KAŽDÝ OKAMŽIK JE HODEN BÁSNĚ
Sousloví „prokletý básník“ je už klišé. Jenže co říct o autorovi, kterému rodiče zemřeli v dětství, plánoval sebevraždu společně s Jiřím Ortenem, v březnu 1948 emigroval a většinu let až do své smrti strávil v britských blázincích? Takový život vydá na román. A v Martinu Reinerovi našel tento román suverénního vypravěče.
Před několika lety vydal švýcarsko-anglický spisovatel Alain de Botton knihu How Proust Can Change Your Life. Kdybych těchto pár odstavců nazval Jak mohou Martin Reiner a Ivan Blatný změnit váš život, vyrovnal bych se sice de Bottonovu suchému a trochu trapnému humoru, ale jestliže útlý svazek s ponurými příběhy k Proustově tvorbě přistupuje poněkud povrchně, nedovolil bych z dlouhého úsilí Martina Reinera dělat „sebe-pomocnou literaturu“. Básník. Román o Ivanu Blatném je totiž jedním z nejpozoruhodnějších literárních úkazů poslední doby.
ROMÁN PŘÁTELSTVÍ I SAMOTY
Pavel Janoušek zařadil novou knihu Jana Němce Dějiny světla do žánru „oslavného životopisného románu“, který „v české nepřekladové literatuře jinak absentuje“. Reinerův román je stejně jako Němcovo dílo pozoruhodné tím, že se příliš nepřevažuje ani na jednu stranu – je zároveň opravdovým románem ve smyslu silného vyprávění, oslavuje Blatného život bez sklouzávání do patosu a ostrým humorem odhaluje i jeho temnější stránky a zároveň podává dost důvěrnou životopisnou zprávu o básníkovi, jehož jméno se za minulého režimu nesmělo napsat oficiálním inkoustem.
Na pražském křtu v Divadle Na zábradlí se Martin Reiner dokonce nechal slyšet, že k pochopení Blatného díla, zvláště toho pozdějšího, psaného v anglických psychiatrických léčebnách, si musíte přečíst jeho román. Na papíře najednou toto sdělení působí vychloubačně, ale v případě Blatného zvláštního světa autobiograf ických veršů psaných po večerech na toaletní papír je tomu opravdu tak. Reiner navíc do textu dodává citace z pozdějších veršů, které odkazují na události, jež se odehrály ve všech obdobích Blatného vývoje: začátek emigrace strávený v podnájmu u krajanů, předválečné básnické úspěchy i přátelství s Josefem Kainarem, Jiřím Ortenem či Vítězslavem Nezvalem. Velká jména dostanou plastičnost, někdy také nelichotivou, ale nikdy jednorozměrnou – díky autorovi aspoň trochu rozumíme dokonce i Josefu Kainarovi, který na emigraci druha a zároveň rivala reaguje udáním společného přítele a posměvačnou a štvavou básničkou o sebestředném Ivánkovi. Reiner nikde lacině neomlouvá, na mnoha místech ale umožňuje chápat.
Právě přátelství tvoří jednu z nejpřekvapivějších složek románu. Životopisné texty často spíš zdůrazňují osobní a umělecký vývoj, rodinné zázemí či romantické vztahy. Reiner však spoustu času věnuje oněm osudovým přátelstvím, které provázely život Ivana Blatného, a pouští se i do vykreslení scén z nočního života: Nezval zpívající na hospodském stole, dopisy, ve kterých si Blatný a Orten domlouvají společnou sebevraždu, i první surrealistické verše, které čtrnáctiletý Blatný píše v barech Boccacio a Trocadero. S těmito scénami kontrastuje básníkův další osud – velká izolace od společenského života. I Boha podle autora románu Blatný na konci života objevil hlavně proto, že měl „chuť svou radost s někým sdílet, nejlépe s někým, kdo ho jinak nebude příliš rušit při psaní“.
