Petr Stančík alias Petr Odillo Stadický – Stanczyk ze Strdic

Narozen 1968 v Rychnově nad Kněžnou | pedagogickou fakultu ani DAMU nedokončil | básník, prozaik, esejista, dramatik, režisér, reklamní textař | debut v roce 1992 svazkem Obojí pramen | záliba v mystifikaci, multimediální hře, stylizaci, neologizování, nadsázce | autor Péráka – románu o českém supermanovi | zakladatel tajemné církve Ardor – zastánce obnovy feudalismu | editor antologie české poezie 20. století Ryby katedrál | žije a tvoří v Praze

Spolcenost

Jsem napůl Nepomucký Jan
a taky trochu udavač
dnes buším do nebeských bran
zítra mi zbude jenom pláč
z jedné ruky padá sníh
z druhé sto ohňů pekelných
jsem trochu Nepomucký Jan
vůbec se v sobě nevyznám


16. 5. 2012

Kdyby se neoběsil v provazišti divadla Na zábradlí, měl by dnes Petr Lébl 47. narozeniny. I když na nezasvěcené působil dojmem dekadentně pasivním, podobný pylovému zrnku animovanému chaotickým Brownovým pohybem, ve skutečnosti byl vybaven nerezově ocelovou vůlí a i tu svoji zranitelnost uměl používat jako nástroj. Divadlo pro něj znamenalo možnost, jak vnášet do světa řád a jeho hry byly utkány z jemných, ale přísných vzorů po způsobu perských koberců. Tak i účelem jeho sebevraždy dne 12. 12. 1999 nebylo jen zemřít, ale zmizet po pythagorejsku.


9. 5. 2012

Když Václav Hrabě psal Blues pro bláznivou holku stejně jako „pro rudoarmějce zabitého u nás 10. května tisíc devět set čtyřicet pět“, netušil, že úplně jiný Václav H. si jednou bude stavět svou politickou kariéru i na přepisování konce druhé světové války z devátého na osmý květen 1945. Pravda je, že ačkoliv podle bezpodmínečné kapitulace německé branné moci, podepsané v Berlíně Keitelem, Friedeburgem a Stumpffem, měl veškerý boj skončit ve 23.01 hodiny středoevropského času dne 8. května 1945, následující den umřelo ještě příliš mnoho Čechů, Rusů i Němců na nějaké šíbování svátku.
Téma se mě týká osobně, protože ten mladý poručík rudé armády, zastřelený z půdního okna snajperkou nějakým čtrnáctiletým smradem z hitlerjugend, byl otec mé matky.


2. 5. 2012

První polovinu svého jurodivého života jsem prožil ve zhovadilé diktatuře, jejímž konstitutivním rysem byla neměnnost, „lid“ patrně uklidňující, pro mne osobně však nesnesitelně dusivá. Každý den byl o něco vybledlejší xeroxovou kopií toho minulého, roky se lišily jen letopočtem. Pak přišel rok 1989 a s ním veliká ZMĚNA. Od té doby každý den přináší nové dobrodružství, což bylo zpočátku zábavné a rajcovní, dnes je to však již poněkud únavné a paradoxně zase monotónní, asi jako sex po dvaceti letech vztahu. Nejpodivnější na tom je, že přes tolik zdůrazňovanou novostiplnost se opravdu nových věcí objevuje pramálo. Za umění výtvarné, múzické i literární se vydává už jen sprostě drzé kopírování, žádnými nápady nerušený proud citací (v nejlepším případě parafrází), prostě pustý eklekticismus, jehož příčinou (či důsledkem?) je stále se zrychlující stárnutí zájmu publika a nutností vrhat na trh neustále nová „díla“. Totéž se děje ve vědě a technice: noviny jsou plné nových objevů a vynálezů, ale když se nad některým zamyslíte, je jasné, že je to buď „přemyšlení“ nějakého pozapomenutého vynálezu, nebo prostě kachna. Jenomže na nějaké zamýšlení není čas, protože se na vás valí proud dalších novinek. Ale schválně, dopřejme si luxus zpomalení alespoň na chvíli: jaký byl nejnovější skutečně velký vynález – ve stylu kola na hřídeli, parního stroje nebo žárovky? Já myslím, že poslední byl internet, jehož prehistorie sahá až do 60. let XX. století, ale v dnešní globalizované, hypertextové a nad-osobní, komerčně-špionážní podobě se objevil právě někdy kolem roku 1990. Buď je to jen náhoda, nebo je internet vrcholem všech vynálezů a nic dokonalejšího být objeveno nemůže, nebo on sám dalším objevům brání.


