Ještě jednou zahlédnout I. B.
Nakladatel, který také píše. Tak s touto charakteristikou už nevystačíme, neboť nám na stole přistálo dílo netoliko objemné rozsahem, ale také docelené pohledem, stylem, samotným typem psaní, dílo, které je současně poctivě odpracované i dobře napsané. Šťavnatý a chutný literární plod. Ať chceme nebo ne, Martin Reiner nám dozrál. A jeho Blatný je toho věru podařeným důkazem.
A přitom se to i velmi dobře čte. Jako by Martin Reiner dokázal potlačit dva démony svého předchozího psaní — předvádivost („tak jakej jsem byl, kluci?“) a bolestínskou sentimentalitu. Jeho typus vždy prozrazoval, že má slova rád a rozumí si s nimi, ale také že ne vždy zná jejich pravou míru. Jinak řečeno: že to klukovi nějak moc mluví. Taky ne všem nám šlo úplně pod nos, že tento autor s dobrou vyřídilkou a sbíhavými asociacemi je současně i velmi výkonnou píár agenturou sebe sama: jenom co nadělal řečí kolem svého budoucího románu o Ivanu Blatném! Ano, vědělo se také, že se moc pěkně stará o své autory, že je to člověk nezáludný, jakož i neúzkoprsý, ale s jeho psaním jsme si mnozí z nás stále nějak neuměli poradit.
Osy a poloosy
Martin Reiner se spolehl na lineární sledování života Ivana Blatného. A v celku díla se to ukazuje jako rozhodnutí moudré. Rodiče a prarodiče, rodné Brno, škola, meziválečná doba, válka, poválečný mumraj, exil, stěhování po různých sanatoriích, smrt a převoz ostatků do Brna. Tuto linearitu, jež se hrozí stát ubíjející monotónností, autor oživuje velkou chytlavostí na vztahy. V těchto místech jeho próza vždy výrazně ožívá a je vidět, že dotváření suché životopisné matérie o to, co asi mezi Blatným a jeho blízkými ještě bylo, autora i velmi baví. Osa životopisná je tak účinně zhodnocována mnoha „poloosami“: Blatný—Nezval, Blatný—Orten, Blatný—Halas, Blatný — Milada Matysová, Blatný—Chalupecký, Blatný—Kainar. Tento vztahový způsob poněkud ustává po roce 1948, ale i zde mu autor účinně pomáhá na nohy, takže se nám zde objevuje vztah Blatný — Karel Brušák, Blatný — Frances Meachamová a rovněž poněkud pitoreskní vztah Blatný — jeho bratranec Jan Šmarda. Snad by se dalo říct, že do vztahů Martina Reinera dost nutí i jeho vnitřní romanopisec, neboť kde jsou vztahy, tam jsou i konflikty, a kde jsou konflikty, tam je epicky žírně. Epika, aby byla dostatek průtočnou, vztahy zkrátka potřebuje. Ke způsobu, ale podrobněji: Martin Reiner skládá svého Blatného nikoli jako přísně teleologický příběh, tedy jako život s vizí, která se nutně musí — i přes překážky mnohé a silné — prosadit… a ona se — nastojte — prosadí. Ne, skládá si ho na základě obrovsky širokého materiálu, který sesbíral; dílem i velmi systematickým vlastním úsilím. Nikdo toho času toho neví o Blatném tolik jako Martin Reiner. Ale nemůže to zároveň házet jistý blok? Samozřejmě může. Tlak matérie totiž omezuje fabulaci. Ta přece potřebuje rozlet a volné plochy, ale kde je brát, když za každým rohem kouká nějaký fakt či zaručené svědectví. Ale právě to, jak autor proplul mezi Skyllou faktografie a Charybdou fabulace, mezi „tak bylo“ a „tak podle všeho mohlo být“, je největším půvabem jeho knihy. Knihy, z níž mohou být zklamáni milovníci přece jenom více bohatýrské a sevřené fabulace — vždyť je to jen takový rozpovídaný literární dějepis. A na druhé straně mohou být zklamáni i milovníci střízlivé faktografické ukázněnosti — proč se to tak epicky „rozcajdává“? My všichni ostatní si však čtenářsky lebedíme.
