Michal Ajvaz: Druhé město (kapitoly 21 a 22)
21. kapitola SKALNÍ CHRÁM
Po úzkém pruhu písku jsem pokračoval v cestě, po levé straně na černé
hladině zářily rudé odlesky požáru, z pravé strany se o mne otírala
hustá a omamně vonící džungle. Náhle nad houštím vyvstala skalní
stěna. Ležela na ní narudlá záře plamenů z druhého břehu řeky,
uviděl jsem, že do skály je vytesaná gigantická Dargúzova tvář: vypadala
tak, jak jsem ji viděl na nuselských schodech, strhaná a pohublá,
s šílenýma očima. Kamenná tvář byla rozrytá vodou stékající po
skále, prohlubně úst a očí byly zarostlé mechem. Nízko nad písečným
břehem se ve skále rozvírala puklina, vedly k ní rozpadlé kamenné
schůdky, po jejich straně stálo křivé zábradlí z kovových tyčí.
Vystoupil jsem po schodech a vešel jsem do vnitřku skály. Octl jsem se
v rozlehlé jeskyni, na jejích stěnách svítily louče a osvětlovaly
zašlé fresky zobrazující boje jakýchsi kovových bytostí v nočním
parku, za jehož tmavými stromy prosvítala světla tramvaje; strop jeskyně se
ztrácel ve tmě. Ve výklenku stál oltář vyrobený z úzké plechové
skříňky, jaké se používají v šatnách továren, uvnitř skříňky
visely na ramínkách jakési posvátné předměty. Před skříňkou-oltářem
seděl na zemi se zkříženýma nohama starý vyzáblý muž v jednoduchém
obleku, nedbale sešitém z listů knih, a mumlal si nějaké modlitby nebo
zaříkání. Nechtěl jsem ho v posvátných úkonech rušit, a tak jsem
rozpačitě čekal, až skončí své rozmluvy s božstvy. Když stařec
domumlal, obrátil ke mně vrásčitou asketickou tvář: „Přicházíš si
pro kouzelný amulet, nebo potřebuješ vyložit budoucnost?“ Vysvětlil jsem
mu, že přicházím z města, které leží na druhé straně džungle, a že
jsem zabloudil. „Byl jsem ve vašem městě jednou v mládí,“ řekl
strážce skalního chrámu. „Je to už dávno. Co tě ale přimělo, aby ses
vydal na tak nebezpečnou cestu? Nevypadáš jako ti, kteří pronikají do
nitra džungle, aby tu hledali perly rostoucí mezi stránkami knih nebo aby
lovili vzácné huňaté krokodýly, jejichž kožešiny se vyvažují
zlatem – všichni sní o tom, že v džungli najdou pohádkové poklady, a
nakonec zešílí, když se na ně přilepí divocí pralesní andělé, když
chodí neustále za nimi a bez přestání monotónním hlasem recitují
obscénní snové eposy, anebo je přemůže bující vegetace, knihy, na
kterých uléhají, jim přirostou k tělu, vazby srostou s jejich kůží a
stránkami, kterými se ježí celé jejich tělo, bez ustání listuje
vítr.“ Připadalo mi, že mohu asketovi důvěřovat, a tak jsem mu
vyprávěl historii o tajemné knize nalezené na polici v antikvariátě a
o hledání druhého města. Pozorně mi naslouchal; když jsem domluvil,
pokynul mi prstem, abych šel k němu blíž, kývl na mne, abych se k němu
sklonil, položil mi kostnatou ruku na rameno a přitáhl si mě ještě níž,
