Rivers of Babylon I. (6. část)
Druhého dne přijde Ďula. Chová se nadřazeně, s Ráczem se baví úsečně a povýšeně. Je potřeba opravit prasklý radiátor v pracovně samotného ředitele. Urychleně. Ďula se zbytečně nezdržuje, namyšleně odejde. Rácz si připraví vercajk. Uvědomí si, že v budově hotelu vlastně ještě nebyl; když tam Donát odstraňoval poruchy, on odklízel uhlí. Ale co, nějak tam trefím, řekne si, přinejhorším se na ředitelovu kancelář zeptám. Rácz si vezme kabelu s vercajkem a odejde. Na ulici je deštivo. Tlustý hlídač parkoviště se třese pod deštníkem, mokrými prsty se přehrabuje v červené tašce zavěšené na krku. Video-Urban postává před vchodem do bistra se třemi cikány a o něčem se s nimi dohaduje. Ještě nepřišel? zeptá se ho Rácz zúčastněně. Obdivuje Urbana, i když by se k tomu nikdy nepřiznal. Jeho ležérní styl, pohodlný způsob života, výřečnost. Jeho městské myšlení a městské problémy. Jako například čekání na Švéda. Cožpak to není dost? Až ze samotného Švédska má přijet člověk kvůli Video-Urbanovi. On, Rácz, se v životě se Švédem ani nebavil! Jednou, když si chtěl jít koupit pivo, oslovili ho dva starší manželé jakýmsi směšným jazykem, asi chtěli, aby jim ukázal cestu. Rácz se tak polekal, že zmateně utekl a schoval se v pasáži vedoucí do dvora. Celý den se potom bál jít do samoobsluhy v domnění, že ti dva někde čekají a budou od něj něco chtít. On, Rácz, nenávidí cizince, ale přitom ho k nim něco neodolatelně přitahuje. A Urban? Ten se jen tak z ničeho nic pobaví s cizinci jakýmkoliv jazykem – on, Rácz, to viděl. Zažertuje, zasměje se. Dokonce se i domluví na nějakém kšeftu, tak, jako by se dohodl s ním, s Ráczem, a je naštvaný, když cizinec dohodu nedodrží. V práci se Urban ukáže jen občas, aby všichni viděli, že tam je a jen si někam odběhl. To je jiná práce, bez montérek, špíny a hluku. Rácz se přistihne při tom, že Video-Urbanovi závidí. Kdyby se ho někdo zeptal, jak by jednou chtěl žít, Rácz by bez přemýšlení odpověděl: Jako Urban. Rácz se rozhodl; vrátí se domů, vezme si Eržiku, jak si představoval, ale bude mít na ni takový vliv, aby i ona převzala Urbanovo městské, ležérní myšlení. On, Rácz, změní celou vesnici. Je to lehké. Svět není plný práce a útrap – svět je pohodlný. Ještě nepřišel? zopakuje Rácz otázku, protože Urban ji neslyšel. Ahoj, nazdar. Řekne Urban roztržitě a vrhne rozpačitý pohled na tři cikány v kožených bundách. Není jasné, jestli se před cikány stydí za Rácze, nebo naopak. Rácz velkoryse předpokládá to druhé. Ještě nepřišel? zeptá se přátelsky Rácz, aby i cikánům dal najevo, že ho s Video-Urbanem něco spojuje, jakési společné tajemství. Urban zakroutí hlavou. Ne, Hurensson ještě nepřišel. Zastav se potom v kotelně, požádá ho Rácz, něco ti chci ukázat. Co? vyzvídá Urban, ale Rácz neodpoví, pospíchá do hotelu, aby nezmokl. Než přiběhne k hotelovému vchodu, je celý mokrý. Kampak? zastaví ho livrejovaný vrátný. Jsem topič, řekne Rácz, zavolali mě… Vrátný se na něj podívá se zjevnou nechutí jako na něco, co donesl pes z ulice. Koho to zajímá? zeptá se nadutě. Snad nechceš takhle vkročit na recepci? Pusť mě, požádá Rácz, jdu řediteli opravit radiátor. Vrátný se na něj oboří: Vypadni odtud, ty trhane! Ať už tě tady nevidím! Kdo je na tebe zvědavý? Jen kazíš vzhled hotelového vchodu! Porozhlédne se, jestli náhodou zpoza rohu nepřijde nějaký hotelový host ze Západu, který by ho mohl vidět v kompromitující topičově společnosti. Pusť mě! vykřikne Rácz, falešným manévrem naznačí výpad doleva, ale vzápětí se zprava protáhne vedle nemotorného vrátného a dostane se skrz otáčivé dveře. Vrátný zamrká prasečími očky a s nadávkou se rozběhne za ním. Celý černý ve špinavých bagančatech, vkročí Rácz do hotelové haly. Měkký běhoun ztlumí jeho prudký krok. Tady nemůžete postávat! osloví ho recepční zpoza svého pultu. Slyšíte? Musíte jít služebním vchodem! Rácz si ho zběžně přeměří, ale nevšímá si ho. Jeho pozornost zaujal obrovský křišťálový lustr visící ze stropu. S kabelou přes rameno se dívá nahoru. Nohou osahává běhoun na podlaze, prstem přejede po mramorovém povrchu recepčního pultu. Drsnou dlaní vyzkouší kvalitu gobelínů zdobících stěnu. Pěstí dutě bouchne do mahagonového obložení restauračních dveří. Bytelný materiál! řekne. To je něco! Vrátný stojí za ním. Neví, co má dělat. Ráczův příchod vzbudil pozornost, v kosmopolitně mondénním ovzduší interhotelu působí jeho špinavé montérky a vystříhaná lebka jako chrchel ve sklenici šampaňského. Vejde provozní. Pohledem přejede halu; v okamžiku dešifruje situaci. Letmým gestem pokyne svým podřízeným. Vrátný a recepční se chopí Rácze a vlečou ho k východu. Rácz je tak okouzlený přepychovým prostředím hotelu, že se chvíli poslušně nechá vést. Potom si však všimne pozornosti, kterou svým příchodem vyvolal, a znejistí. Proč na něj všichni ti cizinci hledí? Naštvaně ze sebe setřese oba poskoky. Vrátný se na něj vrhne, pevně rozhodnutý skolit Rácze dvojitým nelsonem. Rácz ho rozmrzele srazí na zem úderem pěsti. Recepční se mu chce dostat za záda, ale Rácz ho praští kabelou, plnou železného nářadí. Oba zůstanou mlčky ležet na zemi. Rácz stojí ve střehu, obrovské černé pěsti má připravené. Provozní zbaběle zamžourá a ustoupí až ke schodišti. Rácz využije zmatku, vycouvá z haly a pozpátku projde otočnými dveřmi. Proběhne mokrou ulicí, vrátí se do kotelny. Kabelu hodí do kouta a sedne si za stůl. Ví, že něco není v pořádku, ale na to, aby ho ovládla panika, je jeho psychika moc jednoduše vytvarovaná. Raději sevře pěst a co nejsilněji udeří do stolu. Donátův popelník i prázdné pivní lahve poskočí a po celé délce stolní desky se objeví puklina. Přijde Ďula. Nedaří se mu schovat široký škodolibý úsměv. Posílá ho ředitel. Rácz má okamžitě přijít na kobereček. Bude se prcat, haha. Rácz se postaví, ramena bojovně roztažená. Tak tedy pojďme, řekne. Ďula se podiví té troufalosti, ale nic neřekne. Vede ho křížem přes dvůr, zadním vchodem a po služebním schodišti nahoru, před vyčalouněné dveře ředitelovy kanceláře. Tady počkej, řekne přísně. Zlomený ve dví a s uctivou poklonou vleze dovnitř. Tak pojď, honem, osopí se na Rácze po chvíli ze dveří. Ředitel sedí za stolem a