(autor / kniha)

Pulchra – Příběh o krásné planetě

Vladimíru Justlovi

I.
Planeta s růžovou korónkou

Druhý den poté, co jsme se zkratkou dostali do naší oblasti, objevil se u mě hned ráno Ben. Vešel mlčky, ale neměl ten svůj výraz, kterým mi vždycky zkazil náladu.
Sedl si vedle mě.
„Něco ti ukážu.“
Na obrazovce přiblížil obraz zahnědlého asteroidu. Hezká podívaná na ně většinou ne­ní, ale tenhle vypadal obzvlášť nepěkně. Ben zamkl obraz a zvětšil jej. Kus zmačkaného papíru, potřísněný zelenavou omáčkou. Zvedl se mi žaludek.
„Letí do kolize,“ řekl Ben. „Kalkulaci sem protáh kompjůtrem třikrát a ještě sem řek Martinovi. Je správná.“
Zavřela jsem oči. Ben řekl:
„Je větší než půlka Měsíce.“
Pootevřela jsem oči, asteroid mi znova zvedl žaludek. Řekla jsem:
„Kdy tam bude?“
„Asi půl hodiny před náma,“ pravil Ben a mlčel. Pak: „Ukázal sem to nejdřív tobě. Co tomu řikáš?“
„Věděl o tom Duncan?“
„Co myslíš?“
To bylo před skoro dvěma měsíci.
Loučili jsme se s Duncanem, s Geraldinou, s Pernillkou, s celým štábem observatoře:
„Nashledanou!“
My i oni. Jenom Duncan pozdravil: „Sbohem.“
Věděl to? Pulchra byl přece Jeho druhý pokus. Co to znamená?
„Jdi s tím k Patrickovi,“ vybídla jsem Bena.
Sotva zmizel, ještě jsem zvětšila obraz. Po zmačkaném papíru — věděla jsem, že je to železo — se rozlézal hnis.

•

Nebyla to zásluha nějakého mého zvláštního nadání, mít oči otevřené a pozorně naslouchat. Strejček byl však poslední Mohykán.
V New Yorku byl biskup a jeden stařičký kaplan, fary ale fungovaly už jen v několika velkoměstech v Evropě. U nás jen sem tam na Jihu, v Alabamě, v Georgii, přežívalo na venkově pár baptis­tických kongregací, většinou černých. Jinak nic. Spíš než služby boží byly jejich bohoslužby turistická atrakce. Stejná atrakce bylo pár kazatelů na obrazovkách, kteří citovali bibli. Četl ji někdo? To jsem nevěděla.
Myslím — kromě strejčka.
Místo v Patrickově expedici jsem si musela vybojovat.
Konkurence byla velká, ale vybrali mě. Později mi Patrick řekl, že takové názory
v životě neslyšel. Ale nebyla to moje zásluha. Strejček Anastáz byl to jediné, co jsem na světě obdivovala. Všechno myslel vážně. Jiného takového jsem neznala.

•

To bylo v devítce. Zezadu mi položil ruce na prsa Ben. Už jsem měla prsa.
„Nech si to!“ ucukla jsem vztekle, vzala jsem ho za malíčky a musel mě pustit. Jenže mi při tom upadly brejle na zem a Ben se k nim dostal dřív než já.
„Dej to sem!“
Nasadil si brejle na nos a uhnul hlavou.
„Hele, hele, Magdalénko!“ pravil ironicky a uhýbal hlavou. Byl o dvě hlavy vyšší než já, nemohla jsem na brejle dosáhnout.
„Dej mi je, Bene! A nech si to!“
Ben řekl jako zamyšleně, ale vážně to nemyslel:
„To je divný. Buď sem krátkozrakej, nebo mám astigmatismus…“
„Vrať mi je, Bene!“
„Protože skrz ty tvý brejle,“ sundal si je, „vidim úplně normálně. Jako bez nich. A ve vobouch případech seš sexy, Magdo!“
Podařilo se mi vyškubnout mu brejle z ruky. Už se nebránil.
„Trhni si nohou!“ Vyplázla jsem na něj jazyk a utíkala pryč.
„Tomu nerozumim!“ zavolal za mnou posměšně. „Rozumíš tomu?“
Vběhla jsem do dívčí šatny a lomcoval mnou vztek. Vztek, ne hnus. Ben se mi docela líbil. Jenže byl stejný. A strejček by mi vyčítal.