Fikce a faktografie — stav souladu
Reiner si nedělá těžkou hlavu s tím, zda píše fikci, nebo faktografii. Svobodně, ale zase ne zcela nevázaně se pohybuje mezi oběma polohami. Svazující tíhu toho, komu je dáno o Blatném vědět tolik, proměňuje v účinnou fabulační svobodu toho, kdo toho tolik ví, a právě proto rovněž ví, mezi jakými volbami se může pohybovat — co si lze dovolit, kde nést riziko menší a kde větší, co vypustit, kde vzít látku větším skokem a kde ne. Volí styl účastného pozorovatele, zasvěceného do věci, ale nijak naléhavého; je to současně empatická distance i distancovaná empatie. Nezní to hlasem obhájce, ani pouze hlasem nezúčastněného pozorovatele. Svého Blatného si autor vypráví v poloze nadmíru šťastné, v jakémsi snad až milostiplném fabulačním rozkyvu. (Jak to ten chlap jenom dělá?) Lze pátrat po tom, jak se mu tohle podařilo, ale asi bychom to tak zcela nerozkryli. Proč také? Za mnohé ale může vypravěčský rytmus. Knížka skutečně „odsejpá“ velmi svižně; věci se tu nepředržují, expozice se volí spíše kratší, tam, kde je potřeba, se věci pomáhá historicko-kulturním kontextem. Ten je snad až na jediný případ (výklad o dějinách psychiatrických sanatorií) rovněž exponován zcela funkčně. Filmově řečeno: Reinerova kniha má velmi dobře zvládnutý střih (neměl by se za tohle pochválit též redaktor Stanislav Zajíček?). Zkrátka: škrtalo se zde účinně a ku prospěchu věci. Rytmus se tak ukázal lepším epickým kormidlem než snaha o úplnost a dovysvětlování či psychologizace. Míra faktografie? Rozhodně se jí nešetří, ale s výjimkou jedné dvou kapitol, kde se zdá, že máme co činit s pouhou mechanickou koláží dokumentů, se ji podařilo vypravěčsky rozchodit. Je zde i spousta krátkých, velmi úsečných charakteristik, v nichž nelze než ocenit Reinerovu formulační brilantnost. Takové to že se několika málo slovy řekne mnohé, tedy že vidíme, že se řeklo jen něco z toho, co se ví. A přitom je za tím cítit, že tento autor svého básníka chápe, rozumí mu; dokáže přistoupit na jeho motivace a vidění světa. Stejně jako to, že dokáže rozeznat jeho dobová omezení. A že se tu stále počítá s Blatným jako s básníkem, jehož poezie nemá sloužit za pouhý dokladový materiál. Ty verše jsou čteny, rozvrhovány v patřičných kontextech, to vše se snahou, aby jim bylo rozuměno a aby skrze ně bylo čtenáři dáno další (jiné, vyšší) rozumění toho, o kom je řeč.
Žádný pendant nevida
A přitom se této knize dost těžko hledá její žánrový a stylový pendant. Zdaleka totiž nemáme co činit s klasickým biografickým románem ražby Irvinga Stonea, Stefana Zweiga či (v podobě lehce pokleslé) Františka Kožíka. Není to tak úplně ani biografie ve stylu anglosaském, tedy dokonale „vyzdrojovaná“ a současně chytlavě odvyprávěná, taková, která se ničím neproviňuje na matérii a přitom je hladová po tom, aby tohle vše také někomu podmanivě sdělila. Nemá co činit ani s biografií a these, tedy jen víceméně záminkou pro prosazení nějaké silné ideje, třeba že poezie je věčná a občas si za svůj příbytek zvolí ptáčka dosti podivného. Sem by mohly patřit například Masarykovy biografie o Havlíčkovi či Husovi. A nelze mluvit ani o biografii budované jako odkouzlení někoho, kdo mezitím v očích veřejnosti již značně „zpatinovatěl“ a „zesoklovatěl“ a koho je proto potřeba náležitě „sundat“ (viz třeba Lodgeův román o H. G. Wellsovi Výkvět mužství). Oceňme rovněž to, že Martin Reiner nechal stranou sám sebe, tedy někoho, komu Blatný kdysi učaroval, kdo si prošel kdeco z jeho života a díla, kdo se mu dal do služeb i jako editor a propagátor. Vždyť tento někdo by mohl cítit právo zabudovat se do vyprávění a tak trochu si ho i přivlastnit. Velmi, převelmi jsme se báli, že daná touha u Martina Reinera někdy propukne. Ale ne. Autor tomuto pokušení odolal a sám sebe zabudoval až v dovětku. Jde mimo pochyby o velmi podařenou knihu, k tomu ještě — nebojme se toho — i dobrou službu literatuře, stejně jako následováníhodný příklad, jak o ní podmanivě psát.
