Dlouho jsem váhal a čekal na příhodný okamžik. Pokud dnes konečně vstupuji na scénu, neznamená to, že takový okamžik přišel.
Říká se sice, že naděje vždycky žije, ale ta má dávno pošla jako zaběhlá psice. Bez fanfár, bez slavných posledních slov, bez vyplacené pojistky. Dnes už zkrátka vím, že my, milionáři, se velkého zastání v téhle zemi nedočkáme.
Žijeme jako krtci hluboko pod zemí, ani jeden o druhém toho moc nevíme. A trvá to už příliš dlouho! Už nutně potřebujeme nabrat trochu vzduchu do plic, rozběhnout se volně po ulici, rozesmát se radostným smíchem!
Je-li třeba, aby to někdo řekl za nás za všechny, udělám to já. Bez nároku na odměnu, s rizikem zatracení… Protože… my… my jsme úplně stejní lidé jako vy.
Jednou veselí, podruhé smutní, plní odvážných plánů a zase i pochyb, jestli jsme ten tryskáč nekupovali zbytečně. Jsme chytří jak opice, blbí jak tágo, máme své last minuty, drobné oslavy v kruhu přátel, diety a domácí rozpočet, který občas malinko přešvihneme.
Byl jsem před dvěma měsíci s kolegou milionářem v Moskvě a za prostou, byť chutnou večeři v gruzínské restauraci jsme zaplatili třináct tisíc. Musel jsem při placení ale dát za pravdu svému bohatšímu kamarádovi; žijeme jen jednou a neměli bychom si nechat otrávit večer jen proto, že jsme kvůli nějakému idiotskému embargu ruské vlády na skvělá gruzínská vína nakonec museli pít o trochu dražší italské Barolo.
Svět už je tak zařízen; ten peče housky, jiný kreslí obrázky dlaní horkou od lásky a někdo je holt milionář. Komunisti učinili odvážný a jistě chvályhodný pokus tenhle systém změnit; jak to dopadlo, už víme. Dopadlo to tak, že ti nejušlechtilejší chudáci byli nasáti neúprosnou vývěvou dějin a druhým koncem vyprdnuti do vil svých milionářských předchůdců než bys řekl švec.
Tak proč nemohu ani já, jeden z nejroztomilejších milionářů vůbec, vykřičet do celého světa spolu s Mozartem, že mí Češi mi rozumějí?!
Někteří kolegové se domnívají, že je to proto, že Češi jsou patra lakotných a zabedněných idiotů, ale já s nimi úplně nesouhlasím.
Ne… podle mě není chyba jen ve vás. I my, milionáři, máme co napravovat. Vždyť co o nás vy, obyčejní lidé, vlastně víte?
Když si uvědomím, že své představy o milionářích opakovaně ukájíte kýčovitými obrázky prchajících zlosynů nebo roztlemených idiotů z drogových večírků, pak se vlastně ani nemohu divit odporu, který pociťujete.
Ale jak už věděli čínští kulturní komisaři, na osvětu není nikdy pozdě.
Pojďme si spolu prostě říct pěkně nahlas ta krásná slůvka, křikněme jeden na druhého to svý „hej rup“ a pokusme se spojenými silami zvednout závoru, která nás odděluje. Poprosil bych vás, abyste i v případě, že se nám to povede, zůstali na své straně… odměnou vám bude, že na tomto místě obdržíte každé úterý koš plný zpráv o životě vašich bohatších spoluobyvatel. A slibuji, že chybět nebudou ani jemné filozofické črty; vždyť i milionář musí čas od času přibrzdit své audi a zapřemýšlet o životě.
Rozhodl jsem se, že své Okýnko otevřu dokořán, abyste se mohli zblízka a důkladně podívat, jak žije český boháč na začátku jednadvacátého století.
Tak si držme palečky, ať se nám tenhle historicky bezprecedentní pokus vyjde, a příště už začneme pěkně naostro.


(Kniha fejetonů „Plachý milionář přichází“ vyšla v dubnu 2008. Veškeré info najdete v sekci „Knihy“ na těchto stránkách – vstup z menu na horní liště.)