zašeptal mi do ucha: „Tvá cesta byla zbytečná, vystavoval ses nebezpečí
pro nic. Něco ti povím… Ale ne tady, půjdeme ven.“ V jeho šepotu jsem
slyšel neklid. Čích uší se bál v jeskyni uprostřed džungle? Myslel si,
že jej u plechového oltáře může slyšet božstvo, anebo bylo ve skalní
stěně zabudované odposlouchávací zařízení? Vzal mě za ruku a vyvedl mě
z jeskyně. Posadili jsme se na písečný břeh, zády jsme se opřeli
o skalní stěnu. Před námi zářil rudý pruh ohně na protějším břehu a
jeho odraz na temné hladině. „Chceš poznat město, které hraničí
s tvým městem, chceš proniknout do jeho středu, domníváš se, že je
také skrytým středem tvého města, a že tedy porozumění zákonům
druhého města by mohlo znamenat obnovu řádu, který se pro tebe zbortil…
To, co hledáš, nemůžeš nikdy najít.“ Strážce chrámu teď mluvil
hlasitěji a jeho hlas byl klidnější než uvnitř v jeskyni. „Jdu tedy
nesprávným směrem?“ zeptal jsem se. „Je tak těžké vyznat se v téhle
džungli. Cítím se strašně unavený.“ „Ne, džungle opravdu patří do
katastru města, které hledáš. Kdybys pokračoval v cestě, uviděl bys za
nějaký čas nad vrcholky stromů zlaté špice věží královského paláce.
Ale i druhé město má své okraje, kde přechází do jiného prostoru.
Možná, že se dostaneš do paláce na hlavním náměstí a budeš procházet
jeho chodbami, možná, že budeš v královské knihovně držet v ruce Knihu
zákonů, k ničemu ti to ale nebude, nenajdeš tu žádný počátek, zákony
jsou opsané od sousedů, kteří je zase opsali od svých sousedů… Tiše,
neslyšel jsi nějaké bublání v rákosí?“ V jeho hlase se najednou
objevil stejný neklid jako předtím ve skalním chrámu. „To byla jen
nějaká ryba. Myslím, že jsem se už s tímto učením setkal. Slyšel jsem
báseň, jejíž autor tvrdil, že tajný střed, který hledáme, je ve
skutečnosti okrajem jiného středu, který je opět okrajem; poslední střed
je prý tak vzdálený, že nemáme naději k němu dojít.“ „Kdo ti
takové věci vykládal?“ zeptal se eremita překvapeně. „Felix,
recitační pták, mi to přednášel za mrazivé noci a padal přitom
s římsy.“ „Ach, Felix. Felix toho napovídá. Ne, to, o čem mluvil
recitační pták, je ve skutečnosti úplně jiné učení. Nejde vůbec o to,
že střed je vzdálený a složitě zprostředkovaný, že původní zákon je
nenapravitelně znetvořený nesčetnými překlady překladů jako slovo
měnící se při hře na tichou poštu, nejde o to, že tvář boha je ukrytá
za tisíci maskami. Podivné tajemství spočívá v tom, že žádný
poslední střed neexistuje, za maskami se neskrývá žádná tvář, není
žádné první slovo v tiché poště, není žádný originál překladu. Je
jen neustále se otáčející šňůra proměn rodících další proměny.
Není žádné město autochthonů, je nekonečný řetěz měst, kruh bez
počátku a konce, kterým se lhostejně přelévá měnící se vlna zákonů.
