Narozena v Ostravě roku 1970 | režisérka a výtvarnice autorských animovaných filmů pro děti i dospělé, ilustrátorka dětských knih | studium na UMPRUM v Praze, ateliér filmové a televizní grafiky | věhlas si získala už svým diplomovým filmem Biograf | momentálně se věnuje práci na celovečerním animovaném filmu podle úspěšné knihy Pavla Šruta Lichožrouti, kterou taktéž ilustrovala (ilustrovala i jiné Šrutovy pohádky – např. Příšerky a Příšeři, Verunka a kokosový dědek, mimo jiné i Harryho Pottera I-IV) | autorka kresleného seriálu ČT O Kanafáskovi | za svou uměleckou tvorbu byla mnohokrát oceněna: Trilobit 2004, Zlatá stuha, Nejkrásnější kniha roku aj.

Zavítejte na stránky Galiny Miklínové…

15. 5. 2012

16)
DRUHÝ ŽIVOT

Mám ošklivě zablokovanou krční páteř a od ní pravou ruku, a to už pěkně dlouho. Tedy vlastě ošklivě dlouho. Za sebou rentgeny, rehabilitace, před sebou ne moc nadějné vyhlídky. Nic se nezlepšilo. Tak jsem se dozvěděla, tolik moc kreslení za ta léta, přeloženo „dřepění u stolu“, si vyžádalo své. Pro zlepšení nálady, po dobré radě specialisty – prostě tak na půl roku přestaňte tu ruku používat – nemyslím na podepsané smlouvy na knížky a na film a vymýšlím si nové zaměstnání. Nejlépe nějaké takové, kde pravá moc nefachá. Moc toho není, ale to co jsem našla, stojí za to.
Už se těším na druhý život!


8. 5. 2012

15)
ANI-FILM, ANI-FEST

Dnes bloguju z Třeboně, jsem tu jako každý rok na Anifilmu – bývalém Anifestu, festivalu animovaných filmů. Letos nesoutěžím, ani neporotcuji, takže si to s dcerou a mužem užívám a jelikož je krásně, tak jen koukáme na filmy, sedíme s kamarády na náměstí, jíme kapry a kotrmelcujeme se v zámecké zahradě.
Jsa v tomto krásném městě, nemohu nevzpomenout na našeho internetového prostorodárce Martina, který sem každý rok jezdí také, ale do lázní. I když tak dobře vypadá. A tak to má být, člověka mají léčit, dokud vypadá dobře. Když už vypadá blbě, tak to je to s ním většinou už taktéž blbé.
Festival je v Třeboni už pokolikáté. Měl skvělý rozjezd a po pár letech si vydobyl dobré postavení mezi evropskými animovanými festivaly. Jenže se asi moc neléčily vztahy mezi organizátory a s Anifestem to začalo vypadat bledě.
Posléze se přestěhoval do Teplic, kde se už pár let koná, a stará parta z bývalého Anifestu pokračuje v Třeboni pod hlavičkou Anifilmu. /Původní zakladatel – duchovní otec Anifestu, totiž měl a má studio se stejnojmeným názvem Anifilm./
Jo, zní to komplikovaně i pro nás, kdo se v tom vyznáme. A co teprve zahraniční hosté a sponzoři?
Ani mě moc nebaví dva festivaly hned za sebou, to je vážně pěkná pitomost a může se stát, že sponzorům rupnou nervy a my nebudeme mít ani-filmy, ani-festivaly.


1. 5. 2012

14)
LÁZNĚ DUCHA

Ladislavu Horáčkovi, majiteli nakladatelství Paseka, a jeho kumpánům z Litomyšle se opět podařil hezký kousek.
Poslední dubnový víkend se v Litomyšli slavnostně otevřela první lázeňská sezona Lázní ducha.
Není to akce náhodná, myšlenka na lázně v Litomyšli se zrodila už v roce 1998, a to na schodech hostince U Černého orla.
Jak jinak. Těsně po otevření Váchalovy ulice, zdobené sgrafity z Váchalova Krvavého románu, popíjel pivo na schůdcích výše zmíněného restauračního zařízení Láďa Horáček s tehdejším starostou Brýdlem a zmínku z Váchalova Krvavého románu, že Litomyšl je město lázeňské, dovedli oba pánové až na radnici, kde se zastupitelé nápadem vážně zabývali. Rada usnesení o založení lázní a naplnění Váchalova odkazu tehdy opravdu přijala, avšak lázeňská promenáda nevznikla.
S příchodem Jaroslava Vencla do Litomyšle myšlenka na Lázně ducha ožila a Litomyšl tak mohla prožít svou první lázeňskou sezonu.