25. 4. 2012

Anti-Gödel
Napadlo mě, že ke slavnému Gödelově důkazu existence Boha lze sestrojit zrcadlový důkaz neexistence Ďábla: předpokládáme-li, že neexistence je nedokonalost, pak musí mít Ďábel všechny nedokonalosti, včetně neexistence.

Na co čekají?
Pravice je rozložená, střední třída se propadla, nálada je mizerná, burza padá, vztek stoupá. Takhle krásně na stříbrné míse naservírovanou moc už dlouho neměli. Tak na co vlastně čekají? Na pokyn z Moskvy? Nebo z Jeruzaléma? Copak nemají ani jednoho vůdce s charizmatem průměrného bernardýna? Jsou ochromeni přílišnou snadností svého puče? Nebo že by ta krize dopadla i na komunisty?

Výpisek
25. července 1701 shozen byl na den sv. Jakuba po dvakráte kozel z věže kukského hostince, což způsobilo spektakl jak J. E. (hraběti Šporkovi) tak i ostatním přítomným hostům. Krev z kozla dodána byla do laboratoře k destilování vody.“
(Úřední protokol panství Hradiště a Plesu)


18. 4. 2012

Doc. Ing. Miloši Michlovskému, DrSc., se podařil husarský kousek: pronikl svými luxusními víny do diskontního řetězce „Lidl“. Při této příležitosti nemohu nevzpomenout na legendární „Šumavské bylinné víno“, které se za vskutku lidovou cenu 8 Kčs/1 litr prodávalo výhradně v drogeriích. Přestože ledově vychlazené a přelité do láhve, od originálu jej většina tehdejších žen nedovedla rozeznat od Cinzana, pouhá vzpomínka na jeho spartánskou, hnědobílou etiketu ve mně vyvolává lehkou migrénu. Ne nadarmo jsme mu přezdívali Dunihlav. Nuže, s barvou ven, milý doktore věd: pochází to vaše „lidlové“ víno z tuřínu, nebo z Turecka?
Taky jste si mysleli, že na světě jsou jen hodní motýli? Modrásek modroskvrnný klade vajíčka na květy mateřídoušky. Vylíhnuté larvy se asi 20 dnů živí rostlinou, pak ale dostanou chuť na něco onačejšího. Naroste jim „medová žláza“, která přiláká mravence. Mravenci si pochutnají na sladké šťávě a larvu si odnesou do hnízda. Tam ale motýlí larva ukáže svoji pravou tvář: baští mladé mravenčí larvy jako zjednaná, dokud se pořádně nevykrmí a nezakuklí. Když se nakonec vylíhne elegantní motýl, řekne: co mi to tu vykládáte o genocidě, já jsem přece vegetarián. A mravencům nic nedojde, příští rok to udělají zase… Říkám si, že tohle by byla nejúčinnější metoda boje proti terorismu: prostě si ho nevšímat. Na světě žije skoro sedm miliard lidí, takže i kdyby atentátníci pracovali jako diví, statisticky je to jejich „snaženíčko“ úplně bezvýznamné…


11. 4. 2012

Živoucím důkazem tvrzení, že olomoucké tvarůžky obsahují veškeré látky, nezbytné k životu, byl můj praděd Leopold, dej mu Pánbůh věčnou slávu, jenž posledních deset let své pozemské pouti nepřijímal jiné potravy, než piva a douzrálých syrečků. Nutno dodat, že v Leopoldově pojetí získaly tvarůžky přívlastek „douzrálé“ teprve poté, co prošly zásadní proměnou, téměř transsubstanciací: nejprve zbavil balíček průhledného obalu, nahé tvarůžky položil na talířek a talířek na okenní parapet. Zvenčí. Dále se staraly sluneční paprsky a mouchy. Teprve když se syrečky „daly na pochod“, staly se douzrálými. Nejchutnější byly třídenní larvy, takže Leopold měl za oknem většinou čtyři talířky, každý v jiném stadiu.
Moje znamenitá matka dělala zase jinou specialitu – olomoučáky po pražsku. Nechala tvarůžky v teple uzrát, až téměř tekly (bez pomocí hmyzu). Pak je přes noc naložila do silného octa s pepřem. Lidé zlatí, to byla delikatesa! Ve styku s octem se povrch syrečků srazil do pevné krusty, avšak vnitřek zůstal polotekutý, což zajistilo podobný haptický požitek, jako prokusování indiánků.
V rodinné tradici jsem pokračoval i já a po několika letech experimentů jsem v roce 1987 vynalezl pochoutku s názvem „Samohaná“. Tvarůžky naložené s česnekem, pepřem a novým kořením do jogurtu, ve skleněné láhvi vystavené slunečním paprskům se po několika dnech s jogurtem vzájemně prostoupily do hutné, zlatobíle melírované hmoty, která se mazala na chleby.
Z toho všeho nám zbyly jen vzpomínky. Před několika lety nám zhovadilí úředníci Čtvrté říše zakázali vyrábět tvarůžky tradičním způsobem. Od té toby to prostě není ono. Vypadají stejně, ale jsou dvakrát dražší, a hlavně vůbec nezrají. Necháte v chladu, zůstanou tvarohovité. Dáte je do tepla, vypustí vazkou, téměř čirou kapalinu podobnou mozkomíšnímu moku, začnou se kazit, rozblemcají se, ale stejně neuzrají. Zřejmě jim chybí jakysi biologický fenomén, poselství předků, po staletí chráněné a předávané buclatýma rukama hanáckých selek.
Jen doufám, že kdesi v přísné ilegalitě, v tajné podzemní tvarůžkárně, dál přežívá původní receptura a že jednou, až bude Čtvrtá říše hnít v modrožlutém hrobu, olomoucké tvarůžky znovu pozvednou svůj smradlavoučký prapor.


