Quodlibet aneb Jak se komu co líbí – 3. část výboru
V TÉTO ČÁSTI VYSTUPUJÍ: Rudolf Kepka | Jiří Hasko | Josef Roden | Josef Masařík | Josef Bora | Josef Reiner | Ruda Štěpánek | Karel Balák | Géza Včelička | V. | Stáňa Burian | Karel Melíšek | Pavel Kypr | Viktor Knapp | Bedřich Albrecht | Emanuel Boháč | Mirko Paráček | Lída Autratová
RUDOLF KEPKA 1891 Klatovy – 1961 Praha. Nedostudoval práva, 1919–1920 redaktor Českého směru, pak Českého slova. Předák národně sociální dělnické mládeže. Prozaik. Vydal: Studentské lásky (1915), V závěji květů (Drobná prosa, 1916), Život se vrací (Román, 1917), Jiskry z plamenů (1921), Na horoucí skále (Satiry, obrázky, humoresky, 1922), Vojna (1922), Trampoty Josefa Špejbla (1923), Putování na milostivé léto do Říma (1926), Kasárna Kristova (s J. Krausem, 1961) a jiné. — Mladší bratr básníka Huga Kepky (viz antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl).
Sluníčko na horách
Vyšlo toho rána sluníčko nad zasněženými horami a opřelo se do bílých svahů, až oči bolely od toho prudkého jasu a třpytu. Tři dni stáli již vojáci naproti italským posicím na Montě Melletě, tři noci tu stáli na jednom místě, na úzké serpentině, přešlapujíce z nísta na místo. Nejedli, nedošla vůbec potrava, nekouřili a téměř nespali. Jen chvílemi usedali na kámen nebo pod smrček, přehodili houně přes hlavu, pokoušejíce se usnouti. A zima byla, vojáci promočení, zkřehlí. A tak pomalu, nekonečně pomalu se vleče čas; ty tři dni a noci, jak dlouhá, předlouhá to doba. Nic se nedělá, nic se neděje, jen pět kroků možno prochoditi sem a tam po úzké serpentině. Jak možno neklít, neproklínat vojnu, všechno, celý svět, i peklo, i nebe. A hlad, hrozný hlad. — Kdyby aspoň kouska chleba bylo, kousek sucharu a malý plamínek ohně na ohřátí rukou a nohou. Ale nic tu není, nic. Och, k zoufání, k zoufání je již takto stát na jednom místě o hladu a v zimě. Raději pojít než takto trpět, vrhnout se mezi ty dráty naproti, nechat se zabít. Zoufání člověka stisklo, stlačilo a lomcovalo jím. Těm všem kolem mluvilo ze zlobných vrásek ve tváři, z horečně planoucích lesklých očí: nechat se zabít, anebo zabít se sám. Jen konec už aby byl, jen konec, konec ?všemu. Dobrá, věru ďábelská taktika. Vyhladovět, hladem a zimou dohnat vojáky k zoufání a pak je hnáti k útoku. Tak vrhnou se bez rozmýšlení do boje, bijí se, vyhledávajíce sami smrt, neboť necení si života a touží po tom, aby byli zabiti. Tak bylo těm vojákům stojícím na úzké serpentině naproti italským zákopům na Monte Melletě. Dříve ještě, než toho dne vyšlo nad horami slunce, sešli vojáci se serpentiny dolů, do dávno již opuštěných zákopů italských. Zcela blízko byly tyto zákopy od nových, obsazených zákopů italských, tak blízko, že bylo lze se dovolat. Ale nikdo nevolal a nikdo nekřičel — ticho, tichounko bylo po obou stranách. Rozestavili se v zákopech vojáci a netrpělivě čekali, připraveni k útoku. Každou chvíli musel být dán k něčemu rozkaz. Pojednou vyjde z drátěného pole italský voják, ruce vzhůru a jde k našim zákopům. Pomalu, nejistě, neboť čeká, že po něm někdo od nás střelí. Nikdo nestřelil, došel až před naše zákopy a hledá velícího důstojníka. Když jej vyhledal, vyjednává s ním, abychom se vzdali. Je odmítnut a zase pozpátku, nejistě a pomalu, vrací se ke svým. A za chvíli vyšli z tohoto místa dva italští vojáci. Nesli naplněný pytel. Nad svahem nad námi jej rozhoupali a hodili k nám. Volali: „Kamarád! Kamarád!“ — a vrátili se. V té chvíli vyšlo sluníčko nad zasněženými horami a opřelo se do bílých svahů, až oči bolely od tohoto prudkého jasu a třpytu. Sluníčko, jasné, milounké, hřejivé a zlaté sluníčko… Naši vojáci vyběhli jako hladoví vlci, vrhli se na pytel, přenesli jej do zákopů a rvouce se rozebírali, co v něm bylo. Bylo v něm jídlo, suchary, konzervy, mléčné i masové. „Nejezte, proboha, nejezte to. Je to otrávené!“ Nikdo neposlechl. Vojáci chrupají suchary a hltají prsty vybíraný obsah konzerv. Důstojníci hrozí revolverem, pohlavkují vojáky a kopají je. „Nejezte to, prasata, chcípnete, je to otrávené!“ Nikdo neposlouchá, nevšímají si pohlavků a kopanců a hltají a kousají. A sluníčko tak mile a hřejivě se rozzářilo nad horami, že se zase nechce umřít, že se chce zase žít. Byl dán rozkaz k útoku. Ale nikomu se nechce od jídla, ba, nikomu teď už se nechce umřít. — Důstojníci zuří. Bijí vojáky, cloumají jimi. Jeden důstojník střelil vojáčka, sehnutého nad velkou masovou konzervou, do hlavy. Konečně naši útočí. Pomalu šinou se naše roje ku předu. Italské suchary a rozevřené konzervy v kapse. Padají mrtví a ranění. V drátěných překážkách chrlí na ně z vrhačů plameny. Těla v půli přepálená zůstávají viset v drátech. A slunko na horách svítí jasné a nezachmuřené, jako by se tu dole pod ním nic nedálo, docela nic… Svítí na přepálená těla mezi dráty, svítí na zabité a na svíjející se raněné před nimi na zkrvaveném sněhu. Svítí i na mrtvolu toho vojáčka, jemuž důstojník prostřelil hlavu. Svítí jasné a nezachmuřené, jako by se tu dole pod ním docela, ale docela nic nestalo.
