Rivers of Babylon II. (4. část)
Voulkovy lampy se staly ve Spojených státech obrovským hitem a brzy začaly chodit objednávky i ze starého kontinentu. Martin musel přijmout nové zaměstnance a sám nevěděl, kde mu hlava stojí. Brzy odebírala Evropa třetinu produkce společnosti Fine Art Lamps. Doprava, i když lodí, a tedy relativně levná, však dost nepříznivě ovlivňovala cenu Voulkových lamp na evropském trhu, a tak bylo nutné vymyslet řešení. Martinovi bylo jasné, že když odpadne doprava, bude moci lampy v Evropě prodávat levněji, a konkurenci tak odsune na druhou kolej. Právě tehdy došlo v Martinově staré vlasti k politickému převratu, který smetl bolševiky. Martin s napětím sledoval události na druhém konci světa, často se celé hodiny nehnul od televize a díval se na zpravodajství CNN. Bože! říkal si a štípal se do tváří. Tak přece se toho on, Martin Voulek, dožil! Edna chápala jeho rozrušení a držela ho za ruku. Jen aby to bylo dobré i pro Slováky, dělal si starosti Martin. Jestli nás zas ti Čehúni neojebou! Co máš proti Čechům? zeptala se Edna. Vždyť i Havel je Čech. I ty jsi přece Čech. Ne, moje milá! ohradil se Martin. Já jsem Slovák. Slovák, boha tam! Rozumím, řekla Edna. I ve Španělsku žijí Katalánci, Kastilci, Baskové, Galicijci, a všichni jsou Španělé, ne? Ale já nejsem Čech, tvrdil Martin. Já jsem Slovák. Nepocházím z Česka, ale z Československa. Rozumíš? Z Česko… Slovenska! Rozumím, řekla Edna. Takže jsi Čechoslovák. Žádný Čechoslovák, odpověděl Martin. Slovák. Rozumím, řekla Edna.
Siegfriedu Heiligovi je asi čtyřicet let a bydlí ve východním Německu. Není se co divit; je východní Němec. Bývalý člen SED, úsekový důvěrník. Spolupráci s tajnou policií Stasi mu nikdo nedokázal, dokumenty naštěstí shořely a s nimi i dopisy, ve kterých udával lidi ze své dílny. Zatím je ještě mistrem v jakési napůl zřícené továrně na exhaláty, brzy však bude nezaměstnaný. Mohou za to gastarbajtři a azylanti. Po zániku NDR se Siegfried Heilig rychle přeorientoval; stal se sympatizantem pravicových proudů: za všechno jsou zodpovědní cizinci, ale hlavně Rusáci. Až teď začal Siegfried Heilig vnímat své ponížení z toho, jak mu celý život někdo sral na hlavu a on jen pokorně držel a ještě se při tom šťastně usmíval. Dodatečně pociťované ponížení je tou nejhorší věcí na světě; plodí nepřekonatelnou nenávist vůči všem okolo – vůči ponižovatelům i vůči spoluponíženým. Naštěstí, Siegfried Heilig byl odjakživa příliš velký zbabělec na to, aby svou nenávist projevoval jinak než silnými řečmi a velkoněmeckými pózami. Dokonce i podpalování azylantských útulků se účastnil jen zprostředkovaně, přes televizní obrazovku, i přes to, že rušné ohnivé večírky se odehrávaly přímo v jeho městečku, o tři čtyři ulice dál. V pompézním gestu svého rozchodu s minulostí spálil Siegfried Heilig svoji svatební fotografii; se ženou se brali oblečeni ve stejnokrojích FDJ. Své účty s bývalým Sovětským svazem si Siegfried Heilig po sjednocení Německa vyrovnává tak, že večer co večer společně s několika podobně diagnostikovanými sousedy, mohutnými, ruměnnými, plavovlasými a vousatými, číhá na dvoře za kontejnery na ruské vojáčky, kteří je v rámci svých protekčních vycházek chodí vybírat (stejně jako desítky jiných ruských vojáků desítky jiných kontejnerů). Když vyhladovělí a promrzí vojáci v obrovských brigadýrkách a smradlavých holínkách strčí ruce do odpadků, aby našli zbytky jídel a pochoutek, vyhozené oblečení a průmyslové zboží, Siegfried Heilig nebo někdo z jeho soukmenovců vyskočí zpoza kontejneru a prudce zaklopí víko, čímž Rusům přivře špinavé ruce. Tento bolestivý klavírní efekt vždy Rusy tak vyleká, že jen co si vysvobodí potlučené končetiny z kontejneru, rozběhnou se s bolestivým a vylekaným zavytím pryč za hurónského řehtání veselých a sympatických Němců. Siegfried Heilig se pokaždé vrací nahoru k ženě rozehřátý kmínkou a slastným pocitem zadostiučinění, že dělá něco pro velkoněmeckou otázku a nastolení nového světového pořádku. Siegfried Heilig je mohutný, s ruměnnou tváří. Pod nosem má světlý knír, ne jako Hitler, ale jako všichni tlustí němečtí turisti. I Siegfried Heilig je tlustý německý turista. Jeho žena ho skvěle doplňuje; je to vysušená blond tříska s vybledlými řasami, maskulinními rysy obličeje a studenýma modrýma očima. Ve svém wartburgu pravidelně jezdívali na Balaton a občas i do Bulharska. Po sjednocení Německa si vyměnili bezcenné dederonské peníze za tvrdé marky v poměru 1:1 a v létě vyrazili ještě s jednou spřátelenou a jim k nerozeznání podobnou rodinou do Španělska. Po celé dva týdny v Lloretu de Mar museli bývalí dederoni bojovat s drsným pocitem méněcennosti vůči svým soukmenovcům, kteří měli to štěstí, že se narodili o kousek západněji či jižněji. Muži to řešili opíjením se, mužným sborovým zpěvem, nočním hajlováním a močením přes zábradlí balkonu pokoje v hotelu Frigola. Jejich ženy zase zatrpkle sevřenými ústy, ostentativním utíráním příborů a sklenic ubrouskem před obědem či večeří a kverulantským proháněním hloupých, špinavých, líných, namyšlených a skrz naskrz méněcenných španělských číšníků. Číšníci se tím mezi sebou tajně bavili; neomylně a na první pohled rozeznali bývalého dederona od zápaďáka. Ani nemusel otevřít pusu. Po španělské epizodě se Siegfried Heilig i jeho žena rozhodli v dalších letech využívat raději pohostinnosti Maďarska a Bulharska. Tam se přece jen cítili pány víc než ve Španělsku, kde byli pány jejich soukmenovci ze západního Německa. Ve východní Evropě se naši dederoni ještě pořád mohli cítit jako páni. Před jejich markami se klaněl každý, s kým přišli do styku. A když pak navíc svůj prdící Wartburg nahradili Volkswagenem Golf s katalyzátorem a charakteristickou dederonskou espézetku vyměnili za spolkovou značku, jejich sebevědomí vyrostlo do nebe. Siegfried Heilig a jeho žena jsou bezdětní. Několik umělých přerušení těhotenství v mládežnických letech způsobilo, že Heiligova žena zůstala bez šance počít a donosit plod. Často, hlavně teď, když se jí prohloubily přísné vrásky kolem úst, to Siegfriedovi Heiligovi vyčítá – i přesto, že on je spoluzodpovědný jen za poslední tři výškraby. (A o jednom ani neví; to byla daň za mimomanželskou družební soulož s černochem ze Zimbabwe na Mezinárodním festivalu mládeže v Berlíně v roce 1973. Tehdy se novomanželům Heiligovým mohl klidně narodit mulat, ale nakonec skončil ve výlevce, rozšrotovaný na černou sračku.) I letos pojedou stárnoucí manželé Heiligovi na Balaton. Z Německa pojedou přes Čechy a Slovensko; ušetří. Na konci sezony je vše výrazně levnější a oni nemají děti, aby museli brát v úvahu prázdniny a podobně.
