Bláznivý básník a anděl strážný
IVAN BLATNÝ opět vstává z mrtvých v nové knize Martina a Reinera
Vyšla KNIHA O IVANU BLATNÉM, jedné z nejzajímavějších postav české literatury. A novináři se přou, zda prozaik a majitel brněnského nakladatelství Druhé město Martin Reiner skutečně napsal román, jak evokuje název jeho čerstvé novinky Básník (Román o Ivanu Blatném), nebo zda je ten šestisetstránkový špalek, nabitý fakty a zakončený jmenným rejstříkem jako učebnice, spíše popularizační literárněhistorickou publikací.
VE KTERÉ KATEGORII literárních cen asi bude Básník napřesrok nominován? Jednou z událostí sezony je ta kniha na každý pád, román neromán. Neúnavnému propagátorovi Blatného odkazu i osudu se podařilo na základě dostupné literatury, svědectví pamětníků, korespondence a dalších zdrojů výtečně popsat život význačných českých literátů mezi válkami.
A nejen to.
Kým vlastně byl výsadní objekt Reinerova téměř třicetiletého výzkumu?
V té nejkratší zkratce: Ivan Blatný (1919–1990) byl český básník původem z Brna, syn literáta Lva Blatného a člen Skupiny 42. Souputník Kainarův či Kolářův – kamarád Kainar na Ivana Blatného v žárlivosti jednou vytáhl nůž, Kolář ho zas všemožně podporoval v exilu, jakkoli o něm v mládí tvrdil, že „Blatný chodí i na hajzl jako básník“, a oba ho v dubnu 1948 svorně odsoudili v československém tisku. Přítel Ortenův (plánovali společně sebevraždu) či Nezvalův (Ivánek chodil se Slávkem, o devatenáct let starším, za ženskými i na pivo).
Zdědiv strýcův prosperující optický závod, mohl se mladík věnovat svým dvěma koníčkům: ženám, zejména herečkám, a psaní. Debutantovu sbírku Paní Jitřenka z roku 1940 následuje knížka veršů s názvem Melancholické procházky, jež uhrane snad každého, kdo ji četl, včetně Škvoreckého i Havla. A pak přichází drama: v březnu 1948 je nadějný člen strany vyslán do Londýna jakožto delegát Syndikátu československých spisovatelů. Původně měl jet katolicky orientovaný spisovatel a překladatel Jan Čep, který byl ovšem posouzen jako nespolehlivý. Takže místo Čepa zklame soudruhy Blatný – požádá v Anglii o politický azyl a mluví v rozhlase proti režimu: prý je u nás potlačována kultura a svoboda projevu. Odměnou mu bylo všeobecné zatracení, nactiutrhání, zabavení jeho majetku a zákaz jeho děl, Československý rozhlas ho ve svém vysílání nechává dokonce zemřít. Blatný je doma širší veřejností zapomenut.
Básníkova touha po svobodě ho vedla za železnou oponu, jeho zhoršující se stihomam jej v září roku 1948 poprvé zahnal za bránu ústavu. Bál se, že ho sledují, že ho unesou komunisté. Než ho v psychiatrické léčebně zklidní, trhá ze svých knížek „závadné“ stránky a těká v myšlenkách od jednoho přítele k druhému: Kdo z nich je agent StB? Krásná Meda Mládková, jež ho co týden navštěvuje? Básníci a novináři Karel Brušák s Josefem Ledererem? Následujících šestatřicet let stráví český básník v britských blázincích s diagnózou paranoidní schizofrenie a v jednom z nich roku 1990 umírá. Ještě předtím se stane malý zázrak, jejž Martin Reiner osvětluje v poslední čtvrtině svého díla – a uvedení tradovaných událostí na pravou míru je jednou z nejzajímavějších částí knihy. Na konci léta 1977 totiž za okolností, kvůli jejichž pochopení je nutno přečíst příslušné pasáže Básníka (Reinerův objev není vhodné prozrazovat), do Blatného života vstupuje jeho anděl strážný a setrvá v něm do konce.
BLÁZEN (OPĚT) LITERÁTEM
Britská zdravotní sestra Frances Meachamová, o tři roky starší než pacient Blatný, umí trochu česky.
Při návštěvě básníka tak zjistí, že ony „choré výplody“, které Blatný ustavičně chrlí na papíry, jež dozorci vzápětí vyhazují, jsou básněmi.
Blatný tedy celé čtvrtstoletí psal do odpadkového koše, ale díky Frances získá psací stroj a stůl v koutě jedné dílny, můžeme-li věřit Reinerem citovanému článku z deníku Stern. Básníkovy podmínky k tvorbě předtím nebyly nijak příznivé: podle svého ošetřovatele spával „v ložnici pro dvanáct pacientů, později ho přeložili do menšího pokoje, kde bývalo šest až osm postelí“.