(Jiskry z plamenů)
JIŘÍ HASKO
Vítězi
Ženeme se po trati, křičíme a rozčilujeme se, koulíme očima. Před námi, za námi bouří děla a hučí střely jasným vzduchem. Cítíme, že je nutno křičet, a řveme. Vidím nádraží, odkud šlehají plameny z hořícího vlaku, valí se mraky kouře, kolejnice jsou rozbity, země rozryta granáty a špinavá kalužemi krve. Několik obyvatel nádraží krčí se na peroně. Pot mi teče s tváří, jsem špinavý, roztržený plášť na mně visí, na pušce se mi kývá rezavý bodák. Křičím na ně, mávám puškou, rozhlížím se divoce kolem, supím jim do tváří, šermuji bodcem a kroutím očima. Jak se mne bojí, ruce spínají, prosí! A to mně nesmírně lichotí, že se mne hrozí a třesou se přede mnou. Vím, že jim nic neudělám, ale musím křičet, protože mají ze mne strach a mně se to líbí. Zakopnu o mrtvé tělo a vztekle se vracím, abych do něho ještě jednou kopnul. Ukáži jim, že jsem mlád, ale strašný a rozlícený. Střílím stoje do prchajících, pokřikuji za nimi šíleně, a kulky ťukají do vagonů, škrabou do zdi budovy, omítka se sype. U nohou mi leží mrtvý hoch, bolševik, a směje se — i v smrti se směje! Má rusé vlasy a je krásný, ale je mrtev a směje se. Mně se směje? Jak rád bych do něho kopnul — jako do zdechliny, ale bojím se ho. Odkudsi vyběhne kluk, šílený strachem a hrůzou, pušku v ruce, a mně zrovna do rány. Spatří nás, padá na kolena, pušku odhazuje, křižuje se, bije v prsa, vříská: „Pane, já jsem váš — pane, já jsem váš!“ Brečí, křičí a třeští strachem a kdosi z našich bije ho, kope ho. Něco se hýbe ve voze a vzdychá. Co to? Vypadl ven, je raněn, vidím krvavou ránu na noze, krev prosakuje špinavým obvazem. Zabiji ho, bestii! Och kdo to? Bestie šikmooká — Kitajec! Vrhám se vztekle k němu a spílám mu sprostě. Bože, jak sprostě mu nadávám! Jak ho zabiju —! Kulku mu vpálím do šišaté lebky! „Co ty — ty svině stará — bábo žlutá — bestie — i ty jsi bolševik?! I ty chceš s námi bojovat?! Máš šikmé oči — pse — Číňane! Naše lidi vraždíš?! Och, ty lupiči, ty —! Proč ty doma nezůstaneš, proč? Co z Číny až sem lezeš —? Co?“ Mrká jen a kroutí očima. Počkej — tak — pušku hezky na čelo — však ty nebudeš mrkat! A jak lhostejně mrká a očima krouží — a má žlutou tvář a šikmé oči — a urážlivě šilhá po mně —! „Nu, mluv, bestie — pse špinavý, co tu chceš?! Co pohledáváš v Rusi?“ „Slobodu!“ Co že to řekl? Bože — co že to řekl? Má bledé rty, třesou se mu — a těmi to řekl, docela tiše to řekl. Svobodu — svobodu hledá.
(Dělnická besídka. Nedělní zábavná příloha Práva Lidu, 1920)
JOSEF RODEN Vlastním jménem Josef Rebec 1891 Praha – 1950 Praha. Absolvent dvouleté obchodní školy, úředník v tiskárně svého otce, vyučil se sazečem. Před 1. světovou válkou onemocněl souchotinami, po návratu ze sanatoria ve Smokovci byl redaktorem Světozoru, pak Ilustrovaného zpravodaje, 1916–1917 vlastního časopisu Nový ruch. Vystupoval jako herec v ochotnických spolcích na Smíchově a na Vinohradech, později zřídil vlastní Rodenovo divadlo. Cestoval po Evropě, 1932–1948 byl nakladatelem. Třicet let působil v Syndikátu čs. spisovatelů, pak byl pokladníkem spolku Máj, v jehož správním výboru působil ještě po 2. světové válce. „Autor konvenčních románů, lyrických próz a pohádek“ (Lexikon české literatury), vydal: Rozmarné pohádky (1913), Irčin románek (1916), Irča v pensionátě (1917), Irča a Lexa (1919), Naše maličká (1920), Jaro (1923), Irča v hnízdečku (1926), Irčino tajemství (1929), Martička kouzelnice (1930), Uzlíček na cestu (básně, 1930), Tulínek a Bulínek dobývají hradu (1931), Tulínek a Bulínek zlobí princeznu (1931), Tulínek a Bulínek na Opičím ostrově (1932) a další.
…
Ulehám a jsem malým chlapcem, bosým a polonahým, běhajícím dlouhými skoky po schodech, nebo vybíhajícím do velké zahrady hostince, kde je kuželník, v němž do ticha soumraku hřmotí padající koule a hlasy hráčů. A ráno, hned časně před začátkem školy, spěchám do zahrady a hledám v písku zapadlý desetihaléř ztracený včerejšími hráči. Někdy jej najdu, ale často také odcházím bez výsledku, s rukama zamazanýma, za něž jsem ve škole plísněn. A odpoledne, když unavení lidé podřimují, jdu do nejtemnějšího kouta smutné a zaprášené zahrady a dívám se na kaštanové stromy a několik bezových keřů a je mi jich nějak líto, že stojí v zasmušilém městě, a ne na břehu řeky a že na místě jasného, zlatého polibku slunce padá na ně kouř z tolika komínů. V odhozeném smetí najdu dlouhý rezavý hřebík. Vzpomínám si, že jsem kdesi četl, že žijeme nad hladinou moře, snad mně to vyprávěli ve škole a možná že jsem se to dozvěděl v některé knížce, a tu si myslím, že hřebík je velmi dobrý nástroj, kterým se až k moři dokopu. Jsem všecek blažen tímto poznáním a horlivě pracuji na tomto velkém díle. Vykopu malou jamku a myslím si, že jsem již velmi hluboko. Dokutal jsem se do paláců pod zemí a skřítkové s lucernami přede mnou prchají. Tenký potůček, světlounce modrý, teče na dně šachty. Se stěn visí krápníky ze samých diamantů a velká zlatá sova se smaragdovýma očima se na mne dívá a ukazuje mi křídlem směr, kterým mám jít. Můj hřebík se proměnil v zlato a já, ozbrojen, zaháním jím jako čarovným proutkem všechny zlé duchy a démony podzemí. Na konci dlouhé chodby něco se leskne, snad je to obrovská zlatá moucha, snad je to velký čarovný pták a snad je to zlatá vlečka princezny, za níž jdu. Ano, je to ona. Princezno, já jsem to, tvůj hrdina. Zlatým hřebem zahnal jsem zlé duchy, zahnal jsem démony a vysvobodil jsem tě. Na tvém obličeji něco rudě září jako dvě krůpěje krve. Jsou to tvá ústa. Promluv jimi několik slov, vím, že každé tvoje slovo se promění v růži a ty řekneš tolik slov, že si z velkých a krvavých růží, jakých nikdo neviděl a neuvidí, jen já, usteleme svatební lože. Přijdou pážata a svléknou tvoji dlouhou zlatou vlečku, za níž jsem šel, a pak pohasnou smaragdy sovích očí, zešediví lesk diamantových krápníků, neboť ty, moje princezno, zasvítíš svým nahým tělem.
