Rivers of Babylon I. (7. část)
Druhého dne kolem oběda je už všude teplo. Rácz si snáší dolů, do svého kamrlíku, větrovky, džíny, kartóny amerických cigaret, pornografické časopisy, čokolády, sportovní kabely, francouzskou kosmetiku, žvýkačky a svazky marek, franků, dolarů a liber. Každý host mu něco dal, a když nebyl přítomen, nechal to položené ve svém pokoji na posteli. Na Rácze se teď po mrazivé noci dívají jako na vykupitele. Hotel je ho plný. Je možné ho potkat na chodbách, jak vleče nějaké tyče, dráty. Jednou potřebuje kbelík, jindy přidržet matku. Všichni si ho oblíbili. Provozní mu chodí v patách a navrhuje tykání. Rácz ho ignoruje. Každý musí vědět, kde je jeho místo, řekne nakonec. Provozní přemýšlí nad tím, jak to bylo myšleno. Číšníci mu nosí horký čaj s rumem. Když na ně Rácz udělá dostatečný dojem, sejde k sobě do kotelny a konečně otevře zavřené ventily. Zanedlouho je všem příjemné teplo. Recepční si sundá kabát z ramen. Hosté se usmívají. Chrchlající Torontál vstane z divanu a jde se vymočit. Potom se vrátí pod deku. Už je mu lépe. Ještě den dva si poleží a může nastoupit k recepčnímu pultu. Dlaně ho svědí v předtuše kožených rukojetí a uší kufrů či kabel. Ještě je potřeba trochu si požít, ještě chvíli být užitečný. Rácz právě počítá valuty a ukládá je na dno kufru, když vejde Silvie. Při pohledu na pestrobarevné papírky, které topič chvatně schoval do kufru, jí zasvítí oči. Ale dnes opravdu rychle, řekne Silvie. Nacvičujeme nový program. Nesvleču se, dobře? Ráczovi to nevadí. Vstane a rozepne si kalhoty. Silvie si stáhne kalhotky, vyhrne sukni a otočí se k Ráczovi zadkem, rukama se chytí dveří. Topič do ní vnikne, chvíli se pohybuje a pevně ji drží za boky. Zanedlouho mu tvář znehybní a z úst mu vyjde silný výdech. Oba se upravují. Co budeš dělat s těmi valutami? zeptá se Silvie s hranou lhostejností. Rácz neodpoví. Ani sám neví. Co bych měl dělat? zeptá se po chvíli. Když přijdeš příště, něco dostaneš. Já na peníze nehledím. U nás na vesnici jsem nejednou zaplatil celé hospodě. Silvie se zasměje. Když mě budeš potřebovat, řekni recepčnímu. Ten mě sežene, i kdybych byla doma. Nebo mi zatelefonuj. Chceš číslo? Co ti budu volat? pokrčí ramenem Rácz. Rozkážu recepčnímu. V životě nikomu netelefonoval. Ani na vojně ne. Když míval službu jako dozorčí, nedůvěřivě obcházel vyzvánějící aparát a nikdy ho nezvedal. Silvie odejde. Rácz sáhne do hromady západního zboží nahromaděného na stole v kamrlíku a vytáhne lahev chlastu. Přečte si etiketu a prstem jezdí po lesklém černém papíru. Chivas Regal Scotch Whisky. Ale co, vyzkoušíme tedy hivaš regál, rozhodne se. Začne hledat plechový hrníček od kávy.
Zima je tuhá. V noci napadl sníh. Závěje jsou vysoké víc než metr. Hotel je plný hostů. Mráz přituhl. Teploměr nejednou klesne i pod třicet stupňů. Když se vítr rozběhne po pustých nočních ulicích, nabere pořádnou rychlost. Vtrhne do dvora jako prudká smršť a převrací popelnice. Rácz si vychutnává svou důležitost. Důkladně zašpiněný uhlím a olejem chodí po hotelu. Všichni ho chtě nechtě musí chválit. Jen ředitel má pořád ještě pokažený radiátor. Venku sněží. Ředitel ve své pracovně mrzne. Tvář má nalepenou na skle a sleduje dění na dvoře a před vchodem do kotelny. Nábytek v kanceláři mu popraskal. Z domu si přinesl vařič. U něj se ohřívá. Na rukou má puchýře, záda mu mrznou. Po hotelu běhá v oteplovačkách a v beranici se šňůrkami zavázanými pod bradou. Zády se tře o stěny, opatrně se dívá za roh. Bojí se divokého topiče. Udělal chybu. Také to chtěl napravit. Několikrát se už vydal za Ráczem, aby se omluvil. Oznámit, že kárné opatření stáhne. Pod plechovými dveřmi do kotelny však vždy dostal strach a vrátil se. Věčně postává ve vestibulu a ohřívá se. Torontálovi se to nelíbí, bojí se, že ředitel mu chce ukradnout práci. Zlostné výkřiky nespokojeného senilního starce vyženou ředitele zpět do vymrzlé kanceláře. Všichni si na něj ukazují prstem. V kanceláři si ředitel otevře péřový spací pytel a v něm sedí za stolem s beznadějným výrazem ve tváři. Ze stropu visí rampouchy. Ředitele zebou prsty, zima mu zalezla za nehty. Proti zimě nepomáhá ani trojitá vrstva zimního prádla. Rácz se stal hvězdou hotelu. Všichni před ním poklonkují. Ďula mu říká šéfe. Podnikový právník zase kolego. Vědí, že Rácz nenávidí ředitele, a tak se řediteli všichni vyhýbají. Nebo se tváří, že ho nevidí. Nikdo se nechce kompromitovat styky s odsouzencem. Ředitel začne mít ze zoufalství tik v ústech a hlavě. Už i doma v teple se třese a drkotá zuby. Mluví z cesty. Žena se od něj začala odtahovat. Rozhodla se najít si milence, tedy snaží se pro to něco udělat. Řediteli už nestojí. Topičovi narozdíl od ředitele stojí často. Ale Silvie k němu chodí také často. Ribana na něj pokřikuje, ale on si jí nevšímá. Míří výše. Sedí v kotelně a kouří americké cigarety. Umývá se citrónovým mýdlem. Po holení používá pravou kolínskou z Kolína. 1148. V ústech převaluje žvýkačku. Když ztratí chuť, vyplivne ji a rozbaluje další. Jednou za čas přijde na recepci zkontrolovat knihu hostů. Bez námitek a s poklonami ho nechají do ní nahlédnout. Když si Rácz najde, že nějaký host skončil pobyt, vejde do prázdného pokoje a zavře radiátor. Otevře ho, až když host informovaný jinými hosty nebo někým z osazenstva hotelu zaplatí patřičnou sumu nebo dá dar ve stejné hodnotě.