Je město-džungle a město, kde lidé obývají pilíře vysokých viaduktů
křižujících se v nesčetných nadjezdech a podjezdech, město z pouhých
zvuků, město v bažině, město hladkých bílých koulí pomalu se
kutálejících na betonu, město skládající se z bytů, které jsou
roztroušené po několika světadílech, město, kde z tmavých mraků
neustále padají sochy a tříští se o dlažbu, město, kde dráha měsíce
vede vnitřkem bytů. Všechna města jsou si navzájem středem a okrajem,
počátkem a koncem, mateřským městem a kolonií.“ „To je zvláštní
učení,“ řekl jsem. „Nemohu se rozhodnout, jestli vede k zoufalství nebo
k podivnému štěstí.“ „Štěstí a zoufalství jsou slova, jež mají
smysl ve světě, který má počátek a pokračování, střed a okraj. Jestli
se necháš unášet valící se vlnou, zapomeneš, co znamenají, nebudeš
umět říci, jestli všechno ztratilo jakýkoliv smysl nebo jestli je vše
naplněné smyslem až do posledního atomu. Otevře se před tebou Labyrinthos
zborceného času, na jeho chodbách budou u cihlových zdí v pravidelných
rozestupech zářit do tmy hrací automaty s elektronickými hrami
o pronásledování pronásledovatelů, nebudeš vědět, jestli jsi zešílel
nebo jestli jsi pochopil tajemství kosmu, které ti celý život unikalo.“ Na
protějším břehu tiše a podivně pomalu padal vysoký hořící kmen,
zafoukal teplý vítr, na černé hladině se zachvěly a roztřepily skvrny
rudého světla. Strážce chrámu se díval na hru světel na hladině, říkal
unaveným hlasem: „Nikam nechoď, každá krajina je počátkem i koncem,
každé město je stejnou měrou fantasmagorií šíleného snu i nudnou
skutečností. Město, ve kterém žiješ, není o nic méně snem a
halucinací než město mramorových tygrů na malachitové pláni, na jejichž
bocích svítí jako drahokamy kapky rosy, když na horizontu vychází rudé
slunce. Vrať se do svého snu, obětuj bohům ze svého snu, používej snové
stroje rotující a kmitající v bizarním snu techniky, v omamném a
neuvěřitelném baletu. Také já jsem knězem v Dargúzově svatyni; kdybych
žil v zemi za vysokou zdí z ocelových plátů, kde je nejvyšším bohem
geometrický útvar, krásný polygon s mnoha osami symetrie, uctíval bych
toto božstvo a ryl bych jeho podobu do křišťálu. Vrať se domů… Anebo se
nevracej, procházej z města do města, projdi řetězcem měst. Oboje vyjde
nastejno…“ Teď jsem i já zaslechl bublání v rákosí u břehu. Nad
hladinu se vynořil úzký kovový hrot, zakýval se a zase zmizel, pak se
objevila hlava sevřená tmavou gumovou kuklou, obličej zakrývaly
potápěčské brýle a rozdvojující se hadice, která vycházela z úst.
Z vody vystoupila postava v černé kombinéze, s kyslíkovou bombou na
zádech a s dlouhým úzkým mečem v ruce. Na jeho čepeli se blyštěla
záře požáru. Pod přiléhavým gumovým oblekem se rýsovaly tvary
ženského těla. Potápěčka si sundala brýle a vyndala hadici z úst,
strhla si z hlavy kuklu a rozhodila černé vlasy: byla to zase Alweyra, stála
tu s tváří zkřivenou vztekem a záští, za temnou postavou zářila
hořící džungle a rozsvěcela okolo vlnících se vlasů rudou auru.
S gumovými ploutvemi na nohou udělala dva rychlé kroky, přiložila
strážci chrámu meč na hrdlo a přitiskla mu ostrým hrotem hlavu ke skále.
