Tři tatínci a maminka - ukázka
Panovačné bříško
Když druhý den vyšlo sluníčko a nad Brnem pluly šedobílé mráčky, otevřel si tatínek v počítači úplně nový soubor a nadepsal ho Jak jsme čekali na miminko. A potom mamince začalo růst bříško, a když už bylo velké jako fotbalový míč, zavolalo si tatínka a pravilo: „Je potřeba vymalovat.“ Tatínek se divil, k čemu potřebuje miminko tak nutně vymalovat, ale bříško si vedlo pořád svou, až nakonec raději vymaloval. Sotva však barva na stěnách uschla, bylo tu bříško zas: „Je třeba vyměnit linoleum v kuchyni a v předsíni.“ „Můj ty janku na verpánku! Copak tohle není to nekrásnější linoleum, jaké jsem v životě viděl?!“ bránil se tatínek, ale jen chvíli, protože bříško pravilo přísně: „Není.“ Když vyměnil linoleum, přebrousil parkety, které byly nalakované nezdravým lakem, a nakoupil nové žárovky, které vyzařovaly ty správné vlny, dalo mu bříško volno. Tatínek se toho dne na chvíli stavil v hospůdce U tří kohoutů, a protože tu náhodou seděl pan doktor Richter, hned si postěžoval, jak panovačné bříško narostlo jeho mamince. „Nezbývá, než se obrnit trpělivostí,“ řekl mu pan doktor Richter, který byl brněnský gynekolog a porodník, takže se dobře vyznal v ženské duši. Maminka však byla spokojená. Její bříško rostlo a rostlo, až dorostlo velikosti medicinbalu, a také byt, kde s tatínkem žili, začínal vypadat podle jejích představ. Byla jí divná jen jedna věc. Jak to, že se za to své velké břicho skoro vůbec nepopadá? A bylo to tak! Legrace teď bylo s tatínkem mnohem méně, než když bylo bříško ještě malé. Jednak býval unavený z toho, jak plnil neustále nové a nové příkazy, a navíc se od setkání s panem doktorem Richterem obrnil trpělivostí. Ještě štěstí, že se mu někdy tou dobou zjevil strýc Antonín přímo ve snu a pravil: „Kluku pitomá, kdy už ti dojde, že musíš maminku požádat o ruku?!“ A tatínek se probudil celý vyjukaný. Ó ano, jak je možné, že nepomyslel na tak důležitou věc?! A tak už se toho dne ani neoblékal do svého trpělivého brnění a rovnou maminku objal a řekl: „Bude svatba jako řemen, mámo.“