Relata refero - recenze

Rukavice stylizaci

Nejmladší poezie nemá vstup do tvůrčí zóny poezie zrovna příliš lehký. Snadno se řekne, že už tady všechno bylo, tedy proč v této postmodernistické době, která až fyzicky trpí opakováním, ještě vábit Múzu z vysokosti jejích nebes.
Mladý básník se tedy rozhodne to všecko všem i sobě ještě zkomplikovat tím, že se přímo obezdí už hotovými formami, že je přímo nakupí do obrovité výše, až se za nimi ztratí, že nazve svou sbírku básní Relata refero, aby jen podtrhl samu stylizovanost, pouhé vědomé sběratelství toho, co už bylo věky nakupeno. Není to vůbec špatný nápad: mám-li být dušen tradicí, tak se tradicí zaplavím. Ale je to tradice spíše nedávno podezřelá (dekadence, baroko), spíš příliš už čerpaná (Mácha, surrealismus), spíš periferní (odrhovačka, trivialita).
A právě tady musí mladý básník svou hozenou rukavici začít brát vážně. Musí rozvinout vlastní poetickou hru o sebe sama, třebaže jen jakoby lehkovážně. Ale je to hra o všecko: je třeba se v těch vyvolaných chimérách tolika poetik blýsknout svým vlastním úderem, dát vstoupit na scénu sobě samému. A udiveni zjišťujeme, že právě tahle ztížená cesta k vlastní osobitosti se otevírá.
Takové Reinerovy básně jako První portrét K. H. Máchy, Bítov II, Půvaby jeseně, Listopad, Omša, Silvestrovská etuda, Bylo teplo na Silvestra, přijela k nám zdravot. sestra, Cette nuit a další jsou rukavicí vydobytou na stylizovanosti vítězně zpátky. Ovšemže je nutno přičíst k těm nejlepším textům i vzývání Ivana Blatného…
Třebaže si občas odnáší vítězství i vyzvaná Stylizace, přece jen básníkova životní vitalita má šancí mnohem víc. Jak si z tohoto záměrného obezdění otevře další brány k výpadům, ponechme její moudré lstivosti.

Zdeněk Kožmín, 1991