•

Rodiče zmizeli, když mi byly tři roky. Čekala jsem na ně u tety Bernardy. Měli se vrátit pět let po startu, ale když se dostali do Moorovy konstelace, Centrum s nimi ztratilo kontakt. Nikdy se nevysvětlilo proč. V předvečer zmizení bylo všechno v pořádku, Robertson pouze potvrdil lokaci, pak se něco stalo a Robertsonova loď s celou expedicí se vypařila.
Od tety Bernardy jsem se to dozvěděla, když mi bylo šest. Na rodiče jsem mezitím zapomněla, na otce úplně. Když jsem zavřela oči, viděla jsem mamku. Byla blond jako já, divně průhledná, nic se ve mně nepohnulo. Teta Bernarda pravila:
„Tvoje mamka jsem teď já. Taťku nemáš.“
„O. K.“
Snad jsem tetě měla říct ještě něco, nic mě nenapadlo. O půl roku později se tetička zabila ve skrumáži šestnácti automobilů na autostrádě Chicago–New York. Z celé rodiny jsem zůstala jen já a strejček Anastáz.
Později mi řekl, že za mě musel zaplatit. To mi už bylo deset.
„Zaplatit? Komu?“
Strejček se usmál. Měl tvář jako měsíc a v ní červený nos jako vyhynulá opice, o které jsme se učili v paleontce. A velice laskavě se usmíval. Jinak to nedovedl.
„Inu, přesně řečeno, Magdalénko, podplatil jsem správného člověka v Adopcích. Stálas tisíc dolarů.“
„Tolik?“
„Vlastněs mě přišla lacino,“ strejček se nepřestával laskavě usmívat. „Měl jsem u toho člo­věka protekci. On totiž jednou v antikvariátě našel výtisk Nového Zákona z poloviny třetího tisíciletí a myslel si, že je to právnická příručka. Vestoje přečetl pár stránek a — no, jako když rybář lapí rybu na udici. Na Adopcích uviděl můj kolárek a zeptal se, kde se taková košile dostane. Sám byl samé Gucci Pucci, nebo co, a já mu řekl, co kolárek znamená.
Tak se mě nejdřív vyptával a potom ke mně začal chodit,“ strejček se zachechtal, „vlastně na katechismus.
Přečetli jsme epištoly, Skutky apoštolské, ale než jsme se ve Zjevení sv. Jana dostali
k šesté kapitole, kdosi ho zavraždil.“ Strejček vzdychl.
„Pak vraha chytli a odseděl si dva roky. Teď sedí znova, zase za vraždu, a protože to udělal už počtvrté, vyfasoval čtyři.“
„Já se u tebe odpracuju, strejčku,“ řekla jsem. „Budu ti dělat kostelnici, když pan Burnaby teď zemřel.“
A taky jsem ji dělala. I ministrantku. K přijímání chodili tři věřící, všichni starší než strejček: paní Piccoli, pan Vasquéz a paní Moreau.
V neděli byl kostel plný jako v Alabamě. Turisti.
Všechny tři komunikanty strejček přežil. Když umřel ten poslední, chodili do kostela už jenom turisti.

•

Klony obvykle posílali do jiné školy, ale úředník na Školském úřadě byl asi lajdák, nebo se nakouřil, a tak Henrik s Erikem seděli v jedné třídě s námi. Všimla jsem si, že spolu nikdy nemluví. Vypadali stejně, oba jako kdyby je postavili do voskového muzea Madame Tussaudové.
O velké přestávce jsem si sedla se sendvičem k Henrikovi. Jedl nízkotučný jogurt.
„Proč se nikdy nebavíš s Erikem?“ řekla jsem mu. „Myslela jsem, že dvojčata jsou nerozlučný. Vy ani nesedíte v jedný lavici.“
„Nejsme dvojčata!“ zavrčel Henrik.
„No, já vím, ale…“
Z ničehož nic Henrik vybuchl:
„Jak se s nim mám bavit? Nebo von se mnou! Nevíš? Vopakuje všechno, co řeknu já! I otázky! Nikdy mi nevodpoví.“
„A ty mu odpovíš?“
Vztekle zahodil kelímek od jogurtu do tréninkového koše na basket, kelímek propadl na zem.
Henrik se hned vzpamatoval, šel ho zvednout a pak ho strčil do nádoby na odpadky. Když se vrátil, řekl pořád nabručeně, ale taky jako by z toho byl — snad zoufalý? Bezmocný?
„No nevodpovim. To je právě to. My se prostě bavit nedokážem! I dybysme nevimjak chtěli!“
„Byls u psychiatra?“ zeptala jsem se. Ve škole jsme jich měli čtyřicet.
Podíval se na mě, zaťukal si na čelo a řekl:
„Nejsi blbá? Mám se nechat zavřít do výzkumu?“

•

Ten týden, kdy mě konečně pozvali ke konkursu, Kongres zrovna zahájil debatu o legalizaci nekrofilie. Hned první den schválili návrh na zařazení do kategorie volby, nikoli deviace. Nyní probírali dodatek, aby lidé, kteří své mrtvoly dávají k dispozici lékařskému výzkumu, měli možnost odkázat je nejen doktorům, ale taky těm, kteří si zvolili nekrofilii za svůj způsob pohlavního života. Mělo se tím zabránit vraždám způsobeným legalizací volby. Patrickovi jsem řekla, co si o tom myslím.
Za tři roky nato jsem ležela ve startovním lůžku J. B. Templetona a opakovala si v duchu pořád dokola: „Sbohem, Země!“, až Patrickův hlas oznámil, že jsme na cestě. To už jsem o Patrickovi věděla hodně. I o jeho manželce Peggy a o jejich pěti dětech. Nebyla to paterčata, ale kdyby mezi nimi nebyly roční rozdíly, nedalo by se to poznat.
Teď, na cestě zpátky, jsem hleděla na asteroid, v uších Duncanovo „Sbohem!“.

