Edinburgh město literatury
V Edinburghu byla zima, ale v souhrnu bylo nakonec počasí lepší než předpověď, která naznačovala, že by mělo pršet v kuse celé čtyři dny, které jsem tu strávil. Být ovšem v Edinburghu meteorologem je asi složitější, než dělat tu spisovatele. Vítr je tu naprosto nevyzpytatelný, zatímco pisálkům se tu nějak historicky daří, což bude nejspíš i důvod, proč získal právě skotský Edinburgh jako první město na světě UNESCem krytý status „city of literature“. Narodili se tu Walter Scott, Robert Louis Stevenson, Arthur Conan Doyle, James Boswell, David Hume, Irvine Welsh, Ian Rankin zde studoval, Robert Burns tu má veliký památník a J. K. Rowlingová tady napsala první čtyři knihy Harryho Pottera… Takže i ta Evropská literární noc, kterou jsem tu 15.5. absolvoval po boku jedné maďarské a jedné skotské spisovatelky, byla fajn. Jelikož jsem se ale na ostrovy vrátil po více jak deseti letech, užíval jsem si hodně i všechny ty drobnosti, pro které mám Angličany – a teď tedy už i Skoty – tak rád. Nemůžu si pomoct, ale jeden z nejviditelnějších rozdílů mezi tímto a naším světem je přístup k starším a i jinak „znevýhodněným“ lidem. Mohl bych to popsat na řadě odpozorovaných detailů, ale použiji jen jeden: v jediném velkém nákupním centru v Edinburghu obsluhovala v oddělení nábytku a bytové konfekce elegantní, více než padesátiletá paní… na vozíku. Krásné domy, velice milé hospody a Arthur’s Seat za městem, to všechno jsou věci, pro které stojí za to do Edinburghu vyrazit – zvlášť když tam lítá přímá, levná linka z Prahy – ale mně nějak nejvíc holt utkvěla ta paní. A každý, kdo tyto stránky navštěvuje pravidelně, ví, že nejsem žádná stará sentimentální… víte co. Ledaže bych se jí pomalu stával.