Zde se samozřejmě dostáváme k otázce opravdovosti. V krátké předmluvě se autor svěř í, že všechny události v této knize se možná nestaly, ale přinejmenším se stát mohly. Může se zdát, že se tím zbavuje odpovědnosti – ostatně ani dopisy nejsou řádně bibliograficky vedené, stejně tak rozhovory, které v posledních letech Reiner v Anglii vedl s básníkovými ošetřovateli, nejsou označeny datem ani jinou informací. Ostatně, co by to bylo za román, kdyby měl poznámky pod čarou…
PRÁVO NA VLASTNÍ PEKLO
Zároveň je skoro z každé stránky poznat, kolik úsilí, výzkumu, rozhovorů a procházení pozůstalosti za tímto dílem stojí. Reiner shromažduje informace o Blatném od konce osmdesátých let, se svým básníkem se krátce setkal na sklonku jeho života, od devadesátých let se věnuje básníkově pozůstalosti a na románu jako takovém pracuje od roku 2009. Výzkumník je přitom zároveň básníkem a spisovatelem, který dokáže dát výsledku silný tvar, a ještě ho obléct do neuvěřitelně čtivého beletristického kabátku.
Chvíli se smějete, potom si uvědomíte několik zajímavých historických spojnic mezi Skupinou 42, Nezvalem a postoji intelektuální levice ke stalinismu, a pak už prožíváte nezvladatelnou tíhu protektorátu, smrt Jiřího Ortena či Kainarův pokus o sebevraždu – ale nebojte, bylo mu sedmnáct, zapůjčeným revolverem si prostřelil jen bok a spolužačku, kterou tím chtěl ohromit, to nechalo chladnou.
Reiner dává ožít básníkovi. Ten je v základech celého fascinujícího světa, který román líčí: jeho život, který je zajímavý ještě než začne – jeho otec byl významný literát – a jeho souhrnná pozůstalost je jedna z nejzajímavějších a nejtajemnějších z českého dvacátého století. Autor má cit a nepřikrášluje, ale ani se nevyžívá ve zdůrazňování absurdit minulosti, z nichž by jako mnozí jiní dělal monument zakrývající výhled na současné příběhy. Ví, že „každá generace má právo na své vlastní peklo“.
ROZUMĚT KRÁSE HŘBITOVA
Nemalou roli hraje v příběhu politika: Blatného komunismus je prezentován podobně zmatečně, jak je asi nejlepší ho vnímat. Jeho emigrace není znázorněna hrdinsky a Reinerovi se obecně daří udržet si odstup i od problémů, které svádí k jednoduché polarizaci. Blatného cesta někdy připomíná „typický český život dvacátého století“: prosperita první republiky, protektorát, válka, komunismus, zklamání z komunismu – zde se ale objeví překvapivý zvrat a posledních tři sta stran knihy, které se věnují básníkově životu v Anglii, překvapí hlavně větší měrou vedlejších příběhů, včetně politických machinací exilové sociální demokracie a jejich vlivu na život Ivana Blatného, který od emigrace neměl žádný příjem a vzhledem ke své totální neschopnosti pracovat žil z podpory jedinců i institucí. Především jsou ale příběhem „pacienta“, blázna, který možná ani žádným bláznem není, ale reaguje vážným zhoršením stavu na jakékoli pokusy dostat jej zpět mezi „normální“ lidi. Jako závěr by se snad slušelo zvýraznit poetistické poselství, které na vás při četbě dýchá ze všech stran: najednou se celý svět může stát básní, od kouzelných brněnských silvestrů na Obilném trhu až po dosluhující nádraží na londýnském předměstí. Uděláme dobře, když toto dědictví české meziválečné moderny přijmeme za své. Příběh odstrčeného a poplivaného blázna se právě tímto poselstvím stává velkým českým příběhem 20. století.
Váš život román možná nezmění – kdo ví, možná pro mne kniha přišla jen ve správnou chvíli – ale zkusit to může každý. Jednou větou Ivana Blatného za všechny: „Lidé budou málokdy nešťastni, když porozumí kráse hřbitova, na němž ztrácíme nejdražší ruce…“ Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném, Praha, Torst 2014.
***
* * *
Déšť ustal.
Opuštěný lom jak prázdný vodní sál
haraší tiše, odkapává.
A ty jsi sám.
Vzpomínáš na přítele,
je černý listopad,
kdy fičí celý osud.
* * *
Ach, kam se táhne tento kalný den,
kdy všecko zdá se smyslu pozbývati?
Rachotí vůz a ty jsi roztříštěn
na tisíc kousků, v kterých duch se tratí.