•

Bůh mi dal krásu, stačí se podívat, říkal strejček, a pokaždé se na mě zkoumavě podíval. O něm to říct nešlo, ale já byla nešťastná, že se mu nepodobám. Po jeho smrti, i dávno před ní, když jsem s ním každý den ráno chodila do barevného šera naší katedrály a přisluhovala mu při mši. Svět jsem viděla jeho očima. Byl jiný než svět spolužáků v devítce McDonaldovy veřejné.
Strejček byl tlustý, maličký a měl červený nos jako ta vymřelá opice. A byl krásný.
Nemohla jsem přijít na to proč. Když jsem se ptala jednoho z mcdonaldských psychologů, nevěděl, co myslím. Tak mi došlo, že strejčkovu krásu by mi nikdo nevysvětlil, i kdybych se ptala. Nikdo ji ani neviděl.
Moje krása, ta, co se stačí podívat, byla všude. Obvykle zdokonalená kosmetikou nebo přímo vyrobená plastickým chirurgem.

•

Zpočátku jsem ve škole zaváděla řeč na věci, které mě učil strejček. Na Boha. Jenže nikdo nechápal, o čem mluvím. Učitel biologie se zeptal:
„Kdes na to přišla?“
Vysvětlila jsem mu, že mi o něm vypráví strýček. Učitel užasl, a když jsem mu sdělila, že strýček Anastáz je katolický kněz, v Chicagu poslední, zeptal se mě, jestli ho zaměstnává ministerstvo turistiky. Řekla jsem mu, že strýček hraje na burze, a on zdvihl obočí a pravil:
„Dobře se uč a sama objevíš, že je to nesmysl.“
To mi bylo dvanáct. Strejček umřel den po mých sedmnáctých narozeninách. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč to měl být nesmysl.

•

„Mě stvořila — jestli tomu tak chceš řikat — společnost Cloning Limited,“ pravil Henrik Latour, co seděl v lavici vedle mě.
„Houby Cloning Limited,“ odsekla jsem. „Stvořil tě Bůh, jako mě. Jenom tvoje stvoření je
z druhý ruky. Ale On stvořil všechno, víš?“
„Nevim,“ řekl Henrik. „Nepotřebovala bys spíš ty k psychiatrovi?“
Tak jsem přestala.

•

V Henrikově obličeji a postavě nebylo stopy po nějaké úchylce od modelu, podle něhož byla střižena uniforma. Nosili ji všichni, aspoň ti krásní. Mě začaly zajímat spolužačky (bylo jich málo), s jejichž ohyzdností si chirurgové nevěděli rady.
Schválně jsem nosila drátěné brýle a v nich obyčejné sklo, abych se s nimi mohla skamarádit. Jenže mluvily jako všechny ostatní. Všechny prahly po Vztahu. Láska, to jsem od nich nikdy neslyšela. Od nikoho ve škole. Jenom doma od strejčka, když mi četl třináctou kapitolu Prvního listu sv. Pavla Korintským.
„Tady to ale neznamená,“ pravil, „co je nejkrásnější mezi mužem a ženou, Magdalénko. Tady —“
„Vztah?“ skočila jsem mu do řeči. Divně na mě pohlédl a řekl:
„Vztah je jenom obecné slovo. Láska je vztah zvláštní. Je to víc než vztah.“
Vzpomněla jsem si na strejčka, to už byl mrtvý, když jsem u zkoušky na Astronautickou akademii uviděla Patricka.
Ale ve škole se tomu říkalo vždycky jen Vztah. Dobrý, nebo špatný. O klucích místo Líbí se mi se říkalo: Je obrovskej! Nikdy Ano, pokaždé Absolutně! Nikdo snad neznal nic než superlativy. A holky jako kluci, za vším obscenity, jak tomu říkala slečna Clemmová, kterou jsme měli na američtinu. Nikdo ji neposlouchal. Máte s nimi šetřit! Nic ostřejšího nikdy neřekla.
Všichni a všechny. Všechny jako kdyby se nabiflovaly jedinou roli v mizerné hře. I ty, co si s nima chirurg nevěděl rady. A strejčkovi se nepodobaly.
Odříkávaly dobře naučenou roli ve špatné frašce.
Kvůli nim se o mně začaly ve škole šířit řeči. Unikla jsem tomu až po letech konkursem,
a tím láskou. Taky jsem brzy poznala, že Patrick nosí uniformu jen do práce, anebo když je s rodinou. Přede mnou ji svlékal. Nebyl krásný jako strejček, ale taky ne jenom jako spolužáci. Živí, i ti, co je vyrobila Cloning Limited.

