O knize

HRDINA NA OBLOZE

K milionářské profesi nevyhnutelně patří létání. Zpočátku létáte většinou kvůli byznysu, později už prostě jen potřebujete nějak utratit prachy, a tak zbůhdarma rajzujete po světě.
Sám jsem přitom udělal docela zajímavou zkušenost, o kterou bych se rád podělil. Jde o tohle: dokud jsem ještě své milióny pracně vydělával (pracně v tom smyslu, že jsem ještě musel vůbec něco dělat), býval jsem v těch chladných modravých výšinách drobátko na nervy. Nepatřím k vyloženě hysterickým typům, jaké čas od času ve vzduchu potkáte, ale je jisté, že několik letadel, jimiž jsem cestoval, má v opěradlech vytlačené přesné odlitky mých dlaní a prstů. Podívejte, kdyby tak zběsile nestartovali a tak prudce nepřistávali, byl bych naprosto v pohodě, ale ti lidé si v rychlosti přímo libují. Jednou jsem při startu letušku požádal, aby zpomalili, ona však odmítla můj požadavek kapitánovi letadla tlumočit. Káča nafoukaná! Také pro mě nebylo jednoduché zbýt se hluboce vkořeněné představy, že přesně to letadlo, jímž se přepravuji, půjde nevyhnutelně k zemi. Dodnes si vybavuji, jak jsem při prvních turbulencích nasazoval masku typu „neříkal jsem to?“ a v duchu prosil za odpuštění všechny, kterým jsem něco škaredého provedl. Na prvním místě mezi všemi Jolanu Nováčkovou, která se mnou musela v tanečních třikrát absolvovat čaču.
Zajímavé je, že ve chvíli, kdy jsem začal lítat z čiré nudy, všechno se spravilo jako mávnutím kouzelné hůlky. Když se se mnou nedávno propadl kousek před Moskvou v silné bouři airbus ruského Aeroflotu o čtyřicet metrů (můj poněkud vyděšený kolega milionář zarytě tvrdí, že to bylo nejmíň dvě stě), smál jsem se na celé kolo a vesele jsem spolucestujícím upravoval „blinkací“ sáčky pod bradami. Větu „to bude v pohodě“ jsem se za posledních pár let naučil v osmi světových jazycích a obzvlášť těžkým případům dokážu v angličtině a italštině poskytnout i poslední pomazání. Stal se ze mě zkrátka Nebeský jezdec; znovu jsem se o tom mohl přesvědčit při nedávném návratu ze San Franciska.
Let byl celkem klidný… když odečtu pád letušky, která zakopla o nohu jednoho z cestujících. Průlet sto osmdesát centimetrů dlouhého, dobře stavěného těla úzkou uličkou má hodně do sebe, ale stroj se přitom sotva pozachvěl. Nicméně, když se chvíli poté objevily po obou stranách letadla stíhačky s čínskými výsostnými znaky na křídlech, většina pasažérů viditelně znervózněla.
Já naopak vycítil, že přišla má chvíle. Odepnul jsem rychle přezku bezpečnostního pásu, překročil pochroumanou letušku a s úsměvem příštího vítěze vyrazil vpřed. Klidně jsem otevřel dveře pilotní kabiny, mírně pokynul hlavou na pozdrav (na dlouhý kecy nebyl čas) a řekl:
„Mládenci, pomodlíme se.“
Hlavní pilot jen pevněji sevřel knipl a pak jsme spustili trojhlasně:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích…“
Probudilo mě teprve lehké drcnutí, když stroj měkce dosedl na letišti Franze Josefa Strausse v Mnichově. Fakt si ten Hypnogen nemůžu vynachválit! Protáhl jsem se, stříkl si do úst pořádnou dávku Healthy Mouth, abych dal trochu pokouřit ústní mikroflóře, a začal se pomalu těšit na další skvělý let.