„Konečně jsme tě přistihli,“ zasyčela na něj. „Mám natočené na
magnetofonu tvé blasfémie, tvá strašná rouhání proti Dargúzovi. Už
dlouho tě podezíráme, že jsi stoupencem sekty tisíce měst, ale nikdy jsme
tě nemohli usvědčit, byl jsi lstivý a kluzký jako had. Byla to naše vina,
že se opět rozšířil váš jed. Naše pozornost za poslední staletí
ochabla; domnívali jsme se, že poté, co byl před tisíci lety váš hnusný
prorok provrtán zlatým šroubem, vaše zvrhlé učení zaniklo… Teprve
nedávno jsme si všimli náznaků, že přišlápnutý had opět zvedá hlavu,
nacházeli jsme na dvorcích domů stopy po vašich odporných orgiích,
ohořelé zbytky šicích strojů pomazané rybízovou marmeládou…“
Sklonila meč, zaklapla kolem zápěstí strážce chrámu lesklá želízka,
jejich druhý kruh připevnila ke kovové tyči zábradlí. Pak se obrátila ke
mně: „A ty, ty jsi už slyšel příliš mnoho, než aby ses mohl jen tak
vrátit do toho svého města.“ Vysoko vztyčila rudě zářící meč; dal
jsem se na útěk, běžel jsem po úzkém břehu, a když skalní stěna
ustoupila, vrhl jsem se do houští džungle, prodíral jsem se jím ve tmě a
stále jsem za sebou slyšel, jak si Alweyra klestí cestu tím, že zuřivě
seká mečem do větví a lián. Když už jsem cítil hrot jejího meče na
zádech, postavila se mi do cesty kamenná zeď; zahnul jsem a prolézal jsem
křovím podél zdi, po několika metrech jsem nahmatal malá dvířka: zmáčkl
jsem rezavou kliku, proběhl jsem na druhou stranu a zabouchl za sebou ve
chvíli, kdy už se hbitý hrot meče tlačil za mnou ven ze dveří. Octl jsem
se v osvětlené místnosti bez oken. Naproti mně seděla na židli
šedovlasá paní v bílém silonovém plášti a četla Vlastu, na stolku
před ní ležely pečlivě srovnané svitky toaletního papíru. Byl jsem na
záchodcích v suterénu kavárny Slavie. Dal jsem paní na talířek korunu a
vystoupil jsem po schodech nahoru. Za velkými okny byla tma; kavárna byla
plná lidí, nad mramorovými stolky svítily lustry a jejich matoucí odrazy ve
sklech oken a zrcadel. Spěchal jsem k východu, ale pak mi připadlo hloupé
prchat před Alweyrou na této straně hranice, ve světě, kde pravděpodobně
neměla žádnou moc. Kromě toho jsem byl vyčerpaný blouděním v džungli a
měl jsem chuť něčeho se napít. Sedl jsem si k prázdnému stolku vedle
klavíru a objednal si u servírky koňak. Díval jsem se ke schodišti, které
vystupovalo od záchodků, čekal jsem, jestli uslyším pleskání gumových
ploutví na stupních schodů, byl jsem zvědavý, jestli se Alweyra vynoří
v černém potápěčském obleku v zářící kavárně a rozmáchne se
štíhlým mečem, jehož obrazy se zablesknou v chladných hlubinách zrcadel.
Ale na schodech se nikdo neobjevoval, Alweyra respektovala hranici mezi dvěma
městy; měla dobré vychování a věděla, že zápasy, které se zrodily
v nitru džungle, není slušné přenášet do kaváren, i když tyto
místnosti dělila od temného pralesa a jeho zvířat jen tenká zeď, jen
dvířka vedle toalet.
22. kapitola ODCHOD
Nebyl jsem vyčerpaný jenom z bloudění džunglí. Byl jsem unavený ze
všech pokusů proniknout do druhého města, k jeho skrytým náměstím a
palácům, k pramenům jeho moci. Byl jsem unavený z existence na hranici: na
hranici domova, jehož děje, ve kterých vysychaly mízy smyslu, se pozvolna
proměňovaly v nesrozumitelný rituál, a ciziny, jejíž řád mi stále
unikal. Setkával jsem se se slovy a gesty obyvatel druhého města, se skřeky
jeho zvířat a strnulými pózami jeho soch jako s hieroglyfickým textem,
jehož tvary sice čas od času pronikavě a takřka bolestně projel oslnivý
výboj jednotícího smyslu, ale pokaždé pohasl dřív, než jsem jej mohl
uchopit. Podivně jsem žil mezi dvěma říšemi, v jedné dohasínal plamen
smyslu, ve druhé stále nemohl vzplanout. Svědectví o druhém městě,
kterých se mi dostalo, byla spíš matoucí; co o druhém městě a jeho
zákonech říkala Alweyra, prodavač, ptáčník, Felix a strážce chrámu, si
odporovalo a navzájem se vylučovalo – a přece bylo zřejmé, že všechna
tato vysvětlení jsou nějakým způsobem platná. Nechtělo se mi nikam jít,
seděl jsem doma a četl jsem tlustou knihu o logice, na jejích stránkách
leželo jasné světlo dopoledního slunce, pročištěné reflexy sněhu.