Meachamová, jak zjišťuje a publikuje již před Reinerem žurnalista Karel Kyncl, už v mládí pomohla jednomu Čechovi – do Británie po únoru 1948 dostala díky sňatku mladého profesora. Ale její životní láskou byl podle Reinera někdo úplně jiný… Jisté je, že ošetřovatelka koresponduje Blatného jménem se Škvoreckého a Salivarové kanadským nakladatelstvím ’68 Publishers a i díky ní vychází výbor z Blatného díla Stará bydliště nebo později Pomocná škola Bixley, jeho už osmá a jediná autorsky plně koncipovaná sbírka, již za 42 let strávených v exilu napíše. Přitom je v posledních letech života „schopný popsat padesátistránkovou písanku za jediný den“, každodenně otevírá stavidla a spouští veršové vodopády všednodenních záznamů, uvádí Frances, která jeho básně sbírá a skladuje je v modrém plastovém sudu ve své garáži… To ona Blatnému reguluje proud honorářů a finančních darů a stará se, aby vše neutratil za cigarety a čokoládu. To ona se na líného a slabého básníka rozzlobí, že si nenechá vytrhat zkažené zuby ze zanícených dásní, a několik měsíců ho pak trápí svou nepřítomností. Setkává se s Václavem Havlem a dostává z jeho kanceláře děkovný dopis, že nám básníka našla a vrátila. A je s Blatným i v okamžicích, kdy starý básník v bolestech sedí v léčebně ve svém oblíbeném ušáku, smrt má na jazyku, čeká na sanitu a píše a píše.
SETKÁNÍ BÁSNÍKŮ
Fenomén Blatný, jenž plnou silou propukl v 90. letech, v sobě snoubí básníkovo dobré dílo, jeho fascinující osud, slušnou porci tajemství a pro publikum atraktivní psychickou poruchu. Vzpomeňme, jak popkultura zacházela se šíleným démantem Sydem Barrettem z Pink Floyd, jak se zdůrazňuje vyšinutí a pobyt za mřížemi ústavů u Hanse Fallady nebo markýze de Sada a kolik povyku se nadělalo v souvislosti s psychickými chorobami Virginie Woolfové, Sylvie Plathové, H. P. Lovecrafta nebo Ezry Pounda.
Martin Reiner se o osud Ivana Blatného zajímal z mnoha důvodů – oba byli básníci, Reiner ve svém raném básnickém díle tematizoval Brno stejně jako Blatný ve sbírce Melancholické procházky atd. Když Reiner zjistil, že básník ještě žije a kde žije, chtěl se za ním vypravit, jenže cesta v roce 1986 nepřipadala v úvahu. Zatím tedy aspoň důkladně vyzpovídal Čechy, kteří Blatného znali, a vyrazil, až když se poměry dostatečně uvolnily. Schůzka s básníkem v říjnu 1989 byla zvláštní – na otázky prý mladému badateli a nadšenému fanouškovi odpovídal převážně jednoslabičně a mnohé historky ze svého mládí už si nevybavoval.
Reiner v aktuálních rozhovorech, jež se po publikaci Básníka vysypaly ze všech tiskových stran, vzpomíná na to setkání jako na nevyužitelné, pokud jde o vědecké hledisko, a nezapomenutelné a emotivně silné, pokud jde o „lidský“ rozměr.
Reiner píše suverénně, barvitě a jeho slova mají váhu. Básníka lze číst zčásti jako učebnici literární historie, místy Reiner vklíní do děje literárněkritickou vsuvku, někde jde s pomocí publicistického funkčního stylu dokumentární cestou, jinde použije smyšlenou anekdotu.
Je pravda, že Blatného v léčebně navštívil sám Milan Kundera?
A Nezval, ten tam byl? Momentálně Reiner ve své popularizaci Blatného pokračuje – vrhl se spolu s básníkem Bohdanem Chlíbcem, autorem básnické sbírky Zimní dvůr, loňské Knihy roku Lidových novin, na Blatného dosud nepublikované a vlastně prakticky nečtené verše z posledních let života a doufá z nich sestavit knihu.
Snad žádný český literát nemá takové štěstí na někoho, kdo tak usilovně pečuje o jeho odkaz, jako Reiner střeží památku Blatného.
Při četbě Básníka se mi vybavil jeden osud v lecčems podobný tomu popisovanému. Karel Šebek, český surrealistický básník, je nezvěstný od dubna 1995; sanitář a později ošetřovatel v Psychiatrické léčebně Dobřany na sobě tak dlouho zkoušel účinky různých drog a terapií, až se sám stal pacientem. Úzkostná psychóza se projevila na jeho nutkavé potřebě psát (podobně jako Blatnému mu byl základem deníkový záznam) a vyústila v touhu po smrti. Po mnoha pokusech o sebevraždu zmizel. Třeba se, jak někteří snad stále doufají, vynoří v některé ze zahraničních léčeben. A třeba se najde někdo, kdo Šebkův osud popíše tak dobře jako Reiner ten Blatného.