Rukavice stylizaci
Nejmladší poezie nemá vstup do tvůrčí zóny poezie zrovna příliš lehký. Snadno
se řekne, že už tady všechno bylo, tedy proč v této postmodernistické době,
která až fyzicky trpí opakováním, ještě vábit Múzu z vysokosti jejích
nebes.
Mladý básník se tedy rozhodne to všecko všem i sobě ještě
zkomplikovat tím, že se přímo obezdí už hotovými formami, že je přímo nakupí do
obrovité výše, až se za nimi ztratí, že nazve svou sbírku básní Relata
refero, aby jen podtrhl samu stylizovanost, pouhé vědomé sběratelství toho,
co už bylo věky nakupeno. Není to vůbec špatný nápad: mám-li být dušen tradicí,
tak se tradicí zaplavím. Ale je to tradice spíše nedávno podezřelá (dekadence,
baroko), spíš příliš už čerpaná (Mácha, surrealismus), spíš periferní
(odrhovačka, trivialita).
A právě tady musí mladý básník svou hozenou rukavici začít brát
vážně. Musí rozvinout vlastní poetickou hru o sebe sama, třebaže jen jakoby
lehkovážně. Ale je to hra o všecko: je třeba se v těch vyvolaných
chimérách tolika poetik blýsknout svým vlastním úderem, dát vstoupit na scénu
sobě samému. A udiveni zjišťujeme, že právě tahle ztížená cesta
k vlastní osobitosti se otevírá.
Takové Reinerovy básně jako První portrét K. H. Máchy, Bítov
II, Půvaby jeseně, Listopad, Omša,
Silvestrovská etuda, Bylo teplo na Silvestra, přijela k nám
zdravot. sestra, Cette nuit a další jsou rukavicí vydobytou na
stylizovanosti vítězně zpátky. Ovšemže je nutno přičíst k těm nejlepším
textům i vzývání Ivana Blatného…
Třebaže si občas odnáší vítězství i vyzvaná Stylizace, přece jen
básníkova životní vitalita má šancí mnohem víc. Jak si z tohoto záměrného
obezdění otevře další brány k výpadům, ponechme její moudré lstivosti.
Zdeněk Kožmín, 1991