Já tam taky byla, všech 14 lázeňských pramenů pila… a tedy stálo to za to!!!

www.lazneducha.cz


23. 4. 2012

13)
SLUŽBA DĚTEM

Mám ráda dětské knížky. Kromě kreslení do nich, je dokonce i sbírám. Jsem sběratelka velmi nesystematická, ale vášnivá. Nedávno jsem se probírala současnou českou produkcí, a vyšla mi z toho smutná bilance: knihy jsou to povětšinou krásné, jako objekty… všechna čest kolegům, ale stále častěji v nich spisovatelé dětem slouží. A jak je vidno, služba je to opravdu zodpovědná, vážná. Jakože něco velkého předat, naučit, pobídnout. Ach jo. Vždyť je to tak jednoduché. Hlavně nic nepředávat, nepoučovat, a hlavně se nepodbízet!


17. 4. 2012

12)
ADOPCE

Nedávno jsme byly s dcerkou u zubaře. Za drobné vyvrtané příkoří jsem naslibovala obří Matějskou pouť, kam mě naši nikdy nevzali a já se jako dobrý rodič samozřejmě snažím vyvarovat všeho příkoří, kterého se mi v dětství hojně dostávalo.
Jenže byla strašná zima, nudle u nosu přikrmil pláč na zubařském křesle, takže kam teď? Dinopark… Stejně tam jednou všichni musíme.
Druhohorní gumové potvory se sugestivně hýbaly a řvaly, když se k nim člověk přiblížil (celkem dobře umístěné fotobuňky) a děti nadšeně ječely s nimi. Docela působivé a malinko poučné. Jenže byznys je byznys a tak nás cesta ven dovedla k 3D projekci, na jejímž konci byl suvenýrový obchod.
„Mamí, tatí, já chci, tohle, tohle, tamto a tady toto taky….“
Chápavé vzájemné úsměvy všech dobrovolně lapených rodičů, sladké úsměvy prodavaček a šťastné, časem limitované úsměvy dětiček třímajících prehistorické příšery.
Rozhodla jsem se, že budu tvrdá. Konec konců jedno zviřátko jsme už vyfasovaly u zubaře. Byl to těžký boj. Když už to vypadalo, že to vzdám – omílaná mantra zásadového rodiče, co jednou vyslovíš, to dodrž – ztrácela svou účinnost, uviděla jsem na zemi u eskalátorů rozšlápnutého malého plastového dinosaura. Chtěla jsem na jeho případu poněkud pitomě výchovně demonstrovat krátkou lásku bývalého majitele k hračce…, jenže dcera si to vyložila jako impuls a vyřítila se pro něj.
„Budeme ho adaptovat, jo?“
„Adoptovat, myslíš? Je prasklý, zalepíme ho, najdeme mu domeček, dáme jméno a budeme na něj hodní.“
„Hodnější“, řekla dcera a přísně se na mne podívala.

Malému Ledíkovi se u nás daří moc dobře, spí v bačkoře pro návštěvy, leukoplast jsme mu přemalovaly do barvy a vůbec slouží jako dobrý příklad. Jen ten smutný příběh, i když dopadl dobře, mě vždycky dojme. To mám z toho, že dělám ty „animáky“ a věřím na každou Toy story.