celý brunátný srší zlostí. Cpe se nějakými tabletkami. Nechutně chlemtá vodu, vlasy mu visí do čela. Rácz vejde a zůstane uprostřed kanceláře. Dívá se. Ředitel na něj dlouho hledí s odporem a prsty běhá po stole. Co jste to udělal? okřikne Rácze zčistajasna, ptám se podruhé, co jste to udělal? Rácz mlčí, v rozpacích pokrčí rameny a pohodí vystříhanou hlavou. No to se podívejme! zuří ředitel. Hotel je plný hostů ze Západu a on se před nimi producíruje ve špinavých montérkách a starých botách! Cožpak navštívili naši krásnou vlast jen proto, aby viděli zasraného topiče? Co? Přesně tak! přitaká šofér Ďula podlézavě, který stojí za Ráczem. Vás jsem se na nic neptal, zahřmí ředitel, vypadněte! Ano, ano, už jdu, přikývne horlivě Ďula a bleskurychle vyklouzne z kanceláře. Na zlomek vteřiny se ve vyčalouněných dveřích zjeví jeho špičatá tvář: Když mě budete potřebovat, šéfe, jsem u právníka. Rácz neříká nic, jen se dívá před sebe. Ředitel se také odmlčí. Spolkne pilulku, zapije ji vodou a v zrcátku si prohlédne jazyk i patro. Potom pokračuje klidnějším tónem: Potrestám vás. Jste tady nový, potřebujete poučit. Od začátku se mi nelíbíte, ale chci být svým lidem spravedlivým vládcem. Ne, výpověď nedostanete, ani kdybyste si ji výslovně žádal. Co se tak díváte? Vy jako topič se můžete pohybovat jen v prostorách pro zaměstnance. Pokud budete pověřený prací v prostorách pro hosty, nemůžete být oblečený tak, jak jste to předvedl dnes. Slušivý šedý oblek, kravata pastelových barev, nekřiklavá košile. Nářadí decentně ukryté v kabele neutrálního vzhledu. Trestám vás pokutou ve výši měsíčního platu. Vaše nejbližší výplata propadne ve prospěch hotelu Ambassador! Ráczovi se až dech zastavil. Krev se mu nahrne do tváře. Celý měsíc neuvidí peníze! O celý měsíc se zpozdí jeho návrat domů! Ale vždyť…! namítne a zvedne ruce. Hubu držet! okřikne ho ředitel zpupně a praští pěstí do stolu a nešermujte s těma pazourama! Nic nenávidím tak, jako když mí podřízení šermují pazourama! Rácz by ředitele nejraději umlčel úderem pěsti do spánku, ale ředitel ho zaskočí: A teď rychle opravte ten radiátor. Ředitel hotelu nebude mrznout! Rácz ponížením a zlobou zalapá po dechu. Zuřivě vyběhne z kanceláře, aby nemusel zabíjet.
Až v kotelně se ho zmocní šílená zuřivost. Cítí, jak mu chtějí žíly v hlavě prasknout, jak mu v uších šumí krev. Zatne zuby tak, že mu zatrne v čelisti. Popadne kovovou tyč a zuřivě, ze všech sil s ní tříská do potrubí rozvaděče. Potom pomačkaný a pozohýbaný kus železa hodí k uhlí. Chytne židli a tak dlouho s ní mlátí o stěnu, až mu v rukou zůstanou jen třísky, které hodí do ohně. A kurva hétszentségét! zařve oslepený nenávistí. Takhle ho obrat o peníze! Rácz tomu stále nechce uvěřit. Stojí uprostřed kotelny a nevěřícně kroutí skloněnou hlavou zleva doprava jako špatně trefený býk. Oči se mu potáhly průsvitnou blankou, divoce zaťaté pěsti v sobě ukrývají smrt. Ten, kdo by teď vešel do kotelny, by se mohl rozloučit se životem. Po chvíli postávání Rácz prudce vykročí k rozvaděči plnému ventilů. Chvíli si polohlasně čte označení ventilů, prstem jezdí po zašlých štítcích. Potom silnými tahy zavře ventil, který pouští horkou vodu do radiátorů v administrativním traktu. V hlavě se mu vybaví ředitelova tvář plná samolibého opovržení. Zmrzneš! vykřikne, všichni zmrznete! dodá a myslí tím i Ďulu, vrátného, recepčního a hotelového advokáta. Užijte si zimu! řekne, když zavírá jeden ventil na rozvaděči za druhým. Potrubí pomalu chladnou a s praskáním se stahují. Rácz ubere obrátky na oběhových čerpadlech. Představuje si, jak bude ředitel skákat, když se na něj ze všech stran sesypou stížnosti, že je zima. Určitě pošle Ďulu dolů do kotelny. Ale toho on, Rácz, vyhodí, a když se bude cukat, i pěstí po hubě dostane. Na něho, na Rácze, se nikdo nebude povyšovat. Tady v kotelně je pánem on. Tady mu nikdo nebude rozkazovat. Donát byl starý hlupák, když se nechal otravovat takovými kriply. Zmizni, řekne on, Rácz, roztřesenému Ďulovi. Chci mluvit s ředitelem. Tak to bude. Rácz se svalí na lavici, pěstí upravuje zmačkaný prošívaný kabát a dá si ho pod hlavu, která hoří myšlenkami na pomstu. Zavře oči a snaží se představit si, jak v domácích potřebách a v ostatních prodejnách všechno chladne a jak se do místnosti dostává vlezlá zima. Jak všichni překotně telefonují řediteli a zjišťují, co se stalo. A k tomu všemu si Rácz představí, jak chtě nechtě přijde do kotelny ředitel. Zbaběle šilhající, nervózně škubající hlavou. On, Rácz, nebude akceptovat žádnou obhajobu. Přiváže milého ředitele k trubkám a rozžhaví pohrabáč… Jo, jo, strašně se on, Rácz, pomstí! Usne rozčilením, ale jen na chvíli. Za chvíli ho probudí dupání bot na schodech. Rácz sebou škubne. Dolů do kotelny sestupuje vedoucí mototechny. Tak co, jak to jde? začne vedoucí a sedne si. Není vám smutno po panu Donátovi? Rácz pokrčí rameny. Co se dá dělat? řekne neurčitě. Ve dvojici se to lépe táhlo, ne? řekne vedoucí. Chvíli oba mlčí a pozorují jeden druhého. Potom vedoucí s rozpačitým odkašláním přejde k věci. Selhalo nám topení, pane šéfe, řekne bodře. Rácze ten titul potěší, vstane a přikyvuje. Už skoro hodinu máme v obchodě zimu jako v Rusku, pokračuje vedoucí. Obsluhujeme v kabátech. Zákazníci si stěžují. Co se stalo, šéfe? Rácz začne. Rychle vychrlí, co mu slina na jazyk přinese: Asi se ucpala stupačka. Zalije ho ruměnec. Rozumíte? zdůrazní. Kotelna je stará, pokračuje, když vedoucí mototechny přikývne. Roury jsou zevnitř zrezivělé. Tlak vody žene rez až k ohybu a tam ji ukládá. Rácz naznačí ve vzduchu ohyb. Rozumíte? Průtok se zmenšuje, ohyb se zanáší. Jednoho dne se roura ucpe a hotovo. Rácz se opájí svým důmyslem. Po chvíli mlčení pokračuje: Je potřeba otevřít rouru a všechno svinstvo odstranit. Jo, rozumím, řekne smutně vedoucí a vstane. Na schodech se opět ozvou kroky. Pane šéf, jste tady? ozve se ženský hlas. Do kotelny vejde vedoucí prodejny domácích potřeb. Máme zimu, pane šéf, obrátí se na Rácze. Děvčatům je zima, chuděrky. Nedá se s tím něco dělat? A proč s tím jdete za mnou? zeptá se Rácz, který těžce skrývá svou radost z titulu šéf. Je potřeba to říct řediteli. Co já? Já jsem jen topič. Vedoucí