Velmi citlivá rekonstrukce života Ivana Blatného.
A přitom se to i velmi dobře čte. Jako by Martin Reiner dokázal potlačit dva démony svého předchozího psaní — předvádivost („tak jakej jsem byl, kluci?“) a bolestínskou sentimentalitu. Jeho typus vždy prozrazoval, že má slova rád a rozumí si s nimi, ale také že ne vždy zná jejich pravou míru. Jinak řečeno: že to klukovi nějak moc mluví. Taky ne všem nám šlo úplně pod nos, že tento autor s dobrou vyřídilkou a sbíhavými asociacemi je současně i velmi výkonnou píár agenturou sebe sama: jenom co nadělal řečí kolem svého budoucího románu o Ivanu Blatném! Ano, vědělo se také, že se moc pěkně stará o své autory, že je to člověk nezáludný, jakož i neúzkoprsý, ale s jeho psaním jsme si mnozí z nás stále nějak neuměli poradit.
Osy a poloosy
Martin Reiner se spolehl na lineární sledování života Ivana Blatného. A v celku díla se to ukazuje jako rozhodnutí moudré. Rodiče a prarodiče, rodné Brno, škola, meziválečná doba, válka, poválečný mumraj, exil, stěhování po různých sanatoriích, smrt a převoz ostatků do Brna. Tuto linearitu, jež se hrozí stát ubíjející monotónností, autor oživuje velkou chytlavostí na vztahy. V těchto místech jeho próza vždy výrazně ožívá a je vidět, že dotváření suché životopisné matérie o to, co asi mezi Blatným a jeho blízkými ještě bylo, autora i velmi baví. Osa životopisná je tak účinně zhodnocována mnoha „poloosami“: Blatný—Nezval, Blatný—Orten, Blatný—Halas, Blatný — Milada Matysová, Blatný—Chalupecký, Blatný—Kainar. Tento vztahový způsob poněkud ustává po roce 1948, ale i zde mu autor účinně pomáhá na nohy, takže se nám zde objevuje vztah Blatný — Karel Brušák, Blatný — Frances Meachamová a rovněž poněkud pitoreskní vztah Blatný — jeho bratranec Jan Šmarda. Snad by se dalo říct, že do vztahů Martina Reinera dost nutí i jeho vnitřní romanopisec, neboť kde jsou vztahy, tam jsou i konflikty, a kde jsou konflikty, tam je epicky žírně. Epika, aby byla dostatek průtočnou, vztahy zkrátka potřebuje. Ke způsobu, ale podrobněji: Martin Reiner skládá svého Blatného nikoli jako přísně teleologický příběh, tedy jako život s vizí, která se nutně musí — i přes překážky mnohé a silné — prosadit… a ona se — nastojte — prosadí. Ne, skládá si ho na základě obrovsky širokého materiálu, který sesbíral; dílem i velmi systematickým vlastním úsilím. Nikdo toho času toho neví o Blatném tolik jako Martin Reiner. Ale nemůže to zároveň házet jistý blok? Samozřejmě může. Tlak matérie totiž omezuje fabulaci. Ta přece potřebuje rozlet a volné plochy, ale kde je brát, když za každým rohem kouká nějaký fakt či zaručené svědectví. Ale právě to, jak autor proplul mezi Skyllou faktografie a Charybdou fabulace, mezi „tak bylo“ a „tak podle všeho mohlo být“, je největším půvabem jeho knihy. Knihy, z níž mohou být zklamáni milovníci přece jenom více bohatýrské a sevřené fabulace — vždyť je to jen takový rozpovídaný literární dějepis. A na druhé straně mohou být zklamáni i milovníci střízlivé faktografické ukázněnosti — proč se to tak epicky „rozcajdává“? My všichni ostatní si však čtenářsky lebedíme.