Rachotí vůz a kráčí popelář
do mrazu dvorů, plných truchlivosti.
Nějaký sne! Kéž tvoje křídlo, tvář
zimavé, holé moje stěny hostí.
Ivan Blatný
Před několika lety vydal švýcarsko-anglický spisovatel Alain de Botton knihu How Proust Can Change Your Life. Kdybych těchto pár odstavců nazval Jak mohou Martin Reiner a Ivan Blatný změnit váš život, vyrovnal bych se sice de Bottonovu suchému a trochu trapnému humoru, ale jestliže útlý svazek s ponurými příběhy k Proustově tvorbě přistupuje poněkud povrchně, nedovolil bych z dlouhého úsilí Martina Reinera dělat „sebe-pomocnou literaturu“. Básník. Román o Ivanu Blatném je totiž jedním z nejpozoruhodnějších literárních úkazů poslední doby.
ROMÁN PŘÁTELSTVÍ I SAMOTY
Pavel Janoušek zařadil novou knihu Jana Němce Dějiny světla do žánru „oslavného životopisného románu“, který „v české nepřekladové literatuře jinak absentuje“. Reinerův román je stejně jako Němcovo dílo pozoruhodné tím, že se příliš nepřevažuje ani na jednu stranu – je zároveň opravdovým románem ve smyslu silného vyprávění, oslavuje Blatného život bez sklouzávání do patosu a ostrým humorem odhaluje i jeho temnější stránky a zároveň podává dost důvěrnou životopisnou zprávu o básníkovi, jehož jméno se za minulého režimu nesmělo napsat oficiálním inkoustem.
Na pražském křtu v Divadle Na zábradlí se Martin Reiner dokonce nechal slyšet, že k pochopení Blatného díla, zvláště toho pozdějšího, psaného v anglických psychiatrických léčebnách, si musíte přečíst jeho román. Na papíře najednou toto sdělení působí vychloubačně, ale v případě Blatného zvláštního světa autobiograf ických veršů psaných po večerech na toaletní papír je tomu opravdu tak. Reiner navíc do textu dodává citace z pozdějších veršů, které odkazují na události, jež se odehrály ve všech obdobích Blatného vývoje: začátek emigrace strávený v podnájmu u krajanů, předválečné básnické úspěchy i přátelství s Josefem Kainarem, Jiřím Ortenem či Vítězslavem Nezvalem. Velká jména dostanou plastičnost, někdy také nelichotivou, ale nikdy jednorozměrnou – díky autorovi aspoň trochu rozumíme dokonce i Josefu Kainarovi, který na emigraci druha a zároveň rivala reaguje udáním společného přítele a posměvačnou a štvavou básničkou o sebestředném Ivánkovi. Reiner nikde lacině neomlouvá, na mnoha místech ale umožňuje chápat.
Právě přátelství tvoří jednu z nejpřekvapivějších složek románu. Životopisné texty často spíš zdůrazňují osobní a umělecký vývoj, rodinné zázemí či romantické vztahy. Reiner však spoustu času věnuje oněm osudovým přátelstvím, které provázely život Ivana Blatného, a pouští se i do vykreslení scén z nočního života: Nezval zpívající na hospodském stole, dopisy, ve kterých si Blatný a Orten domlouvají společnou sebevraždu, i první surrealistické verše, které čtrnáctiletý Blatný píše v barech Boccacio a Trocadero. S těmito scénami kontrastuje básníkův další osud – velká izolace od společenského života. I Boha podle autora románu Blatný na konci života objevil hlavně proto, že měl „chuť svou radost s někým sdílet, nejlépe s někým, kdo ho jinak nebude příliš rušit při psaní“.