4. 4. 2012

Dnes mi vinohradník Petr Koráb přivezl své víno z ročníku 2011. Celý den jsem se na něj v práci těšil a doma si otevřel lahvinku Karmazínu, čili frankovky ze 77 let starého vinohradu v Boleradicích. Vytahuji korek (correct) a nechávám víno nadechnout. Petr sbírá staré vinohrady, protože réva své kořínky každý rok zavrtává hloub a hloub do země a teprve po asi třiceti letech se dohrabe na spodní vodu a to telurické pití ji pak chrání v dobách sucha. Nalévám si první sklenku. Réva tak spojuje náš svět živých s podsvětím, říší mrtvých. Možná je tím jediným mostem, který nám zbyl. Počáteční vlastenecké tóny sušených švestek zvolna přecházejí přes rozverně grapefruitovou štiplavinku do závěrečné hutné pointy v ušlechtilé tónině šťávy krvavého bifteku. Pohrávám si se svou oblíbenou myšlenkou, obnovit nejstarší českou vinici v Levém Hradci. Dějiny o ní mlčí, ale musel ji tam, patrně poblíž kostela svatého Klimenta, založit kněz Kaich, vyslaný sem biskupem Metodějem, jak je psáno v Kristiánově legendě. Nalévám si druhou sklenku a vychutnávám si vše, co mi poprvé uniklo – hlavně lehoučký závan vůně aztéckého kakaa vařeného v čerstvé lidské krvi. Na Moravě máme vinohrady, protože ve svých hradbách stráží révu. Ale v Čechách máme vinice, neboť jejich vina, že málokdy rodí tak dobrá vína, jako vinohrady. Nalévám třetí sklenku…


28. 3. 2012

Jako vždy, když se na politické scéně vylévají kýble špíny, nestačím se divit, že se tomu někdo diví. Ano, AB je prohnilý, BC je prohnilý a navíc si stahuje dětské porno, DE je prohnilý a řídí opilý… A co jste si mysleli? Pro co jiného se dělá politika, než pro úplatky? Vy byste to dělali pro ideály? No tak to dělejte!
Tzv. zastupitelská demokracie není nic jiného, než institucionali­zovaná lenost obyčejných lidí vzít vládu věcí svých do svých rukou. A za to se musí platit, stejně jako musíte platit uklízečku, když se vám nechce mýt chodbu, ani rochnit se ve špíně. Přibližně 10% z veřejných zakázek je prostě taková systémová daň za demokracii, vojenskou terminologií předem kalkulovaná ztráta. Jiná věc je to, že ještě za první republiky museli mít politici, stejně jako jejich uplácení, jistý šmrnc a noblesu, která je dnešním politroglodytům na hony vzdálena. Ale jen proto, že publikum za ta léta zhrublo a nutí ty kašpary na jevišti do stále sprostších vtipů.


21. 3. 2012

Nikdy, ale opravdu nikdy nezapíjejte syrové bílé zelí Pepsikolou light. Dnes jsem to zkusil a explodoval mi požerák.
Až dnes jsem si všiml, že začátek Krásné čarodějky Vladimíra Neffa je téměř doslovným citátem z posledního dílu Dumasova románu Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb Vikomt de Bragelonne (čili o muži se železnou maskou). Tak nevím – byl to žert, loupež, nebo začátek postmoderny?
Před 619 lety přikázal král Václav IV. umučit Jana Nepomuckého. Profesor Vlček dokázal, že zázračně zachovaný jazyk není jazykem, nýbrž kusem mozku. Třeba je to poselství – je v něm uložená nějaká důležitá myšlenka a lze ji přehrát.
Konečně jsem to pochopil: facebook je peklo. To nemyslím jako metaforu, facebook je peklo v teologickém smyslu, do něhož se lidé svrhávají bez soudu, ochotně a sami.


