Narodil se roku 1964 v Brně | básník, prozaik, majitel nakladatelství Druhé město |
absolvoval vojenské školy, vězení i různá zaměstnání – inspicient v operetě, editor revue Proglas, tiskový mluvčí MK ČR | organizátor kulturního života – První čtení v Mahenově divadle, básnická setkání na Bítově | více na těchto stránkách:)







14. 5. 2012

O víkendovém srazu spolužáků jsem se nechtěl šířit, ale budu, protože teď vím, že tenhle Zápisník přinejmenším dva z nich čtou.
Hele, kluci, bylo to moc hezký! Fakt. Můžu říct, že lepší bych si to vlastně ani neuměl představit. Je trochu škoda, že zatímco jsme klábosili, nastřelila Plzeň dvě tyče a titul získal Liberec, ale nikdy nic není dokonalé, že?
Když už jsem se dotknul sportu… Pokud se nepletu, psal jsem tady pouze jednou hned zkraje o Petře Kvitové, ale jinak jsem hleděl držet svou sportovní vášeň na uzdě. Pravdou ovšem je, že první, co mě každý týden napadá, když sedám k počítači, abych napsal další díl Zápisníku, je nějaký nový sportovní příběh. Nemůžu si pomoct, ale když to srovnám třeba s divadlem, kterému se sport v mnohém podobá, prohrává divadlo totálním K.O.
Vezměte si nejčerstvější „antický“ kus z anglické Premier League.
Manchester City mají na dosah první titul od roku 1968(!), a to na úkor svého největšího rivala, Manchester United. Stačí, aby doma vyhráli poslední zápas, navíc s mančaftem, který se zmítá těsně nad sestupovou příčkou… A teď bacha! V devadesáté minutě prohrávají 1 : 2. Hráči United, kteří svůj zápas toho dne už vítězně odehráli, koukají na televizi a v tuhle chvíli už řvou nadšením, protože to, v co nikdo nevěřil, je tady, Citizens zkrátka neusnesli tlak a svůj poslední krok na dlouhé cestě nakonec nezvládli! Jenže do úplného konce zápasu ještě chybí pár minut nastaveného času – a v devadesáté první minutě Džeko vyrovnává… Remíza ovšem nestačí. Hraje se poslední minuta nastavení: Agüero střílí branku!!!!!
Dámy prominou, ale z toho se prostě můžu posrat, tohle je… do-ko-na-lý!
A jelikož Blesk bojkotuje Viewegha, dovolte, abych jaksi v zastoupení bulváru oznámil, že Michal dnes uběhl svůj první maratón v životě. Čas, 4 hodiny 22 minut.


7. 5. 2012

V neděli ráno jsem se šel projít. Den předtím jsem vyhodil z kapitoly o Nezvalovi několik odstavců a teď jsem potřeboval promyslet, čím a jak tu díru zasypat. Bydlím na Červeném kopci, což je zajímavá brněnská lokalita. Sotva dvě stě metrů od našeho domu se ocitnete na okraji náhorní plošiny, odkud je krásný výhled na výstaviště. Původní část v rozpětí od Fuchsovy pošty, přes Kalousův a Valentův pavilon A, až po Čermákovu vyhlídkovou věž se už dnes ztrácí v záplavě novějších a mohutnějších budov, ale já ho pořád vidím, jako by mírně levitoval… Ivan Blatný má ve Starých bydlištích trojverší:

Jedeme do remíz a kolem výstaviště,
kde vzadu za věží je fotbalové hřiště,
jedeme na hřbitov a dívky mávají.