Paniččin muž byl bez sebe strachem; jeho žena šla nakupovat a zmizela beze stopy. Muž nervózně čekal, ale když se nevrátila do jedenácti večer, obtelefonoval všechny přátele, jestli u nich náhodou není na návštěvě. Nebyla. Přátelé pro něj měli jen obligátní slová útěchy. Kdyby něco, řekli mu skoro všichni, jsme tu pro tebe. Tím bylo řečeno: neotravuj nás, dej nám pokoj. Zmizení tvé ženy je tvůj problém. Už nám nevolej; my zavoláme tobě. Paniččin manžel to i tak pochopil, poděkoval všem a zatelefonoval na policii. Policajtům se zas nelíbilo, že je Panička pryč tak krátce. Co buntujete? zeptal se službu konající telefonista. Vždyť je pryč jen dvanáct hodin. Do rána se vám vrátí. Určitě je u někoho na návštěvě! Paniččin muž si sedl do křesla; na spánek ani pomyšlení. Hodiny odbíjely jednu hodinu za druhou, mladá žena nešla. Lahev whisky už byla skoro prázdná; Paniččin manžel se opile klátil v kožené lenošce. I v opilosti však působil uhlazeným dojmem. Nad ránem usnul těžkým spánkem, ze kterého se co chvíli vytrhával. Mladá žena nedorazila. Když v šest ráno přišel manžel na policii, zpočátku se mu nikdo nevěnoval. Všichni měli plné ruce práce. Až kolem jedenácté dopoledne se ho ujal unavený a zanedbaný úředník v saku a s cigaretou v ústech. Když se dověděl, co je důvodem mužovy návštěvy, zasmál se. Dvacet čtyři hodin není nic, řekl. Mlčky si vyslechl popis auta, ve kterém jela nezvěstná na nákup, a vzal do ruky její fotografii. Teda, řekl při pohledu na tvář mladé ženy. Pěkná kost, dodal s uznáním. Celý pookřál. Běžte domů, možná už budete mít připravenou snídani, poradil Paniččinu muži dobrácky. To víte, ženské. Něco jim přeletí přes nos a tři dny po nich není vidu ani slechu. Není důvod se vzrušovat. Ženy už jsou takové. Ale když ona to nikdy předtím neudělala, přistoupil Paniččin muž na možnost, kterou mu nabídl policista. Jednou to udělá každá, řekl policista bohorovně. Každé jednou něco přeletí přes nos. Možná jste se předtím pohádali, možná jste jí jednu… s prominutím… vrazil, ne? Manžel pobouřeně zvedl ruce: oni se nikdy nehádali! Co já vím, hádal policista. Možná si našla jiného. Ženské jsou zkrátka takové, zafilozofoval si. Bez nich je těžko, s nimi ještě hůř… Máme se velmi rádi, řekl muž důstojně. Vždyť já nic, smířlivě změnil téma policista. Já vám jen říkám, že dvacet čtyři hodin je málo. Mám své zkušenosti. Pracuji na bezpečnosti dvacet let. A mezi námi, jsem třikrát rozvedený. A co je pro vás dost? zeptal se náhle manžel. Jak to myslíte? nechápal policista. Prostě, když je dvacet čtyři hodin málo, tak co je dost? vysvětlil Paniččin muž. Policista se zamyslel. Počítám tak měsíc dva, řekl. Jednomu taky zmizela žena. Taky byl celý bez sebe, přesně jako vy. Láska jako hrom. Po dvou měsících jsme vyhlásili celostátní pátrání. No a brzy ji našli. A co myslíte, kde byla? Muž pokrčil rameny. Netušil. Ani ne pět set metrů od místa bydliště, řekl policista vítězoslavně. V lese. Někdo, vlastně jich bylo víc, to se totiž dá přesně zjistit, ji znásilnil a potom ji nahou a se zacpanou pusou zavěsil za nohy na strom. Podle patologa prý na tom stromě žila ještě dva dny. To víte, ženská. Ty vždycky vydrží víc… Ale našli jsme ji, boha! Policista vítězoslavně bouchl do stolu, jakoby chtěl podtrhnou význam svých slov. Říkám vám, občane, ženské často mizí, řekl chlácholivě. Hlavně od té doby, co ti pošahaní demokrati otevřeli hranice. Neměl bych vám to říkat, ale obchod s bílým masem kvete. Ženské od jedenácti do čtyřiceti pěti let mizí jedna radost! Kde končí? Já vám to řeknu: v tajných úchyláckých bordelech někde v Asii nebo Jižní Americe. Ale proč vás tím zatěžuju? Běžte domů a čekejte. Jestli nepřijde do pěti dní, zastavte se tu. A zachovejte klid. Důvěřujte nám! Vím, co říkám! Policejní úředník vstal a dal Paniččinu manželovi najevo, že rozhovor skončil. Paniččin manžel se zvedl a poslušně šel domů. Doma se převlékl a odešel do práce. Seděl pod ventilátorem, zády k efektním žaluziím, a přes brýle hleděl na modravou blikající obrazovku počítače. Sekretářka mu přinesla poštu. Chovala se diskrétně, zpráva o jeho neštěstí se už rychlostí blesku roznesla po celé firmě. Někteří ho litovali, jiní – ti, které při svém služebním postupu přeskočil – si škodolibě mnuli ruce. Muž zatím seděl před počítačem a uvažoval, kde udělal chybu. Ano, v poslední době se své krásné ženě málo věnoval. Byl neustále přepracovaný, už jen pomyšlení na sex mu naplňovalo údy bodavou únavou. Brzy ráno vstával a připravoval si podklady do práce, večer se vracel z kanceláře a byl rád, když se mohl na pár minut se sklenkou drinku svalit do křesla. Skoro každou sobotu pracoval a v neděli odpočíval. Zkrátka a dobře, nestál mu už. V duchu si spočetl, jak dlouho se se svou ženou nevyspal. Vyšlo mu, že to bylo ještě minulý rok. Při tomhle zjištění strnul. Hrozné, jak ten čas letí! Paniččin muž vstal, vypnul počítač, zašel za svým vedoucím, několika stručnými a vhodně zvolenými slovy mu vysvětlil situaci, vzal si tři týdny dovolenou a odešel domů. Za tři dny mu už stál, ale mladá žena nikde. Znovu se vydal na policii. Tentokrát tam byl jiný policista, prošedivělý tlusťoch s jizvou na spánku, v propocené bílé košili a s pistolí zavěšenou pod levým ramenem. Sepsal s ním protokol, prohrabal šuplík a našel Paniččinu fotku, kterou tam před pár dny uložil jeho kolega. Zahleděl se do Paniččiny tváře. Pěkná kost, řekl s obdivem a s despektem se zahleděl na muže. Měli jste v poslední době nějaké problémy nebo spory? zeptal se. Nic, zavrtěl hlavou Paniččin manžel. Měli jsme se velmi rádi, řekl a sám se zarazil, že použil minulý čas. Měli jste se velmi rádi, zopakoval policista s ironickým úšklebkem. Podívejte se, řekl. Mně je to jasné. Vaše žena buď utekla s milencem, nebo emigrovala na Západ. Neurážejte se, to je můj soukromý názor. Je sice možné, že byla unesená, vždyť jo, ale na to už byla dost stará. Obchodníci s bílým masem mají zájem o dvanáctky třináctky. Starých kurev mají, s prominutím, dost i svých. No co, zakončil policista. Začneme tedy pátrat po vozidle. To je záchytný bod. Za pár dní mladého muže vyzvedli doma a odvezli na nějaké parkoviště v centru města. Je to ono? zeptal se uniformovaný policista a ukázal na Paniččino auto, zaparkované u dřevěné stěny bufetu. Muž mlčky přikývl. Tak tady končí stopa vaší ženy, řekl druhý policista. Auto si už můžete odvézt domů. Ale nebojte se, budeme pátrat dál, dodal chlácholivě. Mladý muž naléhavě potřeboval drink. Zastavil se u okénka a koupil si deci rumu. Kopl ho do sebe. Vnitřnosti mu sevřela křeč, chvíli nevěděl, jestli s rumem dovnitř nebo ven. Zapil ho vlažnou kolou. Hej, herr! Hej, herr! pološeptem a spiklenecky ho oslovil menší muž v bílém plášti, očividně zaměstnanec bufetu. Paniččin manžel se ohlédl. Protože byl dobře oblečený, neznámý muž si ho spletl s Němcem nebo Rakušanem. Hej, herr! Gúte fikn! pokračoval muž a bojácně uhýbal očima na všechny strany. Pravou dlaní si v oplzlém gestu bouchal do levé pěsti. Fír ajne numer cén mark! Ajne nummer hundert šiling! Šéne panička, frštén? Komenzí bite! Gút sex! Manžela to přestalo bavit. Nemám zájem, řekl slovensky, zanechal překvapením a úlekem strnulého Feriho Bartaloše stát uprostřed dřevěné vesnice a znechuceně odešel.