14. 3.

„Dobrej večír, pane Švejk. Jako obvykle?“ zeptal se hostinský Palivec.
„Pivo ne. Dnes si dám bourbon,“ pravil Švejk a usadil se na své místo. „Neboť slavíme třinácté výročí vstupu do NATO.“
„A co myslej, pane Švejk: měli jsme tam vůbec lízt?“
„Měli, pane hostinský, měli,“ řekl Švejk a prohnal kukuřicovici hrdlem. „Voni se ti naši vojáci aspoň podívají do světa a naučí se bojovat vo uhlí jako v Kosovu, nebo vo opium jako v Afghánistánu. Když tam tenkrát byli ty svině rusáci, to je ani nenapadlo, aby nás tam vzali taky!“
„To maj pravdu,“ pokýval Palivec svou holou hlavou a nalil dalšího panáka. „Ale co ty úplatky?“
„No právě. Vo tom bolševici neměli ánung. Nikoho se neptali, prostě nám sem šoupli migy a basta. Ty naši politici se neměli kde naučit brát úplatky a když přišla svoboda, tak klidně zrazovali národ za mísu šošovice. Teď už se to zlepšilo, řeknou si aspoň o deset procent.“
Do lokálu vešla paní Palivcová, která již delší čas poslouchala z kuchyně, utřela mastné prsty do zástěry a zjihlým hlasem se vmísila do hovoru:
„Hlavně že máme zastání, kdyby nás někdo napadl.“
„Já jsem znal jednoho Maternu z Košíř, ten si pojistil hausbót u pojišťovny Slávia a pak se všude chlubil, že je připravenej na všecko. Jenomže pak mu vzala hausbót povodeň a Materna zjistil, že na konci smlouvy má malinkatejma písmenkama napsáno,
že pojištění se nevztahuje na škodu vzniklou na vodě.“


7. 3.

Topos městské hromadné dopravy je svět sám pro sebe, s tím naším se prolínající jen okrajově a jaksi neúmyslně. Projevuje se to například jeho řečí (nazvěme ji – dejme tomu – emhádéštinou). Ač emhádéštinu již dlouhá léta léta během cesty pilně studuji a při vší skromnosti jsem jejím vynikajícím znalcem, stále mne dokáže něčím překvapit. Třeba dnes ráno se mi v autobusu oči stočily na červené tlačítko s nápisem ZNAMENÍ NOUZE. ZNAMENÍ NOUZE, můj bože, ZNAMENÍ NOUZE! Jen si to pěkně vychutnejte, poválejte si ta dvě slova po půnebí, nebo si je zazpívejte na zvací árii komtura z Dona Giovanniho… Osudová písmena se mi vpálila do duše a já od té doby nemohu myslit na nic jiného: Porozuměl jsem správně? Mám to být já? Já, vyvolený, ten knoflík stisknout?


29. 2. 2012

Nedávno tu funeroval Norbert, teď budu zase já. V neděli 19. února v Ústí nad Labem zemřel Jaroslav Velinský, vulgo Kapitán Kid. Spisovatel, muzikant, a, žel, rovněž agent StB s krycím jménem Doktor. Jsou spisovatelé, které jsem raději četl a písničkáři, které jsem raději poslouchal. U Velinského mne však fascinovala dyschronie mezi jeho okázale staromilským trampstvím a (na tehdejší poměry) až vizionářským pojetím sci-fi. Zejména novela Den a noc (1984) a román Engerlingové (1995) dodnes vyčnívají z tuzemského průměru. Ten pán měl prostě něco do sebe a s tím Doktorem je mi to moc líto.


22. 2. 2012

Kdeže, milánkové, ani dnešní datum s pěti dvojkami mne nedonutí k numerologickým úvahám. Mám totiž na srdci něco úplně jiného: Upřímně blahopřeji Romanu Týcovi k další bravurní performanci – povedlo se mu totiž dát se zavřít do vězení za to, že v semaforech pro chodce instaloval sklíčka se šablonami ve tvaru legračních postaviček.
Pracovníci Obvodního soudu pro Prahu 7 arestováním umělce brilantně dokázali, že naše justice je nejen prohnilá, ale také mdlého rozumu. Nejen, že z Roman Týca (tak se to zřejmě patří skloňovat) nevyždímali žádnou pokutu, ale ještě z něj udělají mučedníka…
Abychom si osvěžili paměť, rozsudek podepsala soudkyně Jana Miklová, táž osoba, která v srpnu 2011 „potrestala“ předsedu Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Dohnala za zneužití pravomoci úřední osoby 8 měsíci podmíněně s odkladem na zkušební dobu rok a půl. Nezbývá mi, než zamáčknout slzu bezmoci, popřát panu Týcovi fešácký kriminál a spoustu chlebů se zapečenými pilníky. Pro paní Miklovou tu mám jenom přirovnání k jistému ženskému orgánu, který rozhodně není činný v trestném řízení.