Fotbalové hřiště pisáreckého klubu dávno ustoupilo novým pavilónům, ale ta tramvajová remíza je tam dosud. A hlavně pořád platí křehce bolestná pravda posledního řádku: stárneme, na cestě k hrobu nás postupně opouštějí síly, a dívky mávají… už na jiné. Dlouhé roky – a byly to roky, kdy jsem byl ještě hodně při síle! – mě ten jediný verš doháněl k slzám.
O něco blíž, tady přímo pode mnou, podřimuje ve starém lomu Kamenná kolonie. Další pamětník starých časů. Spíše těch zlých než dobrých; byla to jedna z více než třiceti nouzových dělnických kolonií, které se vyrazily Brnu v časech hospodářské krize. V druhé polovině třicátých let, kdy se už situace zlepšila, vydala brněnská radnice výnos, který rozhodl o likvidaci těchto nevábných sídlišť.
Pár jich ovšem prokázalo nevšední rezistenci a přežilo do dnešních dnů. Kamenka, zastrčená na úpatí Červeného kopce, je jedním z nich. V roce 1987 tady koupil můj nejlepší kamarád domek, bratru za padesát tisíc. Asi rok chodil na záchod do lesa, ale nakonec to doupě zkultivoval – a bydlí tam dodnes.
Za táhlou zatáčkou, směrem k ulici Vinohrady, je eldéenka. Skupinka domů z režných cihel, která už okolo První světové války sloužila za útulek padlým pannám, chová ve svých útrobách temná tajemství o lidských koncích; měl jsem bohužel tu čest. Před sedmi lety tady umřela moje babička. Žila skoro celý život sama, vzpurně, a o převoz do LDN nás žádala teprve ve chvíli, kdy už nedokázala bez cizí pomoci vstát z křesílka. Nestrávila tady na Kopci ani celé tři dny…
Za eldéenkou zahnu doprava a stoupám a stoupám, až těsně pod vrcholem kopce minu v zahradách utopenou vilu, kde prožil poslední dekády svého dlouhého života Josef Věromír Pleva. Umřel v roce mého návratu do Brna (1985), ale já už mluvil pouze s jeho paní. Dala mi tenkrát fotografii, na které je Pleva s Nezvalem a mladičkým Blatným.
Z terasy té vily je nádherný výhled, celé Brno i s jeho historií tu máte jako na dlani.


30. 4. 2012

Poprvé jsem si našel Téma. Pustil jsem se do toho zhurta. Pak jsem to po sobě přečetl – a zmáčknul DELETE. Lepších snad bude pár výpisků z četby…

Jiří Svoboda o Nezvalovi:
„Každý den si vázal na noc svůj hedvábný šáteček, aby nenastydl…“

Josef Kainar Věře Bajnarové:
„Co chvíli se zamiluji do dívek se sýkorčí duší…“

Jiří Kolář o Ivanu Blatném:
„To je strašný. Von jako básník snad i sere!“

Účastníci sjezdu Svazu čs. mládeže v den popravy Milady Horákové, skandovaně:
„Amerika čumí, jak to Gottwald umí.“

Jaroslav Seifert:
„Raději vidím francouzského básníka blít, než sovětského zpívat.“

Ivan Blatný:
„Kolika cestami je možno dojít do nebe? Zvolil jsem cestu lesem nahoru na Myslivnu…“


23. 4. 2012

Uplynulý týden byl na zážitky bohatý.
Jelikož se však Michal Viewegh s bulvárem úspěšně soudí a je ochoten hnát to až do Štrasburku, netroufám si prodlévat příliš dlouho u oslavy jeho padesátin. Snad jen, že proběhla minulou středu v pražském Jazz Docku… a my pak se ženou spali u protějšího břehu, v kajutě botelu Matylda. Což bylo fajn.
Raději se budu věnovat jiné velké události, která ještě nenastala, ale s pomocí Boží snad proběhne 12. května v Moravské Třebové. Bystřejší už vědí, ano, sraz spolužáků z vojenského gymnázia! Třicet let od maturity. Dáváme do kupy adresy, a není to sranda: před deseti lety mělo e-mailovou adresu tak pět lidí ze třídy.
Až se sám divím, jak se těším. Ale taky mě přitom napadá pár věcí. Třeba, kolik lidí si nebude moct dovolit zaplatit požadovaných 450 Kč? Jak dlouho – a zda vůbec – se vydržím bavit o tom, že naše vláda je banda zlodějů, kteří patří za mříže, když si ve skutečnosti myslím, že je to to nejlepší, co v daném kontextu vůbec můžeme mít? (Když jsem po sobotní odborářské féerii četl na Facebooku všechny ty protivládní komentáře, jejichž autory byly často inteligentní lidé, dělalo se mi fakt(!) fyzicky špatně.)
Nebývala to na „pakárně“ samozřejmě vždycky idylka, povah i zkušeností byli jsme už tehdy hodně různí, ale přese všechno jsme byli jaksi na stejné lodi. Kdežto dnes?
Aspoň že pro tuhle partu nemůže platit bonmot, který po jednom takovém setkání s bývalými spolužáky utrousil Ivan Wernisch: „Až si pro mě jednou přijde Smrt, určitě bude tvrdit, že je moje spolužačka.“
My ve třídě žádný holky neměli. A bláznivá fyzikářka Jurošková, která by se na takovou roli skvěle hodila, je už sama po smrti.