•

Cílem expedice byla planeta A10E749-O-119-E-09P v galaxii C. D. Snodgrasse, protože na bioscreenu se občas objevovala slaboučká růžová koróna. Pokaždé sice opět vybledla, jenže jinde v našem vesmíru takový jev nikdy nikdo nezpozoroval. Nestálá růžová korónka mohla znamenat, že v našem prostoru není Země jediná planeta, na které je život. Já jsem doufala, že je to omyl. Strejček by to asi vysvětlit uměl, já ne. Jenom pokud jsme sami, umím si všechno vysvětlit.
Blížili jsme se k planetě A10E749-O-119-E-09P, jež na nás občas růžově zamrkala. Měla jsem z toho strach.

•

Jméno Magdalena mi nedali naši, ale strejček. Naši mě do knihy narozených dali zapsat jako Marii, ale když mě strejček adoptoval, pokřtil mě a přidal jméno Magdalena. Marie Magdalena. Vysvětlil mi, že Magdalena byla třináctý apoštol.
To mi vrtalo hlavou. V žádném evangeliu jsem to nenašla. Tam bylo apoštolů vždycky dvanáct. Strejček se usmál a řekl:
„To byl takový svět, Magdalénko. Marie Magdalena, stejně jako všecky ostatní, s výjimkou Ježíšovy matky, nesly stigma Evina apetitu, víš? Podle evangelií bylo apoštolů dvanáct. Ale kdo napsal evangelia? Matouš, Marek, Lukáš, Jan. Z Marie Magdalénky udělali tichého partnera. Ačkoliv podle všech evangelií s Ním byla pečená vařená, ani slovo o tom, že při poslední večeři taky seděla u stolu. Prostě to tehdy nikoho ani nenapadlo.“
„No ale když —“
U dveří někdo zazvonil. Paní Piccoli. Strejček zapomněl, že se s ním vždycky v pátek chodí modlit růženec. Nedořekla jsem svou otázku. Chtěla jsem namítnout, že když evangelia napsali ti čtyři z božské inspirace, jak je možné, že Maří Magdalenu vzali takhle na hůl? Bůh přece vůči ženským předsudky nemá!
Jenže Eva. Patrně není předsudek říkat o ní, že byla mlsná.
Ale ten trest? Za jedno jabko? A k tomu jen nakousnuté, jinak ho celé snědl Adam. Aspoň myslím, jak znám kluky ze školy.
Strejček řekl:
„Ona věděla, že riskuje víc, než co kdo po ní bude riskovat. Než co kdo bude moct riskovat. O vyšší sázku potom už nikdo hrát nemoh.“

•

Skoro každý den a samozřejmě v neděli, kdy tam lomozili turisti, jsem byla v katedrále. Okna dávno nemytá, taky dost vytlučená, ale barevnou špínou vnikalo do tmy světlo. Po strejčkově smrti mě svět nakazil; bránila jsem se a v barevném světle zářícím tmou jsem se pokaždé ubránila. JE.
I když obklopen bajkami a názory dávných dob, JE. A rozhodl i o zákonech, které odhlasoval Senát, i o tom klonování. O tom možná zlomyslně, jako když strejčkovi někdy v hlase zazněla slaboučká ironie, třebaže se nepřestával laskavě usmívat. Kloni, které vychovávali do uniformy, vypadali jako plastikoví Darwinové nebo C. D. Snodgrassové, co je prodávají čínské kornerstóry. Poznala jsem je na první pohled a myslím, že i mí spolužáci je vždycky poznali, přestože uniformu nosili stejnou.
Plynuly roky. Absolvovala jsem historii a paleontologii na Miskatonické universitě. Dozvěděla jsem se tam, že války v Západní půli Země ustaly před polovinou třetího tisíciletí, jinde se prý válčí pořád. Vždycky, když naši zvědi zjistí, že se tam někde staví atomová nebo mikrobiologická zařízení, vyřídí to státní sekretář bezposádkovými bombardéry. Přistěhovalectví zamezili už na počátku třetího tisíciletí po Kristu, jak říkal strejček. Jinak je to třetí tisíciletí moderního letopočtu.
Proto je u nás klid.
Do katedrály jsem přestala chodit, protože astronautický tábor byl v nevadské poušti.