mototechny jen pohrdavě mávne rukou. Ředitel! Za dob pana Donáta jsme vždy chodili sem, když něco nefungovalo. Rácz je zmatený. Nepředpokládal, že se situace vyvine takto. Teď už však nemůže couvnout. Několika stručnými větami obeznámí vedoucí se situací. On, Rácz, jim chce vyjít vstříc. Pochopitelně že nemůže za bordel, který mu tady zanechal Donát. Jemu, Ráczovi, se zdá, že hloupý a pažravý stařec si to načasoval tak, aby se tady po jeho odchodu začalo všechno rozpadat. Naštěstí, ujistí své hosty, ještě není taková zima. Co budou dělat, až opravdu začne mrznout? Hosté zkoprní. Rácz vstane. Je podsaditý a skoro o hlavu menší než oba dva návštěvníci, teď však vedle nich působí jako jejich otec. On, Rácz, neví neví. Musí se zavolat komunál. Ten je na takové věci vybavený. Nepřijdou ale dříve než za měsíc dva. Hosté se schoulí ještě více. Komunál má práci po celém městě, zdůrazní Rácz. A tady bude práce jako na kostele. Musí se všechno odstavit, uzavřít. Vodu vypustit. A tak dále. To bylo řečí koncem léta, jak všechno bude fungovat! rozmrzele se ozve vedoucí mototechny. On, Rácz, nic nesliboval, řekne topič. A Donátovi bylo všechno jedno. Tomu se lehce slibovalo. Ale, řekne vedoucí domácích potřeb. A vy byste nám nemohl pomoct? Určitě by stačilo jen prorazit to potrubí. Rácz pokrčí rameny. Možná že by to stačilo. Ale je to hrozná práce. Odstavovat vodu, vypustit ji a potom drátem prorážet trubky. A úspěch není zaručený. To nevadí! řekne rychle vedoucí domácích potřeb. Jen to zkuste! Vždyť bychom se samou zimou zbláznili, než by sem přišel ten váš komunál. Rácz si odkašle. Já mám velmi omezené možnosti, prohlásí a zkoumavě se hostům zadívá do tváří. Kromě toho to nemám v popisu práce. Je to práce navíc. Jako první se rozhýbe vedoucí mototechny. Včera mu přivezli přední skla na škodovku, přizná se nesměle. Pokud by pan šéf nepohrdnul, dvě by mu mohl přinést. Je to velká vzácnost, pan šéf by to mohl výhodně prodat, pokud sám nemá škodovku. Rácz opět pokrčí rameny. Pro mě za mě. Vedoucí se hned pro ně rozběhne, hlavně ať už je teplo. Vyletí nahoru po schodech a bouchne dveřmi. Rácz se nebrání. Sedne si za stůl a dlaněmi si protře rozespalou tvář. Potom se zahledí na stůl a vzdychne si. Pohled se mu zastaví na kousku sýra. Odkrojí si a vloží si ho do úst. Přežvykuje a dívá se na vedoucí domácích potřeb a snaží se představit si ji bez šatů. Máte tady teda pořádně horko, podotkne vedoucí, když jsou sami. Můžete mi nabídnout sklenici sody? Přežvykující Rácz vyskočí, ale neuvědomuje si, že má erekci a hned si zase sedne. S plnými ústy udiveně zvedne obočí a zašermuje kapesním nožíkem. Cože, vy nemáte sifónovou lahev? žasne vedoucí. Ale to je chyba, šéfíku. Náhodou mám nějaké odložené pro dobré známé, samozřejmě že skleněné. Ty jsou v poslední době k nesehnání. Hned vám jednu přinesu. I bombičky. Budete si moct v tom horku dělat tolik sody, kolik jen budete chtít. Jak uvidíte, obsluha je velmi jednoduchá. Rácz nepije sodu, nikdy ji nepil. Pije pivo. Pokrčí rameny. Než spolkne sýr, vedoucí odběhne jak s nasoleným zadkem. Rácz je sám. Ředitel nepřichází. Místo něj přijde Video-Urban. Bez okolků si sedne za stůl. Máš něco zajímavého? zeptá se Rácze. Rácz s plnými ústy přikývne, s vyvalenýma očima spolkne velký kus a zvedne nahoru ruku s nožíkem. Dojí, potom utře nožík o montérky, zavře ho a schová do kapsy. Vstane, přejde do kumbálu a hledá jazykem v ústech zbytky sýra. Sundá kufr ze skříně a zpod podšívky vytáhne sedm set marek. To je sedm set marek, vykřikne Urban když je Rácz rozloží na desce stolu pokryté novinovým papírem. Jakou to může mít cenu? zeptá se Rácz. Odkud to máš? zeptá se Urban. Našel jsem, přizná se Rácz. Kde? žasne Urban. Před hotelem, v jednom z těch velkých květináčů. Kdy? vyzvídá Urban. Hned první den, když jsem přišel. To bylo tehdy, kdy byla ta razie na veksláky? Co já vím? zasměje se Rácz. No jasně, přikývne Urban. Tehdy byla ta razie. I já jsem utekl tady dolů. Ty peníze patřily nějakému vekslákovi. Schoval je do květináče, aby je nenašli u něj. Potom se pro ně chtěl vrátit. To je jasné. No a co? řekne Rácz. Co bylo, bylo. Teď jsou moje! Tím si nebuď tak jistý, zchladí ho Video-Urban. Když se veksláci dozví, že peníze máš u sebe, sedřou z tebe kůži. Sedm set marek není sranda, to už je docela velký balík. Kolik? chytne ho za slovo Rácz. Urban se hned zarazí. No, zas až tak moc to není. Ale přeci… Kolik? naléhá Rácz. Urban se vykrucuje. Co já vím? Já bych ti za ně dal sedm tisíc. Chceš? hned tady, na ruku. Sedm tisíc? žasne Rácz a sedne si. To není špatné, napadne ho. Trochu by si tím napravil rozpočet narušený ředitelovým opatřením. Ale na druhé straně, neunikla mu Urbanova nervozita a chamtivý záblesk v očích. Selský rozum velí počkat. Ještě si to rozmyslím, přislíbí Urbanovi. Dám ti deset táců! řekne Urban a jako důkaz vytáhne obrovskou šrajtofli nacpanou bankovkami. Teď už Rácz nemá pochyb. Městský vykuk ho chce napálit. Vyhýbavě řekne: Zatím ne, musím si to rozmyslet. To není jen tak. Jak myslíš, pokrčí rameny Video-Urban a schová peněženku zpět. Ale když veksláci zjistí, u koho jsou jejich peníze, máš utrum. A od koho se to dozví? zeptá se Rácz. Ode mě ne, zdůrazní Urban, ale oni mají všude své lidi. Je to mafie. Už se na ně těším, řekne Rácz. Tak neprodáš? doráží Urban. Už jsem řekl, že to zvážím! řekne Rácz. Podle toho, co ty říkáš, mám tak či tak utrum, takže mi to může být jedno. Až budu prodávat, řeknu ti, ujistí ho Rácz. Jak myslíš, vzdá se Urban. Jen abys nelitoval. Na to se ještě podíváme, kdo má utrum, pomyslí si Rácz, když je znovu sám v kotelně. Ale jeho osamělost netrvá dlouho. Zanedlouho je tady zpět vedoucí domácích potřeb. Široce se usmívá: Je to absolutně úzký profil, nikde jinde neseženete. Položí na stůl dvě krabice se sifónovými lahvemi. Ani vedoucí mototechny s předními skly na sebe nenechá dlouho čekat. Zadýchaný námahou hledá očima místo, kam by složil svůj náklad. Bez problému se jich zbavíte s padesátiprocentním ziskem, pane šéf, ujišťuje Rácze. Oba hosté zůstanou stát. Ze zadýchaných tváří jim hledí naděje. Rácz, aby je uklidnil, vstane a líně se začne shánět po nářadí.