(Jaro)
JOSEF MASAŘÍK Narodil se 1895 v Marefích u Bučovic, zemřel 1980. Za první světové války zajat na východním bojišti, vstoupil do Československé legie. Vydal: Soud (1924), Dobrovolně (Prósy z let 1920–1924, 1927), Červená daň (1929).
Hřích
Byla dlouhá noc a marně se pilo. Pod klenbami starých síní, propadlých až do základů staletého zámku, bylo vidět jenom stoly široké jak panská pole, kolem kterých hučel pomíchaný dav. Dým zastíral pavučiny a kamenné, vlhké zdivo vyssávalo hluk. Vstává pijan, vstává jiný. Potácivé kroky duní opuchlými prostorami. Halasí hlasy, míhají se stíny a opilá panská čeleď nastrkuje na svá těla starodávnou zbroj. Čas zahnívá. Zpustlost běsní. Hrůzu síní neprorazí tři dělové výstřely. Po půlnoci, či už k ránu, pozvedl se také Ondřej, a nevěda jak, potácel se němým šerem k místu, kde byl východ. Pod zčernalou malou lampou svítil jenom vůz. Vrata byla přiražena a z dubových, nízkých věder, dopola už naplněných výkaly a jídlem, stoupal čpavý puch. Přičupl Ondřej na prázdný škopek. Zadek prskl, hlava klesla a po spáncích se plížily mrákoty a chlad. Ale náhle ztuhl. Srdce buchlo, přechází mráz a opilý mozek vidí kalné, cizí oči, jež zlekaně vyrážejí z červených kol pod vozem. Blednou dvoje ústa, ruce se chvějí. A Ondřej zděšený bezmocně mlčí. Neboť už ví — neklame: jeho spolužák! Rozmáchlo se mstivé temno v Ondřejově hlavě. Zmizel zámek, kraj se přesul a Ondřej už vidí jen svou rodnou ves. Věčně hladný, otrhaný, pase kozy, myje krávy a za vraty selských statků sjídá, co kdo dá. Povyrůstá a chce holku; ale žebrák — kterak by směl. Tož hynou slepice při jeho vášni, psi se učí novým službám — ale svět se nemění. Nikdy nemá Ondřej peněz, jen věčný hlad — až ho jednou (všechna ves ví) vedli četníci! Promodral. Třese se, jekotá, drží se škopku. Opět vidí panský zámek, svoji vrchnost — ale ta ves: mládí — kletba, hřích! Perou se dva světy v Ondřejově hlavě. Od spánku k spánku honí se vichr. A náhle — chápe: vždyť ten tulák — musí zmizet. Protože on jediný tu — o něm, o něm — všechno ví! Ztřeštěná zlost popudila Ondřejovy nohy. „Mstít!“ Rozeklaný mozek chlistá poděšenou krví. A šílené ruce rvou, sápou se, drtí! „Jednou pro vždy! A za všechno!“ — Křičí člověk pod vozem. „Rozpářu tě!“ hrozí Ondřej. „Lumpe! Zrůdo! Víš, co děláš? A co teďka? Co tu chceš?“ I zmlkl tulák. Sepjal ruce a jen heká. Pokorou a bezmocností láme zpychlý hněv. Vrací se Ondřej k páchnoucím škopkům. Smolnatá krev škube nervy, srdce se zmítá. Už nevidí. I na mládí zapomíná. Nemá myšlenek. Čas od času šustí temnem zaprášená stará houně, která visíc na provazu sesouvá se k zemi. Uši slyší šelest deště, ale to jen zurčí voda v kašně před vraty. Leze krysa, popiskuje. Za zdmi zámku v tichu noci hluše hučí stromy. Skulinami ve vratech vidět na měsíc. Strašidelně, jako z dálky, chvíli něco lupá. Probouzí se kalná Ondřejova hlava. Ale oči zaslepené nepoznávají tmu síně. V duhových mhách na dláždění vidí jenom míhati se ozářená kolečka. A zase tak — prásk! Dřevo? Péra? — Instinkt ožil, Ondřej vidí. Ale je tma. Němé ticho. Duní čísi kroky. A vedle na škopek už si sedá děvče. Něco crčí, tělo svítí. Rozčapnutá kolena. Ohlíží se Ondřej: děvečka! Ta zrzavá, pihovatá a přiblblá Mářa, jež má tváře, záda, boky jako hřebná kobyla. I zaskuhral hrtan, v němž pálila žáha: „Hé, Mařeno! Slyšíš? Sundé lampu, je tu kdosi cizí.“ Děvečka však dřepí a hloupě se zubí. Široká kolena ještě víc se roztahují a dobrácké, těžké tlapy škrabají se v podpasí. „No — jsi hluchá? Mám tě prosit?“ opakuje Ondřej. „Chceš, aby nás vykradli?“ Zahořela. „Ale, dítě, copak možu? Dyť tu néni žebř.“ Už chtěl Ondřej zasakrovat; skočit, seknout, povalit ji, ale rázem oněměl. Znovu šumot — prásk! A pod vozem mezi koly pohnulo se tělo. A vstávají oči. Jedny, dvoje, mění barvu. Nechápe Ondřej. Člověk? Kočky? Pes? „Kdo je to? — Jéé!“ vzkřiklo děvče. A už piští. „Vyžeňte ho! On uhrane! Já nemožu vstát!“ A zmatek roste. Dole v temnu práská. Pobíhají černé hřbety, ticho mlčí, šero všechno přikrčeno shlíží smutně se stropu. Ondřej s Mářou ztrácí dech. Ale nutno vstát. Neboť zatím co se krčí — ty zarudlé vlčí oči přibíjejí je, oslepují, vysávají. Hrůza, hrůza! Až se tříští krev. Však už se zvedá Ondřejův vztek. Neví, co dělá — ale už stojí. Nohy jak sloupy, z pěstí jsou kyje a hlas zvyklý rozkazovat nádeníkům v poli hřmí nad cizím chlapem. „Dostals málo? Ještě vstáváš? A chceš strašit? Že mě znáš?“ Nasrážené ticho překotně se řítí. Mozek plane sirným ohněm, oči slepnou vlastním žárem, a supící ruce ubíjejíce tuláka cítí jenom, že si chrání svůj šafářský kout. „Cos povídal? Boží ruka? A můj otec? — Hřích?“ Temnem ještě zahučel kus dubové fošny. Tupá rána — praští hlava! A sražené, zkřehlé tělo dokonává na dlažbě. Odhodil Ondřej zbytečné dřevo. Prsa vzdychla, ruce mu sklesly a ztrhané, prázdné oči mrtvě se ohlédly po zjeveném děvčeti. „Vidělas ho? Slyšelas?“ Kulatá tvář polekána chtěla před ním uskočit. Avšak nohy jen přičaply, ruce skryly jenom prsa a široká ústa, ještě všechna promodralá, zachvěla se úzkostí. Nevidí ji Onřej. Má sklenné oči, strnule hledí a pomalu, pomalu zvedá těžké, tvrdé ruce k vlasaté hlavě. A náhle ji chňapl. Jen vyjekla, kosti v zádech zapraskaly, ale silák, maje ji již v rukou, sehnul se s ní k zemi. Změnilo se rázem vylekané děvče. Jakýsi sen ožil, zaplál, v uši lehla tajná pověst o veliké mužské síle a sevřené mladé tělo, polito svou rudou vášní, bolestně se přitíralo k třeštícímu vrahovi. Rozradován, polichocen zachvívá se Ondřej. Nová síla! Mládí! Žár! A těžká ruka, uvyklá již násilnostem, vytahuje prsy. Rty zatvrdlé vzdutou krví divoce se trou, vzteklé dlaně tisknou hyždě a žíznivé jazyky splétají se v jeden plamen jak zuřící hadi.