Urban se snaží, jak může. Žít je třeba. V práci skoro není. Plat má malý, tak co chtějí? On dělá jen do výšky platu. Jednou za čas nanovo naaranžuje výklady, ne často. Chytí ho inspirace. Celé dopoledne tráví v bílém plášti za sklem, vystavený bedlivým pohledům kolemjdoucích. Za umělce-výtvarníka se však nepovažuje. Skončil uměleckou průmyslovku. Je umělcem života. Teorii kultury na univerzitě nedokončil. Bydlí ve velkém podkrovním pokoji ateliérového typu na Starém Městě. V létě běhá všude možně a kupuje i prodává valuty. Z toho se dá pěkně vyžít. Skončí sezóna. V zimě nejsou kšefty. Málo turistů. Ti, co jsou tady služebně, potřebují stvrzenku. Ti nemění u veksláka. V zimě Urban žije skromněji. Bídu však netře. Pomáhá si taxikařením. Načerno. Po nocích křižuje vymrzlé, zasněžené město. Opilí a zmrzlí lidé vracející se z podniků marně vyčkávají na městské taxíky. Nejsou. Je tady však Urban a rád je sveze. Cenu určí podle vzdálenosti, venkovní teploty a obsahu alkoholu v krvi a dechu zákazníka. Když je zákazník pořádně opilý, nechá si Video-Urban zaplatit i dvakrát. Na začátku i na konci. Opilec je rád, Urban taky. Nikomu neubližuje. Jednoduše si jde za svou kořistí. Urban právě upravuje decentně zvlněný záhyb na metrovém textilu. Někdo zaklepe na sklo výkladu. Urban se zvedne a podívá se dozadu. Na chodníku stojí topič a něco mu chce říci. Co je? naznačí Urban. Přijď ke mně dolů! zakřičí Rácz. Až budeš mít čas! Urban přikyvuje. Až tohle dodělám! volá přes sklo. Ještě rozvěsím vánoční ozdoby! Je mu to jasné, Rácz se chce zbavit těch sedmi set marek. Ale co, on, Urban, je koupí. Za rozumnou cenu. Pořád na nich může vydělat. Urban se až zaraduje. Rácz ho v kotelně čeká s hromadou valut na stole. Sedni si, řekne Urbanovi. Dáš si něco? Whisky hivaš regál? Cigaretu benson et heděš? Tady na stole jsou bankovky. On, Rácz, je potřebuje prodat. Na této cedulce je seznam. Tady vedle je přepočet podle bankovního kurzu. On, Rácz, není žádný hlupák. Stačí si koupit páteční noviny. Podle bankovního kurzu by on, Rácz, mohl žádat tolik a tolik. Ale on, Rácz, ví, že Urban na tom chce taky vydělat. Proto se spokojí s menší sumou. Stačí mu tolik a tolik. Kolik? zeptá se Video-Urban, protože se mu zdá, že špatně slyšel. Tolik a tolik, zopakuje Rácz. Urban je ochota sama. Vytáhne peněženku a podívá se do ní. Rácz se napije whisky. Potom položí plechový hrneček na stůl. Pochopitelně, on, Rácz, není na hlavu padlý. Ano, Urban slyšel správně. Tolik a tolik. On, Rácz, ví, že je to velmi dobrá cena. I v budoucnu může Urban počítat s valutami od Rácze. Jeho, Rácze, nezajímá za kolik ty peníze prodá Urban dále nebo co s nimi udělá. To je Urbanova věc. Rácz však bude potřebovat určitou službu. On, Rácz, není odtud. Nezná poměry. Vyrostl jinde. Potřebuje, aby ho Urban občas informoval, co letí, co se shání, čeho je nedostatek. On, Rácz, to sežene a Urban to bude muset prodat. Ne, zdůrazní Rácz, nejde o kradené věci! Rácz jen nemá čas shánět informace, tipy. Je zavalený prací. Urban přikyvuje, je mu to jasné. Bylo by to bezvadné. Ale neví, jak se to bude líbit vekslákům. Ne malým rybám, takovým jako je například on, Urban. Má na mysli vážné veksláky. Harryho, Fedora, Khunta. A hlavně Šiptáry. Šiptáry? zeptá se Rácz. Kdo je to? Urban vysvětlí. Jde o jugoše albánského původu. V hotelu Ambassador je jich jako hadů. Všechny velké kšefty s valutami, s pašovanými cigaretami a podobným jdou přes ně. S nimi není dobré se dát do křížku. I tak jsou všichni udavači; jinak by nemohli tak klidně a drze kšeftovat za bílého dne. Na ně si dej pozor! zdůrazní Urban. Rácz se zamyslí. Potom se probere. Vysrat se na ně, rozhodne se. My si budeme dělat svoje a o ně se nebudeme starat. S každým je možné se dohodnout. Nejdříve po dobrém! zdůrazní a zatne pěsti, až se mu zježí vlasy na hlavě. Tak co? zeptá se a předstírá netrpělivost. Bereš, nebo nebereš? Urban neodolá lákavé nabídce. Vysází na stůl požadovanou sumu. Můžu se spolehnout? zeptá se Rácz během počítání peněz. Dobře, řekne Urban, jakmile budu něco vědět, řeknu ti. A co to má jako být? Například, vysvětlí Rácz, součástky do auta. Nebo když někdo potřebuje koženou bundu a tak. Rozumíš? Urban přikývne. Rácz vstane. Audience skončila. Musí ještě do hotelu. Zařídit několik důležitých věcí. Bez něj, Rácze, si tam neporadí s ničím. Silvie potřebuje peníze. Má našetřeno, ale chybí jí. Chce si koupit ojeté auto. Bílý Fiat Uno. Rácz kroutí hlavou. On nepůjčuje. Peníze potřebuje. Chtěl by obchodovat. Ale poradí jí. Ať je k němu, Ráczovi, milá, velmi milá. Pomalu si našetří. Nakonec jemu, Ráczovi, se zdá, že Silvie by mohla mít našetřeno i více. Často ji sledoval přes sklepní okénko, řekne ne bez určité trpkosti. Co ten cikán? To není žádný cikán, ohradí se Silvie. To je doktor z Vídně. Nevěděl jsem, že obyvatelé Vídně vypadají jako cikáni, řekne Rácz. Ale tím spíš by ti mohl pomoct s tím autem, když je doktor. Mohli bychom jezdit na výlety, pokusí se Silvie nalákat topiče. Já nejezdím nikam! rozčílí se Rácz. Dost se naběhám v kotelně a tady, po hotelu. On, Rácz, nikdy nikam necestuje. Nenávidí cestování. Kam jsi nejdále cestoval? zeptá se Silvie. Sem, odpoví topič, do tohoto posraného města. Ale v autě je to jiné cestování, namítne prostitutka. To je jedno, jestli v autě nebo v letadle, prohlásí