Náhle můj pohled narazil na podivné slovo-křížence: jeho první půli
tvořila písmena latinské abecedy, ale k nim byla jako ocas mořské panny
připojená druhá polovina, která se skládala z písmen druhého města.
Zůstaly na dně tiskárenské kasy nějaké typy po noční práci a připletly
se omylem dennímu sazeči pod ruku? Byla cizí písmena tajným vzkazem pro
špiony druhého města z jejich centrály v hloubce prostoru za zdmi? Ale
tušil jsem, že jde o něco jiného. Kniha, kterou jsem četl, měla své
místo dost daleko od středu knihovny, kam jsem zasunul knihu z antikvariátu
v Karlově ulici. Vytáhl jsem jakousi brožuru, která stála knize ve vazbě
z fialového sametu blíž, a prolistoval jsem ji: jak jsem se obával, našel
jsem na jejích stránkách mnohem víc písmen druhého města, byla tu už
celá slova a fragmenty vět. S úzkostí jsem sahal po svazku, který stál na
polici hned vedle tajemné fialové knihy. Když jsem jej rozevřel, měl jsem
pocit, jako kdybych odvalil plochý kámen a díval se na hemžení brouků.
Stránky byly už skoro celé pokryté tučnými černými písmeny z druhé
strany hranice, jen na několika místech zbyly osamělé ostrůvky latinských
liter. Zmocnila se mě nevolnost a rychle jsem knihu zaklapl. Teď už jsem
s jistotou věděl, na čem jsem: cizí písmo se šířilo knihovnou,
prorůstalo ji jako sněť. Rychle jsem vytáhl nakažlivou fialovou knihu,
běhal jsem s ní po pokoji a hledal jsem místo, kam bych ji schoval. Dá se
knihovna, mokvající nesrozumitelným písmem, ještě vyléčit? Pak jsem se
zastavil, zasmál jsem se své úzkosti a zasunul knihu zpátky do knihovny. Ať
se oblá a ostnatá písmenka rozlézají, ať po kobercích přijdou
z tmavých koutů tygři, ať se vlna zapíraného moře z hlubin domů
přivalí až do osvětlených středů pokojů. Z čeho mám, proboha, ještě
strach? Náhle jsem pochopil, proč mě druhé město nepřijalo, došlo mi, že
palubní kulomety helikoptér, které se vznášejí nad vlnícími se
prostěradly, ani žraloci v závějích a neklidný hrot Alweyřina meče
nebyli pravými překážkami. Najednou jsem věděl, že před tím, kdo
skutečně odejde, se druhé město musí otevřít, že odcházejícího dovede
k lesklým palácům a temným zahradám každá cesta, po které vykročí.