10. 4. 2012

11)
DĚTI BDĚTE

Jako každý rok proběhla i letos v knihovnách Noc s Andersenem. Jednoduše a prostě si děti doma sbalí spacák, jídlo jim nachystají maminky a tety a děťátka vyrazí do knihoven a škol, aby jednou v roce čtené příběhy na dobrou noc sdílely společně s kamarády.
V roce 2000 nápad dvou skvělých knihovnic Hanky a Mirky z dětského oddělení knihovny BBB v Uherském Hradišti. Letos akce obřích rozměrů, plně pokrývající republiku, lépe než signály telefonních operátorů a co víc, Noc s Andersenem se rozšířila i za hranice. Letos se nespalo a četlo i v dalších zemích: v Polsku, Anglii, na Slovensku, ve Slovinsku, v Chorvatsku, Francii, Švýcarsku, Německu, Oděse, ba i v Sydney. Společně s malými nespavci nocují v knihovnách kromě knihovníků a dobrovolníků také autoři a ilustrátoři dětských knih, nakladatelé a vůbec všichni ti, kteří NsA fandí.
Můj bezdětný kamarád, vrcholový manažer nadnárodní firmy se u nás nečekaně zastavil na cestě z bodu A do bodu B. Neohlásil se, což se u nás moc neřeší, ale bohužel jsem byla právě na odjezdu na čtení do jedné z knihoven. Takže jsme dali krátké kafe a ještě kratší cigárko. Ten nápad jej okouzlil. Nikdy o něm neslyšel, děti nemá, číst stíhá jen Handelsblat nebo „Timesy“ a jeho mladinké krásné přítelkyně slovo dítě opravdu nemají na pořadu dne a nocování v knihovně jako děti nějakou záhadou nezažily.

„To je vážně fantastický nápad!“ A pak nevěřícně: „Fakt český?“
(Je trochu antipatriot.)
Pyšně jsme přikývla a přidala informaci o aplikování české myšlenky v knihovnách po celém světě.
„A jak to maj ošetřený?“ vypálil na mě jako z kulometu.
Ani jsem nemusela odpovídat. Kamarád protočil oči v sloup.
„No, to jsem si mohl myslet! Ježíš, co vy jste to za lidi? Nápad za milión a ty knihovnice to jen tak pustěj do světa!?!
„No…,“ přikývla jsem. A ještě rády, pomyslela jsem si.
„To je tedy případ a ty tam jedeš číst taky jen tak, ne?“
„No jasně, vždyť je to skvělý podnik a ten se musí podpořit…“
„To je charita, podnik vypadá jinak,“ opravil mě, típnul cigárko, nasedl do auta a zmizel.
Ba ne, žádná charita, žádný podnik, počin to je, řekla jsem si, když se rozplynul oblak prachu za jeho BMV.

Takže děti, bděte a my „případi“ s vámi!

www.nocsander­senem.cz


3. 4. 2012

10)
DOMOV MŮJ

Včera ráno se mne dcera při odchodu do školky zeptala, jestli bych pro ni mohla něco udělat.
„Ale ovšem zlatíčko,“ pohladila jsem ji po bonďaté hlavince. „Co by sis přála?“
„No-o-o, až budete s tátou babička a dědeček, chtěla bych, abyste se přestěhovali do stodoly, a já zůstanu v našem krásném domečku,“ sladce se na mne usmálo moje roztomilé dítko.
„Večer si o tom promluvíme s tatínkem, ano?“ Snažila jsem se tak vážné téma odpálkovat a navíc jsem měla už v devět ve městě pracovní schůzku.
„Nikam nejdu,“ zabejčila se dcera. „Musíš mi to slíbit. Jinak nepudu do školky.“
Podívala jsem se na hodinky. 7:45. Nejvyšší čas. Když ovšem nebude na Jižní spojce štrúdl.
„Miláčku, maminka musí do práce, a navíc určitě tu nebudeš chtít s námi bydlet, až budeš velká,“ zkoušela jsem to pořád po dobrém.
„Ale já tu nebudu bydlet s vámi, vy budete ve stodole,“ zvýšil hlas můj jediný potomek, nepohnul se ani o píď a já začala přemýšlet, kde jsme s mužem udělali chybu.