Fikce a faktografie — stav souladu
Reiner si nedělá těžkou hlavu s tím, zda píše fikci, nebo faktografii. Svobodně, ale zase ne zcela nevázaně se pohybuje mezi oběma polohami. Svazující tíhu toho, komu je dáno o Blatném vědět tolik, proměňuje v účinnou fabulační svobodu toho, kdo toho tolik ví, a právě proto rovněž ví, mezi jakými volbami se může pohybovat — co si lze dovolit, kde nést riziko menší a kde větší, co vypustit, kde vzít látku větším skokem a kde ne. Volí styl účastného pozorovatele, zasvěceného do věci, ale nijak naléhavého; je to současně empatická distance i distancovaná empatie. Nezní to hlasem obhájce, ani pouze hlasem nezúčastněného pozorovatele. Svého Blatného si autor vypráví v poloze nadmíru šťastné, v jakémsi snad až milostiplném fabulačním rozkyvu. (Jak to ten chlap jenom dělá?) Lze pátrat po tom, jak se mu tohle podařilo, ale asi bychom to tak zcela nerozkryli. Proč také? Za mnohé ale může vypravěčský rytmus. Knížka skutečně „odsejpá“ velmi svižně; věci se tu nepředržují, expozice se volí spíše kratší, tam, kde je potřeba, se věci pomáhá historicko-kulturním kontextem. Ten je snad až na jediný případ (výklad o dějinách psychiatrických sanatorií) rovněž exponován zcela funkčně. Filmově řečeno: Reinerova kniha má velmi dobře zvládnutý střih (neměl by se za tohle pochválit též redaktor Stanislav Zajíček?). Zkrátka: škrtalo se zde účinně a ku prospěchu věci. Rytmus se tak ukázal lepším epickým kormidlem než snaha o úplnost a dovysvětlování či psychologizace. Míra faktografie? Rozhodně se jí nešetří, ale s výjimkou jedné dvou kapitol, kde se zdá, že máme co činit s pouhou mechanickou koláží dokumentů, se ji podařilo vypravěčsky rozchodit. Je zde i spousta krátkých, velmi úsečných charakteristik, v nichž nelze než ocenit Reinerovu formulační brilantnost. Takové to že se několika málo slovy řekne mnohé, tedy že vidíme, že se řeklo jen něco z toho, co se ví. A přitom je za tím cítit, že tento autor svého básníka chápe, rozumí mu; dokáže přistoupit na jeho motivace a vidění světa. Stejně jako to, že dokáže rozeznat jeho dobová omezení. A že se tu stále počítá s Blatným jako s básníkem, jehož poezie nemá sloužit za pouhý dokladový materiál. Ty verše jsou čteny, rozvrhovány v patřičných kontextech, to vše se snahou, aby jim bylo rozuměno a aby skrze ně bylo čtenáři dáno další (jiné, vyšší) rozumění toho, o kom je řeč.
Žádný pendant nevida
A přitom se této knize dost těžko hledá její žánrový a stylový pendant. Zdaleka totiž nemáme co činit s klasickým biografickým románem ražby Irvinga Stonea, Stefana Zweiga či (v podobě lehce pokleslé) Františka Kožíka. Není to tak úplně ani biografie ve stylu anglosaském, tedy dokonale „vyzdrojovaná“ a současně chytlavě odvyprávěná, taková, která se ničím neproviňuje na matérii a přitom je hladová po tom, aby tohle vše také někomu podmanivě sdělila. Nemá co činit ani s biografií a these, tedy jen víceméně záminkou pro prosazení nějaké silné ideje, třeba že poezie je věčná a občas si za svůj příbytek zvolí ptáčka dosti podivného. Sem by mohly patřit například Masarykovy biografie o Havlíčkovi či Husovi. A nelze mluvit ani o biografii budované jako odkouzlení někoho, kdo mezitím v očích veřejnosti již značně „zpatinovatěl“ a „zesoklovatěl“ a koho je proto potřeba náležitě „sundat“ (viz třeba Lodgeův román o H. G. Wellsovi Výkvět mužství). Oceňme rovněž to, že Martin Reiner nechal stranou sám sebe, tedy někoho, komu Blatný kdysi učaroval, kdo si prošel kdeco z jeho života a díla, kdo se mu dal do služeb i jako editor a propagátor. Vždyť tento někdo by mohl cítit právo zabudovat se do vyprávění a tak trochu si ho i přivlastnit. Velmi, převelmi jsme se báli, že daná touha u Martina Reinera někdy propukne. Ale ne. Autor tomuto pokušení odolal a sám sebe zabudoval až v dovětku. Jde mimo pochyby o velmi podařenou knihu, k tomu ještě — nebojme se toho — i dobrou službu literatuře, stejně jako následováníhodný příklad, jak o ní podmanivě psát.
Velmi citlivá rekonstrukce života Ivana Blatného.
Jiří Trávníček