16. 4. 2012

Neruda je klasik přísného vzezření, ale též dosti „nerudná“ hard-rocková formace, kterou založil Roman Holý a jejímž zpěvákem je Matěj Ruppert. S oběma se už nějaký ten rok znám a kamarádím, což nezmiňuji proto, abych se holedbal svými „styky“, ale proto, abyste pochopili, jak a proč jsem se ocitl na vystoupení téhle kapely v brněnském Metro Music Baru.
Pop-funkový démon R. H. si do téhle kapely odskočil vyčistit hlavu, protože však údělem pravého rockera není bavit lidi, ale napravit rozklížený svět, nabízí Neruda vedle jednoduchých a průrazných kytarových riffů také angažované české texty.
Třeba Wernischův Když zhaslo slunce: Když zhaslo slunce / bylo ještě líp. / Nemožným chlastem / jsme se nalili, / chodili jsme / a žvanili, / chrastilo listí / hulilo se z lip … / pálily se ňáký hadry / ňáký kosti / blábolily se / pitomosti, / vonělo to koncem léta… / Zmýlili jsme se. / Byl konec světa.
Špatná není ani Duchovní undergroundového klasika Fandy Pánka s vypůjčeným kytarovým beglajtem z Bowieho Battle for Britain: Duchovní si zpívám píseň / jde na mě z vás ze všech tíseň, / nahoním si čuráka, / až z něj tíseň vycáká.
Vzdálenost, kterou urazila angažovaná tvorba od dob olympikovských Prázdnin na Zemi, se ovšem nejsnáze změří na eko-textu Martina Kadnára Tůrista Čech: Louky tiše pláčou / chápej jejich smutek / Káně sklesle sedí / v díře skučí krtek / Zlý Pražák tu škodil / nacpal si svůj pupek / Obal z čokolády / zahodil a utek´… A hned vzápětí tuhle děsivou propast ještě rozšíří temný downbeatový motiv baskytary.
Sečteno a podtrženo, dobře jsme se se ženou pobavili i při angažované tvorbě, ačkoli se ukázalo, že Roman Holý musel jet na bleší trh do Utrechtu, aby si dokoupil nějaké zajímavé nové akvizice do své sbírky angličáků. Ale o tom nikde ani muk, protože oficiálně do Brna nedorazil „ze závažných důvodů“.


9. 4. 2012

Sedím se svou ženou u snídaně v pražském hotelu Metropol. Prosklenou stěnou vstupní lobby je vidět na Národní třídu. Jsme tu jediní Češi.
Po schodech naproti recepci sestupuje mladá dvojice; nezatočí k nám, i když jsou oba nalehko, ale vyjdou posuvnými dveřmi na ulici. Vracejí se za minutu, dívka se zimomřivě objímá, hladí si nahé paže. Míří k pultu s jídlem, hoch s ní.
Jelikož jsem ten podivný manévr zaznamenal, musím teď čelit reji hladových myšlenek… Jaký smysl mělo takové intermezzo? Šli prověřit, jestli jim nelhal pohled z okna? Byli se jen nadechnout města, kam už za chvíli vyrazí unavení ranním milováním?
Na chvíli je spatřím pod červeným nápisem Café Louvre, který je přivábil ke vchodu; kafe si ale nakonec dají někde jinde, protože prázdné útroby domu v nich nevzbudí důvěru. Na nábřeží, kde fouká, se pak obrátí zpátky: ten doširoka otevřený prostor, v němž nemají jediný záchytný bod, je zažene zpátky do uliček. A když se před nimi vynoří malé náměstí s přikrčeným kostelíkem Svatého Vojtěcha, zalesknou se jim oči radostí.
S naloženými talíři usedají vedle nás, jsou to Španělé. A my zase Moraváci; proto snídáme v Praze v hotelu. Nejsme tu doma, ale nejsme ani cizinci. Jen nám zde tak akorát, abychom si otevřeli vzpomínky na hotely v Barceloně, Soluni, Paříži, Římě, Grenoblu a v desítkách dalších měst, kde jsme po snídani vyráželi do lákavého a zase i nevlídného prostoru, naplněni stejnou měrou vzrušením i nejistotou, únavou a euforií. Vstříc objevům a hádkám na nárožích. S Rubikovou kostkou v periheliu.
Být cizincem v Praze je docela hezký pocit. Je to takovééé pokleslééé…