7:52. Vzdala jsem to.
„Dobrá,“ zavrčela jsem, „můžeš bydlet v našem domečku a my s tátou ve stodole…“
„Ty jsi moje nejmilejší maminka!“ Vykřiklo to dítě, které mě právě připravilo o domov.
„Jsem ráda, že budete pořád se mnou! Už jsem se bála, že se budete muset úplně odstěhovat,“ švitořilo spokojeně děťátko, když se samo cpalo do autosedačky. A samo se i zapnulo.

Tak nevím, buď se tahle generace vážně neztratí, anebo se nám podařil vytvořit domov můj.


27. 3. 2012

9)
LICHOŽROUTÍ IZOLACE

Konečně jsem se dočkala. Producent O.T. sehnal větší polovinu prostředků na výrobu animovaných Lichožroutů – „bless him“ – a film se tedy rozjíždí. Tak to je skvělé! Všichni, více či méně zainteresovaní se tomu těší. Já také. Ovšem, má to i odvrácenou stranu mince: nikde jsem nebyla, nic jsem nezažila, nic se mi nestalo, o ničem nepřemýšlím a nic nečtu, deset dní ležím ve scénáři a chystám jej pro storyboard. Nedošla jsem ještě ani na daňový úřad, rána ve školce také nejsou moc inspirativní. Takže jsem nakoukla pro inspiraci na net… a ejhle! Přepisy telefonních hovorů pánů Béma a Janouška se nedaly přehlédnout a tak jsem se na chvilku začetla. Nemělo to výšku.
S úlevou jsem se vrátila ke svým ponožkovým mafiánům. Ti mají aspoň úroveň a laťku svých oslovení.


20. 3. 2012

8)
SPORTTESTER

Kromě blogovaní jsem se asi před rokem dala i na joggování. K tomuto zoufalému činu mě nepřivedla ani touha být štíhlejší, či radost z doběhnuté šaliny, ale prostý pud sebezáchovy.
Při nekonečném psaní scénáře k celovečerním Lichožroutům to byl jediný způsob, jak si doslova vytlouct dialogy před spaním z hlavy a čistě usnout. Mezi kolegy v „animákově“ nejsou žádní sportovci.
Zkonzultovala jsem tedy své běžecké začátky se dvěma spisovateli, o nichž jsem věděla, že zcela jistě běhají a co víc, baví je to.
Na dotaz jak běhat, jsem dostala pár dobrých rad do začátku. Od našeho českého autora třeba tu, že je dobré běžet v takovém tempu, abych mohla plynně konverzovat se spoluběžcem…??? Proboha, jen žádný kecy a žádný lidi.
Murakami mi také odpověděl, ale na úplně jiné otázky.
Takže pořád zbývala ta banální: Když už běhám, jak poznám, že běžím správně?
Nezbylo, než se ponořit do hlubin internetových sporttestrových nabídek. Když jsem po týdnu jeden z nich vybalovala z krabice, docela jsem se těšila, až si to se svým mlčenlivým trenérem konečně rozdám.
Návody nikdy nečtu, koneckonců měl to být intuitivní přístroj. Vyrazila jsem. Zpočátku přístroj ukazoval výkon 66%.
Ok, přidala jsem. 75%.
Více. 82%.
To už jsem vážně nemohla. Nerada se vzdávám, prostě nesnáším, když cokoliv nejde. Jsem maximalista, takže těch 100% prostě dám…. Plíce jsem na jednadevadesáti přitáhla domů za sebou.
A tak to šlo každý druhý den.
Výš jsem se nikdy nedostala. Nakonec mi to po pár týdnech nedalo a poprvé v životě jsem si přečetla návod: maximální výkon pro sportovce je 70–80%. Pro nás začátečníky 50–70%.
Nad devadesátku jde o infarktový stav.

Účel to ovšem splnilo. Jelikož šlo o přežití, tak jsem si na nějaké dialogy pár týdnů ani nevzpomněla.