MILIONÁŘ A HLÍDÁNÍ MALÝCH DĚTÍ

K malým dětem chovám velikou náklonnost; jistě i proto, že sám žádné nemám. V kraji se o tom ví; desítkám svých potentnějších přátel totiž dělám hodinového strýčka, což oni většinou nesou s lehkým na tváři úsměvem, s hlubokým však v srdcích žalem. Bodejť ne; když jsem s dětmi já, cítí se jako v ráji. Jejich rodiče se na rozdíl ode mne neschovávají za květináč s fíkusem, aby odtud co chvíli vyslali spršku střel na malého raubíře, neumějí si nacpat čtyři lentilky do nosní dírky a o tom, že by doprovodili šamanský tanec svého dítka mlácením vařečky do plechového bubínku, nemůže být ani řeči.
Když odvedu svůj hodinový díl, oznámím vespolek, že v nejlepším se má přestat, malinko se ulíznu před zrcadlem v předsíni a chvátám na večírek do Poslední leče, protože tady mě koneckonců mají taky rádi. Rodičům zůstává na krku pěkně rozjetý mazlíček, který ještě dlouho po mém odchodu považuje jakékoli normální chování za nepřátelský akt.
Můj úprk přitom bývá stejně rychlý jako neochvějný; vím, že od jistého okamžiku váží každá další minuta cent a že strávit s jakýmkoli dítětem půl dne v kuse je čistá tortura.
Jen jednou v životě jsem udělal výjimku: z výhradně zištných důvodů jsem se uvolil hlídat šestiletého andílka jménem Leonka. Její velice pohledná maminka mi ve dveřích sdělila, že holčička je „úplně v pohodě“ a odjela hledat harmonii a řád lásky na seminář Berndta Hellingera.
Nadechl jsem se… a pro začátek rozhodl, že si budeme kopat balónem. Leonku to kupodivu docela bavilo, bohužel jen do chvíle, než jsem ji poprvé trefil míčem do hlavy. Druhý zásah sportovní odpoledne ukončil. Když se mi podařilo utišit řev té malé nestvůry, museli jsme se přesunout z předsíně do pokojíčku. Leonka dětským instinktem vycítila, že si teď nebudu moc vyskakovat, a oznámila mi, že budeme hrát už jen holčičí hry. Příštích čtyřicet minut jsme tudíž ukládali k spánku mluvící pannu. Leonka vyprávěla pohádky, panna kňourala…
Pak jsem se pokusil ukrýt na toaletě, ale za dvě minuty už Leonka bouchala na dveře. Beze mě to prostě nebylo ono. Škoda, že jsem byl odkázán do role diváka a kdykoli jsem se pokusil uplatnit některý ze svých talentů, začala Leonka ječet, jako když ji na nože bere. Jediné, co se ode mě očekávalo, byly okázalé projevy nadšení nad každou další pitomostí, kterou si ten spratek vymyslel. A tak jsem vztekle jásal nad „princeznovými“ šatičkami, ačkoli v nich vypadala jako hastroš, tleskal jejím potrhlým tanečkům a pak jsem naschvál identifikoval celkem zdařilý obrázek maminky jako žirafu.
Nakonec došlo na vaření v plastové kuchyňce.
Jestliže předchozí hry trpěly – mírně řečeno – nedostatkem fantazie, v roli kuchařky nebyla Leonce žádná oběť dost malá. Specialitu zvanou „polívečka“ kuchtila skoro hodinu a já ji pak musel ochutnat. Pro vaši přesnější představu popíši, jak „polívečka“ vzniká:
Vezmete tři misky vody, jednu rozlijete na koberec. Přidáte dvě hrsti mouky, dva šulánky plastelíny a velké množství smažených brambůrků najemno drcených knihou Matěj a lítající slon. Vše řádně prohňácáte a pak si pohlídáte, aby při jídle nikdo nefixloval. Plyšový medvídek papal, až se mu dělaly boule za ušima, a já nesměl zůstat pozadu. Třikrát jsem musel polknout a ukázat prázdnou pusu…
Když se Leončina maminka vrátila domů, byl jsem zelený jako týden stará mrtvola a co nejrychleji jsem se odporoučel domů, protože zvracím nejraději na vlastní toaletě.
„Bylo to boží!“ stihl jsem ještě houknout ve dveřích. „Leonka byla totiž úplně v pohodě.“
Svou zaslouženou odměnu jsem si toho večera už bohužel nevybral.