topič. On, Rácz, nikdy necestuje. Je zavalený prací. Má povinnosti. Přišel sem vydělat peníze, tak je vydělá. To by se jí, Silvii, líbilo, tahat z něj peníze. Ať je k němu, Ráczovi, milejší a bude mít i více peněz. I tak má Rácz pocit, že nějak moc utrácí. Vždy, když se v něm ozve vyčítavý vnitřní hlas, Rácz ho umlčí. Žije jen jednou. Ano, světla velkoměsta ho možná omámila. Koho by neomámila? Takový život nikdy nepoznal. Až se vrátí domů a ožení se s Eržikou, zůstanou mu jen vzpomínky. Pracovat, děti vychovávat, v neděli do kostela a na fotbal. V pátek do hospody. Pivo a štamprli. Všichni si ho budou vážit. On ví, co je to město, co je to noční život! Jemu, Ráczovi, ať nikdo nic neříká. On, Rácz, měl za milenku striptýzovou tanečnici! Všichni mu budou závidět. V životě nic takového neokusili a neokusí. Rácz si nemůže na Kišše stěžovat. Nebýt řezníkovy neoblomnosti, on, Rácz, by nikdy neviděl město. Ale opravdu by neměl tolik utrácet. Ještě nic neušetřil. A bylo by z čeho. Na druhé straně se dá říct, že to ani nepromrhal. Investoval. Potřebuje přece poznat úskočné prostředí hotelu Ambassador, aby se v něm mohl pohybovat. Aby to mohl rozjet. Teď už Rácz nejí zbytky z kotlů. Dennodenně snídá, obědvá a večeří přímo v hotelové restauraci. Prudce tam vejde; v bagančatech a s kabelou plnou vercajku přes rameno. Sedne si na své místo. Má ho rezervované. Číšníci se mohou přetrhnout. Rácz hltavě pije a prudce trhá maso. Mastnýma rukama otevře lahev archivního valtického. Krátkým pohledem si přeměří její obsah a nalije si ho do úst. Nervózně podupává bagančaty. Pohled na množství příborů rozložených okolo talíře ho přivádí k zuřivosti. Stejně používá jen lžíci. Číšníci ho obstupují, podávají mu koření, saláty, maso, kečup. Celý personál se shluknul u Ráczova stolu. Hosté si na to zvykli. Rádi počkají. Pohled na stolujícího Rácze je neopakovatelný. Jen noví nezkušení nervózně mumlají a luskají prsty na obsluhu. Ostatní se snaží je zarazit. I vyděšený personál. Všichni se bojácně dívají na Rácze zápasícího s kančí hlavou v šípkové omáčce. Pokud netrpělivce nezarazí včas, vyrušený Rácz zakoulí očima od stolu potřísněného omáčkami, vínem a posetého střepy. Netrpělivce si pohledem zapíše do paměti. Stačí, aby se jen mimochodem zmínil před hlavním číšníkem a host není obsloužený. Může se snažit, jak chce. Pokud Rácze někdo rozzuří, odnesou si to všichni. Pokud nechtějí zmrznout, musí znovu zaplatit.
Zasklená pasáž mezi restaurací Ambassador a obchody slouží jako hlavní štáb cikánů. Od rána do večera tady postávají a posedávají, obklopeni svými ženami a hlučnými vřískajícími ratolestmi. Žijí si dobře. Jejich organismy, geneticky přivyklé na volný pohyb po otevřených stepích, rychlé stěhování a na střídmou stravu spojenou s občasnými hladovkami, nezvládly náhlou změnu životního stylu a ztloustly do obludných rozměrů. Všichni cikáni a cikánky, kteří kšeftují před hotelem Ambassador, jsou hrozivě obézní. Jako neforemné, zadýchané velryby s vyvalenýma očima se nemotorně pohybují sem a tam. Číhají na cizince dost lakomého a hloupého, aby s nimi začal obchodovat. Za valuty mu nabídnou mnohem víc než ostatní veksláci, dokonce i Šiptáři. I zaplatí více. Akorát že ne v korunách, ale ve zlotých. Cizinec na svůj omyl přijde až po chvíli, nejčastěji ve svém autě na parkovišti, když se před ženou chválí, jak dobrý obchod udělal. Nejednou však až v obchodě či v restauraci při placení. Rozzuřený cizinec přiběhne zpět do pasáže. Cikáni si ho zúčastněně přeměřují mandlovýma očima. Ne, z nich z dobrých cikánů to nebyl nikdo. Museli by to přeci vědět. Takového mezi sebou oni, dobří cikáni, nemají. To musel být nějaký zlý cikán. Jak vypadal? Cizinec váhá. Všichni jsou si k nerozeznání podobni. Jako vejce vejci. Každý je tlustý, má knír, oblečený do drahé kožené bundy, na hlavě zelený klobouček se štětkou. Všechny cikánky jsou obrovské, hlučné, se silně namalovanou tváří a odbarvenými vlasy. Oni se mezi sebou až tak dobře neznají. Cizinec by jim měl dát svou adresu. Když zjistí, který zlý cikán okradl cizince, přinutí ho oni, dobří cikáni, aby všechno vrátil. Pošlou to cizinci. A proč na ně, na dobré cikány, cizinec křičí? Aby oni, dobří cikáni, nezavolali policajty na svou ochranu! Oni znají takové rasisty! Oni, dobří cikáni, mu chtěli jen pomoct. Vidí ale, že cizinec nenávidí jejich národ. Ať jde tedy cizinec pryč! Oni s ním nemají nic společného! Cikánské děti se motají pod nohama. Když trochu vyrostou, nudí se v tmavé pasáži osvětlené jen blikajícími žárovkami, ze kterých každá druhá nesvítí, a světlem dopadajícím z obchodů. Potřebují se proběhnout, provětrat. Než si od neznámého chodce nechají vysvětlit cestu k nějakému vymyšlenému bodu, nenápadně ho okradou o peněženku, hodinky, prsten a řetízek. Chodec se potom nestačí divit. Když na parkoviště přijede cizinec v autě nebo autobus, cikánky vystartují z pasáže. Běží jako o závod, některé ztratí boty a musí se pro ně vracet. Někdy se navzájem pobijí, vyškubou si vlasy, pokoušou se. Děcka stojí okolo a pronikavě křičí. Cikáni postávají, okázale důstojní ve své tloušťce. V létě v pestrých havajských košilích přes kalhoty, v zimě v drahých cenných bundách z jemné kůže. Kožichy už vyšly z módy. Cikáni by v nich vypadali jako medvědi před zimním spánkem. Pokřikují na sebe svým jazykem. Občas křičí, až