Martinovi rodiče jsou po smrti; oba zemřeli kráce po sobě, už byl v Americe. Jediná sestra mu však žije v Liptovské Osadě. Martin si s ní sporadicky dopisuje. Jedné pěkné soboty se Martin rozhodne vykašlat se na beznadějnou papírovou válku, sedne do narychlo půjčeného favorita a vydá se na Liptov. Nejprve zajede do své rodné vsi Liptovská Lužná a chvíli tam postojí na hřbitově nad poměrně zanedbaným rodinným hrobem. Auto nechá zaparkované u kostela a projde se po vsi. Potká pár chodců, ale nikoho nepozná. Zastaví se i u rodného domu, ale v tom už bydlí nějací cizí lidé. Nakoukne pod nízkou branku, kterou si pamatuje ještě z dětství, ale z domu vyjde nějaká žena v barevných šusťákových teplácích a přísně na něj pohlédne. Martin si pomyslí, že ve vsi už nejsou původní obyvatelé; všechny domy prodali chalupářům z města. Kam se však poděli místní, to zůstane pro Martina záhadou. V Liptovské Osadě zamíří k švagrovu domu a zjistí, že v jeho přízemí je zřízeno něco mezi butikem, prodejnou aušusové neznačkové elektroniky a suvenýrů, půjčovnou videokazet a trafikou. Švagr Jano mu vyjde vstříc; poznal ho bez problémů. Hned zahuláká na svou ženu. Martinova sestra Naďa přijde a má radost. Obejme a políbí bratra. Jano zavře obchod a usadí Martina v obýváku. Martin přinese z auta dárky, které koupil v Bratislavě. Naďa představí Martinovi jeho dvě neteře, které se narodily už po jeho odchodu do Států. Pak se řeč stočí na peníze, podnikání. Jano nadává na všechno. Na vládu, na Čechy, na Maďary, na cikány, na počasí. Je zadlužený až po uši a obchodu se nedaří tak, jak by si přál. Oba, on i Naďa, mají otevřeno od rána do večera, v sobotu i v neděli, a stejně tak tak že vyžijí. Martin si je se zájmem vyposlechne a pak jim nabídne džob v Bratislavě, v připravované pobočce Fine Art Lamps. On, Martin, ví, že jeho sestra i švagr jsou spolehliví, pracovití a čestní Slováci. Teď zakládá filiálku své firmy tady na Slovensku. Potřebuje mít ve své blízkosti lidi, kterým může důvěřovat. Jano i Naďa se začnou ošívat. Oni se nechtějí stěhovat. I přes to všechno jim tu je dobře. Mají pěkný dům a jejich děti mají zdravý horský vzduch. Co v Bratislavě? Tam jezdí jen občas, pro zboží, a vždy mají zkažený celý den. Martin je chvíli přesvědčuje, ale nepochodí. Pak se ozve Jano: on, Jano, by chtěl Martina požádat o malou půjčku. Něco jako překlenovací úvěr; nemá na zaplacení faktur od dodavatelů. Martin souhlasí. On, Martin, jim nejenom půjčí; on jim ty peníze dokonce daruje! Sestra a švagr se zaradují. Ano, daruje, pokračuje Martin. Jeho podíl z peněz, které Naďa utržila za prodej domu po rodičích, bude tím darem. Zříká se ho v jejich prospěch. To je všechno, co pro ně může udělat. Peníze ani v Americe neleží na ulici. On, Martin, nezbohatl díky tomu, že by je rozhazoval napravo nalevo. A na druhé straně, i kdyby jim půjčil milion, nepomohlo by to. Člověk nemusí být velký finanční génius, aby pochopil, že by to byly jen vyhozené peníze. On, Martin, se tu trochu prošel. Na tak malou ves napočítal šest butiků a čtyři videopůjčovny. A dvě prodejny s brakovou elektronikou. Není divu, že všichni krachují. Motoristi, kteří cestují zespodu z jihu nahoru na sever, si nebudou kupovat walkmany za čtyři stovky ani půjčovat kazetu s Kickboxerem. Sestře i švagrovi se protáhly obličeje. Martin pokračuje: on, Martin Voulek, jim chce pomoct tím, že je vytáhne z téhle díry a nabídne Janovi vedoucí postavení ve své slovenské filiálce. To bude důstojná práce pro chlapa! Filiálka začne od bodu nula, jen na Janovi bude záležet, jak bude vypadat a prosperovat řekněme za rok za dva! I nějaká procenta bude mít, aby měl ještě větší motivaci. A Naďa ať zůstane doma, ať se stará o děti! Vždyť Jano vydělá dost! Švagr vysvětluje: v té Martinově bratislavské firmě půjde o osvětlovací tělesa, ve kterých se on, Jano, nevyzná. Martin se zasměje. Jano bude mít na starosti obchodní úsek, tam je jedno, jestli budou prodávat lampy nebo hovězí. Výrobu bude mít na starosti někdo jiný. Tak co? Jano nesouhlasí. On, Jano, už nechce být ničí zaměstnanec. Chce mít svoji svobodu. Takhle nemá nikoho nad sebou, pouze zákazníka. Náš zákazník, náš pán. Řekněme si upřímně, zeptá se Voulek. Kdy jsi ve svém obchodě naposledy viděl zákazníka? Švagr zakroutí hlavou. Ne, on, Jano, nebude už nikdy dělat zaměstnance. A kromě toho je to velká nejistota, do které by šel. Takhle má to své jisté. Není to sice bůhvíco, ale až se do Tater vrátí západní turisti… Martin je z takové zabýčenosti zhnusen. Proč si skoro všichni Slováci myslí, že podnikat znamená koupit párek za tři koruny, ohřát ho a prodat za sedm? Celý zkurvený národ si předává z ruky do ruky jeden párek! A kdo bude vyrábět výrobky? Zboží? Kde jsou ti řemeslníci, fachmani? Kam se, kurva, poděli? Měli jsme šikovné lidi! V Americe dodnes vzpomínají na slovenské zedníky a montéry! A tady? On, Martin, jel z Bratislavy a cestou viděl takové stavby, že v Americe by za to vyvedli celou stavební partu ven, postavili ke zdi a zastřelili! A architekt? Elektrické křeslo! Demn fakin šit! Martinovi je od zlosti až špatně. Jenom se neposer, poradí mu dobrácký švagr. Naďa se, naopak, pokouší smířlivě. Ona, Naďa, se taky nechce stěhovat. Možná si Martin neuvědomuje, že co se mu – všechna čest – podařilo v Americe, to se mu nemusí podařit tady, na Slovensku. A co když jeho filiálka zkrachuje? Co pak budou dělat oni, Naďa s Janem? V Bratislavě? Takhle mají alespoň nějakou jistotu. Ale tam? Když to krachne s těmi lampami, tak co pak? Vezme je Martin do Spojených států? I to je možné, rezignuje Martin. Ale oni, Naďa s Janem, se nechtějí nikam stěhovat, řekne Naďa. Ani do Bratislavy, ani do Ameriky. Jim je tady dobře tak, jak je. Tady mají své kořeny! O půjčce už nepadne ani slovo. Martin dopije limonádu, sní obložený chlebíček a narychlo se rozloučí. Ven ho vyprovází jen sestra; Jano se urazil a zůstal sedět v obýváku. Tu máš, řekne Martin své sestře a vtisne jí do ruky pár tisícikorun. Zařiď, prosím tě, aby se někdo postaral o hrob našich rodičů. Byl jsem se podívat v Lužné. Je to hrozné. Simply teribl! Naďu polije ruměnec a přikývne. Peníze vezme. Martin nasedne do auta, nastartuje, ujede pár set metrů a zaparkuje před Jánošíkovou kolibou. Tady se navečeří. Dá si halušky s brynzou. Cpe se a společně se svým oblíbeným jídlem polyká i slané rozčarování. Když dojí, zaplatí a přicházející nocí se vydá zpátky do Bratislavy.
Jednoho dne se na Fredyho parkovišti, přesněji řečeno, na tom, co mu z něj po všech těch úpravách a změnách zůstalo, zastaví píča z městského úřadu. Se širokým, vítězoslavným úsměvem přijde k Fredymu a do tlusté zpocené dlaně mu strčí jakési úřední lejstro. A to je co? zeptá se tlustý hlídač parkoviště, vyjeveně studující dopis. Zrušení nájemní smlouvy, zašvitoří píča z městského úřadu sladkým hláskem. Co?! nechápe Špáršvajn. Smlouvu na parkoviště máte uzavřenou na půl roku, ne? zeptá se píča. A dnes máme třetího června. Takže lituji. Píča z městského úřadu jen obtížně přemáhá škodolibý úsměv. Fredy Špáršvajn se s papírem v ruce sesune na svou proutěnou židli. Tlustý, s kšiltovkou výběrčího a se smutně nafouklými tvářemi vypadá jako hříbek. Píči ho skoro přijde líto. Já jsem si to nevymyslela, řekne na svou obranu. Fredy si prohlíží oznámení. On, Fredy, má tohle jako svou jedinou obživu, řekne plačtivým hlasem. Tohle tu už jednou bylo. Před pár lety, v zimě. Prý vánoční trhy. Kapři, jedličky, dárečky a tak. Přes noc stloukli dřevěnou vesnici, a ta tady straší dodnes. Uprostřed hlavního města tyhle dřevěné boudy! On, Fredy, tehdy dost onemocněl. Pár týdnů o sobě nevěděl. Horečky. Zhubl asi padesát kilo, možná i víc. Nakonec mu část parkoviště vrátili. To bylo ještě za vépeenkářské totality. A teď chtějí jemu, Fredymu, vzít všechno? Kvůli tomuhle on, Fredy, mrzl? Kvůli tomuhle bojoval za samostatné Slovensko? Takhle si to tedy on, Fredy, nepředstavoval! Kdyby to věděl, tak volí komunisty! Ano, komunisty. Ti jediní tuším podporují soukromé podnikatele a rozvoj kapitalismu! Píča z městského úřadu si odkašle a roztržitě pohlédne na hodinky. S tím musel pan Mešťánek počítat, řekne. Takový prostor v centru města přece nemůže zůstat nevyužitý. Nemůže sloužit těm několika řidičům, kteří sem odstaví svá auta. Takový prostor si na sebe musí vydělat. Za pár let tady bude stát několikapatrová restaurace McDonald a pan Mešťánek sem bude moct chodit na hamburger. Při představě sebe samého ve frontě na hamburger v několikapatrové budově, postavené na jeho parkovišti, Fredymu Špáršvajnovi vyhrknou slzy z očí. Je to křivda! vykřikne. Člověk by i chtěl pracovat, tráví tu celé dny, domů nejezdí, a teď tohle! Tohle je ta vděčnost? Podívejte, ukončí to píča z městského úřadu. Já se tu s vámi dohadovat nebudu. Od zítřka tohle parkoviště už nepatří vám. Pochopil jste to? Pochopil. Takže mi to tady podepište a já se loučím. Píča z městského úřadu si počká na hlídačův dětinský podpis, pak se otočí na podpatku a zmizí na rušném chodníku před hotelem Ambassador. Fredy sedí jak bez duše. Až teď na něj dolehla celá tíha krutého osudu. To je jeho, Fredyho, konec. Život už nebude mít cenu. Kam půjde? Kam se poděje? Zpátky do cihelny? Tam propouštějí. A rodiče? Co jemu, Fredymu, řeknou jeho, Fredyho, rodiče? Žilka v hlavě mu opět začne nebezpečně bušit. Fredy by si měl vzít prášek, ale sedí dál. Jen ať zdechnu! pomyslí si plný lítosti nad sebou samým. Představuje si palcové titulky v denním tisku: ZKRACHOVALÝ HLÍDAČ PARKOVIŠTĚ ZEMŘEL NA PARKOVIŠTI!… NECHTĚL NIC JINÉHO NEŽ HLÍDAT AUTA!… DALŠÍ OBĚŤ SAMETOVÉ REVOLUCE? Ano, on, Fredy, tu možná umře. Píča z městského úřadu si přečte noviny a do smrti ji bude tížit svědomí. Fredy se celý ponoří do své trudomyslnosti a docela příjemné sebelítosti. Hruď se mu párkrát mocně nazvedne, vydechne si žalem. Ne, uvědomí si Špáršvajn, zpráva o jeho, Fredyho, smrti nebude vypsaná palcovými titulky. Možná nějaké noviny věnují této události malý článeček v kuriozitách: PSYCHICKY NARUŠENÝ LAKOMEC ZEMŘEL NA PARKOVIŠTI. Nebo něco podobného. Fredy se rozhodne. Zůstane na živu. Nedovolí, aby jeho, Fredyho, tragický skon – pro něj, Fredyho, životní událost číslo jedna – kdekoho pobavila nad ranní kávou! Ne! On, Fredy, bude bojovat! Pomstí se zkurvenému státu za toto příkoří! Bude se živit zločinem! Klesne hluboko do bahna! Bude krást a tak dál, dokud ho nechytí a nezavřou do basy. A v base on, Fredy, zemře! Jako taková němá výčitka! Jako ukázka toho, co tenhle kurva-stát udělal s poctivým živnostníkem Alfrédem Mešťánkem, který nechtěl nic jiného, jen do smrti hlídat auta a skromně se tím živit! Od této chvíle nebude pro něj, pro Fredyho, žádné svinstvo dost svinské! Fredy vstane s patetickým výrazem ve tváři. Krabičkou s léky mrskne o zem. Pilulky, které měly ve chvílích rozrušení vracet jeho lehce vyšinutou mysl zpátky na tuto planetu, se rozkutálejí po parkovišti. Fredy vejde do přívěsu, sundá si výběrčí tašku z krku a vysype peníze na stolek. Spočítá je a nacpe do kapes. Potom zamkne přívěs a s hvízdáním vstoupí do dřevěné vesnice. Koutkem oka si všimne, že kolem mercedesu s bratislavskou espézetkou se motají dva cikánští darebáci, ale nijak ho to nevzruší. On, Fredy Špáršvajn, se může vysrat na nějaká podělaná auta! V dřevěné vesnici se Fredy zastaví s pyšným Ferim Bartalošem. Cítí potřebu s někým si promluvit, postěžovat si. Tragický tón však už někam zmizel; zůstal i s výběrčí taškou na parkovišti. Do Fredyho myšlenek a projevu se teď vkradla jakási euforie, pocit lhostejné volnosti a svobody. On, Fredy Špáršvajn, teď za nic nezodpovídá. Bude darebák, bude krást a lhát, bude podlým příslušníkem spodiny; za to mohou tamti! Vyštvali ho, ale on, Fredy, je tomu rád! Už se to jednou stalo a jak to tenkrát, v jednotce Rivers of Babylon, prožíval? Těžko! Přeskočilo mu a dal se k jakési sektě. K žádné známé; on, Fredy Špáršvajn, si vymyslel svou vlastní. Ale to se už nezopakuje! On, Fredy, už nebude takový blázen! Neposere se! Jiní nemají parkoviště a žijí! Z ruky do huby, ale žijí! A on, Fredy Špáršvajn, bude stejně tak! Cikáni ti kradou auto, přeruší Bartaloš Fredyho řeč a ukáže za jeho záda. Fredy sebou instinktivně trhne a ohlédne se. Dva cikánští darebáci už sedí v mercedesu s bratislavskou espézetkou a lomcují s něčím pod palubní deskou. Mám to na háku, řekne Fredy. Tam, na parkovišti, už on, Fredy, skončil! A co budeš dělat? chce vědět Feri Bartaloš. Co se natrefí, odpoví Fredy nuceně optimistickým hlasem, z jehož suterénu se ozývá prudká a plačtivá sebelítost. On, Fredy, bude krást. Co nebude přivařené a přivázané řetězem, to on, Fredy Špáršvajn, ukradne a prodá tady, v dřevěné vesnici! Ať to všichni vidí! Nestihneš utéct, namítne Bartaloš a vbodne prst do Fredyho tukových polštářů na břiše. Na zloděje jsi moc tlustý. Zhubnu, řekne Fredy odhodlaně a tahle představa spojená s vlastním utrpením mu vnukne myšlenku, že by se mohl najíst. Grilovaná kuřata za bufetovým okénkem necudně ukazují propečená šťavnatá stehna, obrovské rohlíky v šedé přepravce, posypané lesklými krystalky soli, vydechují vůni pekárny a obrovské nafouklé pálivé papričky ve sklenicích se sladkokyselým nálevem volají: Kup si nás, Fredy! Fredy Špáršvajn se postaví do řady s ústy plnými slin. Jeho nová kariéra vyvrhele ho nadchla. Když si Fredy koupí jídlo, odnese ho ke stolu a s požitkem se láduje. Feri s Eržikou se o něčem polohlasem radí před záchody. Nakonec Bartaloš přistoupí k Fredymu. Můžu? zeptá se a sedne si se dvěma pivy v ruce. Jedno posune před tlustého hlídače. Něco bych pro tebe měl, zašeptá diskrétně. Takový džob, jak se říká. Jaký džob? zeptá se Fredy. Víš, řekne Feri. Oni, Feri s Eržikou, mají tu Paničku. Starají se o ni. Teď ji drží v Ambassadoru v kotelně. Tam je to lepší než tady na hajzlu. Není to na očích kurvě-vedoucímu. Ale zákazníky tam musí někdo vodit. Když mají oni, Feri s Eržikou, volno, dá se to. Ale když mají službu tady, v dřevěné vesnici, nejde to. On, Feri, musí být v bufetu a Eržika má zas na starosti ten hajzl. Potřebovali by někoho, kdo by jim ulehčil, kdo by dělal uvaděče. Nic, jen se ujmout zákazníka a zavést ho přes hotelový dvůr do kotelny k Paničce. On, Feri, přemýšlel, jestli by to třeba nechtěl dělat Fredy… Fredy uvažuje. A kolik zaplatíš? zeptá se. Za zákazníka dostaneš deset korun, řekne pyšný Feri. Není to moc, ale ani málo, když si uvědomíš, že jde jen o pár kroků. Na druhé straně, ať si Fredy uvědomí, že zákazníků je třicet až padesát denně. To mu hodí pěkné peníze. A za nic! Tak co? Fredy mlčí, přemýšlí. Nápad se mu docela líbí. Žádná námaha, žádná práce, a pěkné peníze. Kromě toho mu tahle práce připadá dostatečně kriminální. Na své cestě na společenské dno si lepší džob ani nemohl přát. Dobře, řekne Ferimu. Zkusit to můžu.