Zdravko G. přijel do deštivé Bratislavy brzy ráno ve starém oranžovém opelu, který mu půjčil kámoš z ubytovny, taky Jugoslávec. Auto bylo ve špatném stavu a všichni nezaměstnaní Jugoslávci z ubytovny si ho půjčovali na svoje výpravy za slovenskými kurvami. Aby si získali jejich oddaný obdiv, předváděli při výjezdu z parkoviště před hotelem Ambassador dynamické sportovní odpichy, spojené s bolestným zavytím trýzněného motoru, pískáním pneumatik a mračny smradu ze spálených gum. Staré auto, původně předurčené svým výrobcem na klidné rodinné jízdy po udržovaných vozovkách západní Evropy, po svém vyjádřilo protest proti závodnickým manýrům dynamických mladých mužů, původně předurčených pást osly na kamenitých svazích Kosova; definitivně mu klekla převodovka. Naštěstí až na parkovišti před hotelem. Poslední Zdravkův džob bylo čištění kanálových žlábků u soukromého majitele jatek na předměstí Vídně. Ušetřených pět tisíc šilinků neutratí v Bratislavě ani za týden. Do té doby mu určitě někdo převodovku opraví. Zdravko má velké plány. Musí nakoupit slovenské marlborky. Hodně marlborek. Přinejmenším dvacet kartónů. Ve Vídni se dobře prodají. Zdravko bude mít zisk, ne sice velký, ale potěšitelný. Ale na to má čas i zítra. Špáršvajn se zadýchaně přiblíží s kabelou zavěšenou na krku. Potom ti to dám, odbude Zdravko G. upoceného tlustého hlídače parkoviště a nechá ho stát s protaženou tváří. Za půl hodiny čtyři koruny, za tři hodiny deset korun a za každou další načatou hodinu deset korun! A proč mi to tady mluvyš? nechápe Zdravko a zvědavě si měří neforemného vydřiducha. Abys nám tady zase nestál tři dny! vysvětlil Špáršvajn. To by bylo šest set korun. Teď mě nevyřídíš stovkou! No dobro, dobro, odbyde ho Zdravko G., dohodneme se. Ale teď se dohodneme! pevně prohlásí hlídač parkoviště. Tady máš prozatym, řekne Zdravko G. pohrdavě a nacpe mu do červené kabely pokrčených sto šilinků.
Uctivě děkuju, šéfe, zamumlá Špáršvajn a začne se klanět. Vyprovodí Zdravka G. až na chodník, nevšímá si aut tlačících se na přeplněné parkoviště. Na chodníku před vchodem do hotelu Ambassador už na Zdravka G. čeká Video-Urban. Po krátké domluvě mění bankovky majitele. Šilinky jdou do Urbanovy šrajtofle, Zdravko si nacpe do kapsy tlustý balík tisícikorun. Jak se máš? zeptá se obligátně. Hurensson už přijel? Ale kdeže! zakroutí hlavou Urban. Vysral se na mě. Zdravko G. pokrčí rameny. Koneckonců to není jeho problém. Pokývne Urbanovi a vejde do recepce. Recepční ho pozná, přivítá ho jako starého známého. Můšete, dáte mi opět pokúj tšinást? zeptá se Zdravko G. Tšinást je jeho šťastné číslo. Ano, řekne recepční, pokoj číslo třináct je volný. Máte nějaká zavazadla? zeptá se, když vidí, že od výtahu se blíží s výrazem hladového supa ve tváři sedmdesátiletý boy Torontál. Zdravko G. zakroutí hlavou. Ne, još mám zavazadel v autě. Torontál neskrývá zlost a roztrpčení. Až k recepci je slyšet jeho rozhořčené výkřiky. V napjaté tváři se mu zračí zklamání, třesoucí se ruce se mu klepetovitě otevírají a zavírají v nenaplněné předtuše teplých rukojetí kufrů a kabel a hlavně vytouženého spropitného. Zdravko G. už jednou svůj kufr senilnímu boyovi svěřil, dávno, když tady byl poprvé. Jen cesta k výtahu mu trvala asi čtvrt hodiny. Roztřesený stařec šel opatrně droboučkými kroky s kývající ptačí hlavou na tenkém, vrásčitém želvím krku. S mučivým vzdycháním se skoro zhroutil pod tíhou zavazadla, takže Zdravko G. tehdy musel vzít nejen kufr, ale podepírat i Torontála, který se mu bez váhání přilepil pavoučími prsty na ramena. U výtahu zjistili, že se zasekl. Ze šachty se ozývalo přidušené cizojazyčné bědování uvíznutých hostů. Nikdo si jich však nevšímal. Členové hotelového personálu chodili okolo výtahu s nezúčastněnými tvářemi. Zvykli si. Než Zdravko G. vynesl kufr i Torontála do prvního poschodí, elegantní sako mu ztmavlo skvrnami potu. Stařec působil vetše, ale byl těžký jako vůl. V pokoji číslo třináct se těžce oddychující Zdravko G. svalil do křesla. Torontál se k němu postavil a v tváři se mu zračila radost ze statečně vykonané práce a bodré očekávání. Zdravka G. až po chvíli napadlo, že kořistnický stařec čeká na spropitné. Dal mu tedy desetikorunu. Boy Torontál ji zklamaně vzal a cupital dolů do recepce vstříc novým zákazníkům. Dnes je už Zdravko G. moudřejší. Dá starci deset korun hned na recepci a má svatý klid.
Rácz nejdříve vejde do suterénu pod prodejnou mototechny. Kleštěmi bouchá po rourách, aby si nahoře mysleli, že něco dělá. Na prst si nabere trochu vazelíny z hřídele ventilu a zamaže si tvář. Kalhoty si postříká vodou z odvzdušňovacího kohoutku. Chvilku posedí, ale rychle mu začne být zima. Vyleze ze suterénu. Zanedlouho bude teplo, řekne unaveným hlasem. On, Rácz, musel pročistit celé vedení. Tolik svinstva bylo v rourách, až se mu žaludek zvedal. Ale co bylo v jeho, Ráczových, silách, to on, Rácz, udělal! Všichni ho sledují vděčnými pohledy. Vedoucí dotlačí až k Ráczovi zapýřenou prodavačku s kyticí. Rácz si kytici vezme a v rozpacích políbí prodavačku na líce. Chichotající se prodavačka uteče. Ponížené a vděčné pohledy ho sledují až ven a ulpívají na něm, když zprudka a ustaraně kráčí pasáží. Odevzdávají ho dalším poníženým pohledům, které ho vítají v domácích potřebách. Když se Rácz vrací do kotelny otevřít zavřené ventily, na dvoře už zmrzle a nedočkavě postává vedoucí drogerie. Rácz ji pozve dolů. Vedoucí nemůže přemoci drkotání zubů. Dohodnou se na kartónu jablečného mýdla. Když vedoucí drogerie uvidí sifónové lahve, neodolá a požádá ho o jednu. S vedoucí domácích potřeb se nebaví. Vedoucí domácích potřeb je obyčejná kurva, zdůrazní vedoucí drogerie. To ona na ni, vedoucí drogerie, píše anonymní udání a posílá na ni státní obchodní inspekci! Ona, vedoucí drogerie, by se musela hanbou propadnout, kdyby měla jít za vedoucí domácích potřeb a žebrat o posranou sifónovou lahev! Přitom by ji tak potřebovala! Rácz ji jednu lahev přenechá. Za kartón mýdla. Tentokrát mandarinkového. Potom vezme vercajk a vydá se za vedoucí. Z okna umývárny nádobí otevřeného do dvora se na něj usmívá Ribana a láká ho rytmickým poplácáváním otevřenou dlaní pravé ruky o palec a ukazovák levé ruky sevřené v pěst. Ale Rácz se tváří, že ji nevidí. On se nejmenuje Donát, aby byl odkázaný na cikánky a na to, co mu kdo dá! Sotva Rácz dohraje své divadélko v suterénu drogerie, už je tady vedoucí Kožatexu. Udělejte mi taky to topení, a když mi přijdou kožené bundy, jednu vám odložím, navrhne Ráczovi. Rácz pokrčí rameny. Proč ne? Nějaká levná kožená bunda se vždycky hodí. Levná, ale dobrá, zdůrazní a upřeně se dívá vedoucímu do očí. Až kolem oběda se Rácz zastaví. Hltavě sní polévku a právě dovařený kus masa, který si sám vytáhne přímo z kotle. Šéfkuchař se na něj rozpačitě dívá, ale neodváží se nic namítnout. Rácz se vrátí do kotelny. Dobrý oběd ho příjemně hřeje v břiše. Přiloží do ohně a vyvalí se na lavici. Teď může přijít ředitel, napadne jej. On, Rácz, by ho přerazil na dvě poloviny! Pravda, z hotelu tady ještě nebyli škemrat o teplo! Bůh je ochraňuj, jestli pošlou Ďulu! jen ať pěkně přijde ředitel! On, Rácz, ho rozřeže na kousky a spláchne do hajzlu, pokud nestáhne zpět to kárné opatření! Sytý a myšlenkami na pomstu uondaný Rácz usne.