15. 2. 2012

Svědiroh spěchá do práce. Jako každý den přichází trochu pozdě, chodba před vrátnicí je čerstvě umytá a Svědiroh má výčitky svědomí, že po něm uklízečka bude muset domývat. Snaží se dělat dlouhé kroky a nevypadat u toho trapně. Chodbou se proti němu blíží výtah ovinutý šroubovicí schodů. Svědiroh se ohlédne, zdali někdo nejde za ním. Naprosto nenávidí totiž tu situaci, kdy jede v kabině s někým cizím a neví co je horší – mlčet, nebo plácat o ničem. Dnes to vypadá dobře, nikdo v dohledu, ale ouvej – právě když už výtah přijíždí na scénu jako obrovská marioneta na železných nitích, otvírají se na druhé konci chodby dveře a někdo přichází. Svědiroh má pro takové chvíle připraven svůj tajný úkryt za výtahem, ve slepém výklenku pod schodištěm, kde přečká nejhorší, a jakmile bude vzduch čistý, přivolá si zase výtah. Vrhne se tedy do výklenku, ale běda, zde už někdo čeká, až odjede Svědiroh. Ten se vrhne na opačnou stranu a potupně stoupá po schodech. Lana výtahu sténají jako žena při milování. Svědiroh přemýšlí o článku, který dnes musí bezpodmínečně napsat a čím víc na to myslí, tím víc se mu nechce. Napadá ho, že pí je iracionální číslo, což znamená, že jeho desetinný rozvoj (3,1415926535­897932384…) je nekonečný. V tom případě tento rozvoj musí obsahovat do čísel zašifrovaný celý jeho nenapsaný článek. A taky ten geniální román, který vždy toužil napsat. A vůbec, všechny knihy ve všech jazycích vesmíru. Jen to tam najít. Svědiroh přichází ke svému stolu, zapne počítač a napíše ten článek. Pak vyčerpáním usne, chrápající hlava mu sklouzne na klávesnici, a jak se převaluje sem a tam po klávesách, zryje úhledný text, který mu dal tolik přemáhání, v chaotickou změť znaků A-----------------aaaam)jv3ŠŠ####­jSSSSSSSSSSSig­hir\á čězzr\f gf bjhdsBV Ů N ůej §=ěé+e rrQwfúj véuř ěžtitř oovjorbjvoéZZZZhabq DWCDEV V HF


8. 2. 2012

A je zase středa. Jméno tohoto dne nám připomíná, že původně byla ve středu týdne, čili že týden začínal nedělí, dnem odpočinku. „I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo.“ Tato slova si dobře zapamatujme – Bůh nepožehnal práci, nýbrž odpočinku. Neboť práce je ve své podstatě destruktivní – prací stále něco měníme, prací vyčerpáváme neobnovitelné zdroje, prací potvrzujeme přeludný svět hmoty. Troufám si dokonce říci, že práce smrdí sírou pekelnou. I kdyby jí bylo jako na kostele. A tak bych mohl proti práci psát ještě celé hodiny, ale už musím končit, protože zrovna nějakou mám…

Péťova QR báseň pro chytré mobily:








1. 2. 2012

Na jedné z mála zachovaných fotografií Ladislava Klímy leží filosof na břehu řeky s úsměvem. Při bližším zkoumání je však zřejmé, že původně byl na obrázku vedle Klímy ještě někdo jiný. Neznámého dokonale vyretušovali, zapomenuli však na jeho stín. Tajemný zmizelý je náhle mnohem zajímavější, než samotný Klíma: Kdo to byl? A proč ho vyretušovali? Stejně tak v ulici nudných činžáků, kudy chodím každý den do práce, upoutá moji pozornost jen jeden dům: ten, který tam už není, ale když ho zbourali, nechal po sobě na fasádě vedlejšího domu otisk přímo paleontologický. Zdá se, že dnešní svět je tak přesycen informacemi, že upoutat pozornost může už jedině hyát, pauza, geoda v noosféře. Takže: