den dva své bytí prodloužili podle zásady: ty dnes a já až zítra. Přestože není pochybnosti o tom, že pud sebezáchovy je jedním z nejsilnějších, hemží se dějiny – velké i malé – protipříklady, kdy se po nebytí více či méně zakrytě touží a leccos se pro realizaci těchto tužeb i dělá. Jev je příliš rozšířen na to, aby byl prohlášen za pouhou patologickou výjimku potvrzující pravidlo. Není třeba zdůrazňovat, že vztah k bolesti a smrti byl v různých dobách a kulturách různý. Tento aspekt je více rozveden v článku Hubení těl. Naprostý klid či dokonce neskrývaná radost (sv. Ignatios z Antiochie) tváří v tvář brzkému konci křesťanských mučedníků římské éry jsou ukázkou nejen velké morální síly nového náboženství, ale i malého lpění na tělesném bytí v pozdních fázích antiky. Periodicky odstartovávané sebezničující podniky v malém i velkém měřítku se zdají potvrzovat domněnku, že instinkt ke smrti převládá tam, kde není v generačním měřítku dostatečně realizována existenciální dimenze (ať už jako boj, vášeň, destrukce či služba, péče o něco – v typickém případě mixáž obého s převahou destruktivních prvků). Generace, která se (třeba ne individuálně) existenciálně „vyřádila“, potom už na bytí většinou doživotně lpí, asi tak, jako se po opulentním banketu delší dobu nemusí jíst. Jevy nejsoucí v dobré korelaci s pudem sebezáchovy vidíme i u zvířat. Lovečtí psi útočící na šelmy a koledující si o brzkou smrt či hejna velryb nechávající se bez zjevné příčiny vyplavit na pobřeží jsou toho hezkou ilustrací, ač první příklad nese jasnou stopu lidského vlivu měnícího domácí zvířata „k obrazu svému“. I z pověstného stěhování lumíků se žádný nevrátí nazpět a sotvakterý ho déle přežije – zde ovšem vyvstává další souvislost obdobných forem chování u zvířat, totiž se zvýšením populační hustoty nad únosnou míru a stresovou reakcí organismu v jejím důsledku. U lidí není tato souvislost zdaleka tak přímočará. Je sice pravda, že velmi hustě osídlené oblasti, například Indie, mají zvýšenou tendenci své obyvatelstvo „naředit“ tím, že společnost je rozkastována a nejnižším z kast je prakticky upřena kategorie lidství, příklad Sibiře však ukazuje, že Lévi-Straussovo vidění přímé souvislosti mezi svobodou a řídkým osídlením je nejvýš obecnou metaforou. Spíše hraje svou roli přelidnění relativní, které pro strukturní specifika společnosti a obsazení všech „ekologických nik“ značnou část populace nepustí po většinu života „k lizu“ nejen mocenskému a ekonomickému, ale i existenciálnímu. Provázaný, konvencemi spoutaný, stabilní a bezpečný svět přelomu století vyvolával přímo masově touhu po jakékoliv změně a národy se na nadcházející válku přímo třásly (známý snímek davů rakouské mládeže vítající za volání protisrbských hesel Franze Josefa na Západním vídeňském nádraží je typický, ne však ojedinělý). Mussoliniho životní heslo „pericolose vivere“ (žít nebezpečně) dobře vystihuje atmosféru této doby.
Instinkt k smrti zajímal lidi od nepaměti a už antické autority, například Plutarchos, postřehly jeho souvislost se sexem, v němž je podle Plutarchovy koncepce za běžných okolností „schován“. Jeho zviditelnění nastává při různých nepravidelnostech a deformacích, například nesouběhu sexuálního a erotického v životě jedince. Ve Freudově koncepci je více zdůrazněn vliv komunikační bariéry, zacyklení se v sobě samém, na jeho vznik.