2. 4. 2012

Když vás nic nenapadá, pište o tom, jak vás nic nenapadá. Dobrým dokladem, že se text touto metodou dá přivést až do podoby čtivého románu, je poslední kniha Josepha Hellera Portrét umělce v pokročilém věku.
Můj problém ovšem není ten, že mě nic nenapadá – a nebyl to vlastně ani problém Hellerův. On bojoval (v knize) s tím, že kdykoliv rozepsal svůj poslední román, jenž měl být oním příslovečným finis coronat opus, zjistil po krátkém čase, že opakuje něco, co už tu bylo, ať přičiněním jeho či někoho jiného. Já své nápady, teď v neděli před půlnocí, zas hážu do koše jako záležitosti dokonale nehodné záznamu, byť pro rubriku tak efemérní, jako je tato.
A jsou opravdu blbější, než všechno, co už jsem tu za poslední dva měsíce sepsal?
To pochybuju!
Jde jen o stav ducha, o roz(po)ložení, v němž je mne nalézti.
Nedávno jsem čuměl na jakýsi western, co měl přes dvě hodiny. Produkoval a režíroval to Kevin Costner, hrál tam jednu z hlavních rolí a až na závěrečnou přestřelku to bylo dost blbý.
Dneska (tedy v neděli) jsme byli domluvení, že se stavíme v Adamově na vernisáži Štolfovy výstavy, ale místo toho jsme šli na oběd do Noemovy archy a dost jsme si pošmákli.
Ve středu jedeme na dva dny do Prahy (přijede hlídat babička ze Zlína), ale bude asi dost hnusně, tak nevím. Asi si zajdeme do kina na Okresní přebor.
Od včerejška jsem protivnej na ženu a vůbec nedokážu říct proč.


26. 3. 2012

Zhoršil se mi cholesterol, ten špatný, a žena mi vyčítá vajíčka. Nemůžeme najít nabíječku k foťáku; buď
zůstala na Maledivách, nebo se časem odněkud vynoří. Libuška měla doma dvě starší kamarádky, ale ukázalo se,
že mentálně nijak nezaostává, protože jim během pěti minut řekla „debile“ a „prase“.
To už jsem nevydržel a vystartoval z pracovny, abych na ni výchovně zapůsobil.
„A čuně se taky neříká?“
„Ani čuně,“ pravil jsem s přísnou tváří a zase zalezl.
U večeře jsme se pokoušeli Fandovi vysvětlit rozdíl mezi horninou a nerostem. Šlo to dost ztuha.
„A kretén se taky neříká?“ chtěla vědět čtyřletá dcera.
Syn zařadil slovo „vidlička“ do vyjmenovaných slov.
„Nežer ty špagety z kastrolu!“ schytal jsem to od ženy.
Neměl bych je žrát vůbec, je půl deváté a z dovolené jsem se vrátil o dvě kila těžší.
„Hajzle se taky neříká?“
Fanda vyprskne do talíře směs těstovin, tuňáka a koly, pak se trochu dusí, tlučeme ho do zad a má žena prosloví další filipiku proti letnímu času.
Snažím se odlepit z papučí Ichtyosaura, kterého Libuška dopoledne nenalepila spolu s dalšími ještěry do sešitu,
ale vyzdobila jím své tepláky.
Zkroucená, odlepená monstra se válejí po podlaze v obýváku, kuchyni, pracovně, koupelně i v předsíni.
Týden končí.
„Dát na facku se taky neříká?“