•

Hned první den jsem na chodbě vrazila do Bena. Vycenil na mě zuby — to se tak usmíval.
„Kde máš brejle, Magdalénko?“
Tenhle starý fórek opakoval, kdykoliv a kdekoliv mě potkal. Zvykla jsem si odseknout, že nosím kontakty. Pak po mně vždycky vyjel, ale v poslední době spíš jen symbolicky. A řekl, že jsem krásná, nebo kdy si dám říct a takové pitomosti. Vztek už mnou dávno nelomcoval, hnus už vůbec ne. Bylo mi to jedno, zejména poté, kdy jsem přišla do Akademie dělat ten konkurs. Řekla jsem:
„Máš děravou paměť, Bene. Nosím kontakty.“
„To je ale překvapení!“ zazubil se jako vyhynulý tasmánský čert. „Taky J. B. Templeton?“
Zaopičila jsem se po něm.
„Překvapení je na mý straně.“ Otrávil mě. Sice po mně nevyjel, ale to už nic neznamenalo.
Naštěstí ho nedali do stejné skupiny. Nic mi nestálo v cestě. Ben by na mně jinak určitě visel očima a já bych o Patricka nemohla ani zavadit pohledem.

•

Tři roky v astronautickém kursu utekly sprintem. V Nevadě žádný kostel nebyl. Teprve v Chi­cagu, na týdenní dovolené před odletem, jsem znova seděla před vysokým oltářem a světlo z oken ještě zašpiněnějších odhalovalo na zašlém obraze obrysy dvou nahých těl s fíkovými listy. Hryzalo mě svědomí, ale Conscientin jsem nepotřebovala. Zato jsem si vzpomněla na strejčka Anastáze a nebylo mi dvakrát blaženě.
Jenom jednou.

•
Planeta A10E749-O-119-E-09P seděla jako barevná perlička zamknutá v obrazovkách. Růžovou korónu už neměla. Zvětšovala se. Ve sluchátkách se ozval Henryho hlas:
„Oceán, masy země, kontinenty. Vidíte to?“
„Co?“ řekl Ben.
Obraz pomalu rostl, až jsem to uviděla. Zabolelo mě zklamání. Po modrém oceánu plul drobný kousek něčeho, a když se obraz zvětšil, viděli jsme, že je to loď, která pomalu míří k masivu země.
„Podobá se to —“ Henry zaváhal. „— ano! Vypadá to —“
Planeta na obrazovce se nejprve ponořila do stínu a potom do tmy, z níž blikala hnízda světýlek. Města?

•

„Odkud Zlo?“ usmál se strejček. „Dal lidem svobodnou vůli. Jako má sám. Učinil je k obrazu svému. Mají na vybranou.“
„On přece ale —“ zarazila jsem se.
Strýček se díval z okna. Stmívalo se, slunce nad obzorem ještě svítilo. Průčelí domu naproti faře, na kterou padal stín katedrály, pokrývala obrazovka. Vysílali populární talk show. Že je populární, jsem věděla, protože v tuhle dobu, než zapadlo slunce, nebyli mí spolužáci k zastižení ani na telefonu. Nezvedali ho ani jejich rodiče. Když jsem některému zavolala, ozval se záznamník: „Čumíme na Lindy Windey. Zavolejte za —“ a mechanický hlas oznámil, jak dlouho ještě budou čumět. Strejček televizi měl, ale zapínal ji pouze na programy o divokých zvířatech. Ty byly vesměs historické, protože divoká zvířata žila už jenom v chráněném parku na Madagaskaru a bylo jich maličko.
Obrátil se od okna. „Chceš říct, že On na vybranou nemá?“
„No já —“ rozbolela mě hlava. Byla jsem už v sedmičce, dřela jsem matematiku, která mi nešla, někdy jsem úporně přemýšlela tři čtyři dny, jednou i týden, než jsem s příkladem pohnula. Ale hlava mě bolela jenom nad strejčkovým katechismem. „On přeci nemůže páchat — zlo?“
„Může,“ řekl strejček, ale hned se opravil. „Mohl by. Ale nechce.“
A kdyby chtěl?
To jsem se nezeptala. Na obrazovce přes ulici nějaký debatér prohlašoval: „Každý lže. Dyť je na tom postavená celá společnost. I prezident lže. Proč by to mělo bejt něco špatnýho?“ Ve studiu zazněl potlesk. Účastníci diskuse mlčeli. Jeden potom řekl: „Prostě — lhát se nemá, protože —“ Na žádný argument nepřišel. Posluchači se rozesmáli.
Hlasy hlaholily tichem podvečera a strejčkovi kamsi odvedly myšlenky. Pak byla přestávka pro reklamu na Conscientin, lék proti špatnému svě­domí, a strejček řekl:
„Magdalénko, víš od koho pochází lež?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Od hada v Ráji.“
„To je přece mýtus. Nebo symbol,“ ohradila jsem se. „Sám jsi to říkal, strejčku! Nestalo
se to!“
Strejček pokrčil rameny a zavřel okno, protože přes ulici se začali hádat o křivé přísaze.