Lidové podání vždy blízkost lásky a smrti zdůrazňovalo a folklór se hemží tématy milostných pomst či jiných tragédií, krvavých svateb či kontaktů za práh světa mrtvých po způsobu Erbenových Svatebních košilí. Epigamní projevy jsou nějakým způsobem vždy smrtí lemovány, jen způsob se s časem mění – ať už jsou to únosy či souboje, číhající nebezpečí při porodech či v nové době AIDS. Smrt v mladém věku, před konečnou realizací všech vývojových potencí (nejlépe tak do dvaceti pěti let), od nepaměti dojímala a k imidži slávy básníka, proroka či mučedníka za lepší příští nedílně patří. Lermontov, Byron, Mácha či Wolker uměli odejít právě včas – kdyby byli přežili déle, změnili by se v ploužící se smutné postavy typu Alfréda de Musseta, tragikomické a trápící se. Co je vlastně spojuje – jakési zvláštní přirychlení vnitřního vývoje, briskní odkvetení a přezrání v akcelerované a v posledku sebedestruktivní formě a konto rezerv. Přirychlený hyacint sice vykvete, ale dalšího roku se dočká jen těžko. Podtržené jablko na teple sice dozraje, ale cosi tomu chybí a k zapaření či uvadnutí je vždycky jen krůček. Byronovským stylem se nelze dožít ve zdraví dlouhého věku. Tito proroci, excentrici, prostopášníci i mučedníci mají mnoho společných jmenovatelů – nelpění na vlastním bytí, intenzivní touha po zážitcích a poznání, která se nezastavuje ani před hranicí onoho světa, skrytá touha po utrpení a „autolýze“ a konečně tendence všechny vjemy pokud možno potencovat, snaha nechat dorůst stromy až do nebe. Jejich brzký zánik je jim trestem i odměnou zároveň a obtížno zvážit, která komponenta převládá. Kromě prvku přirychlení je v jejich životních historiích patrný i prvek touhy po nadměrných věcech, titanismu, oné příslovečné pýchy, která předchází pád, v jejich případech až do samého podsvětí. Je to zvláštní, poněkud vykolejená forma sebeprezentace, velkolepá i neblahá, mající se k běžnému stavu věcí asi jako láhev nitroglycerinu vůči svíčce. Teprve smrtí nabývají svého smyslu, jakoby svéráznou interpretací evangelijních míst o těch, kdo získávají život tím, že ten časný ztrácejí, či o obilném zrnu zanikajícím proto, aby mohla povstat rostlina s novým květenstvím. Není ostatně jistě náhodou, že v křesťanské věrouce Kristovu nanebevstoupení předchází sestup do pekel.
Konce zacházení s brizantními myšlenkami bývají ostatně zhusta tragické a je otázkou, zda by Nietzscheho nebyl potkal stejný osud, i kdyby spirochety znal jen z obrázků na letácích medicínské osvěty. Instinkt k smrti, jednou probuzený, hledá svou realizaci, ať už běsněním navenek či „pokojnou“ autodestrukcí dovnitř, třeštěním fyzickým nebo myšlenkovým. Za určitých situací se vhodně navěsí na politické či náboženské ideologie a vede své nositele k boji a sebeoběti za tu nebo onu myšlenku. V naší době se tento moment vytrácí – většina dnešních plíživých konfliktů, atomizovaných občanských i jiných válek představuje pud smrti v jeho nejčistější podobě, bez velkých ideových přimíšenin – autodestrukce a zbavení se obtížného bytí je zde hlavním cílem, ne prosazení toho či onoho. Motorismus, horolezectví, riskantní sporty, narkotika – to jsou víceméně sekundární surogáty rizik primárních, která se z civilizovaného života skoro vytratila. Někdy má sebeobětování vlastně i význam smírné oběti po předchozím selhání. Těžko jinak interpretovat československý odboj za poslední války, jdoucí po zahozené šanci na racionální obranu víceméně dobrovolně a zbytečně na nůž gestapu (proč vlastně akronymické zkratky znamenají vždycky něco neblahého?).
Jen dva typy lidí mají svůj instinkt k smrti pevně v rukou a prosťáček od mudrce se zde liší jen mírou uvědomění si držení vlastních podvědomých démonů na uzdě. Obojím však lemují cestu ti, kteří sami sebe rychle, předčasně a někdy snad i zbytečně spotřebovali a spálili. Jejich plamen ji poněkud osvětluje a spálený pach ji činí trpce nesamozřejmou.