19. 3. 2012

Internet neprozradí nic o tom, že nepíšu z Brna, ale z místa vzdáleného zhruba šest a půl tisíce kilometrů; tož to říkám.
Jsem na dovolené, povídám si se ženou, procházíme se, hodně spíme, jíme, čteme a já navíc prodlévám v úvahách o životě, což souvisí i s knihou, kterou jsem vzal s sebou.
Napsala ji Penelope Fitzgerald, jmenuje se The Blue Flower a je o zlomových okamžicích života Fritze von Hardenberg známějšího pod jménem Novalis.
Když nahlédneme mladému básníkovi přes rameno, vidíme tu část německé šlechty, která se do značné míry obětovala pro úspěch Friedricha II. v Sedmileté válce.
Novalisův otec, bigotní evangelík, dostal nakonec od císaře náhradou za movité statky alespoň solidně placené, jednoduché zaměstnání, a jeho žena, která si šest let „na noc nesundala šaty“, plodila děti jako na běžícím pásu. Celkem jich přivedla na svět jedenáct, a přestože se netěšila nikterak pevnému zdraví, deset svých potomků přežila.
Novalis sám umřel v osmadvaceti na tuberu, Sophie von Kühn, s níž se zasnoubil, když jí bylo třináct, umřela v patnácti. Dožít se tehdy padesátky byla vzácnost.
A přece ta kniha vyjevuje jeden fascinující paradox. Ačkoli umírali namnoze velmi brzy, stihli ti lidé většinou prožít dlouhý život. Jak je to možné?
Procházeli se, jedli, hodně spali, četli a prodlévali v bohabojných úvahách o životě.
A čas kolem plynul pomalu.
Velmi pomalu.

P.S.: Moje žena, která kontroluje, jestli nepíšu blbiny, mě upozorňuje, že taky uvažuje o životě…


12. 3. 2012

Zrovna jsem zjistil na webu, že nová moderátorka zpráv v ČT se ráda ukazuje ve spoďárech, a přestože nepochybuji ani na vteřinu, že jde o marketingový tah, jak přilákat k obrazovkám veřejnoprávního média víc lidí, říkám si, že bych to taky zkusil. Přesněji, říkal jsem si to do chvíle, než jsem našel své fotky v plavkách z loňské dovolené.
Ne! Mám-li se odhalit, pak raději niterně než zevně…a tedy pojďte, jukněte pod sukýnky mých altruistických spádů, račte si pošmejdit ve špajzu dobroděje a uždibnout tůdle i támhle něco z intelektuální zabíjačky…jo, je to tak. Já nakupuji k smrti rád…v největším virtuálním antikvariátě na světě, který najdete na adrese www.abebooks.com.
Pořizuji si touto cestou mnohem víc knih, než jsem schopen učíst; dokonale uhranut prostým faktem, že se dají sehnat – a ještě u toho mlaskám!
Donedávna byl vrcholem extravagance jeden z totálně nedostupných svazků The Poetical Works of Christopher Smart, který vydal Oxford University Press a za nějž jsem nakonec vyplázl asi tři sta osmdesát dolarů.
(Pro skutečné zájemce: tento básník osudu podobného osudu Ivana Blatného žil v půlce osmnáctého století a naší přítomnosti je zajímavý především tím, že slavné Ginsbergovo Kvílení je perfektně opajcovaná Smartova skladba Jubilate Agno.)
Nedávno jsem však zašel ještě o kousek dál.
Pořídil jsem si téměř tisícistránkovou encyklopedii „šílenců v literatuře“ od André Blaviera, která nebyla ani příliš drahá, a má jeden jediný, však kolosální hák: je psána unijní francouzštinou, z níž umím bratru čtyřicet slov…


5. 3. 2012

Svou pracovnu jsem přestěhoval z Běhounské na Körnerovu už loni v létě, ale teprve nedávno jsem „vyskladnil“ poslední z téměř stovky banánovek s knihami, šanony, složkami a dalšími písemnostmi. A narazil přitom na svůj čtenářský deník z roku 1975.
Je to stejně malý zázrak, že se dožil dnešních dní a na rozdíl od všech diplomů, medailí a podpisů Josefa Masopusta, Milana Orlowskeho či Giacoma Agostiniho nezmizel při četných přesunech mého dětství a mládí. Skrytě to ukazuje na fakt, že má někdejší sportovní kariéra se utopila v prachu a spondylartritidě, kdežto knihy…ale dost!
Chtěl jsem vám nabídnout pár tehdejších komentářů, které snad ani nebudou potřebovat dalšího komentáře:

Helena Šmahelová – Mládí na křídlech: Kniha, jejíž hrdinkou je dívka, zaujme však i hochy.