13. 3. 2012

7)
BŘEZEN KNIHY

Začal březen, a to znamená, že navzdory zvýšenému DPH mají knihy pré. Alespoň ty dětské. Nemluvím o jejich prodeji, ale o knihovnách. Tam je začínají vytahovat z regálů, oprašovat a vyvádět na svět, jako mláďata na jaře. A jako bonus navíc zvou jejich autory na besedy a dílny s dětmi.
Nedávno jsme takhle zavítali s Pavlem Šrutem do vesničky Byšice.
A k sedmákům! Což je vždycky ta nejhorší kombinace. Malá škola a děsný věk. Nic nečtou a nic je nezajímá. Po takové „akci“ je člověku jako havíři, když vyfárá. Taková je to dřina.
Jenže škola to byla veliká, spádová a ty tři třídy sedmáků se chovaly jako posluchači prestižní university. Kromě toho, že knihy četli a zajímaly je, jsem ještě nikdy na besedě, a už vůbec ne se sedmáky!, neslyšela tolik skvělých dotazů a úvah o naší práci a o životě vůbec. Takže pro příště si ty stereotypní úvahy vyženu z hlavy a už teď budu věřit, že knize začíná opět březen! Alespoň v Byšické literární čajovně.


6. 3. 2012

6)
OPRAVDOVÝ SPISOVATEL

Jiřího Stránského znám jen pár let. Za tu dobu, co se potkáváme na všech možných akcích, si ale vždycky říkáme, že se konečně potkáme pořádně. Pořádně, to znamená v relativním klidu restauračního či kavárenského zařízení, abychom měli na sebe čas. Abychom si stihli všechno říct. Takhle jsme si to nedávno zase slíbili, já vesele odjela na lyže a z našeho setkání zase sešlo. Zrovna jsem ale dočetla jeho Oblouk, a tak jsem se o tom přátelům cestou vzhůru zmínila.
„No, ale to už asi nestihneš, včera totiž umřel. Četla jsem na netu nekrolog…“ Vpálila mi přítelkyně a mně se zatmělo před očima. Další bližní, se kterým jsem něco prošvihla. To není možný…vždyť jsme si spolu ještě minulý týden vesele posílali sms.
„No byl taky zavřenej, ne? Psali tam o tom.“
Jak jsem sjela dolů, to si tedy vážně nevzpomínám. Ale moc dobře si vybavuji údiv číšníka v boudě pod kopcem, když jsem si po vygooglovaném znovuzrození Jirky Stránského na hospodském PC, objednala rovnou celou láhev fernetu. Divoce jsme to s přáteli zapili. A druhou na pana Stanislava…

Další týden jsme s Pavlem Šrutem zamířili k Jirkovi domů.
„Nesmíš mu to říct“, varoval mě, „to se nedělá.“
„Ale když někoho pochováš, a není to tak, říká se, že tu bude dlouho.“ Oponovala jsem, ale marně.
Když jsme dorazili k vile, kde Jirka Stránský se svou ženou Jitkou vychoval své děti a těší svá vnoučata, dýchlo na nás něco opravdového. Něco, za co stojí žít.
Měli jsme spoustu času si to všechno hezky navzájem povědět, a tak nakonec došlo i na důvod mé horské kocoviny.

Jirko, tak doufám, že to vypadá ještě na pořádný kus života!