Leiden, 1993; Prostor 28/94: 21–23

Hubení těl

Nad Buytendijkovým spisem „Over de pijn“ (O bolesti), který se bohužel nedočkal českého vydání, si lze osvěžit jak vědomosti o její fyziologii, tak její nedílnou souvislost s lidskou i živočišnou biologickou existencí. Souvislost bolesti s tělesností, jejíž je vedle časové omezenosti nejdůraznějším příznakem, jí dává stejně ambivalentní příchuť, jakou tělesnost v lidských představách má. Na jedné straně se jednotlivec i společnost snaží vzniku bolesti zabránit, ať už individuální opatrností, či vytvářením příslušných etických norem či zákonů. Na druhé straně je sadomasochistní komponenta pevně zabudována někde ve spodních patrech lidské psýchy a číhá na možnost, kdy se nerušeně zrealizovat. Nová vzplanutí jejího projevu vždy znovu a znovu zděsí ty, kdo věří na lineární morální pokrok v dějinách.
Její souvislost se sexuálními aktivitami je sice mimo veškerou pochybnost (nejen u člověka a obratlovců – například hlemýždi bodající se navzájem aragonitovými „šípy“ za hojné produkce slizu skýtají podivnou podívanou), může se však vyskytovat i zcela odděleně, a to nejen u člověka (kočkovité šelmy hrající si s kořistí jsou toho dobrou ilustrací a jejich emoční angažmá v celé záležitosti je zjevné). Sublimované formy sadomasochistního chování, jako například škodolibost, se promítají velmi výrazně do humoru a v podstatě všech oborů lidské činnosti. Tendenci narušovat tělesnou (či duševní) integritu jiných a vůbec destruktivním přístupem k bytí okolo sebe tvoří zdánlivý protipól tendence narušovat integritu vlastní, někdy až k sebezničení. Zatímco exogenně projikovaná agrese a přivozování bolesti už by se snad dala nějak neodarwinisticky interpretovat, jejich příjímání a v posledku freudovský pud smrti takovýmto interpretacím vzdorují. Jako všechny lidské parametry, i míra sadomasochistního založení a jeho naklonění na tu či onu stranu významně varírují od individua k individuu a její extrémní případy vždy znovu šokují justici i veřejnost a dávají vznikat otázce, jak s těmito kauzami naložit.
Zdá se, že některé kultury měly tuto komponentu vyvinutou více než jiné. Aztécká civilizace starého Mexika se svým kultem války, smrti a lidských obětí je toho výrazným příkladem (podle zavedeného myšlenkového schématu lze pak žasnout nad něžnými básněmi o květinách, které tento lid také skládal). Tento grandiózní i ohavný pokus ochočit si smrt a zabydlit se v existenciálním šimrání bolesti snadno přesvědčil Španěly, že mají co činit s dílem ďáblovým. Celková atmosféra se však z Mexika nevytratila ani později, jak o tom svědčí nadšené autoflagelace za křesťanské éry či cukrové lebky a rakvičky na mexických hřbitovech podnes. Podobný, ale sublimovanější je vztah k bolesti a smrti i v okruhu kultur Dálného východu. Intenzivnímu prožívání živé přírody tu stojí v opozici záliba v jejím mrzačení (bonzaje, závojnatky, deformované nožky čínských dam), vztah k bolesti vlastní i cizí je za jistých okolností mnohem lhostejnější než v Evropě (japonští samurajové byli v tomto smyslu pouze viditelným vrcholem).
Odhlédnuto od těchto zvláštností se zdá, že vnímání bolesti je intenzivnější u diferencova­nějších kultur i kultivovanějších jedinců. Zatímco na evropského intelektuála stačí v typickém případě křiknout a posvítit lampou, vzbudí stejná procedura u partyzána z kurdských hor jen přezíravý úsměv. Jsou dobré důvody se domnívat, že na určité kulturně-společenské úrovni je vnímání bolesti obecně slabší a za některých okolností – boj, snaha blamovat zvítězivšího nepřítele etc. – mizí vůbec. Starořímská líčení barbarských útoků, mykénské hroby s neobyčejným počtem vyhojených těžkých zranění či některé praktiky severoamerických Indiánů k tomu dávají dobré záchytné body. Pociťování bolesti u zvířat je proti lidskému pak o to více posunuté, čím jsou nám příbuzensky vzdálenější. Už pocitový svět ptáků se od našeho dost liší – uchopení rukou či zahnání do úzkých se u nich zdá být zdrojem většího utrpení nežli mnohé poškození tělesné. Hrůzy, blaha a bolesti světa členovců, či dokonce prvoků se pak už vymykají naší představivosti. Proto také většina zákonů na ochranu zvířat bezobratlé či i ryby vynechává, neboť násilí na nich v důsledku malé analogie s člověkem tolik nepohoršuje (pražení kávových bobů už pak nepohoršuje vůbec).