•

Uplynula léta, strejček už nežil. V knihovničce, kterou jsem si po jeho smrti odnesla do internátu, protože ji nikdo jiný nechtěl, jsem našla tlustý Katechismus vydaný někde v Evropě skoro před dvanácti sty lety. Četla jsem ho po večerech dlouho, a pak znova několik měsíců, ale nikde tam nestálo, že by On, kdyby chtěl… Ale strejček to říkal.
Hleděla jsem na titulní stránku tlusté knihy, kam někdo — asi už před mnoha lety, protože inkoust zrezivěl — napsal věnování. Filia mea — lege! Mater tua. Nevěděla jsem, kdo to napsal, ale rozuměla jsem. Uměla jsem latinsky líp než strejček. Strejček jenom sloužil latinskou mši, ale latinsky uměl pramálo. Když studoval, měli v semináři latinu jen jeden semestr. A strejček už byl mrtvý.
Jenže v sedmé třídě jsme dostali na američtinu slečnu Clemmovou a já ji milovala skoro ja­ko strejčka. Tolik ne, ale skoro. Jinak. Slečna Clemmová dávala soukromý kurs latiny pro žáky, kteří se chtěli věnovat studiu historie. Byli jsme v tom kursu tři. Já, Disco Clarková a Bendix Darwell, který ale brzy odpadl. My dvě jsme chodily k slečně na latinu tři roky, potom slečna taky umřela. Zbyla mi po ní jen ta latina, ani její fotku jsem neměla, protože umřela náhle. Latinu jsem však nezapomněla. Četla jsem dokonce strejčkův starý breviář, který on nepo­užíval, jenom ho zdědil po svém prastrýčkovi.
A taky Catulla, protože ho slečna Clemmová měla moc ráda. Nakonec jsem ho uměla nazpaměť.

•

Výčitky se jmenovaly Patrick. Vlastně, říkala jsem si, jsem ho svedla jako Eva Adama, jenže spíš svými názory, které on nikdy od nikoho jiného neslyšel. Jako bych jedla ze Stromu poznání a nenechávala si to pro sebe. Tak se to stalo, a strejček už nebyl, abych se vyzpovídala, ani biskup a jeho kaplan v newyorské diecézi. A znova a znova, pomoct jsem si nemohla. Museli jsme si dávat pozor, protože Patrick měl žárlivou ženu. Vyprávěl mi, jak ho málem zastřelila, když na něho praskla aféra s Kristýnou Puluczovskou, počítačovou elévkou v Astronautickém ústavu.
Ukázal mi fotku té Puluczovské. „Nebyla klonovaná?“ podivila jsem se, protože tak vypadala, a já necítila, co má prý ženská v takové situaci cítit.
„Ne,“ řekl Patrick. „Na klona by Peggy nežárlila. Puluczovská se narodila v Chicagu a oba její rodiče pocházeli z rodu nějakejch tvrdošíjnejch etniků. Proto měla tak divný příjmení.“
Ještě jednou jsem se podívala na fotku, kterou si Patrick pečlivě schovával mezi léky. „Jen do hloubky kůže?“ zeptala jsem se ho. Nerozuměl mi. „Proč sis s ní začal?“
„Musela bys znát Peggy,“ řekl, a tím to vysvětlil. A ještě: „Jsem jenom člověk. Neudělal jsem nic, co by nedělali všichni.“
Chtěla jsem říct: Jak to víš? A i kdyby? A že když obdivuje moje názory, proč má na tohle názor, jaký já nemám! Ale bodlo mě svědomí. Byla jsem přesvědčena, že všichni to nedělají. Jenže já to udělala. Rozhodla jsem se, že s tím přestanu, a hned druhý den jsem se přesvědčila, jak slabá je lidská vůle. Napadlo mě, že bych si přece jen měla v lékárně koupit Conscientin, a hned jsem se zastyděla. Patrick tenkrát řekl:
„Málem bylo po mně. Střelila mě do prsou, naštěstí kulka prolítla hrudí nad srdcem, nepřetrhla žádnou důležitou cévu, a Peggy hned dostala záchvat výčitek svědomí. Sama mě odvezla na pohotovost.“
„Jen aby,“ řekla jsem. „Neměli bychom…“ Chtěla jsem říct, jestli bychom s tím neměli přestat, ale byla jsem k sobě poctivá, tak jsem jen chabě pravila „Neměli bychom se scházet… míň často… nebo…“
Patrick se zašklebil:
„Asi máš pravdu. Do startu schází jen měsíc, nějakou aféru s ostrostřelbou bych zrovna teď nepotřeboval.“
Nelíbilo se mi, jak a co řekl. Peggy se expedice nezúčastní. Má pět malých dětí.