Zde se samozřejmě dostáváme k otázce opravdovosti. V krátké předmluvě se autor svěř í, že všechny události v této knize se možná nestaly, ale přinejmenším se stát mohly. Může se zdát, že se tím zbavuje odpovědnosti – ostatně ani dopisy nejsou řádně bibliograficky vedené, stejně tak rozhovory, které v posledních letech Reiner v Anglii vedl s básníkovými ošetřovateli, nejsou označeny datem ani jinou informací. Ostatně, co by to bylo za román, kdyby měl poznámky pod čarou…
PRÁVO NA VLASTNÍ PEKLO
Zároveň je skoro z každé stránky poznat, kolik úsilí, výzkumu, rozhovorů a procházení pozůstalosti za tímto dílem stojí. Reiner shromažduje informace o Blatném od konce osmdesátých let, se svým básníkem se krátce setkal na sklonku jeho života, od devadesátých let se věnuje básníkově pozůstalosti a na románu jako takovém pracuje od roku 2009. Výzkumník je přitom zároveň básníkem a spisovatelem, který dokáže dát výsledku silný tvar, a ještě ho obléct do neuvěřitelně čtivého beletristického kabátku.
Chvíli se smějete, potom si uvědomíte několik zajímavých historických spojnic mezi Skupinou 42, Nezvalem a postoji intelektuální levice ke stalinismu, a pak už prožíváte nezvladatelnou tíhu protektorátu, smrt Jiřího Ortena či Kainarův pokus o sebevraždu – ale nebojte, bylo mu sedmnáct, zapůjčeným revolverem si prostřelil jen bok a spolužačku, kterou tím chtěl ohromit, to nechalo chladnou.
Reiner dává ožít básníkovi. Ten je v základech celého fascinujícího světa, který román líčí: jeho život, který je zajímavý ještě než začne – jeho otec byl významný literát – a jeho souhrnná pozůstalost je jedna z nejzajímavějších a nejtajemnějších z českého dvacátého století. Autor má cit a nepřikrášluje, ale ani se nevyžívá ve zdůrazňování absurdit minulosti, z nichž by jako mnozí jiní dělal monument zakrývající výhled na současné příběhy. Ví, že „každá generace má právo na své vlastní peklo“.
ROZUMĚT KRÁSE HŘBITOVA
Nemalou roli hraje v příběhu politika: Blatného komunismus je prezentován podobně zmatečně, jak je asi nejlepší ho vnímat. Jeho emigrace není znázorněna hrdinsky a Reinerovi se obecně daří udržet si odstup i od problémů, které svádí k jednoduché polarizaci. Blatného cesta někdy připomíná „typický český život dvacátého století“: prosperita první republiky, protektorát, válka, komunismus, zklamání z komunismu – zde se ale objeví překvapivý zvrat a posledních tři sta stran knihy, které se věnují básníkově životu v Anglii, překvapí hlavně větší měrou vedlejších příběhů, včetně politických machinací exilové sociální demokracie a jejich vlivu na život Ivana Blatného, který od emigrace neměl žádný příjem a vzhledem ke své totální neschopnosti pracovat žil z podpory jedinců i institucí. Především jsou ale příběhem „pacienta“, blázna, který možná ani žádným bláznem není, ale reaguje vážným zhoršením stavu na jakékoli pokusy dostat jej zpět mezi „normální“ lidi. Jako závěr by se snad slušelo zvýraznit poetistické poselství, které na vás při četbě dýchá ze všech stran: najednou se celý svět může stát básní, od kouzelných brněnských silvestrů na Obilném trhu až po dosluhující nádraží na londýnském předměstí. Uděláme dobře, když toto dědictví české meziválečné moderny přijmeme za své. Příběh odstrčeného a poplivaného blázna se právě tímto poselstvím stává velkým českým příběhem 20. století.
Váš život román možná nezmění – kdo ví, možná pro mne kniha přišla jen ve správnou chvíli – ale zkusit to může každý. Jednou větou Ivana Blatného za všechny: „Lidé budou málokdy nešťastni, když porozumí kráse hřbitova, na němž ztrácíme nejdražší ruce…“ Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném, Praha, Torst 2014.
***
* * *
Déšť ustal.
Opuštěný lom jak prázdný vodní sál
haraší tiše, odkapává.
A ty jsi sám.
Vzpomínáš na přítele,
je černý listopad,
kdy fičí celý osud.
* * *
Ach, kam se táhne tento kalný den,
kdy všecko zdá se smyslu pozbývati?
Rachotí vůz a ty jsi roztříštěn
na tisíc kousků, v kterých duch se tratí.
Rachotí vůz a kráčí popelář
do mrazu dvorů, plných truchlivosti.
Nějaký sne! Kéž tvoje křídlo, tvář
zimavé, holé moje stěny hostí.
Ivan Blatný