Myšlenka ochrany zvířat vzniká v dějinách pozoruhodně pozdě – až počátkem devatenáctého století (kdy se vlastně konsekventně zakotvuje i zákonná ochrana lidí). Jednotlivá nečetná opatření tohoto typu, známá třeba z protestantské Ameriky 18. století, mají jiný cíl než chránit zvířecí individuum – jsou zaměřena buď proti zneužívání stvořeného k jinému účelu, než zamýšlel Stvořitel, či proti vzniku nečistých pudů a vášní u lidí, přihlížejících třeba zvířecím zápasům (vágní souvislost se sexuální pocitovou sférou tu protestantští moralisté tušili dávno před moderní psychologií). Že vztahy k různým kategoriím živých tvorů jsou nádoby za určitých okolností jen málo spojité, ukazuje případ nacionálněsoci­alistického Německa, které mělo vzorný a v praxi v zásadě i dodržovaný zákon na ochranu zvířat (je pozoruhodné, že toto zákonodárství vznikalo mnohem dříve v zemích s germánskou právní tradicí či jejími stopami – Anglie, Německo – než s tradicí římského práva v románských zemích).
Existenciální šimrání při pohledu do útrob lidských či zvířecích se zdá být jednou z pohnutek velké obliby veřejných pitev i vivisekcí v raném novověku. Vidí-li běžně cítící člověk ilustrace k Harveyovým experimentům s krevním oběhem, je mu namnoze těžko uvěřit, že jejich jedinou hnací silou byla touha po poznání. Kromě výše zmíněného tu má zřejmě roli i vystupňovaný pocit dominance a manipulátorství, stojící mocí ještě nad pouhým životem a smrtí. Snaha poznat Boha v důmyslnosti jeho děl tu plynně přechází v novou, efektivnější formu blasfémie. Určitá neurvalost a destruktivita, od nepaměti realizované za válek či her, se v novověku v instituciona­lizované formě začíná obracet vůči celému bytí včetně neživého.
Tento proces nešetrné manipulace s těly (včetně těch fyzikálních, v češtině těleso, či chemických – vše v latině „corpus“) se pak posléze promítá do odtělesnění a odporu vůči tělesnosti vůbec. Libovolná pokusná myš se postupně mění v normovanou imbrední myš definovaného kmene a posléze je nejlépe nahrazena kompjuterovým simulačním programem a reálný pokus fiktivním. Tím se nejsnáze vyřadí nepříjemná nekalkulovatelnost a dvojznačnost tělesného bytí a čistá myšlenka se může zacyklit sama v sobě. Postupně přibývá netělesných jevů typu filmu, televize či holografie (ale třeba také drogových halucinací), které by středověký člověk asi s hrůzou pozoroval jako přízraky či parodii na stvoření bez tělesné dimenze. Zvolna přichází onen slibovaný svět simulačních boxů, hermeticky od sebe oddělených, svět tisíce a jedné virtuální reality.
Stejně jako se v dějinách postupně oddělilo třeba zemědělské pěstování potravin od jejich konzumace, odděluje se nyní pomyslné tělesno a pomyslné utrpení, generované pro pobavení i rozrušení publika rozmanitými médii „z ničeho“, od míst utrpení skutečného, kam nikdo pro jejich izolovanost nepřijde. Že se pak virtuální a tělesná realita vzájemně ovlivňují a v posledku je od sebe nelze ostře oddělit, přestává být v naší době fikcí. Jako by se před námi uskutečňoval sen, už od rané antiky v různých dobách s různou silou propukající – spor duše a těla, odpor proti tělesnosti, tělo jako vězení ducha. Od orfiků přes různá středověká skládání se táhne toto latentní přání až k dnešku. Jako zdánlivý protiproud nás všechna medicínská či sportovní péče o tělo či sexuální revoluce nemusí mýlit – i ona se v posledku bude odehrávat právě v individuálním simulačním boxu. Mysl se zvolna zbavuje těla, z těžce hmotné kukly se zdá už brzy vyloupnout kýžený motýl myšlenky, která se osvobodila. Za zmínku stojí, že právě démony si staří myslitelé vždy představovali bez těl či s redukovanou tělesností.