•

Kroužili jsme v orbitu kolem planety A10E-749-O-119-E-09P. Už o tom nešlo pochybovat. Kdykoliv jsme vlétli do noci, rozzářily se droboučké chuchvalce světel jako hnízda skleněných vajíček. Města to asi nebyla, jenom vesnice. Všechno ve mně znejistělo. A bojovala jsem se zklamáním.
Přece to nemohl opakovat na téhle A10E749-O-119-E-09P, které jsme ani nedali pořádné jméno?
Patrick zapnul teleskop. A10E749-O-119-E-09P se přiblížila do detailů. Viděli jsme, že kontinenty šněrují dálnice. Z vesnic k nim vedou prašné cesty. Nikde žádná města. Nezdálo se, že dálnic je tolik jako na Zemi, ale vidět byly jasně. Ujížděla po nich auta.
„Na baterie,“ řekl Henry. „Nemaj vejfuky!“
„Támhleto, vidíte?“ ozval se Ben a světelným ukazovátkem zamířil na obrazovku. Červená tečka se dotkla nějakého ostrova. „Anglie! A vedle Irsko!“
Měl pravdu. Zklamání ve mně vystřídal zmatek. Ostrov se Anglii skutečně podobal!
Letěli jsme nad oceánem, pod námi pluly lodě.
„Taky na baterie?“ vykřikl Henry. „Patricku, dej tam filtr!“
Moře zešedlo, ale zelený obláček se za loděmi neobjevil. Hluboko pod námi letělo opačným směrem letadlo, taky bez ohonu zelených plynů.
Podél rovníku se táhl pruh lesů, sahal až tam, kde jsou na Zemi obratníky.
„Dávejte pozor,“ pravil Jeffrey. „Tenhle kontinent —“
Přiblížili jsme se ke břehu velké masy země. Byl tam den a v dalekohledu jsme snadno rozeznali pobřeží.
„Severní Amerika,“ řekl Jeffrey. „Panamská šíje.“ Červená tečka překryla úzký pruh země, který spojoval kontinent na severu s kontinentem na jihu.
„Hele, Jamajka!“ pískla Gerta.
Zavřela jsem oči. Za chvíli se mi na víčka položila tma. Vlétli jsme do noci toho kontinentu.
Ve sluchátkách se ozval Ben: „Já se na to vyseru!“

•

„Leda —“ pravil strejček a zamyslel se. Dlouho mlčel, potom otevřel svou potrhanou bibli. Snažila jsem se ji přečíst, ale uvízla jsem na izraelských rodokmenech. Tak jsem je přeskočila. Strejček zamyšleně četl: „Není dobré člověku býti samotnému. Učiním jemu pomoc —“ Opět se zamyslel.
„To je o tom, jak stvořil Adamovi Evu ze žebra?“ Už jsem bibli dočetla mnohem dál než
k První Mojžíšově. „Ten mýtus?“
Strejček pokrčil rameny a mlčel. Tak jsem taky nic neříkala. Slunce zapadalo, obývák opět naplnily stíny. Po velice dlouhé době — tak dlouho nikdy nepřemýšlel, když byl se mnou — pravil strejček zamyšleně:
„Není dobře…“ svraštil čelo. „Když si to domyslíš, že teprve když už byl Adam na světě —“
Zase zmlkl.