jim oči lezou z olivových tváří. Když se začnou hádat o peníze, musí zákazníci v obchodech zvýšit hlasy, aby se slyšeli. Jindy se cikáni porvou. Někdy také vytáhnou nože. Policajti jsou s nimi jedna ruka. Cikáni je poplácávají po zádech a donášejí jim na bílé veksláky. Špáršvajn cikánům leze do zadku. Bojí se jich. Když u něj parkují se svými rozbitými žigulíky, ani nemusí platit. Špáršvajn nad nimi jen s úsměvem mávne rukou, ale v duchu už plánuje. Jeho vize jsou plné krematorií, izolačních pracovních táborů, sterilizace dospělých cikánů pomocí dvou cihel. Na parkovišti tráví celé dny. Někdy i šestnáct hodin denně. Je soukromník. Lakomý. Volný čas nepotřebuje. Na co by mu byl? Přítelkyni nemá. Je tlustý a hloupý. Kromě toho má pleš a smrdí mu z úst. Když někomu něco vysvětluje, přistoupí těsně k němu. Na parkovišti sídlí ve špinavě bílém kempinkovém přívěsu. Má tam stůl, židli a úzkou postel. Z hotelu si natáhl elektřinu. Na střeše se mu zubí televizní anténa. Špáršvajn má i dvouplotýnkový vařič. Někdy se mu večer nechce jít domů k ještě lakomějším rodičům, kteří od něj neustále chtějí peníze, a tak zůstane na parkovišti. Ráno jde stejně zase do práce. Potřebuje peníze. Neví ale, na co mu budou. Chodí pěšky nebo jezdí tramvají, nosí levné oblečení z prodejny nadměrných velikostí a neustále se cpe tou nejlevnější konzervou – trenčianským párkem s fazolí. V noci z pátku na sobotu si do hotelu Ambassador chodí vyhodit z kopýtka jugoslávští gastarbajtři, kteří pracují ve Vídni. Někdy Rakušané využijí příležitost užít si s levnými slovenskými kurvami. V baru-varieté probíhá erotická show „Tajemství noci“, v denním baru se koná diskotéka. Špáršvajn zůstává na parkovišti přes celou noc. Zívá únavou, vyinkasuje poplatky za celonoční hlídání. Ohřeje si párek s fazolemi, nají se a dívá se na televizi. Kolem půlnoci se mu začnou za tlustými dioptrickými skly zavírat oči. Zamkne se v přívěsu, sundá si boty, zhasne světlo a lehne si na úzkou postel. Má tvrdý spánek, nic ho neprobudí. Vzbudí se až ráno kolem šesté, když po liduprázdné ulici začnou jezdit tramvaje. Občas, hlavně v létě, kdy Špáršvajn vídává hodně prostitutek a ženských v úzkých minisukních, si zatáhne záclonku, vytáhne ohmatané pornografické časopisy poschovávané v zásuvkách a onanuje. To je celý jeho milostný život. Od té doby, co mu Video-Urban ukázal italský časopis vypůjčený od topiče, ve kterém mučí nějaké nedospělé děvče, je Špáršvajn celý bez sebe. Hned by ten časopis koupil, ale stydí se to navrhnout. Nezná topiče až tak dobře. Pozdraví se. Ještě by si o něm myslel, že je sadista. Ještě by si o něm myslel, že mu na tom časopisu nějak obzvlášť záleží! Špáršvajn má třicet roků. Je ještě svobodný. Nad horním rtem má světlé vousy. Ženu v životě neměl. Která by ho chtěla? Má nároky, taky se mu nelíbí všechno. Chtěl by dokonalou ženu. Neuvědomuje si ale, že dokonalé ženy už jsou rozebrané. Buď je mají dokonalí muži, nebo se staly kurvami. Kurva by mu i dala, ale musel by za to zaplatit. To ještě tak! Jednou si určitě i zdarma zapíchá! Ve svých představách se tím zabývá často: Kurva přijede autem. Nejlépe ta vysoká blondýna, ale mohla by to být i její kamarádka, odbarvená cikánka Edita. Obě tancují ve varieté a mají dobré postavy, takže je to jedno. Kurva zaplatí na dvě hodiny. To jsou čtyři koruny. Na tři hodiny je to už deset korun. Za každou navíc taky. Blondýna však přijde až v noci. Špáršvajn ji zahlédne za oknem. Vezme tašku a vyleze z přívěsu. Vážená, osloví ji přísným hlasem, měla jste to zaplacené do jedenácti dopoledne a teď je jedna hodina po půlnoci. Ano, odvětí kurva, trochu jsem se zdržela. Co jsem dlužná? Rozdíl dělá sto třicet šest korun, řekne Špáršvajn. Tak moc? vydechne kurva. Ano, řekne on, Špáršvajn, vítězoslavně a odrecituje ceník. A nešlo by to nějak udělat? zeptá se kurva s hranou naivitou. Špáršvajn ji beze slova ukáže na přívěs. Blondýna se koketně usměje, vystoupí z auta a vyzývavým houpavým krokem kráčí na dlouhatánských nohách před Špáršvajnem. V přívěsu se zamknou a divoce souloží. On, Špáršvajn, si s ní může dělat, co ho jen napadne. Prostitutka odejde z přívěsu až nad ránem. Po čtyřech. Celé tělo ji bude bolet. A navíc bude až po uši zamilovaná do hlídače parkoviště. Začne se rozvíjet románek. Špáršvajn se zasnil. Jojo, to by bylo hezké. Jenže prostitutka k němu nikdy parkovat nepřijede. Všechny se nechávají rozvážet taxíkem. A i kdyby, on, Špáršvajn, ví, že kdyby tato situace nastala, prostitutka by raději zaplatila. Co je pro ni sto třicet šest korun? Ani on, Špáršvajn, by neodolal a raději by si vzal peníze. Kolena nekolena. Stehna nestehna. Ptáka si může vyhonit, ale peníze mu nedaruje nikdo. Cikáni z pasáže se v létě dozvěděli, kolik tlustý hlídač vydělává. Parkoviště bylo pořád plné a Špáršvajn nikoho nepustil pryč bez zaplacení doplatku za prodloužené parkování. Jednoho horkého dne za ním přišli. Po pár obligátních úvodních větách přešel Berki k jádru věci. Ty jsi tady často až do noci, co? zeptal se. Ostatní cikáni stáli opodál ve stínu platanu a ovívali se novinami. Ano, řekl Špáršvajn. A to hlídáš, nebo spíš? vyzvídal Berki dále. Hlídám, prohlásil Špáršvajn sebejistě. Berki přikývl, jako by se byl dozvěděl fakt, který mu je už dávno znám, o kterém nepochybuje a který si chtěl ověřit jen kvůli ostatním. Takže