Lázně - ukázka
V posteli jsem se před usnutím ještě chvíli převaloval a uvažoval jsem, zda může pohanský rituál provádět žena. U zpovědi jsem nikdy nebyl; náš rozhovor, který byl ve skutečnosti spíše mým monologem, mně ale zpověď připomínal. Přinesl mi silný, očistný pocit a zároveň – v tom parkovém chrámu, v těch prazákladech keltského domu – příjemný pocit, že nejsem zavrženíhodný bezbožník. Jsem dobrý pohan a ona zase stojí nejvýše v hierarchii přírodních božstev: je Bohyní noci. Naše setkání muselo přijít. Převalil jsem se zase na druhý bok a v hlavě mi zašplouchal rybník Svět, pak jsem roztáhl srolovaný plakát svého velkého barového dušezpytu a ještě do toho zaskřehotala ta nešťastná stará dáma, takže nakonec to všechno kroužilo kolem dokola jako na koridě a já jen zmateně pobíhal po aréně a tu a tam jsem do nějakého hřbetu, který byl právě na dosah, zapíchl banderillu, nebo jak se správně jmenuje ta tenounká dýka, která neublíží a jejímž úkolem je pouze býka správně vydráždit. Když jsem započetl do příslušné rovnice ještě Vítka Glassera a Štěpánku, zdálo se mi, že celé řešení je už tak blízko, že je prostě stačí jen odněkud jediným pohybem vyjmout stejně snadno jako nedělní oběd z mikrovlnné trouby, ale byl jsem už příliš unaven, a tak jsem raději v duchu sáhl po něčem, co už hotové bylo, co už jen tak bez hnutí leželo na talíři, a pracoval jsem ještě chvíli na tom odstavci, kde stojí: ten hlas zněl překvapivě mladě, takže mohl patřit velice mladé ženě, ale zároveň byl tak klidný a vyrovnaný, že musel patřit ženě zralé… Párkrát jsem si tu větu šeptem zopakoval a nakonec jsem nově doplnil: avšak slova, která nesl k mé lavičce jako jemné větrné poryvy, byla tak moudrá, že musela patřit buď knězi – a to zcela jistě nepatřila – nebo pak zbývala jediná, ovšem čistě hypotetická možnost: že patřila přímo Janince. Chvíli poté jsem usnul.
(Ráno však, jako implantát, který se neujal, visel ten nově dopsaný kousek na tenkém vlásku vyschlý a schlíplý a vlastně už ani nebylo poznat, jakou funkci měl plnit. A tak, ještě ze zbytkem vydatné snídaně v zubech, jsem prostě šmikl skalpelem a hodil celé to svinstvo do koše.)
A přece mi to nedá. Posílen snídaní a dlouhým spánkem zkusím se ještě vrátit k včerejší rozpravě s Bohyní noci a jsem pevně rozhodnut roztočit pedály a urazit s doprovodným vozem vaší po- zornosti alespoň jednu, jedinou etapu, a vyberu si samozřejmě tu, která se vyhne horám, tu, která, jak se mi zdá, vedla snad dokonce celá z kopce a během které z luk vanuly syté zemní vůně a divizny i jejich pestřejší sestry lupiny hlasitě rozprávěly a jejich řečí byly zase vůně tak jemné, že se ve vzduchu úplně rozpadaly.
Letní krajina, kterou jsem svižně ujížděl, byla rozevlátá jako síťka na motýly, což by mě nebylo vůbec napadlo, kdybych si na svém kole sám nepřipadal jako polekaný řešetlák, jako babočka kopřivová lapená tím létem, tou vůní, tou tající barvou, jež se dlouhými, přitažlivostí země smyslně protaženými kapkami oddělovala od nebeské římsy a kapala vytrvale na mou hlavu, pleskala o má ramena a záda, a když už jsem byl oblohou celý modrý jako Mauritius, tak se v natažené ruce obzoru objevila taková tmavě šedá mokrá houba, ze které začalo pršet, ale to nebyl snad ani déšť, bylo to jen takové tiché ševelení nebeské vody, v němž jsem náhle zaslechl Janinčin šepot, a pak jsem ucítil její doteky na svých zádech a její doteky ve svém podbřišku, a těmi doteky jako by do mě vstoupilo všechno naše milování naráz, jako bych byl zároveň poléván tou horkou modří a při tom i přikrýván chladivými peřinami mraků, a tohle vždycky uměla jen Janinka…
Ale můj příběh s Janinkou nezačal tou električkovou svatbou, jak jsem se vám už snažil namluvit, vždyť tak málo příběhů začíná rovnou v bílém závoji. Přes všechnu svou výjimečnost začal náš příběh stejně jako ty ostatní, zastihl nás na svém počátku nahé jak dvě sochy v parku, a tak náš bílý závoj ani nemohl být svatební, však to, co ve dne i v noci snášeli ptáci na naše hlavy, bylo zároveň naším tmelem, a brzy jsme se proto v Janinčině ložnici proměnili v jediné tělo. A to tělo pak mnohem snáz tlačilo kočár s malou Dorotkou proti spádu Biskupské ulice, to zázračné tělo jako nic procházelo mrazivou stěnou zimních měsíců, do nichž vpadl náš vztah s takovou razancí, až na Brněnské přehradě pukl led, a přesně ve středu té zamrzlé vodní plochy, mezi Osadou a Skalkou, se rozevřela průrva mírně vyklenutá uprostřed a ta průrva se pak protahovala a protahovala, až ji musely sepnout na obou opačných koncích břehy. A: nepřipomíná ti to něco, trochu, ptali se chlapci svých dívek na zimních procházkách, a dívky cudně klopily své zraky, ale pak chytily své nesmělé chlapce za levý či pravý palčák a silou Morany je vlekly na trojku nebo osmnáctku, a kdykoli si pak všichni ti chlapci a všechny ty dívky společně na ten ledový obrázek jen vzpomněli, začalo to pod krunýřem přehrady vřít a na okrajích té průrvy začínal led leskle a perlivě tát. A chvělo se to tělo (jako když obal folikulu proráží jedna zběsilá spermie za druhou) nejvíce tehdy, když jsme jeden bez druhého, já bez Janinky a Janinky beze mě, museli zůstat celé hodiny a někdy i několik dní, po něž se Janinka nemohla vymanit ze svých manželských povinností. Já naše společné tělo rozechvíval touhou ze svého nezařízeného podnájmu na Vinohradech, a protože jsem tehdy bydlel až v jedenáctém poschodí a navíc v domě, který čněl jako první v řadě nad židenickým srázem a tedy nad celým městem, byly mé signály dobře čitelné a tak silné, že rušily nejrůznější jiné přenosy, a tehdy zase všichni ti chlapci a všechny ty dívky tam ve tmě pode mnou (protože nejlépe se touha vysílá v noci) pocítili to neodolatelné nutkání, a když se pak na Gorazdové přidala ke mně i Janinka, která ihned zaslechla mé volání a poznala mou vlnovou délku, tak se těm chlapcům a dívkám začalo kouřit z hlavy a zděšení rodičové pak žhavili telefony, ale nebylo po ruce takové kapacity, která by poznala příčinu toho všeho… no, dělali jsme svého času s Janinkou v Brně pěknou rotyku.