Ted Kooser: Slasti & strasti - ukázka
Říční rybolov
Vánek si pohrává s hliníkovým člunem
unášeným na konci lana,
a jeho lehkost se v něm rozvaluje jako tlustý muž,
který rybařil celý den a teď usnul
a zdá se mu o dnech, kdy byl ještě malý hoch
a nevážil víc než zahradní konev.
Léta osamělého rybaření, daleko
od rekreačních chatek, jež září na březích
jako nýty, vyšisovala všechnu modř
z laclových kalhot i z džínové košile.
Jeho tvář má popelavý lesk lidí
s nemocným srdcem, ale teď, v tuto chvíli,
je i on lehkost sama a s okolním světem
je svázán poutem sotva znatelným.
Po špičkách
Je to už dávno, co jsme přestali zakopávat paty
jako ti ostatní – kůň, pes či tygr –
i když nás pořád vzrušuje jejich rychlost,
krása pohybu. Dokonce myš,
která se potýká s velikou vahou psí granule,
je záviděníhodně graciézní.
Naše chůze postrádá švih,
jsme tak obtěžkáni povinnostmi,
kázeňskými postihy, jež na nás dopadly,
trestáním, zabíjením, naše nohy jsou
spoutané v kůži přemožených.
Jen někdy, v hodinách před úsvitem,
cítíme znenadání, jaké to asi muselo být,
být jako oni, jsme opět na špičkách,
krademe se kolem dveří, kde se dosud spí,
míříme do tmy jistým pohledem.
Lobocraspis griseifusa
Je to drobná můra, která se živí slzami
a jako jelen z třpytivé tůňky pije z koutku
spáčova oka; dotek jejích úst je letmý
nic než zrcadlení oblaků v té tůni.
Máš sen; postava zalitá měsíčním svitem
zjeví se u postele a dotkne se tvé tváře.
Mohu chvíli sdílet, ptá se, bídu
tvého zármutku? Pokyneš ke stolu.
Mluvíte spolu málem celou noc,
ale ráno si nevybavíš jediné slůvko.
Procitáš klidný, v prosluněné místnosti,
z koutků si otíráš prach jejích křídel.
Nástrojová deska
Pečlivě pokreslená
obrysy všech pomůcek, aby bylo jasné,
kam co patří,
nebozez a poříz,
tesařské kladivo a příčná pila,
jsou to dlaně obkreslené na stěnách
pravěkých jeskyní ve Francii,
malované směsí sazí a slin
před deseti tisíci let
v bázlivém ligotání epochy,
ruce zapůjčené k budování světa,
které jsme nikdy
nevrátili.