Pět přání
Pět přání
Posledních patnáct let prožil neslaně nemastně. Je-li život pouhá hodina, pak promrhal víc, než se dá s klidným svědomím snést. Nebylo těžké říct, kde ležel zakopaný pes: stálo to za hovno od chvíle, kdy se oženil. Tehdy v jedenačtyřiceti měl ovšem dojem, že je konečně dospělý.
Jeho guru, zapomenutý katolický bard, tvrdíval rázně:
„Ženatý básník je věcí absurdní.“
A jmenoval ty, kdo prošli životem sami. Většinou to byli chorobní introverti, teplouši nebo úplní šílenci. Pak zamlčel velikány, kteří vedli nejobyčejnější životy, s ženami a dětmi po boku, a přešel rovnou k těm, kteří se oženili, ale nikdy nepřestali být básníky! Jako socha mezi nimi stál Percy Bysshe Shelley; proslulý nepřítel svazku manželského. Dvakrát ženatý. Jeho první žena spáchala sebevraždu, když ji opustil. Druhá manželka Mary napsala román Frankenstein.
Romantik, který se nedožil ani třiceti let. Krasavec. Tak trochu zavražděn… ale jen omylem: násilníci si ho prý – podle lodní plachty ozdobené velkým nápisem Don Juan – spletli s přítelem Byronem. Edward T., Shelleyho přítel a životopisec, ovšem uvádí na scénu tajuplného italského rybáře, který na smrtelné posteli přiznal, že narazil do básníkovy lodi, aby ho mohl okrást. Jeho plán překazilo rychlé potopení plavidla; Shelley utonul. Když jeho tělo po čase vyplavalo na břeh, byly hlava i ruce zcela zbaveny masa. V souladu s představou o „antických způsobech“ jsou jeho ostatky zpopelněny na mořském břehu. Na hranici, kterou vlastnoručně vztyčili Byron a Edward T.
Oheň vzplane, Byron se neudrží a krátce po začátku kremace utíká z pláže, zatímco T. vyjme po skončení obřadu z básníkovy hrudi dosud nespálené srdce. Mladá vdova je opatruje po zbytek života založené a slisované v Shelleyho sbírce básní.
Takhle to měl starý Mistr rád. Vlastní srdce lisoval v knižní vazbě po většinu života. Kdyby nakonec neumřel, viděl by, že bárka jeho oddaného žáka má už ve svém boku díru zvíci okna do vesmíru… Že jde ke dnu jako mince, kterou Cháron obrátil dvakrát v prstech a pak popuzeně odhodil.
•••
Náš básník ale není Shelley. Je mu šestapadesát a má strhanou, nehezkou tvář. Večery v nemocnici jsou velmi dlouhé. Stíny se natahují mezi dnem a nocí, až jsou tenčí než nylonová struna. Se smrtí na jazyku opatrně oťukává Pánaboha, k němuž za celý život nenalezl cestu.
Dokud byl mladý a sám, prožíval naplno vlastní božství. Stvářel světy. Později rezignoval na všechno vznešené. Manželka a plíny, to je pouť hlubokým údolím. Bůh sídlící na vrcholcích… co by mu poradil? Připnul by mu křídla? Aby odletěl daleko od všech malých, nízkých věcí… Bohu se to ovšem řeční, když žije sám. Chtěl by vidět Ježíše Krista, jak vyměňuje plíny! Zachránce světa nemá ruce ani mysl od hoven.
Pak se mu začnou zjevovat andělé…
Křídla z prachového peří. Sladcí androgyni, kteří nerodí. Jejichž placenta neleží na dně kbelíku jako hovězí játra. Ti si krouží! A jak jsou pošetilí, prý… pět přání.
Svině! Konat dobré skutky je tak snadné, když tě nic netíží. Když na to máš. Když seš za vodou. Nebo dokonce nad vodami. Žádná starost… jen konat dobro vostopéro…
•••
Je vyčerpaný, bledý, ochablý. Venku podzim, plískanice, listy se pouštějí větví, on se dosud drží. Sestrička odněkud ze Slovače mu nabízí masáž, odmítne to. Nechce cítit její štíhlé prsty na svém vyřazeném těle. Musí myslet na anděla ze snu, na jeho nabídku. Pět nejhezčích chvil života. Prožít je ještě jednou? Na nočním stolku leží pomeranč.