Silvie vejde do denního baru Ambassador a sedne si do boxu, který už má skoro rezervovaný. Od té doby, co přijela, v něm sedává. Číšníci tu jsou noví, nevědí, že box u okna byl odjakživa jejím oblíbeným místečkem, ještě v době, kdy se před svým odjezdem do Rakouska živila v baru-varieté Ambassador jako tanečnice a příležitostní kurva. Dobrý den, madam, ukloní se číšník. Jako vždy? Dobrý den, odpoví Silvie a koketně, zespodu pohlédne na číšníka. Koketně, ale zas ne příliš koketně; přece jen je to jen číšník. Silvie drží všechno pevně v rukou. Za chvíli přijde číšník a na tácu má velkou číši džusu, ve které příjemně chrastí kostky ledu. Děkuji, řekne Silvie a napije se. Chvíli sedí a hledí ven velkým oknem. Za chvíli vejde do místnosti mladé děvče, jehož luxusní, ale poměrně nevkusné oblečení, způsob chůze a zmalovaná huba jasně svědčí o jeho povolání. Rozhlédne se po baru, a když zaostří na Silvii, usměje se a dojde k ní. Dvě sobě nerovné přítelkyně se srdečně vítají. Zuza si přisedne. Zapálí si cigaretu a kývne na číšníka. Číšník jí beze slova připraví a přinese fernet s tonikem, tak zvaného bavoráka. Dobře vypadáš, ty vykopávko, pochválí Zuza Silviino oblečení a osahá kvalitní látku jejích miniaturních šatů. Děkuji, řekne Silvie. A co je s Editou? zeptá se Zuza. Zůstala v Rakousku? Edita je mrtvá, řekne Silvie. Změňme téma. Co je tu nového? Zuza se napije bavoráka a pustí se vyprávění: V podstatě se tu nic nezměnilo. Anča-Jožo si konečně našetřil dost peněz a odjel do Itálie na operaci. Operace se prý podařila a před pár měsíci od něj dostali pohlednici. Vanda a Eva žijí s Video-Urbanem. Ten se vyšvihl, je ve vysoké politice. Kdo? Video-Urban? nechápe Silvie. Ten vlasatý buzík, co dělal Ráczovi podržtašku? Každou chvíli je v televizních zprávách, přikyvuje Zuza. Už se nechal ostříhat. Vanda se tu občas zastaví, když je na nákupech. Daří se jim skvěle; celá září spokojností. Video-Urban podniká, peněz mají jako želez. Představ si, že ty dvě krávy jsou do něj zamilované. Eva je teď dokonce těhotná, tak nakupují výbavičku. Jako ti… moróni… v té Americe… A co Rácz? zeptá se Silvie. No co, Rácz…, pokrčí rameny Zuza. Rácz skoupil ze dvacet restaurací a butiků tady v centru a vozí se v novém mercedesu. Je šťastně ženatý, má malého syna. A tak. A co Zdravko G.? nadhodí Silvie. Ten sem jezdil v takovém bílém porsche, řekne Zuza, a vozil do Rakouska ženské. Ale potom mu přeskočilo v bedně a šel domů bojovat. Od té doby se tu neukázal. Kéž by mu tam odstřelili ty jeho smradlavé škipetářské koule! uleví si Silvie. Silvie dobře zná všechna fakta, která se dovídá od staré kamarádky. Ptá se na ně všech kurev z Ambassadoru, se kterými mluví. Ani sama neví, proč si pořád znovu a znovu nechává vykládat tytéž věci. Možná proto, že chce vytvořit atmosféru důvěry, nostalgie a společných vzpomínek. Přikyvuje, občas zareaguje udivenou poznámkou, předstírá, že se zájmem poslouchá. Brzy však přejde k meritu věci. Chystám se, že tu otevřu podnik, řekne. Pervers-centrum, chápeš. Ale ne doslova, to bych měla na krku fízly. Zatím to bude bez zvířat a děcek, rozumíš. Ale jinak chci, aby to bylo něco zvláštního. Žádný masážní salon, kde se za stovku honí ptáky. Budou tam normální ženské, ale taky transvestiti a transsexuálové, sadomasochistický salon, sauna, místnost na grupáč, chirurgická ordinace, klystýry, špehovací dírky, všechno. Někdy v budoucnosti možná i děvčátka, ale nejprve musím zjistit, co tu jde a co ne. Dole bude bar a malé jeviště. Varieté. Každý večer bude program: lajšou. Na svoje si přijdou všichni. Takový barák ale musí být drahý špás, poznamená Zuza. Už jsem ho koupila, řekne Silvie ne bez hrdosti v hlase. Takovou větší vilku. Teď tam mám řemeslníky. Zhruba za měsíc otevíráme. A proč mi to všechno říkáš? je zvědavá Zuza. Jen neříkej, že tě ženské už neinformovaly! řekne Silvie. No, něco mi říkaly, připustí Zuza. Že prý sháníš pracovnice. Tak, přikývne Silvie. Měla bych pro tebe džob. Nabízím ti dobré pracovní podmínky, úkolovou mzdu, pojištění, pravidelné lékařské prohlídky. Můj podnik bude pro situované zákazníky, rozumíš. Pro lidi s íkvé: Rakušany, Němce, Američany. A všechno bude s gumou. No dobře, řekne Zuza, ale mluvilas o pervers-centru. V čem spočívá ten pervers? Máš na mysli zlatou sprchu, nebo anál? Co za pervers je už dneska anál? Ušklíbne se Silvie pohrdavě. Na Západě se už tuším ani jinak nešuká. Já měla na mysli, že vytvoříme takovou atmosféru, chápeš. Já nevím, například, že se dáš svázat a tak… Tak svázat ne! brání se Zuza. Jednou jsem měla jednoho takového, ještě jsem dělala na Zochově chatě, co do mě hučel tak dlouho, že jsem se dala přivázat k posteli. Ošukal mě, stáhl mi z nohou lodičky z krokodýlí kůže za sedm litrů a utekl. Ani se neptej, jak dlouho jsem tam potom trčela svázaná jak ta píča! A taky měl íkvé. Tak to se ti u mě nestane, ujistí ji Silvie. A jak to bude s penězi? zeptá se Zuza. Bude to slušné, slibuje Silvie. Podle toho, kolik zákazníků denně uděláš, jaké služby budeš poskytovat a tak. Nikdo tě neojebe, všechno půjde přes počítač. Když budeš makat, tak dostaneš i pět cihel mesíčně. Tolik si vydělám i teď, míní Zuza. Ale u mě je vyděláš bez rizika, bezpečně, v příjemném prostředí a v dobrém kolektivu, řekne Silvie. A kunčafti nebudou žádná béčka; její, Silviin, podnik bude pro náročné zákazníky. A Škipetaři a cikáni budou mít vstup zakázán. Za to jí ona, Silvie, ručí! Do denního baru vejde Martin Voulek, oblečený v elegantním obleku. Sedne si bokem a objedná si nealkoholické pivo Miller. Bohužel, máme jen klaustálera, řekne číšník. Yeah, lets tráj, přikývne pozitivně nabitý a dobře najezený Martin. Přineste mi teda klaustálera. Martin se rozhlédne po místnosti a hned mu do oka padne sympatická mladá žena, kterou tu už několikrát viděl. Opět sedí s jakousi ženskou, kterou Martin neomylně odhadne jako štětku. Od těch dob, kdy tady v tomto hotelu on, Martin Voulek, hrával s barovou kapelou na saxofon, sice uteklo hodně vody, ale bratislavské kurvy se nezměnily. Stále stejně pěkné, stále stejně nevkusně oblečené. Zato ta druhá… Silvie vycítí cizí pohled na svých nohou, ohlédne se. Martin se na ni usměje a naznačí slabý úklon. Bezhlesně pohne rty: skromný náznak pozdravu mezi lidmi, kteří jsou si cizí, ale náhodou se jejich cesty zkřížily už tolikrát, že si zase