Ráczovi se málokdy něco zdá. Spí jako dřevo; s pootevřenými ústy. V palcích u nohou mu škube. Doma se mu občas zdávaly sny, ale všechny byly celkem střízlivé, realistické. O práci, o Eržice, o Kiššovi. Klidně se mu to, co se mu zdálo, mohlo stát i ve skutečnosti. Když se Rácz vzbudil, nejednou musel přemýšlet, jestli to byl sen, nebo skutečnost. V kotelně sny nemívá. V polospánku si vyzuje bagančata a ponožky si přehodí přes opěradlo židle, aby se vysušily. Uvolněně se natáhne a ani se nevzbudí. Začne se mu zdát sen, první sen od té doby, co přišel do města. Vrací se domů. Do rodné vesnice. Kráčí blátivou cestou z nádraží. V tom okolo něj na koni procválá namyšlený Fero Bartaloš. Od hlavy až k patě zastříká Rácze špinavou břečkou, ale Rácz si ho nevšímá. Kráčí rovnou ke Kiššům a napětím se mu svírá hrdlo. Kapsy má nacpané tisícovkami, které se mu už nevešly do batohu. Prudce vejde ke Kiššům. Všichni jsou slavnostně oblečeni a sedí napjatě kolem stolu. „Tady máte!“ vykřikne Rácz a vysype obsah batohu rovnou doprostřed stolu. Kišš nevěřícně zvedne obočí. Kiššová polkne. Eržika zavzlyká a zaboří tvář do matčina ramene. Rácz vytahuje pokrčené bankovky z kapes a dodává je na hromadu. „Tohle jsem vydělal,“ řekne. „Jsem boháč. Teď mi dejte Eržiku, jak jste slíbil!“ Řezník zaboří prsty do bankovek, nechce se mu je vytáhnout. Tváří se rozpačitě. „Synku…“ promluví nakonec chraplavým hlasem, „Eržiku ti už nemůžu dát. Před měsícem jsem ji vyženil!“ „A komu jste ji dal, mešter?!“ zařve Rácz. Prsty svírající bankovky mu ztuhnou uprostřed pohybu. „Komu… komu…“ zamumlá Kišš a vytáhne prsty z hromady peněz na stole. „Přece Ferovi Bartalošovi. Mysleli jsme si, že se už nevrátíš. Že je ti už nadobro konec. Jako ostatním… Málokomu se chce z města zpět…“ „Ne tomu, koho čeká doma děvče…“ řekne Rácz a sesune se na židli. Zvedá se v něm šílená zloba. Už už chce pěstí třísknout do stolu, ale zarazí se. Na dvoře zadupou koňská kopyta. Jezdec seskočí z koně a vejde do kuchyně. Se zarudlými tvářemi, urostlý, silně čpící tabákem, kůží a pronikavým koňským potem. Eržika vyskočí ze židle a vrhne se mu do náruče, ve které hledá ochranu. „Proč jsi přišel?!“ výhružně se zeptá Fero Bartaloš Rácze. Rácz mlčí, napůl odvrácený. Jeho ruce ještě drží zmačkané bankovky. Vstane a začne je cpát zpět do batohu. „Ptám se, proč jsi přišel!!!“ zopakuje pyšně Fero Bartaloš a bičíkem švihne do stolu, rovnou mezi bankovky. „Eržika byla moje!“ řekne Rácz tvrdohlavě. Kiššovi sedí jako zmoklé slepice okolo stolu. „Pobiju vás jako mouchy!“ rozhodne se Rácz. Vyhrknou mu slzy, ale v tom mu někdo položí studenou dlaň na tvář. „Nech mě!“ okřikne majitele ruky, ať je to kdokoliv, a ožene se pěstí. Najednou se propadne do hloubky. Kuchyně s vyjevenými lidmi se někam ztratila. Vzbudí se na betonové podlaze s bolestivě naraženou kostrčí. Vzbuďte se, řekne jakýsi ženský hlas nad ním. Já nespím, zamumlá Rácz a definitivně se probere. Leží pod lavicí a nad ním se sklání – ach ne! – Silvie, Silvie, tanečnice z baru-varieté Ambassador! Rácz zkoprní a prudce si sedne. Hlavu má těžkou a místo, kde se ho děvče dotklo, pálí jako oheň. Rácz si sáhne na tvář. Opravdu plakal. Hřbetem ruky si setře slzy. Spal jste, řekne tanečnice. Ano, spal, zamumlá Rácz, opravdu… Probere se z překvapení a souká se zpět do své role. On, Rácz, má moc práce. Už ani neví, kde mu hlava stojí. Roury se ucpávají. Všichni od něj, od Rácze, chtějí, aby to opravil. Cožpak je tady on, Rácz, od toho? Ani pořádné nářadí nemá. Ještěže vystudoval traktoristu-mechanizátora. Je to možné? zeptá se sám sebe. Je tady, živá, v celé své kráse. Pulzuje v ní krev a Rácz zblízka cítí energii, která sálá z jejího zdravého, rtuťovitého těla. Už jednou ten pocit zakusil. Když v její šatně opravoval radiátor a ona ho požádala, aby jí zatáhl zip. V baru-varieté teď musí být zima jako v psinci. Zdřímnul jsem si, řekne Rácz. Od rána je na nohou. Snaží se, jak může. Dělá, co může. I my máme hroznou zimu, řekne Silvie. Nemůžeme zkoušet. Dá se s tím něco dělat? Potřebujeme nacvičit nové číslo. Určitě to znáte, teď to všude letí. Pampaptdžem. Tak se to jmenuje. Rácz zakroutí hlavou. Ne, nezná. On zná jiné. Starší. Rivers of Babylon a podobně. Ale ty asi nezná ona. Ne, neznám, řekne Silvie. Nedá se s těmi radiátory něco dělat? Je to těžké, řekne Rácz. Zadívá se do jejích jasně modrých očí. Zařízení je v dezolátním stavu, a najednou by všichni chtěli od něj, od Rácze, zázraky. Odmlčí se. Nejraději by poběhlici chytil, odvlekl do kamrlíku a na posteli ji ohnul. Vstane, ale uvědomí si, že mu stojí. Opět si sedne. Můžu něco zkusit, řekne. Co bych pro vás neudělal? dodá a zalije ho ruměnec. Zloba, kterou k ní cítil celou dobu, co ji vídával, se někam vypařila. Silvie ví, že ho má v hrsti. Ještě jí bude zobat z dlaně, řekne si. V tváři jí zůstalo něco z chladné drzosti děvčat, která v dětství měla slámově žluté vlasy svázané do dvou copů, hrála si s chlapci a týrala žáby nebo brouky. Rácz bytostně pociťuje její blízkost. Ne, nemůže říct, že by se mu líbila. Vždyť ani není, jak se říká, jeho typ. Jemu, Ráczovi, se líbí Eržika, tmavější, silná, s velkým zadkem, prsy a s růžovými stehny. Silvie mu připadá nějaká nemocná. Navzdory tomu – a možná že právě proto – na ni dostal chuť. Nikdy předtím tak po jiné ženě netoužil. Ani na vojně. Vůně Silviina parfému je cizí v prostředí kotelny, kde pořád smrdí vodou hašený žhavý popel. Rácz posbírá všechnu svou