i v noci vybíráš, co? Pochopitelně, odvětil Špáršvajn a mimovolně pohladil červenou vyběrčí tašku, která mu visela na břiše. Ale nehlídáš! vítězoslavně se zasmál Berki a ostatní cikáni s ním. Smál se i Špáršvajn, protože neměl ani potuchy, o co cikánům jde. Minule jsme se na tebe byli podívat, pokračoval Berki. V noci. Chrněl jsi. Občas si zdřímnu, připustil Špáršvajn. A co kdyby ti v té době někdo něco ukradl? udeřil Berki. To nepřichází v úvahu, řekl Špáršvajn. Já mám takový spánek, že… Nemáš, nesouhlasil Berki. Pokynul mladému cikánovi a ten vytáhl zpoza pestré havajské košile dva stěrače. Podívej se, řekl Berki, tohle jsme ti vzali včera v noci. Vracíme ti to. My jsme dobří cikáni. Když zase přijede ten Jugoslávec z Vídně, ten v tom oranžovém opelu, vrať mu to. Chtěli jsme tě jen vyzkoušet. Špáršvajn se díval jako praštěný pytlem. Ještě že si toho Zdravko G. nevšiml! Cikáni si vychutnávali hlídačovy rozpaky. A teď si představ, pokračoval Berki, že by ti tady někdo v noci z pátku na sobotu očesal všechna zaparkovaná auta – antény, stěrače, ozdobné poklice. Co bys dělal? Špáršvajn zaraženě mlčel. Naštěstí, zdůraznil Berki, naštěstí jsme tady my, dobří cikáni. My ti v noci parkoviště pohlídáme. Pochopitelně se s námi budeš muset podělit o tržbu. My víme, kolik tady vyděláváš. Berki vyslovil přibližnou sumu, a než mohl Špáršvajn žasnout nad přesností cikánova odhadu, pokračoval: Dáš nám, řekněme, třetinu. To je fér, ne? Co? užasl hlídač. Vy chcete… vy chcete třetinu z mých peněz? Nic nechápal. Mýlíš se, řekl Berki a ostatní cikáni pod platanem souhlasně pomrkávali, přikyvovali a ovívali se novinami. My chceme jen naše peníze, ty, které si vyděláme statečným hlídáním tvého parkoviště. I život ti můžeme zachránit. Co když v noci půjde okolo nějaký zlý cikán? Nemůžeš vědět, co ho napadne. Vezme benzín, zápalky a škrt, shoříš zaživa i s přívěsem. Když se s námi rozdělíš o peníze, budeme tě chránit. My jsme dobří cikáni. Na nás se můžeš spolehnout. Špáršvajn už dále nechtěl poslouchat. Naštvaně poslal cikány ke všem čertům. On, Špáršvajn, si to tady uhlídá sám! Nikoho nepotřebuje. Cikáni si ho klidně, skoro lítostivě přeměřili. Dobře tedy. Oni, dobří cikáni, mu chtěli jen pomoci. Aby potom nebyl překvapený! V noci si Špáršvajn uvařil silnou kávu a rozhodl se být vzhůru. Přísně vykukoval z okna. Okolo půlnoci mu však spadla hlava a usnul na židli. Do rána zlí cikáni ukradli stěrače, antény a poklice ze všech zaparkovaných aut. Špáršvajn zkameněl. Dobří cikáni měli pravdu! Naštěstí si nikdo ze zákazníků ráno žádné ztráty nevšiml. Všichni spokojeně odešli, příjemně rozptýlení vzpomínkami na levné slovenské kurvy. Špáršvajn si oddechl. Kdyby někdo přišel s dodatečnou reklamací, poslal by ho do řiti. Dodatečné reklamace se nepřijímají! To by taky bylo, aby on, Špáršvajn, platil za škody, které se zákazníkovi mohly přihodit kdekoliv jinde! Na ulici, na jiném parkovišti a tak. To, jak lehce Špáršvajn vyklouzl z naoko zoufalé situace, mu dodalo odvahu. Když se znovu objevil Berki, hlídač parkoviště ho vyhodil, sám překvapený svou smělostí. Strach o peníze ho zbavil strachu z cikánů. Nejbližší víkendovou noc hlídač opět tvrdě usnul, tentokrát po ještě menším přemáhání. Spal tvrdě, rozvalený bez kalhot na úzké posteli. Proto neslyšel zvuk motoru a ani neviděl světla na parkovišti. Někdo chodil okolo boudy. Nějaké hlasy se polohlasně bavily. Potom se ozval kovový zvuk a přívěs se zachvěl. Špáršvajn se nevzbudil, ani když neznámé auto přidalo plyn. Pohnul se pomalu dopředu a s ním se pohnul i jeho přívěs. Špáršvajn tvrdě spal, i když se začal pomalu pohyboval po děravých ulicích města, i když opustil poslední pouliční lampy a po tmavé výpadovce se rozjel směrem na jih. Právě naopak. Monotónní zvuk motoru a houpání ho uspávalo, takže se propadal čím dál tím hlouběji do říše snů. Probral se okolo šesté ráno. Se zavřenýma očima přemýšlel, proč neslyší zvuk ranních tramvají jezdících okolo hotelu Ambassador. Ani auta neuháněla po frekventované hlavní cestě, ani hlasy chodců nezněly za tenkou papundeklovou stěnou přívěsu. Špáršvajn vyletěl z postele. Rozrazil dveře přívěsu a zkameněl. Přívěs stál opuštěný uprostřed žlutého řepkového pole. Jediný zvuk, který se ozýval, bylo škodolibé trylkování skřivánka na modrém nebi. Brzy se k němu přidal Špáršvajnův divoký křik plný nenávisti, nemilého překvapení a strachu z neznámého prostředí. Až o dobrý týden později se Špáršvajnův přívěs vrátil na své místo před hotel Ambassador. Když se Berki přišel zeptat pohublého hlídače, co mu zase ti zlí cikáni vyvedli, hned dostal první splátku. Věděl jsem, že se bez nás neobejdeš, řekl Berki, když si ukládal tisícovky do peněženky. My dobří cikáni, tě budeme chránit. Nás se zlí cikáni bojí! A tak se Fredy Špáršvajn a dobří cikáni stali přáteli na život a na smrt. Rácz taky potřebuje peníze, hodně peněz. Každý večer si je přepočítává. Je to milý obřad. Těší se na něj celý den. Někdy přepočítává i dvakrát za sebou, jen tak pro radost. Svatba s Eržikou je pro něj už jen mlhavým neurčitým cílem v daleké budoucnosti. Nemyslí na to. Šetří na ni už jen ze zvyku. Jeho mysl teď zaměstnává jen jedna žena – Silvie. Úplně ho zblbla. Žárlí na ni, nenávidí ji. Ví, že je kurva, a to ho mučí. Pokaždé když k němu přijde, chtěl by čichem postřehnout nějaké stopy