až tak absolutně cizí nejsou. Silvie opětuje úsměv a ještě nezřetelněji pohne hlavou. Potom pokračuje v rozhovoru se Zuzou. Kdo je ten chlápek tam vpředu u vchodu? zeptá se potichu. Neotáčej se jak větrný mlýn, ty slepice! Ten? zeptá se Zuza a ukáže na Voulka, který se zatím dal do studování jakýchsi amerických ekonomických novin. To je milionář z Ameriky. Ne, vážně. Normální továrník. Náš emigrant. Bydlí nahoře v apartmánu, ale nic s ním není. Už nás to zkoušelo víc; nemá zájem. A co tu dělá? zeptá se Silvie. Něco tu vyřizuje, řekne Zuza. Prý si tady chce otevřít pobočku. Jakou pobočku? zeptá se Silvie. Pobočku čeho? Co já vím? brání se Zuza. Vím jenom to, co jsem se dozvěděla od recepčního. No dobře, dobře…, řekne Silvie a odvrátí pohled od Martina Voulka. Kde jsme to přestali? zeptá se roztržitě. U toho, že tam nebudeš pouštět Škipetary a cikány, řekne Zuza. Ano, správně, chytí se Silvie nitky. Takže jak se rozhodneš? Musím si to promyslet, řekne Zuza. Dobře, souhlasí Silvie. Jen nepřemýšlej moc dlouho, nebo zůstaneš na chodníku. A tam to už je o ničem. Silvie podá Zuze ruku, aby jí naznačila, že rozhovor je u konce. Martin periferním viděním zaregistruje pohyb u stolu neznámé krásky a odtrhne oči od novin. Mladá žena je u svého stolu sama. Martin vycítí, že přišla jeho chvíle. Složí noviny, vstane, upraví si vázanku a s novinami v ruce přistoupí k Silvii. Silvie k němu vzhlédne s napůl upřímným a napůl hraným překvapením. Am sorry, řekne Voulek s úsměvem. Ólmast každý den se tady mítneme, začali jsme se už i zdravit, ale ještě nás nikdo nepředstavil. Tak si to dovolím udělat já. Jsem Martin. Martin Voulek. Etlenda. Džódža. Martin se mírně ukloní. Silvii se takové řešení docela líbí. Ocení, že Amerikán se nesere a jde přímo na věc. Já jsem Silvie, řekne. Silvie Hronská. Těší mě. Silvie mu podá ruku a Martin si ji galantně přiloží ke rtům. Vsadil jsem se sám se sebou, řekne Martin, že nejste from hír. Jsem vinnr, nebo lúzr? Vyhrál jste, řekne Silvie. Pocházím sice odtud, ale přijela jsem z Rakouska. Rád vyhrávám, řekne Martin. Nesnáším být lúzrem. Smím si přisednout? Prosím, řekne Silvie, ale dá si záležet na tom, aby to nevyznělo zase moc ochotně. Martin si přisedne. A co jste vyhrál? zeptá se Silvie. Lahev šampaňského, řekne Martin. A když jste mi pomohla vyhrát, podělím se o výhru s vámi. Martin kývne na číšníka. Není na šampaňské trochu brzo? zdráhá se Silvie. Na skleničku dobrého šampaňského není nikdy brzo, řekne Martin. Přiběhne číšník. Jaké máte suché šampaňské? zeptá se Martin. Máme huberta a sovětské, řekne číšník. Já se neptal na sekt, usměje se Martin. Ptal jsem se na šampaňské. Vždyť to je šampaňské…, brání se číšník. Já se ptám na francouzské šampaňské, jang men, řekne Martin. Tak francouzské nemáme, odpoví číšník. Ale máme sovětské… Tak mi přineste sovětské, vzdychne si Martin. A dvě skleničky k tomu. A vašeho šéfa k tomu. Číšník se ukloní a odejde. Silvie se musí v duchu smát Voulkově samčí domýšlivosti. Nejprve setřel číšníka, teď si počká na vedoucího a s typickou americkou velkohubou suverenitou setře i jeho. To všechno proto, aby zaimponoval jí, Silvii. Za chvíli se vrátí číšník s tácem. Otevře sovětský sekt a nalévá ho do skleniček. Za ním se objeví tmavý podsaditý muž oblečený do nesmírně drahého hedvábného saka, s ručně malovanou kravatou na krku. Roztržitým vladařským gestem odežene číšníka a letmo se ukloní Voulkovi. Temnýma ocelově modrýma očima se zabodne do Silvie. Ahoj, Silvie, řekne a ostré rysy tváře, očividně neuvyklé usmívat se, nuceně poskládá do úsměvu. Dlouho jsme se neviděli, dodá. Očima přeskočí na Voulka. Zlomek vteřiny ho chladně, jako had, odhaduje. Jmenuji se Rácz, řekne, a jsem majitelem tohoto hotelu. Náhodou jsem byl v kanceláři vedoucího, když jsem slyšel, že ho chcete. Je nějaký problém? Mohu to vyřešit já? Rácz si prohlíží Silvii. Dobře vypadá, kurva, pomyslí si. Možná ji on, Rácz, neměl v prvním dílu vykopnout. Lenka taky vypadá velmi dobře, ale po dítěti trochu přibrala. A tato je pořád štíhlá jako žížala. Nou práblem, řekne Martin. Všechno je oukej. Jen by mě zajímalo, proč tady nemáte pravé šampaňské. V podniku, jako je váš, mi to připadá divné. Silvie může pozorovat, jak Ráczovi nejprve ztmavla a vzápětí zbledla snědá tvář. Oči se mu zúží a dostávají nažloutlý odstín. To je záležitost našeho sklepmistra, řekne Rácz. Velmi se omlouvám. Ten chlap je už stejně propuštěn. Dets not nesesery! brání nepřítomného Martin a Silvie se mimovolně přidá několika odmítavými gesty a citoslovci. Opět si vymění s Ráczem pohledy. Dobře vypadáš, ty filcko, pomyslí si hoteliér. Ztloustl jak prase, napadne Silvii. Rácz neodvolává, co už jednou vyslovil! řekne hoteliér. Ještě dnes rozkážu novému sklepmistrovi objednat francouzské šampaňské! To nejlepší, pochopitelně! Děkuji, řekne Martin, protože co jiného na to říct. Rácz si ho soustředěně měří. Potom pohlédne na Silvii. Ještě se uvidíme, řekne, letmo se ukloní a pomalým, důstojným krokem odejde. Silvie se chopí skleničky. Koneckonců, to ruské šampaňské není zase až tak špatné, řekne, aby zamluvila tíživé mlčení a zamezila případným otázkám ohledně Rácze. Ochutnejte. Já pocházím taky from hír, řekne Martin. Nevěřila byste, kolik lahví ruského šampusu jsem vypil jen v tomto hotelu! Vy jste sem chodíval? nezdá se Silvii a vnitřní kartotéka ksichtů jí běží na plné obrátky. Já tu pracoval, řekne Voulek. Jako sexofoun plejer. Dole v baru-varieté. To bych vás musela znát, řekne Silvie. Tancovala jsem tu totiž. Kdy? zeptá se Martin. V osmdesátém sedmém až devadesátém, řekne Silvie. Martin se zasměje. Já jsem v Ambassadoru hrával v sedmdesátém devátém až osmdesátém, řekne. Už čtrnáct let žiju v júesej. Takže…, řekne Silvie. …takže jsme se minuli, řekne Martin a pozvedne svou sklenici. Dobrá příležitost to nyní napravit, dodá. Silvie se tváří, jako by přeslechla jasný dvojsmysl. Takže jste muzikant? zeptá se. Ou nou! zasměje se Voulek. Jen bývalý. Teď mám továrnu v júesej. Lampy a osvětlovací ty… tělesa. To musí být velmi vzrušující! řekne Silvie. Ou yeah! souhlasí Martin. Velmi vzrušující byznys! Napijí se šumivého vína. A vy znáte toho pána? zeptá se Martin. Toho… Rácze? Kdysi jsme se znali, řekne Silvie a v duchu si vítězoslavně zamne rukama: Američan žárlí! Ale to je už dávno, dodá. Dopije šampaňské a