civilizovanost a přemůže náhlou touhu chytnout ji za stehno. Zmateně si mne dlaně. Prostitutka si přisedne k němu. Hranatý, potem smrdící snědý vesničan vzrušil její umrtvené smysly. Po všem, co v životě opíchala, ji zaujmou jen silná dráždidla. Z Ráczovy napůl rozepnuté flanelové košile odhalující širokou zarostlou hruď stoupá dráždivý puch. Nejraději by tam sáhla, dostala se mu rukou pod košili, ohmatala svalnaté břicho a úzké boky. Přejede si prstem po rtech. Cítí jejich horkost. Cosi uvnitř, v ní, se pohne. Jak jste urostlý! řekne a položí mu ruku na ramena. Rácz se opět začervená. To je z té práce. Sílu on, Rácz, má. To je pravda. Tanečnice řekne dvojsmyslně: Síla ale není všechno… Rácz roztržitě přikývne, už přemýšlí o něčem jiném. Cvičil jsem i s činkami, přizná se po chvíli přemýšlení, jestli to má vyslovit, nebo ne. Ve škole jsem byl nejsilnější. Jednou jsem zavěsil Fera Bartaloše, to je jeden tam od nás, takový namyšlený, na věšák. Rozumíte? He, podívejte se! Vstane a přejde k ventilům. Sebevědomí se mu vrátilo. Plný pulzujícího vzrušení ze Silviiny přítomnosti chytne ocelovou tyč s dvěma přivařenými trubkami, která slouží na utahování ventilů. Ohne ji, jako kdyby byla z plastelíny. Hrdě vykřikne. Přejde k lopatě a zlomí ji o koleno. Pěstí udělá prohlubeň na plechových dveřích do chodby. Ohne kus zábradlí, pohrabáč si omotá okolo předloktí. Zařve přebytkem síly, která roste v jeho silném těle. Silvie ho sleduje pobaveně, ale s rostoucím vzrušením. Vstane a přejde k němu. Oba stojí s upřenýma očima. On, zadýchaný a zpocený tím výkonem si tře poškrábanou pěst, ona vydrážděná jeho živočišností. Přistoupí k němu tak blízko, že vidí svaly, které mu pulzují na ostře vymodelované čelisti. Stiskl bys mě taky tak? zeptá se ho. Co by ne, zasměje se Rácz a už jí prsty drtí ramena a záda. Silvie sykne bolestí. Víc, víc, zašeptá. Zatlačí ho na lavici a obkročmo si mu sedne na kolena. Rácz jí poslušně udělá na ramenou velké modřiny. Tanečnice zavzdychá. Roztrhne topiči kostkovanou flanelku. Knoflíky se rozlétnou na všechny strany. Lačnými dlaněmi mu krouží po hrudi. Bříšky prstů cítí husté černé chlupy orosené potem. Rácz jí stiskne stehna. Jako pijavice se mu tanečnice přisaje na ústa. Zanedlouho je má plné jejího horkého, kluzkého a ohebného jazyka. Je tady teplo, řekne prostitutka po chvíli. Nemáš tady nějakou místnost, kde bychom se mohli zašít? Ráczovi přeběhne po zádech husí kůže. Žaludek se mu stáhne nervozitou. Tak a už je to tady, řekne si. Čím častěji něco realizuje ve svých představách, tím má větší zábrany uskutečnit to potom doopravdy. Teď však už nemůže ustoupit. Vstane a zavede ji do kamrlíku za kotelnou. Poběhlice se bez rozpaků vysvleče, roztáhne se na umouněné posteli a dívá se na Rácze. Tak co bude? zeptá se. Ráczovi chvilku trvá, než se rozhýbe. Chvatně, ve stoje se vysvlékne, zůstane stát jen v ponožkách a bagančatech. Lačně se vrhne na Silvii. Ústy jí jezdí po celém těle. Takovou udržovanou ženskou ještě neměl. Vtiskne se jí mezi kolena. Chvíli se vrtí, dokud si nenajdou vhodnou polohu.
Zanedlouho Rácz leží na posteli. Tanečnice se utře špinavým ručníkem, který visí na rámu postele. Máš cigaretu? zeptá se. V kotelně jsou marsky, řekne Rácz. Trochu ho urazilo, že tanečnice je fit dřív než on. Brrr, ty kouříš marsky? zhnuseně žasne Silvie. Kde se tady dá osprchovat? zeptá se ho. Otevři tam ty dveře, řekne Rácz, jdi nakonec chodby a poslední dveře vpravo. Chceš mýdlo? Hodilo by se, řekne Silvie. Rácz roztrhne kartón mandarinkového mýdla a jedno jí podá. Při pohledu na značku poběhlice uznale přikývne. Ty se nezdáš! řekne a zmizí na chodbě. Tak, to bychom měli, roztržitě řekne Silvie, když se vrátí a začne se oblékat. Pokus se něco udělat s tím topením. Kdy přijdeš znovu? zeptá se Rácz, kterého ovládla melancholie. Až bude pokažené topení dole v baru, zažertuje Silvie. Hned zítra bude pokažené! řekne Rácz. Tak abychom si rozuměli, řekne prostitutka se střevícem v ruce a podívá se na Rácze. Já jsem byla seriózní. Teď buď seriózní ty a zase TY ukaž, co umíš. Nemysli si, že ti budu dávat každý den. Víš ty vůbec, na kolik si mě cení ostatní? Rácz si sedne na pelest. Nelíbí se mu to. Silvie dá každému, jen jemu ne. Co vlastně chce? Peníze? Prosím! On, Rácz, je má. Silvie neudrží pohrdavé vyprsknutí. Pár usmolených stokorun? Na ty není ona, Silvie, zvědavá. Co? zvolá Rácz a vyskočí. Pár usmolených stokorun? Tak já ti tedy ukážu těch pár usmolených stokorun! Otevře skříň a vyndá na postel kufr. Vytáhne svazek marek. Schválně ho drží v pěsti, aby vypadal objemněji. Kolik chceš? vykřikne. Sto? Dvě stě? Tady máš! Prsty oddělí dvě stomarkovky a hodí jí je do lůna. Kdy přijdeš? zeptá se. Silvie vezme bankovky, podívá se na ně proti světlu. Otře je o sebe a poslouchá zvuk papíru. Pravé. Dnes to bylo jen tak, zdarma, řekne. Ale tohle si vezmu. Za to pozítří přijdu. Platí? Ty jsi nějaká drahá! nezdá se Ráczovu sedláckému rozumu. Za to přijdeš i zítra. Zítra nemůžu, zakroutí Silvie hlavou. Tak mi jednu vrať! přikáže Rácz. Vezme si bankovky a pečlivě je zabalí. Potom je schová zpět do kufru a kufr vloží do skříně. Všechny jednou budou tvoje, řekne. Když ke mně budeš milá. Doopravdy milá. Pozítří v tuhle dobu přijdu, slíbí poběhlice. Učeše se před kouskem zrcadla a obnoví si rtěnku na smyslných rtech. Když na schodech utichnou kroky a třísknou vnější plechové dveře, Rácz vstane a začne hledat svoje kalhoty. Je spokojený.
