O knize

Martin Reiner se usadil ve svém rodném příjmení jako v kavárně v Bath a dívá se na tuten náš svět vážně, ale s nadhledem… Mluvím o jeho sbírce Pohled z kavárny v Bath vydané vloni nakladatelstvím Větrné mlýny. Lyrický hrdina si v úvodu knížky vyhrne rukávy a ptá se: „Je vinou příliš měkkých podušek, že dnes už nikdo nesní tak jako Jákob, / dokud ještě spával s hlavou na kameni? Není?! / Proč tedy sny hned shnijí a tak málo jich je?“ Petra, která je Janovi nablízku, odpovídá a náhle „Vítr zesílil a žene Zemi vesmírem“. Knížka lahodného formátu i vzhledu je střízlivě zaplněna verši, které – bez řádného odůvodnění – ve mně vyvolávají pocity podobné četbě básní Blatného nebo Wenzla. Tu a tam se zarazím nad místy a la: „Chci být nejkrásnější mrtvola / na našem hřbitově“ (s. 39), ale s ohledem na kontext spíš verbální, než obsahový. Ovšem, básník „mlčí na poplach“ (s. 63), protože „…láska již odezněla / jako sonáta v lesích hlubokých, / zapadlá hvězda, / Svit Gottwaldov…“ (Zlín, s. 59). Je a není to milostná poezie – Reiner se druhým na odiv neotevírá snadno a lacině. Je decentní, ale ne zašifrovaný. Pracuje s jazykem i s veršem zručně – ale víc mu jde o kontury, o atmosféru, o celek zas a znovu slepovaný ze střepin. O cosi, co se marně snažíme zachytit po celý život, pokud jím nechceme jen projít jako na procházce půjčenou krajinou. Potvrzují to mimo jiné i neobvyklé, osobité básně z cest (Bath, Hayes Valley, Whangaroa, Utah, Francie) – patří (?) k nim i Kunštát. Tato báseň je podle mne vrcholem sbírky, a tak vám ji dopřeji celou, protože je reprezentativní ukázkou Reinerovy poetiky: „Teď ještě nemluv, když venku lije. / Rýč zůstal opřený v zahradě u plotu. // Večer někdy sen, v noci embolie, / tiše se suneme po svahu níž. // Déšť dělá důlky v mazlavé hlíně… / nad ránem vyplaví pohřbenou veverku. // Někdy jen smutně celé dny uklízíš, / hodiny skřípou… kola na štěrku.“
Knížka je polygraficky krásně vypravena a myslím, že její obsah za tu péči rozhodně stojí.

Milan Hrabal, básník a publicista
psáno pro literární časopis Psí víno

MARTIN REINER, MF DNES 19. 5. 2007

Odděllit Reinerovu společensko-organizační činnost od jeho vlastní tvorby bývá takřka nemožné… hlavně pro všechny dnešní poety, tvůrce, kritiky, literární vědce a kulturtrégry nejrůznějšího ražení – ti všichni už někdy někde oné nepřehlédnutelné činnosti Martina Reinera využili, neřku-li u něho něco vydali či na jeho účet pojedli, popili nebo se poveselili.
Lehko pak lze získat dojem, že hodnotit jeho sbírku kladně znamená, že mu vlastně podkuřujete. U hodnocení záporného můžete být naopak nařčeni ze závisti… nebo dokonce jakési hloupé módní tendence neuznávat Reinera alespoň v tvůrčí oblasti, kde je zvláště zranitelný, když jeho kvality na poli organizačním jsou nesporné…
Reinerovo postavení je zkrátka absurdní… Protože se ukázalo, že v tak zvláštním klimatu je nejspíš třeba volit postupy rovněž ojedinělé, s autorem jsme se nakonec dohodli, že si recenzi na svou sbírku napíše také sám.

Jana Soukupová, redaktorka MF DNES

Martin Reiner píše o básníku Reinerovi

Nová Reinerova kniha Pohled z kavárny v Bath je jeho šestou sbírkou poezie a vychází po téměř pětileté publikační přestávce. Jestliže o knize Tání chůze (1998) napsal Petr Koťátko, že fakt básnění se tu nezastírá, ale naopak manifestuje, nezbývá než konstatovat, že Reinerovo psaní doznalo veliké změny. Básnění je dosti minimalistické, zřídkakdy rýmované, a sám Koťátko by nejspíš řekl, že texty jsou daleko cudnější ve výrazu. Proč?
Mít k dispozici více prostoru, mohli bychom se bavit hledáním hypotetických odpovědí. Máme-li vybrat jedinou, řekněme, že u člena Wernischovy pomyslné literární družiny (I. W. je ostatně autorem výtvarného doprovodu knihy) jde o demonstraci únavy z poezie a prohlubující se skepse v její význam. Nepocítí ovšem únavu z takové poezie i čtenář?
Pokud si takovou otázku Reiner položil, je možná skladba básní (troufáme si odhadnout, že jde o výbor z daleko většího množství textů) vedena snahou držet čtenáře přese všechno ve střehu… To, co se bude mnohým jevit jako nesourodost a roztříštěnost, tak může být chápáno i jako pokus o rozmanitost… Jisté je, že texty zařazené do souboru jsou natolik rozličné (náladou, dikcí, fakturou zápisu), že snadno navodí dojem, jako by se o jejich autorství podělilo hned několik básníků.
Reinerova v jistém smyslu erbovní sbírka Tání chůze i nová kniha traktují tradiční básnické objemy, lásku a smrt. Opět je však zásadně odlišuje způsob, jakým to dělají.
Nové, na první pohled pokojně plachtící sbírce, jak se zdá, dávno vysadily oba tryskové motory: hlad po lásce a strach ze smrti. Může v případě poezie takový výpadek vůbec něco ospravedlnit?
Možná pohled dospělého muže, který bude posmutnělý Reinerův Pohled z kavárny v Bath pravděpodobně dobře chápat a snad i sdílet. Jenže… čtou takoví muži básně?
Na závěr jedno podobenství: Reinerova kniha je jak elpíčko bez hitů. Nenajdete zde písně, které vám vlezou do ucha po prvním poslechu a nechtějí celý den ven. Ale právě proto možná snese i opakovaný poslech…