Ale náhle těžká starost vystoupila z hrůz rozkoše k Ondřejovu mozku. „Mrtvý! Co s ním? Kam?“ Nedbá Ondřej, má jen děvče. Vysosává hroty prsou, rozetíná spjaté nohy, a bouřící hlavou, tváří, popuzuje vzdutý klín. Škube sebou děvečka. Mladé ruce derou vlasy, zmlkly jí tváře, nemá oči, a jen vzduté, chtivé břicho běsnivě se vypačuje. „Zabit! V krvi! Za všechny!“ dále se ozývá Ondřejův mozek… „Ale každá vražda jednou se vyjeví. Kam ho ukrýt? A četníci! Kde jaký kus této země všemu lidu znám.“ Tož přemýšlí, namáhá se — a tvář, rty a ruce stále víc a zrůdněji propalují děvče. Jazyk chlemtá čpavou vůni, ale oči přilepené k parné kůži zpoceného lůna vidí i v tmě horké vášně přelidněný svět. I střídá tma tmu a hrůza hrůzu. Opilost plane, mozek je v parách. Není hranic, zemí — a jak blízko, přes lán světa, je severní Ural! V tříletém zajetí klestili jím dráhu k ledovému moři. Padají sosny, mizejí vrchy a na věčných bažinách budují se cesty. Tož tam nutno skrýti tělo! Tam, obalené blátem, klesne ke dnu, tam se ztratí, tam ho nikdo nenajde! Mužík bude nad ním práskat, pop posvětí kolejnice a v korunách bude hučet ticho stavěků… „Na Ural!“ Kočky lížou ostydlou krev z roztříštěné hlavy, krysy v houfech tence piští, z kašny šumí chladná voda a Ondřej drásaje děvečku zapomíná i vzpomíná na mrtvolu s prasklou hlavou, o níž věří v pomatení, že ji již dávno, dávno pohřbil pod zčernalé, těžké bahno, na němž leží neumělá, březím stlaná cesta. „Achachachááa,“ běsní. „Ano, děvko, zrodíš syna!“
(Cesta 1927)
JOSEF BORA Narodil se 1896 v Komni u Bojkovic (okres Uherské Hradiště). Vychodil čtyři třídy obecné školy, od 1927 pracoval v Chocholanské dolině, v Kochanové, Mníchově Lehotě a jinde na Slovensku jako sezonní dělník především v zemědělství, živil se strouháním dřevěných obručí na sudy, tloukl kámen na silnici, nějaký čas působil v Bojkovicích a po 2. světové válce byl metařem; pobýval v Šumperku, Šternberku, Kojetíně, Krnově, Žilině, Povážské Bystrici, pět let žil v Aši, pak v Martinu. Svá dětskou tiskárničkou rozmnožená veršování prodával na trzích ve 30. letech 20. stol. (Dožínky v Komni, Bouře a povodně nad Komňou, Tajný Lihovar na Komensku a další). — Psával příležitostně i reklamy (např. obchodníku Bosákovi v Komni).
Zavraždění starosty na Výškovci
Poslechněte, lidé drazí, jací jsou na světě vrazi, čeho člověk schopen je, tragická smrť tato mrazí, hrůzou vámi zachvěje.
Pan starosta na Výškovci, v roztroušené horské obci, jménem Josef Hodulík, sekerou byl zabit v noci dostavši ran několik.
Lidí tamních dle výkladu v noc z osmého listopadu spokojeně v jizbě spal, otec jeho, přítel chladu, spávat chodil na poval.
Sedmiletá dcerka smělá na dvůr jíti v noci chtěla, klidně dvéře odmyká, lekem ani nezavřela, k lůžku matky utíká.
„Hybajce sa, mamko, hore gdosi chodzi po pitvore!“ budí matku dceruška, v tomtéž, jako mysli choré, chlap se octl u lůžka.
Teď nastala děsná chvíle, neboť chlap ten v plné síle vražedné své odvahy v krvavém svém počna díle starostu ťal do hlavy.
Porúbaný dokonale, hlava, prsa a tak dále, marně smrti vzdoroval, pod násilím nenadále okamžitě dokonal.
Žena, vidouc co se dělá, muže svého chránit chtěla, s vrahem souboj podniká, i ta klesá v krvi celá pod ranami viníka.
Křikem ženy vzbuzen náhle jeho otec na povale, ku pomoci spěje blíž, domněnku měv jinou ale, volá: „Jožo, čo robíš!“
Pažbou pušky omráčený, již popadl vrah se stěny, padá zemi tváří v tvář, teď už byli zkrvaveni žena, muž i výměnkář.
Na pomoc ni pomyšlení, neb souseda blízko není, na dostřel je nejbližší, vrah však prchl ze stavení, hrozné dílo odbyvši.
Starostu již země kryje, otec z mrákot probrán žije, žena chudák bez ruky, zbyly z této tragedie dítky pouze netknuty.