Karel Nový – Rybaříci na Modré zátoce: Po přečtení této knížky jsem si uvědomil, jak krásná je naše příroda.

Bohumil Říha – Nový Gulliver: Svého druhu velice pěkná knížka, spíše fantastická, nutící však k zamyšlení.

Ivan Nový – Davídek: Knížka, při níž malý prožijí jistě nejedno dobrodružství s jejím hrdinou Davídkem a starší vzpomenou na časy, kdy bývali malý.

V roce 2006 jsem vedení čtenářského deníku obnovil. Samozřejmě v počítači a bez hodnocení; zaznamenávám pouze jména autorů a názvy knih. A je jasné, že ty zápisky tak trochu přebraly funkci poztrácených sportovních trofejí a ocenění. Motivují, klepou mě po ramenou, hřejí.
Hle, jaký čtenář!


27.2.2012

Co tvoří příběh? Jaké děje obsahují dostatek příčinné souvislosti, aby vytvořily čtenářsky srozumitelný kontext?
Co je a není pointa?
Pochybuji, že následující řádky přinášejí odpověď, ale svým způsobem alespoň vyprovokovaly výše uvedené otázky…
Byl jsem na horách, kde jsem se šest dní nepřipojil k internetu!
Moje malá dcerka za stejnou dobu vyvinula několik dalších slovních novotvarů.
(„Maminko, ty si tak hodná, že si mně olákala nehty.“)
S Honzou Gogolou a Michalem Stránským jsme za nočního popíjení probrali záležitosti aktuální (rezignace Zdenka Plachého, debilita současného ministra školství, společná letní dovolená, marná snaha hokejového Litvínova dosáhnout na play-off
či duchovní proměny Jožo Ráže) i ty nadčasové (Bůh a jeho aktuální podoba i pozice, všeobecný úpadek vzdělanosti, význam
a zdroje hrdinství, potažmo s tím vším související budoucnost našich dětí).
Na románu o Blatném jsem pracoval jen do té míry, že jsem dočetl poměrně objemnou knihu – rozhovor Marie Valtrové
s Otou Ornestem, bratrem Jiřího Ortena.
Po návratu do Brna jsem si udělal kafe a šel kouřit do garáže. A tam to přišlo!
Zčistajasna jsem měl ne jeden, ale hned několik pronikavých nápadů k úplně jinému románu, na němž jsem pracoval před šesti sedmi lety – a teď ho už několik let neviděl.
To je všechno. Ale mně to přijde docela zajímavé.


20.2.2012

Chystáme se na hory a musím si půjčit náčiní. Vyrážíme do města i s dětmi. Než dorazíme do půjčovny, je třeba vyřídit pár drobností, trochu spěcháme a atmosféra houstne. Konečně jsme tady:
„Nechceš si ty lyže raději koupit?“ ptá se žena. „Tady mají takový hezký ve slevě.“
„Prosím tě, k čemu? Vždyť jsem na horách pět dní v roce.“
Pán, který se o nás stará, je korektní, ale očividně z formy. Domluva vázne, všechno se hrozně vleče. Konečně vybereme vhodné lyže i hůlky.
Ukáže se, že kauce dělá tři a půl tisíce plus půjčovné na týden dvanáct stovek. Platit se musí hotově a tolik u sebe nemám.
„Chmm,“ neudrží se moje dobrá choť, „vždyť jsem ti říkala, že sis měl ty lyže koupit.“
Změna paradigmatu je jemná, ale podstatná.
Dřív než stačím náležitě podrážděně reagovat, ozve se na druhém konci prodejny rána. Libuška!
Nestalo se jí naštěstí nic, personál sbírá povalené lyže.
Nakonec se dohodneme a nechají nás zaplatit kartou. Můžeme vyrazit domů…
Po cestě se nechám vysadit u trafiky a jdu si koupit cigarety. Žena s dětmi odjíždí, zamávám a v protější kavárně si objednám kafe a popelník.
Konečně chvilka klidu!
Zašátrám v kapse, ale cigarety tam nejsou. Do prdele! Musel jsem je někde vytrousit. Vykouknu z okna kavárny a spatřím balíček, jak leží na silnici, pár metrů přede mnou. V příští vteřině ho přejede první auto. Pak druhé…
Vyběhnu ven, zvedám lehce zablácenou, placatou krabičku ze země. V kavárně u stolu ji opatrně rozbaluji, tahle zkušenost je pro mě zcela nová.
Jo! Bude to dobrý! Trochu placatý, ale dobrý.
Tužku a papír naštěstí mám. A téma pro Zápisník taky.
Hezký den!