Můšu já zavolat dolů do bar? zeptá se Zdravko G. číšníka v espressu. Číšník mlčky ukáže na telefonní přístroj. Silvie je už zpět. Radiátory v baru jsou teplé. Kolegyně ji chválí, za zády potom pomlouvají. Dala topiči! Jak ordinérní! Ale Silvii je to fuk. Topit se už topí a i ty marky z něj postupně vytáhne. Hlas Zdravka G. v telefonu ji potěší. Dnes jí všechno vychází. Snědý lékař působící ve Vídni má pro ni určitě nějaký dárek. Není lakomý. Zkouška se i tak dneska nekoná. Zatímco Silvie zpracovávala topiče, některé baby si krátily čekání na teplo popíjením koly s rumem. Teď se klátí na židlích a hloupě se chichotají. To není profi styl, uvědomuje si Silvie. Opilá Edita jí pokládá ruku do rozkroku a tahá ji do šatny. Silvie raději vezme kabelku a kabát a jde za Zdravkem G. Jaký se máš? osloví ji, když si k němu přisedne v denním baru. Silvie se usmívá. Dobře. Bylo ti po mně smutno? chce slyšet Zdravko G. Dlouho jsi tady nebyl, odpoví Silvie. Měl jsem chodně operace, viš? vysvětluje Zdravko G. Chodně jsem sloužil. Soukromá krankenhaus, viš? Málo doktori. Chodně pacienti. Sem najlepčí dóktor, všichni pacient chtít mě, tak je operujú. Zdravko G. zvedne sklenici k ústům a napije se. Silvie chápe, přikyvuje. Zdravko G. má krásné povolání. Zdravko G. souhlasí. Sigurno tak! Kam míšit dnes večír? zeptá se Zdravko G. Nikam, řekne Silvie. Dnes se jí nic nechce. Vezme si náhradní volno. Co něco jíst před tímto? navrhne Zdravko G. Ne, nemám hlad, odmítne Silvie. Komu by se chtělo natřásat s plným břichem? Zdravko G. zaplatí a odvede Silvii do svého pokoje. Tam se svlečou a jdou souložit. Zdravko G. je nedočkavý, celý divý. Souložit jezdí jen do Bratislavy se slovenskými kurvami. V Rakousku musí Zdravko G. držet půst. Rakouské kurvy jsou drahé, slovenské levné. Kromě toho, i kdyby Zdravkovi G. nějaká vídeňská dala, neměl by ji kam zavést. Do svobodárny s dvaceti Jugoslávci a Turky na pokoji? Všichni by na něj zírali, jak si to s ní rozdává. Možná by i někdo chtěl. Ve Vídni je Zdravko žebrák, poslední odpad. Pár kilometrů na východ – a Zdravko G. je pánem a všichni okolo něj jsou žebráci. Pomalu stahuje šaty ze Silvie sedící v křesle. Vyruší ho, když mu svlečená Silvie vnutí kondom. Tohle si nasaď, řekne mu. A próš? diví se Zdravko G. Nechci dopadnout jako minule, když si to všechno pustil do mě! řekne Silvie. Ja nevolim ove gume! brání se Zdravko G. Slibuji, že dnes si budu dát posór! Aufpassen! Nejde o to, jestli si budeš nebo nebudeš dávat pozor, trvá Silvie na svém. I tak beru antikoncepci. Ale v dnešní době nevíš, co od koho můžeš chytit. Je to i pro tvoje dobro. Ale Silvie! zasměje se Zdravko G. pobaveně. Šijeme přec jen jedenkrát. Nur einmal. Danas jesmo, sutra nismo. Nehoču da jebeme s gumou. Teď ale vůbec nemluvíš jako doktor! zamračí se Silvie. Jestli chceš jít do mě, tak jenom s gumou! Bez gumy – jen rukou! S neochotným mumláním se balkánský hřebec nakonec podvolí a Silvie před ním konečně roztáhne své dlouhé nohy a pustí jej do svého náručí. Zdravkova dlouhá nepřítomnost v hotelu Ambassador se brzy projeví na gigantické, nadlidské porci semene, která nafoukne jeho prezervativ, až je velký jako dětská hlava. Zdravko G. vstane a zanese ho spláchnout do WC. Proš je tady taková zíma? zatřese se, když se vrátí. Sáhne si na radiátor. Studený! řekne naštvaně a zimomřivě vleze do postele.
Už se opravdu topí všude. I v baru-varieté. Jen v samotném hotelu je zima. I řediteli je zima. Sedí za oroseným psacím stolem ve svrchníku a napíná uši. Poslouchá, co se děje s topením. Žádný, ani ten nejmenší šramot v radiátorech mu neujde. Z úst mu stoupá pára. Co chvíli vstane a lačně ohmatává radiátory. Tlustými dlaněmi se snaží chytit i tu nejmenší jiskru tepla. Nic. Studené. Z dálky k němu doléhá rozčilené mručení v němčině, angličtině i jiných jazycích. Někdo zaklepe na dveře. Dále, proboha! vykřikne ředitel a schoulí se do kabátu. Vejde francouzský průmyslník, který je tady na kongresu. Za ním je vidět tvář Angličana z dvacet osmičky a hromadu jiných tváří hledících do ředitelovy pracovny. Ředitel se skrčí, je teď úplně maličký. Nervózně si tře ruce o sebe. Hosté se na něj v různých jazycích vrhnou. Ředitel neovládá kromě svého rodného jazyka ani jeden. Není však těžké uhodnout, co je všechny trápí. Angličan ukazuje mokrý kapesník, novinář z Mozambiku monotónně naříká: Bal-lá! Bal-lá! Francouzský průmyslník si svléká sako i košili a diskrétně ředitele upozorňuje na svá zranění z alžírské války. Nějaký podsaditý Němec s mrožími vousy a plavou kšticí se rázně protlačí k řediteli a ukazuje mu fotografie své ženy, dětí a rodičů. Nechává kolovat. Největší trumf si nechává nakonec – podobiznu své milenky. Potutelně, dotíravě se usmívá. Já, já gút, zmateně mumlá ředitel a snaží se vytlačit všechny z kanceláře. Kdyby tady byl alespoň právník, napadne ho, ten by jim to vysvětlil! Ale advokát tady není, zmizel do města, za svými kšefty. Do dveří vstoupí Arab. Tvář má namodralou, zoufale se třese zimou. Divoké oči má podlité krví. Já kalb! řekne. Já mikassáh! Já! Já! ujistí ho ředitel. Všechny hosty vystrčí ze dveří a zamkne. Žalostné Bal-lá! Bal-lá! se teď ozývá na chodbě. Ředitel si unaveně sedne na židli a mrzne dále. Zmrzlí hosté nervózně a výhružně chodí před kanceláří. Černoch z Mozambiku ztichl. Všichni čekají. Ředitel slyší jejich kroky a cizí, nepřátelské hlasy. Na něčem se domlouvají. Ředitel přiloží ucho k vyčalouněným dveřím, ale nerozumí ani slovo. Za chvíli někdo zaklepe na dveře, dívá se dovnitř klíčovou dírkou. Ředitel se odtáhne od dveří, přitiskne se ke stěně. Vylekal se. Chce se mu močit, ale bojí se vyjít ze své kanceláře. Raději se vymočí do květináče s palmou. Potom si postaví křeslo tak, aby ho nebylo vidět přes klíčovou dírku, a dříme. Zanedlouho opět někdo bouchá. Ředitel zbaběle vyskočí a vylekaně zakřičí vysokým přeskakujícím hlasem. Otevřete, šéfe, to jsem já, Ďula! ozve se za dveřmi. Jsi to opravdu ty? zeptá se ředitel, když nějakou dobu poslouchá u dveří. Jsem to já, pusťte mě! Všude je zima, soudruhu řediteli! zvolá Ďula zděšeně, když vejde. Neříkej, hlupáku, podiví se ředitel a chvatně za ním zamyká. Sedne si za stůl a tupě hledí před sebe. Ten topič, ten nový! řekne Ďulovi. On, ředitel, se vsadí, že je to jeho práce. Od začátku mu nekoukalo z očí nic dobrého! Možná se jemu, řediteli, chce pomstít za to, že ho tak spravedlivě a přísně potrestal! Jdi za ním, rozkáže, a vyřiď mu, že já přikazuju, aby tady všude bylo teplo! A ať mi přijde opravit ten radiátor! Zadumaně se začne zabývat jakýmisi provázky, které nasbíral cestou do práce. Oči mu zesklovatí jako vždy, když se zabývá něčím výsostně důležitým. Ďuly si dál už nevšímá.