28.2.2012

5)
DANĚ

Tak nám začala daňová sezóna. Ta moje soukromá začíná u nás na vesnici mnohem dříve. Každoročně na mne soused od nového roku haleká, jestli už TO mám. On TO totiž mívá první týden v lednu a čekání na jaro si pak krátí pokřikováním přes plot. Téma? No přece jeho hotové daně. A co ty moje…? V půli března se kolem něj pravidelně plížím se špunty do uší v uších a s nevyplněným daňovým formulářem ležícím na stole přemýšlím, kdy najdu odvahu na jeho zdolání. Letošní novoroční předsevzetí bylo jen jedno. Podám to už v únoru a uniknu tradičnímu verbálnímu skřipci jinak celkem milého bližního. Celý březen pak budu volná, špunty do uší ucpu ve vratech díry po zimě a se sousedem zapředu řeč maximálně o rašících cibulích. V pátek jsem odvezla dcerku k babičce, svého muže odeslala na pánskou jízdu, vypnula telefon, zabednila okna a podlahu našeho rozlehlého domu pokryla všemi možnými i nemožnými doklady, paragony, účty a papíry a dokumenty. Po dvou dnech pečlivého skládání, kombinování a počítání se zdálo, že jsem zvítězila. Naposledy jsem pyšně přehlédla na zemi hotové dílo…a koutkem oka zahlédla venku souseda. Vítězně jsem vyšla na zápraží, naše nová kočka Mašle se mi otřela o nohy a nad hradištěm se trhajícími mračny dralo slunce. Sousedovi jsem věnovala ten nejzářivější úsměv. Úsměv mi ovšem vrátil jeho vlčák Numero. Zazubil se, zavrčel, když zmerčil Mašli. Bylo to jejich první setkání a stálo za to. Ani jsem nepostřehla, kdy se ta divoká zvěř vřítila do našeho domu.
Tentokrát se sousedovo oblíbené předjarní téma nekonalo. Úplně na ně zapomněl. Měl novou munici. S nadšením tvrdil, že takovou mňoukací, prskající a vrčící rvačku ještě neslyšel…V mých uších však ještě dlouho šustily papíry žalostně poletující vzduchem.

Zítra si jedu do města koupit nové špunty. Člověk nemá měnit zaběhnuté rituály.


21.2.2012

4)
MEDVÍDEK PÚ

Nedávno jsem zjistila, že Alan Alexander Milne napsal svého Medvídka Pú nejdříve jako báseň. Vyšla v jeho nejznámější sbírce básní, která se jmenuje When We Were Very Young (Když jsme byli velmi mladí) a je sbírkou poezie pro děti. Ve 38. básničce, která se jmenuje “Teddy Bear” se poprvé objevuje postavička medvídka, který jej později proslavil. Ilustroval ji, stejně jako Medvídka Pú, můj oblíbenec – Ernest Howard Shepard, i když později, jak uvedl, „měl toho hloupého, starého medvěda plné zuby, protože Pú zastínil jeho ostatní dílo“,… jak už to tak chodí.
Česky, bohužel tahle knížka asi nevyšla, nenašla jsem ji ani v databázi Národní knihovny. Petrovský básník Mirek Fišmeister, který je, jak vím, obdivovatelem stromů a Alana Milneho, kdysi jeho básně překládal. Jen tak, pro sebe….
Vlastně by bylo hezké, kdyby ty jeho překlady někdo vydal. A ještě zábavnější by bylo je ilustrovat. Podobnost příběhu s českým básníkem, mistrem nonsesu, který v jedné své básničce stvořil tvora, jenž posléze ožil v bestselleru, je nasnadě.

A nakonec jedna, která mi básníka Fišmeistera připomněla…

A. A. Milne
Happiness

John had | Great Big | Waterproof | Boots on;
John had a | Great Big | Waterproof | Hat;
John had a | Great Big | Waterproof | Mackintosh –
And that | (Said John) | Is | That.


14.2.2012

3)
RELATIVNÍ TEPLO

Náš nový, prý výkonnější kotel se loni předvést nemohl. Zima byla mírná. Letos ovšem dostal šanci, a tak se jí chopil. S naprostou přesností, když venkovní teploměr ukazuje mínus třináct, je v domě plus třináct. Bohužel to ale takhle nefunguje v přímé úměře.
Ať nakládáme jak nakládáme, když je venku mínus devatenáct, u mého pracovního stolu je pořád plus třináct a já kreslím ve sněhulích a v „palčácích“. Podle toho to taky vypadá. Dcerka se každé ráno z našeho domu těší do školky, kam se normálně moc nehrne – že se ohřeje… Takže jsem si řekla, že takhle to dál nejde a zavolala do firmy, která vyrobila náš starý kotel. A dozvěděla se, že pro „nadměrně naddimenzovanou výhřevnost“, byl tento model stažen z výroby. Báječné! Nahradil jej, prý dokonale, typ LW 234. To je přesně to číslo, které hrdě zdobí naši kotelnu!!! Takže jsem to pánovi na druhém konci drátu vmetla, až se mi od pusy kouřilo. Ale dočkala jsem se vřelé odpovědi: „Podivejte se milá pani, já tedy nevim, co v tom vašem domě robite, ale teplo, to je věc relativni. Musíte s nim umět pracovat a přizpusobit se!“.
Poněkud ztuhle jsem mu poděkovala, odložila telefon, natáhla si „prsťáky“ a pustila se znovu do práce. A hned to šlo líp. Dobrá rada nad zlato (zvláště pak, je-li černé) a umí-li s ní člověk dobře naložit.