Najevo to přišlo mnohým, kdo je vrahem starostovým, kdo byl spáchal onen čin, je to, drazí, též vám povím, — vlastní jeho čeledín.
Dělal prý tam týdnů více vrátivši se z nemocnice (je prý trochu hlupkavý), dál, odveden do trestnice, sám už o tom vypráví.
„Keť ma prijal do roboty, sluboval mi šaty, boty, ništ mi ale nědával, na mú žiadosc po dobroti čaganom ma vystrájal.
Hovoril mi kdesi čosi, nenisom praj hladný, bosý, lecčos ešče pripoví, prisámbohu, darmo rob si, pojdzem k svojmu bratovi.
Na pol cesce ku bratovi mal som veru nápad nový, že som zabol niečo vzac, hybaj zpátky k starostovi, čo ho budem šanovac.
Skoval som sa nědaleko, premýšlal som čo a jako, kterak dvére otvorím, dostaňa sa k chlebu lahko kolko si ho ukrojím.
Keť gazdovia spali klidně, dostal som sa do kuchyně, darmo hladám chléb a nůž, tu u dverí dzievča zkrikně, jako, to som zabol už.
Nědbajúci na hriašisko, reku, čo je o chlapisko, jako som sa napálil, popadna tam sekyrisko, rázom som ho umarnil.
Keť som němal čeho nabrac, počal som si ulevovac starostovým za lánom: to máš za to, čos mi chcel dac místo botů čaganom!“
(Bez datace, podle opisu B. Beneše)
JOSEF REINER 1897 Praha – 1920 Praha. MUC., redaktor Tribuny v Praze (pod pseudonymem Karel Šedý zde publikoval kritiky a studie o literatuře). Skončil sebevraždou. Knižně: Písně o hrubé práci (napsáno 1919, nalezeno v pozůstalosti), posmrtně vyšlo Dílo Josefa Reinera (Básně, prózy, kritiky, aforismy). — Psal také německy, překládal z ruštiny. — Je zastoupen již v antologii Píseň o nosu.
Špatná noc
Večer si vyšlapuji mezi lidmi, mezi pány v kožiších a dámami, každý je tak střízlivý a střídmý, a já si jdu tu mezi nimi, ani nevzpomenu zimy, a vsadím se, že nenapadne žádnému z těch vážných otců rodin, že jsem kurva! Haha, haha, haha! A pod sukní jsem nahá! Bije devět hodin.
Lidé jdou zrovna z biografů, to mám ráda, jak je chrlí ta brána, postavím se na rohu a dívám se a vpletu se vedle nějakého pána a jdu, jako kdybych byla s ním v biografu, a když šel vpravo, šeptla jsem: Pudem? Zčervenal studem a vrazil do mne rukou, a já jsem to myslila hezky, proč mě ty bestie tlukou? Bije deset hodin.
Chodím, chodím, chodím, chodník mě píchá pod nohama, přijde lampář a zhasíná, noc začíná, a já pořád chodím sama. Bije jedenáct.
Taky se ráda dívám do kavárny, sedí tam za stolky a pijou kávu, kávu a víno, a číšník běhá. A naklání se ke krásným paním, přináší, odnáší, dívám se za ním, jak ubrouskem šlehá, a myslím si: Kdyby tak někdo přišel a chytil mě kolem pasu a řek’: Pojď, půjdem tam spolu a sednem si k stolu jako ti druzí, dámy a páni, budem pít kávu, cukroví jíst, jen žádné upejpání, objednáš noviny, budeš si číst — chovat se přece umíš? Umím, umím, umím! Jen už pojď! — Vyběhl pikolík, zařval: Co čumíš?! Tak zase chodím. Bije dvanáct hodin.
Páni jdou napilí z hospody. Šlapu a šlapu. Je mi zima. Kousek jdu s nima. Páni se škádlí, páni se dráždí, z koutů si dělají záchody, a jeden mě chytí za podpaždí, táhne mě sebou a začne řvát: Co to máš za blůzu podivnou? Můžu se do ní podívat? A jezdí mi po ní, vínem voní, páni se baví, páni se smějí, pak všichni na povel odplivnou a nechaj’ mě stát. Bije jedna.
Na mou duši, už mě bolej nohy, zima je mi taky, napočítala jsem dvanáct tisíc kroků od jedné, jak bych chodila už kolik roků, ospalá jsem, pořád chodím sama, a šel kolem mužský všelijaký, ale žádný si mne nevšimne. Bijí dvě.
Řeknu prvnímu, kdo půjde kolem. Musím přinést domů pětku. Mohla jsem jít za baletku a míti vystaráno. Šlapu ulici, jak kdybych šlapala trní, nohy mě bolej’ a nohy mě brní, od osmi do tří, to už je skorem ráno. Vy mužští všichni jste lotři, všichni jste chlípní, šla bych i za bídnou zlatku — Pane, vemte mě s sebou, nohy mě zebou a podporuji matku — Křiknul: I s mámou si chcípni! a div, že mě ještě nezbije, bestie. Musím to sehnat nazítří. Bijí tři.
(Sršatec 1924)
RUDA ŠTĚPÁNEK Zřejmě geniální matematik (vymyslel metodu, jak vyhrávat v ruletě), 1921–1926 byl vězněn pro spoluúčast na vraždě, ve vězení začal psát básně. Zemřel velmi mlád, svou zázračnou metodu nikdy nevyužil. Žil zřejmě v Prostějově. Vydal: Z prachu ulice a srdcí (1928), Pod tíhou mříží (Verše z trestnice, 1928).
Na ulici
I.
Básníci prý mají štěstí u žen — a člověk je tak rád slabochem zrovna jak mužem. Na nároží jako žebrák stávám, jako Wolkerův pánbůh, jenže bez hole, mošny a čepice, a nad vše mi ten labyrint ulice po děsném tom tichu v paláci borském. Auta tu hučí a páchnou — (zbytek minulého života) a všechno spěchá. Zdá se, jen já mám dost času, toť moje těcha, a proto mám právo i umřít!
II.
Dnes zná mne každé dítě. Jeden se otočí, druhý si nevšimne opovržení cítě. Pohledy polknu, ač nejsou záživné, stavím se jako bych neviděl a jako bych se nestyděl. Z ulice ryku často slyším tón: Vidíš, má milá: To je on! Mu nezáleží na ničem; hleď, jak si klidně chodí. Teď prý je básníkem a spíš byl lupičem. Jak se to hodí!
III.