po cizích mužích. Občas se neudrží a jednu jí vrazí. I dvě. Silvie mu nic nezůstává dlužná. Je naštvaná a uštěpačná. Chce stále víc a víc. Na druhé straně jí leze na nervy, že s Ráczem se dá bavit jen o jeho kšeftech a penězích. Nemá žádné koníčky. Ven, do města, Rácz nechodí. Dobře se cítí jen v kotelně a v hotelu, v montérkách a v bagančatech. V okruhu, který dokonale zná a v kterém ho sotva něco dokáže překvapit. Za ty peníze se to však dá přetrpět, řekne si pokaždé Silvie. Jen kdyby nebyl takový divoký a surový. Z někdejšího skromného a omezeného chlapce se stal samovládce. Na tváři má neustále samolibý panovačný úsměv. Všichni před ním poklonkují. Líbí se mu to. V poslední době si zvykl mluvit sám o sobě ve třetí osobě. Rácz si to nepřeje, Rácz nikdy nepůjčuje, Rácz to, Rácz ono. Ji, Silvii, si vždy bere bez kousku citu, bez něžnosti. Nakonec, to by bylo to poslední, co by ji, Silvii, mrzelo. Je už zvyklá na všelijaké zacházení. Rácz to však všechno dělá bez duše, bez nejmenšího půvabu. Bere si ji, jako kdyby doma, na vesnici, sedlal nebo zapřahoval kobylu. Občas ji kousne. Sem tam ji udeří pěstí. Když je hotový, odvalí se a kouří. U nikoho jí to tak neleze na nervy jako u topiče. Tak ať tedy platí! Rácz se jí nedokáže vzdát. Eržika ustoupila do pozadí. Už si ani nepamatuje, jak vypadá. Stala se bezbarvou, vybledlou fotografií se jménem, ale bez tváře. Existuje pro něj jen v dávné minulosti a v neurčité budoucnosti. Rácz ví, že Silvie ho nemá ráda. Štve ho to. Mstí se. Naštvaně ji štípe. Je přece jeho, Ráczovým, majetkem. Vlastnictvím. Tak jako ten kartón amerických cigaret na otřískaném a rozviklaném stole. Dobře ví, že Silvie své neustálé ponižování snáší jen kvůli jeho, Ráczovým, penězům. Navzdory tomu však pociťuje výčitky svědomí, když ji udeří. Bez váhání sahá po penězích, aby ji odškodnil. Silvie před údery ani neuhýbá. Ví, že čím víc jí ublíží, tím víc je potom rozlítostněný a tím víc vysolí. Když si Rácz přeje, aby křičela, křičí. Když chce, aby držela hubu, mlčí. Topič žárlí. Nepřeje si, aby chodila s jinými muži. Copak ti Rácz dává málo peněz? křičí. Copak tě Rácz sám neudělá? apeluje na její ženství. Nad tím se může ona, Silvie, jen zasmát. Ještě s ním nepocítila rozkoš. Ani tenkrát úplně poprvé. Je to něco, co se kolem ní ani nemihne. Ale to přece není účel. Silvie musela přerušit všechny své předcházející styky. Musela se vzdát i stálých zákazníků. Rácz ji sleduje celé dny. Silvie má strach, co řekne, až se tady zjeví Zdravko G. Ale ten naštěstí nepřijíždí. Občas má Silvie pocit, že se z toho všeho zblázní. Vždy znovu a znovu se utvrzuje v tom, že z Rácze vytáhne co nejvíc peněz, a až bude mít dost, vykašle se na něj. Až bude mít dost peněz nebo až se jí topič definitivně zhnusí. Silvie ví, že peníze od Rácze jsou těžce vydělané. Ještě jich nemá dost. Rácz platí dobře. Silviin ustálený životní styl je teď postavený na hlavu. Z předešlého života jí zůstaly jen dopolední zkoušky a večerní vystoupení. Její podnájem na druhém konci města po většinu týdne zeje prázdnotou. Tráví čas s Ráczem, nechá ho na sobě souložit, poslouchá jeho řeči a zlostné výlevy. Jako pasivní divačka se zúčastňuje jeho obchodů. Náhle se jí všechno zhnusí. Nikam nechodí. Celé dny proleží doma a dívá se do stropu. Nebo sedí u okna a pozoruje děti, které si hrají na pískovišti. Sem tam ji přijde navštívit Edita a obeznámí ji s novinkami. Byl tady Zdravko G. Ptal se na ni, na Silvii. Když se dozvěděl, že má náhradní volno a je pryč, sbalil Vandu-Tiráčku a strávil s ní celý víkend. Předevčírem byla velká razie. Sbalili hodně veksláků. Prý je udali cikáni. Berki však tvrdí, že to není pravda. Silvie poslouchá jedním uchem tam a druhým ven. Když Edita začne dotírat, vstane a zamkne dveře, aby dovnitř nevběhla domácí. Pokorně se nechá vysvléct a položit na postel. Se zavřenýma očima se poddává přítelčinu laskání. Po chvíli sama ožije. Změní polohu a opětuje Editiny něžnosti. Obě jsou hotové najednou, netrvá to dlouho. Jindy Silvie leží a přemýšlí, jak by unikla Ráczovi. Ví, že topič sem pro ni nikdy nepřijde. Nebojí se tedy, že by sem jednoho dne vtrhl, chytl by ji za ruku a odvlekl k sobě, do hotelu Ambassador. Silvie se bojí sebe samotné. Ví, že nikdy neodolá penězům. Jsou pro ni tou největší hodnotou. Ještě nikdy ji nezklamaly. Tak to je a tak to bylo od té doby, kdy se Silvie jako školačka nechala za pětikorunu osahávat staršími spolužáky, aby si přilepšila ke skromnému kapesnému od rodičů. Osahávat ještě pořádně nebylo co, ale chlapce vzrušovalo už jen pomyšlení, že vůbec můžou osahávat. A dnes to tedy dotáhla až sem. Labutí jezero se nekoná. Rácz pro ni opravdu nemusí chodit. Rácz si klidně a bez mrknutí oka počká, dokud ona nepřijde sama. Rácz počká s úsměvem. Jednou v noci se Rácz na lavici probudí. Slyší tichý šramot. Chvíli leží a poslouchá, potom vstane, chytne pohrabáč a jde za hlukem. Od té doby, co má v kamrlíku hodně peněz a zboží, dává si pozor. I mříže nechal všude udělat. Ďula sehnal svářeče. Když vejde do tmavé chodby, vyřítí se naproti němu dva neznámí, tělnatí chlapi. Zápas je krátký. Astmatičtí vetřelci nemají šanci proti pohyblivému hranatému topiči, který se zatrpkle bije a nemilosrdně brání své věci. Pěstmi oba tlusťochy srazí na zem. Leží natažení, se zavřenýma očima. Pevně je sváže telefonním drátem