13.2.2012

Petr Hrbáč vydal loni novou básnickou sbírku, která se jmenuje Jak plyne čas neboli Toki ga tacuni curete. A je o tom, jak plyne čas v Japonsku, nebo spíš (také), jak plyne čas v člověku, když je v Japonsku, případně má Japonsko v sobě.

Pro ty, kdo to nevědí: Petr je pán, kterému je třiapadesát, skládá vážnou či experimentální hudbu, píše básně i prózy, identifikuje bez zaváhání všechny známé rostliny, dřeviny či traviny, myslím, že zná i nějaké brouky, a nedávno se naučil japonsky. Řekl bych, že každá jedna z těch věcí je na pováženou, ale když se to smíchá všechno dohromady… A to mám pocit, že toho ve skutečnosti dělá a ví ještě víc.

V minulosti jsem mu sám vydal snad šest knih, protože jsem přesvědčen, že je to jeden z našich nejlepších a nejosobitějších autorů. Takže mě hodně zajímají i jeho nové opusy.
Potěšila mě už sbírka Čekali z roku 2007, kde se Petr vykázal překvapivou úsporností (je to totiž velký labužník a marnotratník), aniž přitom ztratil na své obvyklé ježatosti, hrotnatosti, ostrosti a vtipu…

Jak plyne čas je další barvou z pestré Hrbáčovy výrazové palety. Pokud chtěl touhle knížkou dokázat, že mezi šintoistickými svatyněmi, ve stínu nízkých sopek, v jemném vánku od vějíře učiwa, plyne čas jinak, pak se mu to bezezbytku podařilo. Celá kniha dýchá mírným, pokojným rytmem, aniž by začala být na minutu mdlá a nudná. A to je co říct; vždyť tenhle pocitový bedekr má sto stran… Jenže v tom právě tkví ten kumšt!
Tu neagresivní, na děj spíše chudou a významově nikterak ambiciózní „japonskost“ sbírky totiž Petr zkušeně dochutil řadou pohříchu evropských a nakonec též typicky hrbáčovských ingrediencí, od mručení na způsob opice, copatých ohnivců a kebulí, které v horké vodě vaří kuchař z přihrblé hospůdky, až po parlament přemoudřelých oblud, chrochtající měsíc a kvanta japonských výrazů či názvů; řada z nich je vtipně okomentována v obsáhlém průvodním aparátu knihy.
Pár zrnek na ochutnání: Rainiči, Džigoku nozoki, Zózusan, rjókan, Šótengai, Imabari, gorintó, Šiunzan, Megidžima, Koiwa o aruku, Ničiren, Kijomizu no butai, Šódošima, sawarareta hana…

Abych to celé nějak uzavřel: bylo by naivní a drzé domnívat se, že sbírka Jak plyne čas je nějaký midcultový zveršovaný digest à la „náš člověk v Japonsku“. Na to je Petr Hrbáč příliš svébytná figura a to, co napsal, je příliš… poezie.
Za sebe rád hlásím, že mně na těch cestách bylo s Petrem Hrbáčem dobře.