Ty hochu velký, s modrýma očima, blond vlasy — kde vzal jsi jméno Pippina, ví ďas! Vím, máš už děvče, takové čisťounké z běli a parfému — marné tvé zapírání — (vždyť přece znám tvé milování!) A přece za tím poupátkem, co chodí s Bakerkou a jež je nejsmutnějším děvčátkem v celém městě — hledíváš. A ona za tebou. Kdož ví?
IV.
Ani ta svatá Maria neměla svatější oči. Jak by zde živá chodila, synáčka v kočárku vozila. Tak cudná, tichá, jak by jí ani nebylo. Jdouc kolem Pippina vzdychá a sluníčko jak by hned v očích jí svítilo. Modré své šaty, jež vzala z nebe si, skromně se dívají, slibují, neděsí — — Bakerka v šatu zas zelených luk slibuje hebkostí tisíce, vášní a slabosti, muk.
V.
Divný to pár. My jdeme za nimi — pár ještě divnější! — My béřem z rukou tvých, bože, ten dar — nuže, ať nás potěší. Srdce, jež vzalo ten dar — již nyní volá, že neodolá a že se prohřeší.
VI.
To hukot na dlažbě žije svou podivnou písní a volá po vraždě nevinnosti. Srdce chce bít! Chce bít a žít! Dosti!!
(Z prachu ulice a srdcí)
KAREL BALÁK 1898 Lobzy u Plzně – 1962 Praha. V Písku studoval na reálce (maturoval 1917), rok byl na vojně v Benešově a v Linci, 1919 začal studovat na dramatické konzervatoři v Praze, 1921 odešel na Slovensko (hrál na divadle v Košicích, Báňské Bystřici, Martině, Bratislavě a Žilině), 1933 angažován v Českých Budějovicích, 1929–1933 redaktor Švejdova divadelního nakladatelství v Praze, pak dramatik, loutkoherec a příležitostný publicista, od 1939 redaktor Vinohradských listů, od 1940 loutkoherec u J. Skupy, 1947–1958 redaktor deníku Mladá fronta. Napsal více než stovku divadelních a pimprlových her, deklamací a kabaretních výstupů (Národní knihovna má u jeho jména 246 záznamů!), také román Zaváté cesty (1947).
Zkažená báseň
Jdu polmi bílou alejí kvetoucích stromů snivě a dumám v štěstí o lásce… I strom zní ševelivě…
A lokám vůni lačným rtem těch květů sněhobílých a jest mi asi, jak bývá člověku v šťastných chvílích.
Jdu s krásou slunnou v duši své, leč jak ta radost míjí… Na jedné třešni visí chlap! — Ten splet mě v poesii!
(Střepinky. Čtyři rozmarné recitace pro kabaretní večer, 1933)
GÉZA VČELIČKA Vlastním jménem Antonín Eduard Včelička 1901 Praha – 1966 Praha. Prožil mládí v pražské chudinské čtvrti Na Františku, 1918 se vyučil číšníkem, pak pracoval v několika pražských kavárnách, 1921 absolvoval jednoroční obchodní školu a nastoupil jako praktikant v jakési karlínské továrně (pak zde byl skladníkem). Sportovec, skaut, organizátor trampského hnutí, cestoval po Evropě, také po Turecku a severní Africe. Od 1930 redaktor časopisu Tramp, pracoval také v Rudém večerníku a Rudém pondělníku; 1932 a 1933 reportér v Německu (1933 ilegálně), 1934 se účastnil 1. sjezdu sovětských spisovatelů. Písničkář (dodnes se zpívá jím otextovaná ruská „blaťácká“ No tak vidíš, Máňo). Vydal: Několik prokletých (prózy, 1928), Básník a tanečnice (próza, 1928), Pěšinou snů (básně, 1930, přepracované vydání 1946), Kavárna na hlavní třídě (román, 1932), Policejní hodina (román, 1937), Staré zrcadlo (básně, 1939, přepracováno 1946), Modrá hvězda (básně, 1941), Klášterní ulice (básně, 1944, fingované vročení 1938) a další. — 1959 jmenován zasloužilým umělcem, 1961 vyznamenán Řádem práce.
Transporthaus
I. Před Transporthausem kaštan stával a na malých vždy stoličkách shluk klevetnic tu usedával v strakatých dlouhých spodničkách.
V tereziánských kdysi dobách regiment trénu tady spal. Trám, kvádr na železných skobách, a pod tím trámem kriminál.
Vojenská spíž a koňské chlévy. Vojenská schrána obilí. Jak stár byl, to už nikdo neví, a už tu nejsou kobyly.
Jak modrou bludnou plachetnicí svým pluje vlastním přeludem a připomíná polospící, že taky jednou nebudem.
Sem naposledy chudé lidi nastěhovali do branky. Ach, těm tu nikdo nezávidí. Je to byt nuzné sebranky.
II. Neznámou chodbu vykopati v opukovitých základech, jež prokousaly mrtvol hnáty, a broditi se v pokladech.
Tož hrob tu možná objevíme blahoslavené Anežky, kde u ctihodných nohou dříme dukátů okřín přetěžký.
Vždyť jedna z našich skrýší tu je, zřícená, ztuchlá, nakřivo, jež v dareby nás proměňuje, když usedneme na zdivo,
či utonulí v hluchém stínu na břehu řeky Vltavy zadíváme se přes hladinu na nečitelné dálavy,
do proudů, které vírem pění, do vln, které se nevrátí, my, legendami nachmelení trhánkové a piráti.
III. Krysy a netopýři jsou tu od půdy v samé sklepení. Snad potkáme v podzemním koutu dokonce bílé zjevení,
jeptišku nebo Hadži Loju, hercegovského zbojníka. Bouř jeho rozkacených bojů k nám nyní opět proniká.
Ten někdy před třiceti lety s Rakušany se potýkal a rebelantský sen svůj kletý zde v Transporthause odpykal.
Vzpomínáme tu na lupiče a slýcháváme jejich ryk, a slyšeli jsme chřestit klíče, když zamykal je žalářník,
a kteří pod ssutými krami sní svoji dobu osudnou. Hrá vítr jejich oprátkami jak chromým džberem nad studnou.
IV. Do našich očí stále planou kostrby oněch zvrhlých zdí, ač jejich jizvu rozžvýkanou již dávno nikdo nevidí.
Ztemnělá dohořívá svíčka, plamínkem brká klikatým. Vznáší se promydlená smyčka nad krkem tuhým, žilnatým.
Ztracené kontury se kradou, ztracené časy vůně té od Milosrdných nad zahradou v zdi Transporthausu zakleté.
Chropotná šupinatá rampa s rozšavlovanou omítkou, kde v okně cmírá sirá lampa jak pláč nad smutnou povídkou.