Leiden, 1993; Prostor 26/93: 11–13

Peníz daně

Představa nějaké možnosti či schopnosti jako daru, provinění nebo dluhu, na každý pád něčeho, co si žádá kompenzace, je prastará a táhne se od nejstarších vrstev myšlení. Zcela specifickou sortu výměn „něco za něco“ představuje schopnost přemosťování či překládání mezi mýtem a logem, mezi iracionálními a racionálními světy. Spadají sem některé oblasti filosofie, málo exaktní vědy (některé obory biologických a sociálních věd či ekonomiky), některá umění, třeba filosoficky či reflexivně zaměřená próza. Jedná se v zásadě o ty, kdo vyslovují nevyslovitelné (a ještě se je třeba snaží zracionalizovat) – jednak to, co je obtížně verbalizovatelné a formulovatelné, jednak to, co vyslovovat a formulovat není ani radno. Při i poměrně povrchním obhlédnutí většího množství přestavitelů této kategorie lidí z nejrůznějších oborů i dob vidíme zcela zřetelně, že mezi nimi je značně vyšší incidence těch, kdo za tuto mimořádnou a ne zcela blahou schopnost zaplatili.
Jedním z častých „nepříjemných vedlejších účinků“ tohoto mýticko-logického meziobčanství bývá selhávání běžných reakcí na reflexní či podvědomé úrovni. Nedostatečná pohybová koordinace, nutnost činit mnohem víc věcí než je běžně obvyklé vědomě, neschopnost spontánního jednání a radosti z něj, snížená schopnost uvolnit se, „odvázat“ (i pod vlivem alkoholu), nepovzbudivé výsledky ve zpěvu, tanci, řízení motorových vozidel a tak dále k tomuto klastru vlastností namnoze patří. Chybí tu zpravidla mélos, vnitřní rytmicita, zabezpečující normální polaritu v různých dimenzích, jejíž poruchy (třeba u polarity pravo-levé), stejně jako různé somatické asymetrie a deficience párových smyslových orgánů zde bývají s větší frekvencí než u běžné populace.
Za zmínku stojí i častější výskyt zvláštní „rozostřené“ výslovnosti a specifické slovní a větné intonace, svědčící nejen o nedostatku muzikality a ortoepických odchylnostech, ale budící u méně informovaných posluchačů někdy dojem cizinectví či kosmopolitismu. Dochází zde zřejmě k určitému rozvolnění národní identity – ten, kdo se mýticko-logickým operacím příliš upsal, je skutečně ze svého úzkého rámce rodiny či národa (i světa) poněkud vytažen – tuto situaci asi nejlépe vystihuje nepřeložitelná německá slovní hříčka „Ausweltler“.
Že jsou zmíněné jevy často dosti úzce zkorelovány, není celkem pochyb, stejně jako je naopak darmo se v této souvislosti ptát po příčině a následku. Trest pro ty, kdo odhalují, co mělo zůstat skryto, a říkají, co mělo zůstat nevyřčeno, není malý. Svou roli si v životě nevolíme, ale vrůstáme do ní s jistým nádechem fatality – nutné je pouze se jí nezpronevěřit.

Praha, 1993; Tvar 33–34/93: 19

Půvab škrabošky

Ne náhodou se latinské označení pro osobu, persona (z řec. prosopon) vztahovalo původně na masku, zejména při divadelním představení. Počet rolí ve společnosti, či spíše myšlenkových klastrů, které lze zastupovat, je vskutku značně omezen a naše osobnost je skutečně taková, do jaké masky se vtěsnáme a jak dobře ji reprezentujeme. V oblasti Dálného východu, kde individualizace nikdy nepokročila tak daleko jako v okcidentální oblasti, byla myšlenka tváře-masky zvlášť zakořeněna (odráží se to mimo jiné i v tradicích japonských klasických her nó a kabuki). „Ztráta tváře“, vypadnutí z role, blamáž, byla největším myslitelným neštěstím a důvodem, ne-li přímo poukázkou k sebevraždě. K nejhorším trestům čínské kulturní revoluce patřilo „veřejné potupení“ nepohodlného intelektuála – tvář byla ztracena, ale její nositel, ó běda, dosud živý. V evropském kulturním kontextu se kompaktní maska většinou rozvolňuje a nechává určitý prostor individuálním preferencím, které nejsou pevně stanoveny – lze si volit barvu ubrusu, druh vína či místo, kam cestovat na dovolenou, byť totalitní systémy nenechaly na pokoji ani tyto fasety. Nezávisle na systému však brzy vyvstanou polomasky a třičtvrtěmasky, zastupující nějaký soubor nedotknutelných hodnot a ukazované spojencům i protivníkům v diskusi jako vhodné spojení rozpoznávacích a výhružných displejů v říši zvířat. Co u agam či jespáků vztyčený kožní či péřový límec, to u lidí pojmy jako národ, socialismus, tržní hospodářství, mír, víra, morálka, věda, zdraví, společenský vzestup a tak dále, u nichž lze být zásadně jen pro a tvořící ultima ratio každé argumentace. Teprve pozitivní přiznání se k nim a deklarování se jako jeden z jejich představitelů nechává člověka rozpoznat jako neškodného a hodného podpory. Havlův zelinář, umísťující mezi mrkve a hlávky zelí heslo o proletářích všech zemí, jedná v biologickém smyslu jedině správně, jako krysa, naparfémovaná feromonem vlastní tlupy, který ji chrání před roztrháním ostatními. Je celkem jedno, budeme-li tyto myšlenkové vývěsné štíty vnímat pouze jako dekorace podobné erbům, či jako ustrnulé lži, jak je vnímal F. Nietzsche, mluvící o nutnosti lhát vždy s konvencí společnosti, nikdy proti ní (tím nemá být řečeno, že tyto pojmy kromě své „vývěsné“ funkce nemají i „pravdivé“ obsahy). Vzájemné útoky na tyto nálepky patří k běžným šarvátkám mezi etniky či různými uskupeními v rámci téhož. Cizí modly po vniknutí do Baalovy svatyně převracet lze, ba je nutno, ale běda, sáhne-li někdo na ty naše. Modla-znamení-škraboška tlačí a její nošení je těžší oslího jha, její odložení však nesrovnatelně nebezpečnější – buďto je za ní jen cosi améboidně rozplizlého, nebo další maska, byť exotická, a jejich řada může po způsobu ruských panenek pokračovat.