Nahoru

NA KOPANÉ

Naše rodinná knihovna poklady neoplývala, ale nechyběl v ní poměrně vzácný svazek Blatného básní pro děti nazvaný stejně jako tohle okýnko: Na kopané.
Jistou roli v tom asi hrál fakt, že můj pradědeček Cyril, stejně jako básník Ivan Blatný, hořel kdysi pro židenický SK, klub, který dokázal mezi dvěma válkami důkladně zatápět i oběma pražským „S“ a byl svým způsobem zakladatelem velké fotbalové tradice našeho města.
Měl jsem tu útlou knížečku s obrázky Kamila Lhotáka rád a jelikož jsem začal číst prakticky ve stejné době, kdy jsem co divák poprvé vstoupil do zbrojováckého ochozu, měl jsem navíc jedinečnou možnost srovnávat jarně veselý svět Blatného fotbalové lyriky s poněkud temnějšími tóny raně normalizačního fandění. Ten rozdíl, který byl, jak asi tušíte, markantní, měl možná co do činění s frustrací, kterou importovali do našeho světa nedlouho předtím ruské tanky, ale možná odrážel pouze fakt, že Zbrojovka tou dobou zpravidla bojovala o záchranu v lize, kdežto Židenice sahávaly po metách nejvyšších.
A tak ve chvíli, kdy Ivan Blatný upozorňuje, že slunce svítí, jeho záře / padá právě na brankáře… , stodvacetikilový pořízek sedící o dvě řady pode mnou zpravidla s krůpějemi pěny v koutcích ječel: „Kams dal voči, ty pí…?!“ Případně doporučoval: „Di se voběsit, zmr…!“
A zatímco Blatného fotbalový interiér zabydlovali halfbeci, motovidla a mičudy, vartovala na schůdcích fotbalových stadiónů počátkem sedmdesátých let především kelímková piva.
Musím říct, že mě ty četné a řekněme poněkud neučesané vzkazy adresované nejčastěji sudímu, ani příliš nelekaly, ale ani zvlášť nepřitahovaly. Byl jsem ostatně tak trochu dítě ulice a fotbal, většinou se staršíma klukama, jsem hrával na Demlově a na Trávníkách od svých pěti let. A pochopil jsem rychle, že tenhle sport není pro slečínky.
Skutečný problém tak nastal teprve ve chvíli, kdy mě na kopanou jednoho slunného odpoledne doprovodila moje maminka. A chci o ní říct hned teď dvě věci, které jí každopádně spíše lichotí. Snažila se mi ze všech sil nahradit chybějícího otce a pokud jde o vulgarismy, pýřila se už při slově „bordel“. Když slyšela „prdel“, většinou omdlela.
Toho dne to probíhalo na severní tribuně stejně jako v jiné dny.
Zbrojovka zoufale bojovala o remízu s favorizovanou Trnavou, ale čtyři minuty před koncem si v evidentním ofsajdu sklepnul trnavský Dušan Kabát míč rukou a vzápětí nezadržitelně vstřelil vítězný gól.
Následovalo něco, co by zkušený fotbalový fanoušek nejspíš nazval „spravedlivým rozhořčením“, při čemž ovšem mé nebohé matce vystřelily oči z důlků jako dva golfové míčky a její až do té chvíle vysoce elegantní drdol se pohroužil do hlubokého smutku. Tři další dny moje drahá máť nepromluvila jediné slovo… a jak tak bezduše bloumala naším bytem, zdálo se mi, že hledá něco, co doma rozhodně nemáme.
Když se nakonec z komatu probrala, posadila si svého kloučka na koleno a zeptala se, jestli chce opravdu na ten fotbal chodit. Klouček samozřejmě uznal, že to, co Zbrojovka předvádí, je bída s nouzí, ale hned také odvážně prohlásil, že to bude brzy lepší. A máma, nejlepší na světě!, už se dál neptala.
Jen ve dnech, kdy jsem odcházel hnát naše hochy za titulem a jaksi mimoděk si přitom rozšiřoval lexikální znalosti, sedávala v kuchyni a modlila se za mou dětskou duši verši Ivana Blatného:
Co je to za divoký křik? / To volá střední záložník: / „Tohle já všecko dovedu!“ / A tlačí útok dopředu.