(Klášterní ulice)
V.
Kinoherec
Nebudu si hrát více na vraha, nebudu dělat detektivy a homunkuly, ani maharadži a podobné nuly. Ale já se svléknu do naha, zaujmu výbojnou posici, na objektiv vystrčím zadnici, ukáži se v celé kráse, jaké jsem prase.
(Nebojsa 1920)
STÁŇA BURIAN
Starý flašinet — nová klika
Na Václavák nepojedu, na Václavák nepůjdu, moh’ by mne tam někdo střelit, jak živ smůle neujdu.
*
Nepudu tudy, nepudu tudy, byl bych zastřelen. Pak by bylo veta po básníku světa, mrsk’ bych sebou, to je nápad, tak jako jelen.
(Paleček 1921)
KAREL MELÍŠEK 1905 Praha – 1942 Praha. Studoval na obchodní škole v Karlíně, „vystřídal řadu zaměstnání, mj. se věnoval novinářství, pracoval jako prodavač v obchodě s hudebninami, hrál v jazzových kapelách v zábavních podnicích, redigoval časopis Tramp, posléze se ve 30. letech zaměřil především na psaní operetních scénářů“ (Lexikon české literatury). Vydal: Exekutor (sólový výstup, 1934), Sparta–Slavia (kabaretní výstup, 1934), Podej štěstí ruku (operetní libreto, s J. Mottlem a P. Sládkem, 1936), Byli jsme a budem (libreto, 1937), Artur a Leontýna (filmový scénář podle I. Herrmanna, premiéra filmu 1940), Děvče z přístavu (libreto, s J. Baldou, J. Chlumeckým a V. Sýkorou, 1940), Ostrov milování (libreto, s J. Mottlem, 1943) a jiné (řada prací byla jen provedena scénicky, filmových scénářů vytvořil více než dvě desítky).
Písně národní
Když jsem plela len
Když jsem plela len, chtělo se mi ven; že mě mé srdéčko bolí, odešla jsem pod topoly — byl to krásný sen.
Má milá konopí močila
Má milá konopí močila, žabka jí do kapsy skočila. Na druhý den močila len, pak už nemočila celý týden.
(Magazin Trnu, leden 29)
Námořnický kuplet (Trempská)
Malajský krčmy sou žlutý opiem, pijou tam gin, whisky a mocca, na sudu starý Džou pláče nad slzou, která mu vypadla z oka.
Bessie s ním spát dneska nepude, má jiný dřiny, přijela posádka „Eltrude“ s nákladem cukrový třtiny.
V těch jeho slzách není žárlivost, nechce snad sám její boky, to si jen vzpomněl na mládí a je mu líto tý holky.
Tuhle jí koupil pár podvazků, dala se radostí do breku, myslela jistě na lásku, a tak mu zůstala na krku.
Třeba ten zákon není psán, protestovat by bylo marno, první jde večer kapitán, poslední plavčík až ráno.
Třeba ten zákon není znám, než vstoupí se za plentu, že zlatem platí kapitán, poslední plavčík pár centů.
Refrain: To Džou vše věděl — klidně spal, však tohle vůbec nechápal, zda je to sen, či jasná pravda: Ráno ho Bessie vzbudila a s políbením pravila: „Pojď, hochu, chci tě mít ráda.“
(Magazin Trnu, máj 29)
PAVEL KYPR 1909 Jihlava – 1976 Praha. Po maturitě na pardubické reálce studoval dva roky na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze, krátce pracoval jako účetní u Zemského úřadu v Brně, 1931–1953 redaktor novin a časopisů v Jihlavě a Praze, za protektorátu politický vězeň, 1954–1956 technický redaktor závodního časopisu v projektovém ústavu v Praze, pak tamtéž provozní vedoucí ateliéru, 1959–1969 pracovník krajského kulturního střediska v Praze (mezitím 1960–1961 knihkupecký revizor). Vydal: Dni a lidé ve větách (Skizzy, pseudonym Jan Dewaren, 1927), Sedm malých próz (1931), Asagao (rozhlasová hra podle Y. Kahashiho, pseudonym Pavel Tkadlec, 1941), Malá pevnost Terezín (se Z. Benešem, 1947), Nevýslovné toužení (Studie Smetanova dramatu, 1948), Vesnice potřebují družstevní kluby (1962), Městský kulturní komplex (1969) a jiné. Uspořádal sborník Stalin v současném boji za mír (1949 a 1951) a další.
Obrázek
Sedm mraků. Pod každým mrakem jeden člověk. Nad každým mrakem jedna hvězda. Okolo jeden jediný vítr. Na ulici smekni klobouk, až uvidíš tento obrázek.
Labilita
Někdo se ptá, co tě může přivést z rovnováhy. Láska v dešti. Noviny, kde tě hledají věřitelé. Opice, jež přirovnává kokos s tvarem tvé hlavy. Nešťastný uvázl mezi lianami a má radost, že nemusí odpovídat. I vyskytl se nevyskytnuvší se případ, totiž: Že si sedl vedle sebe.
Petitte ville
Měl matné oči. Nechodil ani do kavárny, ani do kinéma, jen večer si lámal hlavu o kamení ulice, kde bydlel. Sousedka se sousedem se políbili pod květináčem s meruzalkou. Ponocný neměl večer v hlavě, a proto to dobře dopadlo. Student v podkroví viděl metafysiku jako babu, která svým koštětem vymetá srdce. Někdo se vrátil ze studijní cesty v lese, na jehož rozsáhlé ploše stálo sedm jehličnatých stromů. A oposiční list přinesl nový úvodník se starým heslem: LAALLAHILLAALLAH.
Noticka
Překousl si jazyk, když mne oslovoval. Přináším obyčejně neštěstí lidem. Ach, nemohl mně přijíti na jméno? Vykloubil jsem mu proto tři prsty. První za sebe, druhý za své jméno a třetí za jeho drzost. Spadly mu brýle z očí a dal se odvézti do nemocnice.
Pouťová písnička
Bouda s perníkovými srdci. Nekupuj! Nejraději ze všeho na nebi měla Orion. Pánbu ví proč. Snad proto, že jej nejčastěji viděla uprostřed perníkového srdce. Přišel medvěd a rozehnal lidi. Perníková srdce se rozkutálela po mezích a sousedé z nich měli velikou radost vidouce jejich panenskou červeň. Pak je položili na koleje, dívajíce se, jak po nich přejíždí vlak. Večer byl konec pouti.