a s velkou námahou odtáhne do kotelny. Až tam si je lépe prohlédne. Jejich tváře jsou mu známé, jsou to dva cikáni z pasáže. Štiplavými fackami je probere k životu. Přestanou dělat mrtvé a nejistě pokukují po Ráczovi. Topič začne s výslechem. Vyhrožuje jim doběla rozžhaveným pohrabáčem. Co tady hledali? Jeden z cikánů si olízne rty. Oni, dobří cikáni, šli z baru Ambassador a spletli si cestu. Zabloudili. Ano, nějak jsme se ztratili, přidá se druhý cikán. Kde to vlastně jsou? Rácz vytáhne pohrabáč z kotle a ledabyle přejede prvnímu cikánovi po kožené bundě. Kůže zasyčí, kouří se z ní. Ježiš, co to děláš? zařve cikán. V kotelně je cítit spálenina. Tu bundu to nepálí, řekne Rácz, ale tebe to bude bolet. Ano, oni, cikáni, přišli krást, připustí Berki. Doslechli se, že topič schovává hodně peněz, zlata, šperků a jiné hezké a užitečné věci. On, Berki, si vůbec neumí vysvětlit, co je to napadlo. Teď ale, když se čestně přiznali, měl by je už topič propustit. Kdo jim řekl, že u něj, u Rácze, je schované zlato a valuty? Rácz se rozzuří. Na to, prosím pěkně, oni, cikáni, odpovědět neumí. Nikdo jim to neřekl. Všeobecně se to říká. Všichni Rácze uznávají. Všichni ho považují za bohatého a mocného pána. Všichni mu jsou naklonění. Berki si neumí vysvětlit, jak je možné, že oni, cikáni, se mohli rozhodnout udělat něco takového. Ozve se Šípoš, na svou obranu může říci jen to, že má sviňský charakter. Oba cikáni začnou přísahat, že v životě už nebudou krást. I s kšeftováním chtějí přestat. Oba si prý hned, jak je propustí, najdou práci a začnou normálně žít. Berki by šel při zaměstnání i studovat. Pod hrozbou pohrabáčem ztichnou. Rácz se sadisticky vyžívá v jejich strachu. Je citlivý na svůj majetek. Na jmění, které si dosud nashromáždil svým umem a těmahle dvěma rukama. Ví, jak by mohl svou činnost rozšířit a majetek rozmnožit. V kotelně je mu už těsno. Musí vystoupit na povrch zemský, vniknout do kruhů okolo hotelu Ambassador. Topení je mu už na obtíž. On, Rácz, potřebuje někoho, kdo by ho v kotelně zastoupil. Po dobrém, nebo po zlém. Oba cikáni horlivě přikyvují: Chytře mluví. Když se však dozví, že to budou oni, koho si Rácz vybral na zastupování, leknou se. Šípoš má nemocné plíce a ledviny. Nesmí zvedat těžké věci. Berki je zase na hlavu a na záda. Občas dostává záchvaty. Hlavně když něco dělá. Rácz křikne. Zvedne pohrabáč. Cikáni zmlknou. Souhlasí. Ať je velevážený pán propustí. Půjdou se rozloučit se svými ženami a dětmi, sbalí se a za chvíli jsou zpět. Rácz se výhružně nafoukne. Copak si cikáni myslí, že on, Rácz, je nějaký hlupák? Mohl by čekat! Ne! Žádné dojemné scény, loučení a tak! Hned teď tady zůstanou, z fleku. Dostanou krátké školení a můžou pracovat. Když něco pokazí nebo zanedbají, on, Rácz, je po jednom bude mučit žhavým železem. Takové mučení si na ně vymyslí, jaké ještě nikdy nikdo nevymyslel. S ním ať si nezahrávají, nebo budou umírat dlouhé dny! Jejich vytí a bolestné stony bude slyšet až do hotelu! Cikáni se bojí bolesti. Už mlčí. Rácz ví, že nikdo z jejich soukmenovců je nebude hledat. Nikomu nebudou chybět. Všichni si budou myslet, že Berkiho a Šipoše chytl stesk a na pár týdnů zmizeli někam na východ, do cikánské osady k příbuzným, pít dřevěný líh a vysedávat v klobouku za stolem uprostřed živého ruchu tábořiště. Cikáni to taky vědí. Soukmenovci jim odtud nepomůžou. Nenapadne je, že oni, Berki a Šípoš, jsou uvězněni necelých sto metrů od pasáže. Rácz jim slíbí malé kapesné – když budou poslouchat. Rozváže je. Cikáni stojí a třou si zápěstí. Bojí se výbušného topiče, který by je hravě přepral. Jsou nemotorní a nešikovní. Neměli by tolik jíst. Rácz neztrácí čas. Hned začne s ostrým výcvikem svých otroků. S ventily nesmějí hýbat. Budou jen přikládat. Tlak páry nesmí překročit patnáct atmosfér. To je potud, hle. On, Rácz, je bude chodit každý den kontrolovat. Jídlo jim přinese vždy ráno. Musí jim vydržet do druhého dne. Ale ať se cikáni nebojí, jídla bude dost a dobrého. Záchod je na konci chodby. Možná trochu zhubnou, ale jim to jen prospěje. Ať se nepokouší utéct. Všude jsou důkladné mříže. Komín je úzký. Rácz jim ukáže, jak se přikládá i jak se vybírá popel. Je hrdý na svou vynalézavost. On, Rácz, je moudrý! Takto to zařídit! Teprve teď, když bude volný a nebude mít stále na krku smradlavou kotelnu, až teď to rozjede! Ovládne ho rozmarná nálada. Přísně křikne na cikány a vzápětí se na ně dobrácky usměje. Zahrozí pěstí a hned na to jim nabídne pálenku. Skotskou. V lahvi je už jen zbytek, cikáni si ho mohou nechat. Dá jim najevo: když ho budou poslouchat, bude k nim on, Rácz, férový. Když ho naserou, nikdy se odtud nedostanou. Venku pomalu svítá. Rácze přešlo spaní. Vytáhne kufr a pomalu do něj naskládá své věci pro každodenní potřebu. Cikáni nespokojeně a bojácně mumlají. Lopaty se jim zdají těžké. Kolečka trakaře zase nesnesitelně skřípou. Hned ráno se Rácz přestěhuje do hotelu. Recepční mu přidělí apartmán s výhledem na řeku. Ráczovi se tam líbí. Postel je měkká, voní čistotou. Rácz si na ni lehne, ale nohy v bagančatech spustí na koberec. Po chvíli oddechu ze sebe shodí zauhlené montérky. Osprchuje se. Potom se obleče do nových šatů, které si s sebou přinesl zdola. Jsou to volné, křiklavě oranžovo-zelené módní tepláky s bundou. Na zádech se skví nápis AMERICAN FOOTBALL. Látka je lesklá, příjemná