Nové decimy 2014
Knihovna
Rovnat si knihovnu, taková práce!
Stříbrný vítr, splav i luka,
Šrámek se opřel o Palahniuka:
má tendenci se kácet
a hřbet už stářím puká.
Pokojem letí teplý vánek,
na poslední z ušpiněných stránek
pokládám misku s müsli.
Sienkiewicz vystrčil nos z Visly,
regály: plánek světa.
Belém, Lisabon
Než lodě zamířily k obzoru...
na co asi myslely jejich ženy?
Břeh loučení nejspíš pamatuje scény
plné slzí, emoce v pozoru
pod bdělým dohledem biskupa Kýče.
Dívám se na obraz Roqua Gameira
a chce se mi křičet!
Kolik, ach, svobody pro ženy grobiánů,
opilců, děvkařů, kolik krásných plánů...
když lodě zamíří k obzoru.
Café Onyx
Průhledy do jiných světů:
jeptiška v Onyxu snídá toust a kolu,
bezdomovec čte Zolu,
obtížně louská každou větu,
podoben apoštolům,
jak se tu zubí ve své bídě...
Jenom to vidět!
Jenom ty vzkazy přečíst správně
před ústím hlavně...
Nemít se později za co stydět.
...
Jsem Verlaine. Má představivost
dostupuje vrcholu v noci.
Po pěti absintech mám pocit,
že abé Prévost
byl kýčař a starý prd.
Sekerku vzal jsem z bytu,
ještě dnes budem na orbitu!
Štípu do kamen své sny,
je konec té hnusné, studené vesny...
Už hoří, Arthure, už hoří!
…
Láska k horkým letním dnům,
jež Brno vysmýčí.
Slunce je kroužek na klíči.
Svět je prázdný, odemčený dům,
klaun se šel někam odlíčit…
Ženy nejdou, ale letí
jako pestré, provoněné smetí
středem města.
To musí přestat!
Srpen je násilí na zvířeti…
Nová souhvězdí
Tlustá žena i obrýlený muž
bydlí na podnájmu v periferním domě.
I jedno hloupé dítě se po mně
otočí, když čtu tu jmenovky, už
trochu vztekle: ten dům je Planetárium.
Hvězdná obloha pro prosté lidi
není plná herojů, kteří vidí
za roh vteřin. Je přesně taková,
jaká je zem, po níž chodí...
Jen někdy zrána smíš ji růžově lakovat.
Poušť
Poznovu v poušti; výkladu
světa, který mě kdysi tak ohromil.
Jsem taipan, jsem pískomil,
s jedinou pěšinkou k životu i smrti:
stoupenec nedozírna...
Hukot vlaku v ohvězděné noci.
Husí kůže, náhle pocit,
že se dnes zbortí i to nehmatné,
že struna šlehne, úsvit tne
a má láska mě rozdrtí...
Prsten
Tlačí, vadí mi při řízení,
je hezký, klouže z prstu dolů.
Říká, že jsme, lásko, spolu,
i když to tak třeba právě není:
smyčka lana letí k molu...
Měl jsem už na rukou náramky,
na krku řetízek od mamky,
ale tahle krásná divnávěc,
to je – jak by řek’ básnivýžrec –
celý rozměr slova zámky...
Sen o pralese
pro K. Biebla
Kolibříci: jsou kaňky barev
v listnatém breviáři javánských melodií...
Když pijí z květů,
jimiž les krvácí do čisté
košile rána, mé oko –
křehká cibule –
podléhá ostrému noži vjemů. Úlet!
Zase ti ptáci: duhová exploze...
Mravenci ženou se po noze
do rozsochy lidského stromu.