(Dni a lidé ve větách)
VIKTOR KNAPP Narodil se 1913 v Praze, zemřel 1996. Absolvent právnické fakulty Univerzity Karlovy, před válkou pracoval v nakladatelství Sfinx a v Literárních novinách, po válce vstoupil do KSČ, stal se předsedou osidlovacího úřadu a vystudoval sociologii a historii, 1948–1954 byl vedoucím politického odboru kanceláře prezidenta republiky. Od 1948 docent správního práva na Vysoké škole politické a sociální, od 1951 profesor občanského práva na Univerzitě Karlově, v 90. letech byl přinucen odejít na plzeňskou Západočeskou univerzitu. V letech 1964 a 1971 poslanec parlamentu. Je autorem odborných prací (Problém nacistické právní filosofie, O možnosti použití kybernetických metod v právu a další), roku 1932 vydal básnickou sbírku Závoj či ano.
Zlý vír
Květina skoro červená vyrostla bílá pastviště Vítr vane sluncem do běla rozžhavený V přístavu opřen o kůl dívám se očima široce rozevřenýma jako by vše bylo daleko, daleko
Podivný tanec
Dvě řady rozkvetlých hlohů proč by to nemohly být bíle oblečené dívky a uprostřed nich jdu sama a nevím s kým oblečena do bílých šatů akáty voní vůní kterou ještě neznám ale bojím se otevřít oči
(Závoj či ano)
BEDŘICH ALBRECHT 1914 Praha – 1935 Praha. Vysokoškolák, zemřel na infekční žloutenku. Tiskem: Rosteme (1934), Na památku Bedřicha Albrechta (výbor z básní a kreseb, 1936). — Zastoupen je již v almanachu Zapadlo slunce za dnem, který nebyl.
Deštivý den
Nepadá již rosa z nebe zcela vážně nebe pláče hlínu chladný kámen zebe vlhne zpěv a mlčí ptáče.
Zrak se dívá do inferna snad máš také mozek mokrý. Nebe vypadá jak herna s přiblblými Jolly-Jockry.
Po zádech ti stružka stéká, stružka vlhké, chladné nudy, ze stružky se stane řeka. Poteče, neví však kudy.
(Rosteme)
EMANUEL BOHÁČ Sbírka: Orchestrion (1946).
Křižovatka
Běžela polma stezka úzká pro jednoho roubená zlatým deštěm řepky Ač srdce rozdrobil žár bíle hebký (bylo to večer už a v máji) nám cesty kříží se ale nesetkají
Běžela polma stezka úzká pro jednoho běžela polma stezka… pro nikoho…
Zátiší
Tři popelnice jsou výkřik jenž zaniká v ruchu ulice
Jsou to prý smutné pouliční urny
Kéž bychom se u nich dnes večer sešli Město nám připije z popelnic na zdraví
Budeme hledat souhvězdí Orion na proužku nebe mezi činžáky dokud nepřijdou popeláři
Verše na tácku
V Monacu otevřeli kloaku velikého města s kouřem u nosu
Co vypadlo z podnosu? Pane vrchní vy jste vyčaroval brčko grenadinu a čínského bůžka
v café „Continental“
V šatně povzdechla si pomačkaná hučka
(Orchestrion)
MIRKO PARÁČEK 1920 Brno – 1991 Praha. Studoval v Praze práva (JUDr. od 1948), 1946 získal na mistrovství Evropy bronzovou medaili ve sprinterské štafetě, 1949–1960 tělovýchovný pracovník, pak do 1967 sportovní redaktor Svobodného slova, od 1970 volný novinář a přitom fotbalový trenér (1969–1971 ve Švédsku, 1977–1980 v Maroku). Vydal: Kouzelné zrcadlo (básně, 1941), Daleko do nebe (veršovaná dramatická romance, 1942), Bloudění krve (básně, 1942), Milostná zahrada (básně, 1944), Závrať (básně, 1945), Na škvárové dráze (povídky pro mládež, 1958), V druhém poločase (povídky pro mládež, 1959), O upovídaném brankáři (pohádky, 1965), Olympijský zvon (básně, 1968) a další. — Psal také rozhlasová dramata.
Krásná neděle
Nebe se rozpouští v kornoutu se zmrzlinou. Jak dlouho leštila jste svoje oči, paní, bylo to zvečera, anebo za svítání, pohleďte, jak v nich řeky plynou.
Ořízka ševelivě louská rtoma, jsou jako úkrojky, a, světe, žasni, chlapec jde na procházku s knížkou básní, milenku modř zapomněl asi doma.
Já líbat nebudu, tak pro mě za mě, vždyť ta má lýtka jako meloun k ránu, pod punčoškou spí slupka od banánu, na ulici je rušněji než v hodinářském krámě.
A jak se červená, má důlky v lících, ta podobnost zaslouží zvláštní zmínky, že krásné ženy jsou jak lesní holubinky, jež rostou ve městech po dešti na chodnících.
(Podání ruky. Sborník prací nejmladších moravských autorů, 1943)
LÍDA AUTRATOVÁ Vlastně Ludmila Uličná Narodila se 1920 ve Slezské Ostravě, zemřela 1997. Dcera literárního historika F. V. Outraty. Studovala v Brně lékařství a moderní jazyky. Lékařka (působila na dermatologické klinice brněnské fakultní nemocnice), cestovatelka, prozaička (Příhody Emy a Hely a další), žila v Brně. Vydala: Sluníčko jde světem (1946), Píseň o erbu města Litomyšle (1948), Hopsa hejsa (básně, 1949), Na shledanou, Afriko (Moskvičem až na Saharu, foto autorka, 1978), Na obzoru Island (foto autorka, 1981), Sahara má láska (foto autorka, 1987), Kupte si planety! (1994) a jiné. — Překládala z italštiny.
Koncem ledna
Šedá. Bílá. Zimní den. Kouřící město. Na tvém obočí byla sněhová vločka. Potkali jsme děvčátko v červeném kloboučku. Šedá. Bílá. Červená. Mé oči říkaly: — Děkujeme za červený klobouček. — Myslím, že radost kvete červeně.
Neděle z dětství
Už zase odchází a vzdaluje se cestičkou v zahradě, maminčin slunečník nad hlavou nese neděle z dětství, neděle s velikými oblaky, ve kterých sedává Pánbůh. V neděli se ještě dějí zázraky, svítí slunce a zvony zvoní každou chvíli, stůl je prostřen, má ubrus bílý, bílý jako loď, jak holubice, ovečky, vodopád a plachetnice. Neděle z dětství, už zase odchází a vzdaluje se cestičkou v zahradě, maminčin slunečník nad hlavou nese, je stále menší, malinká… ještě se obrátila a usmívá se jako maminka.
(Podání ruky. Sborník prací nejmladších moravských autorů, 1943)