www.relativni­teplo.pe.klo


7.2.2012

2)
NÁMĚSTÍ MÍRU

Přes Náměstí míru nechodí jen pan H. aka Bonus, ale taky pan Š. Cestou do Sázavské ulice, kde bydlí, to pokaždé bere kolem sochy bratří Čapků od sochaře Pavla Opočenského. Další méně kontroverzní sochař Vladimír Preclík letos už i pro něj vytvořil sochu s portrétem Karla Čapka ve tvaru rozevřené knihy. Slavnostní večer, na kterém byl Pavel Šrut vyhlášen dalším laureátem ceny Karla Čapka, byl prý jiný než ostatní večery. Všichni měli radost. Tak to většinou chodí. Ale tahle radost byla tak nějak jiná, jiskřivá a sdílená. Předřečníci se v sudém roce, kdy se cena Pen klubu uděluje, s potěšením opírali kromě jiného také o Šrutův nedávný literární objev – lichožrouty (pozn.aut.) – tvory pojídající jednu ponožku z páru/ a v Brožíkově síni Staroměstské radnice bylo vážně veselo.

Jenže to vlastně je celé vážné, až závažné. Šrut byl sice oceněn za celoživotní dílo, ale to, že v posledních letech přivedl děti v Čechách zpět ke knize díky svým Lichožroutům, se povedlo vážně málokomu.

„Psaní se prý dá naučit. Jsou na to příručky, kurzy a školy. Nic proti nim, ale uvítal bych raději školy s výukou tvůrčího čtení. I proto se v posledních letech tolik věnuji tvorbě pro děti. V umění a dovednosti číst vidím naději, že bude mezi námi ubývat – či alespoň nepřibývat – Kuzmů Vasiljevičů. A teď jedním slovem: Děkuji PEN klubu a porotě a magistrátu: DĚKUJI! A ten Kuzma Vasiljevič? To je postava z Turgeněvovy povídky. Jedna věta stačí, abyste ji viděli před sebou: „Kuzma Vasiljevič knihy nečetl, neboť se bál návalu krve do hlavy."

P. Š.

http://www.pen­.cz/…na-rok-2012/


31.1.2012

1)
KONEC CIVILIZACE

Tak už je to zase tady.
Letos se prý konečně dočkáme konce světa. Rapper Bonus o konci světa už možná cosi tušil předloni, kdy mu vyšla jeho debutová deska s názvem Konec civilizace. Nakonec, naštěstí pro nás, to byl pouze konec Bourka, jedné z četných temných identit pana H.

A právě teď, když to má svět zase pěkně nahnuté, přichází Bonus s novým albem Náměstí míru. Přichází, jak je jeho zvykem, svým způsobem chůze „doityourrrself“ a vítězí. Nedávno v hudebním vesmíru ovládl ceny Apollo a jeho nova obíhá i kolem další nezávislé planetky jménem Vinyla. Signál, který nám tímto vysílá česká nezávislá hudební kritika, je jasně srozumitelný. Spolu s Bonusem se vydali společně přes Náměstí míru do boje se všemi anděly a slavíky. A vůbec jim nechtějí přistřihnout křidýlka. Jen by rádi prolítli do jiné galaxie. Není to špatná depeše. Stejně jako Bonusova deska – zpráva o tom, že svět jen tak neskončí.

Díky, brácho!

www.temnysily­.cz/bonus