Ted Kooser: Slasti & strasti - Recenze, rozhovory
Milan Hrabal: Slasti a strasti Teda Koosera
Český (pardon – moravský) básník, prozaik, kulturní multiplikátor a vydavatel Martin Reiner se s vervou pustil do překladů z angličtiny. Pro svůj překladatelský debut si vybral výborného amerického básníka, držitele prestižní Pullitzerovy ceny Teda Koosera. Výsledkem je drobná – ale graficky půvabná – knížka nazvaná Slasti & strasti.
Sedmnáct básniček na růžovém papíře tištěných po jedné straně – zvláštní. Že by výbor z díla autora dvanácti úspěšných sbírek nevydal víc kvalitních básní? Že by překladatel neměl na víc sílu? Dejme tomu, že záměrem bylo vydat „best of“ z oceněné stejnojmenné sbírky (ostatně jenom z ní překladatel vybíral). A co ta růžová? Znamená něco? Rozhodně ne, co by nás na první pohled napadlo. Žádná milostná selanka pro touhou po lásce nyjící dívky či obojetné chlapce. Tento nevelký průzor do tvůrčí dílny u nás téměř neznámého básníka dostatečně dokazuje, co on sám považuje za své tvůrčí krédo, cit: „Rád bych ukázal obyčejným lidem… že mohou porozumět poezii. Že se jí nemusejí bát, ani se cítit jakkoli podvedeni. Snažím se, aby moje poezie byla v tomto ohledu příkladem.“ Naštěstí básník současně nabízí i kvalitní četbu pro zasvěcené čtenáře poezie. Jeho obraznost je sice prostá, ale neotřelá. Takže je srozumitelný a zároveň objevuje to, co by poezie objevovat měla – nový prostor mezi slovy i v nich, nové významy pro komunikaci a především pro lepší porozumění světu kolem nás a tomu velkému tajemství, jakým je vezdejší konečný život. Například vstupní báseň vzrušivě popisuje tak obyčejnou věc, jakou je kroužkový zápisník, který „by mohl uchovávat sny“ (s. 7). V lednu „za okny skřípe zimní město / jako starý dřevěný most“ (s. 11). Na rybolovu se tlustému muži, který na chvilku usnul, zdá o čase, „kdy byl ještě malý hoch / a nevážil víc než zahradní konev“ (s. 29). V deštivé tmě květnového rána zpívající pták je „potěšen, jak se zdá, / že má tu práci, // táhne plné / vědro rozbřesku // nahoru z temnot, / notu za notou…“ (s. 17). Kooser jistě nezůstává u obrazných vyjádření – ta jsou jen jednou ze součástí jeho sdělení, která se zjevují s překvapivou naléhavostí a hloubkou, jakou jsme před léty – aniž chci srovnávat – prožívali nad verši Jacquese Préverta. Kooser také dává obyčejným předmětům a pocitům dostatečný (až se může zdát, že nadbytečný) prostor a nechává působit celý rozměr básně, která jako kdyby ani nepotřebovala pointu. Verše se podle potřeby rozlévají do značné šířky a jindy jsou semknuté jako řeka v kaňonu. Nikdy však to není povodeň nebo živel bouřlivě se vzpírající spoutání. Básníkovi se daří skloubit uvážlivý nadhled zkušeného muže s citově zjitřeným viděním člověka, hledajícího odůvodnění sebe sama na pomezí krásy a ošklivosti. Nejvhodnější ukázkou tohoto fenoménu Kooserovy tvorby se jeví báseň Deštivé ráno (s. 33), v níž mladá žena za deště putuje ránem a dlouhými bílými prsty buší do kol vozíku jako do kláves klavíru – se stejnou razancí, se stejnou elegancí, se stejným zaujetím – a její tvář je krásná, když se soustředí na tu obtížnou skladbu: beznohý pohyb tam, kam bez vozíku nelze. Stejně tak nepřehlédnutelnou básní je Otec (s. 25), která je nesentimentálním, jímavým vyznáním citů blízké osobě. Je zde i další rozměr dokazující velmi syrově pravdivost přísloví, které nezasvěceným poněkud nesrozumitelně říká, že včasná smrt je boží dar. Jak podivně zní slova syna, který je rád, že otec zemřel dřív, než příliš zestárl a příliš onemocněl! Kooser je ale srozumitelnější než ono přísloví a vzdáleně nechává zaznít otcův „hlas radostně rozechvělý vyprávěním“. V závěru básně autor dokázal dech beroucím obloukem vrátit děj na samý počátek a téměř románově uchopit celý jeden život od zrození k smrti – to dokáže jedině poezie. „Nikdy jsi nezapomněl zmínit, / jak v prvních chvílích tvého života / vyhlédla tvá matka z okna / a viděla šeříky v plném květu… / A k tvé poctě kvetou i dnes; celá Iowa / je jimi poseta.“ Téma běhu času, pomíjivosti, stárnutí je pro básníka, alespoň v tomto výboru, jedno z nejpodstatnějších. Nejsilněji o tom vypovídají dvě básně – Staří lidé (s. 23) a Šťastné narozeniny (s. 39), která knížku uzavírá. Ta první končí verši: „Někdy zaslechnou / naše volání, jindy ani to ne. Netouží po ničem / a příliš nedbají o věci kolem. Už cítí dotek noci, / po níž nepřichází ráno, a jejich oči / přivykají věcem příštím.“ Báseň Šťastné narozeniny – dokonalou a přesnou – ochutnejme celou: „Ten večer jsem seděl u otevřeného okna / a četl, dokud světlo nezesláblo a kniha / pomalu nesplynula s okolní tmou. / Mohl jsem snadno rozsvítit lampu, / ale já už chtěl odvést tento den hlouběji do noci, / sedět tu sám a laskat nečitelnou stránku / popelavými přízraky svých prstů.“ Reinerovo české podání poezie Teda Koosera je zdařilé a přínosné (přestože nedokážu ohodnotit kvalitu překladu), škoda jen – jak už bylo řečeno – že výbor není rozsáhlejší. Stálo by za to, aby Kooser zanechal v české překladové poezii výraznější stopu. Z ukázek vydaných Druhým městem se zdá, že si to zaslouží.
Psáno pro literární časopis Psí víno, 2009
Publicistický referát o sbírce přinesl český webmagazín Rozhledna.