6.2.2012

Je sobota, krátce před polednem. Všechna zavazadla jsou v kufru mého Fordu CMax, políbím ženu a vyrážím do Třeboně, kde jsem si zaplatil osmidenní rehabilitační program Vital v lázních Berta. Vital nebo Lifeless; jedu tam stejně spíš psát, než se válet v bahně… čímž se ovšem ocitám nebezpečně blízko tomu, o čem jsem se zavázal nemluvit.
Naštěstí ve stejný den i čas začíná ve Stuttgartu úplně jiná bitva: naše děvčata budou bojovat s Němkami o postup do semifinále Fed Cupu.
Rozdíl mezi těmi dvěma zápasy je ovšem evidentní. Ve Stuttgartu bude vítěz znám nejpozději v neděli navečer, kdežto v mém případě – v tom lepším případě – bude dobojováno příští rok v září, kdy kniha o Blatném vyjde a dostane tak víceméně definitivní tvar. S výsledkem nejasným do konce života.
Raději tedy zaměřím svou – nyní již nedělně navečerní – pozornost na tenis.
Chci říct, že mi Petra Kvitová dělá radost.
Sleduji sport poměrně náruživě déle než čtyřicet let a zažil jsem už pár úspěchů československých sportovců. Až příliš často to ovšem byly úspěchy z kategorie těch bukačovských nebo venglošovských. Jedny i druhé se vyznačovaly tím, že se náš tým (v těchto případech hokejový nebo fotbalový) úspěšně bránil – a pak náhodně skóroval. Hlas lidu to viděl správně: hráli jsme jako posraní.
A včíl je tu děvčica, která hraje atraktivním útočným stylem – a ještě vyhrává. Dokonce i ve chvílích, kdy není v ideální formě a moc se jí nedaří: jako zrovna teď ve Stuttgartu. Prostě do toho jde! A poráží své soupeřky – proč to neříct – silou ducha…
Což už je takové malé tenisové transcendentno, ne?


30. ledna 2012

Na počátku téhle nové rubriky stálo slovo mé bývalé webové editorky, Lenky Brodecké. A to slovo znělo asi takhle:
„Jsou to tvoje stránky, tak by se tam mělo občas objevit něco osobnějšího. Mohl bys třeba psát o tom, jak píšeš román o Blatném.“
Pečlivě jsem to zvážil, a nakonec se rozhodl, že o Blatném se budeme bavit, až tu knihu (kterou jsem začal psát v roce 2001!) konečně dopíšu.
V tuto chvíli se věci mají tak, že jsem podepsal smlouvu s nakladatelstvím Torst – a román by měl vyjít v září 2013. (Kdo mě má rád a chce si tu knížku přečíst, může se za nás modlit – to myslím vážně.)

Tady budu psát o všem, co se přihodí jaksi po cestě. Třeba jako s tou televizí…
Tvrdit, že se na televizi moc nedívám, nenese žádnou hodnotu, ale je to fakt. Zprávy čtu na internetu a v telině sleduju akorát Ligu mistrů… pokud mi to žena naštvaně nevypne.
Čas od času ale v televizi vystupuju – a to se pak někdy docela divím.
Třeba jsem vůbec nevěděl, že nový formát Živě na Jedničce, který kopíruje někdejší Dobré ráno a vysílá se odpoledne, kdy se na televizi přirozeně nikdo nedívá, je koncipován jako „life-stylový magazín“.
Takže jsem vystoupil, zdvořile zodpověděl, na co jsem byl tázán – a hned po pořadu čelil dvěma protichůdným názorům.
Na jedné straně byli lidé z „našeho“ kulturní sektoru, kteří si ťukali na čelo, proč něco vykládám v pořadu, kde je ústředním motivem navlékání korálků. Na straně druhé stáli televizní bossové, kteří sprdli dramaturgyni za to, že do pořadu pro normální lidi vpašovala „básníka“.
Tou dramaturgyní byla Gabriela Juránková, která mimo jiné učí češtinu na hlučínském gymnáziu (ano, to je to gymnázium, kde maturoval Josef Kainar), a já ji nemohu než poděkovat, že mě použila jako nástroj přímé diverze.
Koho zajímá, jak málo stačí, aby se dnes člověk ocitl na indexu, nechť si klikne na příslušný odkaz v Aktualitách.
Uslyšíme se zase za týden…