A co mi je do ředitele? zasměje se Rácz, když vleže vyslechne Ďulu. Jeho, Rácze, je možné naštvat jen jednou! Když ředitel něco potřebuje, ať přijde sem, za ním, za Ráczem! Ďula si zmateně sedne. Dlouho už dělá řediteli poskoka, ale jakživ ještě nezažil, aby se mu někdo tak směle postavil. Ještě i hotelový právník a provozní, i když ředitele nenávidí a za zády si z něj dělají srandu, přeci jen se navenek chovají k němu s úctou a poctivě plní jeho nejednou ztřeštěné příkazy. Anebo i když je neplní, tváří se, že ano. Rácz musí mít někoho za sebou, že se nebojí. Ďula má velmi citlivý nos. Vždy vycítí, z které strany fouká vítr o něco dříve než ostatní. Už od dětství má takový citlivý barometr. Vždy ví, komu sloužit a kdy od něj přeběhnout k novému chlebodárci, aby to působilo přirozeně. Rácz v jeho očích stoupne v ceně. Ředitel sem za vámi nepřijde, řekne Ďula. A proč? nedá se Rácz. Bojí se vás… šéfe, řekne Ďula. Tak on se mě bojí? omílá Rácz Ďulovo přiznání na jazyku. No něco mu musím říct… pane, podbízí se Ďula, když vidí, že Rácz zase zavřel oči. Zanesly se roury, zamumlá topič v polospánku. Je potřeba čekat… dodá. Více si řidiče nevšímá. Ano, vyřídím to, řekne Ďula a rozběhne se nahoru po kovových schodech. Rácz klidně spí. Za chvíli sebou však škubne a sedne si, protože vycítil, že v kotelně není sám. Ďula je pryč, ale namísto něj tady zmateně postává nějaký cizinec. Co tady chceš? vykřikne na něj Rácz z lavice a rozmrzele začne hledat ponožky. Angličan z dvacet osmičky nejistě hledí na rozespalého neurvalce. Prsty mu zimou zmodraly. Marně se Ráczovi pokouší vysvětlit důvod své návštěvy v kotelně. Nerozumím, opakuje zatvrzele Rácz a o sto šest kroutí hlavou. Pozorně poslouchá věty v neznámém jazyce, ale vždy, když se Angličan odmlčí s otazníkem a prosbou v očích, rozhodí ruce. Bůh ti rozumí, řekne. Proč ses nenaučil po našem? Cizinci se zdá nemožné, aby byl někdo tak nechápavý. Začne podsaditého topiče podezřívat z přetvářky. Dá mu kartón bensonek. Teď už Rácz chápe. Položí cigarety na otřískaný stůl a pomalu začne po kotelně hledat svá bagančata. Angličan posunky naznačuje, jaká je mu zima. Je potřeba něco dělat. Rácz si zapálí bensonku a s cigaretou v koutku úst mhouří oči před dýmem a obouvá si boty. Rozumí. Už je mu to jasné. Vychutnává si cigaretu. Pohledem přejede nápis na krabici. Benson et heděš. Jemné a zároveň silné. Takové akorát. Tyhle cigarety bude on, Rácz, odteď kouřit! Angličan odběhne, ale zanedlouho se vrátí. Vede s sebou vousatého Němce s fotografiemi, rozzlobeného Araba, i černocha, monotónně opakujícího Bal-lá! Bal-lá! Tváří se zmateně. Stydí se. Ráczovi mu jich přijde líto. Slituje se. Oni přece za nic nemůžou, pomyslí si smířlivě. Když mu dají dárečky, no tak ať! Ať mají teplo! Ředitele, toho je potřeba potrestat. On, Rácz, nebude váhat, nepodlehne prázdnému slabošskému soucitu. Ale tihle tady jsou nevinní. Cizinci chvíli obdivují zařízení kotelny. Rácz jim rukama nohama i grimasami vysvětlí, kde je porucha. Návštěvníci přikyvují. Potom vytáhnou z kapes dárečky. Němec stomarkovku a krabičku cigaret. Nějakým zázrakem se dozvěděl Ráczovu oblíbenou značku. Arab se zase chce zavděčit nějakými zvláštními, nahrubo ubalenými cigaretami se zvláštním zeleným tabákem a padesátidolarovkou. Gesty zdůrazňuje, že mrzne. Černoch nedá nic, je lakomý a stejně nic nemá. Bědováním všechny upozorňuje na svou situaci a dožaduje se pomoci. Rácz na něm může oči nechat. Ještě v životě neviděl živého černocha. Po chvíli soustředěného přemýšlení se vydá do hotelu. Tak jak je, ve špinavých montérkách. Nikdo ho nezastavuje, nikdo nevyhání. Zmrzlý personál v něm vidí mesiáše. Uděláte s tím něco? drkotá zuby recepční. Rácz dlouho mlčí. Vyžahne vodku, kterou mu přinesli na tácu, a zamyšleně točí v prstech prázdnou skleničkou. Hm, řekne potom a zadívá se na recepčního dlouhým pohledem. Ze sociálky a šatny recepčních a liftboyů sem doléhá suchý, dávivý kašel boye Torontála. Od lakomého postávání u recepčního pultu ve vychladlém vestibulu dostal zápal plic. Liftboy a dva číšníci z denního baru mu násilím odtrhli šmátravé kostnaté prsty od mahagonového recepčního pultu. Jako kus zavazadla ho přenesli do sociálky umřít. Sociálka slouží i jako kuřárna pro recepčního, jeho pomocníky a liftboye. Muži sedí v koutě, pokuřují a tlumenými hlasy se baví. Občas někdo přistoupí k Torontálovi a pohlédne na něj. Stařec leží s velkým nosem a očima potaženýma průhlednou blankou. Chrčivě sípe. Chlapi se podívají na hodinky, rychle zhasnou cigarety, zapnou si poslední knoflík na košili a utáhnou uvolněné motýlky. Rozejdou se za prací. Stařec je sám. Nikdo si ho neoblíbil; všichni čekají, až dodýchá. Vrátný se na Rácze nejistě usmívá. Provozní mu nabídne cigaretu. Mám svoje, řekne topič suše a vytáhne bensonky, které dostal od Angličana. Sborový a nezesynchronizovaný cvakot zapalovačů, syčení plynu v různých tóninách i opožděné, hysterické, panikářské a beznadějné škrtání zápalky o bok krabičky, se jako vichr snese na konec dlouhé cigarety ležérně visící z jeho úst. Rácz si mocně potáhne. Tak pojďme na to, rozhodne se. Sám provozní mu přivolá výtah. Jako by chtěl odčinit spáchanou křivdu. Rácz chodí po pokojích a tváří se, že opravuje radiátory. Klepe na ně, poslouchá zvuk. Ustaraně kroutí hlavou. Všichni vidí, že dělá, co může. Lehá si k radiátorům, dělá tisíce zbytečných úkonů. V každém pokoji mu něco dají. Němečtí manželé ho obdarují obrázkem papeže, šedovlasý Kanaďan vytáhne z peněženky pětistovku. Mladý Ital mu tajnůstkářsky podstrčí pornografický časopis, ve kterém čtyři muži zaživa rozčtvrtí nějakou školačku. Americký houslista s velkým nosem a střapatými vlasy mu dá stodolarovku. Podle toho, jak je kdo rozklepaný a zmrzlý. Většina pokojů je však prázdných. Hosté se zdržují mimo budovu. Ráczovi se zalíbilo dělat ze sebe zachránce. Zdá se, řekne provoznímu, když si vkládá stodolarovku do peněženky, že dnes to ještě nebude fungovat. Oznamte všem hostům, že zítra přijdu ještě jednou. Dělám to ve volném čase. Nemám to zaplacené. Tak jim to řekněte… Jen na nich záleží, jestli budou mít teplo, nebo ne. Provozní sklopí zrak. Přikývne. Spoléhám se na vás, poznamená Rácz, když mě nezklamete, budete tady mít teplo jako v ráji. Když mě zklamete, nevím, nevím… Rácz se očima pase po dárcích od mrznoucích hostů. Sami mu to, Ráczovi, vnutili. On, Rácz, od nikoho nic nechtěl. Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. A cožpak si to on, Rácz, nezaslouží? Dělá tady skoro čtyři měsíce, ale mnoho peněz ještě neviděl. Ještě že jídlo má zdarma. Pracuje od rána do večera. Kdo jemu, Ráczovi, něco dá? V okně umývárny nádobí se šklebí Ribana. Rácz se tváří, že ji nevidí. Ze stolu si vezme skleněnou misku a lžíci a přistoupí ke kotli, ve kterém se vaří polévka. Kuchař mu podá naběračku. Dobrou chuť, šéfe, řekne podlézavě. Po mojí chuti je ti hovno, řekne Rácz lhostejně a zamíchá hustý voňavý vývar.