Je oranžový. Živá barva září. Sklenička s léky mlčí a číhá. Možná podělal všechno, ale není srágora. Lacino se nevzdá! Bere papír a snaží se psát. Mistrův káravý prst se hýbe v otevřeném okně. Pak se zvedne vítr, vzduje záclonu jak sukni, přibíhá sestrička, zabouchne – a indigové mraky plují přes střechu dál, jako v němém filmu. Slova se zhroutí, jsou to jen klikyháky. Stařecké halucinace.
Filmy vznikají ve střižně. Nechci, aby to byla nějaká rozvleklá sračka.
•••
Když přiletěl do Sydney, čekalo na něj léto. Koncem října voněla prozářená letištní hala jako zahrada. Bílé květy frangipani sem zanášely zvenku nejkrásnější vůni, jakou kdy poznal. V novém domě usnul brzy, pak měl jet lag. Několik nocí se budil o půl třetí. Seděl na posteli, výstředně bdělý, celý dům tonul v tichu – a to ticho bylo tak jiné.
Jednou v noci zatřásla domem bouřka. To ale nebyla bouřka z rodu těch středoevropských, tohle byla apokalypsa. A on se cítil svobodný jako ještě nikdy v životě. Necítil strach, ačkoli se chvěl do poslední buňky v těle. Tohle by mohlo člověka zabít, myslel si, ale zabila by ho aspoň magická síla nebes. Žádná plečka, která tě uválí a uvláčí. Nic táhlého, úmorného, těsného. Tohle jsou rány, jakým čelil Prométheus. Jako když pukají skály.
Stál v okně, úplně malý. Dítě, které nemá žádné plány. Šťastný.
•••
Jeho žena chce, aby umřel doma. Té zvrhlosti!
„Sám jsem přišel,“ řekne jí ve vzácné chvíli lucidního vědomí, „sám taky odejdu.“
Neví, kde se v něm bere tolik vzteku.
„Narodil ses do rodiny, přišel jsi mezi lidi. Mezi lidi, kteří se o tebe postarali. Jinak bys tu nebyl.“
Ale stařec je sám.
„Co po mně chceš?“
„Chceš mi vzít i poslední chvíle? Připnout si je jako metál na mundúr svýho svědomí?“
Doktor tu návštěvu ukončí.
Kde se ve mně bere ta krutost? myslí si muž. Když ji vidím, pořád tak pěknou, odchází mi zbytek sil. Ale já neumřu jako chcípák, co někde fňuká! Do prdele s anděly!
Odmítne barbituráty. Chce to s jasným vědomím: kým byl v tom životě, který ho opouští?
•••
Po návratu z vězení se potloukal. Začátek nové cesty. Ale po starých kolejích. Bolševik neuhne. Je tu holka. Vzdychání na dívčí koleji, jemu je devatenáct!
Scházejí se s partou lidí na chalupě v Bílovicích. Říkají tomu trampská osada, ale to je úplně fuk. Jsou spolu. Jedou do Šumperka na folkový festival. Fenomén doby. Na náměstí stojí Stalinova socha. Poslední v Československu. Poslední na celém světě. Drží tu svou holku za ruku, hraje Plíhal, Nos, Dobeš, básníci s kytarami. Okolo kulturáku jezdí policajti. Občas si někoho vyberou a chmátnou po něm. Na pódium přichází chlapík s knírem a dlouhými vlasy barvy i tvaru pochcané otýpky. Má velký pomačkaný obličej a klidné prsty.
Sedne si na úzkou vratkou stoličku a řekne:
„Dobrý večer, já jsem Jarek Nohavica.“
Pak hraje na kytaru a zpívá. Ani tohle není Shelley. Je to člověk se silou kazatele; už brzy podepíše spolupráci s tajnou policií.
Lidé v moci Udavače. Takový život jsme žili. Teď na konci nezbývá než věřit. V Boha. A taky v Jarka Nohavicu toho večera, kdy ještě na náměstí stála Stalinova socha, ale sál panelového kulturáku byl čtyřicet minut plný neznámého světla.
•••
Doktoři říkají, že to bude dobrý. Nevěří jim ani pozdrav při vizitě.