Já jsem pořád ještě doopravdy neodešel. Opravdu odchází ten, kdo za
sebou všechno nechává, kdo jde s úsměvem a prázdnýma rukama do tmy a
nemyslí na návrat. Kdo při odchodu počítá s tím, že se vrátí,
neopouští domov, i kdyby vstoupil do bílých měst v hloubce džungle a
odpočíval na mramoru jejich náměstí: jeho cesty zůstávají vpletené do
tkaniva cílů, které vytvářejí prostor domova, zářící hranice ciziny
před ním ustupuje. Žil jsem celý život na okraji a víc jsem se vyznal ve
světě skvrn a prasklin na starých zdech než ve světě tvarů, které byly
uznány za smysluplné a jedině důležité, nikdy jsem nerozuměl smyslu hry,
která se hraje, a rolím, ze kterých jsem si měl nějakou vybrat, občas jsem
se pokoušel některou přijmout a hrát ji, ale vždycky jsem jen mechanicky
odříkával předepsaný part, s nechutí a s pocitem trapnosti a studu,
studu, který po nějakém čase úplně ochromil chabý herecký výkon, takže
jsem raději zmlkl a zalezl do kouta jeviště – a přesto jsem se až do
této chvíle stále bál zahodit text hry a odejít do temného zákulisí.
Odcházel jsem, ale chápal jsem svůj odchod pořád ještě jako poslední
roli, jako roli, která mě nakonec podivným způsobem přece jenom zapojí do
hry. Teď jsem věděl, že do druhého města může vstoupit jen ten, kdo
odchází s vědomím, že cesta, na kterou se vydává, nemá žádný smysl,
protože smysl znamená místo ve tkáni vztahů vytvářejících domov, že
dokonce není ani nesmyslná, protože nesmyslnost je jen doplňkem smyslu a
patří do jeho světa. Neklid, který se rodil z vědomí, že všechna
svědectví o druhém městě si odporují, se rozplynul. Pochopil jsem, že
mé úsilí sjednotit noční výklady ve světle dne bylo jen projevem touhy
začlenit druhé město do známého řádu, proměnit je v kolonii domova, a
tím je podmanit a zrušit. Neřešitelná otázka se vyřešila tím, že
přestala být otázkou. Zahlédl jsem teď ve tmě prostor, kde se převalovaly
a proměňovaly neznámé světélkující tvary, tvary, které se nedaly
převést na formy našeho světa a které neměly žádný smysl, a přece
v sobě nesly jakési oprávnění, jež se zdálo být ještě silnější,
původnější a nevyvratitelnější než oprávnění smyslu: bylo to právo,
které bylo srostlé přímo s bytím, suverénním a ničemu se
nezodpovídajícím, a proto takové právo nemohlo být ničím ohroženo. To,
co se lenivě vlnilo v prostoru, bylo současně syrovou přítomností
i důvodem: uhrančivou a lhostejnou temnou září. Otázky, které jsem
dříve převalujícím se tvarům kladl a na které jsem slyšel stále jiné a
odporující si odpovědi, se nemohly s touto temnou září setkat.
V prostoru, který se otevřel, se nedaly odlišit prameny zákonů a zvyků od
střepů zaniklých jsoucen a odpadků našeho světa, beztvarost počátku od
beztvarosti zániku, boj nepřátelských sil od hluboké a neotřesitelné
jednoty, vířivý chaos od nejpevnějšího řádu. Tento prostor se už
konečně vymanil z moci domova. Otevřela se přede mnou krajina, před kterou
nás chtějí celý život ochránit, upírají nám právo na prohru a právo
na exil, právo ztratit se a bloudit podél zdí, být vyhnancem ve světě
koutů, na tmavých dvorcích bytí. Jak jsou otravní, neustále nám dotěrně
vnucují spásu a domov, chtějí nás připravit o zářící zemi ciziny, kde
z osvobozených věcí tiše kane nádherné chladné světlo, o radosti
samoty na nočních pláních nad jiskřícími městy, o krásné pomalé
tance oblud na opuštěné silnici, o opojný zánik v hloubce tmavých
pokojů, pod studenými zrcadly, kde se chvějí světla vzdálených lamp jako
bolestné souhvězdí zvířetníkového pásu vinoucího se nitrem domů.