podívá se na hodinky. Děkuji za pozvání, řekne. Musím ještě zařídit několik věcí. Silvie vstane a Voulek vstane taky. Těšilo mě, pane… pane…, řekne Silvie a podá mu ruku. Voulek, řekne Američan a sevře její drobnou dlaň ve své. Ale říkejte mi Martine. Já vám zase budu říkat Silvie. Silvie chtě nechtě souhlasí. Co děláte večer? zeptá se Voulek. Večer? nerozumí Silvie nebo se tak aspoň tváří. Mohli bychom spolu povečeřet, navrhne Martin. Večer už mám program, řekne Silvie. A zítra? nedá se odbýt Martin. Zítra…, zauvažuje Silvie. Dobře, zítra! rozhodne se nakonec. V kolik? Co já vím, v osm, řekne Silvie. To je takový normální čas. Dobře, Silvie, řekne Martin. Takže v osm tady vedle, v restauraci Ambassador. Budu vás čekat. Jsem rád, že jsme se seznámili. Na shledanou, Martine, řekne Silvie, vezme si kabelku a opustí denní bar Ambassador. Martin si sedne, naleje si šampaňské a začte se do novin. Koutkem oka zaregistruje pohyb u vedlejšího stolu. Trhne sebou. Právě se tam s odulou tváří rematerializuje Žofré. Všechno jsem viděl a slyšel, řekne duch. Nemysli si, Strejdo, já jsem tady, i když tady nejsem. Slíbil jsem Edně, že na tebe budu dávat pozor, tak dávám. Nestojím o to, abys na mě dával pozor! rozzuří se Martin Voulek, ale vzápětí ztiší hlas, protože číšník, leštící sklenice, poplašeně zvedne hlavu. Chceš se něco dozvědět o té ženské? zeptá se Žofré. Jsem duch, vím toho hodně. Taky mě zajímala, tak jsem ji trochu špehoval. Víš, čím se živila a čím se živí? Šad ap, Žofré, zasyčí Martin. Co budu chtít, to si zjistím sám! Na rozdíl od tebe jsem nikdy neměl problémy při komunikaci s ženskými! Ani já neměl problémy se ženskými, namítne tlusťoch. Byl jsem ale většinou orientovaný duchovně, zatímco ženské, ty se spíš zajímaly o věci masa. Prý věci masa! zasměje se Martin. Ano, potvrdí duch. Teď jsem doopravdy šťastný. Daleko od vší pozemské tělesnosti se… Hele, sklapni, šmejde! neovládne se Martin a udeří do stolu. Já nejsem žádnej idiot, aby mi tu někdo vyprávěl takové bulšity! A ani žádnej malej kluk, aby mě někdo nabonzoval, oukej? Když budu chtít ojet tu blondýnu, tak to udělám; pokud ne, tak ne! Žádný závistivý madrfaker mi v tom nezabrání! A zmiz! Nic ve zlém, řekne Žofré a vstane. Jen jsem si myslel, že by tě to mohlo zajímat, co všechno má ta ženská za sebou… Nehodlám si ji vzít, řekne Martin, takže je mi to jedno! Až s ní budeš, poradí mu Žofré, nasaď si dva kondomy, abys nedostal psinku! Vypadni! zasyčí Martin a s leknutím se rozhlíží. Žofré jen s lítostí pokrčí rameny, zavře oči a rozplyne se ve vzduchu. Voulek dopije šampaňské, zaplatí a požádá číšníka, aby mu zavolal taxík.
Nová práce se Fredymu Špáršvajnovi docela líbí. Nepředře se, nemusí lítat jak idiot po parkovišti, nepere do něho slunko a nemokne. Desetikoruny utěšeně přibývají. Zákazníků je mnoho. Jen co se u hajzlů dohodne cena, pokyne Fredymu pyšný Feri Bartaloš, Fredy vstane a pomalu, kolébavě, což má zvýraznit Špáršvajnovo kriminálnické chování příslušníka spodiny, dojde k hajzlům. Letmo, úklonem hlavy se pozdraví se zákazníkem. Pojďte se mnou, procedí skrze zuby a vede zákazníka k hotelovému dvoru. Kromě stálých zákazníků-pivařů, kteří si chodí k Paničce ulevit několikrát denně, tak jak si chodí ulevit na pisoár, se Ferimu Bartalošovi a Eržice daří sehnat hodně nových kunčaftů, které nalákají na Paniččiny fotografie, vytržené z občanského a řidičského průkazu. Ti jsou většinou napjatí a zvědaví na to, co je čeká, a tak se rádi Fredyho vyptávají. Ten ke každému novému zákazníkovi přistupuje s odhodláním tvářit se jako mlčenlivý, málomluvný, ostřílený kriminálník-kuplíř. Stačí však několik zákazníkových otázek a Fredyho mlčenlivá maska zmizí. Špáršvajn se přestane ovládat a v průběhu několika desítek vteřin vypoví zákazníkovi všechno o svém parkovišti, o své nemoci, o svých zdravotních problémech a tak. Když je zákazník s Paničkou v kumbálu, sedí Fredy v kotelně a čeká. Šípoš a Berki ho nutí, aby alespoň jednou koupil lahev borovičky, ale lakomý tlusťoch se tváří, že neslyší. Listuje si ve starém čísle Playboye, které našel na otřískaném stole. Po chvíli je znechuceně odloží; ženské na obrázcích jsou bez nohou. Na všech fotografiích jsou nahé štětky s nohama odstřiženýma v polovině stehen. Chybí to, co Špáršvajna láká asi nejvíc: dokonale vyformovaná kolena, lýtka a útlé kotníky. Něžná žilka, křivolace vedoucí napříč dívčím kotníkem, by vzrušila tlusťocha mnohem víc než pohled na umělými prostředky nafouknuté kozy s dvorci jako podložky pod půllitr. To je škola z let na parkovišti, strávených očumováním ženských nohou kráčejících po chodníku. Pokud v časopise nejsou výjevy z mučení, bičování a znásilňování, hledá Fredy obrázky nohou. Playboy je na hovno; není v něm ani jedno, ani druhé. Místo toho idiotský rozhovor s jakýmsi blbým spisovatelem. Berki a Šípoš mají ze Špáršvajna srandu. Mluví spolu cikánsky, chechtají se a každou chvíli si na něho ukazují. Fredy si jich nijak zvlášť nevšímá. Kdyby byl on, Fredy Špáršvajn, u moci, skončili by všichni cikáni v kamenolomu. Ti dva tady taky. Fredy nikdy nezapomene, jak moc mu cikáni ublížili v knize Rivers of Babylon. Byli to určitě příbuzní těchto dvou tady. Potom přijde i pyšný Feri Bartaloš a cikáni vytáhnou umaštěné hrací karty. Feri je kartami přímo posedlý. Od té doby, co má nějaké peníze, hraje jako divý. Oko, hromádky, poker. Šípoš a Berki jsou vděční partneři; akorát že vždycky vyhraje jeden z nich. Zákazník je rychle hotový, vyjde z kumbálu a zapíná si rozparek. Fredy ho vyvede z kotelny a z hotelového dvora a společně jdou k dřevěné vesnici. Tam už nejednou čeká další zákazník. Fredy ho převezme a všechno se opakuje. Dalších deset korun je v kapse. Kolem poledne Fredy vyinkasuje od Bartaloše svoje peníze a jde se postavit do řady na černohorský řízek, kečup a Dubčekův rohlík. K tomu pivo. Eržika stojí v řadě za ním; nakupuje oběd pro Paničku. Fredy sedí, cpe se dobrým jídlem a přeje si, aby ho teď viděli ti, kteří jeho, poctivého soukromníka Fredyho Špáršvajna, přinutili stát se opovrhovaným kriminálním živlem. Vlastní utrpení Fredyho nadchne a inspiruje k tomu, aby si dal ještě jedno pivo. Za chvíli přijde pyšný Feri Bartaloš z kotelny: Panička je po obědě. Konec přestávky – další zákazník už stojí u hajzlu, polyká vzrušením a v dlani žmolí upocenou stokorunu.