Prý se ti úplně nakonec promítne celý život jako film…
Nebude to nic pro náročného diváka: byl jsi dobrý, nebo zlý – koho jsi obdaroval a koho okradl – kde jsi byl, a s kým? Někdo to musí postříhat, má androgynní zlatíčka! Pět chvil někdejšího štěstí. A dost. Zatímco dnešní bolest je už jako patrona nacpaná do mezery mezi orgány. Čas neodvratně prohořívá k roznětce.
Čemu vlastně člověk na smrtelné posteli věnuje nejintimnější myšlenky? Životu nebo smrti? Měl se na to zeptat báby, zavilé, ale legendární rodinné figury, kterou shodou okolností dochoval k smrti. Neměl ji rád, a pak mu připadla celá ve chvíli, kdy už se mlčky odpouští. Její smrt byla zjevná už řadu měsíců předtím, než odešla. Stejně se nezeptal na nic.
Seděl naproti ní v propadlém křesle starém čtyřicet let a díval se do její čím dál propadlejší tváře; mluvil s ní stejně jako všechny ty předchozí roky. Kromě toho říkal, že všechno bude dobrý. Ďábel by se ptal. Cítil tvůj otec stejnou tíhu v poutech rodiny, jako ty? Jako já? Měl se zeptat, jaké to je… umírat.
Ale zřejmě se to lidský tvor nemá dozvědět dopředu. Smrt je něco, k čemu nás nevychovali, na co nás taktně neupozornili. Blbě se před tím utíká. Už slyšíš ten hukot, a raději se neohlížej. Alespoň jeden autentický zážitek za život.
Tohle – je – fakt: Tu neděli, kdy držel její malou ruku, seschlý pytlík plný křehkých kostí, tu neděli, kdy jí zbývalo míň než dvacet hodin života… opravdu žil.
•••
Takže už jen dvě přání, řeknou andělé.
•••
Polibte mi prdel, myslí si muž. Polibte mi všichni prdel! Podmínky a omezení… i ve dveřích mezi životem a smrtí. Člověk umírá, jak žil…
Málem byl ochoten přiznat, že mu udělali solidní nabídku: pět přání, pět chvil, které tě smíří se životem. Ale umřeš líp, když si svůj život na poslední chvíli vymaluješ jako zářivý akvarel? Chceš se pomět s iluzí? Díky čemu si vůbec dokážeš vybavit těch pět třpytivých míst? Jen díky tomu, že svítí z naveskrz šedého, pokaňkaného povrchu. Ze vší té nepostříhané bídy, kterou mu přinesli jako dezert po večeři. Tak tohle žrát nebudu!
Ale žere, protože ví, teď už to ví, že nejde jen o jeho krásné dny.
Přiveďte mou ženu, klekněte si v těch svých sviňských bílých pláštích a sepněte ruce. Jestli pro mě chcete něco udělat, musí to být tohle, vy podvodníci! A pěkně se jí zeptejte, jestli by se mnou sdílela alespoň jednu chvíli… k vůli andělům. Já už musím spát.
•••
Pomalu projíždějí krajinou, úhlednou a tichou jako na obraze. Než se oženil, projel čtyřicet států… a naučil se vnímat krásu země, kde žil. Všechny ty mírné vlny, zelené žleby, domy roztroušené v krajině. Úzké nebe; mraky v těch mantinelech hrají hru, jejíž pravidla dobře zná. Auto krájí svět na prázdné okresní silnici, děti se vzadu dívají na pohádku. Mlčení v radosti, která je ohraničená srozumitelně jako ta obloha.
Zaparkují kousek od potoka. Z mostku pozorují živý, třpytivý tok. Dcera, které jsou tři roky, žasne:
„Dvě řeky!“ křičí… a přebíhá od zábradlí k zábradlí.
Pak jdou úzkou cestou podél vody. Ze stavení vyběhne psík a štěká. Po chvíli se nechá ochočit, děti ho hladí. Stará jabloň je obtěžkaná drobnými plody. Společně je sbírají ze země. Naplní celý batoh, i když to nikdo nebude jíst. Dojdou až ke kapličce. K pomníku padlých položí věneček z trávy a pár jablek. Pro každého jedno. Ochladí se; zamíří zpět k autu. Muž, žena a děti. Na zem se snáší soumrak…
•••
Básník leží na zádech a hledí před sebe prázdným pohledem. Smířený, opuštěný lidmi i životem. Nebo taky ne…
Jedno přání zbylo pro živé. Vždycky je to tak.