Oblékl jsem se a seběhl po schodech na ulici. Bylo jasné, mrazivé dopoledne,
sluneční světlo dávalo vyvstávat ostrým stínům pod obočím chodců,
v záhybech kamenných draperií soch a pod zasněženými římsami. Tváře a
pohyby lidí, které jsem potkával, měly už tady výraz snové a slavnostní
strnulosti. Chodil jsem úzkými uličkami ponořenými do stínu, uličkami,
které se náhle otvíraly do oslňujících náměstí, procházel jsem
tmavými podloubími, v jejichž obloucích svítil sníh a bolestně se
vpaloval do unavených očí. Myslel jsem na utajené bitvy, bohoslužby a
plesy, které se odehrávají v hlubinách za mlčícími fasádami, na daleké
cesty do nitra Asie, jejichž jsou ulice součástí; když jsem míjel Husův
pomník, představil jsem si jeho dutý vnitřek a přemýšlel jsem, co se
v něm asi skrývá – je tam vinárna s tanečním parketem, dílna, kde
tiše bzučí stroje, či bazén, na jehož hladině září světla barevných
lamp zavěšených do hlav dutých soch? Třeba budu ještě dnes pomalými
tempy plavat v jeho vlažné vodě, v mihotajících se světelných
skvrnách, přes mé tělo zvolna přejedou dlouhé vlasy dívek, které
mramorová tramvaj odvezla od jejich rodin a které už zapomněly, že na
druhé straně dutých soch existuje jiný svět. Věděl jsem, že všichni
budou mluvit o selhání a dezerci. Ale můj odchod do druhého města neměl
být představením zakrývajícím porážku. Bolest z prohry se neutišila,
ale podivně vplynula do velké radosti cesty a stala se její součástí.
O útěku mluví nejvíc ti, kteří sami každý den prchají do asylu domova
před výzvami vanoucími z temných okrajů a z ústí vedlejších cest.
Neměl jsem jim za zlé, že se ukryli v prostoru domova; v jejich věrnosti
hře, která se hraje, bylo cosi obdivuhodného a vyvolávajícího úctu, ale
také jsem necítil potřebu někomu se omlouvat za to, že v jejich kusu
nehraju. Někdo zůstává, někdo odchází. Někdo celý život nevnímá
hudbu šelestů a šustění doprovázející naše slova, a jiného pohltí
ornamenty na koberci nebo omamné vnitřky skříní, jeho rodina ještě
několik týdnů vysedává u otevřených dveří šatníku a čeká na jeho
návrat, ale pak na něj všichni zapomenou. Jak dlouho ještě bude obec
pohrdat těmi, kdo odcházejí? Kdy nastane smíření mezi odcházejícími a
zůstávajícími? Kdy se odchody do druhého města promění v tiché
svátky, kdy přestane zaznívat výsměch nad těmi, kdo odmítli hrát nebo se
to nedokázali naučit, kdy už přestanou tahat násilím do hry ty, kteří
už mají u velkých cihlových budov na nákladním nádraží sjednanou
schůzku se zeleným andělem, jehož tvář zakrývá zlatá maska? Obec neví,
jak je jí zapotřebí těch, kteří odcházejí za hranice. Odcházející už
nemyslí na stopy, které zanechává ve svém domově, ale přesto jsou pro ty,
kdo zůstávají, odchody připomenutím jiného prostoru, připomenutím, při
kterém se zachvěje platný řád a na čas se probudí spící síla, jež
řád tajně buduje a oživuje: bez odcházejících by řád domova strnul a
odumřel. Odchod neznamená přerušení rozhovoru. Dokonce skutečný rozhovor
je možný jen mezi těmi, co odešli, a těmi, co zůstávají. Rozmluvy se
soukmenovci jsou vždy jen nudným nasloucháním echu vlastních slov. Všechny
rozhovory se sytí z velkého rozhovoru mezi těmi, kdo žijí uvnitř domova,