Leiden, 1993; Tvar 43–44/93: 17

Obtížně dotknutelní

Je pozoruhodné, jak v sobě od počátku lidských dějin určitá intelektuálně-vizionářská vrstva, nejrůznější šamani a léčitelé, proroci i jejich pozdější následníci z řad filosofů či spisovatelů (a v širším slova smyslu umělců vůbec), slučuje oba prvky nedotknutelnosti – onen pocit posvátného a zároveň nějakým způsobem nečistého. Nedotknutelnost v přírodě i společnosti v sobě obě tyto komponenty vždycky kondenzuje. Ne náhodou se zhusta vyznačují nechutní či jedovatí živočichové pestrými a často krásnými barevnými kombinacemi (biologie zde mluví o takzvaných výstražných či aposematických zbarveních). Za překrásnými příčnými proužky hada korálovce se skrývají zuby s téměř smrtelným toxinem, za úhledným dyzajnem slunéčka sedmitečného znechucující příchuť. Formální nedotknutelnost a rituální nečistota umožňuje nejnižším indickým kastám či psům v islámských zemích přece jen žít jakýs-takýs život; sice při zdi, ale přece bez nebezpečí fyzické likvidace nebo vážného násilí.
Těsné sousedství eklhaftního s posvátným bylo opětovně akcentováno v nejrůznějších náboženstvích, jako pars pro toto zde budiž jmenován třeba hinduismus či pravoslaví se svým kultem jurodivých – Tolstého smýšlení i činění v Jasné Poljaně je toho jen zintelektuali­zovanou podobou (i imunita vyslanců cizích mocností koření původně v této směsi úcty a opovržení). Jinak obtížně vysvětlitelný lidový zvyk odplivování si při setkání s jeptiškou má kromě vulgárně antiklerikálního i jiné, hlubší vysvětlení právě v tomto propletení sakrálního s nejhlouběji profánním. Údajně se zde jedná ještě o dávno zapomenutou reminiscenci na kněžky nejrůznějších předkřesťanských kultů Středního východu, provádějící jako součást kultu i sakrální prostituci. Právě sex a rozmnožování obecně je příkladem par excellence pro tuto symbiózu nejvznešenějšího a nejinferiornějšího v jednom procesu – skok od splynutí duší a participace na aktu stvoření do spleti uliček s červenými světly je takříkajíc pouze věcí vnitřního vyladění. Indická tradice vyjadřovala tento paradox symbolicky v nejobecnější rovině obrazem lotosu, kořenícího v páchnoucím anaerobním bahně u dna a nesoucího nahoře čarokrásný květ (i jásavě metalické barvy chrobáků či much „masařek“ rodu Calliphora nás přesvědčují o tom, že sláva veškerenstva prostupuje rovnoměrně všemi jeho patry).
Intelektualita, pokud má hlubší náplň než provádění formálních operací a „paraúředních“ kroků, pokud jde skutečně na kořen věcí, ať už jejich jmenováním pravými jmény a odhalováním dosud nezřetelných souvislostí a jejich verbální formulací, či přímým a víceméně neverbálním pronikáním k jejich podstatě buď umělecky, nebo jiným mimoracionálním způsobem, vyvolává obdobně dvojaké pocity. Stejně jako může vosa zprostředkovat nepříjemný zážitek setkání se žihadlem, může intelektuál při nešetrné manipulaci, někdy i spontánně, zprostředkovat obdobný zážitek v rovině myšlenkové – třeba přesvědčivým konstatováním, že onen příslovečný král je nahý.
Intelektuální vybroušenost, ironie a suchý humor bývají ostatně tradičně spojovány s ďábelstvím (viz Mefista z Goethova Fausta), doctor logicus pak bylo jedno z dávných ďáblových kryptonym. Je ostatně pozoruhodné, jak chudé jsou pohádky a tradiční literatury na postavy zároveň sofistikované i dobré – na straně dobra byla většinou prostota, ba přímo chudost duchem, a přece se mu nakonec podařilo překazit rafinovaně zadrhnuté smyčky sofistikovaných padouchů. Je ovšem dobře poznamenat, že existuje ještě jedna archetypální představa zla (literárně zohledněná třeba Koestlerem v komisaři Gletkinovi ve Tmě o polednách) jako něčeho velkého, neurčitě šedavého, beztvarého s velikou inercií, od čeho lze očekávat všechno i nic zároveň. Ne nadarmo připadalo Řekům apeirón – bezmezno, absence hranic (představitelná tak nejspíš šedavou neodlišností vody a oblohy za mořské bouře) – strašlivé i hnusné zároveň, ne zbytečně zabírali ve starožidovských představách Leviathan a Behemot, démoni představující transpozici velryby a hrocha, tak hrozivé místo. I masitý zátylek šrajbra, provádějícího zápisy do kolonek u vchodu do nejrůznějších likvidačních lágrů či jejich méně nápadných ekvivalentů, je z této kategorie jsoucen.
Společností v zásadě odmrštění či jako cizorodý transplantát odhojení, smýšlejí představitelé její intelektuální špičky zhusta v naprosté izolaci, po způsobu Leibnizových monád, základní teze o povaze světa. Přitom není nutné být s ním v kontaktu. I. Kant v životě neopustivší Königsberg, či po nocích osaměle píšící Balzac, který soudobou francouzskou společnost stěží zahlédl koutkem oka, jsou toho dvěma příklady za mnohé. Ve věžích ze slonoviny tak vzniká plastický a přesvědčivý obraz o tom, co bylo sotva spatřeno. Kdo na sebe tento málo radostný úděl nevzal (úděl se vlastně nebere, úděl přichází – je kýmsi „udělen“), riskuje, že okamžik jeho zapomenutí a okamžik penzionování může být jeden a tentýž. Obdivovaní, milovaní i nenávidění, a přece jaksi duševně prašiví, špatně dotknutelní a skrytí smýšlejí i moderní šamani svůj sen-vizi o povaze bytí.