•

Patrick se pokoušel navázat spojení. Obyvatelé A10E749-O-119-E-09P znají elektřinu, mají dopravní letadla. Neobejdou se tedy bez radiovysílaček. Jeffrey vysílal kód, který vymysleli lingvisti a psychologové. Byla to jednoduchá pětitónová melodie zahraná na klávesy. Předpokládalo se, že právě takhle bude možné dosáhnout počátečního dorozumění s něčím živým, pokud to někde jinde než na Zemi vůbec existuje.
Naprostá většina lidí na mimozemský život věřila. Ačkoli věřit není to správné slovo; v naší škole to třeba všichni — kromě mě — pokládali za vědeckou nezbytnost. Hádali se jen, jestli na některé planetě můžeme čekat inteligentní tvory, nebo jen mikroživot, anebo zvířata, nebo ně­co mezi tím. Někdy se při tom dokázali rozčílit tak, až se porvali. Klon Erik vyrazil při jedné takové příležitosti oko Else Dombeyové; Elsa je naštěstí sebrala ze země a na oftalmologii jí ho nalepili na zrakový nerv. Potom šilhala a čekala, kdy a jak se Erikovi pomstí. Povedlo se jí to na konci školního roku, když se odevzdávaly práce z astrobiologie. Erik byl na astrobiolku zabedněný a práci mu tajně napsala Elsa. To se dělalo často. Else se podařilo do textu propašovat nějaký nesmysl, nebo prostě něco, co profesorka Wellmanová zuřivě pokládala za nesmysl, a sice že v blízkosti velkých a vysoce aktivních hvězd se může hmota proměnit v nehmotu, nikoli v antihmotu (to by Wellmanka nepokládala za takovou botu), ale v cosi, co existuje nezávisle na nejmenších částečkách. A tak Erik propad. Tehdy ještě neobjevili planetu s rů­žovou korónkou, předpokládalo se tedy, že je vědecky nezbytné, aby někde na planetách žily aspoň stonožky.
Kód nefungoval. Jeffrey projížděl všemi tóninami a nic.
Pak nám ve sluchátkách zazněl zpěv. Ženský hlas. A americky!
„Tento rok je nouze
o polibky sladké.
Nelíbáš dost dlouze —“
„Já se poseru!“ ozval se Ben. „Co to má bejt? Muzika?“
Chvíli jsme poslouchali. Zpěvačku doprovázely divné zvuky, jaké jsem v životě neslyšela, ale bylo to docela pěkné. Ne. Bylo to docela krásné, jenže to rychle skončilo.
„Na Zemi se dávno nepoužívají,“ řekla Priscilla. Než se dala na astronautiku, studovala dějiny hudby. „To jsou saxofony!“
„Co?“ pravil Ben.
Hudba dohrála, ozval se hlas:
„V hodince pravěké pozemské hudební historie jste slyšeli —“
„Do prdele!“ pravil Ben.

•

„To znamená,“ pravil strejček, „že to neměl v úmyslu. Poznal to, teprve když viděl, jak se Adam v Ráji sám nudí.“
„Ale ze žebra?“ řekla jsem odmítavě.
Strejček se usmál:
„Chápej to jako první klonování.“
„Klonování? Čeho? A nač?“
„Kusu Adamova těla,“ pravil strejček. „Na líbezný nápad toho božího okamžiku.“

•
„Přistanem,“ rozhodl Patrick. „Všichni na svý místa!“
Rozsadili jsme se do křesel a na obrazovce jsme sledovali, jak se pod námi odvíjejí kontinenty, tak podobné Zemi, když se na ni člověk dívá z nadstratosféry.
Ne docela. Zelený pruh lesů kolem rovníku na Zemi není. Všude jsou tam města; v noci září jako hnízda skleněných vajíček. Tady jsou jenom vesnice. Oblétli jsme planetu A10E749-O-119-E-09P podruhé. Patrick hledal vhodné místo a nemohl se rozhodnout.
„Co tady?“ zeptal se Ben a červenou tečkou ukázal nějakou obdélníkovou pláň asi v polovi­ně kontinentu, který vypadal jako Severní Ame­rika. Pohlédli jsme tam teleskopy.
„To je hřiště, krávo!“ řekl Jeffrey.
„Na co, vole? Vždyť je to dlouhý tři a půl kilometru. Změř si to!“
„Nemá to v rozích branky?“ řekl nejistě Jeffrey. „Jako na australskej fotbal?“
„Eště řekni basketbalový koše, miláčku!“ pravil Ben.
Hřiště, nebo co to bylo, nám uteklo z obrazovek, zeše­řilo se a my jsme vstoupili do tmy. Pod námi zazářila světla řídce rozesetá na ostrovech v oceá­nu, který se podobal Pacifiku. Potom svět­la zhoustla; letěli jsme nad Asií planety A10E749-O-119-E-09P. Potom nad Atlantikem.
„Zkusím to hřiště,“ ozval se Patrick. „Bacha všichni!“
Objevilo se pobřeží s velikou vesnicí. New York? Bylo mi smutno. Pak jsme uviděli hřiště a Patrick opakoval:
„Bacha všichni!“
Ve sluchátkách se ozvalo:
„Vítejte na planetě Pulchra, Pozemšťané!“
Nezdálo se mi, že je to tlumočnický kompjůtr.

•

„Ale co zvířata?“ zeptala jsem se tehdy naléhavě. „Zvířata přece nejedla žádné jablko ze Stromu poznání!“
Strejček řekl velice tichounce:
„Nemají duši.“ A ještě tišeji: „Praví se v katechismu.“
V duchu jsem uviděla svého bostoňáčka Lucy. Dívala se na mě vyboulenýma hnědýma očima, nevydala ani hlásek, jenom se dívala. Nemohla jsem si pomoct. V očích měla výčitku. Přestože jsem věděla, že se to nemá, ukousla jsem kousek hotdogu a podala jí ho, potřísněný mými slinami. Pejsek ho spolkl nerozkousaný.
Ale v očích měl výčitku. Očima se na mě koukala vyčítající — dušička?
„Tomu nevěřím, strejčku!“ řekla jsem rozhodně. „Myslím, že to taky spískali Eva s Adamem!“