na omak. Kožené šněrovací adidasky sahající skoro do půli lýtek uhrančivě voní novotou. Jsou mu o dvě čísla větší, ale Ital, který mu je dal jako poplatek za teplo, říkal, že tak se to nosí. Tak je to v módě. Rácz vstane a přejde k zrcadlu. Vlasy na kulaté hlavě mu už trochu porostly. Velké uši působí rušivě. Oběma rukama si je přitiskne k hlavě. Na chvíli se zaposlouchá do šumu vlastní krve. Ještě před půl rokem jezdil s traktorem po rodné hroudě, napadne jej. Teď by jeho, Rácze, měl vidět starý Kišš. Na chvilku pocítí i nenávist k řezníkovi, jeho dceři a vůbec. Někdo zaklepe na dveře. Číšník. Dotlačí podnos na kolečkách. V oroseném stříbrném kbelíku leží v ledu lahev Moët et Chandon. Pozornost od provozního, řekne číšník a čeká. Rácz si domyslí, že asi čeká na spropitné. Rácz se ještě nevybalil, řekne mu. Ještě nemá nic. Příště. Zmiz… Číšník uctivě vypochoduje. Tváří se zklamaně. Venku fouká vichřice. Všechno je zapadané sněhem. V hotelu je však příjemné teplo. Cikáni topí ostošest. Ředitel se toulá po chodbách. Hádá se sám se sebou. Zmítá jím zimnice. Už se neohřeje, ani když se přitiskne k rozpálenému elektrickému vařiči. I doma je zle. Ženin milenec se nastěhoval do jeho postele, nosí jeho pyžama. Češe se podobně jako on, ředitel. Sedává v jeho, ředitelově, oblíbeném křesle. Ředitel musí spát v kuchyni na židlích, které si postaví do řady, jednu vedle druhé. Se slzami v očích poslouchá skučení a přidušené výkřiky své ženy a divoké vrzání postele. Někdy i dlouho do noci. Jednou přijde domů a najde vyměněný zámek. Naštve se a bouchá, kope do dveří. Dveře se otevřou a zjeví se ženin milenec. Praští ředitele pěstí do tváře a potom ho shodí ze schodů. Ředitel si v té rychlosti stihne všimnout, že milenec si nechal narůst jeho, ředitelovy, vousy. Nastěhuje se do hotelu. Recepční mu odmítne dát pokoj. Ty časy už skončily, tvrdí tvrdohlavě. Zkuste kamrlík na metly a vědra. Na každém poschodí je jeden takový. Klíče má uklízečka. Ať na ni ředitel počká. Každou chvíli může přijít. Ale nemusí, dodá recepční škodolibě. I kdyby to s tím kamrlíkem vyšlo, pokračuje, musel by v něm ředitel spát ve stoje. Jako ve výtahu, porovná pohotově a vesele recepční. Kdysi ředitel i jemu sáhl na peníze. Usmívá se. Kdyby si ředitel chtěl lehnout, nohy by mu trčely na chodbu. To je nepřípustné. Navzdory všemu jsme ještě pořád interhotelem, zdůrazňuje recepční. Nemůžeme si dovolit takové výstřednosti. Co by na to řekli zahraniční hosté? A vůbec, recepční je netrpělivý. Plácačkou na mouchy jemně naznačí řediteli, aby se tak křečovitě nedržel recepčního pultu. Zůstanou na něm mastné otisky. On, recepční, si to nechce rozházet. Politika ho nezajímá. Neví, co má ředitel s Ráczem. Teď je tady však pánem topič. On, recepční, už přežil více takových šéfů. Chce přežít každého. Má ženu a děti a tak dále. Rácz má oči všude. On, recepční, musí požádat ředitele, aby ho už dále nekompromitoval a zmizel. Má přece kancelář, tu mu nikdo nevzal! Za poslední peníze si ředitel koupí horolezecký jehlanovitý stan a rozloží si ho v pracovně. Je to otázka přežití. Ve stanu teď tráví většinu času. Zpráva o Ráczově nastěhování do hotelu s ním otřese. Vyleze ze stanu a zamyšleně hledí přes okno. Křížem přes dvůr kráčí Ďula s jídlonosičem v jedné a bochníkem chleba v druhé ruce. Zastaví se u zamčených dveří do kotelny a hledá klíče. Ředitel si už zvykl na ustavičnou zimu. Na vařiči se vaří sytá zeleninová polévka. Ředitel do ní dal vařit zeleninovou nať a slupky ze zeleniny, které dnes vyhodili kuchaři do popelnic. Polévka, to je teplo a vitamíny. Ředitel se teď bojí chodit do restaurace nebo přímo do kuchyně prosit o stravu. Nebyl tam od té doby, kdy mu hlavní kuchař řekl, ať se jde nažrat někam jinam. Že hotelová kuchyně není vývařovna Armády spásy. Plat mu nějak zapomněli vyplatit. Je bez peněz. Všechno utratil za stan. Naštěstí kontejnery na vnitřním dvorku jsou štědré. Minule našel celý bochník chleba. Byl celkem dobrý, jen trochu oschlý. Ředitel pevně věří, že jeho postavení je jen dočasné. Přinejmenším mu žena a její milenec odpustí a bude se k nim moci vrátit. Vrhne se k hrnci a lačně chlemtá hustou tekutinu. Polévka ho aspoň trochu zahřeje. Ředitel se obezřetně chrání před zmrznutím. Bohužel, oheň si ve své kanceláři rozdělat nemůže. Stěny, které si dal kdysi za šťastnějších dob obložit mahagonem, by vzplály raz dva. Ředitel vypije polévku a podél stěn, tak, aby ho nikdo neviděl, si jde na toaletu vymýt hrnec. Opatrně našlapuje v neforemných sněhulích. Silné oteplovačky šustí. Ředitel si zpívá, aby se nebál. Když se vrátí do kanceláře, vypije horký čaj. Rozpláče se. Slzy mu hned mrznou na tvářích. Ještě pořád se však cítí ředitelem hotelu, a tak se vydá na obchůzku. Jako velký nafouklý sněhulák se vleče po chodbách a zpívá smutné písně. Nikdo ho už nerespektuje. Nikdo nemá zájem o jeho rady, a už vůbec ne o příkazy. Každý se bojí, aby ho v ředitelově společnosti neviděl Rácz. Nebo někdo, kdo to Ráczovi prozradí. Rácz má všude své lidi. Teď je tady pánem. Když opustil kotelnu a přestěhoval se do apartmánu, dal dostatečně jasně najevo, o co mu jde. Ředitele tady už jen trpí. I hosté. Pro ty pravidelné je politováníhodným chudákem. Pro ty nové zase divnou tragikomickou figurkou, kterou je možné kdykoliv ve dne v noci potkat na tmavé hotelové chodbě.