Leiden, 1993; Tvar 41–42/93: 17

Pocit znečištění

Stejně jako je obava z jaderné války novodobou transformací historicky starších strachů z konce světa či „soumraku bohů“, je i obava z bakterií či jiných choroboplodných zárodků jen novodobou transformací archetypu mnohem staršího – rozlišování „čistého“ a „nečistého“. Tato distinkce koření do určité míry v setkáních s triviální každodenností – sotva která kultura při vší rozmanitosti tradic hodnotila setkání či dotyk s exkrementem jako žádoucí a pocit nečistého či odpudivého bývá ve většině jazyků spojován s pocity slizkosti, lepkavosti, blátivé či mazlavé konzistence (latinské virus znamenalo jed i sliz zároveň), a to zhusta i v abstraktně přenesených významech. Tento takříkajíc bazální pocit se může v nejrůznějších kulturách transformovat do složitých systémů představ o rituální čistotě či nečistotě – nejpropracovanější, nejvíce formalizované a také asi nejobtížnější v každodenní praxi jsou levitické předpisy židovské či analogní pravidla islámského světa. Tak potkáváme u nejrůznějších kultur nečisté osoby (či celé populace), zvířata, předměty, místa, doby, činnosti, myšlenky a tak dále. Pocit znečištění, potřísnění, poskvrnění po kontaktu s nimi, ať už v rovině fyzické nebo čistě myšlenkové, patří k jedněm z nejelementár­nějších lidských pocitů. Důležitou roli zde hrají rituály, které tuto poskvrnu mohou odstranit (pokud tak vůbec lze). Kalvinisté jsou nepochybně (v porovnání třeba s katolíky) v praxi obezřetnější, ale i křečovitější – jednou ulpělý hřích na nich zůstává navždy. Strach před kontaminací sebe samých nebo toho, co je nám drahé, nemizí s pokračujícím civilizačním procesem ani dost málo. I v našem století patří k běžnému repertoáru výpovědí méně reflektovaných osob, že lidé jim nesympatičtí, ať už jednotlivci či etnika, páchnou, přenášejí různé nemoci a tak dále. V sofistikovanější společnosti pak přicházejí obavy z poskvrnění nějakého obecného dobrého. Zdá se, že ideální zemí, kde lze podobné pocity prožít, je Německo (tím nemá být ovšem řečeno, že by jinde nebyly). Už německá reformace shledala, že pravá víra je povážlivě znečištěna pozdějšími lidskými dodatky. Stejně tak ohrožena a kontaminována francouzskými a italskými výrazy byla německá řeč v době napoleonských válek. Za dalších sto let a později byla opět znečištěna německá rasa – přes veškerou obezřetnost se vetřely cizorodé chromozomy i tam. V posledních dvaceti letech pak je to panický strach ze znečištění životního prostředí a potravin, kdy německý les je ohrožen a v německých jahodách stoupá obsah cézia. Objevy bakteriologie a virologie od poloviny minulého století pak daly po své popularizaci širokým vrstvám možnost realizovat obsese znečištění v nově zracionalizované podobě. Ne že by tyto informace neměly racionální podklad, ale způsob, jak s nimi bývá v praxi zacházeno, je ryze archetypálně starodávný. Ostatně i představa původců chorob jako malých a živých červíků či ďáblíků je velmi stará a už Athanasius Kircher se je v 17. století domníval pozorovat v mikroskopu.
A proto nesouce jablko k vodovodu, vězme, že provádíme prastaré kultické jednání, ať už na něm lpí kletba, nebo polychlorovaný bifenyl.