a tím, co vane přes hranici: šumem, v němž se mísí šustění látek
s vytím a kňučením oblud a hudebními skladbami, které hraje orchestr
exulantů a které trvají několik dní. Ti, co žijí uvnitř, pokládají
hlasy okrajů jen za bezvýznamný doprovod slov, kterému nevěnují žádnou
pozornost, ale tyto tiché tóny a vzdálené výkřiky přesto skrytě
působí, rozleptávají uzavírající se tvary, uzrávají na dně paměti a
vydávají plody. Přešel jsem Mánesův most, procházel jsem podél
zasněžených terasových zahrad. Nemyslel jsem na návrat, ale nemohl jsem ani
s jistotou říci, že se nikdy nevrátím. Propustil jsem budoucnost ze sítě
plánů; zářila teď světlem, které bylo ve světě, kde byla naší
služkou, pohaslé. Nevěděl jsem, co mě čeká, jestli pobyt v druhém
městě bude konečným popřením hry domova, nebo jejím obnovením a
pročištěním v zapomenutém ohni. Nezajímalo mě to, odevzdal jsem se moci
cesty a nevěděl jsem, jestli mi v budoucnosti bude cesta velet, abych zůstal
za zdmi, nebo abych se vrátil, s jazyky vyříznutými z dračích tlam
v brašně. To, čemu jsme říkali budoucnost, už vlastně neexistovalo, byl
jen čistý a jednotný plamen času, byla jen záře toho, co je, v níž se
chvěly temně zrající šťávy minuvších dějů a tvarů i nejisté pachy
tiše přicházejících monster. Stoupal jsem příkrými uličkami podél
zadních traktů paláců, nespěchal jsem, nevěděl jsem, kudy se dám za
příštím rohem. Přemýšlel jsem, jaké budu mít v druhém městě
zaměstnání – budu zlatokopem v knižní džungli, mnichem v klášteře,
který se nachází v podkroví libeňského činžáku, rybářem, který
vyplouvá za úlovkem na temné vnitřní moře a vidí v dálce svítit
večerní lampy pokojů? Dřív jsem se bláhově domníval, že je možné
v druhém městě strávit dovolenou, vrátit se a napsat o svém pobytu
knihu. Dobrá, zanechám tu tedy knihu o setkání a hranici. Mé příští
knihy už budou psané písmem druhého města a vytištěné v nočních
tiskárnách ukrývajících se za kabáty ve skříních. Možná se některá
z mých knih objeví na polici antikvariátu, možná se někdo uchýlí jako
já do prodejny před sněhovou vánicí nebo před deštěm, s údivem
zahlédne jemnou ženskou ruku, která se z druhé strany vsune mezi svazky na
polici, roztáhne mezi nimi mezeru a pak do ní vloží knihu: užaslý
návštěvník knihu vytáhne a otevře, bude se dívat na stránky pokryté
neznámými znaky, potom se skloní a nahlédne do tmavé skuliny, která zbyla
mezi knihami na polici, uvidí světla mihotající se na černé hladině,
ucítí pach kamenných chodeb. Prošel jsem napříč opuštěným
Hradčanským náměstím, kolem Martinického paláce jsem zahnul na Nový
Svět, šel jsem uličkou, jejíž jednu stranu tvořila kamenná zeď, za
kterou se skrývaly neviditelné zahrady, vystoupil jsem po rozpadajících se
schodech, které vedly podél starých cihlových hradeb. Zablyštěly se
koleje, za nimi svítil ve slunci zasněžený parčík, na sněhu se pohybovaly
stíny stromů rozkývaných větrem. Smetl jsem sníh se sedadla lavičky a
posadil jsem se, díval jsem se na hru stínů větví na třpytícím se
sněhu. Pomalu přijížděla od Prašného mostu tramvaj; když přijela
blíž, uviděl jsem, že má zelenou barvu. Zastavila tiše před parčíkem,
všechny její dveře se otevřely. Vstal jsem a šel jsem k ní po
neporušeném bílém sněhu.
Konec