Nahoru

PŘÍBĚH S PTÁKEM

Při své první návštěvě po návratu z Ameriky jsem si u Vieweghů všiml, že děti povyrostly, žena zkrásněla… a do rodiny přibyla andulka. A při pohledu na tu protivně vřeštící věc jsem si vybavil, jak jsem sám kdysi ve věku předškolního dítěte přišel zcela náhodou k andulákovi jménem Ferda. Stalo se to tak:
Jednou zkraje léta odněkud přiletěl a usadil se v prázdném krmítku na našem balkóně. Maminka nebyla sice velký ornitolog, ale andulku hned rozeznala jako ptáka, který do městské krajiny nepatří, a bystře vydedukovala, že nejspíš uletěl nějakému chovateli. A jelikož vždycky myslela spíše na druhé než na sebe, začala neprodleně jednat. Nejprve vlákala anduláka s pomocí starého piškotu do kuchyně, pak snesla z půdy klec, do níž se pták bez dlouhých rozpaků nastěhoval, a nakonec odešla do předsíně telefonovat.
Když se za deset minut vrátila, hrál jí na tváři spokojený úsměv.
Já, tuším pětiletý, stál s otevřenou pusou před klecí a pozoroval fascinovaně to dosud neznámé zvíře, které poskakovalo freneticky z bidýlka na bidýlko. Vzhledem k tomu, že většina mých her s mladším bratrem končila pláčem (jeho) a následným trestem (mým), začal jsem ihned uvažovat, že bych anduláka adoptoval jako mnohem zajímavějšího parťáka… Jenže ouvej! Když jsem po mámě chtěl, aby mi mého ptáčka podala a umožnila mi tak přikročit k bližšímu ohledání, pravila, že to nejde, protože ptáček patří někomu jinému a že ten někdo si ho přijde odpoledne vyzvednout.
Nevypadalo to vůbec dobře, a tak jsem bez dalších odkladů přešel od proseb k invazivnějším metodám, abych mámu přesvědčil, že si ptáčka opravdu musím pochovat. Stejně je to zvláštní; samotný pláč na ni nikdy moc neplatil, ale když se vhodně zkombinoval s válením po zemi, sliněním, kopáním nožkama a lapáním po dechu, dala si zpravidla říct.
Poté, co mě uklidnila, otevřela dvířka klece a pták, mírně poděšený mým předchozím výstupem, frnknul z klece a usadil se na opěradle kuchyňské židle. Vyrazil jsem mu vstříc s hlasitým nadšením. V tu chvíli se ovšem definitivně polekaný andulák rozhodl, že naši kuchyň opustí a to přesně stejným způsobem, jakým do ní přibyl. Bohužel… okno už bylo zavřené. Po nárazu do okenní tabulky padl prudce k zemi, kde setrval bez hnutí, s krůpějí krve u zobáčku.
Maminka hrůzou jen nasucho polkla. Pak za mé zvědavé asistence anduláka zvedla a položila na dno klece. Jako bez ducha se otočila a pohlédla na hodiny. Do příchodu majitele chyběla hodina a půl. Poškozený pták ležel na dně klece a nehýbal se. Maminka usilovně přemýšlela, zda a jak dokáže tuto překvapivou skutečnost vysvětlit… a já si odešel hrát s něčím zajímavějším.
Z mého pohledu dosti utilitárně založeného dítěte byl pták vyřízený v každém ohledu. Ne tak pro mou matku, která úpěnlivě hleděla na barevnou hromádku peří, jako by doufala, že se jí podaří ptáka oživit pouhou sugescí. Doufala v zázrak… a ten se nakonec dostavil!
Andulák se proti všem předpokladům do hodiny zbrechal… a když mu maminka ještě utřela prolitou krev, vypadal jako nový.
Poněkud překvapivou, i když zcela pravdivou pointou té historky je, že sotva domnělý majitel vstoupil do kuchyně, ihned identifikoval andulku jako… cizí. Maminka se ho chvíli snažila ukecat, ale majitel jiné andulky si říct nedal, a protože maminka po přestálém šoku nehodlala pátrat dál, pták u nás už zůstal.
Nebylo to ostatně nadlouho. Jenže to už je zase docela jiná story, kde hlavní roli hraje naše plynová trouba Mora.
Některé experimenty mého dětství nedopadly vyloženě na jedničku…

Nahoru