Leiden, 1993; Tvar 43–44/93: 17

Rozsivková zemina

Jak známo, skládá se dynamit v principu z nitroglycerinu a rozsivkové zeminy, do které je zasáklý. Jeho dalekosáhlé použití či zneužití umožňuje právě ona, na niž lze jinak velmi choulostivou výbušninu úspěšně „zavěsit“. Svým způsobem je tato pestrá směsice schránek dávno vyhynulých řas jeho pravou podstatou – nitro- glycerin sám byl znám mnohem dříve. I explozivní myšlenky hledají, k čemu by přilnuly, nač by se přisály či zavěsily. Dobrá poezie se pozná právě podle toho, že tvoří cosi jako konstrukci, na niž lze umístit právě ty myšlenky a pocity, které jsou nám vlastní, či cosi jako systém zrcadel, v nichž v posledku rozeznáme obraz sebe sama. Tím se asi nejpodstatněji liší od úředních či vědeckých spisů, které svým umělým jazykem směřují k jednoznačnosti, k jednomu, vždy stejně reprodukovatelnému a konkrétnímu obsahu. Poezie tím, že je nejednoznačná a z hlediska logické interpretace i plná rozporů, je velmi značně blízká přirozenému světu, zejména živému (myšlenka je zde poezie v širokém slova smyslu, jako něco, co se ze slov tvoří, vyvstává, roste jen s naší lehkou dopomocí a přičiněním – nikoli například zrýmovaný dějepis či recept na guláš).
Při čtení Nietzscheova Zarathustry se nelze zbavit dojmu, že právě toto dílo má k výše nastíněnému ideálu nejblíž – je jakýmsi způsobem poezií an sich, mistrovským dílem naprosté nejednoznačnosti, rozpadajícím se v bezpočet konkrétně vyhlížejících obrazů, z nichž jeden každý je však jen poukazem k onomu jednomu nevyslovitelnému. Bylo by absurdním počínáním chtít z podobného díla vydělit nějakou hlavní myšlenku – jsou tam současně všechny i žádná a eventuální obsah či souhrn by byl stejně dlouhý jako spis sám a opakoval by jej slovo od slova. Stejně jako se interpretace živé přírody mění podle osoby interpretujícího i doby svého vzniku a každé z biologických paradigmat si z nepřeberné změti živých jevů vybere ty pro sebe relevantní, lze těžko mluvit o správných či nesprávných interpretacích Nietzscheho, maximálně o těch více či méně násilných. Půvab spisu záleží právě v tom, že se v něm nepolapitelně a nejednoznačně, jako odraz na rozvlněné vodě, odráží moudrost či pošetilost jeho interpretů, je jim prostředkem k sebepoznání a sebenalezení, stejně jako v živé přírodě toužíme v posledku jako v zrcadle spatřit sebe sama. Bujná, divoká a nevypočitatelná živost Nietzscheovy knihy, její živelnost a emocionálnost byly lepším hrobem ustrnulého a vypočitatelného 19. století nežli první světová válka. Nietzscheova poezie jest asi v tom smyslu, jako existuje jaguár nezávisle na všech biologických doktrinách a zároveň je i jejich ideálním objektem, žádajícím si odvysvětlení. Tato poezie vnáší do světa totéž co živé organismy – znejistění, nevypočitatelnost, možnost nenadálých úhybů, existenciální nebezpečí. Bytí albatrosa či bytí s albatrosem je nesrovnatelně rizikovější a zároveň plnější nejrozmanitějších příslibů než bytí balvanu. Na slovní úrovni se nám tu odehrává vše, co běžně probíhá v organickém světě – málokterý jiný slovesný útvar je tak blízký svou povahou životu jako takovému a v takové šíři otevřen interpretacím, reflexím a sebereflexím. Vtírá se určité srovnání s Nostradamovými sekvencemi, milovanými i poplivávanými, ve své neuchopitelné polyvalentnosti nejmrazivějším proroctvím i bezbřehým žvástem. Dva příklady za mnohé snad postačí jako poukaz k nesamozřejmé skutečnosti, že poezie, filosofie i biologické fenomény se ve svých kořenech v zásadě proplétají v hemžící se svobodě i prokletí a nedávají odpovědi jednoznačné, nýbrž pýthické, za účelem našeho zrcadlení.

Praha, 1993; Tvar 45–46/93: 17